„Co by se mělo stát? Nic se nestalo!“ odvětil jí Lucas.
„Nelži mi! Od pátku, co ses zaseknul v tom výtahu, tak si na mě pořád protivný!“
„Tak mi promiň, že mě to trošku vykolejilo! Ono to totiž není nic příjemnýho, víš? Být několik hodin zavřený ve výtahu a nevědět, kdy se odtamtud dostaneš!“ řekl naštvaně. Stejně jako Lorena Gonzalovi, i on jí řekl, že byl ve výtahu sám.
„Dobře, miláčku, já to chápu!“ odvětila mu smutně. „Ale pochop zase ty mě, že mě bolí, když si tu svou nepříjemnou náladu vybíjíš na mně!“
„Promiň, Palomo! To jsem opravdu nechtěl!“
Paloma se začala usmívat. „A co polibek na usmířenou?“ Lucas ji krátce políbil. Paloma na něj vytřeštila oči. „Co to bylo? Takhle nevypadá usmiřovací polibek!“ zavrtěla hlavou a dlouze ho políbila. „Takhle vypadá!“ chtivě se usmála.
Lucas se pokusil o úsměv.
„A teď bychom to usmíření mohli dovršit!“ šibalsky se usmála a začala ho líbat.
„Palomo,“ jemně ji od sebe odstrčil, „já…“ Ani nepokračoval, protože její zamračený výraz mluvil za vše. „Nechceš to zase pokazit, že ne?“ zeptala se s vážným pohledem ve tváři.
„Palomo, odpusť mi, ale já prostě nemůžu! Nemůžu, protože miluju Lorenu!“
Paloma vykulila oči tak, že jí málem vypadly z důlků. Celá zrudla a začala hystericky vřískat na celý dům.
„Tak, Lucasi, mluv! Nebudeš to kazit, viď, že ne?“ zeptala se ho znovu.
Lucas na ni kulil oči. Pane Bože, to byla hrozná představa, pomyslel si. Ale ono to tak asi nejspíš jednou dopadne. Protože Lorenu opravdu miluju.
„Lucasi, tak řekni už něco!“ dožadovala se Paloma.
Lucas se na ni konečně začal soustředit, ale v tom se mu před očima opět objevila Lorena. Přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Povalil Palomu na postel, kde se spolu milovali. On se ale opět miloval s Loreninou představou.

#####

Lorena a Gonzalo byli na procházce v parku. Drželi se v objetí a usmívali se. „Děkuju ti, že jsi mě sem vzal! Je to opravdu krásný park!“ řekla Lorena.
„Myslel jsem si, že se ti tu bude líbit! Já to tu mám moc rád! Když se rozhlížím kolem, vybavuje se mi spousta vzpomínek! Jako děti jsme si tu totiž dost často hráli!“
„Myslíš sebe a Palomu?“ poťouchle se usmála.
„Nejen nás dva!“ zasmál se. „Ale i Fernanda! Vlastně já a Fernando jsme byli vždycky nešťastní, když nám rodiče s sebou na hraní vecpali i Palomu! Prý aby na nás dohlížela, abychom nedělali nějaké lumpárny!“ smál se.
„Jestli byla už tehdy tak nesnesitelná, tak to se nedivím, že jste z toho nebyli nadšení!“ smála se.
„Když to teď srovnávám, tak tehdy byla zlatá proti dnešku!“ zasmál se. „Ale nebavme se už o ní!“ zastavil se a chytil Lorenu za ruce. „Vzal jsem tě sem hlavně proto, aby se ti udělalo trochu lépe! Je mi jasné, že jsi pořád zničená z toho výtahu!“
„A za to tě tak miluju! Za to, jak se o mě staráš! Jak na mě neustále dáváš pozor!“ usmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval. Chytil jí obličej do dlaní, a pak se něžně políbili. Vyrušilo je až zvonění Lorenina mobilu. „Promiň,“ omluvila se mu. Rychle našla mobil v kabelce a vzala ho. „Ano, prosím?“ Po chvíli se jí na tváři objevil překvapený úsměv. „Manolo, no to snad není pravda! Tak ráda tě slyším!“

#####

Juan a Penelope vzali Lindu na dětské hřiště. Oba seděli na lavičce a Linda si hrála na prolézačkách. Juan se na ni s úsměvem díval. To ale rozčilovalo Penelope. A tak se snažila strhnout jeho pozornost na sebe tím, že ho neustále líbala. „Penelope, nechme si to radši na doma! Je tu moc párů očí!“ řekl jí Juan.
„No a co? Jen ať všichni vidí, jak strašně moc se milujeme!“ usmála se na něj a znovu ho políbila.
„Já vím, miláčku, ale už jsem ti vysvětlil, že před Lindou se mi to nezdá správné! Je ještě moc malá!“
Penelope se chápavě usmála, ale jen co se Juan znovu na Lindu zahleděl, vyvrátila oči v sloup.
„Penelope!“ oslovil ji Juan po chvíli.
„Ano, lásko!“
„A kdy si uděláme naše společné dítě? Já bych určitě chtěl být alespoň ještě jednou otcem! A moc bych si přál mít to dítě s tebou!“ usmál se na ni.
To si děláš srandu, ne? pomyslela si Penelope s hrůzou. Na to zapomeň! „Já nevím, miláčku! Asi až přijde ten správný čas!“ odvětila mu.
Juan se na ni usmál. Pak se opět zadíval na Lindu.
Se mnou se dítěte rozhodně nedočkáš, miláčku! pomyslela si Penelope. Nehodlám si ničit tělo a život kvůli nějakému děcku!
Juanovi začal v kapse u kalhot zvonit mobil. Zdvihl ho a šel si hovor vyřídit kousek stranou. Když domluvil, zrovna k němu přiběhla Linda. „Tati, tati, chci jít na houpačky! Pojď mě, prosím, zhoupnout!“
„Zlatíčko, budeš muset poprosit Penelope! Já jsem se právě dozvěděl, že musím do práce!“
„Co? Ale proč? Tati, slíbil jsi mi, že do doby než si pro mě přijde mamka, tak budeš se mnou!“ chtělo se jí plakat.
„Já vím, broučku, a moc mě to mrzí!“ řekl jí, když si k ní přiklekl. „Nechce se mi, ale musím teď odejít! Ale jenom na chvilku!“
„To říkáš vždycky, ale pak jsi pryč hrozně dlouho!“ řekla mu vyčítavě a odběhla pryč.
„Lindo!“ volal na ni, ale to už si dosedala na houpačku. Byla k němu zády, a tak neviděl, že se rozplakala.
„Co se stalo?“ přistoupila Penelope k Juanovi.
„Musím do práce! Volal mi režisér, že se pokazilo něco ve střižně a musíme proto přetočit dvě scény! Dohlídneš na Lindu, že ano? Vrátím se, co nejdřív!“
„Samozřejmě, miláčku, neměj strach!“
„Dobře, budu hned zpátky!“ letmo ji políbil a odběhl ke svému autu.
Penelope se podívala na Lindu. Ušklíbla se a vrátila se zpátky na lavičku, kde se začetla do časopisu.

#####

„Dobře, Manolo! Díky za zavolání! Dám ti během dneška vědět! Měj se,“ usmívala se Lorena, když ukončila hovor.
„Budu hádat! Manolo ti nabídl školení!“ řekl Gonzalo.
„Ty jasnovidče!“ zasmála se.
„Nebylo to těžké uhodnout!“
„Já vím!“
„Proč jsi mu hned neřekla, že souhlasíš?“
„Chtěla jsem se o tom nejdřív poradit s tebou! Teď je to přeci jiné, když žijeme tady!“
„To ano, ale žádné školení, co ti Manolo nabídl, jsi nikdy neodmítla! A byla by škoda, kdyby teď ano, jen kvůli tomu, že žijeme tady!“
„Takže mu mám zavolat, že to beru?“
„Určitě! Sama si říkala, že ti teď nějak dochází inspirace na to nové logo pro časopis! Tak třeba to školení ti tu inspiraci zase obnoví!“
Lorena se usmála. „Máš pravdu! A aspoň zase uvidím tátu!“
„Což je další plus!“ rozesmál se.
„Ale musela bych odjet už zítra ráno! A navíc se budu muset zeptat Alberta, jestli mi dá volno z práce!“
„To myslím bude to nejmenší! A víš co? Zajedeme se ho rovnou zeptat!“
„Tak dobře!“ usmála se. Gonzalo ji objal kolem pasu a vydali se na kraj parku, kde měli zaparkované auto.

#####

„Camilo, co je tak akutní, že by to nepočkalo do zítřka?“ zeptala se jí Omaira, když si k ní přisedla v jedné kavárně.
„Štěstí mé dcery je akutní!“
„Cože?“
„Právě jsem se dozvěděla, že je Emília nešťastně zamilovaná!“
„Emília je zamilovaná?“ zvolala Omaira překvapeně.
„Ano, ale důležité je to slovíčko nešťastně! Musím proto zařídit, aby byla šťastná!“
„A jak to chceš udělat?“
„Musím jí někoho najít! Někoho svobodného! Kvůli komu by se nemusela trápit!“
„Camilo, to je sice hezké, že jí chceš pomoct, ale nechceš to raději nechat na ní? Víš vůbec do koho je zamilovaná? Třeba je to z její strany opravdu vážné a to pak na toho člověka jen tak snadno nezapomene!“
„Nevím, do koho je zamilovaná! Vím jen, že ten dotyčný je zadaný!“
„Camilo, já být tebou, tak bych se do toho opravdu nepletla! Počkej si, až za tebou sama Emília přijde a všechno ti řekne!“
„Jenže Emília se mi nikdy s ničím nesvěřovala! Ona všechno drží v sobě! Proto to tentokrát udělám jinak! Udělám za ni to, co by sama neudělala!“ zvolala Camila odhodlaně.
Omaira jen bezmocně pokroutila hlavou. Věděla, že když si její kamarádka vezme něco do hlavy, tak s ní nikdo a nic nehne.
„A proč jsem tě, Omairo, vlastně pozvala! Neznáš pro ni nějakou dobrou partii?“
Omaira se jen pousmála nad tím, jak rychle Camila jedná.

#####

„Penelope, jsi to ty?“ nevěřícně se na ni zahleděla mladá žena.
Penelope odtrhla oči od časopisu a podívala se na ni. „Cecilie!“ zvolala překvapeně a svou kamarádku ihned objala. „To je let co jsem tě neviděla!“
„Vždyť já tebe taky! Vlastně tebe teď vidím aspoň v časopisech!“ zasmála se Cecilia.
„No to víš, vždy jsem měla štěstí na dobré partie!“ vítězně se usmála.
„To jo a teď si to dovršila! Dostala si do chomoutu rovnou slavného herce!“
„Měla jsem na to svoje zbraně!“ dala si ruce v bok a vystavila na odiv své přednosti.
„Vidím!“ rozesmála se Cecilia.
„Penelope!“ přiběhla k nim Linda, „půjč mi, prosím, telefon! Chtěla bych zavolat mamce!“
„Já ti svůj telefon půjčovat nebudu a už vůbec ne na to, aby si z něj volala svojí matince!“ odsekla jí.
„Já s ní ale chci mluvit! Chci už být u ní!“
„Neotravuj! Copak nevidíš, že s někým mluvím?“
Linda se rozplakala a utekla.
„Jo to je dceruška tvého manžela?“ zeptala se Cecilia.
„Bohužel!“
„Máš ji očividně v lásce!“ smála se.
„Kdyby nebyla, všechno by bylo jednodušší!“ zašklebila se. Jen co to dořekla, rozhlédla se po hřišti. A zjistila, že její přání se splnilo. Linda byla pryč.

#####

„Copak vás sem přivádí takhle o víkendu?“ zeptal se Alberto Loreny a Gonzala, když zasedl za svůj stůl v pracovně.
„Mám na tebe prosbu, Alberto!“ odvětila mu Lorena, která si s Gonzalem sedla proti němu.
„O co jde?“
„Potřebovala bych na pár dní volno! Nevím přesně ještě na kolik, na pondělí a úterý určitě a další dny si nejsem jistá! Víš, před chvílí mi totiž volal jeden můj dobrý známý z Bogoty. A řekl mi, že pořádá školení nových grafických stylů! A nabídl mi, jestli bych nechtěla přijet!“
„To volno máš!“ usmál se Alberto.
„Opravdu?“
„Samozřejmě! Vždyť i tak přeci budeš pracovat! A já budu jedině rád, když do nového loga časopisu zakomponuješ opravdu co nejnovější styl!“
„Vidíš, miláčku, říkal jsem ti, že Alberto rozhodně nebude proti!“ usmál se Gonzalo na Lorenu.
Lorena mu úsměv opětovala, a pak se usmála i na Alberta. „Děkuju ti, Alberto! A pokusím se vrátit, co nejdřív!“ Pak se ještě dál bavili, ale vůbec netušili, že jejich rozhovor od začátku někdo poslouchal. Byl to Lucas. Viděl totiž Lorenu a Gonzala přicházet a musel vědět, proč přišli. Takže Lorena zítra odletí do Bogoty! pomyslel si. A bude tam sama! Bude tam sama!

#####

Diosmary a Fernando jeli autem. Fernando řídil a přitom Diosmary něco neustále vyprávěl. Jenže jí to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Neustále totiž myslela na polibek s Nicolasem. Na to, jak s ní zamával. A na to, co teď vlastně bude dělat.
„Diosmary, posloucháš mě vůbec?“
„Co?“
„Ptám se tě, co dělá Emília?“
„Co dělá Emília? Já nevím! Celý víkend je zavřená ve svém pokoji, nevím, co jí je!“
Fernando zastavil na semaforu. Začal Diosmary říkat, že si myslí, že se na něj Emília zlobí, ale že neví proč, jenže Diosmary ho už zase nevnímala. Zadívala se totiž z okénka ven a uviděla v nedaleké restauraci na terase sedět Nicolase s Anitou. Anita ho neustále hladila po tváři a Diosmary projel celým tělem žárlivý pocit. A to netušila, že si jí Anita všimla a schválně tak začala Nicolase líbat. „Fernando, jeď, už máš zelenou!“ vykřikla náhle.
„Miláčku, je ti něco?“ podivil se, když ji viděl tak rozčílenou.
„Prosím tě, jeď!“ zakřičela na něj.
Fernando se tedy rozjel a po zbytek cesty ani jeden z nich nepromluvil.

#####

Pozdě odpoledne zaklepala Silvia na dveře Juanova bytu. Šla si vyzvednout Lindu. Po chvíli jí Juan otevřel. „Nazdar!“ pozdravila ho odměřeně. „Je Linda sbalená?“
„Silvie, prosím tě, pojď dál!“
„Nemusíš být tak zdvořilý! Já počkám tady, jen mi Lindu přiveď!“
„Silvie, já tě opravdu žádám, aby si šla dál!“ řekl Juan vážně.
Silvia začala mít zlý pocit. Rychle vešla dovnitř. Když vešla do obývacího pokoje, byla tam Penelope, Nadia a hlavně tam byl policista. „Co se to tady děje? Kde je Linda?“ zeptala se vyděšeně.
„Silvie, prosím tě, hlavně zůstaň klidná!“ řekl jí Juan.
„Neříkej mi, abych zůstala klidná, řekni mi kde je moje dcera!“ zakřičela na něj.
„Vaše dcera se ztratila!“ oznámil jí policista, protože Juan to nedokázal vyslovit.
Silvia se sotva udržela na nohou.

#####

Lorena si balila nejnutnější věci na zítřejší cestu. Když si do kufru uložila poslední kus oblečení, sebrala z nočního stolku seznam a odškrtala si, jestli si sbalila vše. Potom seznam vrátila na stolek a kufr zavřela.
„Máš všechno?“ přistoupil k ní Gonzalo zezadu a objal ji kolem pasu.
„Ano, mám!“
„Nemáš!“
Lorena se k němu otočila a nechápavě se na něj podívala. „Co mi chybí?“
„No přeci já!“ zasmál se a ona s ním. „Já vím, taky bych si přála, abys mohl jet se mnou!“ usmála se na něj a políbila ho.
„Snad to tady těch pár dní sám zvládnu!“ vzdychl smutně.
„Seš přeci velkej kluk!“ zasmála se. „A kdybys náhodou nezvládal, tak můžu říct Palomě, aby na tebe dohlídla, jako když jste byli malí!“
„Bože jen to ne!“ zhrozil se se smíchem. Pak zvážněl. Pohladil ji po vlasech a něžně ji políbil. „Moc tě miluju, víš to!“
„Já tebe taky!“ usmála se na něj. Začali se líbat. Gonzalo ji pomalu položil na postel, kde se spolu milovali.