Lorena a Gonzalo leželi jeden druhému v náručí. Gonzalo jí něco vyprávěl, ale ona ho skoro nevnímala. V této chvíli si totiž ještě více vyčítala polibek s Lucasem. Ale hlavně si vyčítala to, že na něj nemůže přestat myslet.
„Nechoď ke mně! Zůstaň tam!“ poručila mu.
Tentokrát ji ale Lucas neposlechl a došel až k ní.
„Budu křičet!“
„Nebudeš!“ pokroutil Lucas hlavou a pohladil ji po tváři.
„Lucasi, nech mě být!“ zoufale ho prosila. Srdce měla až v krku.
„Loreno,“ chytil ji za bradu a upřeně se jí zahleděl do očí. Lorena nervózně polkla. „Já tě miluju!“ vyznal se jí. A než stačila nějak zareagovat, tak ji políbil. Líbal ji pomalu a opatrně. Loreně z otevřených očí tekly slzy. Nakonec je ale pomalu zavřela a Lucasovy polibky plně opětovala.

„Loreno, ty pláčeš!“ všiml si Gonzalo jejích slz na tváři. „Co se děje?“ zeptal se, když jí slzy setřel.
„Jen jsem zase myslela na svoji dceru!“ zalhala mu. „Kde asi teď je! Jestli je jí dobře! Jestli ji rodina, co ji adoptovala, má ráda!“
„Ta rodina ji má určitě ráda! Tím jsem si jist! Vždyť je to tvá dcera, a proto ji musí mít rád každý!“ usmál se na ni.
Lorena mu úsměv opětovala a políbila ho. „Já opravdu nevím, co bych si bez tebe počala!“ zavzlykala.
„Nad tím vůbec nemusíš přemýšlet! Protože mě máš a budeš mě mít navždy!“ řekl jí zamilovaně.
Lorena se pousmála a přitiskla se k němu ještě víc. Gonzalo ji s úsměvem hladil po vlasech, zatímco Lorena opět trpěla hroznými výčitkami svědomí.

#####

„Jak ztratila? Co mi to tu povídáte?“ zakřičela Silvia na policistu. Pak se obrátila na Juana. „Copak ty jsi jí nehlídal? Kde jsi byl?“ křičela na něj.
„Musel jsem na chvíli do práce, a tak jsem nechal Lindu s Penelope! Penelope ji jen na vteřinu pustila z dohledu a Linda byla pryč!“ odvětil jí zoufale.
Silvia na něj nenávistně hleděla, a pak do něj začala bušit pěstmi. „Ty parchante, jak jsi to mohl udělat?! Měl jsi na ni dávat pozor! Ale ta tvoje blbá práce byla zase důležitější než tvoje vlastní dcera!“ vyčítala mu a z očí jí přitom tryskaly slzy.
„Paní, uklidněte se!“ musel ji odtrhnout policista, jelikož Juan si to nechával líbit. Věděl, že si to zaslouží. „Paní, já chápu, jak se cítíte, ale pokuste se, prosím, uklidnit!“ požádal ji policista.
Silvia se na něj zamračila. „Máte děti?“ zeptala se ho.
„Ano!“ odvětil jí, ale nechápal, proč se na to ptá.
„A už se vám někdy ztratily?“
„Ne!“ řekl se sklopenou hlavou a už věděl, kam tím Silvia míří.
„Tak až se vám ztratí, tak mi zavolejte a pak mi můžete říct, že chápete, jak se cítím!“ mračila se na něj, a pak svůj zamračený pohled vrhla zpátky na Juana. Chvíli se na něj mlčky dívala a nakonec mu vší nenávistí a bolestí, kterou v sobě měla, vrazila facku. „Jestli se mojí holčičce něco stane, tak přísahám, že tě zabiju!“ řekla nenávistně a odešla.
Juan byl úplně na dně. Tak hrozně mu ještě nikdy nebylo. Penelope ho objala. „Juane, mně je to tak líto! Kéž bych se v tu chvíli neohlédla! Linda by tu pořád byla!“ předstírala pláč. „Ale musíme doufat, že se k nám v pořádku vrátí!“ dodala. Juan se díval nepřítomným pohledem před sebe, a tak neviděl, jak se na sebe Penelope s Nadiou spokojeně usmívají.

#####

Raul šel pěšky po ulici. Mířil domů. Vyšel zpoza rohu a jen tak se rozhlédl po druhé straně ulice a najednou zastavil. Udiveně se zahleděl jedním směrem, kterým se pak vydal. „Lindo, co tady děláš?“ zeptal se nechápavě, když si k ní přisedl na lavičku.
„Ahoj, Raule!“ pozdravila ho Linda a utřela si při tom slzy.
„Ty jsi tady sama?“
Linda přikývla.
„Ale jakto? Kde máš mamku?“
„Já jsem byla dneska u táty! Jenže musel jít zase do práce a nechal mě samotnou s Penelope! A ona je na mě hrozně zlá! Chtěla jsem zavolat mamce, aby si pro mě přijela, ale ona mi to nedovolila! A tak jsem utekla! Chtěla jsem jít domů, jenže jsem se ztratila!“ vysvětlovala mu s pláčem.
„Tak já tě za mamkou dovedu, ano?“ usmál se na ni. „Musí mít o tebe jistě velký strach!“
„Já měla taky strach, že už ji neuvidím!“ plakala.
Raul se na ni pousmál a vzal ji do náruče. Linda se k němu silně přitiskla. Raul ji po celou cestu hladil po vlasech a uklidňoval ji, že už nemusí plakat, protože maminku brzy uvidí.

#####

Camila seděla na posteli ve své ložnici a četla časopis, který se zabýval novinkami o nejvlivnějších lidech z Caracasu.
„Miláčku, už bude večeře,“ vešel do ložnice Alberto. Camila ho ale vůbec nevnímala. Alberto si tedy přisedl k ní, aby se podíval, co ji tak pohltilo. Přečetl si titulek článku, který četla, a překvapeně zvolal: „Seznam svobodných a zaopatřených mužů? Tak ty nejenom, že čteš konkurenci, ale ještě mě chceš vyměnit za někoho mladšího?“
„Ale, prosím tě!“ zasmála se Camila. „Hledám nějakou vhodnou partii pro naši Emílii!“
„Cože? A co tak najednou?“
„Ráno jsem se dozvěděla, že je Emília do někoho nešťastně zamilovaná! A kvůli tomu někomu proplakala celý víkend! A na to já se nehodlám dívat! Proto ji najdu někoho, s kým bude šťastná!“
„Camilo, to není dobrý nápad!“ pokroutil Alberto hlavou.
„I ty mi to budeš vyčítat?“
„Ne, to nechci! Já chápu, proč to děláš, ale nejdřív než něco podnikneš, tak by sis o tom měla s Emílií promluvit! Víš, jak je plachá! Jestli jí domluvíš něco za jejími zády, tak ti za to rozhodně nepoděkuje!“
„Jenže ona sama taky nic nepodnikne! A proto to musím udělat já! A nesnaž se mi to vymlouvat i ty, Alberto! Už se o to snažily i Helena s Omairou a taky neuspěly! A navíc jednoho vhodného kandidáta už jsem našla!“ usmála se.
„Koho?“
Camila ukázala na jednoho muže v časopise. „Luciano Sosa! Je to právník a je z dobré rodiny! A tak úplně neznámý pro Emílii nebude, protože jsem je viděla se spolu bavit na Palomině svatbě! Zítra mu zavolám!“ řekla rozhodně.
„Camilo, já si opravdu myslím, že…“ chtěl jí Alberto opět oponovat, ale ona ho umlčela polibkem. „Neříkal jsi něco o večeři?“ usmála se a odešla z pokoje. Alberto se rozesmál a šel za ní.

#####

Paloma vešla do své a Lucasovy ložnice a byla v šoku, když ho viděla balit si kufry. „Lucasi, co to děláš?“
„Zítra odjedu na pár dní do Bogoty!“
„Prosím? A to mi to jako řekneš jen tak? Zničehonic? Uvědom si, že jsem tvá manželka a ta má takovéhle věci vědět!“ vyčetla mu zvýšeným hlasem.
„Promiň, Palomo, ale nemohl jsem ti to říct dřív, protože jsem se sám náhle rozhodl!“
„A proč tam vlastně chceš jet?“
„Dlouho jsem nebyl u hrobu svých rodičů! Potřebuju s nimi být a promluvit si!“
Paloma se na něj smutně podívala a objala ho. „Ale to je samozřejmé, miláčku! To naprosto chápu! A já pojedu s tebou, ano?“
„Ne, Palomo, prosím tě ne!“
„Proč ne?“ zeptala se naštvaně.
„Chtěl bych tam být sám! Je tam spousta vzpomínek, se kterými se musím poprat já sám!“
Palomě se to nelíbilo. Neměla ráda, když ho neměla pod dohledem. „A jak dlouho tam budeš?“
„To ti nedokážu říct! Ale budu ti pravidelně volat, slibuju!“ usmál se na ni.
„To bych ti doporučovala!“ zasmála se. Pak ho políbila a objala. Lucas ji objímal s provinilým výrazem. Promiň mi, Palomo, že ti musím lhát! Ale musím si to s Lorenou vyřešit jednou provždy! pomyslel si.

#####

Violeta připravovala v kuchyni večeři, když uslyšela silné bouchnutí dveří. Vyděsila se a vběhla do obývacího pokoje, kam vešla už i Silvia. „Mami!“ padla jí uplakaná Silvia do náruče.
„Proboha, Silvie, co se stalo?“ ptala se Violeta vyděšeně, když ji objímala.
„Linda!“ vzlykala Silvia, když se na ni podívala.
„Co je s Lindou?“
„Ztratila se!“ vykřikla Silvia zoufale.
„Cože?“ zvolala Violeta šokovaně. „Prosím tě, pojď si sednout a vysvětli mi, co se stalo!“ řekla jí, a tak se obě posadily na pohovku.
„Pro Juana byla zase přednější práce než vlastní dcera!“ zvolala Silvia nenávistně. „Odešel a nechal ji na hřišti samotnou s tou svojí Penelope! A ona na ni nedávala pozor a Linda zmizela!“ plakala zoufale.
„Pane Bože!“ zalesklo se Violetě v očích. „A co policie? Už o tom ví? Už ji hledají?“
„Ano, když jsem k Juanovi přišla, tak tam zrovna policista byl! Ale ani jsem s ním nemluvila, protože jsem byla na Juana tak naštvaná! Mami, co budu dělat? Co budu dělat, jestli se Lindě něco stane?“ plakala.
„Ne, Silvie, na takové věci vůbec nesmíš myslet!“ řekla jí Violeta, když ji objala. „Policie Lindu najde a zase tu bude s námi!“ dodala chvějícím se hlasem. Silvia zoufale plakala v jejím náručí, když se u dveří rozezněl zvonek. „Počkej, rychle to vyřídím, a hned jsem u tebe!“ řekla jí Violeta a odešla otevřít. Silvia si zabořila hlavu do dlaní a stále plakala. Najednou za sebou uslyšela ten nejkrásnější hlásek na světě, který ji řekl: „Mami, už jsem doma!“ Otočila se a z očí jí vytryskly další slzy. Ale to už byly slzy štěstí. „Lindo!“ rozběhla se ke své dceři a silně ji objala.
„Mami, myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím!“ plakala i Linda.
„Ach, zlatíčko moje!“ políbila ji Silvia na tvář. Pak ji od sebe odtáhla a prohlédla si ji. „Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“
„Ne, mami, nic se mi nestalo!“ pousmála se.
Silvia si ji k sobě znovu přitiskla. „Už tě nikdy nepustím!“ šťastně se usmívala. „Ale jak jsi vlastně trefila domů?“ zeptala se, ale vzápětí odpověď zjistila. Do obývacího pokoje vešla Violeta s Raulem v zádech. „Ahoj, Silvie!“ usmál se na ni.

#####

Diosmary seděla nahá ve Fernandově posteli. Před chvíli se spolu milovali a Fernando šel do kuchyně pro něco k snědku. Diosmary se necítila vůbec dobře. Věděla, že by měla Fernandovi říct o svých pocitech. O tom, že by se spolu měli rozejít, ale když viděla Nicolase líbat se s Anitou, přepadl ji hrozný vztek a myslela si, že ho zažene tím, že se pomiluje s Fernandem. Ale spíš se po tom cítila ještě hůř.
„Tak jsem zjistil, že v ledničce toho moc nemáme!“ zasmál se Fernando, když se vrátil. Na sobě měl pouze boxerky. „Budeme muset udělat zase velký nákup! Ale ve špajzu jsem našel pár čokoládek, stačí to?“ zeptal se, když si k Diosmary přisedl.
„Co?“ probrala se Diosmary z myšlenek.
„Diosmary, co je to s tebou? Už mě zase nevnímáš!“
„Co by se mnou bylo? Nic se mnou není!“ odsekla mu.
„To vidím!“ zvolal ironicky. „Diosmary, proč mi neřekneš, co tě trápí? Víš, že mě můžeš říct přeci všechno!“
Všechno ne! pomyslela si. „Už bych měla jít!“ řekla náhle, vstala z postele a začala se oblékat.
„Ty chceš jít domů?“ podivil se Fernando. „Já myslel, že tu u mě zůstaneš přes noc!“
„Promiň, Fernando, ale nemám dnes dobrou náladu! A nechci, abychom se kvůli tomu zbytečně pohádali!“ Ze země si sebrala kabelku, Fernanda letmo políbila a než se on stačil rozkoukat, byla pryč.

#####

„Raule!“ zvolala Silvia překvapeně. „To ty jsi mi mou malou přivedl?“
„Našel jsem ji sedět v parku na lavičce! Všechno mi vysvětlila a já ji jen prostě dovedl zpátky domů! Věděl jsem, že jestli už o tom víš, tak ti musí být hrozně!“
„V životě jsem nezažila horší pocit!“ odvětila mu.
„No tak to co jsem musel udělat, jsem udělal, a teď už vás nebudu rušit!“ pousmál se a chtěl odejít.
„Počkej, Raule!“ řekla mu Linda a přiběhla k němu. Pak mu naznačila, aby se k ní naklonil. Raul si k ní přiklekl a Linda mu dala pusu na tvář. „Děkuju ti, že jsi mě dovedl zpátky k mamce!“
Raula to dojalo. „Bylo mi potěšením!“ usmál se.
„Raule, půjdu tě vyprovodit!“ řekla mu Silvia, a pak společně odešly. Linda mezitím skočila Violetě do náruče.

„Raule, já nevím, jak ti poděkovat!“ řekla Silvia, když vyšly na ulici.
„Nemusíš mi děkovat! Mně stačí vidět tě šťastnou!“ usmál se na ni.
Silvia se plaše usmála. „Nevím, co bych dělala, kdyby se Lindě něco stalo! Za to, že jsi mi ji přivedl zpátky, ti budu zavázána do konce života!“
„To nemusíš, Silvie! Jak už jsem ti řekl, pro mě je důležité, abys byla šťastná!“ pohladil ji po tváři a usmál se na ni. „Takže už půjdu! Uvidíme se zítra v práci!“ dodal a odcházel.
„Raule!“ zavolala na něj vzápětí. Otočil se a Silvia k němu váhavým krokem přistoupila.
„Ano?“ zeptal se.
Silvia se na něj chvíli mlčky dívala. Pak se usmála. Postavila se na špičky, chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. Dřív než Raul z toho šoku stačil zareagovat, Silvia polibek ukončila a usmála se na něj. „Děkuju ti!“ řekla mu a odešla.
Raul tam zůstal překvapeně stát. A i když byl chlap jako hora, měl co dělat, aby se udržel na nohou.

#####

Byl další den ráno. Fernando a Marcelo se sešli u snídaně. Povídali si, když si ke stolu přisedl i Raul. Vůbec je nepozdravil, jenom se blaženě usmíval. Natáhl se po housce, kterou si začal mazat. Domníval se, že si ji maže máslem, ale jak byl mimo, nůž strkal do hrníčku s čajem.
„Raule!“ prsty mu Fernando luskl před obličejem.
„Co?“ konečně je začal vnímat.
„Podívej se, co děláš!“
Raul se podíval na housku a začal se smát.
„Raule, co se ti stalo, že jsi úplně mimo?“ zeptal se se smíchem Marcelo.
Raul si podepřel hlavu dlaní a zasněně vzdychl. „Silvia mě včera políbila!“
„Cože?“ zvolaly Fernando a Marcelo současně. „Kdy?“
Raul se na ně podíval a nad jejich zvědavými pohledy se musel smát. Pak jim ale řekl, co se včera stalo.

#####

Lorena a Gonzalo stáli ve frontě na příjem letenek. „Hned jak dorazím, tak ti zavolám!“ řekla mu Lorena.
„Budu čekat! Budu mít mobil neustále u sebe!“
Lorena se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Pak si všimla, že už je na řadě. Předala letušce svou letenku a potom ještě s Gonzalem odešla kousek stranou, aby se mohli rozloučit.
„Dávej na sebe pozor!“ řekl jí Gonzalo.
„Budu! Ale ty taky!“
Gonzalo přikývl. „A pozdravuj tátu!“
„Vyřídím!“ usmála se.
„Miluju tě!“
„Miluju tě!“ vyznali si lásku a dlouze se políbili.
„Paní, už musíte jít!“ vyrušila je letuška.
„Už jdu!“ odvětila jí Lorena. Ještě jednou se s Gonzalem políbili a než za ní letuška zavřela dveře, tak si ještě zamávali.

Lorena už seděla v letadle a dívala se ven z okénka.
„Paní, nezapomeňte se před startem připoutat!“ řekla jí letuška.
„Ano, hned to udělám!“ odvětila jí Lorena a připoutala se.
„Dáte si něco k pití?“
„Ne, zatím ne, děkuji!“ usmála se.
Letuška jí úsměv opětovala a odešla.
Lorena se zadívala znovu z okénka a doufala, že za těch pár dní odloučení od Gonzala i od Lucase si vyřeší svoje pocity. Netušila, že jen pár sedadel za ní, sedí Lucas. Měl na sobě džíny a mikinu s kapucí, aby si ho Lorena ani Gonzalo na letišti nevšimli. Byl totiž odhodlaný si s Lorenou vše o samotě vyříkat, ať už s tím bude souhlasit nebo ne.