Gonzalo vešel do své kanceláře.
„Tak?“ řekla Paloma, která tam na něj čekala. Vstala ze židle a nadějně se usmála.
Gonzalo jí úsměv opětoval. „Je pryč!“ zvolal spokojeně.
Paloma se rozzářila. Vběhla mu do náruče a začali se vášnivě líbat. „Lucas je taky pryč!“ řekla poté, co polibek ukončili. „Konečně jsme sami!“
„Teď se nemusíme bát, že by nás přistihli!“ řekl Gonzalo s úsměvem. Paloma mu úsměv opětovala a znovu se začali líbat. Gonzalo ji pevně držel ve svém náručí. Přitom ji dotlačil ke svému stolu, jednou rukou z něj shodil všechny věci a Palomu na něj položil. Líbali se vášnivě. Toužili jeden po druhém. V tom se ozvalo zvonění mobilu. „Nezvedej to!“ pošeptal jí Gonzalo mezi polibky.
„Neboj se! Nemám to v úmyslu!“ odvětila mu mezi polibky ona.
Mobil ovšem zvonit nepřestal. A Palomu tak nakonec probudil. Rozespale se po něm natáhla, a když hovor přijala, otráveně se zeptala: „No co je?“
„Co je? Pondělí ráno a ty máš být už dávno v práci!“ ozval se v telefonu Gonzalův hlas. „Koukej, ať si za hodinu tady!“
„Idiote! Ani spát mě už nenecháš!“ zavrčela Paloma a zavěsila. Pomalu se vybelhala z postele a vešla do koupelny. Opláchla si obličej, a když se na sebe podívala do zrcadla, vzpomněla si na ten sen. „Tak nejen, že mě nenecháš spát, ale už mi lezeš i do snu!“ nadávala Gonzalovi, když na sebe hleděla. Přitom jí ale tělem projel velmi zvláštní pocit, když si uvědomila, co se v tom snu odehrálo.

#####

Bogotá, Kolumbie

Pedro Guellar seděl u stolu v kuchyni ve svém bytě. Snídal a při tom si četl noviny. Zrovna si upil z kávy, když mu někdo zaklepal na dveře. Šel otevřít, a když dveře otevřel, zůstal překvapeně hledět na svou dceru. „Loreno!“
„Ahoj, tati!“ usmála se na něj Lorena a padla mu do náruče.
„Loreno!“ políbil ji Pedro na vlasy a pevně ji objal. „Proč jsi nedala vědět, že přijedeš?“ zeptal se jí, když ji vedl do obývacího pokoje. „A na jak dlouho jsi přijela? A proč s tebou nepřijel i Gonzalo?“
Lorena se nad otázkami svého otce rozesmála. Oba se posadili na sedačku a Lorena mu na vše odpověděla: „Nedala jsem vědět, protože jsem tě chtěla překvapit, přijela jsem nejspíš jen na pár dní a Gonzalo se mnou nepřijel, protože musel zůstat v práci!“
„Tak to překvapení se ti opravdu povedlo! To jsem skutečně nečekal! Ale jsem strašně rád, že jsi tady!“ usmál se na ni Pedro.
„Já taky, tati! Moc jsi mi chyběl!“ objala ho.
„A proč jsi teda vlastně přijela? Nebudu si fandit, že to bylo jen kvůli mně!“ zasmál se.
„Ale, tati!“ smála se Lorena. „Máš sice pravdu, že jsem nepřijela jen kvůli tobě, ale to, že tě uvidím, byl první důvod, kvůli kterému jsem Manolovu nabídku na školení přijala!“
„Aha, tak odtud vítr vane! To budu muset Manolovi osobně poděkovat, že mi přivedl ztracenou dceru zpět!“
„Tati!“ smutně se na něj Lorena usmála.
„Ale to nic!“ chytil ji Pedro za ruku a pousmál se. „Jen jste mi ty a tvůj bratr moc rychle vyrostli!“
„Věř mi, tati, že bych ráda byla zase dítětem! Abych nemusela mít ty problémy, co mám teď!“ zesmutněla.
„O jakých problémech mluvíš? Máte nějaké problémy s Gonzalem? Ublížil ti snad? To proto si přijela sama, a že pracuje, byla jen výmluva?“ zeptal se Pedro podezřívavě.
„Ne, tati, to vůbec ne!“ zdůraznila. „Gonzalo mi nijak neublížil! To by on ani nedokázal! Poslední dobou mám pocit, že si ho vůbec nezasloužím!“ dodala smutně.
„Tak co se děje? Loreno, co tě trápí?“
„Tati,“ smutně vzdychla, „je tu něco, co nevíš a co bych ti asi už měla říct! Asi už je čas!“
Pedro ji bedlivě poslouchal, když mu vyprávěla o sobě, Lucasovi a jejich dítěti.
„Loreno, proč jsi mi to tehdy neřekla?“ zeptal se poté nechápavě. Byl v šoku.
„Řekla jsem ti, že mi to máma zakázala! Měl jsi tehdy svých problémů dost! Přišel si o práci a novou si nemohl najít! Máma mi řekla, že tě nemám zatěžovat ještě svými problémy!“
„Proboha, ale jaké zatěžování! Vždyť jsi moje dcera! Kdybych to věděl, toho Lucase bych zmlátil tak, že by ho vlastní máma nepoznala!“ rozčílil se. „A tobě bych byl oporou! Tobě a svojí vnučce! Byla by tu teď s námi a ty bys nepotřebovala detektiva, aby ji našel! Kdybys mi to řekla, všechno bychom společně zvládli!“
Lorena plakala. „Když já už jsem prostě nevěděla, co mám dělat! Všichni se ke mně obrátili zády a já se bála, že to uděláš i ty!“
Pedro smutně pokroutil hlavou a Lorenu pevně sevřel ve svém náručí.

#####

Caracas, Venezuela

Na dveře domu Fuentesových někdo zaklepal. Po chvíli je otevřela služebná a zeptala se: „Přejete si?“
„Dobrý den,“ usmál se na ni Winston, „je, prosím vás, doma slečna Emília Fuentesová?“
Tou dobou scházela ze schodů Camila, a když zaslechla Emíliino jména, šla se ke dveřím podívat. „Má dcera není doma!“ odvětila mu místo služebné. „Yolando, můžeš jít, já se o pána postarám!“ řekla služebné a ta odešla. „Prosím, pojďte dál!“ usmála se na Winstona.
Winston vešel dovnitř a podal jí ruku. „Promiňte, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Winston Gil!“
„Camila Fuentesová, těší mě!“ usmála se na něj, když mu ruku stiskla.
„Ano, já vím! Viděl jsem vaši fotku v časopise!“
Camila se pousmála. „A odkud vůbec znáte mou dceru?“ zeptala se.
„Já vaši dceru vlastně neznám! Jen díky tomu, že je vaše rodina tak známá, jsem zjistil, kdo vlastně vaše dcera je!“
Camila se na něj nechápavě podívala.
„Víte, my jsme se před pár dny setkali za takových napjatých okolností. Byla to taková nešťastná nehoda! Nebo spíše šťastná, protože od té doby na vaši dceru neustále myslím! Když jsem se s ní setkal, byla velmi smutná, něco ji trápilo! A já bych ji chtěl lépe poznat a pokusit se její trápení zmírnit! Vaše dcera mě zaujala na první pohled! Uvědomuju si, že má možná přítele a že já se tu teď tím pádem ztrapňuju, ale do konce života bych si vyčítal, že jsem to alespoň nezkusil!“
Camila na něj hleděla, jak na zázrak. Tento muž byl přesně takový, jakého si vždy pro Emílii představovala. Poslední dny vynaložila tolik úsilí, aby jí někoho našla a on nakonec přišel sám. „Pane Gile…“
„Winstone!“ usmál se.
„Winstone,“ opětovala mu Camila úsměv, „máte na dnešní večer nějaký plán!“
„Zatím ne, ale doufal jsem, že vaši dceru pozvu na večeři!“
„Tak už ten plán máte! Emília s vámi na večeři půjde!“
Winston na ni vykulil oči. „Neměl bych se jí zeptat osobně?“
„Jak znám svoji dceru, tak by vám řekla ne! Takže bude lepší, když to uděláme takto! Večer se pro ni zastavte a já ji na to mezitím připravím!“
„Tak dobře! Děkuju vám, paní Fuentesová!“ usmál se Winston.
„Ne, to já děkuji vám!“

#####

Bogotá, Kolumbie

Lucas šel pomalým krokem po hřbitově, až došel ke hrobu svých rodičů. Položil na něj květiny a posadil se do trávy. „Mami, tati,“ smutně se usmál, „promiňte mi, že jsem tu tak dlouho nebyl! Od té doby, co jsem tu byl naposled, se stalo tolik věcí! Už jsem ženatý, víte? I když to, že jsem u oltáře řekl ano, byla nejspíš moje životní chyba! Teda vlastně ne! Svou životní chybu jsem udělal už před čtrnácti lety! A i proto jsem teď tady, abych vám řekl o své minulosti, která mě teď dohnala!“

Před čtrnácti lety

Šestnáctiletá Lorena a osmnáctiletý Lucas leželi nazí v posteli jejího internátního pokoje. Líbali se a pomalu se schylovalo k jejich poprvé. Lucas ji líbal velmi vášnivě, a protože byla Lorena nervózní, jelikož se měla s někým milovat úplně poprvé, tak polibek přerušila. „Lucasi, prosím tě, počkej!“
„Co je?“
„Prosím tě, Lucasi! Já nevím, jestli to chci udělat! Nejsem si jistá, že jsem připravená!“
Lucas ji něžně políbil. „Miluješ mě?“ zeptal se.
„Strašně moc tě miluju!“ odvětila mu chvějícím se hlasem.
„Tak jsi připravená!“ usmál se na ni a začal ji líbat na krku.
Lorena ho políbila na rameno a pevně objala. Pořád měla jisté pochybnosti, ale Lucase opravdu milovala, a tak se mu nakonec oddala.

#####

Byl druhý den, čas oběda. Lorena za celé dopoledne na Lucase ve škole nenarazila a byla z toho trochu smutná. Ale stačilo, aby si vzpomněla na včerejší krásnou noc a hned se jí na tváři vykouzlil úsměv. O který ale přišla ve chvíli, když vešla do školní jídelny a viděla, jak se Lucas líbá s jinou. „Lucasi!“ zakřičela na něj přes celou jídelnu. Všichni okamžitě zpozorněli, a protože znali Lucasovu pověst, zvědavě přihlíželi, jak si s touto situací Lorena poradí. „Lucasi, jak jsi mohl?“ rozplakala se a utekla pryč.
„Omluv mě na chvíli,“ řekl Lucas dívce, se kterou se předtím líbal, a rozběhl se za Lorenou. „Loreno, no tak stůj!“ řekl jí, když ji na školním dvoře doběhl a chytil za rameno.
„Nedotýkej se mě!“ vytrhla se mu.
„Loreno, klid! Hlavně nedělej scény!“
„Jak mám zůstat klidná, když jsem tě právě teď viděla líbat jinou!“ zakřičela na něj.
„No a co jsi čekala? Že ti budu věrný?“ rozesmál se.
„To člověk očekává od toho, kdo ho miluje!“ vzlykala. „Nebo ty mě snad nemiluješ! Jenom jsi to předstíral?“
„Ale ne, Loreno, samozřejmě, že tě miluju! Něco takového bych nedokázal předstírat!“ usmál se na ni. „Ale potíž je v tom, že nemiluju jen tebe! Ale každou krásnou holku! A jelikož jsem mladej a pohlednej, tak toho hodlám využít a užít si s každou, která o to bude stát!“
Lorena se na něj nenávistně zahleděla a se slzami v očích mu vrazila facku. „Nenávidím tě!“ zakřičela na něj a utekla.

#####

O dva měsíce později vešel Lucas do Lorenina pokoje. „Tak jsem tady, jak jsi chtěla!“ usmál se na ni. „Copak se děje? Rozmyslela sis to? Tolik po mně toužíš, že se hodláš smířit s tím, že se o mě budeš muset dělit?“ pronesl sebevědomě.
„Zmlkni ano?!“ okřikla ho Lorena, která neměla daleko k slzám.
„Fajn, takže chceš přejít rovnou na věc!“ zasmál se, chytil ji kolem pasu a chtěl ji políbit.
„Nech mě být!“ odstrčila ho.
„Bože, tak co je?“ zvolal Lucas naštvaně. „Když jsi mě nezavolala kvůli tomuhle, tak kvůli čemu?“
„Jsem těhotná!“
„A?“
„A?! Jsem těhotná s tebou!“ zakřičela na něj.
„Ale já i tak pořád nevím, co po mně chceš! Navíc jak mám vědět, že ses tady v té posteli neválela s někým jiným!“
Lorena mu vrazila facku. „Vypadni! Vypadni odsud!“ zakřičela na něj a přitom jí z očí vytryskly slzy.
„S radostí!“ ušklíbl se Lucas a odešel.

#####

O pár dní později čekala Lorena na Lucase na chodbě školy. Škola byla téměř prázdná, hodinu měla už jen Lucasova třída. Když zazvonilo, začaly z učebny, před kterou Lorena stála, vycházet Lucasovy spolužáci, až nakonec jako poslední vyšel i Lucas se svými nejbližšími kamarády. „Lucasi, musím s tebou mluvit! Prosím tě, je to důležité!“ zoufale se na něj podívala.
„Pánové,“ podíval se Lucas na své kamarády, „počkejte na mě venku!“ Jeho kamarádi ho poslechli, ale když procházeli kolem Loreny, škodolibě se jí smáli.
„Tak co zase chceš?“ zeptal se jí Lucas otráveně.
„Lucasi, tu naši poslední schůzku budu brát tak, že si byl v šoku z toho, co jsem ti řekla a to, co jsi řekl, si tak nemyslel! Ale teď mi, prosím tě, pomoz! Já nevím, co mám dělat! Řekla jsem o tom svojí mámě a ta mě poslala na potrat! Ale to já nechci! Jenže zase nevím, jestli chci, aby se to dítě narodilo! Vždyť mi je jen šestnáct!“ plakala.
„Sice tvojí mámu neznám, ale plně s ní souhlasím! Běž na potrat!“ řekl jí naprosto klidně.
„Ale, Lucasi! Vždyť to dítě je taky tvoje! Tobě je úplně jedno, co s ním bude?“ zoufale plakala.
„A co jako ode mě čekáš? Že si tě vezmu a společně s tím dítětem budeme jedna šťastná rodinka? Na to zapomeň!“ zdůraznil jí.
„Ne, to ne! Já jen chci, aby si mi pomohl! Je to pro mě těžké rozhodnutí a já na to nechci být sama!“
„Jenže budeš muset!“ odvětil jí a bez nějakých výčitek svědomí odešel.
Lorena se za ním dívala, jak odchází. Couvala, přitom narazila do zdi a se zoufalým hysterickým pláčem se sesunula k zemi.

Současnost

Lucasovy stékaly po tvářích slzy. „Teď bych potřeboval stroj času, abych mohl všechno napravit! Protože tohle mi Lorena nikdy neodpustí!“ vzlykal.

#####

Caracas, Venezuela

„Ahoj, Diosmary!“ usmál se na ni Nicolas, když prošla kolem něj na chodbě časopisu.
„Ahoj!“ odsekla mu a šla dál.
„Diosmary, je ti něco?“ zavolal na ni.
Diosmary se k němu vrátila. Dala si ruce v bok a s velkým důrazem mu řekla: „Jdu za svým přítelem, tak bych byla ráda, kdyby si mě nezdržoval!“
„Promiň, to jsem ani nechtěl! Nečekal jsem, že tě pozdrav natolik zdrží!“ odvětil jí ironicky. „A můžu se zeptat, co jsem udělal, že jsi tak protivná?“
„Já vůbec nejsem protivná! Jenom mi vadí, když mi někdo lže!“
„Takže já jsem ti lhal? A můžu vědět v čem?“
„Řekl jsi mi, že s Anitou nechodíš! A včera jsem vás viděla v jedné restauraci, jak jste spolu cukrovaly, a jak jste se líbaly!“ řekla mu naštvaně.
Nicolas se pobaveně usmál. „A co ti vadí víc? To, že jsem ti možná lhal anebo to, že s Anitou možná doopravdy chodím?“ zeptal se.
„Na to ti nemusím odpovídat!“ odbyla ho.
„To opravdu nemusíš! Odpověď je mi naprosto jasná!“ pousmál se. „A už běž, už ses se mnou zdržela dlouho, tak ať tvůj přítel nemusí čekat dál!“
„Taky že už jdu!“
„A, Diosmary,“ oslovil ji, ještě než odešla, „jelikož je Fernando stále tvůj přítel, tak si odpusť ty žárlivé scény, protože na ně nemáš právo! Já si můžu se svým životem dělat, co se mi zachce!“ řekl naštvaně a odešel.
Diosmary zrudla vzteky.

#####

„Ale, ale, paní Morenová se nám probudila!“ dělala si Emília legraci z Palomy, která právě vešla do jejich společné kanceláře.
„Dej mi pokoj, Emílie!“ odsekla jí Paloma a posadila se ke svému stolu. „Vůbec nechápu, jak jsem mohla tak tvrdě usnout! Prospala jsem i Lucasův odjezd! Ani jsem se s ním nerozloučila!“ zesmutněla. Netušila, že Lucasův odjezd prospat přímo musela! Lucas jí totiž dal večer do pití prášek na spaní, aby jí zabránil jet s ním na letiště, protože by tam mohla zahlédnout Lorenu s Gonzalem, zjistila by tak, že i Lorena odjíždí pryč a jeho plán by tak nevyšel.
„Tak hlavně, že už jsi tady! Chybělo mi to tvoje šklebení, když po tobě někdo něco chce!“
Paloma se na ni zašklebila.
„No o tom přesně mluvím!“ zasmála se Emília.
„Emílie,“ vešel dovnitř Gonzalo. Paloma se k němu okamžitě otočila zády. „Ale, Palomo, ty už jsi v práci? Dobré ráno, jakpak ses vyspinkala?“ dobíral si ji.
„Víš co?“ postavila se proti němu a chtěla mu začít nadávat, jenže při pohledu na něj si zase vybavila ten sen. Bylo to pro ni tak živé. „Zmizni mi konečně ze života!“ zakřičela na něj a utekla pryč.
„Co jsem zase provedl?“ zeptal se Gonzalo nechápavě.
„Nevím, Gonzalo!“ odvětila mu Emília. „Ale naše Paloma nemusí mít ani důvod, aby někoho nesnášela! Je to jen prostě podle toho, jak se vyspí!“ smála se.
„Takže dneska se očividně moc dobře nevyspala!“ rozesmál se i Gonzalo.

#####

Silvia vešla do Raulova fotoateliéru. Byl u svého stolu a vybíral nějaké fotky. Byl k ní zády, a tak neviděl, jak se k němu přibližuje. Když už byla skoro u něj, zeptala se: „Neruším?“
Raul vykulil oči. Její hlas okamžitě poznal a jak znervózněl, vstal tak prudce, že se hlavou bouchnul o poličku.
„Bože, Raule, pozor! Jsi v pořádku?“ zeptala se ho ustaraně.
„Jo v pohodě! Nejspíš z toho bude jen boule!“ smál se, když se držel za hlavu.
„Nechtěla jsem tě vylekat!“
„Já se normálně tak nelekám,“ zasmál se Raul, „ale po tom, co se mezi námi včera stalo, jsem nějak znervózněl!“ pousmál se.
Silvia mu úsměv opětovala. „A proto jsem tady! Chci se ti nějak odvděčit za to, že si mi přivedl mou Lindu zpátky! Chtěla bych tě pozvat na večeři!“
Raul se zamyslel a zeptal se: „A to by měla být jen přátelská večeře anebo by to bylo rande? Protože kdyby to bylo rande, tak bych nedovolil, abys ty pozvala mě!“
Silvia se rozesmála. „Popravdě, já zatím nevím! Tak se domluvíme, že to necháme otevřené, co ty na to? Podle toho, jak se večer vyvine, hm?“ usmála se.
Raul se šťastně usmál. Na tuto chvíli čekal tak dlouho. Neměl sice nic jisté, ale měl pocit, že od tohoto dne už bude všechno na dobré cestě. „Vyzvednu tě! Třeba v sedm?“ navrhl.
Silvia s úsměvem přikývla.

#####

Bylo odpoledne. Penelope vyšla ze svého pokoje. Kontrolovala si, jestli má v peněžence kreditní kartu, a pak si ji uložila do kabelky. Prošla obývacím pokojem, kde se zastavila a udiveně se zahleděla na Juana, který stál u okna a hleděl ven. „Miláčku, ty už jsi doma? Proč ses neozval, abych tě mohla přivítat!“ přišla k němu a vášnivě ho políbila. Jenže Juan jí tentokrát polibek neopětoval, což Penelope zaskočilo. „Lásko, co se děje?“
„Nemůžu zapomenout na ten včerejšek! To se nikdy nemělo stát!“ řekl vážně.
„Ano, miláčku, byly to hrozné chvíle, ale už je to za námi! Linda je v pořádku! Nic se jí nestalo!“
„Ale mohlo se stát! Nikdy si to neodpustím!“
„Juane,“ pevně ho objala, „nerada tě vidím tak zničeného!“
„To bude dobrý!“ uklidnil ji.
„Chtěla jsem jít teď s mámou nakupovat, ale jestli chceš, zůstanu tady s tebou!“ řekla mu.
„Ne, jen běž! A kup si něco, co ti udělá radost!“ pousmál se na ni.
„A k tomu koupím něco, co udělá radost i tobě!“ šibalsky se na něj usmála a políbila ho. „Brzy se vrátím!“ dodala a odešla.

#####

Emília vešla do svého pokoje a podivila se, když viděla svou matku, jak se jí přehrabuje ve skříni se šatami. „Mami, co to děláš?“ zeptala se jí.
„Emílie, to je dobře, že už jsi tady!“ usmála se na ni Camila a šla ji políbit na tvář.
„Mami, můžeš mi vysvětlit, co to tady děláš?“ zeptala se jí Emília znovu.
„Vybírám ti šaty na večer!“
„Jaké šaty? Na jaký večer?“ nechápala Emília.
„Dnes večer máš schůzku a musíš na ní vypadat nádherně!“ odvětila jí Camila a dál se přehrabovala jejími šaty.
„Co prosím? Cože mám dnes večer?“ vykulila Emília oči.
„Dnes dopoledne tě tu hledal jeden sympatický muž, co o tebe projevoval velký zájem a já jsem mu slíbila, že s ním dnes večer půjdeš na večeři!“
„Cože? Mami!“ vykřikla Emília. „Ty mi za mými zády domluvíš schůzku s úplně cizím mužem?“
„Ale on pro tebe není cizí! Prý jste se před pár dny setkali!“
Emília se zamyslela, koho v poslední době nového potkala, a vzpomněla si jen na toho muže, co ji málem porazil autem. „Mami, jestli myslíš toho samého, co já, tak je to pro mě cizí muž! Řekli jsme si sotva dvě věty! Ani nevím, jak se jmenuje!“
„Jmenuje se Winston Gil a opravdu moc se mi zalíbil! Moc hezky o tobě mluvil!“
„Mami, ale to je úplně jedno! Na něco takového nemáš právo!“ zakřičela na ni Emília. „Jsem dospělá a umím se rozhodovat sama!“
„Já vím, holčičko, jenže ty se vždycky rozhoduješ špatně!“ objala ji Camila kolem ramen. „Prosím tě, nezlob se na mě, ale já myslím jen na tvé dobro! Chci, abys byla šťastná! Prosím, dej tomu muži šanci! Uvidíš, že se ti zalíbí stejně jako mně!“ usmála se.
Emília smutně vzdychla.

#####

Bogotá, Kolumbie

Lorena vyšla z domu svého otce. Před domem už na ni čekalo auto, které ji mělo dovézt na seznamovací raut ohledně zítřejšího školení, tak jak se domluvila se svým kamarádem Manolem. Lorena se usadila do auta a řidič se rozjel. Po necelé minutě před domem zastavilo další auto, jehož řidič měl za úkol dovézt jistou Lorenu Reyesou na seznamovací raut, tak jak mu to přikázal jeho šéf Manolo. Jenže Lorena nikde, a tak se po chvíli čekání řidič rozhodl jít zazvonit na zvonek. Jenže nikdo mu neotvíral, protože ani Pedro nebyl doma. Mezitím auto, ve kterém Lorena jela, zastavilo u svého cíle. Řidič jí šel otevřít dveře a pomohl jí vystoupit. „Prosím, paní Reyesová!“ ukázal na dům, u kterého zastavil.
„Děkuji vám!“ usmála se na něj Lorena a šla k domu. Než došla ke dveřím, řidič už byl pryč. Zaklepala na dveře, které se ihned otevřely. Jenže nikdo za nimi nestál. Nikdo ji neuvítal. Bylo jí to divné. I to, že je nejspíš na rautu jako první, protože vůbec žádní jiní hosté tam nebyli. Přesto vešla dovnitř. Rozhlížela se kolem a další, co jí bylo divné, bylo, že to tam nevypadalo ani trochu, jako že by se tam nějaký raut mohl konat. Byl to normální rodinný dům. Najednou za sebou uslyšela, jak se zavřely dveře a někdo je zamkl. Vyděšeně se otočila a šokovaně hleděla na Lucase.