„Co co co tady děláš?“ vykoktala Lorena ze sebe. „Co má tohle znamenat? Kde to jsem?“
„Jsi v mém domě! Tedy v domě mých rodičů!“ odvětil jí Lucas a pomalu se k ní blížil.
„Ale jak se ti podařilo mě sem dostat? A co tady v Bogotě vůbec děláš? Já ničemu nerozumím!“
„Loreno, prosím, posaď se a já ti všechno vysvětlím!“
„Já si nebudu sedat! Vysvětli mi to a hezky rychle!“ zakřičela.
„Budeš se asi divit, ale bylo to velmi jednoduché!“ odvětil jí.

Před několika hodinami

Lorena seděla u stolu v jedné restauraci, kde čekala na svého kamaráda Manola. Ten po chvíli přišel. Přivítali se dlouhým objetím, a když se usadili ke stolu, Manolo řekl: „Promiň mi ten pozdní příchod!“
„Za těch pár let, co tě znám, už jsem si zvykla!“ zasmála se Lorena.
„Ty jsi ale drzá!“ smál se Manolo.
„Tak povídej, jak se máš?“ zeptala se ho Lorena.
„Hned si o tom popovídáme, ale nejprve vyřídíme ty organizační záležitosti!“ odvětil jí. „Dnes odpoledne se koná seznamovací raut ohledně toho školení! Ve čtyři hodiny budeš čekat před tvým domem, kde tě vyzvedne jeden můj podřízený a doveze tě až na místo!“
„Páni, to je servis!“ rozesmála se Lorena.
„Tak a teď už se můžeme bavit o příjemnějších věcech! Takže co nového u tebe a Gonzala?“ zeptal se Manolo. Lorena mu ihned odpověděla a ještě dlouho se spolu bavili. Ani jeden z nich netušil, že jejich rozhovor někdo poslouchá. Lucas seděl hned u vedlejšího stolu, jenže ani jeden ho nemohl vidět, protože stoly oddělovala přepážka. Když se Lucas dozvěděl, co potřeboval, odešel, aby vše stihl zařídit.

Současnost

„A pak už jsem jen požádal jednoho svého starého známého, aby tě vyzvedl a dovezl mi tě sem!“ ukončil Lucas svoje vysvětlování.
Lorena na něj nenávistně hleděla. „A jak jsi vůbec věděl, že tu budu?“
„Slyšel jsem, jak jsi o tom včera říkala Albertovi! Ale to bylo opravdu nechtěný! Byla náhoda, že jsem šel zrovna okolo! Anebo to byl spíš osud!“ řekl vážně.
Lorena se na něj ušklíbla. „Co to bylo, nad tím tu klidně můžeš spekulovat dál, ale já okamžitě odcházím!“ zvolala rozhodně a vydala se ke dveřím. Lucas jí ale okamžitě vstoupil do cesty. „Ne, Loreno, ty nikam nepůjdeš! Nevyjdeš z tohoto domu, dokud si všechno nevyříkáme!“ zdůraznil.
Lorena ho probodávala pohledem.

#####

Caracas, Venezuela

„Ty šaty jsou krásné, Silvie! Raul z tebe bude úplně paf!“ usmívala se Violeta, když šla spolu se svou dcerou po obchodním centru.
„Snad ano!“ odvětila Silvia váhavě.
„Silvie, co je? Proč jsi tak skleslá?“
„Já nevím, mami! Nevím, jestli byl dobrý nápad Raula na tu večeři zvát! Samozřejmě kvůli tomu, že mi přivedl Lindu, jsem to udělat musela a i jsem to chtěla, ale asi jsem mu neměla dávat naději, že tu večeři může brát jako rande!“
„Silvie,“ vzdychla Violeta, „už jsme o tom přeci mluvily! Ty si zasloužíš být zase šťastná! Raul tě má rád! A co víc, hlavně má rád i Lindu!“ zdůraznila.
„Ano, to je pravda!“ usmála se Silvia. „Jen se bojím, že kdyby se to mezi námi nějak vyvinulo, tak by pak nemusel hrát dobrotu náš věkový rozdíl!“
„Prosím tě, jaký věkový rozdíl?“ pokroutila Violeta hlavou. „O kolik let je mladší?“
„O sedm!“
„No tak to vůbec nic není!“ mávla Violeta rukou. „A i když je mladší tak má daleko víc rozumu a zodpovědnosti, než ty víš kdo…“ dodala s úšklebkem.
Silvia smutně přikývla.
„Už nad tím nepřemýšlej!“ objala ji Violeta kolem ramen. „Raději půjdeme vyzvednout Lindu ze školy, ať máš dost času se na večer připravit!“ usmála se.
Silvia jí úsměv opětovala. Vykročily, jenže v tom do Silvie někdo vrazil. „Nemůžete dávat pozor, ženská?!“ rozkřikla se na ni Penelope. „Ale to je mi náhoda!“ dodala vzápětí s úsměvem. „Copak, Silvie, taky si kupuješ něco hezkého na sobě? Ale není to zbytečné, když už se v tom nemáš komu předvést, hm?“ vychutnávala si ji.
„Koukej zmlknout, ty zlodějko manželů!“ okřikla ji Violeta.
„Byla bych ráda, kdyby si mou dceru neurážela, Violeto!“ vyšla zpoza rohu Nadia.
Violeta na ni šokovaně hleděla. „Nadia Hoffmanová!“ zvolala nevěřícně.
„Musím tě opravit, už přes pětadvacet let Quintanová!“ odvětila jí Nadia. Silvia a Penelope se na ně jen nechápavě dívaly. Neměly tušení, odkud se ty dvě znají.
„Ona je tvá dcera?“ ukázala Violeta na Penelope a stále tomu nemohla uvěřit.
„Ten svět je ale malý, viď?“ rozesmála se Nadia. „Aspoň vidíš, že jsem ti nelhala, když jsem ti tenkrát přísahala, že ti to jen tak neprojde!“ dodala nenávistně. Objala Penelope kolem ramen a odvedla ji pryč.
„Mami, co to mělo znamenat?“ zeptala se Silvia Violety, která se z toho šoku nemohla vzpamatovat.

#####

Bogotá, Kolumbie

„Tak to už opravdu přestává všechno! Ty máš neuvěřitelnou drzost!“ zakřičela Lorena na Lucase.
„Nejsem drzý, jsem jen zoufalý! Nechtěla jsi mě vyslechnout po dobrém, tak to bude po zlém!“
Lorena se rozesmála. „Já tě nemusím a nebudu tě poslouchat!“ zdůraznila mu a pokusila se znovu odejít, ale marně. „Loreno, já to myslím vážně! Nepustím tě odsud! Můžeš na mě klidně křičet, nebo klidně i volat o pomoc, ale nikdo tě neuslyší! Nejbližší dům je odtud dva kilometry!“
Lorena na něj nenávistně hleděla. „Já už nevím, jak ti to mám říct, ale ty musíš konečně pochopit, že ať mi řekneš cokoliv, tak to nic nezmění na tom, že tě nenávidím!“ zakřičela na něj.
„Jenže já ti i tak řeknu všechno, co mám na srdci! Musím!“ zakřičel na ni tentokrát on. „O spoustě věcech totiž nevíš!“
Lorena se zamyslela. „Když tě vyslechnu, tak mě pustíš?“ zeptala se.
„Přísahám!“
„Tak teda mluv! Ale rychle, ať to mám, co nejdřív za sebou!“ řekla a posadila se na pohovku.
Lucas se zhluboka nadechl a začal vyprávět. „Loreno, já vím, že jsem se před lety zachoval jako ten největší mizera, ale byl jsem mladý! A mladí lidé dělají chyby, kterých pak litují! A já jich začal litovat velmi brzy! Měsíc potom, co jsme se naposledy viděli, se mi rodiče zabili při autonehodě! Byl jsem na dně a tehdy jsem pochopil, co to znamená trpět! Proto, když jsem se z nejhoršího vzpamatoval, hledal jsem tě! Byl jsem u tebe doma, kde jsem mluvil s tvou matkou! Ta mi řekla, že už jsi byla na potratu a že studuješ školu v Caracasu! Nenáviděl jsem se za to, že jsem přišel pozdě, ale i tak jsem tě hledal dál! Jel jsem do Caracasu, kde jsem šel do školy, ve které jsi měla studovat, jenže tam o tobě nebyly žádné záznamy! Jakoby se po tobě slehla zem! Bral jsem to jako znamení, že už tě najít nemám, protože jsem ti už ublížil dost! Už jsem pak v Caracasu zůstal u své tety Omairy a stal se ze mě úplně jiný člověk! Člověk, který ani na vteřinu po těch čtrnáct let nepřestal litovat toho, co udělal! Loreno, je mi to všechno tak strašně moc líto!“ z očí mu vytryskly slzy. „Vím, že čas nemůžu vrátit zpátky, ale jen jsem chtěl, aby si věděla, že jsem svou chybu chtěl napravit! A že jsem za ni zaplatil velkou ztrátou!“
„Lucasi, mně je líto tvých rodičů, opravdu,“ odvětila mu Lorena chvějícím se hlasem, „a to, že jsi mě pak hledal, je od tebe sice hezké, jenže jak už jsem řekla, nic to na naší situaci nezmění! Moc jsi mi ublížil a připravil si mě o mo…“ chtěla říct „mou dceru“, ale v poslední chvíli se zastavila a řekla: „O moje dítě!“
„Věř mi, že bych dal svůj život za to, aby naše dítě žilo!“ odvětil jí Lucas zdrceně.
Lorena nervózně polkla. „Myslím, že víc už si opravdu nemáme, co říct!“ vstala, rychle se rozběhla ke dveřím, ale Lucas byl rychlejší a znovu se jí tak postavil do cesty. „Je tu ještě jedna věc, kterou si musíme vyjasnit!“ řekl jí vážně.
„Jaká?“
„Naše city!“
Lorena znervózněla, ale snažila se nedat to na sobě znát. „Nevím, o čem to mluvíš! Jaké jsou tvoje city, mi je srdečně jedno a o svých ti nemusím vykládat!“
„Nesnaž se mi lhát, Loreno!“ přitáhl si ji Lucas k sobě a Lorena znervózněla ještě víc. „Vím, že ke mně stále něco cítíš! Tvůj polibek mi to dokázal!“ řekl něžně.
,Bože, pomoz mi!‘ pomyslela si Lorena se zoufalým pohledem.

#####

Caracas, Venezuela

„Mami, odkud znáš její matku?“ zeptala se Silvia.
„Kdysi jsme byly nejlepší kamarádky!“ odvětila jí Violeta.
„Cože?“ vykulila na ni Silvia oči.
„Byly jsme kamarádky už od školky!“ dodala.
„A co se mezi vámi stalo, že už nejste?“
Violeta smutně sklopila hlavu. „Potom, co mi právě řekla, mi dochází, že příčinou tvého neštěstí jsem nejspíš já!“
„Mami, o čem to mluvíš?“ pokroutila Silvia hlavou.
„Důvod, proč už nejsme kamarádky je prostý! V posledním ročníku na střední škole jsme se obě zamilovaly do stejného muže!“ vysvětlila jí Violeta.
„A on si vybral nejspíš tebe!“ předpokládala Silvia.
Violeta přikývla. „Nadia to nemohla překousnout! A přitom on o ni nikdy neměl zájem, od začátku jsem se mu líbila já! Nechtěla jsem o ni přijít, ale taky jsem nechtěla přijít o něj, protože jsem ho opravdu milovala! A to byl tak konec našeho přátelství! Nakonec mi ještě Nadia přísahala, že mi to jen tak neprojde, že mi to jednou vrátí! A skutečně to splnila! Vrátila mi to! Ale přes tebe! Odpusť mi to, Silvie!“ rozplakala se.
„Mami, prosím tě!“ objala ji Silvia. „Já ti přeci nemám, co odpouštět, ty za nic nemůžeš!“ podívala se jí do očí. „Možná Nadia skutečně Penelope dotlačila k tomu, aby Juana svedla, aby se ti tak přese mě pomstila, jenže její pomsta nemusela vyjít, kdyby Juan nechtěl! Ale on chtěl! Takže pořád za to, že jsem teď sama, může on!“ zdůraznila. „I kdyby se to nestalo s Penelope, stalo by se to s jinou! Ta jeho sláva mu natolik stoupla do hlavy, že by v tý posteli skončil s jakoukoli svojí fanynkou!“ dodala smutně.
„Ne, Silvie, tak dost!“ utřela si svoje slzy a usmála se. „Ani jedna už nebudeme smutnit a ty už vůbec ne kvůli Juanovi! Dneska budeš mít šťastný den, já vím, že ano, tak se musíš jen a jen usmívat!“ usmála se.
Silvia jí nakonec úsměv opětovala.

Na druhé straně obchodního centra probíhal ten samý rozhovor. „Mami, odkud znáš její matku?“ zeptala se Penelope.
„Kdysi jsme byly nejlepší kamarádky!“ odvětila jí Nadia.
„Cože?“ vykulila na ni Penelope oči. „A proč už nejste?“
„Ta potvora mi vzala muže, kterého jsem milovala!“ zvolala Nadia nenávistně. „A to neměla dělat! Teď může zpytovat svoje svědomí, že její vinou trpí její dcera!“ dodala s vítězným úsměvem.
„Počkej, mami, ty chceš říct, že…“ zamyslela se Penelope a po chvíli pokračovala: „Tak proto jsi mě tak tlačila do toho vztahu s Juanem! Ty ses jí alespoň takhle chtěla pomstít!“
„Přesně tak, má milá!“ usmála se Nadia. „Jednou v novinách jsem viděla Juanovu fotku, kde byl s celou svou rodinou! A když jsem zjistila, že právě dcera té potvory je jeho manželka, a když jsem věděla, jak si o něm básnila, rozhodla jsem se tě ve tvém úsilí ho svést naplno podpořit! Bylo to totiž i v mém zájmu!“
„Mami!“ zvolala Penelope obdivně. „Nikdy jsem nebyla pyšnější na to, že jsi moje matka!“
Nadia se na ni usmála a objala ji kolem ramen. „Teď už ty dvě potvory vědí, že s Quintanovic holkama si nesmějí zahrávat!“ řekla vážně. Obě pak propukly v hysterický smích.

#####

Byl večer. „Už je připravená?“ zeptala se Camila Alberta, který právě scházel ze schodů v jejich domě. „Ano, ale není moc nadšená!“ odvětil jí, když k ní přistoupil. „Dělá to jen kvůli tobě!“ dodal.
„Však mi za to ještě jednoho dne poděkuje!“ řekla mu Camila sebejistě. V tom se rozezněl zvonek u dveří. Služebná šla otevřít a dovnitř vstoupil Winston. „Dobrý večer!“ pozdravil.
„Dobrý večer!“ usmála se na něj Camila a hned k němu šla. Winston jí galantně políbil na ruku. Camila se na něj usmála, a pak se obrátila na Alberta. „Alberto, tak to je pan Winston Gil!“ šla společně s Winstonem k němu. „A toto je můj manžel Alberto!“ zavěsila se do něj a usmála se na Winstona.
„Moc mě těší, pane Fuentesi!“ podal mu Winston ruku.
„Mě také těší!“ stiskl mu Alberto ruku. „Tak vy jdete na večeři s naší Emílií! Doufám, že na ni budete dávat pozor!“ zdůraznil.
„Nebojte se, pane Fuentesi! Budu ji střežit jako oko v hlavě!“ usmál se Winston.
Camila se šťastně usmála. Byla z něj naprosto nadšená. „Tak já dojdu pro Emílii!“ řekla.
„Nemusíš, mami, už jsem tady!“ řekla Emília, když sešla z posledního schodu.
Winston se na ni otočil a doslova oněměl. Byla ještě krásnější, než při jejich prvním setkání. Camila si dala při výběru šat a celkovém Emíliině vzhledu záležet. Chtěla, aby Winstona okouzlila a to se jí podařilo. „Jste nádherná, Emílie!“ zvolal užasle, když se vzpamatoval.
„Děkuji vám!“ poděkovala mu se sklopenou hlavou.
„Půjdeme?“ nastavil jí své rámě. Emília se smutně podívala na své rodiče, pak se do něj zavěsila a odešli.
„No nejsou nádherný pár?“ rozplývala se Camila.
Alberto raději nic neříkal, protože jí nechtěl kazit radost, tak ji jen políbil na tvář a vyšel po schodech nahoru. Camila věděla, že s jejím jednáním nesouhlasí, ale ona si byla jistá, že pro svou dceru dělá to nejlepší. Chtěla také odejít nahoru, když se u dveří znovu rozezněl zvonek. Šla otevřít a dovnitř vešel Fernando. „Dobrý večer, Camilo!“ políbil ji na tvář.
„Ahoj, Fernando! Přišel jsi za Diosmary? Ale ona není doma!“
„Já vím, že není! Volala mi, že jde zase někam s Anitou! Ale já jsem stejně přišel za Emílií!“
„Tak to je mi líto, ale ta také není doma! Právě si se s ní minul!“
„Není doma?“ podivil se Fernando. „A kdy se vrátí?“
„No já doufám, že co nejdéle, protože to pak bude značit, že se její večer vydařil!“ usmála se Camila.
„Co? O čem to mluvíš, Camilo? Kde je?“ nechápal ji Fernando.
„Emília má rande!“ oznámila mu nadšeně.
„Cože?“ zvolal šokovaně.

#####

Diosmary přešlapovala sem a tam v jednom hotelovém pokoji. „Proč tu vlastně jsi? Proč to děláš? To přeci není správné!“ říkala sama sobě. „Ne, ty by si tu neměla být!“ Její samomluvu přerušilo klepání u dveří. Ztuhla. Věděla, že za dveřmi stojí člověk, na kterého čekala. Chvilku váhala a otevřela, až když se ozvalo druhé zaklepání. „Ahoj!“ pozdravila nejistě.
„Tak jsem tady, jak jsi chtěla!“ vešel do pokoje Nicolas. „Proč jsi mi volala, abych přišel právě sem?“
„Protože u mě ani u tebe bychom si nemohli v klidu promluvit!“
„To je pravda! Tak o čem chceš mluvit?“
„Chci se ti omluvit za ten dnešek, jak jsem na tebe byla protivná! Já vím, že mi nic není do toho, jestli s někým chodíš nebo nechodíš! Promiň mi to!“
„Omluva se přijímá!“ usmál se Nicolas. „A teď mi řekni proč!“
„Co proč?“ nechápala Diosmary.
„Proč ti tak strašně vadí ta myšlenka, že bych mohl s Anitou nebo s nějakou jinou chodit?“
Diosmary ta otázka zaskočila a znervózněla. Nevěděla, jak na ni má odpovědět. Nakonec chytla Nicolasovu tvář do dlaní a políbila ho. „Já nevím, Nicolasi, já to opravdu nevím!“ řekla, když polibek ukončila. „Vím jen to, že něco cítím! Něco, co jsem ještě nikdy necítila! Jsem z toho zmatená a…“ Nicolas ji umlčel polibkem. „Myslím, že jsem na tom úplně stejně!“ usmál se. Diosmary mu úsměv opětovala, padli si do náruče a to už si své polibky opětovali. Pomalu se blížili k posteli, kde jejich vášnivé polibky pokračovaly vášnivým milováním.

#####

Emília a Winston seděli v luxusní restauraci. Objednali si výbornou večeři, Winston jí neustále lichotil, ale Emília se nedokázala ani trochu bavit.
„Nechutná ti to? Jestli ne, můžeš si klidně objednat něco jiného!“ řekl jí Winston, když viděl, že toho ještě moc nesnědla.
„Ne, to ne! Je to výborné!“ pokusila se o úsměv.
„Tak proč jsi pořád tak smutná? Když to není jídlem, tak to bude nejspíš mnou, co?“ zesmutněl.
„Winstone, prosím tě, neber si to osobně! Jsem si jistá, že jsi skvělý muž, ale…“
„Ale?“
„Víš, kdyby bylo po mém, teď bychom tady neseděli! Já bych ti totiž nedávala plané naděje, které ti dala moje máma, za což se ti moc omlouvám!“
„Ona mi říkala, že by si mi řekla ne, kdybych tě pozval osobně! To bys řekla ne každému nebo jen mně?“
„Winstone, budu k tobě naprosto upřímná! Já miluju někoho jiného!“
Winston zesmutněl, ale chápavě přikývl. „A ví to tvoje máma? Možná by ti pak nedomlouvala rande za tvými zády!“
„Ano, ví to! A ví taky to, že ta láska je pouze jednostranná! A proto mi chce najít někoho, koho bych nemilovala jen já, ale kdo by miloval i mě!“
„A seš si jistá, že tě ten muž nemiluje?“ zeptal se opatrně.
„Jsem! A taky vím, že mě ani nikdy milovat nebude!“ odvětila mu smutně.
„A ví o tvých citech ten muž? Pokud jsi mu to neřekla, tak nemůžeš vědět, jestli necítí to samé!“
„Neví o tom a nikdy mu to neřeknu!“ řekla vážně. Winston se nadechl, že jí položí otázku proč, a protože to Emília tušila, aniž by ji položil, pokračovala: „Je to moc složité, Winstone! A promiň, ale nechci o tom mluvit!“ uzavřela toto téma a vstala od stolu. „A asi bych už měla jít! Odpusť mi, že jsem ti pokazila večer!“ chtěla odejít, ale Winston ji chytil za ruku. „Emílie, neodcházej, prosím!“ požádal ji a přinutil ji, aby se znovu posadila. „Dej mi i tak šanci! Já ti slibuju, že na tebe nebudu nijak tlačit, nebudu tě do ničeho nutit, jen mi dovol tě vídat! Dovol mi být alespoň tvým dobrým přítelem! Třeba až mě lépe poznáš, tak…“ usmál se.
„Tak dobře, ale nic ti neslibuju!“ řekla po chvíli přemýšlení.
Winston se usmál a řekl: „A teď se na mě usměj! Jistě máš krásný úsměv, ale ještě jsi mi ho neukázala!“ Usmíval se na ni, až to nakonec nevydržela a také se zcela upřímně usmála.

#####

„Děkuju ti za krásný večer, Raule!“ usmála se na něj Silvia, když se zastavili přede dveřmi jejího bytu.
„Ne, to já ti moc děkuju!“ opětoval jí úsměv. „Splnila si mi můj sen! Teda, já vlastně nevím, jestli si mi ho splnila!“
„Jakto?“
„Protože nevím, jak ses rozhodla! Jestli ta večeře bylo jen posezení dvou přátel anebo jestli to bylo rande!“ řekl opatrně.
Silvia se poťouchle usmála. „A co by sis přál, aby to bylo?“
„Ta druhá možnost! Ty víš, že ta druhá!“ odvětil jí hbitě.
Silvia se rozesmála. „Já si myslím, že to taky byla ta druhá možnost!“ usmála se. „Vím, že mě máš rád a že jsi byl vždy na mé straně! A po tom dnešním úžasném večeru si uvědomuju, že můžu být zase šťastná! A já nechci tu šanci promarnit!“
„Silvie,“ vzdychl Raul šťastně. „já tě nemám rád! Já tě miluju! Miluju tě od první chvíle, co jsem tě spatřil! Věř mi, že tě dokážu udělat šťastnou! Protože ty si to zasloužíš! Jsi ta nejnádhernější žena na světě! Jak zvenčí, tak zevnitř!“ usmál se zamilovaně. Silvia mu úsměv opětovala. Raul vzal její tvář do dlaní a upřeně se jí zahleděl do očí. „Smím tě políbit?“ zeptal se něžně. „Včera jsi mě tak zaskočila, že jsem ani nestačil zareagovat!“ řekl a oba se rozesmáli. „Ano, smíš mě políbit!“ odvětila mu poté. „Přímo musíš!“ dodala se smíchem. Raul se na ni usmál a jejich rty se k sobě pomalu přibližovaly. Když jejich rty splynuly, líbali se opatrně, zvykali si na sebe, ale po chvíli se silně objali a už i jejich polibky byly jisté. Líbali se velmi dlouho.

#####

Gonzalo se doma bez Loreny cítil osamělý, a tak zavolal svým starým přátelům, kteří ho pozvali na večírek. Právě k nim jel, když na silnici projel kolem dvou známých lidí. Všiml si jich na poslední chvíli, ale stačil si i všimnout, že mají nějaký problém s autem. A tak zastavil, aby jim pomohl.
„Holubičko, podívej se, kdo tu je!“ zaradoval se Freddy, když Gonzala spatřil.
Paloma se otočila a viděla, jak Gonzalo zrovna své auto zamyká. „To snad není možný!“ zanadávala.
„Tvůj milenec ze snu!“ pošeptal jí Freddy se smíchem.
„Že já jsem ti to vůbec říkala! Jako bych nevěděla, že si ze mě budeš dělat legraci!“ rozčílila se.
„Ahoj,“ pozdravil je Gonzalo, „copak se vám stalo?“
„Vůbec nic! Můžeš zas pokračovat v cestě!“ odsekla mu Paloma.
„Ale, holubičko, nezlob!“ políbil ji Freddy na tvář a postavil se před ní, aby byl Gonzalovi blíž. „Gonzalo, přijel jsi jak na zavolanou! Píchli jsme kolo a ani jeden z nás ho neumíme vyměnit! Teda já bych to možná uměl, ale s mou silou bych toho moc nezmohl!“ zachichotal se. „Ale ty to jistě zvládneš! S těma tvýma silnýma pažema to bude hračka, viď?“ zvolal obdivně a na jeho paže si sáhl.
Gonzalo se od něj, co nejrychleji, odtáhl. „Jasně, že to zvládnu!“ odvětil mu a šel ke kufru Palomina auta.
„Kam jdeš?“ zeptala se ho Paloma.
„No do kufru pro rezervu!“ odvětil jí.
„A jak víš, že je zrovna tam?“
„Většinou bývá v kufru! Nebo ty ji snad vozíš v přihrádce u spolujezdce?“ zeptal se ironicky.
Freddy se rozesmál. Paloma zpražila pohledem jeho, a poté i Gonzala. „Pán je strašně vtipný, že?“ šklebila se. „Ale já o tvou pomoc nestojím! Radši tu budu celou noc stát, než přijmout pomoc od tebe!“
„Jak myslíš!“ pokrčil Gonzalo rameny a šel ke svému autu.
„Holubičko, neblázni! Jestli ty tu chceš tvrdnout celou noc, tak já teda ne! Prosím tě, nebuď tak paličatá a přijmi jeho pomoc!“ snažil se jí Freddy domluvit.
„Moment!“ vrátil se k nim Gonzalo. „Proč vlastně nezavoláš svému manželovi, aby tě přijel zachránit?“
„Věř mi, že bych velmi ráda, ale nemůžu, protože není doma!“
„Není doma? Jak není doma?“
„Odjel na pár dní do Bogoty!“ odvětila mu Paloma. „A proč já ti to vůbec povídám to není tvoje věc! A vůbec, proč tady ještě jsi? Chtěl jsi už odjet, tak ať už tě tu nevidím!“ mračila se na něj.
,Lucas je v Bogotě?‘ pomyslel si Gonzalo a byl z toho hodně nervózní. Ani trochu se mu to nelíbilo. V tom mu začal zvonit mobil. Vytáhl ho z kapsy u kalhot a na displeji mu blikalo jméno PEDRO. „Ahoj, Pedro!“ zdvihl ho. „Počkej chvilku, vůbec tě neslyším!“ omluvil se mu, přitáhl si k sobě Palomu a zacpal jí pusu, protože přes její neustále nadávání, že už má vypadnout, neslyšel v telefonu ani slovo. Paloma se vztekala, snažila se mu vytrhnout, ale on jí dokázal udržet i jednou rukou. Zatímco se Paloma vzpouzela, Gonzalo se dozvěděl, proč mu vlastně Pedro volá.

#####

Bogotá, Kolumbie

„Už jsem ti řekla, že nebudu nic jíst!“ řekla Lorena Lucasovi, když jí nutil, aby snědla alespoň kousek rohlíku. „Dokud mě odsud nepustíš, nepozřu ani sousto!“
„Loreno, prosím tě, buď rozumná!“
„Rozumná?“ rozesmála se. „To říká ten pravej!“
Lucas položil talíř s jídlem na stůl. Zvedl Lorenu z pohovky a přitáhl si ji k sobě. „Loreno, je to úplně jednoduché! Můžeme si oba ušetřit spoustu času, když mi přiznáš, že ke mně pořád něco cítíš!“
„Ty seš opravdu neuvěřitelnej!“ řekla Lorena nechápavě.
„Loreno, řekni mi jeden důvod, proč bychom se spolu nemohli pokusit o nový začátek!“
„Řeknu ti rovnou tři! Za prvé jsem vdaná, za druhé jsi ženatý a za třetí, a což je nejhlavnější, tě nenávidím!“
„Já uznávám, že si tvou nenávist zasloužím, ale po tom, co mi řekly tvoje polibky a co mi říká právě teď tvůj tlukot srdce, vím, že mám ještě možnost ti dokázat, že je ze mě jiný člověk, kterého můžeš milovat!“
„Tohle už dál nebudu poslouchat!“ nenávistně se na něj zahleděla a odstrčila ho od sebe. Pokusila se utéct, ale Lucas ji doběhl, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Lorena se bránila, ale jeho polibkům nakonec podlehla. „Nenávidím tě!“ řekla mu mezi polibky. „Já tě taky miluju!“ odvětil jí Lucas. Přitom jí stáhl ramínka z šatů a nechal je spadnout na zem. Začal ji líbat na krku a Lorena mu zatím se zavřenýma očima, vychutnávaje si naplno jeho polibky, rozepínala košili. Když rozepnula poslední knoflík, Lucas ze sebe košili rychle strhnul, a pak vzal Lorenu do náruče. Zahleděli se jeden druhému do očí, a jejich rty znovu splynuly v další polibky. Lucas ji odnesl do ložnice a položil na postel. Postavil se nad ní, aby si mohl sundat kalhoty a nespouštěl z ní oči. Ani Lorena z něj zrak nespustila. Jen čekala, až bude zase u ní. Její hruď se zvedala nervozitou, vzrušením. Lucas odhodil svoje kalhoty, a než si stačil lehnout, Lorena ho už líbala. Jejich ruce a nohy se proplétaly, a po tom, co si svlékli i své spodní prádlo, se vášnivě milovali.