Gonzalo ukončil hovor s Pedrem, a potom, co se dozvěděl, byl tak zničený, že povolil sevření a Paloma tak mohla vyklouznout.
„Co si to ke mně dovoluješ, ty idiote!“ vykřikla na něj vztekle a strčila do něj. „Neopovažuj se mě už víckrát dotknout!“
„Sklapni, Palomo!“ okřikl ji Gonzalo.
Paloma na něj vykulila oči. Takhle s ní ještě nikdo nikdy nejednal. To už na ni bylo příliš. „Tak to je tvůj konec, Gonzalo Reyesi! Okamžitě zavolám tátovi, aby tě vyhodil! Protože se mnou takhle jednat nebudeš!“ křičela.
„Proč je tvůj manžel v Bogotě?“ zeptal se jí už klidněji.
„Co tě to zajímá, ty idiote?“ nepřestávala na něj křičet a urážet ho.
„Zajímá mě to a hodně! Protože moje manželka je v Bogotě taky! A právě mi volal její otec, že nedorazila na místo, na které měla! A já mám takové podezření, že v tom má prsty tvůj manžel!“ zakřičel na ni.
Paloma se na něj šokovaně dívala, a přitom si vzpomněla na včerejší rozhovor s Lucasem.
„Dlouho jsem nebyl u hrobu svých rodičů! Potřebuju s nimi být a promluvit si!“
Paloma se na něj smutně podívala a objala ho. „Ale to je samozřejmé, miláčku! To naprosto chápu! A já pojedu s tebou, ano?“
„Ne, Palomo, prosím tě ne!“
„Proč ne?“ zeptala se naštvaně.
„Chtěl bych tam být sám! Je tam spousta vzpomínek, se kterými se musím poprat já sám!“
Palomě se to nelíbilo. Neměla ráda, když ho neměla pod dohledem. „A jak dlouho tam budeš?“
„To ti nedokážu říct! Ale budu ti pravidelně volat, slibuju!“ usmál se na ni.
,To by vysvětlovalo, proč nechtěl, abych jela s ním!‘ pomyslela si. ,Ale ne, to by mi neudělal! Ale co když…‘
„No já tady nebudu čekat na tvou odpověď, ale poletím hledat svoji manželku!“ zvolal Gonzalo a šel ke svému autu.
„Gonzalo, počkej, já pojedu s tebou!“ zavolala na něj Paloma.
„Prosím?“
„To, co se teď děje, se mi vůbec nelíbí! A tak chci taky zjistit, co se to vlastně děje!“
„Dobře, tak pojď!“ řekl neochotně.
Paloma se rozeběhla k jeho autu a v tom se za ní ozvalo: „No moment, moment! A co já! To mě tady necháte samotného?“
„Freddy, úplně jsem na tebe zapomněla!“ řekla mu Paloma.
„To jsem si všiml!“ fňukal.
„Freddy, odvezu tě domů a my pak hned pojedeme na letiště!“ navrhl Gonzalo.
Paloma a Freddy souhlasili. Všichni pak nastoupili do Gonzalova auta a odjeli.

#####

Diosmary a Nicolas vyšli z hotelu. Diosmary se nervózně dívala do země. Nevěděla, jak se má tvářit. Na jednu stranu se chtěla usmívat, protože se cítila šťastná, ale zároveň se vůči Fernandovi cítila provinile.
„Diosmary, je ti dobře?“ zeptal se jí Nicolas.
Diosmary se na něj podívala a pousmála se. „Ano, je mi dobře! Jen…“
„Já vím!“ chápavě Nicolas přikývl.
„Promluvím si s Fernandem, co nejdřív, slibuju!“
„To bys měla!“
„Už mu nechci ubližovat! Už to takhle dál nejde!“
Nicolas přikývl. „Tak já půjdu!“
„Opravdu nechceš odvézt?“
„Ne, rád se projdu pěšky!“ usmál se Nicolas.
„Dobře, takže se zase někdy uvidíme!“ usmála se Diosmary.
„Doufám, že to bude brzy!“ pohladil ji po tváři a něžně ji políbil. „Ahoj!“ a odešel.
Diosmary se dívala, jak odchází a už nedokázala skrývat svůj šťastný úsměv. Nakonec nastoupila do svého auta a odjela.

#####

Silvia seděla ve své posteli. Ještě se jí nechtělo spát, a tak si četla. Jenže po asi půlhodinovém čtení si uvědomila, že je stále na té samé stránce. Že čte pořád dokola ten samý řádek. Vůbec tu knihu nedokázala vnímat. Stále myslela na schůzku s Raulem.

Před několika hodinami

Silvia a Raul spolu seděli v příjemné restauraci. Ačkoliv to nečekala, Silvia se s Raulem velmi dobře bavila. Raul jí stále něčím rozesmíval a ona se cítila tak dobře, jak už dlouho ne.
„Už jsem ti řekl, jak jsi dnes večer nádherná?“ zeptal se Raul s úsměvem.
„Už nejméně pětkrát!“ rozesmála se Silvia.
„A nejméně pětkrát ti to ještě řeknu, protože je to pravda! Nemůžu se na tebe vynadívat!“ vzdychl zamilovaně.
Silvia malinko zčervenala.

Současnost

Silvia se usmívala. A když si ještě vzpomněla na Raulův polibek, nemohla přestat už vůbec.
„Mami, já nemůžu spát!“ vešla do jejího pokoje Linda. „Můžu dneska spát s tebou?“
„Samozřejmě, lásko moje, pojď ke mně!“ rozzářila se Silvia. Linda k ní skočila do postele a Silvia si ji k sobě pěvně přivinula. Políbila ji na čelo a řekla: „Moc tě miluju, holčičko moje!“
„Já tebe taky, mami!“ odvětila jí Linda. A ani ne za minutu už klidně spala.
Silvia se na ni usmála a pohladila ji po vlasech. Nakonec i ona zavřela oči a usnula s myšlenkami na Raula.

#####

„Děkuju ti za odvoz, Winstone!“ usmála se na něj Emília, když stáli v hale jejího domu.
„Já tobě děkuju za příjemně strávený večer! Snad se ti líbil tak, jako mně! Alespoň trochu! Doufám v to!“ usmál se Winston.
„Zcela upřímně…líbil se mi! Děkuju ti, že jsi byl tak milý a že jsi mě vyslechl a pochopil!“ vděčně se Emília usmála.
„A tak myslíš, že bychom si to mohli někdy zopakovat?“ zeptal se, ale rychle dodal: „Jako přátelé!“
„Já myslím, že…“
„Emílie!“ vyrušil je Fernandův hlas.
Emília se lekla. Otočila se na něj a vyděšeně se na něj dívala. „Fernando!“ zvolala překvapeně.
„Nepředstavíš nás?“ zeptal se ironicky.
Emília nechápala, proč se tváří tak naštvaně. Obrátila se na Winstona a vzájemně je představila. „Winstone, to je Fernando Alcantára, přítel mojí sestry Diosmary! A, Fernando, to je Winston Gil!“
Winston podal Fernandovi ruku, a když mu ji Fernando stiskl, podíval se na Emílii a řekl jí: „Zapomněla si dodat, že to je zase tvůj přítel, ne?“ zvolal uraženě.
Emília mu vůbec nerozuměla.
„No, já půjdu!“ řekl Winston. Cítil, že je tam navíc. „Emílie, snad se zas někdy uvidíme!“ usmál se na ni a políbil ji na tvář. „Těšilo mě, Fernando!“ pokývl na něj a pak odešel.
„To jsem si teda o tobě nemyslel, Emílie!“ pokroutil Fernando hlavou.
„Co sis nemyslel? Fernando, já vůbec nechápu, co to tady předvádíš?“
„Dělám si o tebe starosti! Trápím se tím, co se mezi námi v pátek stalo, jak si ode mě zničehonic utekla! Tak jsem dneska přišel, abychom si to vysvětlili! A pak se tu od tvé matky dozvím, že jsi úplně v pořádku! Že jsi vlastně víc než v pořádku! Že ti je tak dobře, že si klidně jdeš s cizím chlapem na rande!“ rozčílil se.
„Ale, Fernando, já…“
„Ne, vůbec nic mi nevysvětluj! Mně je to úplně jasné! Prostě ti na mě nezáleží tak, jak jsem si myslel!“ zvolal uraženě a dal se k odchodu.
„Fernando! Fernando, počkej!“ volala na něj Emília, ale zbytečně.

#####

Bogotá, Kolumbie

Lorena ležela k Lucasovi zády a plakala. „Loreno,“ položil jí Lucas ruku na rameno, ale ona se mu vytrhla. „Nech mě být!“ plakala. „Jak jsem ti to mohla dovolit?“
Lucas jí znovu položil ruku na rameno a políbil ji na něj. „Protože mě miluješ!“
„Lucasi, proboha!“ vykřikla a posadila se. „To, co se teď mezi námi stalo, byla obrovská chyba!“
„Ne, Loreno, to nebyla žádná chyba! Stalo se jen to, co se muselo stát!“
„Lucasi, vždyť já jsem vdaná!“ zakřičela na něj zoufale. „A ty jsi ženatý! Já nevím, jak to máš s Palomou, ale já Gonzala opravdu miluju! A teď se cítím úplně hrozně, že jsem mu tak ublížila! Protože on si to nezaslouží! Vždyť jen díky němu jsem se dokázala znovu postavit na nohy! Jen díky němu jsem zase začala žít!“ plakala.
„Loreno,“ pohladil ji Lucas po tváři, „já věřím, že je Gonzalo skvělý muž! A chápu, že ho svým způsobem miluješ, za to, co pro tebe udělal, ale přes to všechno, jsem to pořád já, koho opravdu miluješ! Teď jsi mi to dokázala!“ políbil ji na rameno.
„Prosím tě, Lucasi, přestaň!“ plakala Lorena. „Já musím odsud pryč,“ chtěla vstát z postele, ale Lucas jí to nedovolil. „Kam chceš jít?“
„Kamkoliv! Ale tady už dál být nemůžu!“
„Ne, já tě odsud nikam nepustím! Rozhodně ne v takovémhle stavu!“ zdůraznil Lucas.
„Lucasi, já potřebuju být sama! Potřebuju si to všechno probrat v hlavě!“ vzlykala.
„Dobře, jestli chceš být sama, tak já si půjdu lehnout na gauč! Ale ty se odsud ani nehneš!“
Lorena jen zavzlykala. Lucas se k ní naklonil, aby ji políbil, ale ona mu uhnula. Lucas tedy vstal a odešel. Jen co se za ním zavřely dveře, Lorena si zabořila hlavu do dlaní a zoufale plakala.

#####

Byl podvečer dalšího dne. Před Pedrovým domem zastavil taxík, ze kterého vystoupili Paloma s Gonzalem. „Palomo, přestaň vřískat!“ okřikl ji Gonzalo. „Já nemůžu za to, že jsme včera nestihli to první letadlo a taky nemůžu za to, že na to druhé jsme museli tak dlouho čekat a že pak mělo ještě zpoždění!“
„Samozřejmě, že za to můžeš! Ty můžeš za všechno zlé, co se mi v životě stalo! A já tě za to nenávidím!“ křičela na něj Paloma.
Gonzalo jen vyvrátil oči v sloup a šel k domu.
„Že by si na mě počkal?“ volala na něj Paloma a běžela za ním.

Pedro nervózně přešlapoval po obývacím pokoji, když se rozezněl zvonek u dveří. Hned se k nim rozběhl doufaje, že to bude Lorena. Za dveřmi ale stál Gonzalo a pro něj neznámá žena. „Gonzalo, to je dobře, že jsi tady!“ řekl mu Pedro a oba se objali.
„Mohli byste laskavě přeskočit ty fráze jako, že se rádi vidíte a můžeme přejít rovnou k věci?“ poznamenala Paloma ironicky a sama se pozvala dovnitř.
Pedro se na Gonzala nechápavě podíval. „To je na dlouhé vyprávění! Nejlepší bude, když se budeš tvářit, jako že tu vůbec není!“ odvětil mu Gonzalo a šli za Palomou.
„Tak kde je ta vaše povedená dcera?“ vyštěkla na Pedra Paloma.
Pedro se na ni znovu nechápavě podíval, ale pak uposlechl Gonzalovu poznámku, že si ji nemá všímat a věnoval se už jen jemu. „Gonzalo, mám o Lorenu hrozný strach! Včera ji Manolo pozval na nějaký seznamovací raut ohledně toho školení, ale nedorazila tam! Měl jí tu vyzvednout Manolův řidič, ale venku na něj nečekala a ani doma nebyla! A od té doby o ní nic nevím! Gonzalo, mám hrozný strach, že se jí stalo něco zlého! Vůbec mi nebere telefon!“
„Mně ho taky nebere!“ odvětil mu Gonzalo a podíval se na Palomu, která začala mít to samé nepříjemné tušení, co Gonzalo. Jí totiž Lucas také telefon nebral.
„Gonzalo, co budeme dělat? Dokonce jsem volal i na policii, ale ti mi řekli, že do 48 hodin nemůžou nic dělat!“ řekl Pedro.
„Pedro, já se o to postarám! Zůstaň tady a já ti dám vědět, až se něco dozvím!“ odvětil mu Gonzalo.
„Ty snad víš, kde ji máš hledat?“ podivil se Pedro.
„Možná ano!“ řekl Gonzalo a bez pozdravu odešel. Paloma šla za ním.
Pedro nechápavě pokroutil hlavou.

„Palomo, kde tady tvůj manžel bydlí?“
„Jak to mám vědět? A co si vůbec myslíš? Ty si myslíš, že Lucas snad tu tvou manželku unesl nebo, co?“ rozesmála se. „Proč by to měl dělat?“
„Palomo, ty přeci nemůžeš být tak hloupá, jak se děláš!“
„Já a hloupá? Ty drzoune jeden!“ rozčílila se a chtěla mu vrazit facku.
„Přestaň, Palomo!“ chytil ji Gonzalo za ruku. „Na to teď nemáme čas! Chci co nejdřív najít svoji ženu!“ zakřičel na ni.
Paloma se mu vytrhla a nenávistně se na něj zahleděla. „Na to, ale nepotřebuješ vědět, kde je můj manžel!“ snažila se přesvědčit jeho, ale hlavně samu sebe, že to, na co oba myslí, není pravda.
„Palomo, já už opravdu ztrácím trpělivost!“
„Já ale nevím, kde tady Lucas bydlí!“
„A nemůže být třeba v domě, kde vyrůstal?“
„To je možný, ale já stejně nevím, kde to je!“
„Tak to nějak zjisti! Zavolej třeba Omaiře, ta to určitě bude vědět!“ křičel.
Paloma se na něj zamračila a hned potom si vyndala mobil z kabelky a zavolala Omaiře.

#####

Caracas, Venezuela

U Fuentesových se schylovalo k rodinné večeři. Právě dorazila Helena, na kterou v hale už netrpělivě čekala Emília. „Teto, konečně jsi tady! Musím s tebou mluvit!“ ihned na ni vyhrkla.
„Co se děje, Emílie?“ zeptala se Helena vyděšeně a obě se posadily na pohovku. „Stalo se ti včera něco? Ten muž ti snad něco udělal?“
„Ne, teto, neboj se! Ten muž byl velmi galantní! Byl ke mně moc milý!“ pousmála se Emília. „To, co ti chci říct, s ním vůbec nesouvisí! Nebo vlastně asi ano!“
„Tak co, Emílie, už mě nenapínej!“
„Když jsme se včera z té večeře spolu vrátili, tak tu byl Fernando! Byl na Winstona, tak se ten muž jmenuje, hrozně nepříjemný, a když pak Winston odešel, tak mi Fernando tu schůzku s ním vyčetl! A vůbec mě nenechal, abych mu to vysvětlila! A když jsem si to pak zpětně přehrávala, tak… Teto, já mám pocit, že Fernando na něj žárlil!“ pousmála se.
Helena na to nestačila nic říct, protože v té chvíli dorazil Fernando. „Heleno, dobrý večer!“ usmál se na ni, naklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Emílie!“ pozdravil ji chladně. „Tvůj přítel sem dnes také přijde?“ zeptal se ironicky.
„Kdyby ano, vadilo by ti to?“ zeptala se ho Emília provokativně.
„Mně? Vůbec ne!“ rozesmál se Fernando a odešel.
„Emílie, ten chudák tak žárlí a ani o tom neví!“ zasmála se Helena.
Emília se celá rozzářila.

#####

Silvia byla ještě v práci, protože potřebovala dopsat jeden článek. Dopisovala poslední slova, když na dveře její kanceláře někdo zaklepal. „Dále!“ zavolala, článek uložila a zavřela.
„Ahoj, Silvie!“ vešel dovnitř Juan.
Silvia na něj vrhla nenávistný pohled. „Co tady děláš?!“
„Přišel jsem se zeptat, jak se daří Lindě!“
„Teď už dobře, když je doma a v pořádku!“
„Silvie, ty jsi nebyla jediná, kdo měl o ni strach! Málem jsem umřel, když jsem zjistil, že zmizela! Vyčítal jsem si, že jsem tomu nezabránil a vyčítám si to doteď! I Penelope si to vyčítá, byl to jen okamžik, co se ohlédla jinam a…“
„Prosím tě, o tvojí manželce mi vůbec nemluv!“ přerušila ho Silvia a vstala od stolu. „Já si ten její okamžik živě dokážu představit! A nakonec jsem ráda, že jsi přišel, protože jsem ti stejně potřebovala něco říct!“
„Co?“
„To, co se stalo, se už nikdy nesmí opakovat! A proto si nepřeju, aby se tvoje manželka s Lindou stýkala!“
„Cože? Silvie, ale to přeci nejde! To má být Penelope každý víkend zavřená v ložnici a nevycházet z ní?“
„Mně je jedno, jak si to zařídíš! Buď tu svou Penelope vždycky někam pošli, anebo ty někam s Lindou odjeď sám! Ale k mojí dceři se ta ženská už nikdy nepřiblíží!“
„Silvie, tohle po mě nemůžeš chtít! Penelope je součást mého života a já ji nemůžu jen tak odstřihnout!“
„Tak to budeš muset, pokud chceš svou dceru ještě vídat!“
Juan se zarazil. „Co mi tím chceš naznačit!“
„Pokud nebudeš chtít moji žádost respektovat, tak požádám soud, aby už k tobě Linda nemusela!“ řekla Silvia vážně. Juan byl v šoku. „Možná si teď myslíš, že jsem sobecká,“ pokračovala Silvia, „ale moje dcera je to nejdůležitější v mém životě! A já udělám všechno proto, aby byla v bezpečí! I kdybych jí tím měla připravit o otce!“
„Silvie, ty ses úplně zbláznila! To mi nemůžeš udělat!“ zakřičel Juan.
„Říkám ti to včas, Juane! Aby ses podle toho mohl zařídit! A pokud ti na Lindě opravdu záleží, tak to uděláš!“
Juan se na ni ještě chvíli šokovaně díval, a pak odešel.
Silvia klesla do křesla a z očí jí vytryskly slzy. „Lindo, já ti nechci vzít tvého tátu! Ale pokud se nevzpamatuje, tak nemám na výběr! Nemůžu dopustit, aby ti ta ženská dál ubližovala!“ vzlykala.

#####

U Fuentesových probíhala poklidná večeře. Alberto jako vždy seděl v čele stolu. Po jeho pravici seděly Camila, Emília, Helena a Marcelo a po jeho levici Diosmary, Fernando, Berenice a Raul. Všichni se jen tak nezávazně bavili, když se najednou Fernando postavil. „Dovolte mi, abych večeři na chvíli přerušil a něco vám oznámil.“ Všichni na něj upřeli svůj pohled. „Je mi líto, že tu není Lucas a Paloma, ale já už prostě nevydržím čekat!“ rozesmál se. Emília, Helena a Berenice si vyměnily pohledy. Tušily, co se chystá Fernando udělat. Emílii se chtělo plakat. „Jak všichni víte,“ pokračoval Fernando, „Diosmary a já už spolu chodíme sedm let! A já jsem si řekl, že je na čase udělat v našem vztahu další krok!“ Diosmary na něj vykulila oči. „Miláčku, prosím tě, postav se!“ chytil ji za ruku a Diosmary se postavila. „Diosmary,“ zamilovaně se na ni usmál a z kapsy u kalhot vytáhl krabičku s prstenem. Otevřel ji a zeptal se: „Diosmary, vezmeš si mě?“
Helena chytila Emílii pod stolem za ruku, aby ji dodala podpory. Ta měla co dělat, aby svoje slzy zadržela.
Fernando hleděl zamilovaně na Diosmary a ta se střídavě dívala na něj a na prsten. Toto vůbec nečekala.

#####

Bogotá, Kolumbie

Lorena chtěla ihned ráno odejít, jenže Lucas jí to opět nechtěl dovolit a po neúnavném přemlouvání mu znovu podlehla. Nyní seděli na zemi v obývacím pokoji a líbali se. Lorena měla na sobě svoje šaty, Lucas byl jen v džínách. „Lucasi, proč mi to děláš?! To prostě není správné!“ říkala mu mezi polibky.
„Pst!“ přiložil jí prst na ústa. „Už se přestaň trápit!“ a znovu ji začal líbat. Po chvíli je vyrušil zvonek u dveří. „To bude pizza!“ řekl Lucas a šel ke dveřím. Převzal pizzu od poslíčka, a jak rychle spěchal za Lorenou, dveře špatně zavřel. Když se vrátil do pokoje, našel tam Lorenu plakat. „Loreno, lásko,“ vzdychl ustaraně. Položil pizzu na stůl a přisedl si k ní. „Proč zase pláčeš?“ chytil ji za ruce.
„Protože jsem si celá léta zakazovala, že kdybych se s tebou znovu setkala, tak ti už nepodlehnu!“
Lucas se zarazil. „Takže to znamená?“
„To znamená, že i když jsem tě celá léta nenáviděla, tak zároveň jsem tě pořád milovala!“ plakala.
„Miláčku!“ rozzářil se Lucas a políbil každou část jejího obličeje. „Já jsem to věděl! Lásko, odteď začneme znovu! Dokážu ti, že si tvou lásku zasloužím!“ šťastně se usmíval.
Lorena zavzlykala. „Pojď ke mně!“ vzal Lucas její obličej do dlaní a začali se líbat. Ani jeden neměl tušení, že do místnosti vešli Paloma s Gonzalem. Paloma byla v šoku, Gonzalo byl zklamaný.