„Lucasi!“ rozkřikla se Paloma hystericky. Lorena a Lucas se od sebe okamžitě odtrhli a šokovaně na Palomu s Gonzalem hleděli. Vstali ze země. Zahanbeně se dívali svým protějškům do očí. Ticho prolomila Paloma, která to už nevydržela a vrhla se na Lorenu. „Ty potvoro jedna, jak ses mohla opovážit začít si s mým manželem!“ zakřičela na ni a chtěla jí vrazit facku, ale Lucas jí v tom zabránil. „Palomo, prosím tě, uklidni se!“ žádal ji, zatímco ji držel za ruce.
„Jak po mně můžeš chtít, abych se uklidnila?“ zakřičela na něj. „Ty mrcho,…“ začala Loreně zase nadávat, ale ta ji vůbec nevnímala. Dívala se provinile na Gonzala, který nic neříkal, jen na ni smutně hleděl. Nakonec, bez jediného slova, se otočil a odešel.
„Gonzalo, počkej, prosím tě!“ zavolala na něj Lorena a rozběhla se za ním.
„Neutíkej, ty mrcho, ještě jsem s tebou neskončila!“ křičela za ní Paloma a chtěla za ní běžet, ale Lucas jí pořád držel. „Tak už dost, Palomo!“ okřikl ji. „Jestli tu je někdo, na koho máš křičet, tak jsem to já! Lorena za nic nemůže, to všechno byla moje práce!“
Paloma se mu vytrhla ze sevření a nenávistně se na něj zahleděla. „Od chvíle, co jsem se dozvěděla, jakou společnou minulost vy dva máte, věděla jsem, že s tou ženskou budou problémy! A nemýlila jsem se! Ale s tím už je konec! Okamžitě zavolám tátovi, aby ji vyrazil z časopisu! A ty už ji nikdy víckrát neuvidíš! Zakazuju ti to! Rozuměls mi, Lucasi Moreno?!“
Lucas na ni nechápavě hleděl. „Palomo, uvědomuješ si vůbec, co se tady mezi mnou a Lorenou stalo?“
„Samozřejmě, že to vím! Nemusíš ze mě dělat hloupou! Ale já už jsem si zvykla, že vy chlapi nedokážete být věrní!“ zvolala znechuceně. „Proto jsem ochotná ti to odpustit! Jsi můj manžel a já naše manželství nezahodím jen kvůli malému zádrhelu!“
Lucas čekal od Palomy všechno, ale takovýhle přístup ne. I tak byl ale připravený říct jí to, na co už vlastně od opětovného setkání s Lorenou myslel. „Dobře, Palomo, ty jsi byla ke mně upřímná, tak já k tobě budu také upřímný! Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, a kdyby se Lorena v mém životě už neobjevila, asi by náš společný život vypadal jinak. Jenže ona se objevila a všechno se tak změnilo. Lorena není žádný zádrhel. Je to žena, kterou miluju a se kterou chci být až do konce mého života!“
Paloma mu vrazila facku. „Tohle už od tebe nikdy nechci slyšet! Já jsem tvoje manželka a budeš mě respektovat!“ hrozila mu se vztyčeným ukazováčkem. „Zítra budeš doma, řekneš mi, že se mi za všechno omlouváš, že mě miluješ a pak bude všechno zase jako dřív!“ zdůraznila mu. „A jestli to tak nebude, pak teprve uvidíš, čeho všeho jsem schopná!“ řekla mu s naprosto vážnou tváří a odešla.
Lucas z ní byl úplně přepadlý.

„Gonzalo, Gonzalo!“ doběhla ho Lorena až venku, když už chtěl nastupovat do taxíku. „Gonzalo, prosím tě, podívej se na mě!“ řekla vzlykavě.
Gonzalo se na ni otočil a smutně se na ni zahleděl. „Co je, Loreno? Chceš mi vysvětlovat něco, co je nadmíru jasné?“
„Gonzalo, já…“ vzlykala a ani nevěděla, co mu vlastně říct. To, co mu udělala, nemělo žádnou omluvu.
„Myslel jsem si, že tě znám! Ale teď vidím, že jsem se šeredně mýlil!“ řekl jí smutně. „A promiň mi, ale teď tě fakt nechci vidět!“ dodal a nasedl do taxíku. Mezitím došla k taxíku Paloma a jen čekala, až se uplakaná Lorena otočí. Když se Lorena otočila, vrazila jí Paloma facku. „Nemysli si, že si vyhrála! Lucas je můj! Nikdy ho nedostaneš!“ pohrozila jí, a pak také nastoupila do taxíku, který okamžitě odjel. Lorena se za odjíždějícím taxíkem dívala a zoufale plakala. Lucas k ní přistoupil a zezadu ji položil ruce na ramena. „Odpusť mi, že jsi tím kvůli mně musela projít!“
Lorena se od něj odtáhla. „Musím domů!“ řekla, ani se na něj nepodívala a rozběhla se do domu pro své věci.
Lucas smutně vzdychl a šel za ní.

#####

Caracas, Venezuela

„Fernando, já nevím, co říct!“ zvolala Diosmary překvapeně a stále hleděla na prsten, který držel Fernando v ruce.
„Přeci ano, blázínku!“ rozesmál se Fernando a s ním i všichni ostatní. Až na Emílii, Helenu a Berenice.
„Fernando, já…“ snažila se Diosmary najít ta správná slova, ale nakonec ji přerušila Camila, která to štěstí, které v tu chvíli cítila, už nedokázala udržet v sobě. „To je ale nádhera!“ spráskla šťastně ruce. „Tak nás za chvíli čeká další svatba!“ radovala se a hned běžela Fernanda obejmout. „Udělal jsi mi obrovskou radost, Fernando!“ usmála se na něj. Pak se obrátila na svou dceru a také ji objala. „Diosmary, jsem za tebe tak šťastná!“ usmívala se.
„Camilo,“ oslovil svou ženu Alberto, „já ti nechci kazit tvou radost, ale Diosmary ještě pořád neřekla ano!“
„To je pravda!“ přitakala Helena, která jediná viděla, jak se její obě neteře trápí.
„No vidíte, to jsem ale hloupá!“ zasmála se Camila. „Ale já jsem tak pyšná, že se i moje druhá dcera už brzy šťastně vdá, že slavím trochu předčasně!“ zasmála se. „Tak, Diosmary!“ objala ji kolem ramen, „řekni to krásné slovíčko ano!“ usmála se na ni.
Diosmary se podívala na svou matku, pak na Fernanda a zesmutněla, když si uvědomila, jak oba strašně moc zklame. Fernanda především. Všichni napjatě čekali, až konečně Diosmary promluví, a ta nakonec řekla: „Fernando, můžeme si, prosím tě, promluvit o samotě?“
Fernando se na ni nechápavě podíval. Všichni si vyměnili překvapené pohledy. „Dobře, tak pojďme,“ řekl Fernando poté a společně s Diosmary odešel z jídelny.
Camila se vrátila na svoje místo. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se nechápavě.
„Omluvte mě!“ Emília už to nevydržela a vyběhla pryč.
„Mě také!“ omluvila se i Helena, hned za ní Berenice a obě běžely za Emílií.
„Vysvětlíte mi někdo, co se to tady děje?“ ptala se Camila Alberta, Marcela a Raula, kteří zbyli v jídelně. Nikdo jí ale nedokázal odpovědět.

„Diosmary, udělal jsem snad něco špatně?“ zeptal se jí Fernando, jen co se zastavili v hale.
„Ne, Fernando, ty jsi nic špatně neudělal! To já!“ odvětila mu vážně.
„O čem to mluvíš?“
„Já vím, že jsem si na to, říct ti pravdu, vybrala ten nejhorší moment, ale už mi nic jiného nezbývá!“ řekla smutně. Zhluboka se nadechla a řekla: „Fernando, já si tě nemůžu vzít! Nemůžu si tě vzít, protože už k tobě necítím to, co ty cítíš ke mně!“
Fernando se na ni šokovaně zahleděl. „Co mi to tu povídáš?“
„Já ti to chtěla říct už dřív, ale bála jsem se! Nechtěla jsem ti ublížit!“ odvětila mu chvějícím se hlasem.
„Diosmary, ty máš někoho jiného?“ zeptal se Fernando s obavami. To jediné ho napadlo jako vysvětlení. Jinak to nedokázal pochopit.
Diosmary si okamžitě vzpomněla na Nicolase. Ale nechtěla Fernandovi ubližovat ještě víc. Proto mu své city k Nicolasovi raději zatajila. „Ne, Fernando, nikoho nemám!“ zalhala mu.
„Tak to potom nechápu!“ pokroutil Fernando hlavou. „Vždyť mezi námi bylo vždycky všechno v pořádku!“
„To ano, to je pravda! Ale jen z tvého pohledu! A to byl právě jeden z důvodů, proč jsem ti o svých pocitech neřekla dřív! Ty jsi byl pořád takový šťastný a já ti prostě nedokázala říct, že už jsi šťastný jen ty sám!“ z očí jí vytryskly slzy. „Za těch sedm let už z našeho vztahu vyprchala ta jiskra! A já se ji snažila uchovat alespoň kvůli tobě! Jenže to byla chyba!“
„Diosmary, miláčku!“ chytil jí obličej do dlaní. „Každý pár občas prochází krizí! Ale my ji přeci dokážeme vyřešit! Teď když vím o tvých pochybách, tak je můžeme společně vyřešit!“ povzbuzoval ji. Zatím si ještě vůbec nepřipouštěl, že tento rozhovor spěje pouze k jedinému konci. K rozchodu.
„Ne, Fernando!“ odtáhla se od něj. „Věř mi, že bych si nic jiného nepřála, ale už to nejde! Já sama se o to už rok snažím!“ vzlykala.
Fernando ztuhnul. „Chceš mi tím říct, že už rok v našem vztahu trpíš?“ zvolal rozčíleně.
„Ne, Fernando, takhle to nemůžeš brát! Jen ti chci říct, že jsem se opravdu snažila, abych k tobě zase cítila to, co dřív! Ale už to prostě nedokážu! A i když mi teď možná nebudeš věřit, tak mě to bolí! Opravdu mě to bolí a je mi to líto!“ plakala. „Pořád tě mám totiž ráda a nechci tě ztratit! Ale ty už musíš vědět, že já nejsem ta žena, která by měla stát po tvém boku až do smrti! Zasloužíš si někoho lepšího! Někoho, kdo tě bude milovat tak, jak si zasloužíš! Odpusť mi to, ale já to nejsem!“ vzlykala.
Fernando se na ni nenávistně zahleděl a odešel. „Fernando!“ volala Diosmary za ním, ale zbytečně. Věděla, že to jednoho dne takto dopadne, ale uvědomovala si, že to nechala zajít až příliš daleko.

#####

Emília seděla v zahradě na lavičce a plakala. Po chvíli si k ní z obou stran sedly Helena a Berenice. „Emílie, no tak, neplakej!“ hladila ji Helena po vlasech. Berenice ji chytla za ruce.
„Právě jsem si potvrdila, jak jsem neuvěřitelně hloupá!“ zasmála se Emília sama sobě a slzy jí při tom nepřestávaly stékat po tvářích. „Nejdřív si já hloupá myslím, že mě chce Fernando požádat o ruku, a pak si začnu myslet, že žárlí na Winstona a že by si díky tomu uvědomil, že miluje mě a že by se tak rozešel s Diosmary! Jsem opravdu ten nejhloupější člověk na světě!“ plakala.
„Ne, Emílie, to není pravda! Prosím tě, uklidni se!“ utěšovala ji Helena.
„Jestli je tu někdo hloupej, tak je to Fernando, když nevidí, jak jsi do něj zamilovaná!“ zvolala Berenice.
„A taky už nebude mít možnost to vidět, protože já končím!“ zvolala Emília rozhodně, přičemž si utírala slzy. „Už se kvůli němu nebudu trápit! Protože už na to nemám sílu!“
Dřív, než jí na to Helena a Berenice mohly něco říct, přišla k nim Camila. „Děvčata, proč jste všechny utekly?“ zeptala se jich. „Zůstala jsem tam jen s mužskýma, kteří vůbec nevědí, co se to tady děje! Proč Diosmary hned neřekla ano? Proč si musela jít s Fernandem promluvit o samotě?“
Emília se na svou matku ani nepodívala, aby se před ní znovu nerozplakala. Helena s Berenice se na sebe jen podívaly a usoudily, že Fernando není jediný, kdo nic nevidí. V tom se Berenice podívala za Camilu a viděla, že se Fernando rychlým krokem blíží ke svému autu. „Mami, myslím, že už se budeš moct na své otázky jít zeptat přímo Diosmary!“ řekla jí.
Camila se ohlédla a viděla, jak Fernando startuje své auto a odjíždí pryč. Ihned odběhla do domu.
„Asi to nedopadlo moc dobře!“ podotkla Berenice. Helena přikývla. Emília plakala.

Camila přiběhla do haly. Marcelo a Raul právě odcházeli a Alberto objímal plačící Diosmary. „Diosmary, co se stalo? Proč Fernando odjel?“ nechápala.
Diosmary se odtáhla od Alberta a vážně se na svou matku podívala. „Rozešli jsme se, mami! To proto odjel!“ řekla smutně a vyběhla nahoru po schodech.
Camila byla v šoku. „Oni se rozešli?“
Alberto smutně přikývl.

#####

Už bylo hodně pozdě v noci, když se Juan vrátil domů. Neustále musel přemýšlet nad tím, co po něm Silvia chce. A hlavně na to, jak to nějak taktně říct Penelope, aby jí neublížil.
„Juane, miláčku!“ vešla Penelope do předsíně. „Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se ho ustaraně a políbila ho.
„Musel jsem si něco promyslet a potřeboval jsem na to být sám!“ odvětil jí a odešel do obývacího pokoje. Penelope se to ani trochu nelíbilo. Tušila, že přijde něco nepříjemného. Šla za Juanem, který už seděl na pohovce. Rukou si podepíral hlavu a tvářil se ustaraně. Penelope si k němu přisedla. „Miláčku, co se děje?“ zeptala se.
„Před pár hodinami jsem mluvil se Silvií!“ odvětil jí.
Penelope se zhrozila, že se její nepříjemné tušení potvrdilo. Vždy, když slyšela toto jméno, nevěstilo to pro ni nic dobrého. Protože na ni Juan neviděl, mohla svůj nenávistný výraz přeměnit na chápavý výraz hodné manželky. „Ano? A o čem jsi s ní mluvil?“ zeptala se nevinně.
„Penelope,“ smutně se na ni Juan podíval, „prosím tě, hlavně si to tak neber! Věř mi, že já bych ti to nikdy neudělal!“
„Prosím tě, Juane, ty mě děsíš! Už mi řekni, co se děje!“ už se Penelope začínala opravdu bát.
„Silvia mě požádala, nebo spíše přikázala, že už se nesmíš vídat s Lindou! Vyhrožovala mi, že pokud chci ještě svou dceru vidět, tak s ní vždy musím být sám!“
Penelope si oddychla. Zprvu ji napadlo, že se snad Juan chce ke své bývalé manželce vrátit. I když ani toto ji nepotěšilo. Nyní ale musela dobře sehrát svou roli. Rozplakala se. „Cože? Už nesmím Lindu vídat?“ vzlykala.
„Lásko moje, prosím tě, neplakej!“ objal ji Juan. „Mě to hrozně mrzí! Vím, jak máš Lindu ráda, ale já teď nemůžu nic dělat! Pochop mě!“
„Já to chápu! Linda je tvoje dcera a chápu, že musíš udělat to, co po tobě Silvia chce, abys ji neztratil! Ale je mi to líto! Už jsme si na sebe s Lindou zvykly! A co teď budu každý víkend dělat, když budu bez vás dvou?“ plakala.
„Penelope,“ chytnul jí Juan obličej do dlaní a vážně se na ni zahleděl, „já ti slibuju, že to nebude napořád! Jsem si jistý, že Silvia časem ze svého požadavku ustoupí! Jen je teď pořád ještě nervózní z toho, jak se Linda ztratila! Ale časem pochopí, že to, co se stalo, byla jen nešťastná náhoda, a pak budeme zase všichni tři spolu!“ usmál se na ni.
Penelope mu úsměv opětovala a padla mu do náruče. Zatímco navenek usedavě plakala, jak jí je líto, že přijde o Lindu, v mysli se jí odehrávalo něco jiného. ,Juan bude s tím malým spratkem sám, to není vůbec dobré!‘ pomyslela si. ,Ta holka do něj pořád bude hučet, jaká na ni ve skutečnosti jsem, a Juan tomu třeba nakonec uvěří! Ne, tohle nesmím jen tak nechat! Budu muset něco vymyslet!‘

#####

Bogotá, Kolumbie

Lucas zastavil před Pedrovým domem. Podíval se na Lorenu, která seděla vedle něj a která po celou cestu jen nepřítomně hleděla před sebe. „Loreno, prosím tě, řekni už něco!“ žádal ji Lucas. „Co Paloma s Gonzalem odjeli, si už na mě nepromluvila!“
„Protože nemám sílu mluvit! Tebe možná netrápí, že nás přistihli! Tobě je možná jedno, že jsi Palomě ublížil! Ale mně rozhodně není jedno, že jsem ublížila Gonzalovi! Ten jeho pohled…“ z očí jí vytryskly slzy, „jak byl zklamaný!“
„Loreno, co to povídáš? Samozřejmě, že mi není jedno, že jsem Palomě ublížil! To jsem nikdy nechtěl! Ale stejně by se to jednou dozvěděla! A Gonzalo taky!“
„Možná!“
„Jak možná?“ nechápal ji Lucas. „Loreno, musela bys mu to přece říct! Jak jinak bychom pak mohli být zase spolu!“
„Lucasi, já totiž nevím, jestli spolu budeme!“ konečně se na něj Lorena podívala a tvářila se vážně.
„Loreno!“ pokroutil Lucas nechápavě hlavou. „A co potom tyhle dva dny? Ty nejúžasnější dny v mém životě! Lásko,“ chytil ji za ruku, „já tě miluju! My dva patříme k sobě!“
Lorena se mu vytrhla. „Lucasi, prosím tě, nech mě být! Já momentálně nic nevím! Nevím, co budu dělat! Já jen vím, že jsem za ty dva poslední dny porušila všechny svoje zásady a ublížila jsem člověku, který mi po všem tom utrpení vrátil chuť do života! A já prostě teď nevím, co udělat, abych už nikomu dalšímu neublížila!“ řekla mu vážně. Vystoupila z auta a rozběhla se do domu svého otce.
Lucas vztekle bouchnul do volantu. „Proč to musí být tak komplikované? Proč prostě nemůžeme být spolu?“ nadával. Se smutným výrazem nakonec odjel.

Lorena vešla do domu a jen co za sebou zabouchla dveře, přiběhl do předsíně Pedro. „Loreno, díky Bohu, že jsi v pořádku!“ běžel ji obejmout. „Měl jsem o tebe takový strach!“
Lorena se v jeho náručí rozplakala. „Tati, prosím tě, drž mě! Neopouštěj mě!“
Pedro ji sevřel ještě pevněji. „Holčičko moje, co se ti stalo?“
Lorena v tu chvíli ale dokázala jen plakat.

#####

Taxikář odvezl Palomu a Gonzala do nejbližšího hotelu. Gonzalo byl zničený. Potřeboval alespoň na chvíli zapomenout na to, co viděl, a tak okamžitě zamířil do hotelového baru. Paloma šla zprvu do svého pokoje, ale ta samota a vztek jí ubíjely, že se po nějaké chvíli rozhodla dělat Gonzalovi společnost. Oba teď seděli na baru a házeli do sebe jednoho panáka různého alkoholu za druhým. Už měli hodně upito, ale při tom nezapomínali házet špínu jeden na druhého.
„Všechno je to tvoje vina! Neměl ses do Caracasu vůbec vracet! Měl si zůstat tady i s tou svou nevěrnou manželkou!“ nadávala Paloma.
„Ne, je to tvoje vina! Kdyby sis toho svého nevěrného manžela lépe hlídala, tak by se nic nestalo!“ nadával Gonzalo.
„Nenávidím tě, ty idiote!“
„Já tě nenávidím víc, ty rozmazlená princezno!“
Paloma se urazila. Kopla do sebe posledního panáka a rozhodla se odejít. „Už tady s tebou nebudu!“
„Ne, to já tady s tebou nebudu!“ zvolal Gonzalo. Oba se postavili ze stoliček ve stejnou chvíli a zatarasili si tak svými těly cestu. Byli si tak blízko, jak ještě nikdy. Dlouze se na sebe dívali. Po chvíli se ale Palomě, z velkého množství alkoholu, podlomili kolena a spadla na zem.
„Tak tohle mi ještě scházelo!“ pomáhal jí Gonzalo zvednout se.
„Nesahej na mě!“ křičela na něj, ale neměla sílu se bránit.
Gonzalo ji zvedl, její ruku si přehodil přes hlavu a druhou rukou ji chytil kolem pasu. Ačkoliv i jemu se špatně chodilo, nějakým způsobem se oběma podařilo dobelhat k výtahu, a pak i k Palomině pokoji. „Palomo, kde máš kartu od pokoje?“ Paloma jen něco zamumlala, a tak ji Gonzalo musel posadit na zem a podívat se jí do kabelky. „Bože, ta tady má krámů!“ nadával, když se prohraboval samými šminkami. Po chvíli kartu našel a otevřel dveře. Kabelku položil na židli, která byla hned vedle dveří. „Palomo, vstávej, už jsem ti pokoj otevřel!“
Paloma stěží zvedla hlavu, a když se jí podařilo zaměřit se na něj, šokovaně mu řekla: „Páni, ty seš vysokej! Ještě před chvíli si tak vysokej nebyl! Jak je to možný?“
„To bude asi tím, že já stojím a ty sedíš!“ řekl jí, zatímco jí pomáhal vstát. Palomu to rozesmálo. Gonzalo ji dovedl k posteli. Položil ji na kraj, a než stačil odejít, Paloma se svalila na zem a hrozně se tomu smála. I když už chtěl Gonzalo odejít, zavřel dveře a vrátil se, aby Palomě zase pomohl vstát. „Tady si sedni,“ posadil ji tentokrát doprostřed postele.
„Asi tomu nebudeš věřit, ale já nejsem moc zvyklá pít!“ smála se.
„Jsem v šoku!“ zasmál se už i on.
„Gonzalo!“ chytla se ho Paloma za ruce, aby se přitáhla a mohla vstát.
„Gonzalo? Ty jsi mi řekla Gonzalo? To už nejsem idiot? S tebou ten alkohol opravdu dělá divy!“
Paloma se rozesmála. „To máš pravdu!“ zvážněla a svlékla si šaty. Stála tak před Gonzalem jen v černém spodním prádle.
„Palomo, co to děláš?“ šokovaně na ni Gonzalo hleděl.
Paloma se zasmála a přistoupila k němu blíž. Vyhrnula mu košili z kalhot. „Tobě to nepřijde jako super nápad?“ zeptala se se smíchem a košili mu roztrhla. „Hups, připravila jsem tě o knoflíky!“ smála se.
Gonzalo si košili sundal a hodil ji na zem. Popadl Palomu za obličej.
„Tak na co čekáš! Udělejme to! Oba to chceme!“ řekla mu Paloma chtivě a začala ho líbat. Gonzalo její polibky okamžitě opětoval. Zvedl ji do vzduchu a Paloma si nohy obmotala kolem jeho pasu. Vášnivě se líbali. Po chvíli padli na postel. Gonzalo líbal Palomu na krku. Ona si ho jeho polibky plně vychutnávala. Své nehty mu zarývala do zad. Gonzalo znovu vyhledal její ústa. Jejich polibky byly čím dál vášnivější. Přetočili se. Paloma polibek přerušila a sedla si Gonzalovi na klín. Rukama přejela po jeho svalnaté hrudi, a pak mu povolila pásek u kalhot. Nakonec si sundala podprsenku. Gonzalo si ji prohlédl a oba se na sebe chtivě usmáli. Přitáhl si ji k sobě a jejich vášnivé polibky se postupně přeměnily ve vášnivé milování, které ani jeden z nich, nikdy předtím nezažil.

#####

Caracas, Venezuela

Bylo ráno. Nadia vyšla ze své ložnice, připravená jít ven, když jí někdo zazvonil na dveře. Šla otevřít, a když uviděla člověka, stojícího za nimi, spokojeně se usmála. „Ale to je nám návštěvička! Čekala jsem, že přijdeš. Tak pojď dál!“ s ironickým úsměvem pootevřela. „Můžu ti něco nabídnout k pití?“ zeptala se, když došly do haly.
„Nepřišla jsem na zdvořilostní návštěvu, Nadio, to snad víš!“ odbyla ji Violeta.
Nadia se ironicky pousmála. Posadila se do svého velkého pohodlného křesla a řekla: „Posaď se!“
„Ne, děkuji, postojím! U tohoto rozhovoru to bude lepší!“
„Dobře, jak chceš!“ postavila se Nadia před ní. „Tak spusť! Co máš na srdci?“ zeptala se nevinně.
„Ty jsi opravdu neuvěřitelná!“ pokroutila Violeta hlavou. „Nikdy jsem si nemyslela, že si něčeho takového schopná! Teď vůbec nechápu, jak jsme my dvě někdy mohly být kamarádky!“
„Nejlepší kamarádky!“ opravila ji Nadia. „Ale ty sis našeho přátelství nevážila! Důležitější byl pro tebe on, než já!“
„Nadio, to není pravda a ty to víš! Zase to překrucuješ jako tenkrát! Já jsem neudělala nic špatného! Jen jsem se zamilovala! A i on do mě! A za to, že jsi ho chtěla i ty, ale on tebe ne, já nemůžu! Já jsem ho k ničemu nenutila!“
„Ne, jenom ses před ním pořád nakrucovala a sváděla ho!“ zašklebila se Nadia.
„Uvědomuješ si, že teď mluvíš o sobě?“ zeptala se Violeta. „Dobře, ale to už je teď vlastně jedno, jak to tenkrát bylo! Důležité je, že jsi kvůli tomu, za co jsem já nemohla, zničila život mé dceři! Jak jsi mohla?!“
„Udělala jsem jen to, co jsem ti slíbila! A tvoje dcera aspoň teď ví, co je to trpět!“ zvolala Nadia nenávistně.
Violeta smutně pokroutila hlavou. „Ale proč? Dobře, vybral si tehdy mě, ale stejně jsme pak spolu nezůstali! Kdyby to bylo jinak, tak bych to snad i pochopila, ale proč si to musela po těch dlouhých letech vytáhnout? A právě takovýmhle způsobem!“
„Proč? Proč?“ zakřičela Nadia. „Protože on měl chodit se mnou! To já jsem ti pořád říkala, jak se mi líbí, a ty si toho prachsprostě využila a přebrala mi ho!“
„Ale on tě nikdy nechtěl, už si to konečně uvědom!“ zakřičela Violeta. „Pedro se zamiloval do mě! A já jsem nikdy neudělala nic pro to, aby se to stalo! Ale stalo se to! Zamilovali jsme se! A ty, ačkoliv jsi věděla, že jsme se stejně nakonec rozešli, si se tím užírala tolik let, až si nakonec vymyslela způsob, jak mi nejlépe vrátit to, že jsem tě, podle tvých slov, zradila!“
„Ano, zradila jsi mě! A zradu já neodpouštím! To jsi věděla už tenkrát a ani to tě před ní neodradilo!“ řekla nenávistně.
„S tebou se už opravdu nedá mluvit!“ řekla Violeta smutně a odešla.

#####

Bogotá, Kolumbie

Paloma a Gonzalo leželi v posteli naproti sobě. Oba se pomalu probírali. „Dobré ráno!“ řekla Paloma rozespale ještě se zavřenýma očima.
„Dobré ráno!“ řekl stejně i Gonzalo. Najednou sebou oba trhli. Ve stejnou chvíli otevřeli oči, a když jeden druhého uviděli, začali křičet. Paloma rychle vyskočila z postele a při tom jí hlavou projela silná bolest. Gonzalo se v posteli posadil a také mu moc dobře nebylo.
„Co co to má znamenat? Co děláš v mém pokoji?“ zakřičela na něj Paloma.
„To by mě taky zajímalo!“ odvětil jí Gonzalo a držel se při tom za hlavu.
„Co se včera stalo?“ zeptala se Paloma.
Gonzalo se na ni podíval a vykulil na ni oči. „Asi by sis měla vzít něco na sebe!“
„Cože?“ zvolala Paloma nechápavě, podívala se na sebe a zjistila, že je úplně nahá. Vykřikla a rychle si kolem sebe obmotala prostěradlo. Při tom si Gonzalo uvědomil, že i on je úplně nahý. Oběma se v mysli vyrojily útržky jejich včerejší vášnivé noci. „Ne, to ne! Proboha, to ne! Jak se to mohlo stát!“ ječela Paloma hystericky.
„Úplně jednoduše!“ odvětil jí Gonzalo, který si mezitím vzpomněl na celý včerejší den. A co vlastně jejich společnou noc způsobilo. Velké množství alkoholu a především bolest a zklamání. Vstal z postele, ale z té bolesti hlavy zase zapomněl, že je nahý.
„Pane Bože, obleč se!“ vyjekla Paloma a zakrývala si oči.
Gonzalo si na sebe rychle navlékl džíny, posbíral všechny své zbylé věci a běžel do svého pokoje.
Paloma se posadila na okraj postel. „Proboha, co jsem to provedla!“ nadávala si.

O něco později se oba sešli na hotelové recepci. Gonzalo se právě odhlásil a Paloma se na to chystala. „Počkej na mě!“ řekla mu. Gonzalo poodešel kousek stranou a po chvíli k němu Paloma přistoupila. „To, co se mezi námi stalo, se nikdo nikdy nedozví! Rozumíš mi?!“ hrozila mu.
„Promiň, Palomo, ale já neumím lhát!“
„Tak se to budeš muset naučit, ty idiote!“
„Takže už jsem zase idiot? V noci jsi mi ale říkala jinak!“ ironicky se pousmál.
„Zmlkni!“ okřikla ho. „Tak rozuměls mi? Nikdo se to nikdy nedozví!“ řekla velmi důrazně.
„Já udělám to, co uznám za vhodné!“ odbyl ji a šel k taxíku, které už na něj čekalo.
Paloma mohla vzteky vybouchnout.

#####

Caracas, Venezuela

„Můžu dál?“ nakoukla Emília do dveří pokoje Diosmary.
„Ano, pojď!“ řekla jí Diosmary smutně. Seděla na posteli s mobilem v ruce.
Emília si přisedla. „Voláš Fernandovi?“
Diosmary přikývla. „Od chvíle, co od nás včera večer odjel, ho nikdo neviděl! Mám o něj strach!“
„Asi jen potřebuje být sám!“
„Asi ano! Ale stejně o něj mám strach!“
„Diosmary, můžu se tě zeptat, co jsi mu včera vlastně řekla?“ zeptala se Emília opatrně.
„Jen pravdu! Že si ho nemůžu vzít, protože ho už nemiluju!“
„A o Nicolasovi jsi mu neřekla?“
„Ne, samozřejmě že ne!“ zhrozila se Diosmary. „Vždyť tím bych ho už úplně odrovnala! I když bych mu to nejradši řekla, abych už před ním nic neskrývala! Ale v tu chvíli jsem nemohla!“ řekla smutně.
„A můžu se tě ještě zeptat, co vlastně k Nicolasovi cítíš? Víš, já…neber to, prosím tě, nijak zle, jen mě tak napadlo, aby to s ním nedopadlo stejně jako s Fernandem! Co když tě to k němu táhne jen proto, že je to nové?“
„O tom už jsem taky přemýšlela, Emílie, ale není to tak! S Nicolasem je to jiné! Když si vzpomenu na začátky s Fernandem, nikdy to nebylo takové, jako s Nicolasem! Po Nicolasovi toužím! Když nejsem s ním, stýská se mi, chybí mi! Nejspíš asi až teď s ním zjišťuju, co je to vlastně láska!“ pousmála se.
Emília jí úsměv opětovala. „Takže se dáte dohromady?“
„To nevím! A ani na to teď nedokážu myslet! Myslím jen na to, aby byl hlavně Fernando v pořádku!“
„Já taky!“ řekla Emília. Ona se o Fernanda strachovala mnohem víc.

#####

Lorena už byla doma a netrpělivě čekala na Gonzala. Neustále mu volala na mobil, ale nebral jí ho. Ani se nedivila. Měla ale o něj strach, aby se mu něco nestalo. Zkoušela to znovu, když v tom uslyšela bouchnutí dveří. Hned se rozeběhla do předsíně. „Gonzalo, konečně jsi tady!“ ulevilo se jí.
„Jen si jdu sbalit svoje věci a hned odejdu!“ odvětil jí Gonzalo. Sotva se na ni podíval a šel do ložnice. Lorena šla za ním. „Ne, Gonzalo, prosím tě, počkej! Vyslechni mě!“
„Včera jsem myslím viděl dost,“ řekl jí, když si položil svůj kufr na postel, „a myslím, že nic dalšího už slyšet nepotřebuju!“ a začal do něj dávat ze skříně své věci.
„Gonzalo, prosím tě, já vím, že jsem ti strašně ublížila! Moc mě to mrzí! Já vůbec nevím, jak jsem to mohla udělat! Ale nechci, abys odešel! Prosím tě, Gonzalo, zkus mě chvíli poslouchat!“ žádala ho se slzami v očích.
Gonzalo dal do kufru poslední kus oblečení a zavřel ho. Podíval se Loreně zpříma do očí a řekl: „Včera v noci jsem se vyspal s Palomou!“
Lorena ztuhla.