„Lucasi, no podívej se na moje šaty!“ stěžovala si stále Paloma. Byla tak rozčilená, že má zničené šaty, že si ani nevšimla, že ji Lucas vůbec nevnímá. Ten zatím nespustil oči z Loreny.
„Gonzalo,“ chytla Lorena svého manžela za ruku, když se vzpamatovala, „prosím tě, odvez mě domů!“
„Miláčku, co se děje?“ zeptal se Gonzalo.
„Prosím tě, odvez mě domů!“ požádala ho Lorena znovu a celá se třásla. Gonzalo už na nic nečekal. Objal ji kolem pasu, podepřel ji, protože Lorena ani nebyla schopná sama jít, a odešli.
„Lucasi, ty šaty jsou úplně zničené!“ nepřestávala Paloma fňukat. „Co budu dělat?“ zeptala se.
Lucas se na ni konečně podíval. Zakroutil hlavou a se zamyšleným výrazem zmizel mezi lidmi.
Paloma byla dotčená. Pak si všimla, že se na ni všichni dívají a smějí se jí. Uraženě se otočila na podpatku a odkráčela pryč.

„Loreno, můžeš mi vysvětlit, co se stalo?“ vyptával se Gonzalo, když své manželce pomáhal do auta.
„Doma ti to vysvětlím, ale prosím tě, ať už jsme odsud pryč!“
Gonzalo přikývl a zavřel za ní dveře. Zatímco obcházel auto, Lorena se snažila potlačit slzy. Gonzalo nastoupil, smutně se na Lorenu podíval, nastartoval a odjel.

#####

„Tahle scéna je moje nejoblíbenější!“ plakala Berenice u poslední scény Titanicu, kdy se Rose ve snu na Titanic vrátí a kde už na ni všichni čekají, ale především na ni čeká Jack.
„Moje taky!“ utírala si slzy i Helena.
„A ještě do toho ta úžasná píseň!“ vzlykala Berenice.
„To je hrozný! Člověk by si myslel, že když to vidí po stý, tak už ho to nerozbrečí, ale stejně brečí jako želva, jako když to viděl poprvé!“ vzlykala Helena.
„To kvůli tomu silnýmu příběhu!“ odvětila Berenice. Na obrazovce už běžely titulky, ale slzy jí nepřestávaly téct.
Helena jí sáhla na čelo. „Berenice, pořád máš teplotu! Vezmeš si ještě jeden prášek!“ vstala z postele, ve které obě ležely, a odešla.
Berenice mezitím vypnula televizi a podařilo se jí částečně uklidnit.
Po chvíli se Helena vrátila se sklenicí vody a práškem v ruce. „Spolkni to!“
Berenice prášek spolkla a prázdnou sklenici položila na noční stolek. „Teto, kdy myslíš, že se naši vrátí?“ zeptala se.
„To nevím,“ přisedla si Helena k ní, „ale jestli se ptáš kvůli tomu, že chceš na ně čekat, aby ti všechno povyprávěli, tak můžeš jít klidně spát, protože ti nic neuteče!“
„Jsi přísná!“ zabručela Berenice.
„To proto, že tě mám ráda!“ usmála se na ni Helena. „A teď už koukej spát! Čím dřív usneš, tím dřív ti bude líp!“ pohladila ji po vlasech a usmála se.
Berenice jí úsměv opětovala. Poté si lehla a po pár vteřinách už spala.

#####

Freddy bavil Emílii, když se k němu přihrnula Paloma. „Freddy, podívej se!“ ukázala nešťastně na své zničené šaty.
„Propánajána, holubičko, co se ti stalo?“ zděsil se Freddy.
„Nějaká ženská mi je polila červeným vínem!“ odvětila mu vztekle. „Freddy, dá se s tím něco dělat?“
„Holubičko, takové zázraky neumím!“ pokroutil Freddy hlavou.
„Ale co budu dělat, Freddy? Za chvíli táta oznámí datum mé svatby s Lucasem a já u toho přece nemůžu být v těchhle šatech!“
„Palomo,“ ozvala se Emília, „tak si vezmi moje šaty!“
Paloma její šaty sjela pohledem a zamračila se. „Takové obyčejné šaty si na sebe nevezmu!“ šklebila se.
„Cože?“ vykulila na ni mladší sestra oči, „copak už jsi zapomněla, že ty šaty byly tvoje? Asi před měsícem si mi je dala!“
„Jenže, proč jsem ti je dala? Asi nejspíš z nějakého důvodu, že?“ šklebila se Paloma. „Dala jsem ti je, protože už se mi nelíbily, a tak si je teď rozhodně nebudu brát!“
„No tak, jak chceš! Já jsem ti jen chtěla pomoct!“ řekla Emília. „Když ale na to pódium chceš radši vyjít ve zničených šatech, aby se ti všichni hosté smáli, tak ti nebudu bránit!“
Paloma se podívala na Freddyho, aby jí poradil, co má dělat.
„Měla bys Emíliin návrh přijmout, holubičko,“ odvětil jí, „takhle na to pódium opravdu nemůžeš jít!“
„Tak teda dobře,“ vzdychla Paloma otráveně. „A co si vezmeš na sebe ty?“ zeptala se sestry.
„Vezmu si na sebe ty tvoje zničené šaty a pojedu v nich domů,“ odvětila jí Emília. „Stejně tu nemám, co dělat!“
„To tu jako nechceš být při vyhlášení data mojí svatby?“ zvolala Paloma dotčeně.
„Palomo, já vím, kdy se s Lucasem budete brát! A myslím, že to přežiju, když to oficiální vyhlášení neuvidím a neuslyším!“
Paloma se zamračila. „Tak dělej, jdeme se převlíknout,“ poručila jí a obě odešly na toalety.

#####

Lorena a Gonzalo dorazili domů. „Tak a teď mi vysvětli, co se to tam stalo!“ dožadoval se Gonzalo.
„Miláčku, prosím tě, nechme to na zítra! Jsem unavená!“
„Ty nejsi unavená, ty jsi utrápená!“ opravil ji Gonzalo, „a já chci vědět proč a to teď hned! Nechtěj po mně, abych čekal do zítřka, protože tě nemůžu vidět, jak se trápíš!“
„Ach, Gonzalo!“ objala ho Lorena.
Gonzalo ji k sobě pevně přitiskl a políbil ji na vlasy. „Co se to tam stalo, Loreno? Proč jste se na sebe s Lucasem tak dívali?“
Lorena se od něj odtáhla. „Ty ho znáš?“ podivila se.
„Dnes jsme se seznámili v časopise! Taky tam pracuje! A je snoubencem té rozmazlené Palomy, které si polila šaty!“
„Tak to je vážně paráda!“ rozesmála se Lorena nad tou nemilou náhodou.
„Loreno, vysvětli mi to konečně!“
„Gonzalo, to je on!“ řekla Lorena vážně, „to Lucas Moreno je otcem mé dcery!“
Gonzalo byl nejprve v šoku a potom, co se mu to rozleželo v hlavě, s naprostou samozřejmostí řekl: „Zabiju ho!“ Byl odhodlaný se na oslavu vrátit a s Lucasem si to vyřídit, ale Lorena se mu postavila do cesty. „Prosím tě, Gonzalo, nedělej nic, čeho bys mohl později litovat!“ prosila ho.
„Litovat? Toho, že mu rozbiju hubu, nebudu litovat nikdy!“
„Gonzalo, prosím tě, ne! Já nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů! Právě si získal svou vysněnou práci a já nedovolím, aby si o ni hned přišel!“
„Práce je to poslední, co mě teď zajímá, miláčku! Teď mně záleží jen na tom, aby ten chlap zaplatil za to, jak moc ti ublížil!“ chtěl Gonzalo opět odejít, ale Lorena mu to opět nedovolila. „Gonzalo, prosím tě, nedělej to!“ žádala ho se slzami v očích, „prosím tě, zůstaň teď tady se mnou! Potřebuju tě! Moc tě potřebuju!“ plakala.
Gonzalo se na ni smutně podíval a pevně ji objal.

#####

Silvia vešla do bytu své matky, kam se, potom co zjistila, že ji její manžel Juan podvádí, přestěhovala společně se svou sedmiletou dcerou Lindou. V předsíni si zula lodičky a unaveně vešla do obývacího pokoje. Violeta, její matka, která seděla na pohovce u televize, jí prstem naznačila, aby byla potichu. Silvia pomalu přikročila k pohovce a až nyní viděla, že na Violetině klíně spí její dcera. Láskyplně se na ni usmála.
„Půjdeme do kuchyně,“ zašeptala Violeta.
Silvia přikývla a odešla.
Violeta, aby svou vnučku nevzbudila, opatrně vstala a poté šla za svou dcerou.
Silvia už seděla v kuchyni u stolu a pila ze sklenice vody.
„Tak jaká byla oslava?“ zeptala se Violeta a přisedla si k ní.
„Pěkná,“ usmála se Silvia, „i když ani to tak nebyla oslava 20. výročí časopisu, jako spíš Palomina oslava!“ zasmála se.
„No jo vlastně, dnes Alberto oznámil datum její svatby s Lucasem, že?“
Silvia přikývla.
„Tak to potom chápu, že to byla její oslava! Stačilo mi ji dnes vidět, jen jak si zkoušela šaty, co pro ni navrhl Freddy! Celá se tam rozplývala, že to bude její nejkrásnější večer v životě!“ smála se Violeta.
„A právě ty její dokonalé šaty ji nějaká žena nechtěně polila červeným vínem!“
„Ne!“ vykulila Violeta oči, „to musela hrozně vyvádět!“
„Ani si to neumíš představit!“ rozesmála se Silvia.
„Mami, ty už jsi doma!“ vešla do kuchyně rozespalá Linda.
„A, miláčku, jak to, že jsi nespinkala v postýlce, hm?“ zeptala se jí Silvia, když si ji posadila na klín.
„Já jsem tam chvíli byla, ale nemohla jsem usnout, když jsi tu nebyla. Tak jsem poprosila babičku, jestli bych se s ní nemohla dívat chvíli na televizi a nejspíš jsem pak usnula!“
„Dobře,“ usmála se na ni Silvia, „ale teď už do té postýlky utíkej! Je pozdě a ráno by se ti nechtělo vstávat!“
„Tak dobře! Teď už určitě usnu, když vím, že jsi tady,“ usmála se Linda. „Dobrou, mami,“ políbila Silvii na tvář, „dobrou, babi,“ políbila i Violetu a odešla.
„Díky Bohu, že ji mám!“ vzdychla Silvia šťastně.
„Ano,“ chytila ji Violeta za ruku, „dítě je to největší štěstí v životě!“ usmála se.
Silvia jí úsměv opětovala.

#####

„Ale no tak, Palomo, vždyť jsi krásná i v těchto šatech,“ řekl jí Alberto, když dorazili domů společně i s Camilou a Diosmary.
„Jenže v těch šatech od Freddycho bych si to užila víc! Takhle jsem měla celý večer zkažený!“ vztekala se Paloma.
„Pane Bože, Palomo, už přestaň!“ vzdychla otráveně její mladší sestra Diosmary. „Jsi jak kolovrátek! Pořád meleš o tom samým! Už mě z tebe bolí hlava!“
„Tak mě neposlouchej, když ti to tak vadí!“
„Ráda bych, jenže jsem na tvým těle ještě nenašla čudlík, který by tě vypnul!“ pobaveně se Diosmary usmála.
„Slečinka si myslí, že je vtipná!“ zašklebila se Paloma.
„Jo řekla bych, že se mi ten vtip celkem povedl!“ zasmála se Diosmary. „A mimochodem, sestřičko, já být na tvým místě, tak přestanu řešit zničené šaty, ale začnu řešit něco mnohem důležitějšího!“
„A co jako?“
„No zatímco ty jsi měla hysterický záchvat, tak Lucas se až přehnaně moc díval na tu ženu, která ti polila ty šaty!“
„Jak díval?“
„Nevím, vypadal, jako když ji zná a byl překvapený, že ji vidí!“
„A odkud by ji jako znal?“ rozčílila se Paloma.
„Jak já to mám vědět, je to tvůj snoubenec, tak se ho zeptej!“ zasmála se Diosmary.
Paloma se mračila.
„Děvčata, co kdybyste toho už pro dnešek nechaly,“ řekla Camila. „Byl to dlouhý večer. Všichni jsme unavení, a tak bude nejlepší, když si to vaše dohadování necháte na zítra!“
Paloma si odfrkla a vyšla po schodech nahoru do svého pokoje.
Diosmary jen vyvrátila oči v sloup. Políbila oba své rodiče na tvář a následovala svou starší sestru.
„Alberto, kdy se ty naše holky přestanou hádat?“ zeptala se Camila svého manžela.
„Miláčku, tu otázku bych trochu poupravil!“ odvětil jí Alberto. „Kdy se naše Paloma přestane hádat se svými sestrami?“
Camila netuše pokrčila rameny.

#####

Další den ráno se chystal Gonzalo do práce. Obouval si boty, když k němu přistoupila Lorena a řekla: „Miláčku, jdu s tebou!“
„Kam?“
„Přeci do práce!“ usmála se.
„Proč?“ nechápal Gonzalo.
„Protože jsi mi včera ani nestihl ukázat svou kancelář! A vůbec celý časopis! Chci poznat místo, kde budeš pracovat!“
„Miláčku, ty tam ale přeci nemůžeš jít!“
„Proč bych nemohla? To myslíš kvůli Lucasovi?“
„Samozřejmě!“
„Gonzalo, já se ale před ním přece nebudu skrývat! Nemám k tomu důvod! Nic jsem neprovedla!“
„Ale on ano!“ pronesl Gonzalo nenávistně.
Lorena se na něj usmála a pohladila ho po tváři. „Lásko, prosím tě, zkus mě pochopit! Celou noc jsem o tom přemýšlela! Když už se stalo, že se znovu objevil v mém životě, tak jsem se rozhodla, že neuteču jako nějaký zbabělec! Teď už jsem jiná než před čtrnácti lety! Dneska už nejsem ta ustrašená holka, co se bála! Co nevěděla, co mu říct! Dneska už se mu dokážu postavit! A já to potřebuju!“
„Miláčku, já jsem na tebe hrdý, jak se snažíš být silná,“ usmál se Gonzalo, „ale včera si to setkání vůbec neustála! A já tě nechci vidět zase zničenou!“ dodal vážně.
„Včera jsem to neustála, protože jsem to nečekala! Nebyla jsem na to připravená! Ale dneska a po všechny další dny už to zvládnu! Věř mi, prosím tě!“
Gonzalo vzdychl. „Řekl jsem ti někdy vůbec na něco „ne“?“ zeptal se zamyšleně.
„Nikdy!“ zasmála se Lorena.
„Tak jdeme,“ vzal ji Gonzalo za ruku a políbil ji.
Lorena se na něj usmála a odešli.

#####

Lucas seděl ve své kanceláři. Ruce měl položené na klávesnici, ale nedokázal zmáčknout ani jedno klávesu. Nedokázal se soustředit. Neustále před sebou viděl Loreninu tvář. Je ještě krásnější než tehdy, pomyslel si.
„Pracujeme, nelétáme v oblacích!“ řekl se smíchem Fernando, když si sedl naproti němu.
„Co?“
„Chtěl si, abych přišel. Tak jsem tady.“
„Fernando, musím ti něco důležitého říct!“
„To předpokládám, že je to něco důležitého! O tom jak je dneska krásný počasí, bych si ani povídat nechtěl!“ žertoval.
„Fernando, prosím tě, zkus mě vnímat!“ žádal ho Lucas.
„Dobře, dobře, už jsem naprosto vážný!“
„Víš o tom, že jedna žena včera na té oslavě polila Palomě šaty vínem?“
„Jestli o tom vím? O tom musejí vědět i lidé na druhém konci zeměkoule, jak se ten Palomin jekot linul!“ smál se Fernando.
Lucas se na něj zamračil, protože opravdu neměl náladu na vtipy.
„Ne, odteď už vážně! Ani jeden vtip, přísahám!“ slíbil Fernando.
„Ta žena, co jí ty šaty polila, byla Lorena!“
Fernando vykulil oči. „To myslíš jako tu Lorenu?!“
Lucas přikývl.
„Tak já ti ještě včera ráno říkal, aby si na ni zapomněl, a ty ji večer potkáš! No teda!“ byl Fernando v šoku. „A kde se tady vůbec vzala?“ zeptal se.
„Podle všeho je to manželka našeho nového kolegy a tvého kamaráda z dětství, Gonzala Reyese!“
„Hm, tak to je ještě lepší!“ pronesl Fernando vážně. „Co s tím budeš dělat?“
„To kdybych věděl!“ povzdychl si Lucas.

#####

Marcelo Alcántara seděl u stolu uprostřed velké místnosti svého bytu. Přestěhoval se tam spolu se svými dvěma syny, Fernandem a Raulem, potom, co zemřela jeho manželka. Nedokázal se s její smrti vyrovnat, a proto musel pryč z jejich domu, kde mu ji všechno připomínalo. Jeho synové ho nechtěli v takovém stavu opustit, a tak našli byt se třemi ložnicemi a velkou obývací halou.
„Dobré ráno,“ přisedl si k němu Raul.
„A Fernando?“ zeptal se Marcelo na svého staršího syna.
„Už jel do práce. Volal mu Lucas, že s ním potřebuje něco pořešit.“
„A jaká byla včera oslava?“
„Všechno to stálo na Palomě! Ta byla opět středem pozornosti! I když v jednu chvíli by jí možná ani nechtěla být!“ zasmál se Raul.
„Proč?“
„Ale jedna žena jí nechtěně vylila na šaty víno, tak měla hysterický záchvat!“ smál se Raul. „A abych nezapomněl, mám tě pozdravovat od Alberta a Camily. Bylo jim líto, že jsi nepřišel.“
„Měl jsem toho v práci hodně!“
„Já vím, vysvětlil jsem jim to.“
„Mám toho v práci hodně, protože ani jeden můj syn nešel v mých šlépějích, a tak musím dělat všechno sám!“ postěžoval si Marcelo.
„Tati, už zase?“ vzdychl Raul, „Kdy nám to přestaneš vyčítat? My jsme ti to přece neudělali schválně!“
„Vždyť, já vím,“ poplácal ho Marcelo po rameni.
„No,“ dopil Raul kávu, „už budu muset taky letět! Měj se, tati,“ vzal si bundu, kterou měl přehozenou na vedlejší židli a odešel.
„Já vím, že jste mi to neudělali schválně! Ale stejně kvůli tomu nepřestanu mít nikdy pocit, že mi Alberto Fuentes vždycky vezme to, co mám rád!“ řekl Marcelo vážně.

#####

Lorena a Gonzalo šli v objetí chodbou časopisu VERDAD, když z jedněch dveří vyšla Emília a zastavila je. „Ahoj, Gonzalo, prosím tě, pojď se mnou, táta by ti chtěl ještě něco říct, než se pustíš do práce!“ usmála se.
„Samozřejmě,“ opětoval jí úsměv, „ale ještě předtím bych ti rád představil svou manželku,“ usmál se na Lorenu, „to je moje Lorena!“
Lorena se na něj usmála a pak podala ruku Emílii. „Těší mě!“
„Emília Fuentesová, taky mě těší!“ stiskla jí Emília ruku a usmála se. „Víte, že jste tu pro všechny velká hrdinka?“
„Proč?“ podivila se Lorena.
„Protože kdokoliv, kdo naší Palomu aspoň trošku pozlobí je hrdina!“ zasmála se Emília.
„Ale já jsem to nechtěla udělat!“ stále to bylo Loreně líto.
„To my víme, ale naší Palomě to jen prospěje! Ona občas potřebuje srazit hřebínek!“
„S tím naprosto souhlasím!“ rozesmál se Gonzalo.
Lorena se nakonec taky usmála.
„Gonzalo, tak už pojď, ať táta nečeká!“ řekla mu Emília.
Gonzalo přikývl a obrátil se na Lorenu. „Počkej na mě v mé kanceláři. Půjdeš tady po schodech a jsou to ty první dveře vlevo!“ ukázal jí.
Lorena se na něj usmála a políbila ho. Gonzalo s Emílií odešli a Lorena si to zamířila do jeho kanceláře. Než se však vůbec dostala ke schodům, do někoho vrazila a ten upustil desky, které měl v ruce. Rozsypaly se mu z něj všechny papíry, a tak je začal sbírat. Ze zdola si se zájmem prohlížel její nohy, a když se pomalu postavil, zjistil, že je to Lorena. Ta na něj nenávistně hleděla. Tím někým byl totiž Lucas.