Lorena nevěděla, co říct. Byla zaskočená. Gonzalo pochopil, že nemá slov, protože on byl na tom včera večer, když ji přistihl s Lucasem, úplně stejně. Proto pokračoval: „Loreno, já jsem ti to neřekl, abych ti ublížil! Nebyla to z mé strany žádná pomsta! Já a Paloma jsme se hrozně opili a prostě se to stalo! Byla to chyba, se kterou už nemůžu nic dělat! Ale musel jsem ti to říct! Já jsem před tebou nikdy nic netajil!“ Zesmutněl a odešel.
Lorena chvíli jen tak zmateně stála na místě, a pak se za ním rozběhla. Doběhla do předsíně ve chvíli, kdy už Gonzalo otevíral dveře. „Ne, Gonzalo!“ dveře zavřela a postavila se k nim, aby Gonzalovi zabránila v odchodu. „Já tě nikam nepustím!“
„Loreno, prosím tě!“ vzdychl a postavil svůj kufr na zem.
„Já jsem ti taky nikdy nic netajila!“
„Vážně? A kdybych tě včera nepřistihl, řekla bys mi to?“
Lorena zahanbeně sklopila hlavu. „Já nevím, Gonzalo! Já nevím, co bych dělala! Ale teď vím jediné! Nechci, abys odešel! S tím s Palomou se trápit nebudu! Protože vím, že kdyby nebylo toho se mnou a Lucasem, tak by se to nestalo, tím jsem si jistá! Ty bys mi nikdy neublížil tak jako jsem to já udělala tobě!“ oči se jí zalily slzami.
„To máš pravdu! Jenže stalo se! A oba dva víme lépe než kdo jiný, že čas nejde vrátit zpátky!“ řekl smutně.
„Gonzalo, miláčku,“ chytla ho Lorena za ruce, „já nechápu, jak jsem to mohla udělat! Prosím tě, odpusť mi! Dej mi ještě šanci!“ plakala.
„Ale ty to chápeš, Loreno!“ oponoval jí Gonzalo. „A to je to, co mě bolí nejvíc! Mně ani tak neublížilo to, že jsi mě podvedla, ale to, že Lucase pořád miluješ! I přes to všechno, co ti udělal, jak ti ublížil, jak jsi kvůli němu hrozně trpěla, ho pořád miluješ!“ řekl zklamaně. „A nesnaž se to popírat, protože víš, že mám pravdu! Kdybys ho nemilovala, tak bys to neudělala!“
Lorena se před ním styděla, jak ještě nikdy v životě. Tolik let mu vyprávěla o své nenávisti k Lucasovi. Skutečně ho nenáviděla. Ale poté, co se s ním znovu setkala, si uvědomila, že to byla jen její obrana proti utrpení, kterým si už nechtěla procházet. A stačilo jí pár chvil v Lucasově společnosti, aby si přiznala, že ho vlastně nikdy milovat nepřestala, i když jí tolik ublížil. „Dobře, Gonzalo! Budu k tobě naprosto upřímná! Nebudu nic popírat! Ale věř mi, že jsem to nechtěla! Nikdy jsem ti nechtěla ublížit! Ty jsi ten poslední člověk na světě, komu bych chtěla ublížit! Nikdy ti nepřestanu být vděčná za ta dlouhá léta, co jsi mi byl neustálou oporou! A proto tě nechci ztratit! Gonzalo,“ sevřela ho pevněji, „já možná miluju Lucase, ale tebe miluju taky! Věř mi, prosím tě! Miluju tě! Opravdu tě miluju!“ plakala.
Gonzalo se jí opatrně vytrhl. „Já ti věřím, Loreno! Ale oba nás nemůžeš milovat stejně! Každého miluješ trochu jinak! A já bohužel vím, koho z nás dvou miluješ víc!“ řekl jí smutně, vzal si kufr a odešel.
Lorena se opřela o dveře a s pláčem se sesunula k zemi. „Všechno jsem pokazila! Všechno jsem pokazila!“ zoufale plakala.

#####

Omaira seděla v křesle v obývacím pokoji ve svém bytě a napjatě poslouchala svého synovce, který před ní pochodoval sem a tam a vyprávěl jí, co všechno se v Bogotě stalo. „Ale, Lucasi, proboha, co jsi to provedl!“ pokroutila hlavou. „Copak sis neuvědomil, jaké to bude mít následky? Vždyť ty jsi ženatý! A Lorena je vdaná!“
„Ano, teto, tohle všechno jsem si uvědomoval, ale v tu chvíli mi to bylo jedno! Já jsem potřeboval být s Lorenou sám a všechno si s ní vyjasnit! Potřeboval jsem jí přesvědčit, že lituju všeho, co jsem jí udělal a hlavně jsem jí musel dokázat, jak moc ji miluju! A taky jsem chtěl, aby si i ona přiznala svoje city! A přiznala si je! A pak jsme spolu strávili ty nejkrásnější chvíle v mém životě!“ zasněně se usmál.
„Lucasi,“ přistoupila Omaira k němu, „opravdu moc ráda tě vidím šťastného! Takhle šťastného jsem tě neviděla hodně dlouho, a proto ti nechci brát naděje, ale co teď bude dál? To, že jste si ujasnili svoje city, nic nemění na tom, že jste zároveň ublížili dvěma osobám, které vás milují! A co víc? Myslel sis, že když tě Paloma nachytá při nevěře, že se s tebou rozvede a ona přitom zareagovala úplně opačně! I přes to se tě nechce vzdát! A co Lorena s Gonzalem? Myslíš si, že se rozvedou po tom všem, co spolu prožili? A i kdyby se rozvedli, myslíš, že se Lorena jen tak snadno k tobě vrátí, že s tebou bude šťastná, když bude vědět, že Gonzalo kvůli ní trpí?“
„Teto, já si k tobě přišel pro povzbuzení, že všechno dobře dopadne a ty mě zatím posíláš na samé dno!“
„Věř mi, že bych tě moc ráda povzbudila, ale radši tě připravuji na všechno, co se může stát, aby si na to dno nedopadl moc tvrdě! Rozvod není příjemná záležitost, sama vím, o čem mluvím! A vždy z něj odchází někdo poražený! A já nechci, abys tím poraženým byl ty! Na to tě mám až moc ráda!“
„Teto, já vím, že to se mnou myslíš dobře! Ale já teď nedokážu myslet na nic jiného než na společný život s Lorenou! Po ničem jiném netoužím! A myslím si, že po těch letech si zasloužíme být spolu! I když kvůli tomu někdo jiný bude trpět! Vždycky někdo trpí! A my dva jsme si vytrpěli už dost! Proto je teď řada na nás, abychom byli zase jednou šťastní!“ řekl Lucas rozhodně. „A teď mě omluv, teto, půjdu si domů zabalit své věci!“ dodal a dal se k odchodu.
„Lucasi, počkej ještě!“ zastavila ho Omaira. „Asi bys měl vědět, že včera se Diosmary rozešla s Fernandem!“
Lucas na ni vykulil oči. „Cože? Proč?“
„Já nevím, včera jsem na rodinnou večeři nemohla přijít! Jen mi dnes ráno Camila volala, celá uplakaná, že Fernando požádal Diosmary o ruku a místo toho, aby mu Diosmary řekla ,ano‘, tak se s ním rozešla. Takže se připrav na to, že jestli tam teď přijdeš s tím, že se chceš s Palomou rozvést, tak to Camila nepřežije! A jak ji oba známe, tak zase vstane a už to nebude jen Paloma, kdo ti bude v tom rozvodu bránit!“ upozornila ho.
Lucas kvůli tomu, co se dozvěděl, přišel o kousek svého odhodlání, ale přece jen odešel, rozhodnutý se tomu postavit čelem.

#####

„Ne, tati, neozval se mi! Jakmile o něm něco zjistím, dám ti vědět, neboj se! … Dobře, tati, ještě ti zavolám! Ahoj!“ řekl Raul do mobilu a položil ho na svůj pracovní stůl.
„Raule,“ vešla do ateliéru Silvia, „máš už ty fotky k tomu mému článku?“ zeptala se ho. Raul k ní stál zády. Byl zamyšlený a vůbec ji nevnímal. „Raule,“ Silvia se ho dotkla a teprve tehdy se Raul probral ze svých myšlenek. „Silvie,“ pousmál se na ni, „promiň, co jsi říkala?“
„Raule, děje se něco? Proč jsi tak smutný?“ zeptala se ustaraně.
„Víš, Fernando dnes nepřišel do práce kvůli tomu, že mu ráno nebylo dobře! Pravda je taková, že nevíme, kde je!“ odvětil jí vážně.
„Jak to? Co se stalo?“ podivila se Silvia.
„Fernando včera požádal Diosmary o ruku! Ale ona neřekla ,ano‘, jak jsme všichni předpokládali! Místo toho se s ním rozešla!“
Silvia byla v šoku. „Proč? Tomu vůbec nerozumím!“
„Tomu nerozumí vůbec nikdo! A proč? To ví jen Fernando a Diosmary! Jenže Fernando včera hned potom někam zmizel! Děláme si o něj s tátou starosti! Bojíme se, aby neudělal nějakou hloupost! Hrozně Diosmary miloval, takže chápeme, jak teď trpí!“
„Raule, to je mi hrozně líto!“ objala ho Silvia. „Fernando se jistě brzy vrátí! Nejspíš potřebuje být sám a vyrovnat se s tím!“ řekla mu.
„Ano, to asi ano! Ale stejně se s tátou bojíme! Vůbec nám nebere telefon, takže nás hned napadají černé myšlenky!“ řekl smutně.
Silvia ho znovu objala, tentokrát silněji. „Neboj se, Fernando bude určitě v pořádku!“ uklidňovala ho.
Raulovi se po jejím objetí udělalo hned lépe. „Je krásné v takových chvílích někoho mít!“ Silvia se od něj odtáhla. „Teda jestli mám!“ dodal Raul nejistě. Silvia se na něj usmála a políbila ho. „Stačí to jako ano?“ zeptala se s úsměvem. Raul jí úsměv opětoval a oba se políbili.

#####

Marcelo seděl ve své kanceláři v realitní agentuře, kterou vlastnil. Právě s někým dotelefonoval, když dovnitř vešla jeho sekretářka. „Pane, přišel za vámi pan Gonzalo Reyes. Může dál?“
„Gonzalo?“ zvolal Marcelo překvapeně. „Ano, samozřejmě, pošlete ho dál!“ řekl a postavil se, aby Gonzala uvítal. Sekretářka odešla a za pár vteřin vešel dovnitř Gonzalo. „Ahoj, Marcelo, doufám, že tě neruším!“ oba si podali ruce.
„Vůbec ne, rád tě vidím!“ usmál se Marcelo. „Posaď se,“ ukázal na židli oproti němu a oba se posadili. „Tak co tě za mnou přivádí?“
„Víš, Marcelo, potřebuji tvou pomoc. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys pro mě neměl nějaký byt.“
„Byt? Pro tebe?“ divil se Marcelo.
„Marcelo, nezlob se, já o tom nechci mluvit. Ale já a Lorena…“ nechtěl říct, že se budou rozvádět, i když ho to už napadlo. Momentálně si ale nebyl jistý vůbec ničím. Proto dodal: „…si dáváme pauzu!“
Marcelo si až nyní všiml, jak je sklíčený a pochopil, že se stalo mezi nimi něco vážného. Ale nechtěl se ho vyptávat. „Dobře, udělám pro tebe všechno, co bude v mých silách. Pokusím se ti sehnat nějaký byt, co nejdřív!“
„Děkuju ti, Marcelo!“ pousmál se Gonzalo. „Nemusí být nijak přepychový, ani velký. Prostě jen obyčejný byt pro chlapa, co žije sám!“ dodal smutně.
„Spolehni se, Gonzalo!“
„Mimochodem, máš to tu moc pěkné!“ chtěl už Gonzalo změnit téma. „Je vidět, že agentura prospívá!“
„Ano, nemůžu si stěžovat!“ usmál se Marcelo. „Jediné, co mě nikdy nepřestane mrzet je, že jsem doufal, že ji jednou převezmou Fernando s Raulem. Ale oba srdce táhlo jinam. Holt ne vždy je život takový, jaký si ho člověk naplánuje.“
„To máš úplnou pravdu!“ přikývl Gonzalo. Opět si vzpomněl na Lorenu a na to, jak si myslel, že až do konce života bude s ní, a nyní se děje pravý opak.

#####

„Diosmary, můžu s tebou mluvit?“ zastavila Camila svou dceru při odchodu z domu.
Diosmary zavřela již otevřené dveře a vážně se na svou matku podívala. „Mami, já vím, o čem chceš mluvit!“
„Výborně, tak alespoň nebudeme ztrácet čas.“
„Mami, ale předem ti říkám, že je to zbytečné!“
„Diosmary,“ přistoupila k ní Camila a chytla jí za ruce, „jsi si jistá tím, co jsi udělala? Nechceš si to ještě rozmyslet?“
„Mami,“ vzdychla Diosmary smutně, „moje včerejší rozhodnutí bylo to nejsprávnější rozhodnutí za poslední rok! Byla jen otázka času, kdy to přijde. Udělala bych to už dřív, ale vždycky mi v tom zabránilo to, že jsem nechtěla Fernandovi ublížit. Navíc jsem si myslela, že i on si třeba časem uvědomí, že není něco v pořádku. Jenže tak to nebylo. Čím víc jsem se od něj vzdalovala, tím víc se on ke mně přibližoval. A to byla chyba. Měla jsem mu hned na začátku říct, co cítím. To čekání bylo zbytečné. Protože to nikdy nemohlo dopadnout dobře!“
„Ach, Diosmary,“ pokroutila Camila smutně hlavou, „ale nějakou krizí prochází každý pár. A jde jen o to, zůstat silný a překonat ji!“ snažila se ji povzbudit, aby vztah s Fernandem ještě úplně nezatracovala. „Vždyť i já a tvůj otec jsme před pár lety měli krizi. A jak vidíš, jsme stále spolu a ještě mnohem šťastnější než dřív!“ usmála se.
„Mami, to je jasné, že ty a táta jste krizi překonali. Protože vy dva k sobě patříte! A to je ten rozdíl mezi vámi a mezi mnou a Fernandem. My dva k sobě nepatříme. I když by sis to sebevíc přála,“ řekla Diosmary smutně, políbila ji na tvář a odešla.

#####

Byl večer. Paloma nervózně pochodovala po svém pokoji. Celý den volala Lucasovi, ale ten jí to nebral. Netušila, jestli jí poslechne a vrátí se domů, ale i tak byla připravená udělat cokoliv, jen aby o něj nepřišla. Znovu vytočila jeho číslo, když se rozrazily dveře a Lucas vešel dovnitř. „No konečně, kde jsi byl celý den? Proč mi nebereš telefon?“ zakřičela na něj.
Lucas nad ní jen nechápavě pokroutil hlavou. Místo odpovědi otevřel svou skříň. Vyndal z ní kufr, položil ho na postel a začal do něj házet svoje věci.
„Co to děláš?“ vyštěkla na něj Paloma.
„Myslel jsem si, že se za ten den uklidníš a pochopíš, co se včera stalo! A co teď musím udělat!“ odvětil jí Lucas klidně a pokračoval v balení.
„A já si zase myslela, že jsi pochopil, co jsem ti včera řekla! Já se tě nevzdám, slyšíš? Nenechám tě odejít! A už vůbec ne, abys mohl být s tou mrchou Lorenou!“ vřískala Paloma hystericky.
„Palomo, pochop to už konečně! Takhle to dál nejde!“ zakřičel na ni Lucas. „Opravdu nikdy jsem ti nechtěl ublížit! Jenže miluju Lorenu a s tím nedokážeš nic udělat!“ dodal důrazně. Zapnul kufr, vzal ho do ruky a odešel.
Paloma se za ním šokovaně dívala a nakonec se za ním rozeběhla.

Alberto a Camila se bavili v hale, když uslyšeli Palomin hlas: „Lucasi, neodcházej!“ Podívali se nahoru na schodiště a uviděli nejprve Lucase s kufrem v ruce a poté přiběhla i Paloma. „Lucasi Moreno, stůj! Nemůžeš mě opustit!“ volala na něj se slzami v očích. Lucas byl už v půlce schodů a nehodlal zastavit. „Tatínku, prosím tě, zastav ho!“ žádala Paloma Alberta.
„Lucasi, co se to tady děje?!“ postavil se mu Alberto do cesty.
„Promiň, Alberto, nechtěl jsem, abyste se to dozvěděli takto! Ale já a Paloma se budeme rozvádět!“ odvětil mu Lucas.
Camila byla na sesypání. Nejdřív Diosmary, teď Paloma. „Lucasi, co to povídáš?“ zvolala zhrozeně.
„Je mi to opravdu líto! Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo!“ řekl jim Lucas zkroušeně. Skutečně ho to mrzelo, protože ať už to bylo jakkoliv, tak Alberta, Camilu a vlastně celou rodinu měl moc rád. A bylo mu líto, že už nebude jejich součástí.
„Jenže takhle to neskončí!“ zakřičela Paloma, která stála nahoře na schodech. Najednou přelezla zábradlí. Stála na okraji, držela se jen pomocí konečků prstů.
„Proboha, Palomo!“ vykřikla Camila vyděšeně a všichni tři se chtěli nahoru rozeběhnout.
„Nepřibližujte se ke mně!“ zakřičela Paloma. „Lucasi, jestli odejdeš, tak přísahám, že se zabiju! Pustím se a rozbiju si hlavu o tu kamennou podlahu! Jestli mě opustíš, už nemám důvod žít!“ křičela hystericky.
„Prosím tě, Palomo, uklidni se!“ žádal ji Lucas. „Dovol mi se k tobě přiblížit a pomoct ti zpátky!“
„Až mi slíbíš, že mě neopustíš! Přísahej, že mě neopustíš! Že zůstaneš se mnou! Přísahej!“
Lucas s odpovědí váhal. Nechtěl o Lorenu znovu přijít, jenže zároveň měl strach, že by Paloma opravdu spáchala sebevraždu, kdyby ji opustil. To by si vyčítal do konce života.
„Vidím, že ses rozhodl!“ poznamenala Paloma, která už na jeho odpověď nechtěla dál čekat. Trhla sebou jako, že opravdu skočí, když v tom Lucas vykřikl: „Přísahám! Palomo, přísahám, že tě neopustím, že zůstanu s tebou! Přísahám!“
Paloma se přes slzy usmála. Lucas rychle vyběhl nahoru a pomohl jí přes zábradlí zpět. Alberto a Camila si oddychli. Paloma chytla Lucase pevně kolem krku. „Miluju tě, Lucasi! Nikdy bych bez tebe nemohla žít!“ Lucas byl úplně vykolejený z toho, co se právě stalo. Pak se ale začal vzpamatovávat, když si uvědomil, že Palomino objetí slábne. „Palomo?“ oslovil ji a to už ji tak tak zachytil v náručí. Paloma omdlela.

O něco později už Paloma ležela v posteli a spala. Camila seděla u ní a hladila ji po vlasech. „Bude v pořádku, Dário?“ zeptal se Alberto rodinného lékaře, kterého ihned po Palomině omdlení zavolali.
„Ano, Alberto, bude. Můžeš být klidný! Když jste mi řekli, co se stalo, je jasné, že příčinou jejího omdlení byla těžká stresová situace! Po té injekci, co jsem jí dal, bude spát až do rána. A to teď potřebuje. Pořádně se vyspat a uklidnit se,“ řekl Dário.
„Děkuji ti, Dário,“ podal mu Alberto ruku.
„Kdyby se cokoliv dělo, hned mi zase zavolejte,“ odvětil mu Dário a odešel.
Lucas se smutně díval na Palomu a bylo mu hrozně, když si uvědomil, že za to všechno může on.
„Lucasi, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se ho Alberto. Lucas přikývl a oba odešli.
Camila se ustaraně dívala na svou dceru.

„Lucasi, můžeš mi vysvětlit, co se to tu právě stalo?“
„Alberto, prosím tě, já teď o tom nechci mluvit! Jsem z toho všeho úplně zničený! A potřebuju si teď jít něco zařídit!“ dal se Lucas k odchodu.
„A vrátíš se?“
Lucas se na něj otočil a důrazně řekl: „Neboj, vrátím!“ Pak odešel.
Alberto si pomyslel, že jeho rodina doteď žila v klidu a teď nejspíš nastalo období, kdy se všechno obrátí vzhůru nohama. Neměl z toho vůbec dobrý pocit.

#####

Winston přišel pozvat Emílii opět na večeři. Jí se vůbec nechtělo, ale když se do toho vložila Camila, její výmluvy byly zbytečné. Nyní s Winstonem seděla v té samé restauraci, co minule, a opět se ani trochu nebavila.
„Emílie, zase tě budu muset přemlouvat, aby ses na mě aspoň trošku usmála?“ zeptal se Winston smutně.
„Winstone, já jsem tě varovala. Říkala jsem ti, že dnešek opravdu není vhodný. Nebýt mámy, tak tu teď s tebou nejsem.“
„A řekneš mi aspoň, co se stalo? Vidím to na tobě! Něco se muselo stát!“
„Fernando…ten přítel mojí sestry, co ses s ním posledně seznámil…“ začala mu Emília vysvětlovat a Winston přikyvoval, „…ji včera požádal o ruku. Jenže ona ho odmítla a navíc se s ním rozešla. Fernanda to hrozně vzalo a od té doby o něm nikdo nic neví. Mám o něj strach a…“ odmlčela se. Zrak jí totiž padl na skupinku lidí, která odcházela od baru a díky tomu uviděla, kdo u baru sedí. Byl to Fernando.
Winston se otočil, aby se podíval, co ji tak zaujalo a pochopil. Podíval se zpátky na ni a řekl: „To Fernando je ten muž, kterého miluješ, viď?“
„Co-co-cože?“ vykoktala Emília.
„Takže ano!“ smutně se Winston usmál. „Víš, nejspíš jsem to poznal hned, jak jsi mi Fernanda představovala. Všiml jsem si, jak se na něj díváš.“
„Ano, je to tak, Winstone,“ přiznala se mu Emília. Nemělo smysl něco před ním zapírat. „Ale, prosím tě, nesmíš to nikomu říct! Vědí o tom jen moje mladší sestra Berenice a moje teta Helena. Nikdo jiný to neví a taky se to nikdo jiný nesmí dozvědět!“ zdůrazňovala.
„Ale proč? Teď když se s ním tvoje sestra rozešla, tak přece máš šanci! A navíc už nemusíš mít výčitky, že miluješ přítele své sestry!“
„Ne, Winstone, to já nemůžu! Nikdy Fernandovi o svých citech neřeknu! Vím, že by mě odmítl a to já bych pak neunesla! To bych pak trpěla víc, než teď!“
„Ale jak můžeš vědět, že by tě odmítl?“
„Winstone, prosím, už to nechme být, ano?“ požádala ho zoufale.
„Dobře, jak chceš! Nechci tě trápit i já!“ pousmál se na ni a chytil ji za ruku. „A teď půjdu. A ty bys měla jít za Fernandem! On tě teď potřebuje víc, než já!“ řekl vážně. Na stůl položil peníze a vstal.
„Winstone, promiň mi to…a děkuju!“ pousmála se Emília.
Winston se smutně usmál a odešel.

Fernando na baru dopíjel už kolikátou skleničku vodky a z očí mu tekly slzy. „Fernando!“ zaslechl za sebou.
„Diosmary!“ prudce se otočil. Doufal, že je to jeho Diosmary. Že mu jde říct, že se zmýlila a že si ho samozřejmě vezme. „Emílie!“ zesmutněl a otočil se zpátky ke své lahvi.
I Emília zesmutněla. I když se předešlý den zařekla, že už se kvůli němu nebude trápit, když ho viděla v takovém stavu, nemohla jinak, než mu přispěchat na pomoc. Tolik ho milovala. „Fernando,“ položila mu ruku na rameno, „já…“ V tom jí Fernando padl do náruče a rozplakal se jako malé dítě. Emília ho silně objala a plakala také.

#####

„Diosmary, děkuju ti, že jsi přišla!“ usmála se Anita na svou kamarádku a pozvala ji do svého bytu.
„Nemáš zač, Anito! Stejně jsem za tebou chtěla jít!“ řekla jí Diosmary, když vešly do obývacího pokoje. „Ale co to…“ zarazila se, když si všimla u pohovky kufru.
„Proto jsem chtěla, abys tak nahonem přišla. Chci se s tebou rozloučit!“ odvětila jí Anita.
„Rozloučit? Anito, kam jedeš?“ nechápala Diosmary.
„Musím se na nějaký čas vrátit domů, do Valencie. Volala mi moje máma. Zlomila si nohu a nezvládá se starat o náš rodinný obchod. Musím jí pomoct!“
„Aha, tak to úplně chápu. To musíš jet!“ řekla Diosmary. „Ale bude se mi po tobě stýskat!“ dodala smutně.
„To mně po tobě taky!“ usmála se na ni Anita a objala ji. „Ale nebudeš se zlobit, když řeknu, že víc se mi bude stýskat po Nicolasovi!“ rozesmála se.
Diosmary zvážněla. „Jak to mezi vámi vlastně je?“
„No jak? Normálně spolu chodíme!“ řekla Anita samozřejmě.
,Nicolas by ti řekl asi něco jiného,‘ posmyslela si Diosmary. „Aha, tak to je fajn,“ řekla a pokusila se při tom o úsměv.
„Ano, jsem moc šťastná!“ usmála se Anita. „Ale dost o mně! Ty jsi taky chtěla o něčem mluvit!“ vzpomněla si.
„Ano, je to tak! Víš, Anito, včera jsem se rozešla s Fernandem!“
Anita ztuhla. „Cože? Jak?“
„Fernando mě včera požádal o ruku. A já mu místo kladné odpovědi, kterou čekal, musela říct, že už ho nemiluju tolik, jako dřív a že už to mezi námi nemá smysl!“ vysvětlovala Diosmary smutně.
,Bože, ona se s ním rozešla,‘ pomyslela si Anita. ,Zrovna teď když budu pryč! Co když mi bude chtít vzít Nicolase?‘ „Diosmary, to je mi opravdu líto!“ řekla smutně a pevně svou kamarádku objala. ,Budu si muset ještě s Nicolasem před odjezdem vážně promluvit!‘ pomyslela si.

#####

Emílii se po dlouhém přemlouvání podařilo Fernanda přesvědčit, aby už nechal pití a odjel s ní domů. Nyní už stáli přede dveřmi jeho bytu. Fernando byl hodně opilý, takže s ním Emília měla hodně práce. „Fernando potichu! Vzbudíš svého tátu nebo Raula!“ šeptala na něj, zatímco ho vedla obývacím pokojem. Podpírala ho, aby neupadl.
„Psssssst!“ přiložil si Fernando ukazováček k ústům a rozesmál se.
Vešli do jeho ložnice a Emília ho zcela vyčerpaná položila do postele. Rychle zavřela dveře, aby Fernando nikoho nevzbudil, protože stále dokola povídal to samé. „Proč mě nemiluje? Proč mě nemiluje?“ ptal se zoufale. Emília mu mezitím zouvala boty a velmi ji bolelo slyšet ho, jak se trápí. Pak si k němu přisedla na postel, s velkými obtížemi ho posadila, aby mu mohla sundat ještě sako. Když se jí to podařilo, Fernando se na chvíli vzpamatoval a zahleděl se na ni. „Emílie, ty mě ale miluješ, viď?“ zeptal se.
Emília byla nejdříve v šoku, ale ihned si uvědomila, že je opilý a že vlastně neví, co říká. A protože se domnívala, že si druhý den ani nic nebude pamatovat, odhodlala se mu říct pravdu. Nikdy jindy by to nedokázala. „Ano, Fernando, miluju tě! Jsi láska mého života!“ odvětila mu zamilovaně.
Fernando se šťastně usmál a pohladil ji po tváři. Chytil ji za bradu a svými rty se začal přibližovat k těm jejím. Emília se celá chvěla. Pomalu zavírala oči a jejich rty nakonec splynuly v polibek. Byl krátký, ale pro Emílii velmi intenzivní. Když se Fernando odtáhl, zamilovaně vzdychl: „Diosmary!“ Padnul do postele a usnul.
Emília se rozplakala a rychle utekla pryč.

#####

Lorena seděla v posteli své ložnice. Objímala Gonzalův polštář a plakala. Od chvíle co odešel, plakat nepřestala. Všechno si to vyčítala. V tom se rozezněl zvonek u dveří. Odhodila polštář a rychle se ke dveřím rozeběhla. Doufala, že si to třeba Gonzalo rozmyslel, že se k ní vrátí, že si dají ještě jednu šanci. S úsměvem otevřela dveře, ale velmi rychle jí úsměv přešel. „Odejdi!“ řekla a zavírala dveře.
„Ne, Loreno, neodejdu!“ zvolal Lucas a procpal se dovnitř. „Musíme si spolu vyjasnit, co bude dál!“
„Dál nebude nic! Ublížila jsem člověku, který si to nezasloužil! Nemůžu se na sebe ani podívat!“ vzlykala a odešla do obývacího pokoje. Lucas šel za ní. „Loreno, co se stalo? Mluvila si s Gonzalem?“
„Snažila jsem se, ale bylo to marné!“ řekla mu, když se na něj otočila. „Sbalil si svoje věci a odešel!“ rozplakala se.
„Loreno!“ objal ji. „To se muselo stát! Vy dva už spolu být nemůžete, když miluješ mě!“
Lorena se od něj odtáhla a zamračila se na něj. „A co ty? Co ty a Paloma?“
„Taky jsem si začal balit věci a chtěl jsem od ní odejít, ale…“
„Ale co?“
„Vyhrožovala mi, že jestli ji opustím, tak se zabije! A taky se o to i pokusila! Bylo to hrozné!“ vysvětloval jí, a když si na to vzpomněl, byl vyděšený stejně jako v té chvíli.
„Lucasi, tady to vidíš! My dva prostě nemůžeme být spolu! Jenom tím ubližujeme lidem kolem sebe! A to já nechci!“ plakala Lorena.
„Loreno, já to s Palomou nějak vyřeším. Já tě nechci zase ztratit!“ naléhal na ni.
„Lucasi, odejdi! Nemá to smysl! To, co se teď mezi námi stalo, byla chyba! My dva jsme měli šanci, ale ty jsi ji propásl! Musíme žít tady a teď! A každý jsme už úplně někde jinde!“
Lucas jí chtěl oponovat, ale než se dostal ke slovu, přerušil ho zvonek u dveří.
„Promiň!“ omluvila se mu a šla se podívat, kdo to je.
„Ne, Loreno, takhle to já nenechám!“ zvolal rozhodně. Lorena se dlouho nevracela, nikdo dál ale nešel, a tak se do předsíně šel podívat, s kým to Lorena mluví a pochopil, že je to nějaká sousedka. Vrátil se do obývacího pokoje právě ve chvíli, kdy Loreně začal zvonit mobil. Nevšímal si toho, ale protože zvonění neustávalo, nakonec jeho zvědavost nevydržela a podíval se na displej, kdo jí to volá. „Detektiv Soberón?“ podivil se Lucas, když si přečetl jméno na displeji. „Na co Lorena potřebuje detektiva?“ nechápal. Nakonec to nevydržel a hovor přijal. „Haló!“
„Dobrý večer!“ trochu se detektiv zarazil nad mužským hlasem. „Volám správně číslo Loreny Reyesové?“ ujišťoval se.
„Ano, voláte. Můžu jí něco vyřídit?“ zeptal se Lucas.
„Vy jste její manžel?“ zeptal se detektiv.
Lucas pohotově odpověděl. „Ano, jsem!“
„Tak to bych vám to mohl říct. Vaše manželka mi říkala, že o všem víte!“
Lucas byl čím dál zvědavější. „Ano, vím o všem!“
„Dobrá, ono po telefonu bych jí stejně všechno neřekl. Ale jenom jí řekněte, že mám pro ni dobrou zprávu. Už jsem našel její dceru!“
Lucas zalapal po dechu. Už ani neslyšel, že se s ním detektiv rozloučil a zavěsil, v hlavě slyšel stále jen těch pět slov. Nedokázal se ani pohnout.
Mezitím se Lorena vrátila. „Lucasi, proč máš můj mobil? S kým to mluvíš?“ zlobila se.
Lucas pomalu vrátil mobil na stolek a trhavě se k Loreně otočil. Šokovaně se na ni zahleděl a zeptal se: „Ty máš dceru?!“
Lorena vykulila oči.