„Lucasi, co to říkáš? S kým jsi to mluvil?“ zeptala se Lorena vyděšeně.
„Mluvil jsem s nějakým detektivem, který mi řekl, že už našel tvoji dceru!“ odvětil jí Lucas a stále tomu nemohl uvěřit.
Lorena se rozzářila, ihned vzala svůj mobil a vytočila detektivovo číslo. „No tak vezměte to, prosím!“ žádala zoufale, ale detektiv to nebral. Se smutným výrazem hovor ukončila.
„Loreno, můžeš mi to laskavě vysvětlit?!“ dožadoval se Lucas.
„Já ti nemusím nic vysvětlovat! Neměl jsi právo brát můj telefon!“ zakřičela.
„Tak dost, Loreno! To teď není podstatné!“ zakřičel i Lucas. „Chci, abys mi to vysvětlila. Protože, jestli to je to, co si myslím, tak to znamená, že…“
„Ano, Lucasi, myslíš si to správně,“ zvolala Lorena rozhodně. I když na něj byla rozzlobená, došlo jí, že už nemá smysl tajit to, co je nad slunce jasné. „Já jsem tehdy na tom potratu nebyla! To dítě jsem si nechala a narodila se mi dcera!“
Lucas už se neudržel na nohou. Sedl si do křesla. „Já to asi nechápu! Já nevím, co říct!“ kroutil hlavou.
„Všechno ti to vysvětlím!“ řekla vážně, posadila se naproti němu na sedačku a začala mu vyprávět o nejtěžších chvílích jejího života. „Když jste mě tehdy ty i moje máma poslali na potrat, byla jsem úplně na dně! Nikdo mi nedokázal pomoct, byla jsem zoufalá, a tak jsem se na ten potrat rozhodla opravdu jít. Když jsem ale dorazila do nemocnice, nemohla jsem to udělat. Uvědomila jsem si, že to dítě za nic nemůže a že já nemám právo ho připravit o život. Vrátila jsem se domů a mámě jsem řekla, že jsem na tom potratu byla a že kvůli tomu potřebuju na nějaký čas pryč, abych se s tím vyrovnala. Odjela jsem tedy sem do Caracasu pod záminkou, že tu budu chodit do školy, ale místo toho jsem se připravovala na to, že budu matkou. Nevím, co jsem si tehdy myslela, nějak jsem nepřemýšlela nad tím, co budu dělat, až se to narodí! V tu chvíli jsem se na to malé hrozně těšila!“ po tvářích jí stékaly slzy. Lucasovi taktéž. „Našla jsem si tu podnájem a žila jsem z peněz, co mi posílali naši na školu. Místo toho jsem ale za ty peníze kupovala výbavičku pro dítě. Měla jsem i kolébku! Byla jsem rozhodnutá se s tím vším poprat! Ale v den, kdy jsem začala rodit, jsem si uvědomila, že mi něco chybí! Tedy spíš někdo!“ plakala.
„Já!“ řekl Lucas chvějícím hlasem.
Lorena přikývla a vzpomněla si na chvíli, která rozhodla o jejím dalším osudu.

Před čtrnácti lety

„Dobrý den,“ pozdravila šestnáctiletá Lorena zdravotní sestru na recepci, „já jsem Lorena Guellarová! Asi před půl hodinou mi praskla plodová voda!“ řekla ztěžka a sotva se držela na nohou. Sestra mávla na jednoho sanitáře, aby pro Lorenu přivezl vozík. Lorena se na něj usadila. „Slečno, Guellarová, dojdu pro pana doktora!“ řekla jí sestra a odešla. Lorena se rozhlížela po nemocniční místnosti. Byl tam hrozný chaos. Zdravotní sestry neustále vcházely do různých dveří a vycházely zase z jiných. Byla sama a začala mít z porodu strach. Z jejích myšlenek ji vyrušil manželský pár, který právě přišel k recepci.
„Moje žena začala rodit! Rychle, dělejte něco!“ oslovil mladý muž vyděšeně zdravotní sestru.
I této ženě přivezli vozík a posadili ji vedle Loreny. „Miláčku, co pro tebe můžu udělat?“ ptal se muž vyděšeně své ženy.
„Lásko, nejlépe uděláš, když se uklidníš! Neboj se, všechno bude v pořádku!“ pohladila ho žena po tváři a usmála se na něj. „Co kdyby si mi došel pro něco k pití, hm?“
„Jasně, pití, hned jsem tady!“ řekl muž, políbil svou ženu a rychle odběhl. Jeho žena se rozesmála a Lorena s ní. Žena si toho všimla a usmála se na Lorenu. „Chlapi no! Dělají, jak kdyby měli rodit sami!“ zasmála se.
„Očividně!“ zasmála se i Lorena. „To je vaše první dítě?“ zeptala se.
„Ne, právě už druhé! Myslela jsem si, že tenhle porod už zvládneme lépe, ale asi to bude zase s nervama!“ odvětila žena se smíchem.
Lorena se rozesmála.
„A vy čekáte své první dítě?“ zeptala se žena, ale tak trochu tušila odpověď, protože nemohla přehlédnout, jak je Lorena mladá.
„Ano, první!“
„Vzpomínám si, jak jsem čekala našeho prvního syna! Hrozně jsem se na něj těšila, ale vůbec jsem si nedokázala představit, co všechno starost o dítě obnáší!“ vyprávěla žena. „To víte, lidé kolem vás vám říkají, jak je to těžké, ale vy si říkáte, že to přece nemůže být tak hrozné. Pak se to dítě narodí a vy zjistíte, že je to daleko horší!“ rozesmála se. „Dítě je radost, ale také velká starost! Vůbec nevím, co bych dělala, kdybych neměla svého manžela! Nevím, jak bych to zvládla!“
Lorena ji celou dobu bedlivě poslouchala a začínala mít ještě větší strach.
„A co váš manžel? Nebo přítel? Také jste ho někam poslala, aby se uklidnil?“ zasmála se žena.
Lorena už jí nestačila odpovědět, protože pro ni přijel sanitář s tím, že ji odveze na pokoj.
„Tak vám přeji hodně štěstí! Hlavně ať je vaše dítě zdravé!“ popřála žena Loreně.
„Děkuji! Přeji vám to samé!“ pokusila se Lorena o úsměv a poté ji sanitář odvezl.

Lorena čekala na pokoji na samotný porod. Bolestivé stahy střídaly myšlenky na slova té ženy. Nedokázala je dostat z hlavy. „Pane Bože, co mám teď dělat?“ zvolala zoufale s pohledem vzhůru.
„Slečno Guellarová,“ vešla do pokoje zdravotní sestra, „potřebuji se vás zeptat na jméno vašeho dítěte. Nenechala jste si říct, zda to bude chlapec nebo děvče, tak potřebuji od vás obě jména! Máte je vymyšlené?“
„Ano, mám! Když to bude chlapec, tak to bude …“ zarazila se.
„Děje se něco, slečno Guellarová?“
„Vlastně…já…ať mému dítěti dají jméno jeho rodiče!“ řekla nakonec.
„Prosím?“ nechápala sestra.
„Dám své dítě k adopci! Nedokázala bych se o něj postarat!“ rozplakala se.

Současnost

„Když jsem svou dceru porodila, chtěli mi ji ukázat, ale já jsem nechtěla! Myslela jsem si, že bych ji pak nedokázala opustit!“ plakala Lorena zoufale. „Když mě ale druhý den propouštěli z nemocnice, uslyšela jsem dětský pláč. A musela jsem se jít na ni podívat. Viděla jsem ji! Byla tak krásná! Ale plakala! Jako kdyby věděla, že ji tam nechávám! Ale já bych nedokázala se o ni postarat! Myslela jsem si, že ano, ale v té nemocnici na mě všechno padlo!“ zoufale plakala.
I Lucas měl oči zalité slzami. Vstal, přiklekl si k Loreně a pohladil ji po vlasech. „Odpusť mi to! Všechno ti to teď vynahradím! Slibuju, lásko!“
„Nech mě být!“ odstrčila ho a postavila se. „Měl bys odejít!“
„Ne, Loreno, teď rozhodně nikam nepůjdu! Teď když vím, že máme dceru, tak je to jen další důvod pro to být spolu!“
„Ne, Lucasi, já mám dceru! Ty jsi ji nechtěl! Kdyby to bylo jen na tobě, tak by se nenarodila!“ zakřičela na něj.
„Prosím tě, Loreno, už mě dál nemuč!“ prosil ji zoufale. „Miluju tě!“ objal ji a pevně ji sevřel ve svém náručí. „Chápu, že si s tou adopcí neměla na výběr a za to, jak jsi byla silná, tě miluju ještě víc! Hned zítra spolu půjdeme za tím detektivem, aby nám řekl, kdo je naše dcera!“
„Lucasi, prosím tě, pusť mě!“ plakala Lorena.
„Ne, lásko,“ chytil ji obličej do dlaní, „už nikdy tě nepustím!“ a políbil ji.
Lorena ani nestihla protestovat, protože polibek přerušil další zvonek u dveří. „Nechoď tam!“ pošeptal Lucas, když si opřel své čelo o její. Lorena se od něj bez odpovědi odtáhla a šla ke dveřím. Při tom si utírala slzy. Když otevřela dveře, překvapeně se zahleděla na osobu ve dveřích. „Tati?!“
„Ahoj, holčičko!“ usmál se na ni Pedro. V tom si Lorena všimla kufru, který držel v ruce. Pedro položil kufr na zem. „Rozhodl jsem se, že teď musím být se svou dcerou!“ vysvětlil jí. „Když jsem ti nebyl oporou před čtrnácti lety, budu ti oporou teď!“
„Tati!“ padla mu Lorena do náruče. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady!“ vzlykala.
„Tak pojď, půjdeme!“ objal ji Pedro, vzal svůj kufr a vešli do bytu. Když vešli do obývacího pokoje, Pedro se zarazil. Lucase neznal. A Lorena si v tu chvíli uvědomila, že když spatřila svého otce, tak na Lucase dočista zapomněla. „Loreno, kdo je to?“ zeptal se Pedro.
„Tati, to je…“ nechtělo se jí to říkat, protože tušila, jak její otec zareaguje.
„To je on?!“ zvolal Pedro nenávistně.
„Jsem Lucas Moreno, pane Guellare!“ představil se Lucas.
„Jak se vůbec opovažujete za Lorenou přijít? Neublížil jste jí snad už dost!“ zakřičel na něj Pedro a nejradši by mu jednu vrazil, kdyby ho Lorena nedržela. „Tati, prosím tě,“ zoufale se na něj Lorena podívala, „Lucas už je na odchodu, že?“ pohledem ho žádala.
Lucasovi bylo jasné, že teď už opravdu odejít musí. „Ano, už odcházím,“ řekl Lucas a dal se k odchodu. Když však procházel kolem Loreny, ještě se zastavil a řekl jí: „Zítra po práci spolu zajdeme za tím detektivem! Nenechám tě v takové důležité chvíli samotnou! Tentokrát už ne!“ zdůraznil jí a odešel.
„Loreno, co to mělo znamenat? Proč tady byl? A co měl na mysli tím zítřkem?“ zlobil se Pedro.
„Tati, děkuju ti, že jsi teď tady se mnou!“ znovu mu Lorena padla do náruče a rozplakala se.
Pedro ji pevně objal.

#####

„Anito?!“ zvolal Nicolas překvapeně, když ji uviděl stát ve dveřích svého bytu. „Co tu děláš tak pozdě?“
Anita se na něj usmála a sama se pozvala dovnitř. „Víš,“ zastavila se až v obývacím pokoji, „přišla jsem se s tebou rozloučit. Musím teď na nějaký čas odjet do rodné Valencie, abych pomohla s rodinným obchodem!“
„Aha,“ chápavě Nicolas přikývl, „tak ať se ti daří!“ usmál se a podal Anitě ruku.
Anita se rozesmála. „Přece se nebudeme loučit tak formálně!“ přitáhla si ho k sobě a začala ho líbat.
„Anito, přestaň!“ odstrčil ji od sebe. „Snad už několikrát jsem ti řekl, že jsme jenom přátelé!“
„No jo, já vím!“ zašklebila se.
„Navíc jsem zamilovaný do…“
„Do Diosmary! To taky vím!“ zašklebila se znovu. „Když si myslíš, že je to ta pravá!“ pokrčila rameny a dala se k odchodu. Na poslední chvíli se ale zastavila a ještě se k Nicolasovi otočila. „Ale protože tě mám opravdu ráda, tak bych tě chtěla varovat!“
„Před čím?“
„Před trápením! Víš, Diosmary pořádně neví, co chce! Teď se sice s Fernandem rozešla, protože si myslí, že miluje tebe, ale po čase se může stát, že ji přestaneš bavit a taky se s tebou rozejde! Navíc, Nicolasi, ty nikdy nemůžeš patřit do rodiny Fuentesových! Oni jsou úplně jiná společenská vrstva! A zrovna Diosmary vždy záleželo na tom, s kým se ve společnosti ukazuje!“
„To není pravda, Anito! Diosmary taková není!“
„Nemusíš mi věřit, ale já ji znám přece jen trochu déle než ty!“
Nicolas na ni nedůvěřivě hleděl.
„No nic! Třeba si na moje slova jednoho dne vzpomeneš!“ řekla Anita vážně, políbila ho na tvář a odešla.
Nicolas zůstal zamyšleně stát na místě. ,Ne! Diosmary taková určitě není! Jsem si tím jistý‘ pomyslel si.

#####

Gonzalo otevřel dveře hotelového pokoje, který si zaplatil do doby, než mu Marcelo najde nějaký vlastní byt. Kufr a klíče odložil v předsíni a poté se usadil na pohovku. Hlavu si podepřel rukama a vzpomněl si na poslední šťastnou chvíli, kterou strávil s Lorenou.
Lorena a Gonzalo stáli ve frontě na příjem letenek. „Hned jak dorazím, tak ti zavolám!“ řekla mu Lorena.
„Budu čekat! Budu mít mobil neustále u sebe!“
Lorena se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Pak si všimla, že už je na řadě. Předala letušce svou letenku a potom ještě s Gonzalem odešla kousek stranou, aby se mohli rozloučit.
„Dávej na sebe pozor!“ řekl jí Gonzalo.
„Budu! Ale ty taky!“
Gonzalo přikývl. „A pozdravuj tátu!“
„Vyřídím!“ usmála se.
„Miluju tě!“
„Miluju tě!“ vyznali si lásku a dlouze se políbili.
„Paní, už musíte jít!“ vyrušila je letuška.
„Už jdu!“ odvětila jí Lorena. Ještě jednou se s Gonzalem políbili a než za ní letuška zavřela dveře, tak si ještě zamávali.

„Kdybych věděl, co se stane, nikdy bych tě do toho letadla nenechal nastoupit!“ řekl chvějícím se hlasem.

#####

„Lucasi, konečně jsi doma!“ zvolala Camila, když vstala z pohovky v hale jejího domu.
„Camilo, ty ještě nespíš?“ podivil se Lucas.
„Jak bych mohla spát po tom, co se tu dnes večer stalo?“ pokroutila hlavou. „Lucasi, čekám tady na tebe, abys mi vysvětlil, proč se chceš s Palomou rozvést?“
„Promiň, Camilo, ale to je mezi mnou a Palomou!“ chtěl odejít, ale Camila se nenechala odbýt. „To se mýlíš, Lucasi! Po tom, čeho jsem tu byla svědkem, to už není jen mezi vámi dvěma! Viděla jsem, jak moje dcera trpí a to nehodlám nechat jen tak! Lucasi, ty Palomu nesmíš opustit! Nesmíš ji opustit!“ zdůraznila mu.
„Camilo, já tohle teď s tebou nemůžu řešit! Ne, potom, co jsem se právě dozvěděl! Musím si nejdřív o všem promluvit s Palomou!“ řekl vážně a vyšel po schodech nahoru.

Paloma spala, když Lucas vešel do jejich ložnice. Byl rád, že spí, protože by se s ní momentálně nedokázal dohadovat o jejich vztahu, když se právě dozvěděl, že má někde dceru. ,Kdepak jen jsi?‘ pomyslel si. Myslel na svou dceru a přemýšlel, jaká je a kde asi může být. Nikdy by ho nenapadlo, že jeho dcera spí ve vedlejším pokoji.

#####

Další den ráno se Marcelo a Raul sešli u snídaně. „Neozval se ti?“ zeptal se Marcelo ustaraně.
„Ne, tati! Žádný telefon, žádná zpráva!“ pokroutil Raul hlavou.
„Pokud se nevrátí do dnešního večera, tak už opravdu zavolám na policii!“ zvolal Marcelo rozhodně. „Kde jen může být?“
„Tady jsem!“ přicházel k nim Fernando velmi pomalým krokem.
„Fernando!“ oddychl si Marcelo a postavil se k němu. „Jsi v pořádku?“
„Bolí mě hlava!“ stěžoval si Fernando.
„Kolik jsi toho vypil?“ zeptal se ho Raul, když se všichni posadili.
„Co já vím? Kolik toho může člověk vypít za 24 hodin?“
„Takže hodně!“
„Prosím, nemluvte tak nahlas!“ žádal je Fernando a přiložil si ruce na hlavu, doufaje, že tu bolest zatlačí.
„Jak ses vůbec dostal domů?“ zeptal se Marcelo.
„Já nevím, tati! Nic si nepamatuju!“ kroutil Fernando hlavou. „Ale to nejhorší si pamatuju! To nejhorší ten alkohol nedokázal vymazat! Co jsem udělal špatně? Proč mě Diosmary nemiluje?“ ptal se zoufale.
Marcelo ani Raul nevěděli, co říct. Sami totiž nechápali, proč se Diosmary rozhodla tak zničehonic jejich vztah ukončit. „To bude dobré, Fernando! Všechno to přebolí!“ snažil se ho Marcelo povzbudit.
„Jdu si zas lehnout!“ zvolal Fernando a vstal. Nechtěl teď poslouchat žádné utěšování.
„Uvařím ti silný kafe!“ zavolal za ním Raul, než za sebou Fernando zavřel dveře svého pokoje. Nijak na to ale nereagoval. „Bude chvíli trvat, než se z toho rozchodu vzpamatuje!“ dodal Raul.
„Bohužel!“ přikývl Marcelo.

#####

Gonzalo seděl ve své kanceláři. Ruce měl položené na klávesnici, díval se do monitoru a snažil se napsat článek, který mu Alberto přiřadil. Vůbec mu to ale nešlo. Neustále musel myslet na Lorenu. Z myšlenek ho vyrušilo až klepání na dveře. „Dále!“ zavolal a rychle začal něco na klávesnici psát, aby to vypadalo, že mu práce jde bez problémů.
„Gonzalo,“ nakoukla do místnosti Lorena, „můžu s tebou, prosím tě, chvíli mluvit?“
„Promiň, Loreno, ale mám moc práce!“ snažil se na ni nedívat.
„Gonzalo, já tě nezdržím dlouho!“ vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Nechci mluvit o nás dvou! Ale potřebuju ti říct něco důležitého!“
„Tak dobře!“ přikývl Gonzalo nakonec. „Co mi chceš říct?“
„Gonzalo,“ šťastně se usmála, „už se našla moje dcera!“
„Loreno!“ celý se rozzářil, „to je úžasná zpráva!“ rozběhl se k ní a pevně ji objal. Lorena se šťastně usmívala a také ho pevně objala. Gonzalovo objetí však po chvíli sláblo. „Omlouvám se,“ odtáhl se, „ještě jsem si nezvykl, že už tě nemůžu takhle objímat!“
„Gonzalo, ty mě můžeš objímat kdykoliv budeš chtít!“ řekla Lorena chvějícím se hlasem.
„A tak kdo je tvá dcera?“ změnil téma.
„To ještě nevím. Ale ještě dnes jdu za tím detektivem a dozvím se to!“ odvětila nedočkavě. „A, Gonzalo, ještě něco ti musím říct! Lucas už všechno ví! Už ví celou pravdu! Už ví, že jsem nebyla na tom potratu a také to, že jsem už našla svou dceru!“
Gonzalo chápavě přikývl. „To je samozřejmé, že to ví! Teď když se k sobě vracíte!“
„My se ale k sobě nevracíme!“ zdůraznila Lorena. „Gonzalo, prosím tě, odpusť mi! Dej mi ještě šanci!“ žádala ho nešťastně a chytla ho přitom za ruce.
„Loreno, nechtěj to teď po mně!“ znovu se odtáhl. „Teď to nedokážu!“ řekl smutně.
Lorena smutně přikývla. „Já vím, moc jsem ti ublížila!“ řekla chvějícím se hlasem. „A nikdy si to neodpustím!“
„Loreno, dej mi čas, prosím tě!“ požádal ji Gonzalo.
„Dám ti času, kolik budeš chtít!“
„A co se týče tvé dcery! Kdyby si něco potřebovala, v tomto se na mě stále můžeš spolehnout!“
„Já vím, Gonzalo! Vím, jak jsi úžasný člověk!“ z očí ji vytryskly slzy. Objala ho a pak rychle utekla z jeho kanceláře. I Gonzalovi se lesklo v očích.

#####

Paloma nervózně pochodovala po svém pokoji. „Lucasi, tak to zvedni konečně!“ nadávala do mobilu, který stále dokola vyzváněl, ale Lucas ho nikdy nevzal. „A už toho mám dost!“ hodila mobil do kabelky a dala se k odchodu. „Ale kampak to jdeme?“ srazila se ve dveřích s Helenou. „Ach, teto!“ objala ji Paloma. „To je dobře, že jsi přišla!“ vedla Helenu zpátky do pokoje a obě se usadily na postel.
„Musela jsem, když mi tvoje matka řekla, co se tady včera večer stalo!“ řekla Helena ustaraně. „Palomo, ty ses pokusila zabít?!“ zvolala šokovaně.
„A udělám to tolikrát, kolikrát bude zapotřebí! Jen aby mě Lucas neopustil!“ řekla Paloma vážně.
„Holčičko moje, posloucháš se? To přeci nemůžeš! A co se vlastně mezi tebou a Lucasem stalo?“
„Byl mi nevěrný, teto! Podvedl mě s tou proklatou Lorenou!“ řekla Paloma nenávistně. „Věděla jsem, že s tou ženskou budou problémy! Od začátku jsem to věděla a nemýlila jsem se!“
„Počkej, Palomo! Lucas tě podvedl a ty s ním chceš přesto zůstat dál?“ divila se Helena.
„Samozřejmě, teto! Lucas je totiž jenom můj!“ zdůraznila Paloma. „To, že jsou chlapi nevěrní, to víme všechny! Ale jenom kvůli tomu Lucase nepřenechám jiné! A té hloupé Loreně už vůbec ne!“
„Ale Lucas to chce asi všechno jinak, že?“ podotkla Helena. „Všichni víme o jeho společné minulosti s Lorenou! Takže to, že ti byl nevěrný, určitě nebyl jen tak nějaký úlet, který se občas stává! Navíc hned po tom, co jsi na to přišla, začal mluvit Lucas o rozvodu! To znamená, že je do Loreny opravdu zamilovaný!“
„Teto, to už víckrát neříkej!“ zakřičela na ni Paloma a vstala z postele. „Lucas miluje mě! A já dokážu, že náš vztah bude zase takový jako předtím, než do něj vstoupila ta hrozná ženská!“ křičela úplně nepříčetně.
„Palomo, prosím tě, uklidni se!“ chytla ji Helena za ruce, když vstala. „Nebo se ti zase udělá zle a omdlíš jako včera!“ uklidňovala ji.
„To je mi jedno, teto! Pokud nebudu mít Lucase, tak je mi všechno jedno! Chápeš to?!“ rozplakala se.
Helena se na ni smutně podívala a silně ji objala.

#####

Lorena si s Albertem vyjednala, aby mohla odejít z práce dřív, protože už se nemohla dočkat toho, až zjistí, kdo je její dcera. Zrovna vycházela z časopisu a hledala přitom v kabelce klíče od auta. „Pojedeme mým autem!“ zaslechla Lucasův hlasu. Překvapeně se na něj zahleděla. „Řekl jsem ti přeci včera, že za tím detektivem pojedu s tebou!“
„Ale já nechci, abys tam se mnou jel! Jde o moji dceru!“
„Jde o naši dceru!“ zdůraznil jí Lucas. „Teď už se mě nezbavíš, Loreno! Můžeš mě klidně odmítat jako muže, ale jako otce naší dcery mě odmítnout nemůžeš! To nepřipustím!“
Lorena se zamračila.
„Prosím, Loreno! V tak důležité chvíli musíme být spolu! Pojď!“ podal jí ruku.
Lorena na něj zmateně hleděla. Po chvíli váhání mu nakonec ruku podala. Oba se zachvěli. Lucas ji dovedl ke svému autu, poté si sedl za volant a odjeli.

#####

Emília mířila do svého pokoje, když z Palomina pokoje vycházela Helena. „Teto, to je dobře, že jsi tady,“ chytla ji za ruku, „musím s tebou hned mluvit!“ a vedla ji do svého pokoje.
„Co se děje, Emílie?“ zeptala se Helena, když dosedly na postel.
„Teto,“ zasněně se Emília usmála, „Fernando a já jsme se včera políbili!“
„Cože?“ vykulila Helena oči. „Jak k tomu došlo?“
Když jí Emília všechno převyprávěla, Helena opatrně řekla: „Zlatíčko, ale uvědomuješ si, že Fernando vlastně líbal Diosmary!“
„Já vím, teto,“ zesmutněla Emília, „však proto jsem taky pak utekla. Ale potom jsem si uvědomila, že mi to je vlastně jedno. Protože se stalo to, o čem už dlouhá léta sním! Fernando mě políbil! Políbil mě!“ rozzářila se.
Helena se usmála a pohladila Emílii po vlasech. „Dobře, Emílie, když jsi z toho šťastná, tak budu šťastná s tebou!“
Emília ji objala. „Děkuju, teto!“
„A teď máš příležitost být ještě šťastnější!“ dodala Helena.
Emília se odtáhla a nechápavě se na ni zahleděla.
„Můžeš už Fernandovi říct konečně pravdu! Jak moc ho miluješ!“
„Ne, teto! Moc dobře víš, že nemůžu! Odmítl by mě! Já se přeci nemůžu s Diosmary vůbec srovnávat!“
„Ale, Emílie, takhle to přeci nemůžeš brát! Ty se s Diosmary ani srovnávat nemůžeš, protože každá jste úplně jiná! A jak vidíš, Diosmary nebyla pro Fernanda ta pravá! Proč bys to tedy nemohla být ty?“
„Teto, prosím, netrap mě!“ žádala Emília zoufale.
Helena vzdychla. „To ty sama sebe trápíš!“ a pevně svou neteř objala.

#####

„Tady ten dům to je!“ řekla Lorena Lucasovi, když přijížděli k detektivovu domu. Lucas zastavil za policejním autem, které před domem stálo. Ani jeden z nich tomu však nevěnoval zvláštní pozornost. Vystoupili z auta a šli ke vchodovým dveřím. „Připravená?“ zeptal se Lucas.
„Na tuhle chvíli jsem se připravovala čtrnáct let!“ odvětila mu Lorena a zaklepala na dveře. Po chvíli se dveře otevřely, ale za dveřmi nestál detektiv, za kterým přišli, ale policista. „Přejete si?“ zeptal se.
„Dobrý den,“ pozdravila ho Lorena nechápavě, „my jdeme za panem Soberónem!“
„Vy jste jeho příbuzní?“ zeptal se policista.
„Ne, já jsem jeho klientka! Včera mi volal, že našel moji dceru!“ vysvětlila mu Lorena.
„Tak to je mi líto paní, ale pan Soberón už vám o vaší dceři nic neřekne! Je totiž mrtvý!“
Lorena a Lucas na něj šokovaně hleděli.