„Cože?!“ zvolala Lorena šokovaně. „Ale to není možné!“
„Vždyť ještě včera jsem s ním po telefonu mluvil!“ dodal Lucas nevěřícně.
„V kolik hodin jste s ním mluvil?“ zeptal se policista.
„Já nevím. Asi nějak po osmé večer,“ odvětil Lucas.
„Tak to jste byl pravděpodobně poslední, s kým mluvil!“ řekl policista.
„Ale co se vlastně stalo?“ nechápala Lorena. „Našel moji dceru, ale už mi nestihl říct, kdo to je! Musel mít alespoň nějaké záznamy! Pane, prosím vás, dovolte mi jít se podívat, jestli nemá někde schované něco pro Lorenu Reyesovou!“ žádala zoufale policistu.
„Paní, já vás nemůžu pustit dovnitř. I když víme, co přesně se stalo, stále je byt pana Soberóna součástí vyšetřování!“ řekl policista.
„A tak co se mu tedy stalo?“ zeptal se Lucas.
„Správně bych vám to neměl říkat,“ zavřel policista dveře a odvedl je venku kousek stranou, „ale jelikož jste byla klientka pana Soberóna, tak byste to vlastně měla vědět!“ podíval se vážně na Lorenu. „Pan Soberón pravděpodobně o vaší dceři nic nezjistil!“
„Cože? Jak to myslíte?“ nechápala Lorena.
„Pan Soberón byl totiž podvodník! Že je detektiv pouze předstíral! Bral od lidí peníze a po nějakém čase se jim ozval, že již našel toho, koho hledají, ale byl to vždy výmysl!“
„Ne, to není možné!“ kroutila Lorena hlavou.
„Je to tak, paní! A včera se mu jeho lži a podvody staly osudným. Před nějakou dobou tvrdil jedné ženě, která si ho také najala a dala mu za to spoustu peněz, že po dlouhých dvaceti letech našel jejího syna. Jenže testy DNA nakonec ukázaly, že to její syn není. Ta žena se zhroutila a nakonec spáchala sebevraždu. A její manžel to nenechal jen tak. Včera pana Soberóna zastřelil!“ vysvětloval policista a Lorena s Lucasem na něj jen šokovaně hleděli. „A i když jsme teprve na začátku vyšetřování, už víme o dalších čtyřech podvedených lidech. Vlastně s vámi už jich je pět!“ dodal.
„Takže moji dceru nenašel,“ řekla Lorena chvějícím se hlasem.
„Ne, paní!“ pokroutil policista hlavou. „A i když je mi jasné, jak teď trpíte, tak je pro vás lepší, že vám nestihl dát falešnou naději, jako těm před vámi!“
„Děkujeme vám, že jste nám to všechno vysvětlil,“ řekl mu Lucas.
„Rád bych pro vás měl lepší zprávy, ale bohužel,“ odvětil policista, „a omluvte mě, už se budu muset vrátit!“ rozloučil se a odešel zpět do domu.
Lorena se rozplakala a Lucas ji hned silně objal. „Neboj se, Loreno, najdeme naši dceru! To ti přísahám!“ uklidňoval ji.
Lorena se od něj odtáhla. „Tolik jsem se těšila,“ vzlykala.
„Já vím, Loreno, já také! Ale jak už jsem řekl, přísahám ti, že naši dceru najdeme! Teď už se o všechno postarám já! Najmu si toho nejlepšího detektiva v celém Caracasu!“
Lorena jen vzlykala a Lucas ji chtěl znovu obejmout. „Ne, Lucasi,“ nedovolila mu to. „Nech mě! Chci být teď sama!“
„Odvezu tě domů!“
„Ne, chci se projít!“ řekla důrazně, smutně se na něj podívala a odešla.
Lucas se za ní chvíli smutně díval, pak nastoupil do svého auta a odjel.

#####

„Gonzalo,“ oslovil ho na chodbě časopisu Raul.
„Ahoj, Raule!“ pokusil se Gonzalo o úsměv.
„Jsem rád, že jsem tě ještě před odchodem stihnul. Víš, mluvil jsem včera s tátou a ten mi řekl, že ti teď shání byt. Co se stalo?“
„Já a Lorena…“ ani vlastně Gonzalo nevěděl, co říct.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš. Ale říkal jsem si, že by ses třeba potřeboval vypovídat!“
„A víš, že asi ano?“
„Tak nechceš jít dolů do restaurace na pivo? Že bychom to probrali při něm,“ navrhl Raul.
„To je dobrý nápad, Raule! Děkuju,“ pousmál se Gonzalo.
Raul mu úsměv opětoval a šli k výtahu.

#####

Nicolas kopíroval nějaké články, když se za ním ozvalo: „Ahoj, Nicolasi!“ Šťastně se usmál a otočil se k Diosmary. „Diosmary, už jsem se nemohl dočkat, až tě zase uvidím!“
„Já taky,“ usmála se Diosmary. „Mohli bychom si někde v klidu promluvit?“
Nicolas přikývl a odvedl ji do zasedací místnosti. „Tady nás teď nikdo rušit nebude,“ řekl.
„Nicolasi, musím ti říct, že jsem se rozešla s Fernandem!“ řekla Diosmary vážně.
„Já už to vím. Tady se nic neutají!“ odvětil Nicolas. „A že ho to hodně sebralo je jasné z toho důvodu, že už druhý den není v práci!“
„Moc ho to vzalo,“ řekla Diosmary smutně. „A nikdo o něm nic neví! Bojím se, aby se mu něco nestalo!“
„Neboj se, Fernando je v pořádku. Raul dneska říkal, že už ráno byl doma!“
„Opravdu?“ oddychla si. „Tak to jsem ráda!“
„A co teď? Co to znamená pro nás dva?“ zeptal se Nicolas opatrně.
„Chci být s tebou, Nicolasi! Miluju tě!“ vyznala se Diosmary se šťastným úsměvem.
„Taky tě miluju, Diosmary!“ odvětil Nicolas zamilovaně. Chytil její tvář do dlaní a začali se líbat.
„Počkej, Nicolasi, počkej!“ po chvíli se Diosmary odtáhla. „Tady to není bezpečné! Víš, já ještě nechci, aby o nás někdo věděl! Bylo by to moc brzy po rozchodu s Fernandem. Nechci mu ublížit ještě víc!“
„Dobře, já to chápu!“ přikývl Nicolas. „Ale potají spolu být můžeme, ne?“ usmál se.
„Aspoň se na sebe budeme víc těšit!“ poťouchle se Diosmary usmála, políbila ho a rychle utekla pryč.
Nicolas zamilovaně vzdychl.

#####

Emília seděla na zahradě svého domu. V ruce držela knížku, ale nedokázala ji vůbec vnímat. Neustále myslela na polibek s Fernandem. „Emílie?“ oslovil ji mužský hlas.
Emília se lekla a upustila knížku na zem. Natáhla se pro ni, ale to už ji držel Fernando. „Promiň, nechtěl jsem tě polekat!“
Emília nedokázala vydat ani hlásku. Dívala se Fernandovi do očí a znovu mu byla tak blízko. Znervózněla ještě víc, když se dotkla jeho ruky po tom, co si od něj vzala knížku.
„Emílie, stalo se něco?“ nechápavě na ni Fernando hleděl.
„Ne, promiň, asi jsem se zamyslela,“ řekla Emília nakonec a postavila se.
„Víš, Emílie, jsem tady, abych ti poděkoval za ten včerejšek,“ vysvětlil Fernando.
„Za co konkrétně?“ zeptala se Emília.
„Za to, že jsi mě odvezla domů. Po tom, co jsem se probral z kocoviny, jsem si na tebe vzpomněl. Musela si se mnou mít plné ruce práce.“
„To nic nebylo. Já byla hlavně ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem o tebe strach!“ řekla vážně. „A jak se teď cítíš?“
„Moc mě to bolí, Emílie! Nechápu, proč to Diosmary udělala! Já ji pořád miluju!“ odvětil Fernando zoufale.
,A mě bolí vidět, jak trpíš‘ pomyslela si Emília a silně ho objala. Fernando její objetí opětoval, velmi to teď potřeboval. „Fernando,“ oslovila ho po chvíli, „vzpomněl sis ještě na něco ze včerejšího večera?“ zeptala se opatrně a myslela při tom na jejich polibek.
Fernando se zamyslel. „Ne, o ničem nevím. Stalo se snad něco důležitého?“
Emília byla ráda, že nevidí její smutný obličej. „Ne, nic důležitého!“ řekla co nejpřirozeněji, ale k pláči neměla daleko.

#####

„Teda, Gonzalo! Já vůbec nevím, co ti mám říct!“ kroutil Raul hlavou potom, co mu Gonzalo povyprávěl o posledních událostech s Lorenou. Oba seděli v restauraci nedaleko časopisu. „Je mi to moc líto! A co teď budeš dělat? Rozvedete se?“
„To je to, co nevím, Raule! Já Lorenu pořád miluju, ale po tomhle s ní prostě být nemůžu! Aspoň ne teď! Možná časem změním názor, ale teď chci být sám.“
„To chápu,“ přikývl Raul. „Ale co se to teď v poslední době děje, to nechápu. Nejdřív Fernando, teď ty!“ kroutil hlavou.
„Co je s Fernandem?“ nechápal Gonzalo.
„Aha, tak k tobě se to ještě nedoneslo. Ani se nedivím, měl si svých starostí dost. Víš, Fernando a Diosmary se rozešli.“
„Cože?“
„Teda spíš Diosmary se rozešla s Fernandem, abych byl úplně přesný. Fernando ji předevčírem požádal o ruku, ale ona mu místo ,ano‘ řekla ,sbohem‘!“
„Tak to jsem opravdu netušil!“ zvolal Gonzalo šokovaně. „Fernando musí být na dně!“
„Ano, to je. Jste na tom teď stejně,“ řekl Raul smutně.

Paloma už doma dál nevydržela čekat na Lucase, a tak se rozhodla, že si pro něj do práce zajede. Právě zastavila před časopisem. Vystoupila z auta, zamkla ho a s rozčileným výrazem se blížila ke vchodu budovy. Než tam však došla, prošla kolem restaurace, ve které uviděla Gonzala a Raula. Rozčílila se ještě víc a vešla dovnitř.

„Raději změňme téma, Raule! Ať taky přijdu na jiné myšlenky. Co ty a Silvia?“ zeptal se Gonzalo.
Než se ale Raul stačil nadechnout k odpovědi, přiřítila se k nim Paloma. „Gonzalo Reyesi, musím s tebou okamžitě mluvit!“ řekla rozkazovačným tónem.
„Prosím? Ty neumíš zdravit?“ popichoval ji Gonzalo.
„Ahoj, Palomo,“ pozdravil ji Raul.
„Nazdar!“ odsekla mu Paloma a ani se na něj nepodívala. Nespouštěla oči z Gonzala. „Řekla jsem ti, že s tebou musím mluvit! A to teď hned!“ zvýšila hlas.
„Prosím tě, Raule, omluv mě na chvíli!“ omluvil se mu Gonzalo a vyšel s Palomou ven.
Raul se pobaveně usmíval.

„Tak co je?“ zeptal se Gonzalo.
„O čem si s ním mluvil?“
„Prosím?“
„Co si vykládal Raulovi? Neřekl jsi mu doufám, co se mezi námi stalo!“
„Prosím? Já snad nevěřím vlastním uším! To mi jako teď budeš kontrolovat každý rozhovor, který povedu?“ zasmál se Gonzalo.
„Když budu muset, tak ano! Protože nikdo se to nikdy nesmí dozvědět!“ hrozila mu Paloma.
„A co se nikdo nikdy nesmí dozvědět? Že jsme spolu spali?“
„Mlč, ty idiote!“ okřikla ho Paloma a rozhlížela se kolem, jestli ho nikdo neslyšel.
„No jo, naše rozmazlená princezna má strach, aby se to nedozvěděl její manžel, že? Neboj se, já mu to říkat nebudu, toho člověka bych nejradši už nikdy neviděl!“ zvolal nenávistně. „Ale abys věděla, řekl jsem to Loreně! A jestli ta to řekne někomu dalšímu, o tom už nerozhoduju!“
„Cože? Proč jsi to udělal, ty idiote!“ rozkřikla se Paloma.
„Protože jsem musel! Ale neboj se, nikomu dalšímu to říkat nebudu! Taky není co! Byla to ta nejhorší noc, kterou jsem zažil!“ vmetl jí do tváře.
„Pro mě ta noc byla ještě horší!“ vrátila mu to Paloma. „Naštěstí si z ní nic nepamatuju!“ dodala se spokojeným úsměvem.
„Tak to jsme dva!“ opětoval jí Gonzalo úsměv. „A máš ještě něco na srdci? Nebo už se můžu vrátit?“
„Ano, mám! Nenávidím tě!“
„Já tebe víc!“
Vrhli na sebe nenávistné pohledy a každý se vydal na opačnou stranu. V tom se jim oběma vybavila jejich společná noc a při vzpomínce na ni pocítili velké vzrušení.

#####

„Mami, můžeš mi říct, kde jsi včera celý den byla?“ řekla Penelope naštvaně, když vešla do bytu své matky.
„Trochu jsem relaxovala v lázních!“ odvětila jí Nadia. „Krásně jsem si tam odpočinula!“ usmála se spokojeně. „Potřebovala jsem to po tom včerejším rozhovoru!“ dodala s úšklebkem.
„Po jakém rozhovoru?“
„Ráno se tu stavila má bývalá nejlepší kamarádka.“
„Myslíš Silviinu matku?“
Nadia přikývla. „To víš, přišla mi vyčinit, že jsem se jí pomstila skrze její dceru. Ale už se stalo,“ zasmála se vítězně. „Tak jsem se pak musela trochu odreagovat, protože tady na mě křičela jak pominutá!“
„A co jste si všechno řekly?“
„Potom ti to řeknu. Ale tys mě včera asi kvůli něčemu sháněla? O co šlo?“
„Mami,“ sedla si Penelope na pohovku, „musíš mi pomoct!“
„S čím, zlatíčko?“ přisedla si Nadia k ní.
„Představ si, že ta hloupá Silvia přikázala Juanovi, že už nesmím vídat tu jejich milovanou dcerušku! A on jí to slíbil!“
„Ale tak to je dobrá zpráva, Penelope, ne? Aspoň budeš mít toho spratka z krku!“ zasmála se Nadia.
„Samozřejmě, z tohoto důvodu ano,“ přikývla Penelope, „ale oni dva spolu nemůžou být sami! Ta malá mu bude pořád říkat, jak jsem na ni zlá a on tomu ještě uvěří! To nemůžu připustit!“
„No jo, to máš pravdu!“ souhlasila Nadia. „A tak co chceš ode mě?“
„Mami, budeš mě muset vystřídat. Budeš muset víkendy trávit s nimi místo mě!“
„Tak to v žádném případě!“ vyskočila Nadia z pohovky. „Nevydržím to s tou holkou, zblázním se z ní!“ kroutila hlavou.
„Mami, prosím, já nemám jinou možnost!“ prosila ji Penelope naléhavě. „Nemusíš s nimi být pořád, spíš je jen občas zkontrolovat, co zrovna dělají a tak! A určitě to nebude napořád! Pokusím se časem vymyslet něco jiného, ale teď mi aspoň ze začátku pomoz, prosím!“
„Tak dobře!“ vzdychla Nadia.
„Díky, mami!“ objala ji Penelope.
„A co budeš o těch víkendech dělat ty?“
„Ale tak víš jak, mami! Já se vždycky nějak zabavím!“ poťouchle se usmála.
Nadia se rozesmála.

Juan vyšel ze svého bytu ve chvíli, kdy z protějších dveří vyšla Penelope. „Miláčku, kam jdeš?“ divila se.
„Musím na chvíli do práce! Je potřeba přetočit jednu scénu.“
„Ale tak já budu zase sama doma?“ zesmutněla Penelope.
„Neboj se, lásko!“ přitáhl si ji Juan k sobě. „Brzy se vrátím!“ dodal chtivě a políbil ji.
„Dobře, budu na tebe čekat!“ chtivě se Penelope usmála a velmi vášnivě ho políbila. „To by ti mělo vystačit do doby, než se zase uvidíme!“ řekla poté.
„Budu spěchat!“ Juan se usmál, ještě jednou ji políbil a odešel.

#####

Albertovi začal zvonit mobil ve chvíli, kdy přišel domů. Našel mobil ve své aktovce, a když na displeji uviděl, kdo mu volá, zhrozil se. Rychle s mobilem zaběhl do své pracovny a tam ho vzal. „Co se děje? … Říkal jsem ti, že mi nemáš volat, že ti vždycky zavolám sám! … Já vím, že jsem to slíbil, ale prostě nemůžu! … Máme teď nějaké rodinné starosti a i v práci toho mám hodně! … Ne, opravdu to nejde a už mi nevolej!“ zavěsil rozčíleně.
„Kdo ti volal, miláčku?“ zeptala se Camila, která ho přes dveře zaslechla telefonovat. Slyšela ale jen poslední větu.
„Ale nikdo důležitý!“ mávl nad tím Alberto rukou. „Jen jeden známý, který chce, abych v časopise zaměstnal jeho syna. Jenže pro něj nemám místo, ale on je i tak neodbytný!“ vymyslel si.
„A kdo je ten známý?“
„Toho neznáš,“ řekl a rychle změnil téma. „Co Paloma? Jak je jí?“ zeptal se ustaraně.
„Naštěstí už lépe. Tak lépe, že jsem ji neudržela doma.“
„Tak snad to bude lepší i s Lucasem!“
„Taky doufám. Včera jsem s ním mluvila, ale nechtěl mi říct, co se mezi nimi stalo!“
„Určitě se to mezi nimi brzy vyřeší!“
„Snad máš pravdu!“ vzdychla Camila smutně.
Alberto ji políbil a objal a tvářil se u toho velmi provinile.

#####

Silvia a Raul vzali Lindu po škole do parku na houpačky. Raul právě Lindu na jedné z nich houpal a celou dobu se smáli. Silvia je zpovzdálí pozorovala a šťastně se usmívala. Po hodně dlouhé době se cítila znovu šťastná. Po chvíli viděla, jak Linda seskočila z houpačky a něco Raulovi pošeptala. On přikývl a šli k Silvii. „Mami, mohla bych si koupit támhle ve stánku zmrzlinu, prosím?“ zeptala se Linda.
„Lindo, teď? Za chvíli jdeme domů a bude večeře!“
„Já vím, mami, ale já mám na ni hroznou chuť!“ tvářila se Linda smutně. „A Raul by si taky dal!“ dodala vzápětí, aby upozornila na to, že není jediná.
„Jenom jednu malou!“ zatvářil se i Raul smutně.
Silvia se rozesmála. „Tak dobře, ale zcela výjimečně!“
„Hurá!“ zaradovala se Linda. „Koupíme ti taky, mami, neboj! Pojď, Raule!“ chytla ho za ruku a táhla ho ke stánku.
„Hned jsme zpátky,“ podíval se Raul se smíchem na Silvii a ta mu úsměv opětovala. Dívala se na ně, jak kupují zmrzlinu, když za sebou zaslechla: „Můžeš mi vysvětlit, co má tohle znamenat?“
Silvia se nejdříve zarazila, ale ihned se zcela přirozeným úsměvem otočila na Juana. „Co máš na mysli?“
„Co ten chlap dělá s mojí dcerou?“ zeptal se Juan rozčíleně.
„Šel jí koupit zmrzlinu, nevidíš?“
„Silvie, ale proč je s ní on?“ rozčiloval se.
„Protože je to můj přítel! Já a Raul spolu chodíme!“ pronesla šťastně.
Juan byl v šoku.
„Jsi překvapený?“ zeptala se Silvia. „A co jsi čekal? Že budu do konce života sama? Že ty se můžeš znovu oženit a já nemůžu nic?!“
Juan si to sice nikdy nepřiznal, ale vlastně si nepřál, aby Silvia byla s někým jiným. Teď to však na sobě nechtěl dát znát, a tak změnil téma. „Fajn, je to tvůj přítel, samozřejmě si můžeš dělat, co chceš! Ale to ještě neznamená, že se musí stýkat s naší dcerou! Jak dlouho spolu chodíte?“
„Sice ti do toho nic není, ale proč bych to tajila? Chodíme spolu už skoro tři dny!“
„Prosím?“ málem vypadly Juanovi oči z důlků. „Tak já jsem Lindu s Penelope seznámil až dva měsíce po naší svatbě, aby si mezitím na ten nový stav zvykla a ty ji se svým novým přítelíčkem seznamuješ už po třech dnech?“ rozčiloval se.
„Prosím tě, Juane, tohle vůbec nemůžeš srovnávat! S tou tvojí milovanou manželkou se hlavně nechtěla seznámit sama Linda, tak teď ze sebe nedělej starostlivého otce, který jí dával čas se s tím srovnat. A navíc, já jsem Lindě Raula představovat nemusela, protože už se dávno znají ode mě z práce, to moc dobře víš! A jestli ti jde o to, že mi teď taky zakážeš, aby se Linda stýkala s Raulem, když nemůže s tvojí manželkou, tak to ani nezkoušej! Já mám Lindu ve své péči a vím, co jí dělá dobře a co špatně. A s Raulem jí je dobře! Raul má moji plnou důvěru!“
Juan na ni šokovaně hleděl, co všechno si mu dovolila říct. Než však stačil nějak zareagovat, zaslechl hlas své dcery. „Jéé, ahoj, tati!“ rozběhla se Linda k němu a skočila mu do náruče. „Kde se tady bereš?“ zeptala se. Mezitím k nim došel i Raul a objal Silvii kolem pasu. Sice netušil, co si s Juanem řekli, ale i tak jí chtěl dodat svoji podporu. A Silvia za to byla ráda. Usmála se na něj a také ho kolem pasu objala.
„Tak, tati, povídej, co tady děláš?“ ptala se ho Linda znovu. Juan totiž hleděl na pár, co měl před sebou a který se mu vůbec nezamlouval. „Byl jsem na cestě do práce, když jsem tě zahlédl, tak jsem se rozhodl tě pozdravit!“ usmál se na ni a políbil ji na tvář. „A to mi připomíná, že už budu muset jet,“ objal ji a položil ji na zem, „zítra se uvidíme,“ mrkl na ni, na Silvii a Raula se zamračil a odešel.
„Tak si dáme toho nanuka,“ zvolala Linda, vzala si od Raula jeden nanuk, sedla si na lavičku kousek od nich a začala ho rozbalovat.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Raul ustaraně.
„Vlastně ano,“ rozesmála se Silvia. „Raule, to je poprvé po dlouhé době, co nejsem po rozhovoru s Juanem zničená! Naopak je mi báječně! Jsem šťastná!“ usmívala se.
„To díky mně?“ usmál se Raul.
„Ano, díky tobě!“ opětovala mu úsměv a pak se políbili.
Tou dobou už Juan seděl ve svém autě a se žárlivým výrazem je pozoroval. Nakonec nastartoval a odjel pryč.

#####

„Artemio? Tady Lucas Moreno,“ stál ve svém pokoji a mluvil po telefonu s jedním známým. „Potřeboval bych od tebe jednu laskavost! … Vím, že máš spoustu kontaktů a potřeboval bych od tebe, abys mi zjistil, kdo je tady v Caracasu ten nejlepší soukromý detektiv! … Na penězích nezáleží! Hlavně potřebuju, aby byl spolehlivý! … Dobře, děkuju ti! Zatím se měj!“ zavěsil ve chvíli, kdy do pokoje vešla Paloma. „Á, tak tady jsi! Konečně jsem tě našla! Kde si celý den byl?“ rozkřikla se na něj.
„Palomo, prosím tě, uklidni se a posaď se! Musím ti říct něco důležitého!“
„Jestli to nějak souvisí s tou mrchou a jestli mi chceš zase tvrdit, že mě opouštíš, tak na to zapomeň! To nedopustím! Udělám to, co včera, to tě upozorňuju!“ křičela.
„Tak zaprvé, Palomo, přestaň Lorenu urážet!“ zdůraznil. „A za druhé, uvědomuješ si, že mě tady citově vydíráš?“
„A uvědomuješ si ty, že mi těmi svými řečmi o rozvodu ubližuješ? Nedovolím ti, abys mě opustil! Nikdy to nedovolím!“ křičela hystericky.
Lucas věděl, že nemá smysl v tomhle hovoru dál pokračovat. Navíc jí potřeboval říct něco mnohem závažnějšího.
„Palomo, prosím tě, sedni si! Opravdu s tebou musím mluvit o něčem důležitém!“ řekl vážně. „A našeho rozvodu se to netýká,“ dodal, aby ho poslouchala.
„Dobře, tak mluv,“ posadila se před ním na postel.
„Včera jsem se dozvěděl, že Lorena tehdy na tom potratu nebyla! Porodila dceru, ale dala jí k adopci! Tudíž já mám teď někde čtrnáctiletou dceru!“
„Cože? To není pravda!“ vyskočila Paloma z postele a byla v šoku.
„Takže tě upozorňuju, Palomo! Můžeš mi bránit v tom, abych od tebe neodešel, ale nezabráníš mi v tom, abych hledal svoji dceru! A já ji budu hledat! Najdu ji a požádám ji o odpuštění!“ řekl důrazně a odešel z pokoje.
Paloma jen zalapala po dechu.

#####

Už se pomalu stmívalo, když si Lorena sedla u silnice na lavičku. Byla v nějaké ulici, ale sama nevěděla v jaké. Od chvíle, co jí a Lucasovi policista řekl vše o tom falešném detektivovi, bloudila caracaskými ulicemi a myslela na události posledních dnů. Byla na dně, stejně jako před čtrnácti lety. Tehdy přišla o Lucase a o svou dceru. Nyní přišla o Gonzala a o svou dceru vlastně znovu. Sice jen o naději, že ji brzy uvidí, ale i tak ji to velmi bolelo. Byla zabořená do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že si k ní někdo přisedl. Vyrušil ji až známý hlas. „Loreno, jste v pořádku?“
Lorena se zadívala do očí Berenice. Najednou měla pocit, že je zase všechno v pořádku, aniž by tušila, že se právě dívá na svou dceru, kterou tak usilovně hledá. Usmála se na ni a Berenice jí úsměv opětovala.