„Říkala jsem ti přeci, abys mi tykala,“ usmála se Lorena na Berenice.
„To je pravda, ale nebyla jsem si jistá, jestli si na to vzpomínáte. Teda vzpomínáš!“ pousmála se Berenice. „Viděly jsme se naposledy na svatbě Palomy a Lucase a to už přece jen nějaká doba je, a tak jsem nechtěla něco udělat špatně!“
„Tím, že mi budeš tykat, rozhodně nic špatného neuděláš!“
„Dobře!“ usmála se Berenice. „A tak jsi teda v pořádku? Vypadala jsi hrozně smutně!“
„V posledních dnech jsem udělala spoustu chyb! A dnes jsem znovu přišla o milovaného člověka, o kterého jsem přišla už před lety!“ vysvětlovala Lorena chvějícím se hlasem a myslela přitom na svou dceru.
„O koho?“
„To je dlouhý příběh, Berenice!“
„Bože, já jsem tak ukecaná a nevychovaná! Jak můžu takhle vyzvídat? Moc se ti omlouvám, Loreno!“
„Ne, Berenice, nic se neděje!“ pousmála se na ni Lorena. „Třeba ti ten příběh jednou povyprávím. Anebo se ho vlastně dozvíš už možná brzy, ale od Lucase. Ten ti je přece jen bližší než já!“
„Od Lucase?“ nechápala Berenice. „Ale o vaší společné minulosti už vím!“
„Jenže jednu důležitou věc jsem přede všemi ještě tajila. A Lucas už o ní ví, takže si myslím, že už se ji brzy dozvíš i ty!“
„Aha, tak se nechám překvapit, jestli mi to Lucas poví!“ rozesmála se Berenice a Lorena s ní. „A co tady vůbec děláš tak pozdě večer?“ zeptala se Lorena.
„Byla jsem u jedné kamarádky. A teď tu musím počkat na našeho řidiče, aby mě odvezl domů. Sice bych mohla dojet domů autobusem, ale to naši nechtějí. Bojí se, aby se mi něco nestalo!“
„To já bych se bála taky. S tvými rodiči naprosto souhlasím, takhle budou určitě klidnější!“
„A nechceš taky odvézt domů?“ nabídla jí Berenice.
„Ne, jsi hodná, Berenice. Já už se nějak domů dopravím sama.“
„Ale já si myslím, že se nic nestane, když se svezeš se mnou. Taky bych měla starost, že jsem tě tu nechala samotnou!“ řekla Berenice rozhodně. „A navíc můj odvoz právě přijíždí,“ podívala se na auto vyjíždějící ze zatáčky, „tak pojď, jdeme,“ chytla Lorenu za ruku a vedla ji k autu, které mezitím zastavilo.
Lorena se na ni usmívala a nerozuměla pocitu, který v její blízkosti celou dobu cítila.

#####

O tři měsíce později

„Je to tak, paní Reyesová! Testy vaši domněnku potvrdily,“ řekl Winston Loreně, která seděla naproti němu v jeho ordinaci.
„Já jsem to tušila, pane doktore!“ zesmutněla Lorena.
„Paní Reyesová, chápu, že jste v komplikované situaci, ale pokud vám mohu něco doporučit, rozhodně s tou pravdou neotálejte. Už na to nebudete sama a aspoň potom budete vědět, jak se dál rozhodnout!“
„Já vím, pane doktore. Jsem připravená na to, že jim to budu muset říct. Jen jsem potřebovala jistotu a tu jste mi právě dal!“
„Buďte silná, paní Reyesová! A kdyby se cokoliv dělo, tak přijďte nebo zavolejte!“ vstal od stolu a usmál se.
„Moc vám děkuju, pane doktore! Za všechno!“ pousmála se na něj Lorena, podala mu ruku a odešla.
Winston se posadil zpátky ke stolu a připravil si kartu další pacientky.

Jakmile vyšla Lorena z ordinace, vytáhla z kabelky mobil a vytočila Silvii. „Ahoj, Silvie, neruším? … Ano, právě jsem vyšla ven. Doktor mi to potvrdil. … To mi taky říkal a rozhodně to nebudu odkládat. … Stejně se to dozvědí a bude lepší, když se to dozvědí, co nejdřív. … Řeknu jim to hned dnes večer!“ zvolala s vážnou tváří.

#####

Silvia měla hovor s Lorenou ve chvíli, kdy byla u Raula v ateliéru a čekala na něj, aby se s ním domluvila o fotografiích k jednomu článku. Silvia položil mobil na stůl, když v tom ji Raul popadnul zezadu kolem pasu a políbil ji na krk. „Tady je ta nejkrásnější žena na celém světě!“ řekl jí zamilovaně a políbil ji na tvář. „Já tě hledám po celém časopise a ty jsi tady!“ zasmál se.
„A kde jinde bych měla být?“ otočila se Silvia k němu a objala ho kolem ramen. „Než v náručí muže, kterého miluju!“ usmála se. Raul zamilovaně vzdychl a oba se začali líbat. Až po dlouhé chvíli polibek Silvia ukončila. „Počkej, Raule, musím taky jít pracovat!“ rozesmála se.
„Když já chci být s tebou, lásko moje! Už to asi dlouho nevydržím! Toužím po tobě, Silvie!“
„Vždyť to já taky, miláčku! Ale už jsme o tom přeci mluvili! Já nechci jít jen tak do nějakého hotelu!“
„To já taky nechci! Chci, aby naše poprvé bylo výjimečné!“ usmál se Raul zamilovaně a políbil ji. „Jenže u mě ani u tebe to nejde! Pořád tam někdo je!“
„Vydrž to ještě chvíli, lásko! Určitě něco vymyslíme!“ ujišťovala ho s úsměvem.
„Tak dobře, ale do té doby mi budeš muset dát ještě jeden velký polibek!“ dožadoval se Raul se smíchem.
Silvia na nic nečekala a znovu se oba dlouze políbili.

#####

Paloma a Emília seděly za svými pracovními stoly. Emília se věnovala práci, zatímco Paloma měla nohy opřené o stůl a prohlížela si módní časopis. A Emílii to velmi rozčilovalo. „Palomo, co kdybys začala něco dělat?“
„Starej se o svý a mě nech na pokoji!“ odsekla jí Paloma.
„Já nechápu, proč tady vůbec jsi! Stejně nic neděláš! A navíc, Lorena tu už přeci nepracuje, tak Lucase nemusíš hlídat na každém kroku!“ ušklíbla se Emília.
„Řekla jsem ti, aby ses starala o svý! Já si můžu dělat, co se mi zachce! A tobě do toho nic není!“ okřikla ji.
„Máš pravdu! Proč bych se měla starat ještě o tvoje problémy!“ zvolala Emília otráveně, vzala do ruky několik složek a odešla pryč.
„Hlupačka!“ zašklebila se Paloma a vrátila se k prohlížení časopisu.
„Palomo!“ vtrhl do místnosti Gonzalo tak rychle, až Paloma leknutím upustila časopis. „Ty idiote, víš, jak jsem se lekla?“ zakřičela na něj.
„To bude asi tím, že nemáš čisté svědomí, že?“ poznamenal pobaveně. „Tvůj otec se mě právě zeptal, jestli už jsem začal pracovat na těch podkladech, které jsem měl od tebe dostat! A ejhle, žádné se ke mně nedostaly! Čím to asi bude?“
„To bude asi tím, že jsi takový idiot, že ti nedojde, že si pro ty poklady musíš dojít sám! Protože já ti je rozhodně nosit nebudu!“
„No jo, já zapomněl, naší rozmazlené princezně by totiž upadly nohy, kdyby musela ujít deset metrů z jedné kanceláře do druhé!“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ rozkřikla se, vstala od stolu, opřela se o něj a nenávistně na Gonzala hleděla.
„Mluvím s tebou tak, jak si zasloužíš! Jak ty mluvíš se mnou, tak já budu mluvit s tebou!“ zvolal nenávistně a také se o stůl opřel oproti ní. Byli si nebezpečně blízko.
„Nemysli si, že jenom proto, že jsme spolu…,“ ani to nechtěla vyslovit, „ty víš, co, tak že si teď ke mně budeš dovolovat něco víc!“
„Promiň, Palomo,“ zasmál se, „asi to teď trochu nechápu. Proč teď do hádky o tvojí nezodpovědnosti a lenosti pleteš náš úlet? To vypadá, jak když na tu naši společnou noc nemůžeš zapomenout, když mi ji neustále předhazuješ!“ pobaveně se smál.
„To by se ti tak líbilo!“ vykřikla Paloma vztekle a odtáhla se. Gonzalo také. „Jak už jsem ti řekla, naštěstí si z té noci nic nepamatuju! A teď vypadni!“
Gonzalo se ještě jednou zasmál a odešel.
„Jak já tě nenávidím!“ zvolala Paloma a celá zrudla vzteky.

#####

Alberto stál na chodbě časopisu, vysvětloval něco jednomu svému podřízenému, když k němu přistoupila Diosmary. „Ahoj, tati!“ usmála se na něj.
„Diosmary?“ zvolal překvapeně. „To je všechno, Damiane, můžeš jít,“ řekl svému podřízenému a ten odešel. „Kde se tu bereš?“ podíval se na svou dceru.
„Napadlo mě, že bych tě vytáhla na oběd. Co ty na to?“
„Diosmary, stalo se něco? Chceš mi něco říct?“ zeptal se Alberto s obavami.
„Ne, tati, co by se mělo stát?“ zasmála se. „To nemůže dcera pozvat svého otce na oběd jen tak, aniž by od něj něco chtěla? Jen jsem si říkala, že jsme si spolu dlouho nepovídali jen my sami dva.“
„Tak dobře, já půjdu samozřejmě velmi rád!“ usmál se Alberto a políbil Diosmary na tvář. „Ale počkáš na mě ještě tak půl hodinky? Musím tu ještě něco dodělat.“
„Určitě. Tak já zatím počkám dole v té restauraci.“
„Dobře, budu spěchat!“ usmál se a odešel.
Diosmary se otočila k odchodu, ale než stačila udělat krok, někdo jí cestu zkřížil. „Fernando!“ vylekala se.
„Nechtěl jsem tě polekat! Jen jsem tě chtěl pozdravit,“ usmál se na ni. „Jak se máš?“
„A-a-asi dobře! A ty?“ zeptala se opatrně.
„No já,“ sklopil hlavu, „myslíš, že bychom si mohli na chvíli promluvit? Někde sami?“
„Teď?“
Fernando přikývl.
Diosmary se moc nechtělo, ale nakonec souhlasila. „Tak dobře, ale jenom na chvíli.“
„Půjdeme třeba do zasedačky,“ navrhl Fernando a Diosmary naznačil, aby šla první. Následoval ji a než za nimi zaklaply dveře, všiml si jich Nicolas, který zrovna vyšel od Raula z ateliéru.

„Tak o čem si se mnou chtěl mluvit, Fernando?“ zeptala se Diosmary, když se k němu otočila.
„Diosmary, já jsem úplně zoufalý!“ zvolal a přitáhl si ji k sobě. „Pořád tě miluju! Nedokážu na tebe přestat myslet!“
„Fernando, prosím tě, pusť mě!“ snažila se vymanit z jeho náruče, ale marně. „Já jsem si myslela, že už jsme si všechno vyříkaly. Fernando, prosím tě, pochop to už konečně. Beze mě ti bude líp! Jsem si jistá, že jednou potkáš ženu, která tě bude milovat tak, jak si zasloužíš!“
„Ale já miluju tebe, lásko! A žádnou jinou nechci!“ sevřel ji silněji.
„Fernando, to bolí! Prosím tě, pusť mě!“
„Nemůžu tě pustit! Potřebuju tě! Miluju tě! Prosím tě, dej mi ještě šanci!“ naléhal na ni, velmi silně ji držel a snažil se ji políbit.
„Ne, Fernando, pusť mě, prosím! Ubližuješ mi!“ usilovně se Diosmary bránila a do očí se jí draly slzy.
„Řekla, aby si jí pustil!“ ozvalo se za nimi. Oba se ohlédli a spatřili Nicolase. „Slyšel jsi, řekla ti, aby si jí pustil!“ zopakoval ještě důrazněji.
Fernando Diosmary pustil a když viděl, jak je vyděšená, uvědomil si, že to přehnal. „Diosmary, prosím tě, odpusť mi to! Nechtěl jsem ti ublížit!“ řekl vážně a odešel.
„Jsi v pořádku?“ přistoupil Nicolas k Diosmary, která mu ihned padla do náruče. „Ještě, že jsi sem přišel, Nicolasi!“
„Viděl jsem vás sem jít, tak jsem byl radši na blízku! A udělal jsem dobře! Kdoví, co by ti udělal, kdybych sem nepřišel!“
„Fernando by mi nic neudělal. Jsem si jistá!“ podívala se mu do očí. „Jen je zoufalý!“
„Myslím, že je na čase o našem vztahu všem říct. Pak by si už nic podobného nedovolil!“
„Ne, Nicolasi, to nemůžeme. Vždyť jsi Fernanda viděl. Ještě se s naším rozchodem nevyrovnal, a kdyby zjistil, že já už začala chodit s někým jiným, to by ho dorazilo!“
„Dobře, jak myslíš! Ale jestli zjistím, že se ještě někdy k tobě takhle choval, tak se neudržím a řeknu mu to sám!“ zvolal Nicolas rozhodně.
Diosmary ho políbila a silně objala.

#####

Lorena přišla do svého bytu. Byla zamyšlená, a tak si ani nevšimla, že její otec ji už na chodbě netrpělivě očekává. „Holčičko, tak jak?“ zeptal se Pedro. Lorena se probudila ze svých myšlenek, smutně se na něj podívala a jen přikývla. Pedro pochopil, přistoupil k ní a objal ji. „Neboj se, Loreno, všechno to zvládneme!“
„Děkuju, tati! Jsem tak ráda, že si teď tady se mnou! Sama bych to asi už nezvládla!“
„A kdy jim to řekneš?“ zeptal se, když se jí podíval do očí.
„Hned dnes večer. Ať to mám, co nejdřív za sebou. A pak se stane, co se má stát!“
Pedro ji pohladil po vlasech a znovu přivinul do své náruče.

#####

Fernando seděl ve společné kuchyňce v časopise s hlavou zabořenou do dlaní. Vyčítal si, jak s Diosmary zacházel. „Fernando,“ zvolala Emília vyděšeně, když ho tam našla, „stalo se ti něco?“ přiklekla si k němu a pohladila ho po vlasech.
Fernando se na ni zoufale podíval. „Jsem mizera, Emílie!“
„Ale co to říkáš? Co se stalo?“
„Právě jsem se viděl s Diosmary!“
Emília se zarazila. „A co se mezi vámi stalo?“ zeptala se opatrně.
„Ubližoval jsem jí!“ zvolal rozčíleně a postavil se. „Držel jsem jí v náručí a snažil se jí přesvědčit, aby mi dala ještě šanci! Držel jsem ji silně, muselo jí to hrozně bolet! Taky jsem jí chtěl násilím políbit! Emílie, já nevím, co to do mě vjelo! Myslel jsem si, že už je to za mnou, ale jakmile jsem ji uviděl, všechno se mi to vrátilo! Pořád nechápu, proč se se mnou rozešla, když bylo mezi námi všechno v pořádku! Emílie, já jí pořád miluju! Tak proč ona nemiluje mě?“ rozplakal se.
Emília byla na dně. Bolelo ji vidět ho, jak trpí, ale ona taky trpěla. Fernando neměl ani tušení, jak ji svými řečmi o lásce k Diosmary, ubližuje. „Fernando,“ chytla jeho obličej do dlaní, „čas to všechno spraví, věř mi! A i když budu teď tvrdá, ty to musíš slyšet. S Diosmary se už k sobě nikdy nevrátíte! Ona už je jinde!“
„Máš pravdu, Emílie! Potřebuju to slyšet!“ pokývl hlavou a utřel si slzy. „Naštěstí mám tebe! Ty se vždycky o mě postaráš, když potřebuju!“ pokusil se o úsměv. „A proč vlastně? Proč se o mě tak staráš?“
,Protože tě miluju, ty hlupáčku‘ pomyslela si zoufale. „Proč asi? Známe se od narození, byl jsi na mě vždycky hodný a já tě mám ráda,“ řekla chvějícím se hlasem.
Fernando ji pohladil po tváři a ona se celá zachvěla. „Děkuju, Emílie!“ pousmál se na ni a silně ji objal.
Emília zadržovala slzy, co to šlo.

#####

„Omairo,“ usmála se Paloma, když přišla domů a uviděla Omairu sedět na pohovce v hale, „ráda tě vidím!“ přisedla si k ní a obě se políbily na tvář.
„Já tebe taky, Palomo,“ opětovala jí Omaira úsměv.
„Přišla jsi za Lucasem? Nebo za mámou?“
„Vlastně tu čekám na tebe.“
„Aha, potřebuješ něco? Děje se něco?“
„Chci si s tebou promluvit o Lucasovi!“
„O Lucasovi? Proč?“ nechápala Paloma.
„Palomo,“ ustaraně Omaira vzdychla, „já vím, jak to teď mezi vámi je a dělá mi to starosti. Lucas mi říkal, že se neustále hádáte. Palomo, prosím tě, neber nijak zle to, co ti teď řeknu, myslím to totiž dobře. Nebude pro vás oba přece jen lepší, když se rozvedete?“ zeptala se opatrně.
Paloma se zamračila. „Omairo, já teď budu dělat, jako že jsem tu tvou poslední větu vůbec neslyšela!“
„Palomo, vždyť se akorát oba trápíte! Tobě samotné to přece musí ubližovat, když už k tobě Lucas necítí to, co dřív! Palomo, promysli si to ještě! Vždyť jste oba ještě mladí! Ještě pořád můžete být šťastní s někým jiným, ale takhle se jen nesmyslně ničíte!“
„Tak už dost, Omairo!“ vyskočila Paloma naštvaně z pohovky. „Tohle už nebudu dál poslouchat! Já Lucase miluju a nevzdám se ho! A rozhodně se ho nevzdám proto, aby mohl být šťastný s tou proklatou Lorenou a jejich dcerou, až ji najdou! To nikdy nedovolím! Lucas je jenom můj!“ křičela hystericky. „A teď vypadni, už tě nechci vidět!“ ukázala na dveře.
Omaira vstala z pohovky a vážně se na Palomu zahleděla. „Snad toho jednoho dne nebudeš litovat!“ podotkla a odešla.
„Toho se bát nemusíš!“ pronesla rozčíleně.

#####

„Uvidíme se doma, tati, a děkuju za oběd!“ řekla Diosmary Albertovi, když spolu vyšli z restaurace.
„To já děkuju za tak příjemnou společnost,“ usmál se na ni.
„Pa, tati,“ políbila ho na tvář a odešla.
Alberto se odebral k výtahu a cestou mu začal zvonit mobil. Vytáhl ho z kapsy a zamračil se, když zjistil, kdo mu volá. „Kolikrát ti mám říkat, že mi nemáš volat!“ zvolal rozčíleně, když hovor přijal. „Já to moc dobře vím, představ si, že jsem nezapomněl! … Ano, jsem naštvaný, protože víš, že se nemůžu jen tak sebrat a přijít. … Nejsou to žádné výmluvy, chci přijít, jen nevím, jestli to stihnu zrovna ten den. … Ještě se ti ozvu sám, ale ty už mi nevolej!“ složil a nervózně se ohlédl kolem sebe.
„Alberto, děje se něco?“ zeptal se Marcelo, který k němu přistoupil.
„Marcelo, vůbec jsem tě neviděl přijít,“ řekl Alberto nervózně. „Co tu děláš?“
„Jdu za Fernandem. Volal mi, že se mnou musí nutně mluvit,“ odvětil Marcelo. „Ale co ty, Alberto? Opravdu se nic neděje? Viděl jsem tě, jak s někým mluvíš a vypadal si rozčíleně!“
„To nic, Marcelo! Nebylo to nic důležitého,“ řekl Alberto rázně. „A už je tu výtah,“ rychle do něj nastoupil a Marcelo s ním. Po celou cestu se na něj Marcelo podezřívavě díval.

#####

Byl večer. Lorena nervózně přešlapovala po obývacím pokoji svého bytu. Představovala si různé scénáře toho, co nastane a byla tím víc nervóznější.
„Loreno, prosím tě, klid,“ přistoupil k ní Pedro, „kdyby něco, budu hned vedle v pokoji!“
„Já vím, tati, děkuju!“ pokusila se o úsměv.
„Oběma jim otevřu a pak se zavřu u sebe, abyste si v klidu promluvili!“
Lorena přikývla. V tom se rozezněl zvonek u dveří. Lorena se lekla. „Tak já jdu a opakuji, kdyby něco, tak hned přiběhnu!“ uklidňoval ji Pedro. Políbil ji na čelo a odešel ke vchodovým dveřím.
Lorena znovu začala pochodovat sem a tam a zastavil ji až příchod Lucase. „Loreno,“ usmál se na ni, „byl jsem moc šťastný, když jsi zavolala!“ přistoupil k ní a chtěl ji obejmout.
„Ne, Lucasi, to není tak jak si myslíš!“ odstoupila od něj. „Potřebuju ti jen něco říct! A ne jen tobě!“
„Ať je to cokoliv, jsem hlavně rád, že tě vidím! Teď když už nepracuješ v časopise, skoro tě nevidím! Chybíš mi!“ chytil ji za ruku a zamilovaně se na ni usmál.
Lorena jen zalapala po dechu.
„Promiňte, nechtěl jsem rušit. Přijdu jindy,“ řekl naštvaně Gonzalo, který přišel pár vteřin po Lucasovi, a tak ani nemusel zvonit.
„Ne, Gonzalo, prosím tě, počkej,“ přistoupila Lorena k němu. „Já jsem volala vám oběma, abyste dnes večer přišli. Je tady něco důležitého, co musíte vědět oba dva!“
Lucas a Gonzalo se na sebe nechápavě podívali a pak i na Lorenu.
„Posadíme se, prosím?“ navrhla Lorena a posadila se do křesla.
Lucas a Gonzalo se posadili proti ní na pohovku, každý na jeden kraj, co nejdál od sebe.
„Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do takové situace, ale když se to stalo, nebudu to protahovat a prostě vám to řeknu. To že vám to teď řeknu, bude asi to nejjednodušší. Pak už to bude jen komplikované!“
Lucas a Gonzalo na ni nechápavě hleděli.
Lorena se zhluboka nadechla a řekla to, co všem třem v příštích několika měsících změní život. „Jsem těhotná! A nevím, kdo z vás dvou je otec!“
Oba dva byli v šoku.