Lucas ani Gonzalo ze sebe nedokázali vydat hlásku. Nemohli se vzpamatovat z toho, co jim Lorena řekla. Hrobové ticho přerušila nakonec ona sama. „Chápu, že jste v šoku. Taky jsem byla,“ chápavě přikyvovala, „ale musela jsem vám to říct. Máte právo to vědět. A taky máte právo se rozhodnout, jak s tou informací naložit. Já od vás nechci, abyste se nějak rozhodovali hned teď. Máte času, kolik budete potřebovat. Jediné, co je vám asi oběma jasné, je, že si to dítě nechám! O tom jsem ani vteřinu nepochybovala!“ dodala vážně.
„Loreno,“ vstal Lucas z pohovky, „pokud jde o mě, můžeš se mnou počítat! Postarám se o tebe i o to dítě! Ať už bude moje nebo ne, budu ho mít rád! Stačí mi vědět, že je tvoje!“ usmál se.
„Zadrž, Lucasi!“ vstal z pohovky i Gonzalo a postavil se naproti němu. „Uvědom si, že tady mluvíš s ještě stále mojí manželkou! A ty svoje silácký řeči, že se o ni a o dítě postaráš, si strč někam! Přicházíš s nimi dost pozdě, takhle jsi měl mluvit před čtrnácti lety!“ předhodil mu jeho životní chybu. „A navíc, pokud je to dítě moje, tak ty bys byl ten poslední, komu bych dovolil, aby ho vychovával!“ dodal nenávistně.
„Máš pravdu! Měl jsem takhle mluvit už tenkrát, ale to už nemá cenu rozebírat, protože čas nejde vrátit zpátky! A navíc jsme si to všechno s Lorenou už v Bogotě vyříkali!“ narazil na jejich společně strávený čas a Gonzalo ho probodl ještě nenávistnějším pohledem. „Gonzalo, měl by ses smířit s tím, že Lorena patří mně. Až najdeme naši dceru a až se nám narodí naše druhé dítě, budeme už všichni navždycky spolu!“
„Lucasi, mlč! Co to tady vykládáš?!“ okřikla ho Lorena.
„Miláčku, klid, já vím, že to tak chceš!“ pousmál se na ni Lucas. „A on to potřebuje slyšet, aby se s tím smířil!“ podíval se na Gonzala.
„A co když je to dítě moje?“ zeptal se ho Gonzalo.
„Není! Jsem si jistý, že je moje! Z těch chvil, které jsme s Lorenou strávili, vzejde něco krásného! A to bude naše druhé dítě!“ řekl Lucas rozhodně.
To byla pro Gonzala ta poslední kapka. „Já tě tak nenávidím!“ zvolal nenávistně a dal mu pěstí do obličeje.
„Ne!“ vykřikla Lorena.
Lucas to Gonzalovi ihned vrátil a pak se začali prát hlava nehlava.
„Ne, prosím vás, nechte se! Gonzalo, Lucasi! Prosím, už toho nechte!“ snažně je Lorena prosila, ale oni jakoby ji neslyšeli.
Až teprve když do místnosti vběhl Pedro, který ten křik slyšel, je od sebe odtrhnul. Držel Lucase a Lorena se postavila před Gonzala.
„Zabiju tě, ty parchante!“ křičel Gonzalo na Lucase.
„Ale až potom, co já zabiju tebe!“ zakřičel na něj zase Lucas.
„Tak a dost!“ rozkřikl se Pedro. „Lorena potřebuje klid! Takže nejlépe uděláte, když teď oba dva zmizíte!“
Gonzalo si utřel krev, která mu tekla ze rtů a podíval se na Lorenu. „Loreno, až si to všechno nechám projít hlavou, zavolám ti. Rád si s tebou promluvím, ale bez přítomnosti tohohle chlapa!“ nenávistně se podíval na Lucase.
„Dobře, Gonzalo, já budu čekat!“ přikývla Lorena. „A nechceš ošetřit ty rány?“ pohladila ho po tváři.
„Ne, já už radši půjdu! A dávej na sebe pozor!“ řekl jí ustaraně. „Měj se, Pedro,“ rozloučil se se svým tchánem, ten mu pokývl, a Gonzalo odešel.
„A na co čekáte vy?“ zamračil se Pedro na Lucase.
„Pane Guellare, já chápu, že mě nenávidíte, ale potřebuji s Lorenou ještě mluvit.“
„Že vás nenávidím? Tak to je slabé slovo! Myslím, že jste mojí dceři ublížil už víc než dost! Tak ji už aspoň dnes nechte v klidu! Měla moc náročný den!“ pronesl Pedro s nenávistným výrazem.
Lucas sklopil hlavu, smutně se podíval na Lorenu a odešel.
„Tati,“ padla Lorena Pedrovi do náruče. „Co budu dělat?“ rozplakala se.
Pedro ji konejšivě hladil po vlasech.

#####

Fernando seděl v obývacím pokoji svého bytu. Měl puštěnou televizi, ale stejně ji vůbec nevnímal.
„Fernando, jak ti je? Je ti už líp?“ přisedl si k němu Marcelo.
„Já ani nevím, tati,“ povzdychl si Fernando. „Pořád si přehrávám tu dnešní scénu s Diosmary! Nechápu, kde se to ve mně vzalo, že jsem na ni byl tak hrubý!“
„No tak, už na to nemysli!“ poplácal ho Marcelo po ramenou. „Diosmary je jasné, jak jsi zoufalý a že za normálních okolností bys takhle nereagoval!“
„Snad ano! A ještě jednou ti děkuju, tati, že jsi za mnou hned do práce přijel! Potřeboval jsem to ze sebe dostat!“
„To je přeci samozřejmé, vždyť jsi můj syn!“ usmál se Marcelo.
„Sice jsem o tom mluvil i s Emílií, než jsi přijel, ale Emília, ta je vždycky hodná, ta by mi nevynadala a já potřeboval, aby mi někdo vynadal!“
„Bylo mi potěšením ti vynadat!“ rozesmál se Marcelo a Fernando s ním. „No, aspoň se konečně směješ!“ usmál se Marcelo.
„Tati, já nevím, co mám dělat! Jak mám na Diosmary přestat myslet? Dokonce už mě i napadlo …“
„Co tě napadlo?“ vyděsil se Marcelo.
„Ne, tati, neboj se, nic vážného,“ uklidňoval ho Fernando, „jen mě tak napadlo, jestli bych neměl na nějaký čas odjet. Víš, abych Diosmary pořád nepotkával a abych měl čas a klid se s tím vším srovnat!“
„Je pravda, že to by taky bylo řešení.“
„Copak tebe napadá i jiné řešení, tati?“
„Přeci jiná žena! Nová láska!“
„Ne, tati, na to vůbec nemám pomyšlení! Nechci se seznamovat s nějakou cizí ženskou!“
„Ale tak vždyť nemusí být cizí! Můžeš ji už znát!“ začal Marcelo přemýšlet, s kým by dal Fernanda dohromady. „Co třeba Emília! Je moc hezká, hodná a je pořád sama!“
„Emília? Tati, zbláznil ses? Myslíš, že sestra Diosmary by byla tou nejvhodnější, abych na Diosmary zapomněl? Ne, to opravdu ne! Emília je moje kamarádka a svým způsobem ji beru jako svou mladší sestru, která je mi vždycky oporou, ale to je všechno!“
„Dobře, dobře, to byl jen nápad, nemusíš se kvůli tomu rozčilovat!“
„Já se vůbec nerozčiluju! A navíc Emília už není sama! Vždyť se poslední dobou pořád schází s tím doktorem! S tím Winstonem!“ zamračil se nad představou, že jsou spolu.

#####

„Winstone, promiň mi, že jsem ti sem vtrhla tak pozdě,“ omlouvala se mu Emília, když spolu s ním seděla na pohovce v obývacím pokoji jeho bytu. „Doma na mě všechno padá! Nemohla jsem to tam vydržet!“
„Emílie, vůbec nic se neděje! Vždyť víš, že sem můžeš přijít kdykoliv budeš chtít!“ usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. „Tak co se stalo? Nebo mám hádat? Zase jde o Fernanda?“
„Už jsi z těch řečí o něm unavený, viď? Promiň, neměla jsem sem chodit! Už tě nebudu obtěžovat!“ chtěla vstát, ale Winston jí v tom zabránil.
„Ne, Emílie, nejsem unavený! Spíš mě bolí tě vidět, jak jsi utrápená! Jak dlouho to chceš ještě takhle vydržet? Emílie, ty mu musíš říct pravdu! Musíš mu říct, co k němu cítíš!“
„Ne, Winstone, to nemůžu! Říkala jsem ti to přeci!“
„Ano, já vím, bojíš se, že by tě odmítl, ale takhle se opravdu utrápíš! Ty mu to musíš říct! Vždyť jen blázen by odmítl tak krásnou a úžasnou ženu jako jsi ty!“ pohladil ji po tváři a usmál se na ni. „Emílie, ty jsi ta nejbáječnější žena, jakou jsem kdy potkal!“ chytil její obličej do dlaní a pokusil se ji políbit.
„Ne!“ Emília se mu vytrhla a vstala. „Winstone, já jsem tě varovala, abys ode mě nečekal nic víc než přátelství! A jestli je to pro tebe tak těžké, tak už se nebudeme vídat!“ chtěla odejít, ale Winston se jí postavil do cesty.
„Emílie, prosím tě, odpusť mi to! Já už to nikdy neudělám! Přísahám!“
„Winstone, ty jsi skvělý muž a já tě mám moc ráda! A nechci ti ubližovat! Bude opravdu lepší, když už se nebudeme vídat!“
„Ne, Emílie, bude to tak, jak chceš ty! Budeme jen přátelé! Nechci tě ztratit, prosím tě!“ prosil ji se smutným výrazem
Emílii se zalesklo v očích a silně ho objala.

#####

Lucas vešel do svého pokoje s Palomou v zádech. „Můžeš mi říct, proč nezastavíš, když na tebe volám už z haly?“ rozčilovala se.
„Palomo, teď ne! Nemám náladu se s tebou hádat!“ odsekl jí.
„Jo tak pán nemá náladu! Představ si, že já taky ne, ale neustále mě k těm hádkám nutíš! Kde jsi zase byl?“ křičela. „A podívej se na mě, když s tebou mluvím!“
Lucas se k ní nechtěně otočil, a když Paloma spatřila jeho tvář samou modřinu, vyděsila se. „Pane bože, lásko moje, co se ti stalo?“ přistoupila k němu s ustaraným výrazem a opatrně se dotýkala jeho ran.
„Popral jsem se s Gonzalem!“
Paloma od něj odstoupila. „Cože? Proč ses s ním popral? Co ti řekl? Jestli ti řekl něco o mně, tak je to lež!“ byla vyděšená.
Lucas se na ni nechápavě podíval. „Co mi jako o tobě měl říct?“
Paloma si oddychla, že o úletu s Gonzalem Lucas neví. Protože se ale sama málem podřekla, začala si vymýšlet. „Co já vím? Mohl si vymyslet cokoliv, aby mi ublížil! Nesnáší mě!“
„Asi tak jako ty jeho, že?“
„Ano! Nesnáším ho! Jen na něj pomyslím a nejradši bych ho vymazala ze světa!“ vztekala se. „Ale teď mi konečně řekni, proč jste se vlastně poprali?“
„Lorena je těhotná!“ řekl Lucas na rovinu. „A neví, jestli otcem toho dítěte jsem já nebo Gonzalo!“
Paloma na něj zůstala hledět s otevřenou pusou. „Ale to přece…“
„Takže tě upozorňuju, Palomo, že jestli to dítě je moje, tak budu s Lorenou! Neudělám tu samou chybu, co před lety! Už ji ani svoje dítě nenechám samotné!“
Paloma se na něj nenávistně zahleděla a vrazila mu facku. „To se ještě uvidí, co bude! Nemysli si, že tě jen tak nechám odejít! Já jsem si tě vybrala a budeš můj stůj, co stůj!“ zvolala zcela vážně.
„Palomo, posloucháš se vůbec? Uvědomuješ si, že náš vztah už prostě nemá smysl?“
„Já tady rozhoduju, co má a nemá smysl! Seš můj a budeš můj!“
„Ale já nejsem žádná tvoje hračka, se kterou si můžeš dělat, co chceš!“ zakřičel na ni.
„Mlč! Už se s tebou nechci dál bavit!“ okřikla ho a uraženě odešla.
Lucas zoufale pokroutil hlavou a vzteky bouchnul pěstí do zdi.

#####

Byl další den odpoledne. Lorena seděla na pohovce v obývacím pokoji svého bytu společně se Silvií. „A nakonec odešel i Lucas. Chtěl ještě se mnou mluvit, ale táta mu to nedovolil,“ zakončila Lorena své vyprávění o včerejším večeru.
„No dalo se čekat, že jednou k té rvačce dojde. Když k ní nedošlo ten večer, jak vás Gonzalo s Palomou přistihli, muselo k ní dojít jindy. A vůbec se Gonzalovi nedivím, že se neudržel po těch Lucasových řečech!“ prohlásila Silvia.
„Já taky ne! Ale cítila jsem se hrozně! Všechno je to moje vina! Kdybych byla silnější a Lucasovi nepodlehla, nic z toho by se nestalo!“ řekla Lorena smutně.
„Jenže citům neporučíš!“
„Ale měla jsem! Gonzalo si tohle nezasloužil!“ zavzlykala.
Silvia ji soucitně pohladila po vlasech. „A, Loreno? Přemýšlela jsi, čí bys chtěla, aby to dítě bylo?“
„Já nevím, Silvie! Všechno se mi to honí hlavou! Ale asi bude lepší nad tímhle nepřemýšlet, protože pak už to stejně nezměním! Bude to tak, jak to má být! A jak to bude, na to si ještě chvíli počkám! Teď si hlavně nepřeju nic jiného, aby to miminko bylo zdravé!“
„To je samozřejmé!“ pousmála se Silvia.
Lorena jí úsměv opětovala. „A už nechci mluvit jen o sobě! Co ty a Raul?“
„No,…“ Silvia se celá rozzářila, „nevím, jestli je zrovna vhodné o tom teď před tebou mluvit, ale jsem hrozně šťastná!“
„Samozřejmě o tom mluv. To, že já se teď trápím, neznamená, že lidé okolo mě musí svoje štěstí skrývat! Já jsem naopak šťastná s tebou! Po tom, čím sis prošla s Juanem, si to štěstí zasloužíš!“
„Popravdě, nemyslela jsem si, že ještě někdy budu takhle šťastná! Ale Raul je opravdu úžasný! Cítím se s ním hrozně bezpečně!“ rozplývala se.
„A už jste spolu…?“ Lorena to nedořekla, ale Silvia pochopila. „To je právě ten problém!“
„Nerozumím!“
„Já nevím, je mi hloupé o tom mluvit!“
„Silvie, jsme přeci kamarádky! Povídej!“
„No, my bychom už chtěli udělat i ten další krok,“ vysvětlovala Silvia a Lorena přikyvovala, „ale nemáme kde! U mě je samozřejmě Linda s mámou a u Raula je zase pořád Fernando a jeho otec! A já nechci jít jen tak do nějakého hotelu. Chci, aby to bylo výjimečné!“
Lorena se zamyslela a pak s úsměvem prohlásila. „Právě jsem to vyřešila!“
„Co? Jak?“
„Pozvu sem dnes na večeři tvojí mámu a Lindu. A vy tak budete mít s Raulem byt pro sebe!“
„Ale to ne, Loreno! To se přeci nehodí! Máš svých problémů dost a ještě ti je budu přidělávat já!“
„Prosím tě, jaké problémy bys mi přidělala? Já uvařím ráda, přijdu přitom na jiné myšlenky, a navíc je obě dvě zase ráda uvidím. Navíc u toho bude i můj táta, který se konečně taky pobaví s někým jiným než se mnou. Musí být určitě už unavený z toho, jak mě neustále utěšuje!“
„Ne, Loreno, to je mi trapné! Jsi moc hodná, ale ne!“
„Silvie, ale já se tě neptám! Já jsem se prostě tak rozhodla! Řekneš to svojí matce sama nebo jí mám zavolat já?“
Silvia se usmála. „Dobře, já jí to řeknu!“
„Výborně!“ usmála se Lorena. „A hlavně k sobě nezapomeň pozvat Raula!“ rozesmála se.
„Dobře, pokusím se nezapomenout!“ rozesmála se i Silvia. „Děkuju! Jsi skvělá kamarádka!“ usmála se.
„Nápodobně!“ odvětila jí Lorena a obě se objaly.

#####

„Mami, tak já odjíždím!“ vešla do bytu své matky Penelope. „Jen jsem ti přišla připomenout, abys opět dohlížela na Juana a tu jeho milovanou dcerušku!“ zašklebila se.
„Ale, Penelope, jak ještě dlouho? Hrozně mě to unavuje!“ zvolala Nadia otráveně.
„Nevím, mami! Snad už dlouho ne! Juan na Silvii neustále tlačí, aby ten svůj příkaz o tom, že se nesmím s Lindou vídat, zrušila!“ odvětila jí Penelope. „I když mně to popravdě vyhovuje, že toho spratka nevidím!“ rozesmála se. „Mám teď takové klidné víkendy!“
„Ale já bych ty své klidné víkendy taky chtěla zpátky!“
„Neboj, mami, ještě to chvíli vydrž! Já něco vymyslím!“ řekla jí Penelope, políbila ji na tvář a odešla.
Nadia vyvrátila oči v sloup.

Když Penelope vyšla z bytu, na chodbě narazila na Juana. „Miláčku, to je dobře, že si ještě neodjela!“ přistoupil Juan k ní a políbil ji. „Volal jsem ti, nebrala si telefon!“
„Promiň, asi jsem ho neslyšela! Stalo se něco?“
„Jen jsem ti volal, aby si neodjížděla! Musím totiž ještě dnes nutně do práce a nemůžu si tak vzít Lindu. Vyzvednu si ji až zítra ráno.“
„Aha! Takže to znamená, že dnes večer budeme ještě spolu!“ chtivě se na něj usmála.
„Ano! Jen co se vrátím z práce, celý večer bude patřit jen nám!“
Penelope se spokojeně usmála, přitáhla si ho k sobě a začala ho vášnivě líbat. Juan její polibky stejně vášnivě opětoval. „Tak spěchej,“ řekla Penelope, když polibek ukončila, „budu na tebe čekat!“
„Neboj, budu!“ usmál se na ni, políbil ji a odešel.
Penelope se vítězně usmála, prohrábla si vlasy a vrátila se do svého bytu.

#####

Paloma přišla za Freddym, aby si mu postěžovala, jak se na ni všechno poslední dobou sype. On se jí rozhodl rozveselit, a tak jí navrhl, že jí ušije nové šaty. Právě spolu seděli na pohovce v jeho módním salónu a Freddy črtal na papír návrh jejích nových šatů. „A tady na tom místě bych viděl rozparek, aby vynikly tvoje dokonalé nožičky!“ zachichotal se. Podíval se na ni a zjistil, že ho Paloma vůbec nevnímá. „Ale, holubičko moje, prosím tě, už se nemrač!“ smutně se zatvářil.
„Jak se nemám mračit, Freddy!“ rozčílila se Paloma a vstala z pohovky. „Copak nechápeš, že můj život se teď obrátil vzhůru nohama? A to všechno kvůli těm dvěma přivandrovalcům! Kdyby ten idiot Gonzalo a ta jeho povedená manželka zůstali v Bogotě, já mohla být s Lucasem stále šťastná! Nejradši bych se vrátila do dne, kdy nám táta oznámil, že ten idiot bude pracovat v časopise, a zakázala bych mu to!“ vztekala se.
„Ach, holubičko moje,“ povzdychl Freddy, když vstal z pohovky, „tak rád bych ti nějak pomohl, aby ses netrápila!“ objal ji.
Paloma se zamyslela a po chvíli se od Freddyho odtáhla. „Už budu muset jít!“
„Kam jdeš?“
„Musím si něco vyřídit!“ vzala si z pohovky svou kabelku a odcházela.
„A co ty šaty, holubičko?“ zavolal na ni Freddy.
Paloma se na něj otočila a usmála se. „Zvládneš to sám bez mojí pomoci! Vím, že i tak budou dokonalé! Vždyť víš, co se mi líbí!“ řekla a odešla.

#####

„Teda, Gonzalo, tak tuhle situaci ti opravdu nezávidím!“ řekl Raul po tom, co mu Gonzalo řekl o Lorenině těhotenství. Oba si po práci zašli do jednoho baru na skleničku.
„Když si vzpomenu, jak jsme se s Lorenou několikrát bavili o tom, jaké to jednou bude, až bude těhotná, nikdy by mě nenapadlo, že budeme řešit, jestli já jsem otcem nebo ne!“ kroutil Gonzalo zoufale hlavou.
„To by nenapadlo nikoho! A už víš, co uděláš?“
„Asi ano, ale dnes v noci si to promyslím ještě jednou a zítra si s ní promluvím!“
Raul ho soucitně poplácal po rameni.
„Už půjdu, Raule, nezlob se. A díky za vyslechnutí!“
„Kdykoli, Gonzalo!“ usmál se Raul.
Gonzalo mu úsměv opětoval. Sesednul z barové stoličky, ale než stačil udělat krok k odchodu, zarazil se. Raul se ohlédl a spatřil svého staršího bratra a Lucase.
„Tak to je dobrá náhoda!“ poznamenal Fernando a společně s Raulem čekal, jak toto setkání dopadne.
Lucas a Gonzalo se ani nepohnuli. Ovšem kdyby pohledy zabíjely, byli by už oba mrtví. „Tak ještě jednou díky, Raule! Čau, Fernando!“ řekl nakonec Gonzalo a odešel.
Lucas měl stále vražedný pohled. „Lucasi, pojď, sedneme si!“ chytnul ho Fernando za rameno a vedl ho k nejbližšímu stolu. Přitom si stačil vyměnit pohled s Raulem, který říkal, že jsou rádi, že to setkání proběhlo tak klidně.
„Nenávidím ho! Nenávidím ho!“ pronesl Lucas, jen co dosedl.
„Myslím, že on je na tom podobně!“ řekl Fernando. „A promiň, že to řeknu tak přímo, ale je to pochopitelné. Vždyť jeho žena mu s tebou byla nevěrná! Nebo je ještě něco nového, co nevím a kvůli čemu se nenávidíte ještě víc?“ zasmál se.
„Ano, Fernando, teď jsi to trefil! Proto jsem tě sem vytáhl, protože ti musím říct další novinku ve svém životě!“ řekl Lucas vážně a poté se tak i Fernando dozvěděl o Lorenině těhotenství.

#####

„Ach jo, to je otrava dělat domácí úkoly v pátek odpoledne!“ stěžovala si Linda.
„Ale, prosím tě,“ zasmála se Violeta, která jí s úkoly pomáhala, „tento rozhovor spolu vedeme každý týden. Není přeci lepší udělat si úkoly teď a mít pak celý víkend volný, hm?“
„Ano, babi, jako vždycky máš pravdu!“ zasmála se Linda.
„A víš co, ty další dva příklady už zvládneš sama a já ti zatím půjdu připravit nějaké ovoce, co ty na to?“
„Souhlasím!“
Violeta pohladila svou vnučku po vlasech a odešla z pokoje. Když přišla do kuchyně, podivila se, že tam u stolu sedí Silvia. „Silvie, ty už jsi doma? Vůbec jsme tě neslyšely přijít?“
„Šla jsem potichu. Věděla jsem, že děláte úkoly, a tak jsem nechtěla Lindu rozptylovat,“ vysvětlila jí Silvia.
„A jak bylo v práci? A co Lorena? Byla jsi u ní?“ vyptávala se Violeta, když si přisedla ke stolu.
„V práci všechno v pořádku a od Loreny jsem právě přišla. Všechno ti to povím, mami, ale nejdřív ti musím říct něco jiného!“
„Co?“
„Lorena zve dnes tebe a Lindu na večeři.“
„A tebe ne?“ podivila se Violeta.
„Víš, mami…je mi to trapné!“
„Co je ti trapné?“ nechápala Violeta.
„Lorena vás samozřejmě zve proto, že vás zase ráda uvidí, ale také proto, abych…“
„Abys co?“
„Abych měla volný byt,“ řekla Silvia skoro zahanbeně. „Víš, mami, já a …“
„Prosím tě, už nic neříkej!“ chytila ji Violeta za ruku a usmála se na ni. „Už jsem ti dávno chtěla navrhnout, že někam Lindu vezmu, abyste měli s Raulem taky trochu soukromí!“
„Mami, promiň mi to, mně je to vážně trapné!“ styděla se Silvia.
„Prosím tě, proč? Už spolu chodíte tři měsíce a je samozřejmé, že chcete udělat další krok!“ usmála se Violeta. „Raula jsem si za tu dobu moc oblíbila! A na tobě vidím, jak si s ním šťastná a to je dobře, protože si to zasloužíš po tom všem! Takže už nad ničím nepřemýšlej, Raulovi zavolej a udělejte si dnes krásný večer!“ povzbuzovala ji.
„Děkuju, mami!“ usmála se na ni Silvia a obě se objaly.

#####

Lorena seděla v kuchyni u stolu a nad knihou s recepty přemýšlela, co dnes večer uvaří. Z přemýšlení jí vyrušil zvonek u dveří. Zavřela knihu a šla ke dveřím. Když je otevřela, uviděla v nich stát nečekanou návštěvu. „Co chceš?“ zamračila se.
Paloma se na ni zašklebila a sama se pozvala dovnitř. Lorena šla za ní. „Ptám se tě znovu, co chceš?“ zeptala se, když se zastavily v obývacím pokoji.
„Svého manžela!“ zdůraznila Paloma. „Přišla jsem ti jen říct, aby sis nemyslela, že se teď tím tvým těhotenstvím něco změnilo! Nic se nezměnilo! Lucas je a bude navždy jenom můj!“ řekla zvýšeným hlasem.
Lorena se na ni mračila.