„Víš co, Palomo, bude lepší, když odejdeš. Nemám na tebe čas a už vůbec ne náladu!“ řekla Lorena s vážným výrazem.
„Jestli si myslíš, že jsem nějak nadšená z toho, že tady teď s tebou jsem, tak to si opravdu na omylu! Nejradši bych tě vymazala ze světa!“ zvolala Paloma nenávistně.
„To klidně můžeš! Stačí odejít a už se nevrátit! My dvě už se nikdy nemusíme potkat!“
„Ty už se hlavně nikdy nepotkáš s mým manželem!“ zdůraznila Paloma se vztyčeným ukazováčkem.
„A tomu chceš jak zabránit? Zase mu budeš vyhrožovat, že se zabiješ, jestli tě opustí?“
„Do toho tobě nic není! To je moje věc! A radím ti dobře, přestaň se kolem Lucase motat! Je můj! Jenom můj!“
„Palomo, opakuješ se, tohle už jsem slyšela!“
„A já ti to zopakuju třeba milionkrát, jen abys to konečně pochopila!“
„Palomo, dej mi pokoj! Mám teď úplně jiné starosti! Momentálně mě zajímají hlavně moje děti a nic jiného!“
Paloma se ušklíbla. „To bych ti doporučovala! A jenom tě chci upozornit, že je mi jedno, jestli i tohle,“ ukázala znechuceně na Lorenino břicho, „dítě bude Lucasovo! I tak se ho za žádnou cenu nevzdám! A už vůbec ne proto, abyste si spolu mohli hrát na šťastnou rodinku! Lucas je můj a to tak bude už navždycky!“
Lorena nevěřícně pokroutila hlavou. „Víš, Palomo, mně je tě vlastně líto! Jen doufám, že až jednou prozřeš a uvidíš, jaký život skutečně je a co je v něm opravdu důležité, tak ten pád pro tebe nebude moc tvrdý!“ zvolala vážně.
„Nestarej se!“ odsekla jí Paloma. „A naposledy ti opakuji! Drž se od Lucase, co nejdál!“ řekla se vztyčeným ukazováčkem, vrhla na ni nenávistný pohled a odešla.
Lorena si oddychla, že má ten nepříjemný rozhovor za sebou.

#####

Gonzalovi skončila pracovní doba. Byl ještě ve své kanceláři a dával si do tašky své věci. Ještě pohledem zkontroloval svůj pracovní stůl, jestli na nic nezapomněl a dal se k odchodu. Než však stačil vzít za kliku u dveří, někdo na ně zaklepal. Gonzalo otevřel a překvapeně se zadíval na osobu za dveřmi. „Pedro?!“
„Ahoj, Gonzalo, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptal se Pedro.
„Samozřejmě, pojď dál,“ řekl Gonzalo. Pedro vešel dovnitř a Gonzalo zavřel dveře. „Posaď se,“ ukázal na židli oproti svému pracovnímu stolu.
„Nezdržuju tě?“ zeptal se Pedro, když se posadil. „Vidím, že už ses chystal odejít!“
„A od čeho bys mě zdržoval?“ odvětil mu Gonzalo otázkou, když se posadil do svého křesla proti němu. „Od sezení a nicnedělání v prázdném bytě?“ dodal smutně.
„Gonzalo, mně je to všechno moc líto! Mrzí mě, jak to mezi tebou a Lorenou skončilo!“ řekl Pedro též smutně.
„Asi ti nemusím říkat, jak to mrzí mě!“ odvětil Gonzalo zničeně.
„Víš, i proto jsem za tebou přišel! Je mi jasné, jak moc se trápíš a já každý den vidím, jak moc se trápí i Lorena! Gonzalo, já vím, že ti moc ublížila, ale nepřemýšlel jsi za ty tři měsíce, že byste si dali druhou šanci? Navíc teď, když je těhotná! To dítě může být tvoje, Gonzalo!“
„Pedro, věř mi, že jsem za tu dlouho dobu nedělal nic jiného, než přemýšlel o nás dvou! Nebudu ti lhát, pořád ji miluju! Ale zároveň pokaždé když zavřu oči, tak ji vidím v náručí toho chlapa a znovu mě přepadne ten hrozný vztek!“ rozčílil se.
„Já to chápu, Gonzalo, a nechci tě do ničeho nutit. Jen jsem ti přišel říct, že bych byl šťastný, kdybyste znovu byli spolu. Lepšího muže by si otec pro svou dceru nemohl přát! Navíc když teď už vím o Lorenině dceři a vím tak, kolik si toho pro ni udělal! Že si jí vlastně pomohl z nejhoršího! Mám tě rád, Gonzalo! A ať se rozhodneš jakkoliv, tak si můžeš být jistý, že já tě pořád budu považovat za člena rodiny!“
Gonzalo se pousmál. „Děkuju, Pedro! Děkuju za všechno, co jsi řekl!“
Pedro mu úsměv opětoval.

#####

Alberto vešel do své kanceláře. Sedl si ke stolu a podíval se na svůj mobil, zda mu někdo nevolal nebo nepsal. A skutečně tam měl zmeškaný hovor. Když se podíval, kdo mu volal, naštval se. Vytočil číslo oné osoby a když ta hovor přijala, řekl: „Ne, nic mi nevysvětluj, zítra si o tom promluvíme osobně. … Ano, to znamená, že zítra přijdu. … To ještě nevím, nejspíš někdy odpoledne. Dám ti ještě vědět. … Ne, prosím tě, teď to nebudeme řešit!“

Do místnosti, ve které pracovala Emília s Palomou a která sousedila s Albertovou kanceláří, vešel Marcelo. Emília ani Paloma tam ale nebyly, a tak Marcela neměl kdo ohlásit. A ten, protože viděl, že má Alberto pootevřené dveře, šel dál. A zaslechl tak poslední Albertovu větu. „Dobře, zítra se uvidíme a …“ V tom Alberto Marcela uviděl, a tak rychle hovor ukončil. „Marcelo?“ zvolal překvapeně.
„Alberto, neruším? Můžu přijít později.“
„Ne, pojď dál,“ řekl Alberto a ukázal na židli proti sobě. „A posaď se.“
Marcelo se posadil a vážně se na Alberta podíval. „Alberto, opravdu se nic neděje? Vypadáš nervózně stejně jako včera! Nepotřebuješ s něčím pomoct?“
„Ne, Marcelo, vůbec si nedělej starosti! Všechno je v nejlepším pořádku!“ pokusil se Alberto o úsměv. „A proč jsi vlastně přišel?“
Marcelo mu příliš nevěřil, ale nakonec to nechal být a začal mu vysvětlovat důvod své návštěvy.

#####

Byl večer. Lorena dokončila prostírání stolu a usmála se. „Ten stůl vypadá krásně,“ řekl Pedro, když vstoupil do místnosti. „A podle té vůně, co se line z kuchyně, bude i to jídlo výborné!“
„To doufám, snažila jsem se. Chci, abychom si udělali příjemný večer.“
„Určitě takový bude,“ Pedro se usmál, ale vzápětí zvážněl. „Loreno, musím ti říct, že jsem dnes odpoledne mluvil s Gonzalem!“
„Opravdu?“ Lorena se úplně rozzářila. „A o čem jsi s ním mluvil?“
„Jen jsem mu řekl, že bych byl moc rád, kdybyste se k sobě zase vrátili.“
„A co ti na to řekl?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Vlastně nic určitého. Řekl mi, že o vás dvou neustále přemýšlí, ale pořád ho to všechno moc bolí!“
Lorena zesmutněla. „Jak jsem to mohla všechno takhle pokazit? Gonzalo mi moc chybí, tati!“
„Já vím, holčičko!“ smutně se na ni Pedro podíval a objal ji. V tom se rozezněl zvonek u dveří.
„Tak a konec smutku,“ zamáčkla Lorena slzy, které se jí draly z očí. „To bude naše vzácná návštěva!“ usmála se a šla do předsíně otevřít. Za dveřmi stála Violeta s Lindou. „Vítám vás, pojďte dál!“ usmála se na ně Lorena a pozvala je dovnitř. S oběma se přivítala objetím. „Jsem moc ráda, že jste přijaly moje pozvání!“
„My děkujeme za pozvání,“ odvětila jí Violeta.
„Lindo, moc ti to sluší, máš krásné šaty!“ usmála se na ni Lorena.
„Děkuju!“ zasmála se Linda.
„Tak pojďte dál! Seznámím vás se svým otcem,“ řekla Lorena a vedla je do jídelny. Když do jídelny vešly, Pedro jim stál zády. „Tati,“ oslovila ho Lorena, „chci ti představit Silviinu matku a dceru.“
Pedro se k nim otočil a ztuhnul. „Violeto?!“ zvolal šokovaně.
„Pedro?!“ byla v šoku i Violeta.
Lorena a Linda se na ně překvapeně dívaly. „Vy se znáte?“ podivila se Lorena.
„My dva jsme spolu chodili,“ hlesl stále překvapený Pedro.
„Do školy,“ rychle ho Violeta doplnila.
„Vážně? Tak to je dobrá náhoda!“ smála se Linda. „A jak dlouho jste se neviděli?“
Pedro se zamyslel. „Třicet let?“
„To bude ještě víc,“ řekla Violeta.
„Jééé, to jsem ještě nebyla na světě,“ smála se Linda.
„To ani tvoje matka,“ poznamenala Violeta, která z Pedra nemohla spustit oči. A ani on z ní.
„No tak vidím, že se společnými tématy rozhodně nebudeme mít problém, když se znáte!“ usmála se Lorena. „A teď bychom se mohli pustit do té večeře,“ rozhodla a odešla do kuchyně.
Pedro mezitím pomohl Violetě a Lindě se usadit, a když se nakonec také sám posadil, stále na sebe s Violetou nervózně hleděli.

#####

Silvia stála ve svém pokoji před zrcadlem a prohlížela se. Chtěla být dnes pro Raula tou nejkrásnější, ale byla velmi nervózní. Když zazvonil zvonek u dveří, zhluboka se nadechla, usmála se na sebe a šla otevřít. Když ji Raul spatřil, zasněně vydechl: „Jsi nádherná!“
„Děkuju ti!“ usmála se Silvia. „Tobě to také moc sluší!“
Raul jí úsměv opětoval. „Půjdeme?“ nabídl jí své rámě, protože se domníval, že spolu jdou ven na večeři. Alespoň to mu odpoledne do telefonu Silvia řekla. „Mohl bys jít na chvíli dovnitř?“ požádala ho.
„Jistě,“ trochu se tomu Raul divil, ale vešel dál. Zastavili se spolu až v obývacím pokoji. „Děje se něco, Silvie?“
Silvia ho místo odpovědi políbila. Poté se zamilovaně usmála.
„Vážně, Silvie, co se děje? Nemáš strach, že sem přijde Linda a uvidí nás?“
„Když jsem tě požádala, jestli můžeš jít na chvíli dovnitř, tak ta chvíle bude doufám, co nejdelší!“
„Miláčku, já ti vážně nerozumím!“ zasmál se Raul.
„Raule, jsme tu sami! Linda ani moje máma tu nejsou! Lorena je pozvala k sobě na večeři, abychom my dva mohli být spolu! Jen my dva!“ vysvětlovala mu šťastně.
Raul se rozzářil. „Chceš mi říct, že…“
„Ano, Raule, jsem připravená! Chci být tvoje! Teď a tady! Nemyslela jsem si, že ještě někdy budu šťastná, ale s tebou jsem! Miluju tě, lásko! Moc tě miluju!“
Raul si ji k sobě přitáhl a políbil ji. „A já miluju tebe, lásko! Nikdy nebudeš litovat toho, že jsi mi dala šanci! Udělám všechno proto, abys byla tou nejšťastnější ženou na světě!“
Silvia se šťastně usmála a poté už oba nechali volný průchod svým citům. Začali se pomalu a něžně líbat. Raul ji po chvíli vzal do náruče a odnesl ji do ložnice, kde se spolu poprvé milovali.

#####

Paloma vešla do svého pokoje. Z koupelny uslyšela téct sprchu a oddechla si, že je Lucas konečně doma. Celý den se jí opět vyhýbal, nezvedal jí telefon, nemohla ho nikde najít. Chtěla mu tak hned jít zase vynadat, ale vzápětí si to rozmyslela. Spokojeně se usmála a rozhodla se, že jejich hádku dnes vymění za něco mnohem příjemnějšího. Už to oba potřebovali. Celá se svlékla a se chtivým výrazem vešla do koupelny.
Lucas se sprchoval a myšlenkami byl úplně mimo. Vůbec nezaregistroval, že se dveře od sprchového koutu otevřely, ani že do něj někdo vstoupil. Až teprve, když se Paloma dotkla jeho zad, prudce se otočil. „Palomo, co tady děláš?“ zeptal se šokovaně.
Paloma se usmála a objala ho kolem krku. „Co bych asi dělala? Chci být se svým manželem! Chci být s mužem, kterého miluji a který je jen a jen můj!“ říkala velmi pomalu a důrazně a poté ho začala líbat.
Lucas se odtáhl. „To ne, Palomo, to nejde!“ odstrčil ji od sebe. Zastavil vodu, vzal si ručník, obmotal si ho kolem pasu a odešel.
„Lucasi!“ rozkřikla se Paloma. Také si kolem sebe obmotala ručník a šla za ním do pokoje. „Co má tohle znamenat? Co nejde?“
„Já už s tebou prostě být nemůžu!“
„Jak nemůžeš?“
„Palomo, prosím tě, nedělej, že ničemu nerozumíš! Takhle už to dál přece nejde! Vždyť se pořád jen hádáme!“
„A právě proto jsem dnes chtěla, abychom zase byli spolu! Tak dlouho jsme se spolu nemilovali!“ řekla smutně.
„A taky už nikdy nebudeme!“ dodal Lucas vážně.
Paloma na něj vykulila oči. „Cože?“
„Palomo, vždyť už se jen vzájemně trápíme! Už to nikdy nebude takové jako dřív! Já miluju Lorenu!“
„Mlč!“ vrazila mu Paloma facku. „To už víckrát neříkej!“ zakřičela.
„Palomo, já jsem ti nikdy nechtěl ublížit, ale tím, že budeme předstírat, jak jsme spolu šťastní, když nejsme, si akorát budeme ubližovat ještě víc! Já a Lorena patříme k sobě! Máme spolu dceru! Na cestě je možná naše druhé dítě a já už neudělám podruhé tu samou chybu!“ řekl vážně. Vzal si ze skříně tepláky a tričko a odcházel.
„Kam jdeš?“
„Vyspím se dnes v pokoji pro hosty! A ty bys zatím měla přemýšlet nad tím, že naší jedinou možností je se rozvést!“ odvětil a odešel.
„Lucasi!“ zakřičela Paloma hystericky, ale Lucas se už nevrátil. „Ne, takhle to neskončí! Já tě nikdy té potvoře nedám! Nikdy!“ křičela nenávistně.

#####

Lorena, Pedro, Violeta a Linda se po společné večeři ještě usadili v obývacím pokoji a povídali si. Bylo už hodně pozdě a Linda z únavy usnula na pohovce. „Už bychom měly opravdu jít!“ řekla Violeta a chtěla Lindu probudit.
„Violeto, nebuď jí! Můžete tu obě klidně přespat. Místa je tu dost,“ řekla jí Lorena.
„Děkuji, Loreno, jsi hodná, ale my pojedeme,“ usmála se na ni Violeta.
„I tak, ale Lindu nebuď,“ řekl jí Pedro, „jestli chceš, pomůžu ti s ní do auta!“ nabídl se.
„Tak dobře!“ přikývla Violeta.
Pedro vzal Lindu do náruče a Violeta se mezitím rozloučila s Lorenou. „Loreno, děkuju za výbornou večeři a krásný večer!“ řekla, když jí objala.
„Já děkuju, že jste přišly!“ usmála se na ni Lorena.

O chvíli později už Pedro ukládal Lindu do Violetina auta. „Děkuju, Pedro!“ usmála se na něj Violeta.
„Já děkuju Bohu!“ řekl Pedro.
„Za co?“
„Za to, že mi tě znovu přivedl do života,“ řekl Pedro vážně a chytil ji za ruku. Violeta se zachvěla. „Myslím, že bychom se měli spolu sejít někde o samotě! Můžu ti zavolat?“ dodal.
„Ano, určitě,“ přikývla Violeta. Poté rychle nastoupila do auta a odjela.

Když se Pedro vrátil do bytu, Lorena na něj čekala v obývacím pokoji. „Tati, posaď se, potřebuju se tě na něco zeptat,“ řekla a Pedro se posadil na pohovku vedle ní. „Zdálo se mi to, anebo jste s Violetou spolu chodili i mimo školu!“ zasmála se.
Pedro se pousmál. „Asi bych ti měl taky říct něco o svém mládí, co nevíš!“
„Jsem jedno velké ucho!“ smála se Lorena.
Pedro se také rozesmál a poté jí převyprávěl vše o svém vztahu s Violetou.

#####

Silvia a Raul spolu leželi v objetí v posteli. „Jsem šťastná, Raule! Moc tě miluju!“ usmívala se Silvia.
„A já miluju tebe!“ pohladil ji Raul po tváři. Usmáli se na sebe a začali se líbat. Jejich polibky přerušilo až pípnutí zprávy na Silviině mobilu. „Promiň, musím si to přečíst!“ dala Raulovi ještě jeden krátký polibek a natáhla se na noční stolek pro mobil. Přečetla si zprávu a řekla: „To je máma! Už jsou na cestě domů!“
„Takže už budu muset jít,“ zatvářil se Raul smutně.
„Promiň mi to, lásko! Tuhle naši situaci už brzy nějak vyřeším, slibuju!“
„Oprava, miláčku!“ Raul ji políbil a usmál se na ni. „Tu situaci vyřešíme spolu! Už nejsi sama! Teď na všechno budeme dva!“ řekl vážně.
Silvia se šťastně usmála a oba se ještě jednou velmi dlouze políbili.

O pár minut později stáli před vchodovými dveřmi. „Ať se ti o mně něco krásného zdá!“ řekl Raul s úsměvem.
„Já myslím, že nic krásnějšího, než to, co se mezi námi stálo, se mi ani zdát nemůže!“ odvětila Silvia zamilovaně.
Raul se šťastně usmál. „Miluju tě!“
„Miluju tě!“
Oba se políbili a Raul poté odešel. Silvia se opřela o dveře a zamilovaně vzdychla.

#####

Byly dvě hodiny ráno a Lucas ještě nezamhouřil oči. Neustále se v posteli převaloval a v mysli se mu přehrávaly události posledních měsíců. Byl zoufalý, nevěděl, jak tohle všechno může dopadnout. Nakonec vstal z postele, oblékl si na sebe tepláky a tričko a vyšel z pokoje.
Došel až do kuchyně. Ani si nerozsvítil a zastavil se u mrazáku, který byl hned na kraji místnosti. Když ho otevřel a nenašel to, co hledal, naštvaně zvolal: „Cože? To už není čokoládová zmrzlina?“
„Když mě hezky poprosíš, tak se s tebou rozdělím!“ ozvalo se ze tmy.
Lucas se lekl a sáhnul po vypínači, aby rozsvítil. „Berenice! Ty jsi mě ale vyděsila!“
„Promiň, Lucasi, ale pobavilo mě, že sis taky nerozsvítil jako já! Taky jsem tu vždycky po tmě!“ smála se Berenice.
„Co tu vůbec děláš? Proč nespíš?“ zeptal se Lucas, když si přisedl ke stolu.
„Vidíš, ne?“ ukázala Berenice na kelímek čokoládové zmrzliny před sebou, kterou jedla velkou lžící. „Když nemůžu spát, tak si dám vždycky trochu zmrzliny a po ní spím jako zabitá!“ smála se.
Lucas se rozesmál. „A tak já tedy pěkně, prosím! Můžu si dát taky trochu?“
Berenice vstala, došla do šuplíku ještě pro jednu lžíci a dala ji Lucasovi. „Že seš to ty!“ zasmála se.
„Děkuji vám, slečno!“ zasmál se Lucas a také se do zmrzliny pustil. „A proč vlastně nespíš? Něco tě trápí?“ zeptal se ustaraně.
„Já nevím, vlastně asi ano!“ odvětila zmateně. „Lucasi, můžu se tě na něco zeptat?“
„Na cokoliv!“
„Až se s Palomou rozvedete, znamená to, že už se nebudeme spolu vídat?“ zeptala se vážně.
Lucase její otázka zaskočila. Než však stačil něco říct, Berenice pokračovala: „Lucasi, já už opravdu nejsem malá! Můj pokoj je hned vedle toho vašeho a i když nechci, tak občas něco zaslechnu! Navíc ani nejsem slepá, takže vidím, jaká mezi vámi v posledních měsících vládne atmosféra! Lucasi, nemysli si, že ti chci něco vyčítat, právě naopak, vždyť já tě chápu. Taky si myslím, že by bylo pro vás oba lepší, kdybyste se rozvedli, obzvlášť po tom všem, co se stalo! Ale víš, zároveň by mi bylo líto, kdybych tě potom už nevídala! Vždyť tě znám odmala a mám tě moc ráda! Sice bych to neměla říkat, protože Paloma je moje sestra, ale kdybych si měla vybrat mezi ní a tebou, tak si vyberu tebe! Vždyť víš, že já a Paloma jsme si nikdy nerozuměly. Ani nevím proč, ale vždycky se ke mně chovala tak, jak kdybych jí něco provedla!“ pokroutila smutně hlavou.
Lucas ji chytil za bradu, aby se na něj podívala a usmál se na ni. „Ne, Berenice, ty už opravdu nejsi malá! Ty jsi ta nejúžasnější mladá dáma, kterou znám! A můžeš si být stoprocentně jistá, že i kdybychom se s Palomou jednou rozvedli, tak ty a já se budeme vídat i nadále! Nikomu bych nedovolil, aby mě o tvoji společnost připravil! Já tě mám totiž taky moc rád!“
Berenice mu úsměv opětovala a oba se silně objali. Když se od sebe odtáhli, Lucas se na ni vážně zahleděl a najednou ho přepadl zvláštní pocit. Najednou si uvědomil, že Berenice by klidně mohla být jeho dcera. Je přeci adoptovaná. Navíc si v tu chvíli uvědomil, že je podobná Loreně. Nebo tu podobu tam jen chtěl vidět? To by musela být přece velká náhoda, že by měl svou dceru neustále po svém boku. Své domněnky nakonec zavrhl, když si uvědomil jednu podstatnou věc, kvůli které by Berenice jeho dcerou být nemohla.
„Proč se na mě tak díváš?“ vyrušila ho Berenice z myšlenek. „Nebo snad myslíš na svou dceru? Je zhruba stejně stará jako já, viď?“
Lucas přikývl a znovu ji objal.

#####

Byl další den ráno. Lorena se právě vrátila z nákupu, když někdo zaklepal na dveře. Protože byla ještě v předsíni, hned otevřela. „Gonzalo!“ celá se rozzářila.
„Můžu dál?“
„Samozřejmě,“ pozvala ho dál a Gonzalo vešel. „Potřeboval bych s tebou chvíli mluvit,“ řekl vážně.
„Tak pojď dál, prosím,“ usmála se na něj a oba odešli do obývacího pokoje. „Jsem moc ráda, že jsi přišel!“ řekla s úsměvem, když se zastavili uprostřed místnosti.
„Víš, Loreno, přišel jsem proto, abych ti řekl, jak jsem se rozhodl. Poslední dvě noci jsem nepřemýšlel o ničem jiném, než o naší situaci a chtěl bych ti něco navrhnout!“
Lorena s napětím čekala, co jí chce říct.