„Neposadíme se?“ navrhla Lorena.
„Ano, můžeme,“ odvětil Gonzalo a posadil se na pohovku.
„Nedáš si třeba něco k pití?“
„Ne, Loreno, děkuju. Prosím tě, posaď se,“ požádal ji a Lorena si k němu přisedla. „Tak jak ses rozhodl?“ zeptala se.
„Nejdřív ti chci říct, že s tím co ti navrhnu, nemusíš hned souhlasit. Nech si čas na rozmyšlenou, stejně jako si ho dala ty mně,“ poznamenal. Lorena přikývla a Gonzalo pokračoval: „Za poslední dvě noci se mi to všechno přehrávalo v hlavě a napadlo mě jedno řešení. Tedy vlastně dvě, podle toho, jak to nakonec dopadne. Loreno, pokud to dítě bude jeho,“ ani nedokázal vyslovit Lucasovo jméno, „tak to budu brát jako znamení, že vy dva i přes to všechno zlé patříte k sobě a nebudu vám stát v cestě. Podám žádost o rozvod a pokusím se smířit s koncem našeho vztahu,“ zesmutněl, ale vzápětí opět zvážněl. „Pokud ale to dítě bude moje, tak ti chci navrhnout, že bychom si dali ještě jednu šanci. Myslím si, že by dítě mělo vyrůstat s oběma rodiči a s naším dítětem by pro mě třeba bylo snazší ti odpustit! Chtěl bych ti odpustit, protože tě pořád miluju!“ vyznal jí svou lásku a Loreně vytryskly slzy z očí. „Říkám, nemusíš mi odpovídat hned, promysli si to!“ dodal.
Lorena se na něj smutně usmála, chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. Gonzalo její polibek opětoval. Když polibek ukončili, Lorena řekla: „Já si nepotřebuju nic promýšlet! Říkám ano, Gonzalo! Uděláme to tak, jak říkáš. Pokud to dítě bude tvoje, začneme znovu a tentokrát ve třech!“ přes slzy se usmála.
„Loreno, seš si jistá?“ zeptal se Gonzalo nedůvěřivě. „A co on?“
„Gonzalo, prosím tě, nemluvme o něm! Já jsem šťastná, že jsi tady teď se mnou! Hrozně mi chybíš, miláčku! Miluju tě!“ vyznala se mu a znovu ho políbila. Tentokrát se ale Gonzalo odtáhl. „Loreno, prosím tě, já teď nechci žádné plané naděje! Dokud nebudeme vědět, čí to dítě je, nechci o našem vztahu mluvit. Samozřejmě ti budu až do porodu pomáhat se vším, co budeš potřebovat, ale nebudeme řešit nás dva. Pokud by to dítě pak nebylo moje, ublížilo by mi to ještě víc!“ zesmutněl.
„Ale, Gonzalo, i kdyby nebylo tvoje, tak to neznamená, že bychom nemohli být zase spolu!“
„Loreno, nezapomínej, že on je ale tady taky! A myslím si, že tentokrát se o svoje dítě už připravit nenechá!“ řekl vážně a vstal. „A promiň, už budu muset jít! Co jsem ti chtěl říct, jsem řekl a teď už musím jít! Už déle nevydržím se na tebe dívat a nesmět být s tebou jako dřív!“ dodal chvějícím se hlasem a rychle odešel z bytu.
Lorena se rozplakala.

#####

Silvia, Violeta a Linda seděly v kuchyni a snídaly. „Lindo, máš všechno k tátovi sbalené?“ zeptala se Silvia.
„Ano, mami, neboj!“
„Máš s sebou i ty věci na ven, co jsem ti dala na skříň?“
„Jé, nemám!“ zasmála se Linda. „Jdu si je ještě přibalit!“ a odběhla.
Silvia si odpila z hrnku čaje a podívala se na svou matku, která se na ni usmívala. „Co je, mami?“
„Já jen, že od rána záříš jako sluníčko!“ usmála se Violeta. „Večer se asi vydařil!“
„Ach, mami!“ vzdychla Silvia zasněně. „Ani nevíš, jak jsem šťastná!“
„Já to přímo vidím a jsem šťastná s tebou!“ usmála se Violeta a chytla ji za ruku. „Budeš mi pak muset všechno vyprávět!“ zasmála se.
„Neboj!“ poťouchle se Silvia usmála. V tom se rozezněl zvonek u dveří. „To bude Juan!“ řekla a šla otevřít. „Ahoj, Juane!“ pozdravila svého bývalého manžela s úsměvem od ucha k uchu.
Juan se zarazil. „Silvie, je ti něco?“
„Co by mi mělo být?“
„Neprobodáváš mě pohledem! Naopak se na mě usmíváš! To je neobvyklé!“ podivoval se Juan.
„Tak mám asi k tomu úsměvu důvod!“ zasmála se Silvia. „Nebo ti snad vadí, když mě vidíš šťastnou?“ zeptala se provokativně.
Juan už neměl k odpovědi příležitost, protože k nim přiběhla Linda. „Ahoj, tati!“ skočila mu do náruče a políbila ho na tvář.
„Ahoj, holčičko, tak vyrazíme?“ zeptal se.
Linda přikývla. „Ahoj, mami!“ natáhla se k ní a dala jí pusu.
„Pa, miláčku, užij si to s tatínkem!“ na oba se usmála.
„Ahoj, Silvie,“ rozloučil se Juan a věnoval jí ještě jeden zaražený pohled.
Silvia se spokojeně usmála a vrátila se za Violetou do kuchyně. „Čemu se směješ?“ zeptala se Violeta.
„Tomu Juanovu výrazu! Trochu nechápal, proč se na něj usmívám!“ smála se.
„Tomu patří! Jen ať si uvědomí, že i ty máš právo na štěstí!“
„Mami, mám pocit, že už je to všechno za mnou. Dnes to bylo poprvé, co jsem necítila nenávist, když jsem Juana viděla!“
„To proto, že jsi zamilovaná!“ usmála se na ni Violeta. „A to je moc dobře!“
Silvia jí úsměv opětovala. „No a jak jste se vlastně měly včera večer s Lindou vy? Jak dopadla večeře u Loreny?“
Violeta si hned vzpomněla na Pedra. „No trochu jinak, než jsem čekala.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Silvia.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala, že já a matka Penelope jsme byly nejlepší kamarádky, ale že naše přátelství skončilo kvůli jednomu muži, do kterého jsme se obě zamilovaly?“
Silvia přikývla.
„Tím mužem je Lorenin otec!“
Silvia na ni šokovaně hleděla.

#####

Diosmary a Nicolas seděli v objetí na lavičce v parku a líbali se. Užívali si jeden druhého a z příjemné chvíle je vyrušilo až něčí hlasité odkašlání. Odtáhli se od sebe a zahleděli se na onu osobu.
„Neruším?“ zeptala se Helena.
„Teto?“ zvolala Diosmary překvapeně.
„Dobrý den, slečno Riverová,“ pozdravil ji Nicolas.
„Ahoj, Nicolasi,“ odpověděla mu Helena na pozdrav a pak se podívala na svou neteř. „Diosmary, můžeme si chvíli o samotě promluvit?“
Diosmary přikývla a poodešla s Helenou kousek stranou. „Diosmary, už by si měla všem o vašem vztahu říct!“
„Já vím, teto, ale chci ještě počkat. Kvůli Fernandovi! Pořád se s naším rozchodem ještě nevyrovnal!“
„Ale možná, že kdyby věděl, že ty už si začala žít nový život, tak by ho začal žít taky. Takhle si pořád může myslet, že se k sobě ještě vrátíte.“
„Ne, teto, tohle jsme si spolu už vyjasnili. Řekla jsem mu jasně, že náš rozchod je definitivní!“
Helena pokroutila hlavou. „A teď mi řekni, jak dlouho myslíš, že utajíš svůj vztah s Nicolasem. Stejně jako jsem vás teď přistihla já, může vás přistihnout kdokoli. I Fernando. A myslíš, že bude lepší, když se to dozví právě takhle? A co Nicolas? Jemu nevadí, že se musíte neustále skrývat?“
„Teto, já chápu, že to myslíš dobře, ale já prostě nechci o vztahu s Nicolasem zatím nikomu říkat. Víš to jen ty a tobě plně důvěřuju, že moje tajemství neprozradíš. Jednak to tajení našemu vztahu jen prospívá,“ poťouchle se usmála, „a pak kdyby to věděli všichni ostatní, tak by z toho zase začali dělat kdovíjaké závěry a o to já nestojím. Chci žít tím, co je tady a teď!“ zdůraznila vážně.
Helena se pousmála. „Dobře, holčičko, už ti nebudu dělat kázání! Vidím, že jsi šťastná a to je pro mě nejdůležitější!“ objala ji.
„Děkuju, teto,“ usmála se Diosmary.
„A už vás nebudu rušit,“ dodala a odešla.
Diosmary se vrátila k Nicolasovi. „Všechno v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Ano, všechno je v pořádku!“ usmála se na něj a znovu se začali líbat.

#####

„Cože? To není možné! Takže ta tvá láska ze střední školy je Lorenin táta?“ zvolala Silvia nevěřícně.
„Ano, je to tak,“ přikývla Violeta.
„Tak tomu říkám náhoda,“ zasmála se Silvia, „anebo spíš osud?“ dodala s poťouchlým úsměvem.
Violeta se se sklopeným zrakem pousmála.
„A tak co bylo? Jak jste reagovali? Co jste si řekli?“ vyzvídala Silvia.
„No byli jsme hlavně v pořádném šoku! Vždyť jsme se neviděli možná takových pětatřicet let.“
Silvia nevěřícně kroutila hlavou. „Ale teď my už, mami, musíš říct, proč jste vlastně nezůstali spolu! Teď mi to už musíš vyprávět!“ vyzvídala.
Violeta vzdychla. „Ono asi není pořádně co. Že jsme spolu chodili v posledním ročníku na střední, jsem ti říkala. No a po maturitě odjel Pedro studovat na vysokou do zahraničí. A tím se naše cesty rozdělily. Vztah na dálku neměl smysl, což jsme po nějakém půl roce dopisování a telefonování uznali oba. A pak už jsem o něm nic neslyšela.“
„To je mi líto, mami,“ řekla Silvia smutně a chytila ji za ruku. „Ale teď dostáváte od života druhou šanci. Měli byste ji využít!“
„Silvie, prosím tě, láska v mém věku?“ zasmála se Violeta.
„V jakém věku? Vždyť jsi pořád mladá, mami! A ani ti snad nemusím připomínat, jak dlouho jsi sama! Ty si zasloužíš, aby tě někdo zase miloval!“
Violeta chtěla něco namítnout, ale zabránilo jí v tom zvonění telefonu. Natáhla se pro telefon, který měla na konferenčním stolku a na displeji uviděla neznámé číslo. Přesto hovor přijala: „Violeta Hidalgová, prosím? … Pedro?“ zvolala překvapeně a Silvia se rozesmála. Violeta poodešla kousek stranou, aby měla na hovor klid. „Chceš se sejít? Dnes?“ říkala do telefonu. Silvia na ni gestikulovala, ať určitě souhlasí. „Tak dobře dnes ve tři hodiny. … Ano, já taky!“ Violeta se schůzkou souhlasila a hovor ukončila.
„Vidíš, mami, jakoby mě Pedro slyšel!“ smála se Silvia.
Violeta se také rozesmála. Přitom myslela na Pedra a uvědomila si, že se na tu schůzku s ním hrozně těší.

#####

Od chvíle, co Silvia přikázala Juanovi, že se Penelope nesmí stýkat s Lindou, trávila Penelope každý víkend v jednom luxusním hotelu na kraji Caracasu. Nyní ležela na lehátku u bazénu a opalovala se. Na sobě měla dvoudílné plavky, které toho více odhalovaly, než zakrývaly a zpod tmavých slunečních brýlí si nenápadně vychutnávala obdivné pohledy přítomných mužů. Po nějaké chvíli k ní jeden z nich přistoupil. „Penelope, jsi to ty?“ zeptal se.
Penelope se na něj podívala, ale stál proti slunci, takže mu vůbec neviděla do tváře. Až když si muž přisedl na vedlejší lehátko, prohlédla si ho a po pár vteřinách ho i poznala. „Eduardo?“ zvolala překvapeně.
„Vzpomínáš si na mě?“ podivil se Eduardo.
„Jak bych mohla zapomenout na nejlepšího kamaráda mého bývalého přítele!“ zasmála se.
„No už je to přeci jen nějaký pátek, co jsme se viděli naposledy. Kdy to vlastně bylo?“
Penelope se zamyslela. „Nebylo to na tom silvestrovském večírku? V New Yorku? Asi tři roky zpátky?“
„Ano, to bude ono! Hned druhý den jsem pak pokračoval zase o kus dál.“
„Cestování tě pořád drží?“
„Ano, ale zrovna před pár dny jsem se rozhodl dát si pauzu. Dlouho jsem neviděl svoji rodinu, a proto jsem právě teď tady.“
„Tvoje rodina žije tady v Caracasu?“
„Ano, žije tu moje sestra s manželem. Táta je pořád v Bogotě, ale tam pojedu, až potom, co ho moje sestra zpracuje, aby mě nevyrazil hned ve dveřích,“ smál se.
„No jo, vzpomínám si, že jsi říkal, že z toho tvého cestování a z toho tvého nezávazného života není nadšený!“ zasmála se Penelope.
„Holt každý jsme nějaký,“ pokrčil Eduardo rameny. „A co ty? Co je u tebe nového?“
Penelope mu ukázala svůj levý prsteníček a hrdě prohlásila: „Jsem šťastně vdaná!“
Eduardo se zklamaně pousmál. „Ani mě to nepřekvapuje. Ženu jako jsi ty, by chtěl každý!“
„Vážně? I ty?“ zeptala se provokativně.
„Myslím, že teď když už nechodíš s mým nejlepším kamarádem, tak ti to říct můžu. Líbila ses mi od první chvíle! Hrozně jsem Santiagovi záviděl.“
Penelope se svůdně usmála. „A líbím se ti pořád?“
„Samozřejmě!“ zasmál se. „Ale jsi vdaná, takže mám zase smůlu!“
Penelope se posadila a prohrábla si vlasy. „Ale můj manžel tady není! A já zastávám názor, že…“ svým chodidlem ho začala hladit po stehně, „…co oči nevidí, to srdce nebolí!“
Eduardo na ni šokovaně hleděl. „Penelope, to myslíš vážně?“
„Ano, myslím,“ opřela se o jeho stehna a naklonila se k němu, co nejblíž. „Nechci tě do ničeho nutit, Eduardo, ale kdybys náhodou měl chuť zpestřit si tady ten pobyt, tak mě najdeš v pokoji číslo 15,“ chtivě se na něj usmála a odešla.
Eduardo pozoroval, jak odchází a nemohl uvěřit, co se tam právě odehrálo.

O něco později seděla Penelope ve svém pokoji před zrcadlem a česala si vlasy. V tom někdo zaklepal na dveře. Penelope se spokojeně usmála a šla otevřít. „Věděla jsem, že přijdeš!“ usmála se na Eduarda a ten vešel dovnitř. Penelope zavřela dveře, a když se postavila před Eduarda, zeptal se: „Penelope, ty to opravdu chceš?“
Penelope se rozesmála. „Eduardo, kdybych tě neznala, myslela bych si, že jsi nervózní! A pokud si dobře vzpomínám, tak tě žádná žena neodmítla. Stejně jako mě neodmítne žádný muž. Tak co to nedat dohromady?“ zeptala se nevinně. Přistoupila k němu a začala mu rozepínat košili.
„Vidím, že jsem o tebe měl mylné představy,“ poznamenal Eduardo.
Penelope se pousmála. Když mu rozepnula poslední knoflík, poodstoupila od něj a řekla: „Tvé představy teď napravím. Teprve teď ti ukážu, čeho všeho jsem schopná!“ Rozepnula si vrchní část plavek a nechala ho spadnout na zem. Poté si sundala i spodní část plavek. Dala si ruce v bok a se svůdným úsměvem se zeptala: „A jak se ti líbím teď?“
Eduardo hleděl na její nahé tělo a stál jako opařený. Nezmohl se na slovo.
Penelope se rozesmála. „Nic neříkej, chápu, že nemůžeš!“ Lehla si do postele a chtivě řekla: „Pojď ke mně, Eduardo, a ukaž mi svoje schopnosti!“
Eduardo se probral z transu. Svlékl si košili, odhodil ji na zem a lehl si na Penelope. „Jsi nádherná!“ hlesl.
Penelope už na nic nečekala a začala ho vášnivě líbat. Eduardo její polibky opětoval. Nakonec se velmi vášnivě milovali.

#####

Alberto scházel ze schodů ve svém domě. Chystal se na schůzku s osobou, která ho v posledních měsících obtěžuje telefonáty. Už byl u vchodových dveří, když ho zastavil hlas jeho manželky. „Alberto, kam jdeš?“
„Miláčku,“ usmál se na ni Alberto a políbil ji. „Potřebuješ něco?“
„Říkala jsem si, jestli bychom nezašli někam do města na oběd, co říkáš?“ navrhla Camila.
„To bych moc rád, Camilo, ale nemůžu. Musím na schůzku s tím známým, o kterém jsem ti říkal. Pořád na mě tlačí, abych v časopise zaměstnal jeho syna. Tak se s ním chci sejít osobně, abych mu důrazně řekl, že to moje ne je trvalé rozhodnutí,“ vymýšlel si.
„Aha, to je škoda,“ zesmutněla Camila.
„Příště si to vynahradíme, ano?“ usmál se na ni Alberto, políbil ji a odešel.
Camila se otočila a uviděla ze schodů scházet Lucase a hned za ním Palomu. „Lucasi, kam jdeš?“ křičela Paloma.
Když oba sešli schody, Lucas se k ní otočil a naštvaně řekl: „Jdu jen na terasu nadýchat se čerstvého vzduchu, protože už se tady v tom domě dusím! Nebo už ani to nemůžu?“ Na odpověď nečekal a odešel.
Paloma rudla vzteky.
„Holčičko, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se jí Camila.
„Mami, teď ne. Jsem hrozně naštvaná!“ zlobila se Paloma.
„Právě proto s tebou chci mluvit. Abys už tak naštvaná být nemusela,“ řekla Camila.
Paloma se na ni nechápavě podívala.
„Pojď, posadíme se,“ řekla Camila a obě se usadily na pohovce. „Palomo, já chápu, že si chceš Lucase udržet a to ti naprosto schvaluju. Ale sama musíš vidět, že tím způsobem, jakým to děláš, to má spíš opačný účinek.“
„Co tím myslíš, mami?“
„Jen to, že místo těch neustálých výčitek, kterými ho zahrnuješ a pronásledováním ho na každém kroku, bys mu měla být spíše oporou. Já vím, že jsi ve složité pozici, ale co se stalo, se už nemůže odestát. Lucas má dceru, na cestě je možná jeho další dítě, a pokud si ho i přes to chceš udržet, musíš se chovat jinak.“
„To nemyslíš vážně, mami? Jak jinak? To se mám tvářit, že jsem šťastná, že už možná brzy bude mít dvě děti s jinou ženou? Chtěla bych vidět tebe, jak bys reagovala, když bys zjistila, že má táta dítě s jinou!“ rozčilovala se.
„Palomo, teď mluvíme o tobě. Já to s tebou myslím dobře. Zkus se nad tím zamyslet a uvidíš, že mám pravdu. Vím je to těžké, ale čím častěji budeš dělat Lucasovi ty žárlivé scény, tím víc ho budeš tlačit do Loreniny náruče. Zkus být na něj trochu milejší. I on pak váš vztah zase uvidí jinýma očima!“ povzbuzovala ji Camila.
„Já nevím, mami! Jdu za ním!“ řekla a odešla.
Camila zoufale pokroutila hlavou.

#####

„Ach, můj bože! Penelope, ty jsi dokonalá!“ lapal Eduardo po dechu po jejich vášnivém milování.
Penelope, která ležela vedle něj, se rozesmála. Přitiskla se k němu a pošeptala mu do ucha: „Všichni říkají, že na to mám vyloženě talent!“ Ji samotnou to rozesmálo.
„To opravdu máš! Bez debat!“ smál se i Eduardo.
Penelope si na něj lehla, chtivě se na něj usmála a vášnivě ho políbila. Po chvíli polibek ukončila, zvedla se do sedu, a zatímco Eduarda hladila po hrudi, začala mu osvětlovat svůj plán, který ji právě napadl: „Eduardo, mám pro tebe takový návrh. Nevím, jak tobě, ale to, co se teď tady stalo, se mi velmi líbilo…“ Eduardo přikyvováním naznačoval, že jemu také a Penelope s úsměvem pokračovala: „No a tak mě napadlo, co si to zopakovat? A pravidelně? V tomhle hotelu trávím každý víkend. A i když svého manžela miluju, tak prostě občas potřebuju nějaké to rozptýlení! Co ty na to? Chceš být mým rozptýlením?“
Eduardo se prudce zvednul a silně ji objal. „Ano! Na všechno říkám ano!“ řekl chtivě a začal ji líbat. Penelope mu jeho polibky opětovala. „Jsi tak úžasná!“ vydechl, když ji začal líbat na krku. Penelope si vychutnávala jeho polibky a přitom se vítězně usmívala. ,Kdo by to byl řekl? Nejdřív jsem se zbavila toho malého spratka a teď si ještě budu užívat! Výborně, Penelope, šikovná holka!‘ pomyslela si.
Eduardo ji začal líbat na ústa, povalil ji a nakonec se spolu znovu milovali.

#####

Lucas stál na terase. Díval se na rozlehlou zahradu domu Fuentesových a přitom myslel na poslední šťastnou chvíli, kterou s Lorenou strávil v Bogotě.
„Loreno, lásko,“ vzdychl ustaraně. Položil pizzu na stůl a přisedl si k ní. „Proč zase pláčeš?“ chytil ji za ruce.
„Protože jsem si celá léta zakazovala, že kdybych se s tebou znovu setkala, tak ti už nepodlehnu!“
Lucas se zarazil. „Takže to znamená?“
„To znamená, že i když jsem tě celá léta nenáviděla, tak zároveň jsem tě pořád milovala!“ plakala.
„Miláčku!“ rozzářil se Lucas a políbil každou část jejího obličeje. „Já jsem to věděl! Lásko, odteď začneme znovu! Dokážu ti, že si tvou lásku zasloužím!“ šťastně se usmíval.
Lorena zavzlykala. „Pojď ke mně!“ vzal Lucas její obličej do dlaní a začali se líbat.

„Lucasi?“ vyrušil ho Palomin hlas.
Zamračil se. „Palomo, můžeš mě, prosím tě, nechat alespoň na chvíli o samotě?!“ požádal ji naštvaně a ani se na ni nepodíval. „Nechci se zase hádat!“
„Já se taky nechci hádat. Přišla jsem se ti vlastně omluvit.“
Lucas se na ni překvapeně otočil.
„Lucasi,“ přistoupila k němu a chytla ho za ruce, „ty si možná myslíš, že mě snad ty naše hádky baví, ale to samozřejmě ne! Naopak bych chtěla, aby všechno bylo jako dřív! Abychom byli zase jen ty a já!“
„Palomo, to ale už nikdy nebudeme! Mám dceru! A na cestě je možná moje druhé dítě! Tím se všechno mění, pochop to!“
„Ale nemusí, když nebudeme chtít. I když je to pro mě těžké, budu to respektovat. Budu respektovat, že máš dítě nebo děti s jinou ženou, ale jen kvůli tomu se přeci nemusíme rozcházet. Lucasi, já tě pořád miluju a nechci tě ztratit! Zůstaň se mnou, prosím!“ zavzlykala.
„Palomo,“ pohladil ji po tváři, „já tě mám rád, ale…“
„Žádné ale, Lucasi! Všechno se dá napravit, když budeme oba chtít!“
„A to je právě ten problém, Palomo! Ty možná chceš, ale já…“
Paloma přesně věděla, co chce říct, a tak ho raději umlčela polibkem. Políbila ho několikrát, ale Lucas jí ani jeden polibek neopětoval. Když se Paloma odtáhla, uvnitř byla velmi rozčílená, ale navenek to nedala znát.
Lucas se nadechoval, že něco řekne, ale Paloma mu s pláčem padla do náruče. „Prosím tě, nic neříkej! Jen mě drž, prosím tě, lásko, obejmi mě!“ plakala.
Lucas z ní byl zoufalý. Nakonec ji ale přece jen poslechl a sevřel ji ve svém náručí.
,Možná měla máma pravdu. Možná ten klidnější přístup bude přece jen lepší,“ pomyslela si s úsměvem, přes který jí padaly falešné slzy.

#####

Berenice stála před kinem v jednom obchodním centru. U ucha držela mobilní telefon a snažila se dovolat jedné své kamarádce. „No tak, Melino, zvedni to! …No ahoj, kde jsi? … Jak nepřijdeš? … A to mi to říkáš až teď? Vždyť jsem už koupila lístky! … Super, tak ahoj!“ naštvaně zavěsila a mobil hodila do kabelky. „Paráda, teď abych šla sama!“ rozčilovala se. V tom však kousek od ní spatřila známou tvář. „Loreno!“ mávala na ni.
Lorena se rozhlédla, kdo na ni volá, a když uviděla Berenice, doširoka se usmála. Přistoupila k ní a pozdravila ji: „Ahoj, Berenice!“
„Ahoj, jsem tak ráda, že tě vidím. Jdeš jako na zavolanou!“ zasmála se Berenice.
„Proč?“
„Mám jeden lístek do kina navíc. Nešla bys se mnou?“
„Já?“ zvolala Lorena překvapeně.
„Víš, měla jsem jít s jednou kamarádkou, ale ta mi to teď na poslední chvíli odřekla. A já do kina hrozně nerada chodím sama. Potřebuju ten film, hned jak skončí s někým rozebrat a to sama se sebou moc dobře nejde!“ vysvětlovala Berenice se smíchem.
Lorena se také rozesmála. Zadívala se na Berenice a znovu ji přepadl ten zvláštní, ale příjemný pocit. Měla Berenice ráda, a protože vlastně neměla co jiného dělat, neměla důvod její pozvání odmítnout. „Půjdu s tebou moc ráda!“ usmála se.
„Super!“ zaradovala se Berenice.
„A na co jdeme?“
„Na ten nový film s Leonardem DiCapriem! Víš, já ho totiž zbožňuju!“ zachichotala se.
„Vážně? To já taky!“ zasmála se Lorena. „Od Titanicu ho prostě miluju!“
„A zrovna Titanic je můj nejoblíbenější film! Mohla bych se na něj dívat pořád dokola!“
„No to já taky!“ Obě se rozesmály nad tím, že mají stejný vkus.
„Tak už ale jdeme, nebo nestihneme začátek!“ chytla Berenice Lorenu za ruku a vešly do kina.

#####

Camila seděla na pohovce v hale a pročítala si nějaké pracovní materiály, když k ní přistoupila služebná. „Paní Camilo, budete už obědvat?“
„Ano, Tino,“ odvětila jí Camila.
Služebná přikývla, ale dřív než stačila odejít, rozezněl se zvonek u dveří. Šla otevřít a dovnitř vešel Marcelo.
„Marcelo!“ usmála se na něj Camila a přivítala ho polibkem na tvář.
„Neruším?“
„Ty nikdy!“
„Paní Camilo,“ oslovila ji služebná, „mám vám tedy ten oběd připravit nebo mám ještě počkat?“
Camila se podívala na Marcela. „Obědval jsi už?“
„Ne, ještě ne.“
„Tak se naobědváš se mnou. Aspoň nebudu jíst sama!“ rozhodla a než stačil Marcelo protestovat, žádala Camila služebnou, aby prostřela pro dva. Marcelo se usmál, protože nakonec byl rád, že aspoň bude déle v její přítomnosti.
„Posaď se,“ ukázala Camila na pohovku a oba se posadili. „Co tě k nám přivádí?“
„Ty, Camilo,“ usmál se na ni. „Co se Fernando a Diosmary rozešli, už se nevídáme tak často a mně to chybí!“ zesmutněl.
„Ach, ano! Já jsem z toho jejich rozchodu pořád zdrcená. Stále tomu nerozumím. Co Fernando? Jak to zvládá?“
„Sice to jsou už tři měsíce, ale je na tom pořád špatně. Stále na Diosmary myslí. Stále ji miluje. Předevčírem mi řekl, že přemýšlí nad tím, že by na nějaký čas odjel, že by se mu třeba lépe podařilo zapomenout.“
„Je mi ho tak líto,“ smutně Camila pokroutila hlavou. „Pořád tak nějak doufám, že se znovu dají dohromady.“
„Tím si nejsem jistý, Camilo!“ zvolal vážně. „Ale pojďme raději změnit téma. Kde vlastně všichni jsou, že bys obědvala sama, kdybych nepřišel?“
„Paloma říkala, že nemá hlad, Lucas před chvíli někam odešel, Diosmary je taky někde venku, Emília je na obědě s Winstonem a Berenice je s kamarádkou v kině. A Alberto musel odejít na nějakou schůzku.“
„Když už jsi u Alberta … netrápí ho poslední dobou něco?“
„Co myslíš?“
„Já nevím, v poslední době mi připadá takový hodně nervózní, vystresovaný.“
„Ano, taky jsem si toho všimla. Asi to bude kvůli té schůzce, na kterou šel. Tlačí na něj nějaký jeho známý, aby v časopise zaměstnal jeho syna. A Albertovi se nedaří mu nějak taktně vysvětlit, že nemá zájem.“
„Myslíš, že se tak trápí kvůli tomu?“ nechtělo se Marcelovi věřit. „Není v tom ještě něco? Netají ti něco? Víš, že bych nedopustil, aby ses trápila!“ chytil ji za ruku.
Camila se na něj zamračila a vytrhla se mu. „Nevím, na co narážíš, Marcelo! Albertovi naprosto důvěřuju! Nikdy by mi v ničem nelhal!“
„Ne, Camilo, prosím tě, nezlob se na mě. Nemyslel jsem to nijak zle. Jen chci, abys věděla, že když bys někdy něco potřebovala, tak na mě se můžeš spolehnout!“ řekl důrazně.
Do místnosti vešla služebná, aby jim oznámila, že oběd je už na stole.
„Děkujeme, Tino, už jdeme,“ řekla Camila. „U oběda už tohle téma nebudeme řešit, ano?“ požádala Marcela.
„Jak si přeješ!“
Camila se zvedla a šla do jídelny. Marcelo ji následoval, ale neopouštěla ho předtucha, že Alberto před ní něco skrývá.

V té samé chvíli se v jednom panelovém domě otevřely výtahové dveře a z nich vyšel Alberto. Rozhlédl se po chodbě, jestli tam nikdo není a dal se doprava. Došel až na konec chodby a zastavil se u dveří po levé straně. Zaklepal na ně. Po chvíli je otevřela mladá žena. Mohla být zhruba ve věku jeho starších dcer. „To je ale překvapení! Ty jsi vážně přišel. Myslela jsem si, že to na poslední chvíli zase odvoláš!“ poznamenala ironicky.
„Marielo, nech toho! Nepřišel jsem se hádat! Přišel jsem za svým synem!“