„No ne, tak ty sis vzpomněl, že máš kromě dcer taky syna?!“ zvolala Mariela Batista Colorado ironicky.
„Můžu teda vidět svého syna, nebo se budeme hádat hned ve dveřích?“ raději Alberto její poznámku ignoroval.
Mariela naštvaně pootevřela dveře, aby Alberto mohl vejít dál. Oba se zastavili až v obývacím pokoji, kde si na koberci hrál s autíčky jejich dvouletý syn.
„Franco!“ rozzářil se Alberto, klekl si a rozpřáhl ruce. Franco se rozesmál a rozběhl se k němu. Alberto ho vzal do náručí a silně objal. „Chyběl jsi mi, synku! A jak si vyrostl!“ usmíval se, když si ho prohlížel.
„To už tak u dětí bývá, že rostou! A když je člověk nevidí delší dobu, připadá mu, že rostou mnohem rychleji!“ poznamenala Mariela zahořkle.
Tuto poznámku už Alberto ignorovat nemohl. Věděl, že si spolu musí vážně promluvit. Postavil svého syna na zem a řekl mu: „Franco, běž si zase hrát, ano?“ Jakmile Franco odběhl ke svým hračkám, Alberto se vážně podíval na Marielu. „Marielo, já chápu, že jsi naštvaná!“
„Naštvaná? Já a naštvaná? To je slabé slovo! Mám už toho dost, Alberto!“ rozčilovala se.
„Marielo, já vím, že to máš těžké! Proto se ti snažím pomáhat, jak nejvíc můžu! A když ti něco slíbím, ale pak to na poslední chvíli zruším, nedělám to naschvál. Mám rodinu a musím se jí taky věnovat!“
„A jo vlastně, ty máš rodinu! Ještě, že jsi mi to připomněl, málem bych na to byla zapomněla!“ zasmála se Mariela ironicky.
„A co po mně vlastně chceš?“ už Albertovi docházela trpělivost. „Pravidelně ti posílám peníze, aby tobě ani Francovi nic nechybělo. Jakmile mám volnou chvíli, přijdu se na něj podívat. Co víc po mně chceš? To se mám kvůli tobě rozvést?“ křičel.
„Alberto, nepřekrucuj to! Moc dobře víš, že tohle jsem po tobě nikdy nechtěla!“
„Tak co mám teda ještě dělat, aby si byla spokojená?“
„Já … já nevím! Už jsem zoufalá z téhle situace!“ vykřikla. „Už to přestávám zvládat, že jsem na všechno sama. Navíc začínám přemýšlet nad tím, co bude dál. Teď je Franco ještě malý, ale co až začne mluvit? Co až se mě zeptá na tátu?“
„Myslíš si, že já o tom taky nepřemýšlím?“ rozčílil se. „Mě tahle situace trápí stejně jako tebe! A možná ještě víc, protože mám rodinu. Kdyby se to moje žena a dcery dozvěděly, přišel bych o ně! A to bych nepřežil!“
„Aha, takže tím mi chceš naznačit, že raději přijdeš o Franca! Proto se k němu nikdy nepřiznáš!“
„Nic takového jsem neřekl!“
„Ale vyznělo to tak!“
„Marielo, ale takhle jsme se přece i domluvili. Že o tom nikdy nikomu neřekneme!“
„Ano, to je pravda, nějak jsme se domluvili. Ale tehdy jsem si asi pořádně nedokázala představit, co to je být svobodná matka!“
„Ale bylo to tvoje rozhodnutí si Franca nechat! Já jsem ti jen slíbil, že ti budu pomáhat, jak jen to bude možné! A to dělám!“
Mariela na něj vykulila oči. „Takže vlastně kdybych šla tehdy na potrat, tak by se všechno vyřešilo. A pán by měl svatý klid, že?“ vrhla na něj nenávistný pohled. „Vypadni! Už tě tady nechci!“ ukázala na dveře.
„Marielo, prosím tě, uklidni se!“
„Vypadni!“ zopakovala ještě rozčíleněji, když v tom se ozvalo bouchnutí dveří. Mariela se vyděsila, protože věděla, kdo se to vrátil domů.
„To bude ten tvůj bratranec, který tu teď s tebou bydlí?“ zeptal se Alberto. Do pokoje vešel Nicolas, a když Alberta uviděl, zarazil se. Alberto byl v šoku. „Pane Fuentesi, co tady děláte?“ zeptal se Nicolas udiveně.
Alberto se nechápavě podíval na Marielu a poté z bytu utekl jako malý kluk.
„Marielo, co tady dělal můj šéf?“ zeptal se Nicolas své sestřenice. „A proč jsi tak rozčílená? Vy se snad znáte?“ nechápal.
„Nicolasi, teď už asi nemá smysl ti to dál tajit.“
„Co?“
„Alberto Fuentes je otcem Franca!“ svěřila mu Mariela své tajemství.
Nicolas byl ve velkém šoku.

#####

Pedro seděl v jedné restauraci v centru města a netrpělivě očekával příchod Violety. Ta, v přesně domluvený čas, skutečně přišla. Když ji Pedro spatřil, vstal a usmál se. „Moc ti to sluší!“ polichotil jí.
Violeta měla pocit, že se jí snad podlomí kolena stejně jako v mládí. Nečekala by, že na ni jeho pohled a lichotky zapůsobí i po tolika letech. „Děkuju ti!“ opětovala mu úsměv. Pedro jí jako gentleman pomohl se posadit a poté, co si objednali, začali si vyprávět o svých životech.
„A jak jsi tedy těch posledních 35 let žil? Silvia mi říkala, že kromě Loreny máš ještě syna.“
Pedro přikývl. „Ano, mám. Po tom, co jsme se spolu rozešli, jsem na škole poznal jednu ženu. Když jsme oba dostudovali, přestěhovali jsme se do Bogoty a vzali jsme se. Rok po svatbě se narodil Eduardo a dva roky po něm Lorena. Co se týče našeho vztahu, měli jsme se rádi, ale zároveň jsme byli každý jiný, neměli jsme nic společného. Proto i když jsme žili spolu, tak jsme vlastně žili každý sám. A to byl nejspíš i důvod, proč jsem se o tom, čím si Lorena prošla, dozvěděl až teď. Nikdy jsme jako rodina nefungovali. Nepovídali jsme si. Já a moje žena jsme pořád pracovali a naše děti vyrůstaly tak nějak samy. Teď když to zpětně vidím, všechno bych to udělal jinak! Eduardo cestuje po světě, skoro nic o něm nevím a Loreně jsem nebyl oporou, když to nejvíc potřebovala!“ vyčítal si to.
„Pedro, netrap se,“ chytla ho Violeta za ruku, „všichni děláme chyby! Sice si Loreně nebyl oporou tenkrát, ale teď jsi! Nyní tě taky moc potřebuje! A od Silvie vím, jak je Lorena šťastná, že jsi teď tady s ní a chráníš ji!“ povzbudila ho s úsměvem.
Pedro jí úsměvem poděkoval a stiskl jí ruku. Violeta si až v té chvíli uvědomila, že se ho dotkla. Trochu jí to rozhodilo a odtáhla se. Pedro to pochopil, viděl na ní nervozitu. „A jakou chybu jsi udělala ty?“ zeptal se.
„Má největší chyba byla můj bývalý manžel. Tedy zase tak úplná chyba to nebyla, protože díky němu mám Silvii, bez které by můj život neměl smysl. Ale spíš mám na mysli, že chyba byla náš společný život. Nebo spíš, jak já se v něm chovala. Až pozdě jsem zjistila, že můj manžel není zrovna nejvěrnější muž pod sluncem. Často mě podváděl. Ale zjistila jsem to, až po tom, co se Silvia narodila a já ji nechtěla připravit o otce, tak jsem mu jeho zálety tolerovala. Hodně jsem tím trpěla, ale musela jsem myslet na svoji dceru. Až když bylo Silvii dvanáct let, tak to můj manžel vyřešil sám. Tehdy ho jedna jeho milenka pobláznila natolik, že se ze dne na den sebral, odešel a už jsme ho ani já, ani Silvia neviděly. Pro Silvii to bylo hodně těžké, nakonec jsme to ale spolu zvládly a došly jsme i k tomu, že je nám bez něj vlastně lépe!“
„Neměla jsi to snadné! Je mi to líto!“ tentokrát chytil Pedro za ruku ji a Violeta se neodtáhla. Jen se trochu začervenala. „Už je to všechno pryč! Mám Silvii, Lindu a to mi ke štěstí stačí!“ pousmála se.
„Opravdu? Nechtěla bys do toho svého štěstí přidat ještě někoho dalšího?“ zeptal se vážně.
Violeta se pousmála a Pedro jí její úsměv opětoval.

#####

„Já si budu muset sednout!“ řekl Nicolas, který se z toho, co mu Mariela řekla, nemohl vzpamatovat. Posadil se do křesla a Mariela na pohovku oproti němu. „Teď už jsem ti to musela říct!“ řekla.
„Tak proto si zrovna nejásala, když jsem ti řekl, kde budu pracovat!“
„Ano! Bála jsem se, že když budeš v časopise pracovat, tak se to jednou nějak dozvíš!“
„Jak se to vlastně stalo? Jak jste se dali dohromady?“
„Před třemi lety jsem v časopise taky pracovala,“ začala Mariela vysvětlovat, „byla jsem Albertova asistentka. A jednou večer jsem mu pomáhala s nějakým speciálním číslem. Bylo to v době, kdy byl v práci často do noci, protože s manželkou procházeli nějakou krizí. A ten večer mi o tom začal sám zničehonic povídat, potřeboval se někomu svěřit. Pak já se začala svěřovat jemu, protože jsem byla taky právě čerstvě po rozchodu, a potom … se to prostě nějak stalo! V tu chvíli jsme se asi vzájemně potřebovali. Hned po tom jsme se domluvili, že to zůstane mezi námi, že se budeme tvářit, jako že se nic nestalo. A to se nám dařilo, ale jen do chvíle, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Albertovi jsem řekla, že si to dítě chci nechat, ale že mu rozhodně nebudu dělat žádné potíže. A on mi slíbil pomoc. Koupil mi tenhle byt, každý měsíc mi posílá peníze a občas se na Franca přijde podívat. Takhle jsme se domluvili. A já si myslela, že zvládnu být svobodná matka, ale čím je Franco starší, je to pro mě těžší. Přestávám to zvládat, nevím, co dál!“ řekla zoufale.
„Marielo, jsem tady! Víš, že ti pomůžu!“ uklidňoval ji Nicolas.
„Já vím a jsem moc ráda, že tě tu mám,“ pousmála se, „ale stejně jako jsem řekla Albertovi. Děsím se toho, až začne Franco mluvit, až se začne ptát na tátu. Co mu mám říct?“
Nicolas jen pokroutil hlavou. Nevěděl, co jí říct.

#####

„Takže co budeš dělat? Zůstaneš s Palomou?“ zeptal se Fernando Lucase, když spolu seděli v jedné restauraci.
„Paloma se mnou chce zůstat. I přes to všechno! Dneska mi řekla, že už se nechce hádat, že přijme to, že mám dítě, možná děti s jinou, ale že kvůli tomu se ještě nemusíme rozcházet.“
„Ale já se ptám, co chceš ty! Ne, co chce Paloma!“
„Já chci být samozřejmě s Lorenou! Miluju ji!“ vydechl Lucas zamilovaně. „Jenže přesvědčit Palomu, že pro nás oba bude rozvod opravdu lepší, je těžké! A promiň, Fernando, pořád mluvím jen o sobě a svých problémech. A ty sám jich máš taky dost!“
„To nic, Lucasi! Já jsem naopak rád. Aspoň pořád nemusím myslet na Diosmary!“ odvětil smutně.
Lucas chtěl něco říct, ale zazvonil mu mobil. Chvíli s někým mluvil, a když hovor ukončil, řekl: „Fernando, promiň, musím jít! Uvidíme se!“ na stůl položil peníze a odešel.

„To byl skvělý film!“ usmívala se Berenice, když s Lorenou vycházely z kina.
„Ano, Leonardo nikdy nezklame!“ podotkla Lorena a obě se rozesmály.
„Moc ti to sluší, Loreno!“
„Děkuji, však tobě taky!“
„Ne, já to ale myslela tak, že je pravda, že se říká, že těhotné ženy zkrásní!“
Lorena ztuhla. „Ty to víš?“
„Ano, u nás doma se nic neutají! Obzvlášť když se to týká naší Palomy. O jejích problémech musí vědět všichni!“ šklebila se.
„Berenice, proč jsi na mě tak hodná? Vždyť tvojí sestře vlastně ubližuju!“
„Paloma si tak maximálně ubližuje svým chováním. Je to sice moje sestra, ale odmalička mám problém s ní vyjít. Někdy se ke mně chová, jak k vetřelci. Ale i k ostatním lidem se chová hrozně. Proto se nedivím, že už s ní Lucas nechce být. Že chce být radši s tebou!“ usmála se.
Lorena na ni nevěřícně hleděla. Připadala jí na svůj věk tak vyspělá a rozumná.
„A ty, Loreno? Chtěla bys být s Lucasem?“
Než Lorena stačila něco říct, ozvalo se za nimi: „Berenice! Loreno!“ Obě se ohlédly a spatřily Lucase. Ten se překvapeně usmál, Berenice také a nakonec se usmála i Lorena. Vzájemně na sebe hleděli, aniž by tušili, že se poprvé setkali jako rodiče a dcera.

#####

Juan a Linda se u něj doma dívali na pohádku. Juan ale dění na obrazovce příliš nevnímal, protože mu nešla z hlavy Silviina dobrá nálada, kterou měla, když si ráno pro Lindu přišel. Nakonec mu to nedalo a své dcery se zeptal: „Lindo, jak se vůbec má teď mamka?“
„Mamka? Já myslím, že moc dobře. Poslední dobou se pořád usmívá!“ usmála se Linda. „A když je s Raulem, tak se usmívá ještě víc!“ dodala.
Juan se zamračil. „A Raul je u vás doma často?“
„Docela ano. Ale mně to určitě nevadí, protože mám Raula ráda!“
Juan se zamračil ještě víc. „A bývá u vás i přes noc?“
„Ne, to ne!“
„A co mamka? Ta je taky každou noc doma?“
„Ano, je! A proč se na to všechno vlastně ptáš, tati?“ nechápala Linda.
„No, jsi přeci moje dcera! Musím vědět, s kým trávíš čas, když zrovna nejsi se mnou!“ vymluvil se. Pravda byla ale taková, že ho začínala přepadat žárlivost. „Kdyby ti náhodou někdo ubližoval, musím to vědět, abych tě mohl chránit!“ usmál se na ni a políbil ji na čelo.
„Nemusíš se bát, tati, mně nikdo neubližuje!“ uklidnila ho. „A teď už nemluv, tati, bude moje oblíbená scéna!“ zaradovala se a zahleděla se na obrazovku.
Juan ji nechal se dívat a sám přemýšlel nad slovy, které mu Linda řekla a které ho vůbec nepotěšily.

#####

Pár minut po tom, co odešel Lucas z restaurace, Fernando zaplatil a také se dal k odchodu. Než však vyšel ven, cestu mu zkřížili Emília s Winstonem.
„Fernando!“ zvolala Emília překvapeně a jako pokaždé se jí při pohledu na něj podlomila kolena.
Fernando se nejdříve zamračil na Winstona a potom i na ni.
„Ahoj, Fernando,“ pozdravil ho Winston.
„Nazdar!“ odsekl mu Fernando a odešel.
„Je vidět, že mě má rád stejně jako já jeho!“ podotkl Winston pobaveně, když se s Emílii posadili k nejbližšímu stolu.
„Já vůbec nechápu, proč je na tebe tak nepříjemný!“ pokroutila Emília hlavou.
„Emílie, vždyť je to jasné! Žárlí, když tě vidí se mnou!“
„To je nesmysl!“
„Emílie, vím, že se opakuji už poněkolikáté, ale měla bys mu říct, co cítíš! I když si to zatím neuvědomuje, tak i on k tobě něco cítí! Vždy, když mě vidí s tebou, tak ta jeho žárlivost úplně křičí! Moc dobře ten pohled znám. Mám totiž stejný, když se dívám na tebe, jak se díváš na něj!“ řekl smutně.
„Winstone, a já ti po několikáté opakuji, že to nikdy neudělám! Nikdy mu o svých citech neřeknu! A budu se muset opakovat i v tom, že si myslím, že bychom se měli přestat vídat. Sám si mi teď přiznal, jak ti ubližuju! A to já nechci! Na to tě mám až příliš ráda!“
„Ale bohužel ne tolik, jako já tebe!“
„Vidíš, Winstone, jen jsi mi to potvrdil!“ vstala od stolu a chtěla odejít.
„Ne, Emílie, neodcházej!“ chytil ji za ruku.
„Winstone, prosím, bude to tak pro nás oba lepší!“
„Ne, Emílie, prosím, zůstaň! Dáme si spolu oběd a popovídáme si jako přátelé, ano?“ pousmál se.
Emília nakonec souhlasila, ale měla vůči němu stále výčitky svědomí.

#####

„Co vy dvě tady spolu děláte?“ zeptal se Lucas s úsměvem.
„Byly jsme s Lorenou v kině,“ odvětila mu Berenice. „Měla jsem jít s Melinou, ale ta se na mě na poslední chvíli vykašlala. Naštěstí jsem narazila na Lorenu, a když jsem jí řekla, že jdu na film s Leonardem, tak nadšeně souhlasila!“ zasmála se.
„A podle vaší dobré nálady jste si kino užily,“ usmál se Lucas.
„Jo jo, bylo to super! Leonardo přece nikdy nezklame!“ smála se Berenice. „Že mám pravdu, Loreno?“
„Ano, máš!“ usmála se na ni Lorena.
„A co tady děláš, ty Lucasi?“ zeptala se Berenice.
„Byl jsem s Fernandem na obědě. Teď si ale musím ještě něco vyřídit, tak jsem šel zrovna k autu,“ vysvětloval. „Berenice, nechceš vzít domů? Stejně pojedu kolem.“
„Jasně, jedu!“ usmála se Berenice. „Tak já na tebe zatím počkám před parkovištěm,“ řekla a poté se podívala na Lorenu. „Loreno, bylo to moc fajn! Děkuju ti, že jsi se mnou šla!“
„Já děkuju tobě!“ usmála se na ni Lorena.
Berenice jí na rozloučenou políbila na tvář a Lorenu znovu přepadl ten zvláštní pocit. Poté Berenice odběhla a nechala je osamotě.
„Loreno, jsi v pořádku?“ zeptal se Lucas, když viděl, jak je Lorena rozhozená.
„A-a-ano jsem,“ vykoktala ze sebe. „Promiň, Lucasi, už taky budu muset jít,“ chtěla odejít, ale Lucas ji zadržel. Lorena se zachvěla. „Nechceš taky vzít? Odvezl bych tě domů.“
„Ne, to není potřeba, ráda se projdu,“ odvětila mu.
„Loreno, můžu se za tebou zítra stavit? Ještě jsme neměli čas si pořádně promluvit o našem dítěti!“ řekl vážně. „A tím naším dítětem myslím to, co právě čekáš!“
„Nevíš, jestli je naše!“
„Nevím, ale cítím to! Osud nás zase svedl dohromady a tímto dítětem chce napravit všechny naše chyby z minulosti!“
„Moje jediná chyba v minulosti byla ta, že jsem ti věřila, že mě miluješ!“ zamračila se.
„Ano, tehdy jsem ti lhal, ale to, že tě miluji teď, to je ta jediná pravda, pro kterou žiju! Pro tebe a naše děti!“ hlesl zamilovaně.
„Lucasi,“ vytrhla se mu, „takovéhle věci bychom neměli řešit jen tak na ulici!“
„Máš pravdu! Jak už jsem ti řekl, zítra za tebou přijdu a o všem si promluvíme!“ usmál se na ni.
Lorena znervózněla a raději rychle odešla.

#####

Paloma navštívila Freddyho, aby ji trochu rozptýlil. Právě se procházeli po parku a Freddy jí stále něco povídal, jenže Paloma ho stejně nevnímala. Nakonec ho okřikla: „Freddy, už mlč! Už raději nic neříkej!“
„Ale, Palomo, drahoušku, já se tě jen snažím rozveselit. Nemám rád, když se moje holubička mračí!“ zesmutněl.
„A jak se nemám mračit, když se proti mně všechno spiklo! Moje manželství je v troskách!“ rozčilovala se. „A co…“ zarazila se, když se zahleděla jedním směrem. Freddy se otočil a na druhé straně parku uviděl Gonzala, jak s někým telefonuje. „Tak tohle mi ještě chybělo!“ rozčílila se Paloma ještě víc a vydala se za Gonzalem.
„Holubičko, počkej na mě!“ cupital Freddy za ní.

„Dobře, přesně tak jsem to myslel,“ říkal Gonzalo do telefonu, když se mu Paloma postavila do cesty. „To si ze mě děláš srandu?!“ vyštěkla na něj.
„Raule, promiň, zavolám ti za chvíli. Přepadla mě totiž jedna hysterka! … Ano, přesně ta! … Dobře, ahoj!“ Gonzalo ukončil hovor a ironicky se na Palomu usmál. „Tentokrát máme co za problém?“ zeptal se.
„Problém? Ty jsi můj problém! To mě sleduješ, nebo co?“
„Prosím?“ nechápal Gonzalo.
„Ahoj, Gonzalo,“ pozdravil ho Freddy, který mezitím přišel.
„Ahoj,“ bylo jediné, co mu Gonzalo stačil říct, protože pak Paloma spustila. „Co kdyby ses mi už konečně přestal plést do cesty! Kamkoliv se hnu, tak seš ty!“
„Promiň, Palomo, ale právě teď ses mi připletla do cesty ty!“
„To je fakt!“ poznamenal Freddy, za což ho Paloma zpražila pohledem, tak už byl raději zticha.
„Já tě tak nenávidím! Nejradši bych tě vymazala ze světa!“ křičela na Gonzala.
„Palomo, opakuješ se. Už to začíná být nudné!“
„A budu se opakovat tak dlouho, dokud nedocílím toho, abych se tě zbavila! Já jen doufám, že to dítě, co čeká ta tvoje povedená manželka, bude tvoje a že pak třeba všichni vypadnete a já už vás nikdy neuvidím!“ křičela nenávistně.
„Třeba se ti to splní!“ odvětil jí Gonzalo vážně a odešel.
„Holubičko, proč ses do něj zase takhle pustila? A proč jsi za ním šla, vždyť jste se vůbec potkat nemuseli!“ nechápal Freddy.
„Dej mi pokoj!“ odsekla mu Paloma a dala se k odchodu.
Freddy jen pokrčil rameny a docupital za ní.

#####

Camila přišla na návštěvu k Omaiře, protože si potřebovala popovídat. „Omairo, vím, že jsem přišla bez ohlášení, ale musím se tě na něco zeptat,“ řekla Camila, když se usadily v obývacím pokoji.
„Camilo, ty přeci můžeš přijít kdykoliv!“ usmála se Omaira. „Tak co se děje?“
„Já vlastně ani nevím. Možná je to hloupost. Ale Marcelo mi nasadil brouka do hlavy.“
„Marcelo? Proč?“
„Víš, jde o Alberta. Poslední dobou jsem si všimla, že je hodně nervózní. Tvrdí mi, že toho má hodně v práci a že na něj neustále tlačí nějaký jeho známý, aby v časopise zaměstnal jeho syna. A Marcelo si právě té Albertovy nejistoty také všiml, ale to jeho vysvětlení mu nepřipadá jako to pravé. Myslí si, jestli mi Alberto něco netají. A já na to teď musím pořad myslet!“
Omaira pokroutila hlavou. „Já teda nevím, já jsem si u Alberta ničeho nevšimla, přijde mi pořád stejný. Ale pokud ty máš nějaké pochybnosti, tak jediné, co ti můžu poradit je, se Alberta narovinu zeptat. A nějaké Marcelovy domněnky bych zase tak vážně nebrala. Přece sama dobře víš, že k tobě pořád něco cítí. A tak chce třeba jen Alberta ve tvých očích pošpinit.“
„Myslíš?“
„Ano, mohlo by to tak být!“
„Ano, je to možné!“ přikývla Camila. „Ale stejně … je to hrozné, že to Marcelo pořád dělá. Jakoby doufal, že by mezi námi mohlo zase něco být. I po těch letech!“ dodala vážně.
Omaira souhlasně pokývla hlavou.

#####

Byl večer a Fuentesovi zasedli k večeři. Alberto seděl v čele, po jeho pravici byla Camila, Diosmary a Berenice, po jeho levici zase Paloma, Lucas, Emília a Helena, kterou pozvali. Ačkoliv vždy jejich večeře probíhaly v hovorném duchu, dnes se všichni jen přehrabovali v talíři a mlčeli.
„Teda to je náladička! Jsem nevěděla, že hrajeme bobříka mlčení!“ snažila se Berenice zavtipkovat, ale moc to nepomohlo. „Jaký jste vůbec měli den?“ pokoušela se ostatní rozmluvit, ale všichni jen jednoslovně odpověděli, že „dobrý“ a komunikace opět skončila. „To jsem se toho dozvěděla!“ řekla ironicky a pokračovala: „A to zase já jsem měla skvělý den! Byla jsem v kině na tom novém filmu s Leonardem!“
„No jo, ty jsi byla v kině! Užily jste si to s Melinou?“ zeptala se Helena.
„Teto, děkuju za optání!“ usmála se Berenice. „Užily jsme si to moc, akorát jsem nebyla s Melinou, ale s …“
„S kým?“ zeptala se tentokrát Camila.
„S Lorenou!“
Znovu nastalo ticho, ale tentokrát úplně jiné. To bylo ticho před výbuchem. „S kým, že jsi byla?“ zeptala se Paloma rozčíleně.
„S Lorenou Reyesovou! Melina se totiž na mě na poslední chvíli vykašlala a Lorenu jsem náhodou potkala, tak jsem ji pozvala a ona souhlasila!“ vysvětlila jí Berenice.
„Tuhle osobu nemáš co někam zvát! S touhle osobou nemáš vůbec co dělat! Je to nepřítel!“ zvýšila Paloma hlas.
„Možná tvůj!“ odbyla ji Berenice.
„Co si to dovoluješ?“ rozkřikla se Paloma.
„A co jsem řekla? Jen pravdu! Mně Lorena nic neudělala, tak proč bych se s ní nemohla scházet! Navíc na ni bylo vidět, že je ráda, že se mnou je. Asi je teď ráda za každou milou větu, když si prochází takovým těžkým obdobím!“
„Jo tak ona si prochází těžkým obdobím? To se mi snad jenom zdá!“ rozčilovala se Paloma.
„Já myslím, že bychom tohle téma měli ukončit!“ snažil se Lucas předejít hádce.
„A já si zas myslím, že bychom v tomhle tématu měli pokračovat! No ne, Lucasi? Vždyť Lorena možná čeká tvoje dítě! A podle mě by dítě mělo vyrůstat s oběma rodiči!“ poznamenala Berenice vážně. Kdyby však věděla, co tou poslední větou způsobí, nikdy by jí neřekla.
„A to říká ta pravá! Tak se seber a za těmi svými rodiči si běž!“ zakřičela na ni Paloma.
Berenice ztuhla a s ní všichni ostatní.
„Palomo!“ okřikl ji Alberto.
„No co! Myslím si, že už je dost velká na to, aby znala pravdu!“ odsekla Paloma.
„Jakou pravdu?“ nechápala Berenice.
„Žádnou, holčičko!“ pousmála se na ni Camila. „Palomo, už nic neříkej!“ zamračila se na ni.
Jenže Paloma už byla odhodlaná a nic by jí nezastavilo. Zahleděla se na Berenice a se spokojeným úsměvem jí řekla pravdu: „Jsi adoptovaná! Nepatříš do téhle rodiny!“
Berenice se v té chvíli zhroutil svět.