„Cože? Jsem adoptovaná?!“ zvolala Berenice vyděšeně. „Mami, tati, je to pravda?“ obrátila se na Camilu s Albertem. Ti, stejně jako všichni ostatní, byli stále v šoku z toho, co Paloma udělala a než jí stačili odpovědět, předběhla je opět Paloma. „Ano, je to pravda! A přestaň moje rodiče oslovovat mami a tati!“ zdůraznila jí vážně. „Na to oslovení nemáš právo! Tak je můžu oslovovat jen já, Diosmary a Emília! Ty ne! Protože to nejsou tvoji rodiče!“ s úsměvem si vychutnávala každé slovo, které řekla.
Berenice se rozplakala a utekla z jídelny. „Berenice, počkej, holčičko!“ zavolala na ni Camila a rozběhla se za ní. Ihned po Camile se zvedly i Diosmary, Emília a Helena a také běžely za Berenice.
„Palomo!“ oslovil Alberto svou dceru s vyčítavým pohledem ve tváři, „toto jsi opravdu přehnala!“ zamračil se a také odešel.
Paloma se jen ušklíbla. „A co jsem jako provedla? Řekla jsem jí akorát pravdu! Aspoň už si o sobě slečinka nebude tolik myslet!“ šklebila se. „Souhlasíš se mnou, miláčku, viď?“ usmála se na Lucase, který ještě v jídelně zbyl. Lucas se na ni však zhnuseně podíval, řekl: „Je mi z tebe zle!“ a také odešel.
Paloma se znovu zašklebila a v poklidu se dál věnovala večeři. Neměla pocit, že by provedla něco špatného.

Mezitím se Camila, Diosmary, Emília a Helena snažily přesvědčit Berenice, aby jim otevřela dveře svého pokoje. „Berenice, prosím tě, otevři mi! Všechno ti vysvětlím!“ naléhala Camila zoufale.
„Běžte pryč! Nechte mě na pokoji!“ ozvalo se plačtivým hlasem za dveřmi.
„Tak co?“ zeptal se Alberto, který právě přišel.
„Nechce nám otevřít,“ odvětila mu Helena.
„Berenice, všechno bude zase v pořádku, věř mi!“ zavolal na ni Alberto. Za dveřmi se ale znovu ozvalo odmítnutí. To uslyšel už i Lucas. Všichni se překřikovali jeden přes druhého a prosili Berenice, aby jim otevřela, jen Lucas pochopil, že je to zbytečné a vešel do svého pokoje, který sousedil s tím Berenice.

Berenice seděla schoulená u své postele a plakala. „Běžte pryč! Nechci nikoho z vás vidět! Všichni jste mi lhali!“ vzlykala. Už si chtěla zacpat uši, aby neslyšela jejich bouchání a přemlouvání, když najednou uslyšela bouchání z druhé strany místnosti. Ohlédla se a za prosklenými dveřmi, které vedly na balkón, uviděla Lucase. Utřela si slzy, vstala ze země a šla mu otevřít. „Jak ses sem dostal?“ zeptala se.
„Přelezl jsem z našeho balkónu na ten tvůj. Jsou blízko sebe tak to bylo snadné,“ vysvětlil jí s úsměvem. „Můžu s tebou mluvit?“
Berenice se znovu draly slzy do očí.

#####

Violeta seděla v obývacím pokoji svého bytu a sledovala televizi. Nebo ji spíše měla puštěnou jen jako kulisu, protože v duchu stále myslela na dnešní rozhovor s Pedrem. Z myšlenek jí vyrušil až Silviin příchod. „Mami, už jsem tady!“ usmála se a přisedla si k ní.
„Jsi tu nějak brzo!“ podivila se Violeta. „Stalo se mezi tebou a Raulem něco?“
„Ne, všechno je v nejlepším pořádku!“ šťastně se usmála. „Jen mu volal Fernando, že by s ním potřeboval mluvit. A protože zněl v telefonu špatně, Raul ho nechtěl nechat samotného, a tak za ním šel.“
„Fernando se asi pořád trápí kvůli tomu rozchodu s Diosmary, co?“
„Ano, ještě se s tím nesrovnal. Je mi ho líto!“
„To mě taky!“
„Časem se to ale určitě zlepší. Podívej se na mě, mami! Jak jsem si myslela, že už se nikdy nezamiluju a teď jsem tou nejšťastnější ženou pod sluncem!“ šťastně se usmívala Silvia.
„A já tě takto šťastnou moc ráda vidím!“ opětovala jí Violeta úsměv.
„No a co ty, mami? Taky budeš šťastná?“
Violeta se na ni udiveně podívala. „Ale já jsem šťastná. Nebo jak to myslíš?“
„No ráda bych se dozvěděla, jaká byla ta tvoje dnešní schůzka s Pedrem!“ šibalsky se usmála.
„Aha,“ zasmála se Violeta. „já myslím, že se asi vydařila!“
„Mami!“ zamračila se na ni Silvia, „pořádně mi řekni, co se mezi vámi odehrálo!“
Violeta vzdychla. „Co ti mám povídat? Když jsme byli spolu sami, přišlo mi, že těch 35 let vůbec nebylo. Bylo nám spolu moc dobře! A dokonce se mě zeptal …“
„Na co?“
„Víš, řekla jsem mu, že mám tebe a Lindu a že vy dvě mi ke štěstí stačíte a on se mě zeptal, jestli bych do toho štěstí nechtěla přidat ještě někoho dalšího!“ začervenala se.
Silvia se rozzářila. „Mami, prosím tě, neváhej! Jsi tak dlouho sama, zasloužíš si zase lásku! A navíc jsem mluvila po telefonu s Lorenou a ta mi řekla, jak to mezi vámi pořád jiskřilo!“ usmívala se.
Violeta se pousmála.

#####

„Ty jsi to taky věděl?“ zeptala se Berenice Lucase. Lucas přikývl. „Takže jsi mi taky lhal! Takže ani tebe nechci vidět!“ řekla mu naštvaně a otočila se k němu zády. Lucas vstoupil do pokoje a zavřel balkónové dveře. Postavil se před Berenice. „Berenice, přece pochopíš, že já bych byl ten poslední, kdo by ti to mohl říct. Jediní dva lidé, kteří měli právo ti říct pravdu, byli tví rodiče!“
„Nejsou to mí rodiče!“ odsekla mu Berenice.
„Prosím tě, neopakuj to, co ti vykládala Paloma!“ rozčílil se, když si její slova vybavil. „Možná tě Camila neporodila, ale pořád je to tvoje máma. Stejně jako Alberto je tvůj táta, Diosmary a Emília jsou tvoje sestry a Helena je tvoje teta! Nebo si někdy měla pocit, že by se k tobě chovali jinak?“
Berenice zavzlykala. „Ty víš, že ne! Jinak se ke mně vždycky chovala jen Paloma! A teď už chápu proč!“ rozplakala se.
Lucas se na ni smutně podíval a pevně ji sevřel ve svém náručí. „Berenice, prosím tě, vyslechni je, ano? Neřekli ti pravdu, protože ti nechtěli ublížit!“
„Tak dobře!“ zavzlykala.
„Otevřeš jim?“ podíval se na ni s úsměvem.
Berenice přikývla. „Děkuju, Lucasi!“ pokusila se přes slzy o úsměv.
Lucas se na ni usmál, políbil ji na čelo a přes balkónové dveře zase zmizel.
Berenice se zhluboka nadechla a konečně otevřela dveře od svého pokoje, na které všichni stále bouchali. Když je všechny uviděla, jak zoufale se na ni dívají, znovu se rozplakala a padla Camile do náruče. Ta ji pevně objala a ostatní se do objetí přidali.

Paloma se chystala jít do sprchy, když zahlédla, jak Lucas přelézá z balkónu Berenice na jejich balkón. „Lucasi, co to děláš?“ zeptala se šokovaně, když vešel do pokoje.
Lucas nereagoval, jen si vzal ze skříně tepláky a tričko.
„Zbláznil ses? To jsi jako byl u té malé vetřelkyně ji utěšovat? Vždyť si kvůli ní mohl spadnout a zabít se!“ rozčilovala se.
„Dnes se opět vyspím v pokoji pro hosty! A od tebe už dnes nechci slyšet ani slovo!“ řekl jí nenávistně a než se vůbec Paloma stačila nadechnout, byl pryč.
„Tak to mi ještě chybělo! Abychom se ještě začali hádat kvůli té vetřelkyni!“ vztekala se.

#####

Další den dopoledne se Penelope a Eduardo loučili vášnivým polibkem v jejím hotelovém pokoji. „Opravdu už musíš odjet?“ zeptal se Eduardo smutně.
„Ano, musím,“ odvětila mu Penelope též smutně, „ale neboj se, příští víkend opět budeme pokračovat v tom, v čem jsme včera začali!“ chtivě se usmála a znovu se vášnivě políbili.
„Už začínám odpočítávat minuty!“ vydechl Eduardo.
Penelope se rozesmála. „A, Eduardo, nezapomeň taky, na čem jsme se domluvili! Pokud chceš, aby naše hrátky prošly bez povšimnutí, nesmíš se ke mně hlásit, kdybychom se náhodou potkaly jinde, než tady! Rozumíš?!“ řekla důrazně.
„Neboj se! Nedovolím, abychom o ty úžasné chvíle přišli!“ odvětil rázně, naposledy se vášnivě políbili a pak Eduardo odešel.
Jen co se za ním zavřely dveře, Penelope zazvonil telefon. Došla pro něj k nočnímu stolku, a když se podívala, kdo ji volá, doširoka se usmála. „Juane, lásko moje! … Ano, už se chystám k odjezdu. … Samozřejmě taky se mi stýská! Vždyť jsem tu pořád sama! … Za chvíli jsem u tebe a budu zase jenom tvoje! … Miluju tě!“ zavěsila a spokojeně se usmála na svůj odraz v zrcadle. „Co víc bych si mohla přát? Mám bohatého manžela, který udělá vše, co mi na očích vidí, zbavila jsem se toho malého spratka, a teď jsem ještě získala kvalitního milence! Penelope, ty jsi prostě šikovná holka!“ pochvalovala samu sebe a hlasitě se rozesmála.

#####

Paloma vešla do svého pokoje a zhrozila se. „Lucasi, co to děláš?“
Lucas dal do svého kufru poslední kus oblečení, zavřel ho a vážně řekl: „Odcházím! Definitivně! Už mě ničím, co řekneš nebo uděláš, nezastavíš!“
„To si jenom myslíš! Nenechám tě odejít!“ zakřičela.
„Palomo, v noci jsem ani oko nezamhouřil. Nejdřív jsem se jen tak převaloval v posteli, a pak jsem se šel projít ven. Chodil jsem hodiny a hodiny a přemýšlel o nás dvou. Najednou jsem si začal uvědomovat věci, které jsem dřív neviděl! Nebo nechtěl vidět, já ani nevím!“
Paloma si s ironickým úsměvem překřížila ruce a zeptala se: „A můžeš mi říct, jaké věci jsi teda dřív neviděl?“
„Že jsi rozmazlený, sobecký člověk, který nebere na nic a na nikoho ohledy! Máš ráda jen samu sebe! Teď nechápu, jak jsem s tebou mohl vůbec být tak dlouho!“
„Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit?“ byla v šoku.
„Už se s tebou nebudu dál dohadovat. Popravdě už se na tebe nemůžu ani podívat! Obzvlášť potom, co jsi včera udělala Berenice. To byla ta poslední kapka!“ vzal si kufr a odcházel.
„Lucasi Moreno, nikam nepůjdeš!“ chytla ho naštvaně. „Tohle už tady jednou bylo a víš, jak to dopadlo! Nedovolím ti, aby si šel za ní! Jestli to uděláš, zabiju se!“ vyhrožovala.
Lucas se jí s klidným pohledem vytrhl. „Palomo, za prvé, jestli ještě někdy budu s Lorenou, to nevím. Ale vím to, že radši do konce života budu sám, než být s tebou. A za druhé, nevyhrožuj mi sebevraždou! Vím, že v tomhle ohledu můžu být naprosto klidný, protože bys to neudělala. Na to se máš až příliš ráda!“ řekl vážně a odešel.
Paloma chvíli zůstala šokovaně hledět na zavřené dveře a pak začala hystericky vřískat. Aby si ulevila, popadla vázu s květinami a hodila s ní o zeď. Do pokoje vběhla Diosmary. „Palomo, co se stalo?“ zeptala se vyděšeně, když nejprve zaslechla křik a pak i velkou ránu.
Paloma na ni vrhla nenávistný pohled, popadla svoji kabelku a odešla.
Diosmary poté padl zrak na Lucasovu prázdnou skříň a vše jí došlo.

#####

Emília a Helena se procházely po parku a povídaly si o včerejší situaci, kterou Paloma způsobila. „Jak je Berenice?“ zeptala se Helena.
„Nevím. Když jsem ráno odcházela, tak ještě spala. Ani jsem se nedivila, když skoro celou noc probrečela,“ odvětila Emília smutně.
„Byl to pro ni šok. A nejspíš to ještě chvíli potrvá, než se s tím srovná, ale my jí pomůžeme, protože si musí uvědomit, že i když zná pravdu, tak se nic nezměnilo!“
„Něco se přece jen změnilo. Přišla o jednu sestru. A já vlastně taky, protože se teď na Palomu nemůžu ani podívat!“ zlobila se Emília.
Helena pokroutila hlavou. „Nevím, co by se muselo stát, aby se naše Paloma změnila. Aby si konečně uvědomila, že na světě jsou i jiní lidé, kteří mají city!“
„Ta se nikdy nezmění!“ odvětila Emília naštvaně. „Neposadíme se?“ navrhla, když se přiblížily k lavičce. Helena přikývla a obě se posadily. „A co je nového mezi tebou a Winstonem?“ zeptala se Helena s nadějí v hlase.
„Teto,“ vzdychla Emília, „co by bylo nového? Pořád je to stejné. Já ho beru jen jako dobrého přítele, on by chtěl víc. Já chci kvůli tomu naše přátelství ukončit, ale on nechce, že to prý zvládne,“ řekla smutně.
„Emílie, já vím, že se budu opakovat, ale musím ti to říct znovu. Ty se takhle utrápíš! Máš dvě možnosti – buď dáš Winstonovi šanci anebo řekneš Fernandovi pravdu!“
„A já se budu, teto, taky opakovat! Winstonovi dát šanci nemůžu a Fernandovi říct pravdu taky nemůžu! Nikdy Fernandovi neřeknu, že jsem do něj zamilovaná! Nikdy mu neřeknu, že ho vlastně miluju už odmalička! To se radši celý život budu trápit neopětovanou láskou, než tím, že by mě odmítl, kdybych se mu vyznala!“ řekla nešťastně.
Helena se na ni smutně usmála a silně ji objala. V objetí spolu nakonec i odešly. Když byly z dohledu, na lavičku si někdo sedl. Byl to Fernando. „Emília je do mě zamilovaná?!“ zvolal šokovaně. Byl si totiž v parku zaběhat, když Emílii s Helenou uviděl. Chtěl je jít pozdravit, ale když k nim přicházel, zaslechl své jméno, schoval se za strom u lavičky a poslouchal. Celý rozhovor tak vyslechl.

#####

Camila se velmi trápila tím, že už Berenice zná celou pravdu, a tak jí Alberto pozval na procházku, aby se trochu uklidnila. Když se vrátili domů, Berenice na ně v hale čekala. „Mami, tati, musím s vámi mluvit!“ řekla vážně. „Teda, jestli vám tak můžu ještě říkat,“ dodala smutně se sklopenou hlavou.
Camila ji silně objala. „Holčičko, musíš nám tak říkat! My jsme pořád tvoji rodiče a ty jsi pořád naše dcera! Nic se nezměnilo, rozumíš?“ řekla jí chvějícím se hlasem.
Berenice se zalesklo v očích. Přikývla.
„O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se jí Alberto, když se všichni posadili na pohovku.
„Asi mi ještě chvíli bude trvat, než se s tím srovnám, ale abych se s tím opravdu srovnala, tak…“
„Tak?“ zeptala se Camila.
„Potřebuji vědět, kdo jsou mí skuteční rodiče! Proč mě nechtěli? Řekněte mi to, prosím!“ rozplakala se.
Alberto a Camila se na sebe vážně podívali. „Berenice, my ale o tvých rodičích nic nevíme. Opravdu!“ řekl Alberto.
„Jakto že ne? A jak jste si mě vlastně vzali?“ plakala.
„Vzala jsem si tě z mého dětského domova. Bylo ti jen pár dní, když tě tam přivezli. A já se do tebe okamžitě zamilovala!“ dojatě se Camila usmála, když si na tu chvíli vzpomněla.
„A odkud mě přivezli? Kdo mě přivezl? A to nepřivezli nějaké záznamy o mně? Co můj rodný list, kde by byly informace o mých rodičích?“
„Nic takového bohužel nemáme, Berenice. V nemocnici, kde si se narodila, došlo tehdy k malé nehodě a v místnosti, kde byly všechny záznamy o miminkách uchované, shořely. Proto ani nevíme, kdy přesně ses narodila. Tvé narozeniny slavíme v ten den, kdy tě přivezli do domova!“ vysvětlila jí Camila.
Berenice byla znovu v šoku. „Takže to znamená, že jsem i o něco starší?“
„Ano, o pár dní!“
Berenice se zamyslela. „Mami, tati,“ chytla je obě za ruce, „já ale i tak chci vědět, kdo jsou mí skuteční rodiče. Pomůžete mi je najít, prosím?!“
Oba jí pevně stiskli a Alberto řekl: „Pokud si to opravdu přeješ, tak je najdeme!“

#####

Potom, co Lucas odešel, vydala se Paloma za Lorenou, aby si to s ní vyřídila. Doma ji ale nezastihla, a tak se rozhodla jít za druhým člověkem, který mohl za zničení jejího dokonalého života. „Otevři ty, idiote! Vím, že tam jsi!“ bouchala vztekle na dveře Gonzalova bytu. Po chvíli se dveře otevřely a Gonzalo se otráveně zeptal: „Co po mně zase chceš?!“
Paloma na něj vrhla nenávistný pohled a bez pozvání vešla dovnitř. Gonzalo s vyvrácenými oči v sloup zabouchl dveře a šel za ní do obývacího pokoje, kde se oba zastavili. „Lucas ode mě právě odešel! A za to můžeš ty a ta tvoje povedená manželka!“ zakřičela na něj.
„A proč mi to říkáš? Mám to snad nějak vyřešit, aby se k tobě vrátil?“ zeptal se ironicky. „Upřímně, Palomo, sice Lucase nenávidím, ale chápu, že odešel. Kdo by to taky s tebou vydržel!“
„Neopovažuj se mě urážet nebo…“
„Nebo co?“
Paloma ho probodávala pohledem. „Já tě tak nenávidím! Zničil jsi mi život! Proč jenom ses sem musel vracet! Kdybyste zůstali v Bogotě, nic z toho, co se mi teď děje, by se nestalo!“ křičela hystericky.
„Můžeš mi věřit, že kdybych tušil, co všechno se tu stane, tak bych se sem už nikdy nevrátil! Nebo si myslíš, že jsem snad nadšený z toho, že nevím, jestli žena, kterou miluji, čeká moje dítě nebo ne?“
„A co sem tohle pleteš? Mám tě snad politovat?“ zasmála se. „Tebe bych nelitovala nikdy! Jsi totiž ten nejotravnější a nejprotivnější idiot, jakého znám!“ vmetla mu do tváře.
„A ty jsi zase ta nejsobečtější a nejrozmazlenější princeznička, jakou znám!“ vrátil jí to Gonzalo se stejnou chutí.
Paloma se na něj nenávistně zahleděla a vrazila mu facku. Gonzalo se chytil za tvář, naštvaně se na ni podíval a pak ji popadl a políbil ji. Paloma se mu vytrhla a v šoku mu vrazila další facku. Gonzalo si ji k sobě opět přitáhl a znovu ji políbil. Když se mu Paloma zase vytrhla a napřáhla se, že mu dá třetí facku, Gonzalo ji chytil za ruku, upřeně se jí zahleděl do očí a řekl: „Tak podívej, ty rozmazlená princezno! Já ženy nebiju, tedy každou tvoji facku ti vrátím polibkem! Takže si dobře rozmysli, jestli mě ještě uhodíš!“
Paloma se mu vytrhla a s nenávistným výrazem od něj odstoupila. Dívali se na sebe dlouhými pohledy, vzrušeně se zadýchávali. Až ho nakonec Paloma chytla kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Gonzalo její polibky opětoval. Zatímco mu Paloma rozepínala knoflíky u košile, Gonzalo jí svlékl vrchní část šatů. Paloma mu svlékla košili a polonazí padli na pohovku, kde jejich vášnivé polibky pokračovaly vášnivým milováním.

#####

Silvia a Raul se líbali na pohovce v jejím bytě. „Miluju tě!“ řekl jí Raul mezi polibky. „Já tě taky miluju!“ odvětila mu Silvia šťastně. Líbali se dál až do chvíle, než je vyrušil zvonek u dveří. „To bude Linda!“ usmála se Silvia.
„A tvůj bývalý!“ zamračil se Raul. „Mám jít s tebou otevřít? Aby si ušetřil nějaké poznámky?“
„Neboj, lásko, zvládnu to,“ usmála se Silvia, políbila ho a odešla otevřít. Když dveře otevřela, Linda jí padla do náruče. „Ahoj, mami!“
„Ahoj, zlatíčko moje! Jak jste se s tátou měli?“ zeptala se.
„Skvěle! Budu ti vyprávět!“ zasmála se Linda.
„Dobře, tak běž napřed a pozdrav zatím Raula!“
„Raul je tady? Super!“ zaradovala se Linda. „Ahoj, tati!“ rozloučila se s Juanem polibkem na tvář a odběhla.
„Děkuju ti, že jsi jí přivedl včas,“ usmála se Silvia na Juana.
„To už tu jako bydlí, nebo co?“ mračil se Juan.
„Zatím ne, ale třeba jednou bude!“ odvětila mu Silvia jakoby nic. „Měj se hezky, Juane!“ dodala s úsměvem a než stačil něco říct, zavřela mu dveře před nosem. Spokojeně se usmála a šla za svojí dcerou a Raulem.
Juana popadal vztek.

#####

Paloma a Gonzalo se oblékali. Stáli k sobě zády a oba byli hodně rozrušení z toho, co se stalo. Paloma byla tak rozklepaná, že si ani nedokázala zapnout pásek, který měla u šatů. „Nikdo se to nesmí dozvědět!“ řekla důrazně.
Gonzalo se k ní otočil. „To už tady jednou bylo, Palomo!“ připomněl jí.
„Zmlkni!“ okřikla ho, když se na něj také otočila.
„Palomo, měli bychom si vážně promluvit! To, co se teď stalo, už nebyl jen opilecký omyl! Oba jsme moc dobře věděli, co děláme!“
„Jestli o tom někomu řekneš, tak řeknu, že jsi mě znásilnil!“ pohrozila mu a rychle utekla z bytu.
Gonzalo nevěřícně zakroutil hlavou a rozběhl se za ní.

Paloma vyšla ze vchodu panelového domu a byla úplně mimo. Stále na sobě cítila každý Gonzalův polibek, každý dotek. Polévalo jí horko. Tentokrát si moc dobře uvědomovala, co se stalo. A uvědomovala si také to, že nikdy předtím takový pocit nezažila. Šla po chodníku a blížila se k přechodu. Mezitím vyšel z domu Gonzalo. „Palomo, počkej!“ rozběhl se za ní. Ale Paloma jakoby ho vůbec neslyšela. Šla dál a bez rozhlédnutí vstoupila na přechod. „Palomo, pozor!“ zakřičel Gonzalo vyděšeně, protože viděl to, co Paloma ne. Vůbec nevnímala svět, a i když řidička automobilu brzdila, srážce s Palomou nezabránila. Náraz ji odstrčil a ona zůstala v bezvědomí ležet na silnici.