„Palomo, Palomo, co je ti?“ přiběhl k ní Gonzalo vyděšeně. Paloma nereagovala.
„Já jsem ji nechtěla porazit! Brzdila jsem! Nešlo tomu zabránit!“ křičela řidička hystericky, když vystoupila z auta.
„Paní, prosím vás, uklidněte se a zavolejte sanitku!“ řekl jí Gonzalo a řidička ihned odběhla do auta pro mobilní telefon. Gonzalo mezitím Palomě nahmatal puls a alespoň částečně se mu ulevilo. „Palomo, prosím tě, vydrž!“ říkal jí utrápeně, přičemž ji hladil po vlasech.

O pár minut později už záchranáři nakládali Palomu na nosítkách do sanitky. Byla stále v bezvědomí.
„Mohu jet s vámi?“ zeptal se Gonzalo.
„Vy jste její manžel?“ zeptal se jeden ze záchranářů.
„Ne, já jsem její…“ nevěděl, co říct. Na jejich vztah snad neexistovalo ani pojmenování. Nakonec řekl to jediné, co byla pravda. „Jsem její kolega. Pracujeme spolu. Prosím, nechte mě jet s ní. Znám celou její rodinu. Můžu je zatím informovat, co se stalo.“
„Ano, tak pojďte,“ odvětil záchranář a Gonzalo nasedl. Chytil Palomu za ruku a držel jí za ni celou cestu do nemocnice.

#####

I když byla neděle, Alberto seděl v časopise ve své kanceláři a připravoval se na jeden složitý rozhovor. Osoba, na kterou čekal, právě zaklepala na dveře. „Pojď dál, Nicolasi,“ zavolal.
Dovnitř opravdu vstoupil Nicolas. „Dobrý den, pane Fuentesi,“ odměřeně ho pozdravil.
„Posaď se, prosím,“ ukázal Alberto na stoličku oproti němu. Když se Nicolas posadil, Alberto řekl: „Děkuji ti, že jsi přišel i takto v neděli!“
„Tak nějak jsem tušil, že náš rozhovor stejně nebude pracovní a že se mu stejně nevyhneme, takže jsem neřešil, co je za den!“ odvětil stále odměřeně.
Alberto jeho odměřenost samozřejmě viděl a chápal, a tak už nic neodkládal a přešel k tomu zásadnímu. „Nicolasi, Mariela ti už nejspíš všechno řekla. Teda pokud jsi to nevěděl už dřív!“
Nicolas se zamračil. „Tak se podívejte, pane Fuentesi, jestli si myslíte, že mě sem Mariela poslala jako nějakého špeha nebo co, tak to se pletete! Já jsem až do včerejška netušil, kdo je Francovým otcem! A zcela upřímně, raději bych dál žil v nevědomosti!“
„To chápu,“ přikývl Alberto zahanbeně, „Nicolasi, je mi jasné, že si o mně myslíš, jaký jsem mizera, ale já se opravdu snažím dělat pro Franca i pro Marielu maximum. Ale mám rodinu a nechci jí ublížit!“
„Víte co, pane Fuentesi, já nechci poslouchat žádné vaše obhajoby nebo výmluvy, je mi to jedno! To je mezi vámi a Marielou a já jsem jí slíbil, že se do toho nebudu plést. Dnes jsem přišel hlavně proto, abych zjistil, jestli tu mohu dál pracovat nebo jestli kvůli té nově nastalé situaci dostanu padáka!“
„Ne, Nicolasi, samozřejmě, že tu můžeš dál zůstat! Já jsem s tvou prací velmi spokojený! Přes to tě chci požádat, abys…“
„Abych nikomu neřekl o vašem tajemství!“
Alberto se sklopeným zrakem přikývl.
„Nebojte se, nikomu nic neřeknu! Ne snad proto, abych vás nějak chránil, ale abych chránil Marielu! Má už tak dost starostí a nechci, aby jí další starosti a problémy přibyly, kdyby to všechno vyšlo najevo!“
„Děkuji ti, Nicolasi!“
„A pokud možno, chci, aby tenhle rozhovor byl náš první a zároveň poslední na toto téma. Když spolu budeme řešit jen pracovní záležitosti, bude to tak lepší!“
„Souhlasím, Nicolasi! A ještě jednou ti děkuji!“

#####

Lorena se vracela domů s dvěma nákupními taškami v rukou. Když už byla skoro u vchodových dveří, zastavilo při chodníku auto. „Loreno, zbláznila ses?“ vyběhl z auta Lucas.
Lorena se na něj nechápavě dívala.
„Nesmíš přeci nosit těžké věci! Jsi těhotná!“ vynadal jí, když k ní doběhl a tašky jí vzal z rukou.
Lorena se ušklíbla. „Představ si, že když jsem byla těhotná poprvé, tak jsem byla úplně na všechno sama! A taky jsem si musela nějak poradit!“
„Ano, Loreno, vmeť mi to do tváře, kolikrát budeš chtít! Je mi to jedno! Stejně si to ani na vteřinu nepřestávám vyčítat! Ale teď už sama nejsi! Teď ti budu se vším pomáhat! Budu tu pro tebe, kdykoliv si budeš přát, aby tobě ani našemu dítěti nic nechybělo!“ pronesl Lucas rázně.
„Přestaň o něm mluvit jako o našem dítěti! Stále nevíš, jestli je tvoje!“
„Ale bude! Musí být! Proto nás dal osud zase dohromady! Abych všechny chyby napravil! Abychom mohli být všichni spolu! Ty, já, to dítě, co čekáš a naše dcera, kterou jistě brzy najdeme!“ šťastně se usmál.
Lorena to ale tak optimisticky neviděla. „Nezapomněl jsi náhodou, že jsem stále vdaná? A že ty jsi stále ženatý?“
„Mé manželství ale už nebude dlouho trvat!“ řekl vážně.
Lorena se na něj nechápavě podívala. „Víš co, půjdeme ke mně, nebudeme to tady řešit na ulici!“ rozhodla a oba vešli do vchodu panelového domu.

O něco později stáli v obývacím pokoji jejího bytu. „Jak jsi to myslel, že tvé manželství už nebude dlouho trvat?“ zeptala se.
„Právě jsem od Palomy odešel. Definitivně!“
„A to tě nechala odejít jen tak?“ podivila se Lorena. „To se zase nepokoušela o sebevraždu? Nebo se už nebojíš, že by se o ni pokusila?“
„Ne, nebojím! Jak jsem řekl přímo jí, na to se má až příliš ráda, aby si ublížila! Myslím si, že i tenkrát poprvé to na mě jen tak sehrála. Doopravdy by to neudělala! A navíc, já už s ní prostě nemůžu být! Teď najednou otvírám oči a vidím, jaká je a potom, co udělala včera, to byla ta poslední kapka!“ znovu se rozzlobil, když si vzpomněl, jak ublížila Berenice.
„Co udělala včera?“ zeptala se Lorena, ale vzápětí si to rozmyslela. „Ne, to nic, nechci to vědět! Ale ty bys měl něco vědět!“
„Co?“
„Mluvila jsem s Gonzalem a domluvili jsme se, že jestli to dítě bude jeho, vrátíme se k sobě! Dáme si druhou šanci!“
Lucas byl v šoku.

#####

Gonzalo seděl v nemocniční chodbě. Byl nervózní, protože o Palomě nic nevěděl. Na chodbě se objevila Camila s Diosmary a Berenice v zádech. „Gonzalo!“ zavolala na něj a Gonzalo jim šel naproti. „Gonzalo, co se stalo? Jak je Palomě?“ ptala se Camila vyděšeně.
„Nevím, Camilo, nechtějí mi nic říct, protože nejsem příbuzný!“
„A co se vlastně stalo? Říkal jsi, že ji porazilo auto!“
„Ano, vstoupila na přechod, vůbec se nerozhlédla a ta řidička to nedokázala dobrzdit!“ vysvětloval Gonzalo a ten okamžik měl stále před očima.
„Proboha, holčička moje!“ rozplakala se Camila.
„Mami, neboj, Paloma bude jistě v pořádku!“ utěšovala ji Diosmary.
„Rodina Palomy Morenové?“ zavolal do prázdna lékař, který vyšel z ambulance.
„Tady!“ zvolala Camila a všichni k němu přišli. „Pane doktore, jsem Camila Fuentesová! Co je s mou dcerou!“ ptala se vyděšeně.
„Mohu vás uklidnit, paní Fuentesová, vaše dcera bude v pořádku! Má jen pár odřenin a lehký otřes mozku! Proto si ji tu necháme do zítra na pozorování!“
„Děkuji, pane doktore!“ ulevilo se Camile i ostatním. „Můžeme ji vidět?“ zeptala se.
„Ano, za pár minut ji převezou na pokoj a pak si pro vás přijde sestra a dovede vás za ní!“ odvětil lékař, poté se omluvil a odešel.
„Camilo,“ oslovila svou sestru Helena, která dorazila do nemocnice i s Emílií. „Co je s Palomou?“ zeptala se vyděšeně.
Camila se usmála, protože už jí mohla říct jen dobré zprávy.

#####

„Loreno, to ale nemůžeš! Nemůžeš se vrátit ke Gonzalovi!“
„Nevím, proč bych nemohla? Je to můj manžel, a jestli spolu budeme mít dítě, pak není o čem přemýšlet!“ řekla Lorena vážně.
„Miláčku, jak to můžeš takhle říct? Vždyť miluješ mě!“ přistoupil k ní Lucas blíž a chytil ji za ruku.
Lorena se odtáhla. „Prosím tě, Lucasi, nemuč mě! Nemluv mi teď o lásce! Počkej, až se to dítě narodí, až budeme vědět, čí je, tak se vše vyřeší!“
„Takže mě chceš ujistit, že jestli to dítě bude moje, tak budeme spolu?“
„Ne, Lucasi, tak jsem to nemyslela!“
„Tak jak jsi to myslela?“
„Tady vlastně vůbec nejde o to, čí to dítě bude nebo ne! Ať už bude tvoje nebo Gonzalovo, tak ty a já spolu stejně nebudeme!“
„Loreno, co mi to tu povídáš?“
„Lucasi, v posledních měsících nedělám nic jiného, než přemýšlím o nás dvou! A došla jsem k tomu, že my dva jsme měli šanci tenkrát před lety a tu jsme promarnili! Teď už je na všechno pozdě! Už jsme každý někde jinde, a kdybychom byli spolu, jen bychom všem okolo sebe ublížili!“
Lucas nesouhlasně pokroutil hlavou. „Ne, Loreno, to jsou nesmysly, co mi tu říkáš! Ty mě miluješ a já miluju tebe! A tak to bude už navždycky! A to je nejdůležitější! Naše láska! Nic jiného!“
„Lucasi, myslím, že bys už měl jít!“ začínala z něj být nervózní.
„Ne,“ přitáhl si ji k sobě, pevně ji sevřel v náručí, „nikdo mě odsud nedostane!“ a začal ji líbat. Lorena se chvíli bránila, ale nakonec jeho polibkům podlehla. Nejspíš by to zašlo i dál, ale přerušil je zvonek u dveří. Lorena se z Lucasovy náruče rychle vytrhla, nešťastně se na něj podívala a šla otevřít. Lucas zoufale vzdychl.
Lorena si před vchodovými dveřmi upravila vlasy, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a otevřela.
„Neruším?“ zeptal se Eduardo s úsměvem od ucha k uchu.
„Já asi špatně vidím!“ byla Lorena v šoku.
„Ne, sestřičko, vidíš dobře! Jsem to já a v celé své kráse!“ rozesmál se Eduardo a pevně ji objal.
Lorena se ho stejně pevně držela a při tom se rozplakala.
„Ale to snad ne,“ rozesmál se Eduardo, když se jí podíval do očí, „až tak tě můj příchod dojal?“
„Asi ano,“ přes slzy se Lorena usmála. „Už je to dlouho, co jsme se viděli naposled!“
„To je pravda,“ usmál se Eduardo, „ale teď si mě užiješ až až, to se neboj!“ zasmál se. „A co můj milovaný švagr? Myslíš, že mu taky ukápne slza, až mě uvidí?“ ta představa ho velmi pobavila. Chytl Lorenu kolem ramen a došli spolu do obývacího pokoje. Tam ale nebyl Gonzalo, jak Eduardo očekával, ale pro něj cizí muž. „Aha, přišel jsem nevhod?“ zeptal se.
„Ne, tady Lucas je už na odchodu,“ řekla Lorena a pohledem Lucase žádala, aby ji poslechl.
„A to nás ani nepředstavíš?“ zeptal se Eduardo Loreny.
„Lucasi, to je Eduardo Guellar, můj bratr,“ představovala je Lorena, zatímco si oba podali ruce, „a to je Lucas Moreno, můj…“
„Tvůj co?“ zeptal se Eduardo.
„To by mě také zajímalo!“ dodal Lucas.
Lorena naštěstí nemusela odpovídat, protože Lucasovi zazvonil telefon. Byla to Camila, která ho informovala o tom, co se stalo Palomě. „Omluvte mě, musím jít,“ řekl vyděšeně poté, co hovor ukončil.
„Lucasi, stalo se něco?“ zeptala se Lorena.
„Paloma!“ řekl jen a vyběhl z bytu pryč.
Eduardo tam jen zmateně stál. „Uniklo mi něco?“ zeptal se.
„Eduardo, posadíme se,“ řekla Lorena a oba se posadili na pohovku. „Musím ti toho hodně říct,“ a začala mu vyprávět svůj příběh, který začal už před víc jak čtrnácti lety.

#####

Fernando se vrátil domů. Stále se nemohl vzpamatovat z toho, co se právě dozvěděl. ,Emília je do mě zamilovaná?‘ honilo se mu stále hlavou. Z myšlenek ho vyrušilo zvonění mobilního telefonu. Vyndal ho z kapsy u tepláků, podíval se na displej a hovor přijal. „Ahoj, Alexi! … No, nic moc, však víš, co se mi stalo. … Cože? Ta nabídka stále platí? … A kdy bych musel odletět? … Hned zítra? … A víš co? Já to beru! … Dobře, ještě zavolám, ahoj!“ Hovor ukončil ve chvíli, kdy se domů vrátil Marcelo. „Fernando, pomohl běh? Pročistil sis hlavu?“
„No vlastně ani moc ne,“ odvětil Fernando zamyšleně.
„Fernando, děje se něco?“
„Tati, vzpomínáš si na Alexe Martíneze?“
Marcelo se zamyslel a vzpomněl si. „To byl tvůj spolužák z vysoké, ne?“
Fernando přikývl. „Víš, on teď žije v New Yorku a pracuje pro New York Times. Před několika měsíci mi volal a nabídl mi místo v jednom školícím kurzu, který by mi mohl zvýšit kvalifikaci. Já jsem ho ale tehdy s díky odmítl, protože jsem si myslel, že budu mít úplně jiné starosti. Myslel jsem si, že touto dobou budu zasnoubený a budu chystat svatbu, ale jak víme, to se neděje,“ zesmutněl, „a on mi právě teď volal a ptal se, jestli jsem si to nerozmyslel, že by to místo ještě měl, ale že bych musel odletět hned zítra. A já jsem nakonec souhlasil. Možná, když odjedu, pomůže mi to se s tím vším konečně srovnat!“
Marcelo mu položil ruku na rameno a usmál se. „Sice mi budeš chybět, ale určitě ti to schvaluju! Dostaneš se do jiného prostředí, poznáš nové lidi a pak třeba pochopíš, že všechno je vlastně tak, jak má být! Že by si s Diosmary nakonec opravdu nebyl šťastný!“
„Ano, je to asi tak. Obzvlášť po tom, co jsem se před chvíli dozvěděl!“
„Co ses dozvěděl?“
„To nic, tati! Půjdu si zabalit,“ pousmál se a odešel do svého pokoje.

#####

„Loreno, já vůbec nevím, co ti na to mám říct!“ byl Eduardo v šoku.
„Nemusíš nic říkat! Řekla jsem ti toho tolik, že to musíš chvíli vstřebávat, je mi to jasné! V tuto chvíli mi úplně stačí, že jsi tady a že budeš má další opora!“ pousmála se.
„Samozřejmě, že budu!“ objal ji. „Tak já mám někde skoro patnáctiletou neteř,“ zvolal šokovaně, „a možná další na cestě! Nebo to bude synovec?“ zeptal se, když se odtáhl.
„To nevím! Ani si to nechci nechat říct. Chci se nechat překvapit, stejně jako poprvé!“ pousmála se Lorena.
„A co Gonzalo? A co ten Lucas? Mám ho jít zbít?“ zeptal se Eduardo zcela vážně.
„Ne, nemusíš,“ zasmála se Lorena. „Ale teď už o tom nechci mluvit, nezlob se. Vyprávění toho všeho mě vždycky hrozně vyčerpá!“
„To chápu!“
„No a teď vyprávěj ty! Co tě vedlo k tomu sem přijet? A na jak dlouho?“
„Na jak dlouho to ještě nevím, ale řekl jsem si, že to chce pauzu. Mám už toho cestování taky nějak nad hlavu, a tak jsem se rozhodl na chvíli se usadit. A kde jinde než poblíž mé milované sestřičky!“ zasmál se a políbil ji na tvář. „A taky co nejdál od táty, protože ten by mi asi rovnou jednu natáhl za to, že jsem se mu několik let neozval!“ ušklíbl se.
„Jo tak to máš pravdu! Táta je na tebe naštvaný! Ale budu tě muset zklamat! Tady mu neunikneš!“ poťouchle se usmála.
„Jak to myslíš?“
„Táta tu bydlí se mnou. Když jsem mu řekla celou pravdu o své minulosti a potom, co ode mě Gonzalo odešel, tak se ke mně táta nastěhoval.“
„Cože?“ zvolal Eduardo šokovaně a v šoku byl i nadále, protože v tu chvíli do místnosti Pedro vstoupil.
„Eduardo?“ zvolal Pedro překvapeně.
„Ahoj, tati,“ opatrně pozdravil a postavil se.
„A to je všechno, co mi řekneš? Jen ,ahoj, tati‘? Co takhle v dnešní době moderních technologií dát o sobě vědět! Že jsi v pořádku! Aby se pak o tebe člověk nebál!“ zlobil se Pedro.
„Já vím, tati, ale tak vždyť mě znáš! Na to, abych se hlásil ,jsem tam a tam‘, jsem nikdy nebyl. A navíc se o mě přece nemusíš bát! Umím se o sebe postarat!“ snažil se z toho Eduardo vybruslit, jak nejlépe dovedl.
„Tati, tak se na něj nezlob,“ přimlouvala se Lorena, „buď rád, že je tady! Aspoň jsme zase všichni pohromadě!“ usmála se.
Lorenin úsměv nakonec Pedra obměkčil. „Pojď sem, ty pacholku!“ rozevřel Pedro náruč a svého syna objal.

#####

Lucas přiběhl do nemocnice. Na chodbě uviděl sedět Diosmary, Emílii, Helenu a Berenice. „Co je s Palomou? Jak je jí?“ ptal se vyděšeně.
„Neboj se, Lucasi, je v pořádku,“ odvětila mu Helena. „Má jen pár odřenin a lehký otřes mozku. A právě kvůli tomu otřesu se lékař rozhodl, nechat si ji tu do zítřka na pozorování!“
„Ale už je při vědomí. Naši u ní právě jsou,“ dodala Emília.
„A co se vlastně stalo?“ zeptal se Lucas.
„Porazilo ji auto, když přecházela přes přechod,“ odpověděla Diosmary. „Byly jsme s mámou a Berenice doma, když nám Gonzalo volal, co se stalo!“
„Gonzalo? Co ten s tím má společného?“ zvolal Lucas naštvaně.
„Viděl jsem to!“ řekl Gonzalo. Seděl na druhé straně místnosti, a tak ho Lucas neviděl, když přišel. Otočil se na něj a naštvaně se zeptal: „A co přesně se stalo?“
„Paloma na ten přechod vstoupila úplně bezmyšlenkovitě. Ta řidička nedokázala zabrzdit včas!“ vysvětlil Gonzalo.
„A jak to, že jsi u toho byl zrovna ty?“ byl Lucas stále naštvaný.
Gonzalo mu už nestihl odpovědět, protože se právě vrátili Alberto s Camilou. A Gonzalo byl vlastně rád, protože by nevěděl, co říct.
„Lucasi, to je dobře, že jsi tady!“ objala ho Camila. „Paloma se na tebe pořád ptá! Běž za ní, prosím tě!“
Lucas na nic nečekal a odešel.
„Camilo, jak se Paloma cítí?“ zeptala se Helena.
„Je hlavně v šoku. Jinak po fyzické stránce se cítí celkem dobře!“ odvětila jí už klidným hlasem, když konečně viděla svou dceru v pořádku.
„Tak to se nám všem ulevilo!“ oddechla si Helena a objala Berenice, kterou měla po svém boku.
„Alberto, Camilo,“ ozval se Gonzalo. „Já už půjdu, chtěl jsem tu jen počkat, než budu vědět, co s Palomou je. Teď už vím, že jí je dobře, tak vás tu nechám!“
„Gonzalo, počkej,“ oslovil ho Alberto. „Musím ti poděkovat, že ses o Palomu postaral! Kdyby nebylo tebe, kdoví, jak by to dopadlo!“
„Ne, Alberto, neudělal jsem nic výjimečného! Paloma je v pořádku a to je hlavní!“ pousmál se a odešel.

Lucas vešel do Palomina pokoje. Paloma měla na čele malou náplast a zavázanou levou ruku. „Lucasi!“ rozzářila se.
„Palomo!“ oddechl si, že ji vidí, protože cestou do nemocnice si představoval ty nejhorší scénáře. Přisedl si k ní a objal ji. Paloma se ho pevně držela. „Lásko, přišel jsi za mnou!“ usmívala se.
„Palomo, co jsi to provedla!“ pokroutil nešťastně hlavou. „To ses opravdu chtěla zabít, protože jsem tě opustil?“ nenapadla ho jiná varianta toho, co se stalo.
Paloma vykulila oči. To, co se stalo, opravdu mohlo vypadat jako skutečný pokus o sebevraždu. Lucas jí dal právě do ruky ideální zbraň, jak si ho udržet. A ona tu zbraň nehodlala zahodit. Odtáhla se od něj a zatvářila se, co nejnešťastněji. „A co jsem měla dělat, Lucasi? Já tě opravdu miluju a nedokážu bez tebe žít, pochop to! Jsi moje všechno!“ rozplakala se. „Chápu, že ses na mě rozzlobil i kvůli tomu s Berenice, ale ona mě naštvala a já se prostě neudržela. Teď mě to samozřejmě mrzí!“ přetvařovala se.
„Palomo, já jsem ti nikdy nechtěl ublížit, ale…“
„Ne, miláčku, už žádné ale! Prosím tě, přísahej mi, že zůstaneš se mnou! Že mě nikdy neopustíš! Přísahej na svou dceru, že nedovolíš, abych znovu trpěla tak jako dnes! Prosím, přísahej!“
Lucas byl zahnán do kouta. Neměl ale na výběr. Paloma mu právě dokázala, že by byla opravdu schopná se zabít, kdyby ji opustil. A kdyby se jí něco stalo, do konce života by si to vyčítal. „Ano, přísahám!“ řekl vážně.
Paloma se rozzářila jako sluníčko. „Miluju tě, lásko, miluju!“ políbila ho. „Odteď budeme zase tak šťastní, jako dřív! Udělám pro to všechno!“ znovu ho políbila a pak ho pevně objala.
Lucas se cítil zoufale.

#####

Další den ráno seděl Gonzalo ve své kanceláři a kontroloval článek, který právě napsal. Po chvíli ho vyrušilo klepání na dveře. „Ano, dále!“ zavolal a pokračoval ve čtení.
„Pracovitý jako vždy!“ zasmál se Eduardo.
„Eduardo?!“ zvolal Gonzalo překvapeně.
„Ano, ano, jsem to já!“ smál se.
„No to snad není možný!“ zasmál se i Gonzalo, vstal a svého švagra objal. „Tak tuhle návštěvu jsem opravdu nečekal,“ řekl stále překvapeně, když se znovu posadil a Eduardo na místo oproti němu. „Proč jsi nedal vědět, že přijedeš?“
„Chtěl jsem vás všechny překvapit a očividně se povedlo!“ smál se Eduardo. „I když teda popravdě, víc mě překvapila Lorena a situace, ve které se oba nacházíte!“ dodal opatrně.
„Ani mi nemluv!“ řekl Gonzalo smutně. „Každý den si říkám, že jsem neměl přijímat tuhle pracovní nabídku. Kdybych ji nepřijal, bylo by mezi námi všechno v pořádku a já bych nemusel přemýšlet nad tím, jestli dítě, co čeká je moje!“
Eduardo chtěl reagovat, ale přerušilo ho klepání na dveře. „Dále,“ zavolal Gonzalo a dovnitř vešla Emília. „Gonzalo, promiň, že ruším, ale až budeš mít chvíli, táta by s tebou chtěl mluvit!“
„Dobře, Emílie, za chvíli tam budu,“ odvětil jí s úsměvem. „Mimochodem, představím vás,“ dodal a postavil se. Eduardo také. „Emílie, to je Eduardo, Lorenin bratr a to je Emília Fuentesová, jedna z dcer majitele!“ představil je.
„Těší mě,“ podala mu Emília ruku.
„Mě víc,“ čarovně se Eduardo usmál a políbil ji na ruku. „Jedna z dcer majitele? A jsou vaše sestry také tak krásné?“ flirtoval s ní.
Emília se pousmála. „Mé sestry jsou mnohem krásnější!“ řekla skromně, omluvila se a odešla.
Eduardo se otočil na Gonzala a ten se výborně bavil. „No, co je?“ zeptal se Eduardo nevinně.
„Vidím, že ses vůbec nezměnil! Flirtuješ s každou sukní, která projde kolem tebe!“ smál se Gonzalo.
„Jak jinak!“ zasmál se Eduardo.

#####

„Lucasi, je dobře, že jsi přišel!“ řekla mu Lorena, když se zastavili v obývacím pokoji jejího bytu. „Včera se určitě něco stalo, že? Něco s Palomou? Jen její jméno jsi řekl, než jsi odešel!“
Lucas smutně přikývl. „Paloma se včera pokusila o sebevraždu! Opravdu!“
„Cože? A co je s ní?“ vyděsila se Lorena.
„Naštěstí nic vážného!“
„A co udělala?“
„Vběhla na přechodu pod auto!“
„Proboha!“
„Dnes by ji měli pustit z nemocnice! Nechali si ji tam přes noc pro jistotu na pozorování!“
„Lucasi, to je mi líto!“ soucitně ho pohladila po rameni. Lucas jí za ruku chytil a pevně ji sevřel. „Loreno,“ upřeně se jí zahleděl do očí, „musel jsem jí přísahat, že s ní zůstanu! Kdybych to neudělal a něco by se jí stalo, vyčítal bych si to do konce života!“ řekl zoufale.
Lorena na něj smutně hleděla.