„Loreno!“ vysoukal ze sebe po nějaké době Lucas.
„My se známe?“ podivila se Lorena. „To je zvláštní vůbec si na vás nevzpomínám!“ schválně si s ním pohrávala.
„Loreno, prosím tě!“ pokroutil Lucas hlavou, „já jsem …,“
„Ty jsi muž, co mi zničil život!“ zvolala Lorena nenávistně. „Ale vlastně ne, beru to zpět! Ty ses mi ho jen pokusil zničit, ale k tvé smůle jsem se z toho dna, do kterého si mě dostal, dokázala zvednout! Nejen, že jsem teď mnohem silnější, ale navíc mám po svém boku muže, který ví, jak se má chovat k ženě! Který ví, co je to milovat!“ zdůraznila a vydala se po schodech nahoru do Gonzalovy kanceláře.
Lucas byl tak ohromený její svérázností, že se nezmohl ani na slovo.

#####

„Tak mě tady máš!“ vešla do Fernandovy kanceláře Diosmary.
„Miláčku!“ Fernando se doširoka usmál a šel ji políbit.
„Tak copak máš na srdci?“ zeptala se Diosmary.
„Chci tě vzít dnes na večeři, takže abys věděla, že si nemáš nic plánovat!“
„To tě ale zklamu, Fernando, protože já už plány na večer mám.“
„A jaké?“ zeptal se Fernando. „Komu dáš přednost přede mnou?“
„Anitě,“ odvětila mu Diosmary. „Slíbila jsem jí, že si dnes vyrazíme na diskotéku. Navíc jsme spolu dlouho nikde nebyly!“ dodala.
Fernando zesmutněl. „A já jsem se tak těšil, že strávíme večer spolu!“
„Vždyť ho spolu trávíme skoro každý den!“ připomněla mu Diosmary. A mně už ten stereotyp vážně přestává bavit, pomyslela si. „Jeden den to beze mě přežiješ!“ dodala a pousmála se.
„Tím bych si nebyl tak jistý! Víš, jak moc tě miluju!“ usmál se na ni. „A i jen jeden jediný den bez tebe je pro mě utrpení!“
„Ale tak to vlastně nebude celý den, protože teď se vidíme!“ zasmála se Diosmary. „Jedná se jen o večer a ten si jistě brzy vynahradíme!“ usmála se.
Fernando se na ni usmál a políbil ji. „Miluju tě!“
„Já tebe taky,“ odvětila mu. Fernando ji objal a ona přemýšlela, jestli to, co řekla, je vůbec ještě pravda.

#####

Lorena čekala na Gonzala v jeho kanceláři. „Promiň, miláčku, že to tak trvalo,“ řekl, když konečně přišel, „ale Alberto mi musel říct, na čem budu pracovat,“ posadil se oproti ní na své místo.
„To nic, to čekání mi nevadilo,“ odvětila mu Lorena a šťastně se přitom usmívala.
„Miláčku, co se děje? Proč se tak usmíváš?“
„Až ti to řeknu, tak na mě budeš hrozně pyšný!“ usmívala se.
„To jsem pořád!“ usmál se Gonzalo.
„Já vím, ale teď budeš ještě víc!“ zasmála se Lorena. „Jen co si s Emílií odešel, tak jsem potkala Lucase!“ řekla.
Gonzalovi úsměv z tváře ihned zmizel. „A?“
„Postavila jsem se mu hezky zpříma a řekla jsem mu, že mě nedokázal zlomit a že jsem teď díky tomu mnohem silnější! A taky díky tobě!“ pronesla Lorena hrdě. „Tolik jsem ho tím zaskočila, že ze sebe nevypravil ani hlásku!“ zasmála se.
„Měla jsi pravdu!“ usmál se Gonzalo. „Jsem na tebe pyšný ještě víc!“
Lorena se šťastně usmála. „Ale teď už tě nebudu zdržovat,“ řekla po chvíli a postavila se, „první den v práci, to nebudeš vědět, kam dřív skočit,“ zasmála se.
„Asi tak,“ rozesmál se Gonzalo a přistoupil k ní. „Budu se snažit přijít, co nejdřív,“ usmál se na ni a políbil ji.
„Budu na tebe čekat,“ usmála se Lorena. Dala se k odchodu, ale ve dveřích se ještě zastavila a otočila se na něj: „A Gonzalo!“
„Ano?“
„Pamatuj, že jsi mi slíbil, že si s Lucasem nebudeš přidělávat problémy!“
„Pokusím se,“ řekl Gonzalo ne moc nadšeně.
„Děkuju,“ usmála se Lorena, „miluju tě!“
„Miluju tě!“ usmál se na ni Gonzalo.
Lorena mu úsměv opětovala a odešla.

#####

Silvia seděla ve své kanceláři a snažila se dovolat svému bývalému manželovi. Dlouho to nikdo nebral, až když to Silvia chtěla vzdát, tak to někdo vzal, ale ta dotyčná osoba byla ta poslední, s kterou chtěla Silvia mluvit. „Můžu mluvit s Juanem, prosím?“
„Nevíte, že je slušnost se představit?“ ozvalo se v telefonu.
„Ty moc dobře víš, kdo jsem!“ řekla Silvia podrážděně. „A teď mi dej Juana!“
„Je mi líto, ale to nemohu,“ odvětila jí Penelope, která pochodovala po svém a Juanově velkém a luxusním bytě. „Juan je totiž v práci a mobil si zapomněl doma!“
„A byla bys tak laskavá a řekla mu, aby mi zavolal? Ráda bych totiž věděla, z jakého důvodu si v pátek nevezme svou dceru! V tom svém mini vzkazu, co mi nechal na mobilu, se o tom nezmínil!“
„Ale drahá, Silvie, kvůli tomu ti nemusí volat! To ti můžu říct i já!“ zasmála se Penelope, „Juan mě totiž bere na romantický víkend do Paříže! Od naší svatby má první volný víkend, a tak si chceme konečně udělat líbánky!“ šťastně se usmívala a byla spokojená, že jí to mohla říct právě ona. „A taky ještě …,“
Silvia už to nedokázala dál poslouchat a zavěsila. Měla, co dělat, aby se nerozplakala. Sice Juana nenáviděla, jenže v koutku duše ho ale i pořád milovala. A za to nenáviděla ještě víc samu sebe. Rozhodla se, že se půjde uklidnit na toaletu, a tak vyšla na chodbu. Dveře ale otevřela trochu prudčeji, a tak málem uhodila právě procházející Lorenu. „Pane Bože, jste v pořádku?“ zeptala se.
„Ano, jsem, jen jsem se trochu lekla!“ zasmála se Lorena.
„Promiňte mi, byla to má vina!“
„Ne, byla to moje vina! Nemusela jsem chodit tak blízko těch dveří,“ odvětila jí Lorena.
„Neznáme se?“ zamyšleně si ji Silvia prohlížela.
„Neznáme,“ odvětila jí Lorena, „ale je možné, že jste mě včera zahlédla na té oslavě časopisu! Já jsem totiž Lorena Reyesová, manželka Gonzala Reyese, vašeho nového kolegy,“ představila se.
„Ach ano, vy jste ta hrdinka!“ rozesmála se Silvia.
Lorenu už to ani nepřekvapilo. Nejspíš tu je teď opravdu pro všechny hrdinka. A to vlastně ani nic neudělala. „Ano, to jsem já,“ zasmála se.
„Já jsem Silvia Hidalgová,“ podala jí Silvia ruku. „Taky tu pracuju jako redaktorka. O Gonzalovi už jsem slyšela, ale osobně jsem ještě neměla tu čest!“
„Moc mě těší, Silvie,“ stiskla jí Lorena ruku a usmála se. „A asi vás zdržuji, že? Někam jste nejspíš chtěla jít!“
Silvia si uvědomila, že na svůj vztek vůči Juanovi úplně zapomněla. A to díky Loreně, která jí byla moc sympatická, a tak všechno zlé vypustila z hlavy. „Já vím, že je to asi brzo, když se vůbec neznáme, ale nebudeme si tykat?“ navrhla.
„Moc ráda,“ usmála se Lorena. Obě si ještě jednou podaly ruce a usmály se na sebe. Měly pocit, že právě získaly jedna v druhé kamarádku.

#####

Na Fernandovu kancelář někdo zaklepal. „Dále?“ zavolal.
Dovnitř nakoukl Gonzalo. „Pamatuješ si ještě na mě?“ zeptal se se smíchem.
„Gonzalo Reyes,“ rozesmál se Fernando.
Gonzalo vešel dovnitř a oba se objali. „Jak se vede, kámo?“ zeptal se Fernando.
„Víc než dobře,“ odvětil mu Gonzalo. „Jsem šťastně ženatý, právě jsem získal vysněnou práci, co víc si přát!“ usmíval se.
„A navíc si zpátky mezi starými přáteli!“ dodal Fernando.
„To taky! Však jste mi všichni chyběli! Tolik srandy, co jsme si užili spolu, jsem už nikdy nezažil!“
„No jo, to byly časy,“ vzdychl Fernando, „rád na ně vzpomínám!“
„No a co ty? Jak se vede?“ zeptal se Gonzalo.
„Já jsem na tom taky celkem podobně jako ty,“ odvětil mu Fernando. „Sice ještě nejsem ženatý, ale co není, může brzy být, protože už šest let chodím s Diosmary!“
„S Diosmary? Prosím tě,“ rozesmál se Gonzalo. „A to jste se jako děti moc nemusely!“ vzpomínal se smíchem.
„Hm, asi jako ty a Paloma!“
„Já a Paloma? To bylo ještě horší!“ řekl Gonzalo a oba se rozesmáli. „Ale tak je jasné, že v dospívání vidíme všechno a všechny jinak! Takže jestli vám to s Diosmary klape, tak vám to samozřejmě přeju!“ dodal Gonzalo s úsměvem.
„Díky,“ usmál se Fernando.
„A co Raul?“
„Ten tu taky pracuje! Dělá tu fotografa!“
„Koukám, že je všechno při starém!“ zasmál se Gonzalo.
„Teď už opravdu ano! Protože s tebou je naše stará parta zase kompletní!“
Gonzalo se usmál.
„Fernando, můžu na chvíli?“ vešel do kanceláře Lucas. A v tu chvíli nastalo trapné ticho. Fernando se na oba střídavě díval a netušil, co se stane.
„No mám hodně práce, takže už jdu, omluvte mě,“ řekl Gonzalo a odešel. Na Lucase se ani nepodíval.
„Tak tady by se teď napětí dalo krájet!“ podotkl Fernando.
„Co chtěl?“ zeptal se Lucas.
„Jen mě přišel pozdravit! Víš přeci, že jsme byli v dětství kamarádi!“
„A budete i teď?“
„Na co narážíš?“ zeptal se Fernando.
„To nic,“ mávl Lucas rukou. „Říkal ti něco o Loreně?“
„Ano, že je s ní moc šťastný!“
Lucas se zamračil. „Ráno jsem ji tady viděl!“
„A mluvil si s ní?“
„Ano! Vlastně ne,“
„Tak ano nebo ne?“
„Spíš ne,“ odpověděl Lucas, „protože mluvila hlavně ona! A už to není ta naivní ustrašená holka!“
„To sis snad ani nemyslel, ne?“ zeptal se Fernando.
„Já ani nevím, co jsem si myslel,“ vzdychl Lucas zmateně.

#####

„Penelope, pěkně si jí to nandala!“ chválila svou dceru Nadia de Quintana po tom, co domluvila se Silvií.
„Já vím! A pořádně jsem si to užívala!“ smála se Penelope. „Jenom mě mrzí, že jsem u toho neviděla její výraz! Ta musela pořádně zuřit!“
„A koho ten víkend v Paříži napadl? Tebe nebo Juana?“ zeptala se Nadia.
„Mně a musela jsem ho hodně přesvědčovat, protože se mu nechtělo, právě kvůli té holce,“ šklebila se Penelope, „že by ji takhle neviděl hrozně dlouho a bla bla bla, ale nakonec jsem zvítězila! Zapojila jsem do toho svůj okouzlující šarm a bylo to!“ smála se.
„A udělala si dobře! Jen v tom pokračuj! Proč ty by sis měla starat o nějakého cizího spratka!“
„Musím v tom pokračovat! Musím docílit toho, aby vůbec zapomněl, že má dceru!“ umínila si Penelope. „Protože takhle má pořád něco, co ho spojuje s jeho bývalou!“
„Copak ty si myslíš, že ji ještě miluje?“ zeptala se Nadia.
„Mně při vášnivých nocích šeptá do ucha, že splňuju všechny jeho touhy!“ vítězně se Penelope usmívala. „Takže že by tu chudinku Silvii ještě miloval, to rozhodně ne! Ale ta malá holka je problém, takže musím Juanovi zpřetrhat všechny vazby k ní a tím pádem i k jeho bývalé! Nesmím prostě nic riskovat!“
Nadia souhlasně přikyvovala.

#####

Bylo pozdě odpoledne, když do Gonzalovy kanceláře vstoupil Lucas. „Ani se nedivím, že tě nenaučili klepat!“ podotkl Gonzalo.
„Hele, Gonzalo, my dva si musíme vážně promluvit!“
„Jo, asi se tomu nevyhneme,“ Gonzalo vstal od stolu, „ale mluvit budu akorát já! Budu k tobě naprosto upřímný, Lucasi! Kdyby to bylo na mně, tak už na nic nečekám a právě ti rozbíjím hubu! Jenže moje manželka,“ řekl velmi důrazně, „mě požádala, abych si s tebou nepřidělával problémy! A já chci její přání respektovat! Takže pokud se my dva spolu budeme bavit, tak jedině o práci! Žádné jiné společné téma my dva nemáme!“
„Tak dobře,“ nebyl Lucas moc nadšený, ale věděl, že s Gonzalem nijak nehne. Aspoň ne v tuto chvíli. Dal se k odchodu, když ho ještě Gonzalo zastavil a řekl: „Když už jsi tady, tak se tě zeptám na něco pracovního. Alberto mi řekl, že tu máte stará čísla časopisů, tak abych se na ně podíval, až budu mít čas, a prý je máš ty.“
„Nechám ti je u sebe na stole! Když je budeš potřebovat, tak si pro ně přijď!“
„Díky!“
Když Lucas odcházel, Gonzalovi zazvonil mobil a Lucas ještě zaslechl, že je to Lorena. Proto zůstal stát za dveřmi a poslouchal. Gonzalo říkal Loreně, že má před sebou ještě hodně práce, a protože toho chce mít první den, co nejvíce udělané, přijde asi hodně pozdě, tak aby na něj nečekala. Bude sama doma, pomyslel si Lucas, toho musím využít. Procházel chodbou, když i jemu začal v kapse zvonit mobil. „Haló?“
„Miláčku, to jsem já! Jakpak se máš?“ ptala se Paloma, která seděla s Freddym v jedné kavárně.
„Dobře a ty?“
„Já naprosto báječně! S Freddym jsme vykoupili snad celé obchodní centrum, a víš, jak miluju nakupování, tak si umíš představit, jak jsem happy!“ smála se Paloma.
„Ano to umím!“ vyvrátil Lucas oči v sloup.
„Uvidíme se večer?“
„Nemůžu, mám hodně práce! Nejspíš tu zůstanu až do noci!“ vymluvil se.
„Ale to je škoda!“
„Promiň, Palomo, už musím končit. Tvůj otec mi něco chce,“ znovu se Lucas vymluvil a zavěsil.
„Bude v práci až do noci!“ zamračila se Paloma.
„Ale to je mrzuté, holubičko!“ pokroutil Freddy hlavou. „Co tedy budeš dělat?“
„Nevím, asi se unudím k smrti!“
„Ale taková ošklivá slovíčka, no fuj, fuj!“ zamračil se na ni Freddy. „A co to udělat takhle?“ rozesmál se.
„Co?“
„Když nemůže jít Mohammed k hoře, musí jít hora k Mohammedovi!“
Paloma se rozzářila jako sluníčko. „Freddy, teď mě ale něco napadlo! Já mu tu práci trochu okořením!“ zasmála se.
Freddy chtěl vědět, co jí napadlo, a tak mu to pošeptala, a ten pak radostí zatleskal jak malé dítě. „Moje holubička je ale mazaná!“
Paloma se spokojeně usmívala.

#####

Byl večer. Diosmary a Anita se výborně bavily na diskotéce. Seděly u baru a hodnotily tam snad každého muže. „Podívej, tamten blonďák by stál za hřích!“ podotkla Anita se zájmem.
„Ach jo, jak já ti závidím!“ povzdychla si Diosmary. „Můžeš tady mít každýho chlapa, na kterýho ukážeš! Nikdo a nic tě nesvazuje!“
„A já ti zase třeba závidím tvůj vztah s Fernandem! Taky bych chtěla mít někoho, kdo by mě miloval!“
„Já neříkám, že je na tom něco zlého, samozřejmě je to krásné, když máš někoho, kdo tě miluje!“ usmála se Diosmary, „jenže jsem s Fernandem už šest let a náš vztah je takový stereotyp, že se z toho můžu zbláznit! Víš, vadí mi, že už nikdy nezažiju třeba jen první polibek! Vždycky jsem měla ráda to malé tajemství okolo toho, s kým jsem chodila! Bavilo mě ho postupně poznávat a zamilovávat se do něj! Teď už se jenom nudím! Nezažívám žádné dobrodružství!“ vzdychla.
„Tak vždyť se můžeš s Fernandem rozejít!“
„To bych mu nemohla udělat! Vím, jak mě miluje a nedokázala bych mu ublížit! Navíc naši už nejspíš počítají i s tím, že se jednou vezmeme!“
„No, jak myslíš!“ pokrčila Anita rameny a odpila si ze skleničky bílého vína.
„Anito, myslím, že někdo po tobě pokukuje! A navíc jde rovnou sem k nám!“ pošeptala jí Diosmary.
„Co? Kde?“ rozhlédla se Anita, ale to už u nich černovlasý mladík stál. „Bavíte se děvčata?“ zeptal se.
„Ano,“ odvětila mu Diosmary.
„Já jsem Nacho,“ představil se mladík. Ve skutečnosti se ale jmenoval Nicolas Colorado. Když ale měl v úmyslu sbalit holku na jednu noc, vždy se představil jiným jménem.
„Já jsem Doris a to je Amaranta,“ představila sebe a Anitu Diosmary. Ona ale jiná jména řekla jen z legrace. Anita na ni vykulila oči a Diosmary na ni se smíchem mrkla.
„Zatančíš si?“ zeptal se Nicolas.
„Jasně,“ odvětila mu Anita, jenže až potom se na něj podívala a viděla, že se dívá na Diosmary.
„Já?“ podivila se Diosmary. „Tak dobře!“ souhlasila a odešli na taneční parket.
Proč si vždycky všichni vyberou ji?, pomyslela si Anita, jak já ji nenávidím!

#####

Paloma vystoupila z výtahu v časopise VERDAD. Všude bylo ticho a prázdno. Tím líp, pomyslela si. Zamířila si to rovnou k Lucasovi do kanceláře. Jenže tam nebyl. „Asi si jen pro něco odskočil,“ řekla si a uvědomila si, že je to vlastně dobře, že tam není. Takhle ho překvapí ještě víc. Šibalsky se usmála a začala se svlékat. Když byla úplně nahá, sedla si do jeho křesla. Nohy si hodila na stůl a čekala. Po chvíli čekání se klika od dveří pohnula. Paloma zaujala, co nejsvůdnější pozici a pak se dveře otevřely. A překvapení se opravdu povedlo. Byla překvapená nejen ona, ale i Gonzalo.

######

Lorena se snažila usnout, ale marně. Když byla sama, neustále se jí vracela jedna vzpomínka. Vzpomínka na chvíli, kdy poprvé a naposledy viděla svou dceru.

Před čtrnácti lety

Lorena na recepci podepisovala propouštěcí papíry. Byla vyčerpaná nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Po těžkém rozhodnutí, že svou dceru dá k adopci, tu nebyl nikdo, kdo by jí řekl, že udělala dobře, kdo by jí řekl, že všechno bude zase v pořádku. Nebyl tu nikdo, komu by se mohla vyplakat na rameno a tolik to potřebovala. Dala se k odchodu, když zaslechla dětský pláč. Byla totiž jen kousek od dětského oddělení. „Neposlouchej to, neposlouchej to,“ říkala si. Jenže pláč neustával. Spíše naopak zesiloval. Nakonec jí to nedalo a šla se podívat. Už z dálky viděla za sklem několik dětí v postýlkách, a když došla až k nim, zjistila, že pláče jen jedno z nich. Byla to holčička, která jako jediná neměla na cedulce napsané své jméno. Pochopila tak, že je to její dcera. Cítila, že je to její dcera. „Prosím tě, miláčku, neplakej!“ prosila ji se slzami v očích. Jenže její dcera plakala dál. Jako kdyby věděla, že ji tam její maminka nechává. Jako kdyby věděla, že ostatní děti půjdou domů se svými rodiči, jen ona jediná tam zůstane sama. „Dělám to pro tvé dobro, holčičko,“ plakala Lorena, „víš, já jsem totiž taky ještě holčička a nedokázala bych se o tebe postarat! Ale nezůstaneš sama, budeš mít rodinu! Skvělou rodinu, kterou bych ti já vytvořit nedokázala! Věř mi, bude to tak lepší! Ale přísahám ti, že tě jednoho dne najdu a požádám tě o odpuštění! Přísahám!“ přes slzy svou dceru už skoro ani neviděla. Nakonec rychle utekla pryč, ale pláč své dcery slyšela stále.

Současnost

Lorena plakala stejně zoufale jako tehdy. Pláč své dcery slyšela stejně silně jako by to bylo dnes a pokaždé, když zavřela oči, viděla i její uplakanou tvář. „Odpusť mi to, prosím!“ plakala. V tom ji vyrušil zvonek u dveří. Šla k nim, zatímco si utírala slzy. Než otevřela, ještě se zhluboka nadechla, aby se, co nejrychleji uklidnila. „Ty?“ zvolala šokovaně.
„Ahoj, Loreno,“ pozdravil ji Lucas.
Lorena na něj nenávistně hleděla.