„To je v pořádku, Lucasi! Já to chápu!“ řekla Lorena a odtáhla se od něj. „Asi to tak bude pro všechny nejlepší! Zůstaneme s tím, koho jsme si vzali a nikomu tak neublížíme!“
Lucas se zarazil. „Něco se ze dne na den změnilo? Gonzalo se snad k tobě vrátil?“
„Ne, to ne, ale jak už jsem ti řekla, pokud to dítě bude jeho, zkusíme to spolu znovu!“
„A co když bude moje?“
„Tak tu situaci budeme řešit, až nastane. Myslím, že je teď opravdu zbytečné dělat nějaké závěry! A ty by ses teď měl sebrat a jít za Palomou! Potřebuje tě!“ řekla vážně.
„Loreno,“ nechápavě zakroutil hlavou, „jak to všechno můžeš říkat tak klidně? Vždyť se milujeme! A kdyby včera nepřišel tvůj bratr, tak bychom si naši lásku opět dokázali, to nepopřeš! A teď ti tady říkám, že nesmíme být spolu a ty se tváříš, jak kdyby se tě to netýkalo! Když se naše cesty znovu sešly, měly se spojit a ne zase rozdělit! Vždyť to není spravedlivé!“ zoufal si.
„Život už takový je! Kdyby byl spravedlivý, měla bych svou dceru u sebe!“ řekla vážně. „Lucasi, teď už, prosím tě, odejdi! My dva už spolu budeme řešit pouze naši dceru a popřípadě i naše druhé dítě. Nic víc! Žádný jiný vztah už mezi námi nikdy nebude!“ zdůraznila.
„Loreno, ale…“
„Odejdi, ano?!“ přikázala mu a otočila se k němu zády. Nechtěla, aby viděl její slzy. Lucas zesmutněl a odešel. Jakmile Lorena uslyšela bouchnutí dveře, zoufale se rozplakala. Jakmile včera uviděla Lucase rychle odejít kvůli Palomě, tušila, že se jí něco stalo. A tušila, že podobné problémy by byly neustále, pokud by snad s Lucasem chtěla být. Proto se rozhodla, že se k němu bude chovat odměřeně, aby mu nedávala žádné plané naděje. Ale bylo to pro ni těžké.

#####

„Teto, konečně jsi přišla!“ zaradovala se Paloma, když Helena vešla do nemocničního pokoje.
„Palomo, co se děje? V telefonu si zněla tak naléhavě. Stalo se něco? Jsi v pořádku?“ obávala se, když si přisedla k ní na postel.
„Ano, jsem v pořádku! Je mi tak dobře, jak ještě nikdy!“ usmívala se. „Řekla bych ti to už včera, ale doktor jsem po Lucasovi už nechtěl nikoho pustit, abych měla klid!“
„A tak, co se děje?“
„Teto,“ chytla ji Paloma za ruce, „tou včerejší nehodou se všechny mé problémy vyřešily!“ šťastně se usmívala.
„Jak to myslíš?“ nechápala Helena.
„Lucas si totiž myslí, že ta má nehoda, byl vlastně pokus o sebevraždu po tom, co ode mě odešel, a protože si to vyčítá, slíbil mi, že už mě nikdy neopustí!“ usmívala se od ucha k uchu.
Helena se zarazila. „A ty ses nepokusila zabít? My jsme si všichni mysleli, že ano. Lucas se včera tvým rodičům nemohl pomalu podívat do očí, jak si to vyčítal!“
„Ne, teto, nechtěla jsem se zabít. To auto mě srazilo, protože jsem v tu chvíli byla úplně mimo.“
„A proč? Kvůli čemu?“
„Tobě řeknu pravdu, teto! Jen tobě věřím!“
„Tak co se ti stalo?“ byla už Helena netrpělivá.
„Byla jsem mimo z toho, protože … protože jsem se vyspala s Gonzalem!“
„Ty ses vyspala s Gonzalem?“ vykřikla Helena šokovaně.
„Teto, hlasitěji už to nejde?!“ okřikla ji Paloma. „Ano, spala jsem s ním. A nebylo to poprvé!“
Helena nevycházela z údivu. „Fajn, takže teď mi řekni opravdu všechno!“
„Poprvé jsme spolu spali v Bogotě potom, co jsme nachytali Lucase a tu mrchu Lorenu!“ zatvářila se nenávistně, když si na tu chvíli vzpomněla. „Oba jsme tehdy odjeli do jednoho hotelu, kde jsme se hrozně opili a najednou se to stalo. Vůbec jsme si neuvědomovali, co děláme, až ráno jsme zažili ten nepříjemný šok. A včera jsme se zase hrozně pohádali, já ho zfackovala a pak …“
„…se to najednou stalo!“ doplnila ji Helena.
Paloma naštvaně přikývla.
„Lucas to ví?“
„Teto, zbláznila ses? Samozřejmě, že ne! Neví to nikdo! Jen tobě jsem to teď řekla, protože vím, že ty mě nezradíš!“
„A co Gonzalo? Ten to nikomu neřekne?“
„Ne, neřekne. Včera jsem se pojistila, že kdyby to náhodou někomu chtěl říct, tak ho obviním, že mě znásilnil!“ spokojeně se Paloma usmála, jak to chytře vymyslela.
Helena na ni šokovaně hleděla. „Palomo, ty víš, že tě mám ráda, ale tohle je už opravdu příliš! Měla bys Lucasovi říct celou pravdu! Nejen o Gonzalovi, ale hlavně o tom tvém údajném pokusu o sebevraždu!“ zlobila se. „Víš, jak se teď trápí? Jak si to vyčítá?“
„Teto, můžeš si myslet, co chceš, ale já udělám cokoliv, abych si Lucase udržela! A to že se teď trápí, taky není na škodu. Já se taky trápila tím, že mě ponížil nevěrou a vůbec tím neustálým tvrzením, jak je zamilovaný do jiné. Tak ať si teď taky to trápení vychutná.“
Helena jen nesouhlasně pokroutila hlavou, ale víc už neříkala, protože znala svou neteř a věděla, jak je paličatá.

#####

Když Eduardo na dálku sháněl v Caracasu ubytování, měl velké štěstí, protože jeden jeho kamarád právě odcestoval za prací do zahraničí, a tak mu svůj byt pronajal. Eduardo vystoupil z výtahu v panelovém domě a ještě dříve, než začal hledat dveře od bytu, padl mu zrak na mladou krásnou ženu, která podepisovala poslíčkovi převzetí zásilky. Tou ženou byla Mariela. „Děkuji vám a na shledanou,“ rozloučila se s poslíčkem a ten se při odchodu minul s Eduardem. „Dobrý den,“ zdvořila ho Mariela pozdravila.
„Moc dobrý!“ provokativně se usmál a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. „Nevíte, slečno, kde je byt pana Hernandéze?“
„Stojíte u něj!“ ukázala na dveře oproti těm svým.
„Výborně! Tak to teda budeme sousedi!“ usmál se. „Pan Hernandéz mi ten byt pronajal, víte?“ vysvětlil jí.
„Aha, tak ať se vám tu pěkně bydlí!“ popřála mu s úsměvem a vrátila se do svého bytu.
„No to určitě bude!“ vítězně se usmál, protože už si představoval, jak Marielu snadno sbalí. Sice byl ještě stále vykolejený z Penelope, ale o flirtování s jinými ženami se rozhodně nehodlal připravit.

#####

Pedro si od Loreny zjistil, kde pracuje Violeta, a když v práci skončila, překvapil ji, že tam na ni čekal. Právě spolu jeli autem. „Pedro, kam mě to vezeš?“
„Uvidíš, už tam skoro budeme,“ odvětil jí a za chvíli zastavil na parkovišti. Oba vystoupili a přišli na nejbližší autobusovou zástavku. Tam se jí Pedro zeptal: „Vzpomínáš si?“
Violeta se rozhlédla kolem a vzpomněla si. „Tady jsme se loučili před tvým odjezdem na vysokou. Nechtěl si, abych tě doprovázela až na letiště.“
Pedro souhlasně přikývl.
„Ale proč jsi mě sem vzal teď?“ nechápala Violeta.
„Přijde mi to takové symbolické. Abychom začali tam, kde jsme před lety skončili. Chci být zase s tebou, Violeto!“
Violeta na něj šokovaně hleděla. „Ale, Pedro, já nevím, co říct. Je to hrozně rychlé. Teprve před pár dny jsme se znovu potkali. Vždyť by si o nás všichni mysleli, že jsme se zbláznili!“ rozesmála se.
„A na co chceš čekat?“ chytil ji za ruce. „Ani jeden nemáme žádné závazky. Já jsem vdovec, ty jsi rozvedená. Naše děti jsou dospělé a žijí si svým vlastním životem. A myslím si, že teď je na čase, abychom si naše životy daly do pořádku i my. Violeto, ztratily jsme 35 let a já už nechci ztratit ani další den. A když jsem tě znovu spatřil, uvědomil jsem si, že jsem tě vlastně nepřestal milovat.“
„Já tebe taky ne!“ odvětila mu chvějícím se hlasem.
Pedro se šťastně usmál, chytil její tvář do dlaní a po dlouhých letech se políbili.

#####

Emília u sebe v kanceláři rozřazovala nějaké dokumenty, když dovnitř vešel Fernando. „Fernando,“ šťastně se usmála, „pojď dál. Mám tu pro tebe nějaké náměty na články. V pátek mi je pro tebe táta připravil.“
„Děkuju, Emílie, ale už je nebudu potřebovat. Dej je, prosím, Nicolasovi.“
„Cože? Proč Nicolasovi?“ nechápala.
„Dnes odpoledne totiž odlétám do New Yorku. Budu tam navštěvovat školicí kurz, abych si trochu zlepšil kvalifikaci. A s tvým tátou jsem se domluvil, že veškerou mou práci zatím převezme Nicolas. Je tu už dost dlouho a zaslouží si dostat šanci ukázat, co umí!“
„Ale táta mi nic neřekl. Neřekl mi, že budeš pryč. A kdy ses rozhodl odletět? A jak dlouho tam budeš? Vždyť jsem se s tebou ani nerozloučila,“ byla z představy, že Fernanda denně neuvidí, úplně rozhozená.
Fernando se pousmál. „Vždyť právě proto jsem teď tady, abych se s tebou rozloučil.“
„Ale proč chceš vlastně pryč? A kdy se vrátíš?“
„Já musím pryč, Emílie. Musím na čas změnit prostředí, abych konečně přestal myslet na Diosmary a zároveň, abych si nějak v hlavě srovnal to, co jsem se včera dozvěděl!“
„Co máš na mysli?“
„A nechceš mi to říct ty?“
„Ale co?“ nechápala Emília.
„No já nevím, třeba mi chceš něco říct. Už dlouho mi to chceš říct a nemáš odvahu,“ snažil se jí popostrčit, aby mu řekla o svých citech.
Emília mu nerozuměla. „Fernando, já nevím, o čem to mluvíš,“ zakroutila hlavou. „Ale teď mi řekni, kdy se vrátíš?“
„To ještě nevím. Nevím, jak dlouho tam budu. A třeba se už ani nevrátím.“
Emília vykulila oči. „Fernando, co to říkáš? Ty se přeci musíš vrátit!“
„A proč bych měl? Vždyť mě tu nikdo nepotřebuje!“
„Jak nepotřebuje? Co tvůj táta a bratr? Co tví přátelé?“ kroutila zoufale hlavou. „A co já? Co bych si bez tebe počala?“ zachvěl se jí hlas.
„Chyběl bych ti?“
„Jak se můžeš tak hloupě ptát! Samozřejmě, že bys mi chyběl! Vždyť jsi má …“ chtěla říct ,životní láska‘, ale to by se nikdy neodvážila, a tak dodala: „…opora! Jsi můj dobrý přítel! Mám tě ráda!“ z očí jí vytryskly slzy.
Fernando se na ni díval a najednou pochopil, že to, co včera slyšel, je pravda. Emília je do něj zamilovaná. ,Jakto, že jsem to předtím neviděl?‘ ptal se sám sebe. „Tak dobře, Emílie, slibuju ti, že se vrátím!“ usmál se na ni a silně ji objal. Emília vzlykala v jeho náručí a Fernando si uvědomoval, že i toto objetí je najednou jiné, než ta předchozí.

#####

Paloma měla v nemocničním pokoji zapnutou televizi, ale moc ji nevnímala, protože pořád musela myslet na to, jak jí všechno krásně vyšlo, aniž by se o to nějak moc snažila. V tom jí někdo zaklepal na dveře. Televizi vypnula, posadila se, v rámci možností si upravila vlasy a usmála se. „Dále!“ zavolala a s širokým úsměvem očekávala Lucase, který jí psal zprávu, že po práci se za ní zastaví. Dveře se otevřely a úsměv jí přešel. „Ty?!“ zamračila se.
„Promiň, Palomo, chtěl jsem jen vědět, jak se cítíš!“ řekl Gonzalo.
„Doteď mi bylo fajn. Ale právě se mi přitížilo!“ ušklíbla se.
„Palomo, můžeš se chovat alespoň jednou normálně?!“ zlobil se Gonzalo. „Já jsem se nepřišel hádat. Měl jsem o tebe starost a slušně jsem se tě přišel zeptat, jak ti je!“
„Já o tvou starost nestojím! Stejně je to tvoje vina! To, co se mi stalo?“
„Prosím?“ zvolal nevěřícně.
„Byla jsem tak mimo z toho, co jsi mi udělal, že jsem nedávala pozor na cestu!“
„Co já jsem ti udělal? Snad, co jsme udělali oba! Pokud si dobře vzpomínám, nebyla jsi proti!“
„Mlč!“ okřikla ho. „A už mi to víckrát nepřipomínej! Vůbec se to nestalo! A kdybys o tom chtěl náhodou někomu vykládat, tak víš, čeho jsem schopná!“ pohrozila mu.
Gonzalo jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Jsem já to ale naivní! Proč jsem si vůbec myslel, že by tě ta nehoda mohla změnit? Ty se nezměníš nikdy! Navždy z tebe bude necitlivý sobec!“
„Vypadni a už se nevracej!“ přikázala mu s nenávistným výrazem.
„S radostí!“ odvětil jí stejně nenávistně. Vzal za kliku u dveří, ale najednou ho Paloma zastavila: „Gonzalo, počkej ještě!“ Zarazil se, protože slyšet ji vyslovit jeho jméno, se často nestávalo. „Ano?“ tázavě se podíval.
„Já jen…naši mi říkali, že…“ říkalo se jí to velmi těžko a ani se na něj při tom nechtěla dívat, „…že jsi mi vlastně pomohl. Zachránil si mě! Tak jen, že ti děkuju!“ řekla velmi rychle a dívala se na druhou stranu místnosti.
Tohle by od ní Gonzalo nečekal. Byl hodně překvapený. A nakonec se jí rozhodl dát to, co jí přinesl. Přistoupil k ní blíž a Paloma se na něj smutně podívala. „Aby ses rychleji zotavovala,“ řekl a z kapsy vytáhl malou krabičku bonboniéry Raffaelo.
„Jéé, ty mám nejraději!“ usmála se.
„Já vím! Pamatuju si, že si je měla ráda už jako malá,“ odvětil jí Gonzalo a taky se usmál.
„Děkuju ti!“
Gonzalo natáhl ruku, aby si je Paloma vzala, a když to udělala, dotkla se přitom i Gonzalovy dlaně. Oběma projelo po celém těle chvění. Dlouze se na sebe dívali.
„Tak ještě jednou děkuju,“ vzpamatovala se nakonec Paloma, bonboniéru sevřela a odtáhla se.
„Není zač,“ pousmál se Gonzalo a dal se k odchodu. Když stál ve dveřích, ještě se na sebe nervózně podívali, a pak odešel.
Paloma zalapala po dechu, zmateně si prsty přejela po hrudi a nechápavě se sama sebe zeptala: „Co se mi to stalo?“

#####

Eduardo si ve svém novém bytě vybalil jen to nejnutnější, a protože nemohl dostat z hlavy svou krásnou sousedku, rozhodl se pozvat ji na skleničku. Nepochyboval, že by neuspěl. Zamkl byt a zaklepal na dveře protějšího bytu. Po chvíli Mariela otevřela.
„Dobrý den, slečno, promiňte mi, že ruším, ale řekl jsem si, že když teď budeme sousedi, že bychom se mohli třeba lépe poznat,“ začal s ní flirtovat, „mimochodem, já jsem Eduardo. Eduardo Guellar,“ doširoka se usmál a podal jí ruku.
Mariela nejdříve váhala, ale nakonec mu ruku stiskla. „Mariela Batistová, těší mě!“
„Mohu vás pozvat na skleničku, Marielo?“ nepřestával se usmívat.
„Děkuji za pozvání, ale nemohu.“
„Proč? Někdo vám v tom brání? Přítel? Nebo snad manžel?“
„Nejste tak trochu zvědavý na to, že se vůbec neznáme?“
„A právě proto jsem přišel. Abychom se poznali!“
Mariela se bavila tím, jak se hrozně snaží jí vlichotit, a tak se rozhodla, že se pobaví ještě víc. „Přítele ani manžela nemám.“
Eduardovi se očividně ulevilo, protože tak bude mít snadnější cestu.
„Ale někdo mi přece jenom brání jít!“ dodala.
„A kdo?“
„Počkejte chvíli,“ omluvila se, nechala stát Eduarda přede dveřmi a po chvíli se vrátila se svým synem v náručí. „Franco, chtěla bych ti představit našeho nového souseda. To je pan Eduardo Guellar,“ pousmála se na svého syna a ještě více se poté usmála na Eduarda, „a vám bych, Eduardo, chtěla představit Franca Batistu, svého syna!“
„Máte syna?“ zvolal udiveně a zklamaně zároveň. „Aha, tak to jsem nevěděl, promiňte. Už vás nebudu rušit,“ dal se k odchodu tak rychle, že se málem srazil s Nicolasem, který právě přišel. „Co to bylo?“ zeptal se Nicolas překvapeně.
„Ale nic, taková klasika,“ zasmála se Mariela. „Pro každého chlapa je žena s dítětem asi něco jako nemoc, před kterou raději rychle utečou,“ dodala a vrátila se do bytu. Nicolas ji následoval, až se zastavili v obývacím pokoji. „Franco, půjdeš ke strejdovi?“ zeptal se Franca a ten k němu natáhl ručičky. Nicolas si ho vzal do náruče a posadil se do křesla.
„Kde jsi byl?“ zeptala se Mariela svého bratrance.
„Měl jsem rande!“
„Aha,“ usmála se Mariela. „A kdy konečně tu tvou vyvolenou poznám?“
„No vlastně, říkal jsem si, že když jsi mi svěřila své tajemství, tak já bych ti měl říct to své.“
„To je ta tvoje dívka opravdu tak záhadná?“ zasmála se.
„Chodím totiž s Diosmary Fuentesovou!“
„Cože?“ zvolala šokovaně. „S Albertovou dcerou? Tak to je teda gól!“ kroutila nevěřícně hlavou.
„Chodíme spolu už čtvrt roku. Ale svůj vztah tajíme, protože předtím dlouho chodila s jedním kolegou z práce a on se s jejich rozchodem ještě nevyrovnal.“
„Myslíš Fernanda?“
Nicolas přikývl. „Ale i tak jsem moc šťastný! Miluju ji!“ usmál se.
„No je to pro mě překvapení, ale jsem ráda, že jsi šťastný!“ opětovala mu úsměv.

#####

Paloma stále myslela na pocit, který v ní Gonzalo vyvolal, a nechápala, co to je. Byla zamyšlená, a tak si ani nevšimla, že do pokoje vstoupil Lucas. „Palomo?“
Až tehdy se vzpamatovala a šťastně se usmála. „Lucasi, lásko!“ silně ho objala, když si k ní přisedl. „Už jsem se tě nemohla dočkat!“ políbila ho.
Lucas si všiml, jak je červená a položil ji ruku na čelo. „Palomo, ty úplně hoříš! Co je ti? Dojdu pro doktora!“
„Ne, miláčku, nechoď nikam!“ zadržela ho. „Jsem v pořádku, neboj se. To jsem asi jen rozrušená z toho, že jsi přišel! Jsem moc šťastná!“ usmívala se. „Jsem totiž nadšená z té představy, že mezi námi bude všechno jako dřív! Bude, že ano?“
„Samozřejmě!“ snažil se odpovědět, co nejpřesvědčivěji.
Paloma mu padla kolem krku. „Miluju tě! Miluju!“ šťastně se usmívala.
Lucas si utrápeně povzdychl.

#####

„Gonzalo?“ rozzářila se Lorena, když ho uviděla stát ve dveřích svého bytu. „Pojď dál!“
Gonzalo vešel dovnitř s dárkovou taškou v ruce. „Něco jsem ti přinesl!“ Tašku jí předal a dodal: „Tedy vlastně tomu malému!“ usmál se.
„Děkuju!“ opětovala Lorena úsměv. „Půjdeme do obýváku,“ řekla a odešli do pokoje, kde se posadili na pohovku.
„Snad se ti budou líbit,“ řekl Gonzalo.
Lorena se usmála a z tašky vyndala bílé dupačky s nápisem ,Miluji svou maminku‘. „Gonzalo, to je nádherné!“ šťastně se usmála.
„Vzal jsem bílé, protože jsem nevěděl, jestli to bude chlapec nebo děvče. Ale ten nápis bude platit pro oba!“ usmál se.
„Mockrát ti děkuji!“ chytla ho za ruku a usmála se.
Gonzalo jí políbil na ruku a také se usmál.

#####

O šest měsíců později

Lorena seděla v nemocnici v čekárně na gynekologii. Byla již v devátém měsíci a do porodu jí zbývaly už jen dny. S úsměvem si hladila své břicho, když k ní přišel Gonzalo. „Promiň, Loreno, zdržel jsem se v práci!“ omluvil se jí za pozdní příchod a posadil se vedle ní.
„Nic se neděje. Pan doktor musel stejně vzít přednostně jinou pacientku, tak tu čekám o něco déle.“
„A jak se cítíš?“
„Čím dál unaveněji. Už aby to malé bylo venku!“ usmála se.
„Však se taky těším, až ho nebo ji uvidím!“ usmál se.
Lorena mu úsměv opětovala a oba se automaticky chytli za ruku.
„Ehm, neruším?“ odkašlal si Lucas, který už v nemocnici byl, jen si odešel koupit kávu. S Gonzalem si vyměnily nenávistné pohledy jako pokaždé, když na společné kontrole s Lorenou byli.