„Ano, rušíš. Už víc, jak rok!“ řekl Gonzalo naštvaně.
„Ale, pán je vtipný!“ zvolal Lucas ironicky. „Musíš se ale smířit s tím, že rozhodně musím být na poslední Lorenině kontrole před porodem. Abych věděl, že je moje dítě v pořádku!“
Gonzalo se postavil a nenávistně se na něj zahleděl. „Anebo moje dítě!“ zdůraznil.
„Prosím vás, nezačněte se zase hádat!“ prosila je Lorena zoufale.
Neposlechli by ji, ale z ordinace naštěstí vyšel Winston. „Výborně, takže jsme všichni!“ usmál se. „Můžete dál!“
„Ano, pane doktore,“ opětovala mu Lorena úsměv a pomalu vstávala.
„Pomůžu ti,“ nabídl se jí Gonzalo.
„Ne, já ti pomůžu!“ vmíchal se do toho Lucas.
„Nepotřebuju pomoc ani od jednoho z vás!“ odsekla jim a zamračila se. Tyto scénáře se opakovaly při každé kontrole a ji to už unavovalo.
„Pojďte, Loreno,“ otevřel jí Winston více dveře a pak se obrátil na Lucase s Gonzalem. „A vy se budete, pánové, krotit! Nebo s vámi vyrazím dveře stejně jako minule!“ vážně je upozornil. Na minulé kontrole se totiž oba pohádali přímo v ordinaci, a tak Winstonovi nic jiného nezbylo. Winston šel za Lorenou, Lucas a Gonzalo na sebe vrhli ještě jeden nenávistný pohled a pak také vešli dovnitř.

„Vypadá to všechno v pořádku, Loreno!“ řekl Winston, zatímco přejížděl Loreně po břiše přístrojem připojeným k ultrazvuku a díval se při tom na monitor. Lucas a Gonzalo stáli po jejím boku, každý z jedné strany. „Dítě je ve správné poloze, takže by nic nemělo bránit bezproblémovému a přirozenému porodu.“
„Děkuju, pane doktore! To se mi ulevilo!“ usmála se.
Winston jí úsměv opětoval, vypnul ultrazvuk a podal jí ubrousky, aby si utřela břicho. „Takže pokud už se nechcete na nic zeptat, tak se za pár dní uvidíme. A to všichni!“
„Ano, už se nemůžu dočkat!“ usmála se.
„Samozřejmě, kdyby se cokoliv dělo ještě předtím, tak dejte vědět!“
„Ano, pane doktore! A ještě jednou vám moc za všechno děkuji!“
„Není vůbec zač!“ usmál se. „A vy, pánové, máte do porodu jediný úkol! Už Lorenu více nestresovat!“ přikázal Lucasovi a Gonzalovi se vztyčeným ukazováčkem.
V tom do ordinace vešla zdravotní sestra, že potřebují Winstona na ambulanci. „Aha, dobře, už tam jdu. Omluvte mě, prosím, na shledanou!“ se všemi se rozloučil a odešel.
„Odvezu tě domů,“ řekl Gonzalo.
„Ne, já tě odvezu domů!“ řekl Lucas.
„Znovu se můžete přestat dohadovat, protože mě neodvezete ani jeden. Před nemocnicí už na mě čeká táta! Děkuju vám, že jste mě sem doprovodili a teď už můžete jít!“
Ani jednomu se příliš nechtělo, ale nakonec ji poslechli a odešli.
Lorena si pohladila své břicho a smutně vzdychla.

#####

„Ach, Freddy, všechno mi to teď tak krásně vychází!“ rozplývala se Paloma, zatímco spolu seděli na zahrádce jedné kavárny. „Lucas udělá všechno, co mi jen na očích vidí!“
„Stále se bojí, že by ses znovu pokusila zabít?“ zasmál se. I jemu se nakonec přiznala, co bylo příčinou té její nehody a že to ani nebylo poprvé.
„A bát se bude neustále! Tím jsem si ho k sobě navždy připoutala! Člověk by neřekl, co udělá jedna nevinná nehoda. Takhle jsem se vůbec nemusela namáhat a vše se vyřešilo za mě!“ vítězně se usmála.
„Ty jsi prostě moje šikovná holubička!“ zachichotal se. „A jak se zvládáš před ním přetvařovat ohledně Lorenina těhotenství?“
Paloma se ušklíbla. „No, musím se opravdu hodně přemáhat, ale vím, že teď nesmím udělat zbytečnou chybu tím, že bych se nějak začala rozčilovat a nadávat mu. Takže si hraju na chápající manželku, jak mi i jednou poradila máma. Třeba dnes ráno mi řekl, že jde doprovodit tu potvoru na poslední kontrolu před porodem a já zůstala naprosto klidná a ještě jsem mu řekla, že doufám, že ta kontrola dobře dopadne! To jsem herečka, viď?“ rozesmála se.
„No, to jsi!“ smál se. „A co Gonzalo? Jak spolu vycházíte?“
„Nijak! Jak bychom měli spolu vycházet?“ zamračila se. „Občas se potkáme, neochotně se pozdravíme a jdeme dál.“
„A to ani nemyslíš na to, co se mezi vámi stalo?“
„Freddy, proč se mě na to ptáš? Samozřejmě, že ne! Proč bych na něco tak odporného měla myslet? A už se mě na nic neptej! Raději mi řekni, co je u tebe nového!“ změnila téma, aby zakryla svou nervozitu z toho, že na společné chvíle s Gonzalem myslí často. I když nechtěla.

#####

„Teto, já už to nezvládám! Zblázním se z toho!“ zoufal si Lucas, zatímco seděl na pohovce u Omairy v bytě. „Musím se před Palomou neustále přetvařovat, jak jsem šťastný! A je mi z toho všeho už zle!“
„Ach, Lucasi,“ pohladila ho po rameni, „já vůbec nevím, jak ti mám poradit. V takové situaci jsem nikdy nebyla!“
„Probouzet se každý den s pocitem, že jestli Palomě řeknu křivé slovo nebo jí budu v něčem oponovat, tak že se znovu pokusí zabít, to je hrozné! Jsem zoufalý, teto! Já mám Palomu rád a nechci, aby se jí něco stalo, ale to manželství mě už dusí! Do toho neustále myslím na Lorenu a na to, že jestli dítě, co čeká, bude moje a já nebudu moct s nimi být! Jsem zahnaný do kouta a nevím, jak z něj ven!“ chvěl se mu hlas.
„Lucasi, mě to tak mrzí!“ objala ho. „Víš, mluvila jsem o vás dvou i s Camilou. Snažila jsem se jí vysvětlit, aby zkusila Palomě nějak naznačit, že vaše manželství stejně jednou dospěje k zániku, protože oba chcete něco jiného, ale Camila to nevidí. Camila vidí jen to, že Paloma je šťastná a víc nepotřebuje.“
Lucas se odtáhl a pousmál se. „Děkuju ti, teto, že při mně stojíš. Vím, že bys udělala i nemožné, abys mě z téhle bezvýchodné situace dostala. Ale musím se s tím poprat sám. Sám jsem si to nadrobil, sám si to taky sním!“ řekl vážně.
„Pro tebe by bylo jediným východiskem to, kdyby sama Paloma uznala, že oba budete šťastnější bez sebe!“
„To ano, ale nevím, co by se muselo stát, aby si to Paloma přiznala!“ povzdychl si.

#####

„Máš oči zavřené?“ ptal se Raul Silvie.
„Ano, mám, už se mě ptáš asi podesáté!“ zasmála se Silvia. „A už tam budeme?“
„Ano, už jsme skoro tady!“ řekl Raul a Silvia se zavřenými oči uslyšela jen zabouchnutí dveří. „Tak a teď je můžeš otevřít!“ dodal a Silvia otevřela oči. Viděla, že stojí v předsíni nějakého prázdného bytu.
„Kde to jsme, Raule?“ zeptala se nechápavě.
„V bytě, který by mohl být náš. Tedy pokud budeš chtít!“ usmál se.
Silvia vykulila oči. „Pojď, provedu tě tady, jak bych si to asi představoval já,“ chytil ji za ruku a provedl ji celým bytem. „Tady je samozřejmě koupelna s toaletou … tady by byl obývací pokoj, propojený s kuchyní a jídelnou … tady by byla naše ložnice … tady by měla pokoj Linda … a tady v tom pokoji by mohla být zatím pracovna a později by z něj byl pokoj pro naše dítě!“ zamilovaně se na ni usmál.
Silvia na něj šokovaně hleděla. Po tom, co se vzpamatovala, se vrátila do té největší místnosti v bytě. Raul šel za ní. „Raule,“ otočila se k němu, „to myslíš opravdu vážně?“
„Ano, myslím!“ prohlásil rozhodně. „A chci, abys věděla, že tě nechci do ničeho nutit. Samozřejmě si to promysli a vezmi si času, kolik chceš. Ukázal jsem ti ten byt hlavně proto, aby sis byla jistá, že náš vztah neberu jen jako nějaký z mnoha. Chci, abys věděla, že tě miluju, že s tebou chci strávit zbytek života a chci s tebou mít děti! Mezi které pochopitelně počítám i Lindu!“
Silvii se zalesklo v očích. „Raule, ty si mě hrozně zaskočil! Já jsem tohle vůbec nečekala! Nečekala jsem, že ještě někdy potkám muže, kterého budu opravdu milovat!“
Raul k ní přistoupil, chytil ji obličej do dlaní a políbil ji. „Mám to brát tak, že se mnou chceš žít?“
Silvii vytryskly slzy z očí. „Víš, že nejsem sama! Nemůžu rozhodovat sama za sebe, musím se o tom poradit s Lindou, ale …“
„Ale?“
„Ale myslím si, že i ona bude souhlasit! A proto ti teď a tady rovnou říkám, že chci s tebou žít! Chci být s tebou, protože tě miluju! A miluju tě ještě víc za to, že miluješ i mou dceru!“ vzlykala.
Raul se rozzářil. „Miluju tě, Silvie! Miluju tě od první chvíle, co jsem tě spatřil! Se mnou budeš šťastná až do konce života, to ti přísahám!“
„Já vím, že budu!“ šťastně se usmála. Nakonec si padli do náruče a dlouze se políbili.

#####

Eduardo vytáhl Gonzala na pivo, aby ho trochu rozptýlil. Seděli na baru v jedné restauraci. „No tak, Gonzalo, Lorena i dítě jsou v pořádku! Tak se nemusíš už tvářit jako by ti uletěly včely!“ snažil se vtipkovat.
„To se ti řekne! Čím víc se ten porod blíží, tím je mi hůř. Tím je mi hůř z toho, až se dozvím, čí to dítě je!“ pronesl smutně.
„Bude tvoje pochopitelně! Pak se s Lorenou zase usmíříte a všechno bude jako dřív!“ povzbuzoval ho.
Gonzalo se zamyslel. „Vlastně bych si to moc přál. Myslím, že jsem jí to už i odpustil, že mě podvedla. Vždyť i já…“ vybavil si milostné chvíle s Palomou.
„Co ty?“
Gonzalo už nestačil odpovědět, protože mu začal zvonit mobil. Podíval se na displej a byl to Raul. „Ahoj, Raule, tak jak jsi dopadl? Co Silvia? … Vážně? No tak to je skvělé, brácho, moc ti to přeju! …Já? Já jsem zrovna na pivu se svým švagrem. Jestli chceš, klidně se můžeš přidat. … Dobře, budeme tě čekat. Ahoj!“
„Kdo to byl?“ zeptal se Eduardo.
„Jeden můj kamarád a kolega z práce. Jeho přítelkyně dnes souhlasila, že s ním bude žít a on je hrozně šťastný. Tak jsem ho pozval, abychom to oslavili. Nevadí?“
„Jasně, že nevadí. Na slavení já jsem přeborník!“ zasmál se.
„Ano, to vím!“ zasmál se i Gonzalo.
„Ale na druhou stranu …co ten tvůj kamarád chce vlastně slavit? Že bude neustále pod drobnohledem? Jakmile si ženskou nastěhuješ k sobě, ztrácíš svobodu!“ kroutil Eduardo nechápavě hlavou.
„Ne každý na to má názor jako ty, ty přelétavče!“ smál se Gonzalo. „Někdo to bere jako další krok ve vztahu a je za to šťastný!“
„Tak to nechápu!“
„Třeba jednou pochopíš!“ smál se Gonzalo. „A máš teď vlastně nějaký nový objev?“
„Ano, mám. Stýkáme se každý víkend už půl roku. A můžu ti říct, že s takovou ženou jsem ještě nebyl. Ona mě vždycky dovede úplně do transu! Nemůžu se jí nabažit!“ rozplýval se nad chvílemi s Penelope.
„No vidíš, tak třeba to bude ta pravá!“
„Ne, to určitě ne. Mezi námi jde jen o sexuální stránku,“ usmíval se. „A navíc je vdaná!“ dodal jakoby nic.
„Vdaná?“ zvolal Gonzalo udiveně, ale nakonec se smíchem dodal: „Ale u tebe mě to vlastně ani nepřekvapuje! Tobě nemá smysl dávat nějaká kázání!“
„Ano, to máš pravdu!“ smál se Eduardo.

#####

Camila procházela chodbou dětského domova, když viděla do vchodových dveří vejít Marcela.
„Marcelo!“ zavolala na něj a s úsměvem k němu šla.
„Ahoj, Camilo!“ úsměv ji opětoval a políbili se na tvář.
„Jdeš za mnou?“
„Za kým jiným!“ usmál se.
„Půjdeme ke mně,“ řekla a odešli do její kanceláře. „Dáš si něco k pití?“ zeptala se, když se posadili na pohovku.
„Ne, děkuji.“
„A co tě ke mně přivádí?“
„Víš, cítím se dnes takový osamělý.“
„Proč? Co se děje?“ zeptala se ustaraně.
„Víš, v posledních měsících jsem sháněl vhodný byt pro Raula a Silvii. Požádal mě o to, protože s ní chce začít žít. A dnes jí ten byt ukázal a před chvíli mi volal, že už vlastně souhlasila. Sice se ještě musí zeptat Lindy, ale chce s Raulem být.“ vysvětlil jí. „Víš, nechci, aby to znělo nějak špatně, jsem samozřejmě šťastný, že je Raul spokojený, ale teď co je Fernando pryč a i Raul se brzy odstěhuje, tak mě přepadá hrozný smutek. Moji synové mě opouštějí!“ povzdychl si.
„Ale, Marcelo, takhle to přeci nesmíš brát! To, že s tebou nebudou bydlet, ještě neznamená, že tě navždy opustili. Jsi jejich otec a tak to bude už napořád!“ snažila ho povzbudit.
„Ano, Camilo, to já vím, ale stejně mě to teď nějak trápí. Asi je to tím, že jsem sám. Kdybych měl ženu,“ položil svou ruku na její, „kterou bych miloval a která by milovala mě, bylo by to pro mě snazší!“
Camila ruku vytáhla a pousmála se. „Ale to ještě přeci můžeš! Ještě takovou ženu můžeš najít!“
„Já už ji našel před lety. Ale měl jsem tu smůlu, že dala přednost mému nejlepšímu kamarádovi!“
„Marcelo, přestaň, prosím tě! To už je přeci dávno za námi!“
„Pro mě ne! Stále tě miluji!“
„A já stále miluji Alberta!“ zdůraznila mu. „Promiň, že to říkám tak tvrdě, ale ty si to musíš konečně uvědomit! Nechci, aby si žil s nějakou nadějí, že bychom snad spolu ještě byli! To se nikdy nestane! A teď už raději odejdi!“
Marcelo vstal a s vážnou tváří řekl: „Nikdy neříkej nikdy!“ pousmál se a odešel.
Camila nesouhlasně zakroutila hlavou.

#####

„Takže Lorena i dítě jsou v pořádku?“ ptala se Emília Winstona, zatímco procházeli parkem. „Ano, jsou. Myslím si, že její porod by měl proběhnout bez komplikací.“
„Tak to je dobře,“ usmála se. „A co Lucas s Gonzalem? Tentokrát si je nemusel vyrazit ven?“ zeptala se se smíchem.
„Ne, tentokrát jsem je předem upozornil, aby se chovali slušně, jinak by to dopadlo stejně jako minule, tak se oba drželi,“ smál se.
„Stejně Lorenu obdivuju, že tu situaci zvládá!“
„To ano,“ odvětil Winston, ale myšlenkami byl už v tu chvíli jinde. „Emílie, potřebuju ti něco říct!“ zastavil se.
„Ano?“ tázavě se podívala a také se zastavila.
„Emílie, dostal jsem pracovní nabídku!“
„Pracovní nabídku? Jakou?“
„V nemocnici v Madridu právě přistavili nové gynekologické oddělení. A na základě jednoho článku, který jsem před rokem vydal, mi tamní ředitel volal, že by mi chtěl nabídnout místo primáře. Zaujaly ho v tom článku moje názory, a když jsem mu pak poslal životopis, tak i moje zkušenosti. Víš, Emílie, je to pro mě obrovská příležitost!“
„Winstone, to ti moc přeju!“ šťastně se usmála a objala ho. Winston byl tak šťastný, když ji držel ve svém náručí. „Ale co budu dělat? Co dělám špatně?“ zeptala se smutně, když se odtáhla.
„Co myslíš?“
„Všichni mě opouštíte. Nejdřív Fernando, teď ty!“
„Ale já tě nechci opustit!“
„Počkej, ty jsi to nepřijal?“
„Ale ano, přijal! Jen jsem myslel…“
„Co?“
„Napadlo mě, že bys mohla jet se mnou!“
„Cože?“ zvolala Emília šokovaně.
„Emílie, nechci tě do ničeho nutit. Jen ti chci dát možnost začít svůj život někde jinde. Třeba by ti to pomohlo. Fernando je pryč už půl roku a ani jednou se ti neozval. Nemůžeš na něj čekat věčně! Navíc když on nic o tvých citech neví. Neví, že na něj čekáš!“
„Winstone, já…“
„Ne, prosím tě, teď mi nic neříkej! Jen mi slib, že si to promyslíš, ano?“
Emília nakonec souhlasně přikývla. „Dobře, slibuju!“
Winston se na ni usmál, objal ji kolem ramen a pokračovali v cestě.

#####

Silvia se vrátila domů, v myšlenkách však byla stále s Raulem. Když vešla do kuchyně, stále se blaženě usmívala.
„Silvie, už jsi doma!“ usmála se na ni Violeta. „Co měl pro tebe Raul za překvapení?“ zvědavě se zeptala. Silvia nereagovala. Byla úplně mimo. „Silvie, haló!“ mávla jí Violeta rukou před obličejem.
„Jéé, mami, promiň, byla jsem zamyšlená!“
„To vidím!“ zasmála se Violeta. „Tak co ti Raul chtěl?“
„Mami,“ šťastně se Silvia usmála a posadila se ke stolu, „Raul mi právě ukázal byt, ve kterém chce se mnou a s Lindou žít!“
„Ne?!“ překvapeně Violeta zvolala a také se posadila. „A co ty? Souhlasilas?“
„No, řekla jsem mu, že si o tom nejdřív musím promluvit s Lindou, ale vlastně ano! Souhlasila jsem!“ šťastně se usmívala.
„Silvie, to je úžasné!“ zaradovala se Violeta a objala ji. „Moc ti to přeju! Raul je opravdu báječný muž!“
„Ano, to je!“ odvětila zamilovaně. „Po tom, co mi Juan udělal, jsem si myslela, že už nedokážu nějakému muži věřit, ale s Raulem je to jiné! Jsem s ním neuvěřitelně šťastná!“
„A jsi šťastná proto, že on je ten pravý! Musela sis projít utrpením s Juanem, abys to poznala!“ poznamenala Violeta vážně.
„Máš asi pravdu, mami! Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré!“ odvětila a znovu se šťastně usmála.

#####

Diosmary a Nicolas leželi nazí v posteli hotelového pokoje, kde se po celou dobu svého vztahu tajně scházeli. „Jsem tak šťastná, lásko!“ usmívala se Diosmary, když se k Nicolasovi silně tiskla. „Taky jsi tak šťastný?“ zeptala se, ale odpověď žádná nepřišla. „Nicolasi?“ podívala se na něj a viděla, že se mračí. „Miláčku, děje se něco?“ zeptala se ustaraně.
„Ano, děje! Mám toho totiž už plné zuby!“ vykřikl na ni, vstal a začal se oblékat.
„Nicolasi, o čem to mluvíš?“ nechápala ho.
„To se mě ještě ptáš? Už mám dost tady toho našeho tajného scházení! Chci vzít konečně svoji holku normálně ven, bez toho aniž bych se cítil jako nějaký zločinec! Nebo tebe snad tohle naše skrývání pořád baví?“ Vzal si ze země svoji bundu a chtěl odejít.
„Nicolasi, počkej!“ oblékla si na sebe župan a přistoupila k němu. „Miláčku, já vím, že se na mě zlobíš, ale já už to brzy všem řeknu, slibuju ti to!“
„To ale už poslouchám tři čtvrtě roku a fakt mě to už nebaví!“ rozčiloval se. „Diosmary, ze začátku jsem to chápal. Chápal jsem, že vůči Fernandovi musíme s odhalením našeho vztahu počkat. I vlastně vůči tvé rodině, především matce, která by nebyla nadšená, že sis tak rychle našla za Fernanda náhradu. Navíc jsem to skrývání taky ze začátku bral jako zpestření, aspoň jsme se na sebe víc těšili, ale teď už to je opravdu moc! S Fernandem ses rozešla před devíti měsíci! Z toho šest měsíců je pryč! A my se stále před celým světem tváříme, jako že se neznáme! A mě to bolí!“ řekl smutně. „Poslední dobou mám pocit, že Anita …“
„Co Anita?“ zeptala se nechápavě. Potom, co jí Nicolas všechno řekl se jí už draly do očí i slzy.
„Raději nic!“ mávl rukou. „Diosmary, já tě opravdu miluju a chci být s tebou! Jen teď nevím, jestli ty chceš to samé!“ řekl smutně a odešel.
„Nicolasi!“ zakřičela za ním, ale už se nevrátil. Sedla si na postel a zoufale se rozplakala.

#####

Lorena seděla na pohovce v obývacím pokoji a s úsměvem si hladila své břicho. „Už se tě nemůžu dočkat, děťátko!“ usmívala se. V tom se rozezněl zvonek u dveří. Pomalu vstala, došla do předsíně, a když otevřela, spatřila nečekanou návštěvu.
„Čau, Loreno, jak se vede?“ zeptala se Paloma nevinně s úsměvem od ucha k uchu.
„Co chceš, Palomo?“ zeptala se Lorena otráveně.
„To se nemůžu jen tak přijít podívat na budoucí matku možná už dvou dětí mého manžela? To zní hrozně, co?“ samotnou ji to rozesmálo a bez nějakých rozpaků vešla dovnitř.
Lorena vyvrátila oči v sloup, zavřela dveře a šla za ní. „Prosím tě, Palomo, řekni mi, co máš na srdci a běž!“ řekla jí, když obě stály v obývacím pokoji.
„Loreno, ty ale nejsi milá hostitelka! Šla jsem jen tak náhodou kolem, a tak jsem tě chtěla pozdravit, to je vše!“
„Ty jsi šla jen tak náhodou kolem? A tomu mám věřit? Ty nikdy nic neděláš jen tak!“
Paloma se rozesmála. „Vidím, že už mě dobře znáš!“
„Ono to není zas tak těžké!“
Paloma se ušklíbla.
„Tak už mluv, Palomo, co chceš?“
Paloma k ní přistoupila blíž a vítězně se usmála. „Chtěla jsem ti jen říct, jak jsem moc šťastná! Protože i když máš dítě nebo děti s mým manželem, tak on je pořád se mnou! Mezi námi je momentálně všechno v pořádku! A tím všechno, myslím opravdu všechno! I co se týče našeho intimního života!“ zdůraznila především poslední větu.
Lorena se na ni mračila.