„Fajn, Palomo! Už ses vypovídala? Takže můžeš jít!“ odbyla ji Lorena a snažila se tvářit, že jí její slova nijak neublížila.
„Ale, Loreno, proč jsi tak nezdvořilá? Vadí ti snad moje slova?“ zeptala se Paloma nevinně.
„Vadí mi hlavně tvoje přítomnost! Nechápu, proč sem za mnou chodíš a říkáš mi věci, které opravdu nepotřebuji vědět!“
„Já myslím, že tak trošku potřebuješ!“ zasmála se. „Aby sis snad nedělala nějaké naděje, kdyby to dítě bylo …“
„Nemusíš mít strach, Palomo! Lucasovi už jsem to řekla a tobě to taky klidně zopakuji! Pokud to dítě bude Lucasovo, tak bude jeho otcem a to je všechno! Je ženatý s tebou a to plně respektuji!“
Paloma se vítězně usmála. „Hlavně, že se dokážeme v klidu domluvit!“ řekla se smíchem a odešla.
Loreně se draly slzy do očí. „Ne, Loreno, něco sis slíbila! Už se nebudeš kvůli Lucasovi trápit! Už ne!“ uklidňovala samu sebe.

#####

Juan se vrátil z práce domů. Vešel do ložnice ve chvíli, kdy z koupelny vyšla Penelope zabalená jen v ručníku. „Lásko moje, už jsi tady!“ vběhla mu do náruče a vášnivě se políbili. „Jaký jsi měl den?“ zeptala se.
„Náročný! Natáčel jsem dnes deset obrazů. Jsem vyřízený!“ povzdechl si.
„No tak to budeme muset vymyslet něco, aby ses odreagoval!“ chtivě se zasmála a svlékla mu sako. „Strašně jsem se na tebe těšila!“ vzdychla a znovu se vášnivě políbili. Penelope mu rozepínala knoflíky u košile, když Juan polibky přerušil. „Miláčku, potřebuju se tě na něco zeptat.“
„To chceš mluvit právě teď?“ zeptala se se smíchem.
„Ano, je to důležité! Myslím na to už dlouho!“
„Tak o čem chceš mluvit?“
„Víš, dnes jsem i natáčel scénu, kdy má postava poprvé držela v náručí svého syna. A já jak jsem toho malého chlapce držel, tak mi došlo, že bych chtěl alespoň ještě jedno dítě! Co říkáš, lásko?“
Penelope se uvnitř zhrozila, ale navenek to nedala znát. „Lásko, dítě? Teď?“
„Nebo ty snad se mnou nechceš dítě?“
„Ale ano, miláčku, samozřejmě!“ přehnaně se usmála. ,Dítě? To určitě! Nesnáším děti!‘ pomyslela si. „Jen ho nechci teď. Nezlob se, Juane, na dítě ještě nejsem připravená! Jsem ještě mladá!“ vymlouvala se. „A navíc, kdybychom měli dítě, už bychom si nemohli dělat kdykoliv cokoliv bychom chtěli!“ chtivě se usmála a svůj ručník nechala spadnout na zem.
Juana její krása opět odzbrojila. „Máš pravdu!“ vzdychl a povalil ji na postel, kde se vášnivě milovali.

#####

Lucas se posadil na postel ve své ložnici. Rozepínal si knoflíky u rukávů košile, když na dveře pokoje někdo zaklepal. „Ano?“
„Můžu, Lucasi?“ nakoukla dovnitř Berenice.
„Berenice!“ usmál se a šel jí naproti. „Ty můžeš kdykoli! Pojď dál,“ zavedl ji dovnitř a zavřel dveře. „Jak bylo ve škole?“ zeptal se, když se posadili na postel.
„Jo dobrý! Dostala jsem dvě jedničky z matiky.“
„Z matiky?“ zvolal šokovaně. „Tak v té jsem vždycky hořel! Nikdy jsem nechápal, jakýho blázna napadlo dávat čísla a písmena dohromady!“ rozesmál se a Berenice s ním. „Ale ono to není zas tak těžké!“ usmála se, ale vzápětí zvážněla. „Lucasi, přišla jsem se tě zeptat, jestli už něco nevíš o mých rodičích. Tedy o mých skutečných rodičích!“ řekla smutně. Sice se s tím, že je adoptovaná pomalu srovnávala, ale vždy, když na to jen pomyslela, zabolelo ji to.
„Ne, Berenice, nic nevím,“ odvětil jí Lucas. Po tom, co se Berenice rozhodla zjistit, kdo jsou její skuteční rodiče, nabídl Lucas Albertovi a Camile, že mohou zavolat detektivovi, který hledá i jeho dceru. „A ani vědět nebudu. Já jsem dal tvým rodičům, myslím Alberta a Camilu, pouze kontakt na toho detektiva, ale pak s ním komunikovali už jen oni. Musíš se zeptat jich. Ale myslím si, že budeš muset být trpělivá. Podívej se na mě. Vždyť mou dceru hledá ten detektiv už devět měsíců. A také stále nemám žádné zprávy!“ řekl smutně. Při tom hleděl na Berenice a představil si, jak by bylo skvělé, kdyby jeho dcerou byla právě ona. Ale věděl, že to není možné vzhledem k jejímu datu narození a také by nikdy nevěřil v takovou náhodu, že by měl svou dceru celý život u sebe.
Berenice chápavě přikývla. „Dobře, Lucasi, asi jsem to špatně pochopila. Myslela jsem, že s tím detektivem všechno vyřizuješ ty. Omlouvám se ti! Už tě s tím nebudu obtěžovat!“ pousmála se.
„Berenice, o jakém obtěžování to mluvíš!“ zakroutil Lucas hlavou. „Ty za mnou můžeš přijít kdykoliv s čímkoliv! To moc dobře víš!“
Berenice se usmála. „Děkuju, Lucasi! Mám tě ráda!“
„Já tebe taky!“ opětoval jí úsměv a pak se objali.

#####

„Diosmary, proboha, co se stalo?“ zhrozila se Helena, když dovedla svou uplakanou neteř do obývacího pokoje svého bytu.
„Hrozně jsme se pohádali s Nicolasem, teto,“ vzlykala Diosmary. „Teda, vlastně jsme se ani nestihli pohádat, jen mi všechno vyčetl a odešel!“
„Pojď, posadíme se a ty mi vysvětlíš, co se vlastně stalo!“ řekla jí Helena a obě se posadily na pohovku. „Tak povídej!“
„Nicolas mi vyčetl, že už má dost toho našeho utajeného vztahu! Chce, abych všem konečně řekla pravdu!“
„Diosmary,“ pohladila ji Helena po vlasech, „víš, že jsem tě upozorňovala, že tohle jednoho dne nastane. Jsem si jistá, že tě Nicolas miluje, ale není normální, abyste to pořád tajili. Je pochopitelné, že mu to vadí!“
„Já vím, teto, všechno to vím! Ale pochop mě! Mám strach to říct!“ vzlykala.
„Proč?“ nechápala Helena. „Z čeho máš strach? Nebo se snad za Nicolase stydíš?“
„Ne, to vůbec ne! Teda já určitě ne!“ zdůraznila Diosmary.
„A někdo jiný by se za něj snad styděl?“ zeptala se Helena, zamyslela se a někdo ji napadl: „Ty myslíš svou matku?“
Diosmary přikývla. „Víš, ze začátku jsem vztah s Nicolasem tajila hlavně kvůli Fernandovi, abych mu neublížila, ale v posledních měsících se bojím toho, že by mamka s naším vztahem nesouhlasila. Já ji mám moc ráda, ale někdy to s tím, abychom se všechny dobře vdaly, přehání. A obávám se, že Nicolas do její představy příliš nezapadá!“ řekla smutně. „Vezmi si, jak je spokojená s Lucasem, jak byla zaujatá Fernandem, jak je teď nadšená z Winstona! A Nicolas je proti nim jen obyčejný kluk!“
„Ale ty toho obyčejného kluka miluješ, že ano?“
„Ano, teto, moc ho miluju!“
„Tak se nenech odradit tím, co na něj řekne nebo neřekne někdo jiný! Je to tvůj život a ty si můžeš sama zvolit, s kým ho prožiješ!“
Diosmary se přes slzy usmála. „Děkuju ti, teto, ty vždycky víš, co říct, aby se mi ulevilo!“
„Od toho tady jsem! Abych svým neteřím vždy vrátila úsměv na tvář!“ opětovala jí úsměv, a pak se objaly.

#####

Emília seděla ve svém pokoji na posteli a prohlížela si brožurku nemocnice, kam by Winston měl nastoupit. Požádal ji, aby si vše pročetla. Chtěl, aby měla představu, kde bude pracovat. Když ji dočetla, zavřela ji a položila na postel. Vzdychla a odešla do koupelny. Na dveře pokoje někdo zaklepal. Emília to neslyšela, a tak Camila vešla dovnitř. „Emílie, to jsem já!“
„Hned jsem u tebe, mami!“ ozvalo se z koupelny.
Camila se mezitím posadila na postel a ihned si všimla dané brožurky. Podivila se, proč si Emília čte o gynekologickém oddělení v nějaké nemocnici v Madridu. Jakmile vyšla Emília z koupelny, hned se jí na to zeptala: „Emílie, co to je? Proč si čteš o nemocnici, která je tak daleko? Máš snad nějaké zdravotní problémy?“ vyděsila se.
„Ne, mami, jsem úplně v pořádku!“ uklidnila ji Emília a přisedla si. Nebyla ráda, že to Camila našla, protože teď bude muset s pravdou ven a tušila, jak bude její matka reagovat. „Tu brožurku mi dal Winston. Dnes mi řekl, že mu v té nemocnici nabídli, aby tam dělal primáře!“
„Opravdu? No tak to je úžasné!“ usmála se Camila. „Ale co to znamená pro vás dva?“
„Mami, Winston a já nejsme žádné my! Nechodíme spolu, říkám ti to pořád!“
„A já ti zas říkám, že je to pro tebe ten pravý! Trávíte spolu hodně času a i ty na to jednou přijdeš, že mám pravdu!“
Emília vzdychla.
„A tak jak jsi reagovala? To tě tady nechá?“ ptala se Camila.
„Vlastně mi nabídl, abych jela s ním!“
„A to mi říkáš, až teď? Tím si měla začít!“ zasmála se Camila.
„Copak tobě by nevadilo, kdybych odjela?“ podivila se Emília.
„Ale to víš, že by se mi po tobě stýskalo, ale na druhou stranu by to byla příležitost, aby sis uvědomila, že s ním opravdu můžeš být šťastná, když byste byli stále spolu a daleko od všech! Takže pokud si s jeho nabídkou ještě nesouhlasila, tak to udělej, co nejdřív!“ nabádala ji Camila se šťastným úsměvem.
Emília ale rozhodně nebyla přesvědčená, že by to bylo správné.

#####

Paloma vyšla z koupelny jen v krajkové noční košili a usadila se do postele k Lucasovi, který na něčem pracoval na notebooku. „Ještě jsi mi neřekl, jak dopadla Lorena na kontrole?“
„Opravdu tě to zajímá?“ podivil se Lucas. I když po té Palomině nehodě, nebyly její starostlivé otázky a chápající pohledy nic výjimečného. Lucas měl pocit, jakoby jí ta nehoda změnila. Ovšem jen Paloma věděla, že svou starostlivou a chápající manželku musí hrát dál. Pochopila, že její matka měla pravdu, když jí radila, aby změnila svou taktiku.
„Samozřejmě, že mě to zajímá. Vždyť se ti brzy možná narodí dítě! Já budu jeho nevlastní matka, musím se starat!“ přehnaně se usmívala.
„Kontrola dopadla dobře. Všechno bylo podle Winstona v pořádku!“
„Tak to ráda slyším! A kdy že má Lorena vlastně termín?“
„Přesně za týden. Ale samozřejmě může začít rodit dřív nebo i později. To se nedá odhadnout.“
„A za jak dlouho pak budou hotové ty testy otcovství?“
„Winston říkal, že zhruba za 14 dní.“
„Takže to už se brzy dozvíme pravdu. A všichni tak budeme vědět, na čem jsme!“ usmála se Paloma. „Ale jedna věc je jistá,“ zaklapla Lucasovi notebook, odložila ho na noční stolek a přitulila se k němu, „že ať už to dopadne jakkoliv, my dva budeme už navždycky spolu!“ políbila ho na tvář, „že ano, lásko?!“ podívala se mu upřeně do očí.
„Ano, budeme!“ odvětil jí Lucas, co nejpřesvědčivěji, jako pokaždé za posledních šest měsíců. Nechtěl jí ani náznakem zavdat příčinu k tomu, aby zase něco provedla.
„Miluju tě, lásko!“ padla mu kolem krku a začala ho líbat. Lucas její polibky opětoval a nakonec se spolu milovali.

#####

„Co to máš za balíček?“ zeptala se Lorena Gonzala, když se u ní v bytě usadili na pohovku.
„Přišel od našich. A je adresovaný na nás oba. Volal jsem jim, co to je, ale oni mi to nechtěli říct. Že prý mám jít za tebou a máme ho rozbalit spolu.“
„Aha, tak se podíváme,“ usmála se Lorena a balíček rozbalila. Nejdřív z něj vytáhla dopis a poté CD. S Gonzalem se na sebe nechápavě podívali a pak se společně začetli do dopisu.

Gonzalo a Loreno,

nejdříve Vám chceme říct, že Vás moc zdravíme a že nám tady moc chybíte. Víme, že teď procházíte hodně těžkým obdobím a my si moc přejeme, abyste ho zvládli překonat.

To CD, které jsme Vám poslali, si pusťte, prosím, až potom, co budete vědět, že jste se oba stali rodiči. Pokud to dopadne jinak, už to CD bude zbytečné.

Myslíme na vás.

Gonzalo a María

„Oni by si hodně přáli, aby to dítě bylo tvoje, viď?“ zeptala se Lorena. „Teda naše!“
Gonzalo přikývl.
„Divím se, že mi to vůbec dokázali odpustit, jak jsem ti ublížila! Že tys mi to odpustil!“ smutně se na něj podívala.
Gonzalo to nechtěl znovu řešit. „Už budu muset jít! To CD ti nechám tady. A pak se rozhodne, co s ním uděláme,“ řekl, políbil Lorenu na tvář a odešel.
Lorena se smutně usmála.

#####

Byl další den ráno. Pedro vešel do jednoho obchodu s hodinkami. Prodavačka se právě věnovala jedné zákaznici, která stála Pedrovi zády. Když prodavačka Pedra uviděla, zákaznici řekla, ať si výběr zatím promyslí a šla se věnovat Pedrovi. „Dobrý den, přejete si?“ zeptala se.
„Dobrý den, měl bych tu mít opravené hodinky. Na jméno Guellar!“
„Ano, vydržte, podívám se,“ podívala se do počítače a po chvíli řekla: „Mohu vás, pane, poprosit ještě o křestní jméno? Máme tu zrovna dvoje hodinky na opravu pod stejným příjmením.“
„Pedro,“ odvětil a prodavačka ho požádala o strpení a odešla pro hodinky do zadní části obchodu. „Pedro?“ zaslechl za sebou ženský hlas. Otočil se. „Ano, jsi to ty!“ zvolala Nadia s překvapeným úsměvem.
„Nadio?“ nebyl si Pedro jistý.
Nadia se rozesmála. „To jsem se od školy tak změnila, že mě nepoznáváš? Za to ty ses nezměnil vůbec! Stále jsi tak šarmantní a přitažlivý!“ začala s ním flirtovat. „Jak se ti vede?“
„Výborně! Před půl rokem jsem totiž znovu začal tam, kde jsem před lety skončil!“
„A jak to myslíš?“
„Já a Violeta jsme totiž opět spolu!“
Nadie zamrzl úsměv. „Cože?“
„Ano, po letech jsme se znovu potkali a zjistili jsme, že naše láska ani za ta dlouhá léta nevyhasla!“
Nadia se tvářila nenávistně.
„A taky se mi svěřila, jakou nesmyslnou pomstu si pro ni vymyslela! Mstít se jí skrz její dceru? Jsi na sebe hrdá?“ kroutil nechápavě hlavou. „Když mi to řekla, chtěl jsem za tebou hned jít a vyříkat si to, ale Violeta mi tvrdila, že je to zbytečné. Ale když už jsme se tu potkali, tak proč ne?“ Přistoupil k ní blíž a důrazně jí řekl: „O tebe jsem nikdy zájem neměl, Nadio! Vždy se mi líbila Violeta! A i kdyby si dělala psí kusy, tak tebe bych si nikdy nevybral! A už vůbec ne teď, když vím, jaká doopravdy jsi!“ Znechuceně se podíval a vrátil se k prodavačce, která mu právě donesla hodinky.
Nadia rozzuřeně vyběhla z obchodu.

#####

Linda seděla u stolu v kuchyni a snídala. Silvia jí na kuchyňské lince dávala svačinu do mikroténového sáčku, a pak jí ji dala do aktovky postavené na židli vedle Lindy. „Nechceš namazat ještě jeden rohlík?“ zeptala se Silvia, když si přisedla ke stolu.
„Ne, mami, stačí, děkuju!“ dala si do pusy poslední sousto a zapila ho čajem.
Silvia se na ni usmívala.
„Co je, mami? Že ty mi chceš něco říct?“
„Proč myslíš?“
„Vypadáš tak!“ zasmála se Linda.
Silvia se rozesmála. „Vlastně máš pravdu. Chci ti něco říct.“
„A co?“
„Víš, včera mi Raul ukázal jeden byt, který koupil. A koupil ho pro nás tři. Byl by rád, kdybychom se k němu nastěhovali,“ vysvětlovala velmi opatrně.
„A ty jsi souhlasila, mami?“
„Řekla jsem mu, že nemůžu souhlasit, pokud se o tom nejdřív neporadím s tebou!“
„Ale proč, mami? Já budu s Raulem bydlet ráda!“
Silvia byla překvapená. „Opravdu?“
„No jasně, Raul je fajn! Mám ho ráda!“ usmála se Linda. „Nebo ty s ním nechceš bydlet? Ty ho nemáš ráda?“
„Právě, že ho mám moc ráda!“
„Tak vidíš? A kde je teda problém!“ pokrčila Linda rameny, jako kdyby stěhování řešila běžně.
Silvia se rozesmála. „Ale je ti jasné, že budeme muset opustit tenhle byt a tím pádem opustit i babičku! Ta tu bude pak sama.“
„Nebude! Nastěhuje se k ní Pedro a všichni budeme spokojení!“ odvětila Linda jakoby nic.
Silvia se dojatě usmála. „Pojď ke mně, zlatíčko moje!“ rozevřela náruč a Linda ji objala. „Mám tě moc ráda, ty moje štěstí největší!“ usmívala se Silvia.
„Já myslím, že ty největší štěstí máš už teď dvě!“ podívala se na ni Linda vážně. „Už je to i Raul! Já to vím!“ usmála se.
Silvii se zalesklo v očích a znovu svou dceru pevně objala.

#####

Mariela šla brzy ráno i s Francem, kterému bylo už dva a půl roku, na nákup do obchodního centra. Poté se ještě zastavila v místní kavárně a Franco si hrál v dětském koutku. Když dopila kávu, podívala se na hodinky. „Franco, už musíme jít domů!“ zavolala na něj.
„Ne!“ řekl Franco a věnoval se kostkám, se kterými si hrál.
„Franco, už opravdu musíme jít!“
„Ne!“
Mariela neměla na výběr, musela si pro něj dojít. Když vstala od stolu, do někoho narazila. „Promiňte, moc se omlouvám, neviděla jsem vás!“
„Vůbec nic se nestalo!“ odvětila jí Camila.
„Paní Fuentesová!“ zhrozila se Mariela.
„My se známe?“ podivila se Camila.
„Asi jsem si vás s někým spletla!“ snažila se to Mariela zamluvit.
„Ne, počkejte,“ Camila si ji prohlédla, „ale já vás také znám. Už si nevybavím vaše jméno, ale určitě jste pracovala jako asistentka mého muže! Je to tak?“
Mariela přikývla, protože nemělo smysl zapírat.
„Promiňte, ale už opravdu nevím vaše jméno!“
„Mariela Batistová!“
„Ano, Mariela, už si vzpomínám!“ usmála se Camila. „Jak se vám daří?“
Dřív, než Mariela stačila odpovědět, přiběhl k nim Franco. „Mami, mami,“ chytil se Mariely za ruku a podíval se na Camilu.
„Ale to je krásný chlapeček! Jak se jmenuje?“ usmála se na něj Camila.
Mariela byla úplně v transu. Téhle chvíle se děsila od okamžiku, co se Franco narodil. Že jednou potká Albertovu ženu.