„To je Franco, můj syn!“ odvětila Mariela nervózně.
„Tak proto jste tehdy z časopisu odešla. Byla jste těhotná!“ usmála se Camila. „Alberto nemohl zůstat bez asistentky, tak k němu nastoupila naše Emília.“
„Ano, víte, musela jsem odejít ze dne na den. Měla jsem totiž rizikové těhotenství,“ vymyslela si Mariela. Pravda ale byla taková, že jakmile o těhotenství Albertovi řekla, domluvili se, že raději všem zmizí, co nejrychleji z očí.
„Aha, tak to chápu, že jste musela odejít hned,“ chápavě Camila přikývla. „Já si to s naší Palomou také zažila. Nejdřív jsem dlouho nemohla otěhotnět, a pak jsem se bála, abych Palomu vůbec donosila. Naštěstí vše dobře dopadlo a k Palomě máme s Albertem ještě další tři krásné dcery!“ rozplývala se.
„Ano, vím, gratuluji!“ řekla Mariela s předstíraným úsměvem. Ve skutečnosti ji Camilina slova hodně bolela. „A nezlobte se, paní Fuentesová, ale už musíme jít!“ vzala si Franca do náruče, rozloučila se, a co nejrychleji odešla.
Camila se za nimi usmívala a poté se také dala k odchodu.

#####

Gonzalo procházel chodbou časopisu, když zahlédl, jak z Lucasovy kanceláře vychází nejdříve Paloma a poté i on. Viděl, jak se Paloma spokojeně usmívá, jak se na rozloučenou políbili a odešli každý jiným směrem. Paloma šla naproti Gonzalovi. Stále se usmívala, ale když si všimla jeho, zamračila se. Oba se zastavili. „Co na mě tak zíráš?“ vyštěkla na něj.
„Co bych zíral? Jen mě nepřestává fascinovat, jak ten tvůj údajný pokus o sebevraždu stále zabírá!“
Paloma na něj vykulila oči a dostrkala ho do nejbližších dveří jedné kanceláře. „Tohle už víckrát nevyslovíš!“ pohrozila mu.
„No jo, já vím, Palomo, když někomu řeknu pravdu, obviníš mě ze znásilnění. Stále ta ohraná písnička, už mě to nudí!“ zvolal Gonzalo otráveně. „Copak tobě nevadí, že je s tebou Lucas jen kvůli lži?“
„Nestarej se o mě, ano? A navíc, ty bys měl být nakonec rád, jak to dopadlo! Ještě bys mi měl poděkovat! Protože takhle mám Lucase připoutaného navždy k sobě a ty zas klidně můžeš být s tvou svojí Lorenou!“ řekla znechuceně.
„A víš, že máš vlastně pravdu?“ přistoupil k ní blíž. „I přes to všechno, co se stalo, Lorenu totiž stále miluji!“
Paloma k němu přistoupila ještě blíž. „Já Lucase taky miluji!“
Oba to tomu druhému řekli hodně důrazně, aby ho přesvědčili, že ta chvilková slabost, kterou si prošli, pro ně nic neznamenala.
„Je tu nějaký problém?“ vešla do kanceláře Silvia. Byla to totiž její kancelář.
Paloma a Gonzalo od sebe odstoupili. „Samozřejmě, že je tu problém! Tenhle je jeden velký problém!“ ukázala Paloma vztekle na Gonzala a odešla.
„Promiň, Silvie, jen jsme si museli něco vyříkat!“ omluvil se jí Gonzalo a také odešel.
Silvia se zatvářila udiveně, ale poté pokračovala ve své práci.

#####

Pedro vešel do butiku, ve kterém pracovala Violeta. „Pedro, co tady děláš?“ zvolala překvapeně. Stála za pultem a rovnala nějaké šaty.
„Byl jsem si vyzvednout ty hodinky, tak jsem si řekl, že se za tebou stavím!“ usmál se na ni a políbili se.
„To jsem ráda!“ usmála se.
„A víš, koho jsem tam potkal?“
„No, to nevím!“
„Nadiu!“
„Cože?“ zvolala udiveně. „A co se stalo?“
„Tak nejdřív se mnou začala flirtovat, ale já jí hodně rychle řekl, že znám celou pravdu a co že si o ní myslím!“
„A co ona?“
„Nestihla moc reagovat, protože zrovna mi prodavačka přinesla ty hodinky, a když jsem se otočil, byla už pryč. Ale musela asi pořádně zuřit. Stejně ale pořád nemůžu pochopit, že se ti tak nesmyslně pomstila! A že to musela odnést zrovna Silvia!“ byl naštvaný.
„To už nemá smysl řešit. Už se stalo, a když se to tak vezme, tak sice Silvia hodně trpěla, ale teď má Raula a je moc šťastná!“ spokojeně se Violeta usmála. „Takže už nám může být jedno, co dělá Nadia, její povedená dcera nebo Juan!“
„Máš pravdu! Všechno se nakonec obrátí k lepšímu!“ usmál se a znovu se políbili.
„Ale, ale, Violeto!“ vešel do butiku Freddy a oba se od sebe okamžitě odtrhli. „Já nevěděl, že jsem ti do smlouvy dal i to, že se musíš líbat se zákazníky!“ chichotal se.
Violeta se rozesmála. „Freddy, to je Pedro Guellar, můj přítel a Pedro, to je Freddy Taurel, můj šéf a majitel tohohle butiku!“
Oba si podali ruce a Freddy dodal. „Ses mi ani nepochlubila, že máš přítele! Že tys ho přede mnou schválně tajila, abych ti ho nepřebral!“ vtipkoval.
„Jak jinak!“ smála se Violeta.
„No tak já už vás nechám hrdličky! Moc mě těšilo, Pedro!“ provokativně na něj mrkl a odešel dozadu.
„To bylo co?“ zeptal se Pedro se smíchem.
„To byl Freddy!“ zasmála se Violeta.

#####

Mariela stála před svým bytem a v kabelce hledala klíče. Byla tak rozrušená ze setkání s Camilou, že je nemohla najít. Ke klidu jí nepomáhal ani Franco, který pobíhal po chodbě sem a tam a radostně si výskal. „Franco, prosím tě, nezlob maminku a přestaň tady běhat!“
Franco ji ale neposlechl. Mezitím Mariela klíče našla, ale zase jí nešly strčit do zámku. „Zatraceně!“ vykřikla zoufale ve chvíli, kdy z výtahu vystoupil Eduardo. Mariely si ihned všiml, ale dřív ho zasáhla rána do nohou, protože do něj Franco narazil. „Jééé, chlapče, pozor!“ řekl mu Eduardo. Franco se na něj zmateně díval.
„Franco, pojď ke mně!“ zavolala na něj Mariela a tentokrát už svou matku poslechl a rozběhl se k ní. „Omlouvám se vám, Eduardo!“
„Nic se nestalo,“ usmál se, když přišel blíž. „Myslím, že z toho nárazu je otřesenější víc Franco než já, viď?“ mrkl na něj a Franco se pousmál.
Mariela se mezitím stále snažila dostat se do bytu. Ale ruce se jí klepaly. Nešlo to. Eduardo si toho všiml, i toho, že nemá daleko k slzám. „Marielo, stalo se vám něco? Můžu vám nějak pomoct?“
„Stalo se toho hodně! A všechno je to špatně!“ vykřikla zoufale. V tom se jí podařilo dveře otevřít a Franco ihned vběhl dovnitř. Mariela chtěla jít za ním, ale Eduardo ji ještě zdržel.
„Marielo, já sice nevím, co se vám stalo, ale kdybyste někdy něco potřebovala, stačí zaklepat!“ řekl vážně.
„Děkuju vám,“ odvětila mu se smutným úsměvem a zmizela ve svém bytě.
Eduardo přemýšlel nad tím, co se jí asi mohlo stát.

#####

Silvia pracovala u sebe v kanceláři, když do ní vběhla Linda doprovázená Raulem. „Mami, mami!“ skočila jí radostně do náruče.
„Ahoj, zlatíčko!“ Silvia ji objala a usmála se na ni. „Víš, Lindo, musím dnes zůstat v práci trochu déle, proto pro tebe do školy přijel Raul!“
„Já vím, mami, Raul mi to vysvětlil, nic se neděje!“ usmála se. „Aspoň jsme s Raulem zatím cestou probrali, jak bude vypadat můj pokoj!“
„Vážně?“ udiveně se podívala nejdříve na Raula, který na ni s úsměvem mrkl, a pak na svou dceru. „A co jste vymyslely?“
Dřív, než Linda stačila odpovědět, vešla do kanceláře Emília. „Silvie, promiň, … jééé, Raule, i tebe potřebuju. Táta s vámi oběma chce mluvit. Něco kvůli titulní stránce zítřejšího dílu. Je to prý naléhavé!“
„Dobře, Emílie, hned jdeme,“ odvětila jí Silvia a Emília odešla. „Lindo, počkáš tady chvíli sama, ano? Zatím si můžeš začít dělat úkoly,“ řekla jí a postavila se.
„Jasně, mami, jdu na to,“ zasmála se Linda a posadila se k Silviině stolu. Silvia ji políbila na čelo a poté s Raulem odešli. Linda si vyndala z aktovky sešit a penál, když na stole začal zvonit Silviin mobil. Linda věděla, že mobil své matky nesmí zvedat, ale ze zvědavosti se podívala, kdo jí volá, a když si na displeji přečetla ,Juan‘, řekla si, že se svým otcem si přece popovídat může. „Ahoj, tati!“ zvolala radostně, když hovor přijala.
„Lindo?“ zvolal Juan překvapeně. Měl pauzu mezi natáčením a potřeboval se Silvií probrat něco ohledně Lindy. „Jakto, že si to zvedla ty? Kde máš maminku?“
„Musela jít něco řešit ke svému šéfovi.“
„Počkej, Lindo, maminka je ještě v práci? A kde jsi vlastně ty?“
„Já jsem tu taky. Mamka tu musí být dnes trochu déle, a tak mě ve škole vyzvedl Raul a teď tady budu na mamku čekat!“
Když Juan zaslechl Raulovo jméno, zatvářil se nenávistně. „Aha, dobře. No, a když už tě slyším, něco nového?“
„Ano, tati!“ zajásala, že se ptá. „Raul koupil pro mamku a pro mě byt! Brzy se tam budeme stěhovat a budeme žít všichni tři spolu! To je novinka, viď?“ šťastně se usmívala.
Juan měl ale ke šťastnému úsměvu daleko. Tato novinka v něm přímo vřela. Jen letmo za sebou zaslechl, že už ho zase volají na plac, ani se s Lindou nerozloučil a vztekle zavěsil.

#####

Potom, co Fernando odjel, veškerou jeho práci převzal Nicolas a byl místo něho i v jeho kanceláři. Do té, pootevřenými dveřmi, nakoukla Diosmary. „Můžu?“ zeptala se opatrně.
„Jsi dcera majitele! Ty si tady můžeš jít, kam se ti zachce!“ zamračil se na ni, vstal od stolu a postavil se k ní zády k polici, ve které začal něco hledat v šanonech.
„Nicolasi, prosím tě, nebuď takový! Máš právo se na mě zlobit, a proto jsem přišla, abychom to vyřešili!“
„A jak to chceš vyřešit?“ dál se prohraboval nějakými dokumenty.
„Řeknu všem o našem vztahu!“
„A kdy? Za měsíc? Nebo snad za rok?“ podotkl ironicky.
„Dnes večer!“ řekla důrazně.
Nicolas se zarazil. Odložil šanon na polici a konečně se na Diosmary podíval. „Myslíš to vážně?“
„Ano, miláčku,“ přistoupila k němu blíž, „řeknu to při rodinné večeři, takže se to všichni dozvědí hned a nikdo to nebude zpochybňovat! A omlouvám se ti, že mi to trvalo tak dlouho! Měla jsem strach, ale vlastně teď nevím z čeho! Protože ty jsi ten, na kterého jsem vždycky čekala!“ šťastně se usmála.
„Miluju tě!“ opětoval jí Nicolas úsměv.
„Já tebe taky!“ padla mu do náruče a začali se líbat.

#####

Penelope si u sebe v ložnici prohlížela v zrcadle šaty, které si právě koupila, když se hlasitě rozezněl zvonek u dveří. A neustával. „Pane bože, vždyť už jdu!“ nadávala, když dveře otevřela. Do bytu jako lavina vtrhla Nadia. „Mami, co se ti stalo?“ zeptala se nechápavě.
„Nesnáším ji! Nikdy jsem ji nepřestala nesnášet a nikdy nepřestanu!“ rozčilovala se Nadia.
„Koho nesnášíš? O kom to mluvíš, mami?“
„Violetu! Tu mrchu!“ zvolala nenávistně.
„Co ti udělala?“
„Představ si, že je znovu s Pedrem! S tím, kterého jsem milovala a kterého mi přebrala!“
„Cože? Jak ses to dozvěděla?“ zvolala Penelope šokovaně.
„On sám mi to řekl! Před chvíli jsem ho potkala a on mi vyčetl tu mou pomstu vůči ní a řekl mi, že jsou zase spolu!“
„To je teda vrchol, mami!“ zvolala Penelope nenávistně. „Co budeš dělat?“
„To ještě nevím! Ale doufám, že ta mrcha bude brzy zase hodně trpět!“ pronesla Nadia s hlubokou nenávistí v očích.

#####

Camila si u sebe v kanceláři ukládala věci do kabelky, když dovnitř vešla Helena. „Můžeme?“ zeptala se.
„Ano, můžeme!“ usmála se Camila a daly se k odchodu. Dohodly se, že spolu po dlouhé době vyrazí na nákupy. „Už ti Emília říkala o té novince?“
„O jaké?“ zeptala se Helena, když spolu procházely chodbou dětského domova.
„Winston dostal nabídku na místo primáře v jedné nově postavené nemocnici v Madridu a chce, aby Emília jela s ním!“ odvětila Camila nadšeně.
„Cože? A co Emília? Jak reagovala?“
„Tak vždyť ji znáš. Nechce se jí, ale já jsem jí radila, aby tu nabídku určitě přijala. Když budou spolu sami tak daleko, Emília si konečně uvědomí, že Winston je pro ni ten pravý!“
Obě vyšly z budovy, a když na parkovišti došly k Helenině autu, Helena řekla: „Camilo, já si nemyslím, že je to dobrý nápad! Emília bere Winstona jen jako dobrého přítele a nemyslím si, že by to něco změnilo, kdyby spolu byli někde daleko!“
„A já si právě myslím pravý opak! Emílii to může pomoct, aby konečně začala žít. Je stále sama, to není dobré!“ řekla Camila vážně a nastoupila do auta.
Jenže Helena na rozdíl od Camily věděla o Emíliiných citech k Fernandovi, a tak si byla jistá, že Emília Winstonovu nabídku nepřijme. Dál se ale raději tomu tématu nechtěla věnovat, protože její sestra byla příliš paličatá. To, co si jednou vezme do hlavy, si nenechá vymluvit. Helena tak nastoupila do auta a ihned změnila téma.

#####

Emília vstoupila do svého pokoje. Někomu ale zrovna psala smsku, a tak se po pokoji nerozhlédla. Zavřela za sebou dveře, smsku poslala, a když se otočila, konečně se podívala na svůj pokoj. Ztuhla. Po celém pokoji byly postavené vázy s růžovými růžemi, jejími nejoblíbenějšími květinami. Nechápala, co to má znamenat. Pak si všimla, že na té největší kytici je nějaký lístek. Vzala ho a na něm stálo: „Odpusť mi, že jsem byl tak dlouho slepý!“ Najednou jí před obličej dal někdo další růžovou růži. Prudce se otočila. „Fernando?! Ty ses vrátil!“ šťastně se usmála.
„Ano, vrátil!“ usmál se a růží ji pohladil po tváři.
„Fernando, co to děláš?“ znervózněla.
„To, co jsem měl udělat už dávno!“ povzdechl si a než Emília nějak zareagovala, chytil ji do náruče a políbil ji. Emílii se podlomily kolena. Fernando ji však pevně držel. Když Emília překonala prvotní šok, také ho pevně objala a jeho polibky opětovala. Právě se jí splnil její tajný sen.

#####

Lucas chtěl být s Lorenou alespoň na chvíli o samotě, a tak se za ní po práci vydal. Jenže nebyla doma, a tak chvíli čekal v autě před domem, jestli se nevrátí. Po nějaké době na druhé straně chodníku zastavilo auto. Na místě spolujezdce byla Lorena a na místě řidiče Gonzalo. Lucas zuřil. Viděl, jak Gonzalo vystupuje z auta a jak pomáhá vystoupit Loreně. Chvíli si spolu povídali, něčemu se smáli a nakonec ji Gonzalo políbil na tvář, pohladil jí břicho, nastoupil do auta a odjel. Lorena mu mávala, než jí zmizel z očí a vydala se k domu.
„Loreno!“ zakřičel na ni Lucas, když vystoupil z auta.
Lorena se na něj udiveně podívala.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se rozčíleně, když k ní přišel.
„Prosím?“
„Co jsi dělala s Gonzalem?“
„A můžeš mi vysvětlit, jakým právem mě tu chceš zpovídat? Co dělám se svým manželem je jen moje věc!“
„To teda není! Čekáš moje dítě, takže je to i moje věc!“
„Lucasi, dost, už mě to všechno unavuje! Nech mě konečně na pokoji!“ vynadala mu a chtěla odejít.
„Ne, Loreno, prosím, neodcházej,“ zadržel ji, „omlouvám se ti. Já se nepřišel hádat!“
„Ne? A tak proč jsi teda přišel?“
„Protože už to bez tebe nemůžu vydržet!“ hlesl zoufale, chytil její tvář do dlaní a políbil ji.