Lorena Lucasovy polibky chvíli opětovala, ale pak ho od sebe odstrčila. „Lucasi, přestaň, tohle nemůžeš dělat!“
„Loreno, já už se z toho všeho ale brzy zblázním! Chci být po tvém boku alespoň na chvíli!“ řekl zoufale.
„Moc dobře víš, že to nejde! Řekla jsem ti jasně, že mezi námi dvěma už nikdy nic nebude!“
„Ano, můj rozum to ví! Ale moje srdce ne! Miluju tě, lásko!“ chtěl se k ní znovu přiblížit, ale nedovolila mu to. „Běž raději domů a miluj svoji ženu … i když to vlastně děláš!“ ušklíbla se při vzpomínce na Palomina slova.
„Jak to myslíš? Loreno, já…“
„Prosím tě, Lucasi, nic mi nevysvětluj! Vůbec mě to nemusí zajímat a ani mě to nezajímá!“ zamračila se. „Nech mě už konečně v klidu!“ dodala a vběhla do domu.
Lucas měl sto chutí do něčeho vzteky kopnout. Byl zoufalý.

#####

Fernando a Emília se něžně líbali. Emílii po tváři stékala slza. Po chvíli Fernando polibek ukončil a usmál se. Emília měla stále zavřené oči. „Jenom se mi to zdá, že ano?“ šťastně vydechla. Fernando se usmál a setřel jí slzu z tváře. „Nezdá se ti to! Jsem opravdu tady! Jen otevři oči a přesvědč se!“
Emília pomalu oči otevřela. Hleděla na usměvavého Fernanda, znovu se rozhlédla po pokoji obklopeném růžovými růžemi a došlo jí, co se právě stalo. Poprvé se s Fernandem políbili. Najednou ji to rozhodilo. Odstoupila od Fernanda a nervózně přešlapovala sem a tam. „Ale, Fernando, co to má všechno znamenat? Já to nechápu!“
Fernando k ní přistoupil a chytil ji za ruce. „Já myslím, že tomu rozumíš moc dobře!“
Emília zavrtěla hlavou.
„Emílie, já už to vím. Vím, že jsi do mě už dlouho zamilovaná!“
„Co-cože? Jak jak to víš?“ koktala.
„Den předtím, než jsem odletěl do New Yorku, jsem, aniž bych chtěl, vyslechl tvůj rozhovor s Helenou. A teď jsem moc rád, že jsem to uslyšel!“ pohladil ji po tváři.
„Ale kdy jsi to slyšel? A co jsi vlastně přesně slyšel?“ nemohla to pochopit a stále z toho byla nervózní.
„Emílie, nechceš mi teď tvrdit, že jsem se přeslechl, že ne? Protože já už vím, že mě opravdu miluješ! Za poslední půl rok jsem totiž nepřemýšlel o ničem jiném, než o každém našem rozhovoru a až nyní jsem v nich viděl ty tvé pohledy! Ty tvé pohledy plné lásky!“ políbil ji na tvář a Emília se zachvěla. „A teď mi řekni, jak doopravdy dlouho jsi do mě zamilovaná!“
Emília se zastyděla. Posadila se na postel a Fernando vedle ní. Pohledem ji žádal, aby mu to všechno začala vysvětlovat. Emília se zhluboka nadechla. „Tak dobře, všechno ti to řeknu! Teď, když to víš, nemá smysl, abych ti dál něco zapírala!“ Fernando jí políbil na ruku a naznačil, aby pokračovala. Emília se pousmála. „Jak dlouho jsem do tebe zamilovaná? Vlastně už od dětství! Byl jsi mojí dětskou láskou, a když jsem začala dospívat, uvědomila jsem si, že se změnila i ta láska k tobě. Že tě miluji a že bych s tebou jednou chtěla být. Jenže pak si začal chodit s Diosmary a já jsem věděla, že jsem tě navždycky ztratila. Protože svojí sestře bych nikdy nemohla ublížit a navíc jsem se i bála, že bys mě stejně odmítl!“ sklopila hlavu.
Fernando jí chytl za bradu a donutil jí, aby se na něj podívala. „Takže bys mi to opravdu nikdy neřekla? Trápila by ses až do konce života?“
„Raději bych se celý život trápila neopětovanou láskou k tobě, než jedinkrát zažít, že bys mě odmítl!“
„Emílie,“ zakroutil nevěřícně hlavou, „byl jsem to já ale hlupák! Tolik jsem ti ubližoval! Odpusť mi to, prosím!“
„Nemám ti, co odpouštět! Nevěděl jsi to!“
„Ale mohl jsem to vidět!“ vyčítal si to. „Ale já ti slibuju, že odteď to všechno napravím! Všechny ty chvíle ti vynahradím! Odteď už budeme navždy spolu!“
„Počkej, Fernando! Ale neděláš to všechno jen z lítosti ke mně!“
„Emílie, tak tohle si vyžeň z hlavy!“ zdůraznil jí. „Odjel jsem do New Yorku hlavně pro to, abych si všechno srovnal v hlavě. A uvědomil jsem si, že i já jsem k tobě něco cítil, jen jsem to tehdy neviděl! Ale teď už to všechno vím! Miluju tě, Emílie!“
Emília si nikdy nepomyslela, že by tato tři slova někdy od Fernanda slyšela. „Taky tě miluju, Fernando!“ řekla chvějícím hlasem. Poté se něžně políbili. „A okamžitě to také všem oznámíme, aby nikdo nepochyboval o tom, že patříme k sobě!“ zvolal Fernando rozhodně. „Dnes večer při večeři to oznámíme tvé i mojí rodině. Mám to už promyšlené.“
„Ne, Fernando, to nejde! Nemůžeme jim to říct hned!“ zhrozila se.
„Ale já se tě neptám, Emílie! Já ti to říkám jako hotovou věc! Dnes večer se všichni dozvědí, že jsme ty a já spolu a že to tak bude už navždy!“ řekl rázně a dřív než Emília zareagovala, umlčel ji polibkem.

#####

Mariela seděla u stolu v kuchyni a dívala se na Franca, jak si maluje. Při tom stále myslela na setkání s Camilou. Do kuchyně přišel Nicolas. „Já vás zdravím!“ usmíval se. „Jaký jste měli den?“ pohladil Franca po vlasech a přisedl si.
„Horší už to být nemohlo!“ povzdechla si Mariela.
„Co se stalo?“ zeptal se Nicolas, ale v tom mu Franco podal pastelku. „Mám něco namalovat?“ usmál se.
Franco přikývl. „Auto!“
„Dobře, tak namaluju auto!“ řekl Nicolas s úsměvem a začal malovat. Pak se podíval na Marielu. „Tak co se stalo?“
„Dnes ráno jsem se potkala s Camilou Fuentesovou!“
„Cože? Kde?“
„V nákupním centru. Náhodou jsme na sebe narazily. Já jsem z toho šoku vyhrkla její jméno a ona si pak taky uvědomila, že mě zná. Začala si se mnou povídat a byla hrozně milá! To bylo na tom to nejhorší! Jak ke mně byla zdvořilá!“
„A co jste si řekly?“
„Mluvila hlavně ona. A o kom jiném, než o svém milovaném manželovi a dcerách! Myslela jsem, že tam vybouchnu!“ zvolala zoufale.
„A Franca viděla?“
„Samozřejmě! Moc se jí líbil! Kdyby tak tušila!“ pokroutila hlavou. „Nicolasi, já to asi už dlouho nevydržím! To tajemství mě zničí!“
„Marielo, to zvládneme!“ chytil ji za ruku. „Jsem tady pro tebe a budu ti dál pomáhat, jak jen budu moct!“
„Děkuju ti! Opravdu jsem ti vděčná, že jsi tady se mnou!“ usmála se a stiskla mu ruku.
„Nico! Maluj!“ okřikl ho Franco rozzlobeně, že přestal. Nicolas i Mariela se rozesmáli. „Promiň, Franco, už maluju!“ zasmál se Nicolas a pokračoval v malování. Mariela svého syna políbila na vlasy a usmála se na něj. Přes všechny ty problémy byla šťastná, že ho má.

#####

Violeta si v předsíni kontrolovala nákupní seznam, jestli má napsané všechno, co je potřeba. „Babi, můžeme!“ přiběhla do předsíně Linda a začala si obouvat boty.
„Ano, můžeme,“ usmála se Violeta. Uklidila si seznam do kabelky a také si nazula boty.
„Dávejte na sebe pozor, ano?“ přišla se s nimi rozloučit Silvia.
„Neboj, mami!“ usmála se Linda, políbila ji na tvář a poté s Violetou odešly.
Silvia odešla do obývacího pokoje, kde měla rozdělanou nějakou práci na notebooku. Jen co si ale dosedla na pohovku, rozezněl se u dveří zvonek. Vrátila se do předsíně a ještě než otevřela, se smíchem se zeptala: „Tak copak jste si zapomněly?“ Ale za dveřmi nestála Violeta s Lindou, jak předpokládala. „Co chceš?“ zamračila se.
Do bytu vstoupil rozzuřený Juan. Silvia zavřela dveře a šla za ním do obývacího pokoje.
„Jak si to představuješ, Silvie?“ zakřičel na ni.
Silvia na něj vykulila oči. „Prosím?“
„Ty se chceš s Lindou nastěhovat k tomu tvému fotografovi?“
„Cože? Jak o tom vůbec víš?“
„To je jedno! Já jsem se tě přišel zeptat, jestli je to pravda!“
„Ano, je to pravda. A co?“ odvětila klidně.
„A co? Měla ses o tom se mnou poradit!“ křičel na ni.
„Tak za prvé, Juane, přestaň tady na mě křičet! A za druhé, jsem se o tom radila pouze s jedním jediným člověkem, kterého se to také týká. A to s Lindou! A ta byla nadšená!“
„Ale se mnou si to taky měla řešit! Jde o moji dceru! A chci, aby byla v pořádku!“
„Jak už jsem ti řekla, Linda byla nadšená! A nemusíš mít strach, že by se mnou a s Raulem nebyla v pořádku! My dva ji totiž máme rádi!“
„Tím mi chceš říct, že já svou dceru rád nemám?“
„To musíš vědět ty! Jestli ji máš radši než svou práci a svou novou ženu!“
Juan mlčel.
„Aha, sám nevíš! No v tom já ti neporadím! Podívej se, Juane, ať se ti to líbí nebo ne, já prostě začala žít nový život a ty se s tím musíš smířit! Musíš se smířit s tím, že se klidně znovu vdám a budu mít další děti!“
„Cože? Ty chceš další děti?“
„A čemu se tak divíš? Vždyť i v době, co jsme ještě byli spolu, jsme mluvili o tom, že nechceme, aby Linda byla jedináček. Nebo mi chceš naznačit, že jsem ve svých třiatřiceti letech na další dítě stará? Nebo že na mě budeš naštvaný, že já další děti mám a ty ne? Protože jak tvoji drahou manželku znám, tak ta se do těhotenství moc nepohrne!“
Juan si vzpomněl na včerejší rozhovor s Penelope, která skutečně zatím děti nechce. Nyní ale toto nechtěl řešit. „Ty se ale k tomu chlapovi nesmíš nastěhovat!“ znovu začal křičet.
„Ty mi tady nebudeš něco nařizovat! Nemáš na to právo!“
„Ale mám! Jsi moje žena!“
„Tvoje bývalá žena! Ještě že tak!“ oddechla si.
V tom si ji k sobě Juan přitáhl a začal ji líbat. Silvia se usilovně bránila, až ho nakonec od sebe odstrčila a vrazila mu facku. Šokovaně na něj hleděla. „Co si myslíš, že děláš, Juane? Co si tímhle jako chtěl dokázat?“ křičela na něj.
Juan ani nevěděl, proč to vlastně udělal. „Silvie, já…“
„Ne, víš co? Ono je možná dobře, že jsi to udělal. Já to sice už vím dlouho, ale tímhle si mi krásně potvrdil to, že už k tobě absolutně nic necítím! Vlastně něco přece jen ano! Lítost! Je mi tě líto, protože jsem si jistá, že jednou dojdeš k tomu, že jsi udělal chybu, že jsi mě a Lindu opustil! Ale to už bude pozdě!“ vážně zvolala a ukázala na dveře. „A teď vypadni!“
Juan se už ani nenamáhal něco říkat a se sklopenou hlavou odešel.
Silvia nevěřícně pokroutila hlavou.

#####

Camila s Helenou narazily při nákupech na Omairu, a tak ji Camila pozvala na večeři. Nyní spolu seděly na pohovce v hale a povídaly si.
„Co Berenice? Jak se vyrovnává s tou adopcí?“ zeptala se Omaira.
„Myslím si, že už je to lepší. Ale bylo to pro ni těžké!“ odvětila Camila smutně. „Teď se snažíme, aby se cítila pořád jako doma. Aby si nemyslela, že se tím pro ni snad něco změnilo. Pořád je to totiž naše dcera!“
„Ano, to děláte dobře!“ usmála se Omaira. „A co Paloma? Jak jí se vede?“ zeptala se opatrně.
„Přímo báječně! Mezi ní a Lucasem je všechno zase jako dřív, a tak moje holčička jenom kvete!“ usmívala se Camila. Omaira chtěla něco poznamenat, ale Camila ji nepustila ke slovu. „Vlastně všem mým holčičkám se momentálně daří dobře! Jak už jsem říkala, Berenice se cítí o mnoho lépe, Paloma je zase šťastná s Lucasem, Emília nejspíš odjede s Winstonem do Madridu, kde by se jejich vztah mohl ještě více prohloubit a Diosmary vypadá také spokojeně. I když, pokud by se znovu dala dohromady s Fernandem, byla bych klidnější a šťastnější!“
Omaira chtěla znovu něco namítnout, ale tentokrát ji vyrušila služebná. „Paní Camilo, promiňte. Mohla byste se mnou na chvíli do kuchyně?“
„Jistě, Tino,“ odvětila jí Camila a obrátila se na Omairu. „Omluv mě, prosím, na chvíli. Hned se vrátím,“ řekla a odešla se služebnou.
,Camilo, Camilo! Mám občas pocit, že všechno vidíš až moc růžově!‘ pomyslela si Omaira. Z myšlenek ji vyrušilo bouchnutí vchodových dveří. Otočila se a spatřila Lucase. „Lucasi!“ usmála se na něj a vstala. „Co se ti stalo?“ zhrozila se, když viděla, jak je přepadlý.
„Ahoj, teto,“ pozdravil ji smutně, „prosím tě, na nic se mě radši neptej!“ řekl a padl jí do náruče. Omaira netušila, co se mu stalo, ale silně ho objala, protože pochopila, že to teď potřebuje.

#####

Gonzalo procházel chodbou časopisu. Skoro všichni už odešli domů, jen on stále pracoval. Pokud ho zrovna Raul nebo Eduardo nevytáhli ven, nikdy do prázdného bytu nespěchal. Vešel do své kanceláře a zarazil se, když uviděl Palomu, jak se mu hrabe ve stole. „Palomo, můžeš mi vysvětlit, co to tady děláš?“ rozčílil se.
„Táta mi řekl, že máš u sebe náměty na články do nového čísla. A jeden námět jsem mu navrhla já, tak se chci podívat, kdo ho bude psát, protože si už táta nepamatoval, komu to dal.“
„Ty jsi navrhla námět na článek?“ zvolal Gonzalo šokovaně a zavřel za sebou dveře. „A o čem ten článek bude? O tom, jak se stát rozmazlenou princeznou? V tom případě bys ho měla napsat sama, ne?“ pobavil se.
„Ha ha ha!“ zašklebila se Paloma. „Si asi myslíš, že seš vtipnej, viď?“ zamračila se na něj a dál se hrabala v jeho věcech.
„A ty si myslíš, že můžeš všechno? Uvědom si, že seš v mojí kanceláři a hrabeš se v mých věcech! Na to nemáš právo!“
„Ale tenhle časopis patří mému otci, takže já si tady můžu dělat, co se mi zachce! Mně stačí lusknout prstem a půjdeš, jestli se ke mně nebudeš chovat slušně!“
„A proč už jsi to dávno neudělala?“
„Protože mám jiné věci na práci, než se starat o tebe!“
„Tak si běž dělat ty jiné věci a konečně vypadni z mé kanceláře!“
Paloma na něj vrhla nenávistný pohled. „A just nepůjdu!“ sedla si do jeho křesla, přehodila si nohu přes nohu, ruce si dala křížem a vítězně se usmála.
„Nepůjdeš?“
„Ne! Ani se odsud nehnu! Ty mě odnikud nebudeš vyhazovat!“
„Fajn, jak chceš!“ pokrčil Gonzalo rameny, svlékl si sako a položil ho na židli před sebou.
„Co to děláš?“ vyděsila se Paloma a nervózně si poposedla.
Gonzalo se zasmál, přišel k ní, chytil ji a přehodil si ji přes rameno.
„Ty idiote, co to děláš? Okamžitě mě pusť! Pusť mě!“ hystericky vřískala.
Gonzalo ji donesl ke dveřím a tam ji postavil na zem.
Paloma ho začala vztekle mlátit. „Takhle se mnou zacházet! To ti přijde draho!“
Gonzalo ji chytil za ruce a začal s ní cloumat, jakoby se snažil z ní tu její rozmazlenost setřást. „A podívej se, jak ty se chováš! Jsi horší, jak malý rozmazlený spratek! Začni se konečně chovat jako dospělá!“
Oba byli rozčílení, byli si zase tak blízko. Hleděli si hluboko do očí a v tu samou chvíli se začali vášnivě líbat. Gonzalo ji sevřel ve svém náručí a přitiskl ji ke zdi. Paloma mu prsty zajela do vlasů. Líbali se velmi vášnivě. Po chvíli ho Paloma od sebe odstrčila. „Nenávidím tě!“ vykřikla a utekla pryč.
Gonzalo se dotkl svých rtů. Nechápal, co ho k Palomě tolik přitahuje.
A nechápala to ani Paloma. Už byla ve výtahu a také se dotkla svých rtů. Nemohla ani popadnout dech, jak byla rozrušená.

#####

Marcelo a Raul seděli u stolu v kuchyni. „Tady jsem ti připravil kupní smlouvu na ten byt,“ vyndal Marcelo dvoje dokumenty ze své aktovky. „Je to klasická smlouva, ale samozřejmě si ji se Silvií v klidu prostudujte a pak ji podepište!“
„Tati, prosím tě, ty se tváříš, jako kdyby sis myslel, že tě snad podezřívám, že bys mě chtěl nějak podvést,“ zasmál se Raul.
„I ve vlastní rodině by mělo být vše podle pravidel!“ řekl Marcelo vážně.
„Jasně, tati, a ještě jednou ti děkuju za pomoc!“ usmál se Raul.
„Vždyť je to má práce a navíc, co bych neudělal pro svého syna!“ poplácal ho po rameni. V tom uslyšeli bouchnutí dveří. Zarazili se. Do kuchyně vešel rozesmátý Fernando. „Tak jsem zase doma!“
„Fernando, brácho!“ zvolal Raul překvapeně a šel ho obejmout.
„Proč jsi mi včera po telefonu neřekl, že dnes přijedeš?“ zeptal se ho Marcelo, když ho také objal.
„Protože jsem ještě nevěděl, že přijedu,“ odvětil Fernando. „Ten kurz mi sice skončil už před týdnem, ale ještě jsem potřeboval na dálku něco zařídit a to jsem nevěděl, na kdy mi to vyjde,“ vysvětlil.
„Co jsi zařizoval?“ zeptal se Raul.
„To vám ještě nemůžu říct, ale dozvíte se to dnes večer u Fuentesových, kam jste zváni na večeři!“ usmál se Fernando.
„Na večeři k Fuentesovým? Proč?“ zeptal se Marcelo.
„Tati, prosím, na nic se mě neptejte! Říkám, všechno se dnes večer dozvíte. Jen vás chci poprosit, abyste při té večeři nikomu neříkali, že už jsem tady. Kdyby se na mě ptali, tak jsem prostě stále v New Yorku, ano?“
„Cože? Fernando, já tomu nerozumím!“ kroutil Marcelo hlavou.
„Tati, ničeho se neboj, večer to pochopíš!“
„Já teda taky nevím, která bije, ale budu se tvářit, jako že nevím, že už jsi tu!“ zasmál se Raul. „Co, tati? To zvládneme, ne?“
„Tak dobře no! To jsem zvědavý, co na nás chystáš!“ prohlásil Marcelo a Fernando se jen potutelně usmál.

#####

Eduardo přišel navštívit Lorenu. Seděli spolu v obývacím pokoji na pohovce, Eduardo jí stále něco vykládal, ale Lorena měla stále před očima dnešní scénu s Lucasem. Byla z toho smutná.
„Loreno, ty mě vůbec neposloucháš!“ zlobil se Eduardo. „Co je ti?“
„Eduardo, můžu se tě na něco zeptat?“ odvětila mu otázkou.
„Samozřejmě!“ zasmál se.
„Ale nezlob se na mě kvůli tomu, prosím! Nemyslím to nijak zle! Jen mě to zajímá.“
„Tak už mluv!“
„Tobě opravdu vyhovuje tenhle tvůj styl života? Nemít žádné závazky, střídat ženy jako ponožky, nemít nic stálého?“
„Proč se mě na to ptáš právě teď?“ podivil se.
„Odpověz mi, prosím!“
„Tak dobře. Ano, Loreno, vyhovuje mi to. Nemusím se nikdy nikomu zpovídat, kam jdu, jak dlouho tam budu, s kým tam budu. Můžu si dělat, co chci a každému to může být jedno!“
„A ty se opravdu nechceš nikdy oženit? Nechceš mít děti? Nebude ti jednou chybět láska?“
„Tak víš, jak jsem na tom s dětmi. Fakt to s nimi neumím, takže role strejdy si myslím u mě bude vrchol!“ rozesmál se a Lorena s ním. „A co se týče lásky? Já nevím, asi to ani neumím někoho milovat. Nebo jsem ještě takovou ženu nepotkal!“ zamyslel se. „Ale teď mi řekni, proč tak vážný rozhovor?“
„Já nevím, asi občas přemýšlím, že jsem měla být taky spíš jako ty. Aspoň bych se teď nemusela tak trápit!“ řekla smutně.
Eduardo ji objal kolem ramen a políbil ji na čelo. „Ale ty jsi jiná, sestřičko! Nemůžeš si vybírat, jaká budeš, taková prostě jsi! A já tě mám takovou rád! A i když se teď možná trápíš, věřím, že brzo se to všechno napraví a ty zase budeš šťastná!“
Lorena se usmála. „Děkuju ti, bráško! Jsem moc ráda, že ses vrátil a že tě tady mám!“ opřela si hlavu o jeho rameno a on ji oběma rukama objal, aby jí dodal podpory.

#####

„Berenice, večeře už bude hotová,“ vstoupila do jejího pokoje Helena.
„Děkuju, teto, hned jsem tam,“ odvětila jí Berenice a přitom nespouštěla zrak z rodinného alba, které si prohlížela.
„Co si to prohlížíš?“ zeptala se Helena a přisedla si k ní na postel. Usmála se, když uviděla jednu rodinnou fotografii. „Na tohle focení si vzpomínám,“ ukázala na fotografii, na které byl Alberto s Camilou se svými dcerami. Camila seděla na židli a v náručí držela malou Berenice, po její levici stála jedenáctiletá Diosmary, po pravici třináctiletá Paloma a za nimi stál Alberto držící v náručí osmiletou Emílii. Všichni se na fotografii usmívali, jen Paloma byla značně otrávená. „Bylo to focené asi týden potom, co už jsi byla tady u nás!“ dodala Helena s úsměvem.
„A teď už aspoň chápu ten Palomin kyselý obličej. Už totiž měla doma vetřelce!“ řekla Berenice smutně.
„Tak a dost, Berenice! Tohle už od tebe nikdy nechci slyšet!“ rozzlobila se Helena. „Ty nejsi žádný vetřelec! Patříš do téhle rodiny úplně stejně jako všichni ostatní!“ zdůraznila.
„Já vím, teto, všichni mi to stále dokola opakujete. A já tomu i věřím. Vždyť jsem vlastně nikdy neměla pocit, že bych pro vás všechny byla něco míň. A právě proto to byl pak takový šok!“ zesmutněla, když si vzpomněla, jakým způsobem se o své adopci dozvěděla.
„Berenice, holčičko, už kvůli tomu nebuď smutná, moc tě prosím!“ pohladila ji Helena po vlasech.
„To je těžké, teto! Pořád musím myslet na svoje rodiče, na svoje skutečné rodiče! Pořád přemýšlím o tom, proč mě nechtěli. A dokud se to nedozvím, nebudu si jistá, kam vlastně patřím!“
„Patříš sem!“ zdůraznila jí Helena a chytila jí přitom za ruku. „Berenice, já sice nevím, kdo jsou tvoji rodiče a co je vedlo k tomu dát tě k adopci, ale něco mi musíš slíbit!“
„Co?“
„Že ať už bude pravda jakákoliv, i kdyby měla být nepříjemná, tak ty kvůli ní nebudeš smutná! Nebudeš a víš proč? Protože si uvědomíš, že ti tví skuteční rodiče vlastně prokázali laskavost. Vyrostla si ve velké milující rodině, která by pro tebe udělala cokoliv na světě! A to je nejdůležitější! Nikdy ti nic nechybělo a taky ti nikdy nic chybět nebude! Máš totiž nás!“ Helena se usmála a Berenice s ní. „Takže slibuješ mi to? Nebudeš už smutná? Ani teď, ani potom?“
„Slibuju, teto! Mám tě moc ráda!“ dojatě se usmála a padla jí do náruče.
„Já tebe taky!“ usmála se Helena a objala ji.

#####

O něco později už všichni seděli u Fuentesových v jídelně a večeřeli. Kromě celé rodiny zůstaly na večeři i Helena s Omairou a dorazili i Marcelo s Raulem, jak Fernandovi slíbili. V čele stolu byl Alberto jako vždy, po jeho pravici Camila, Diosmary, Berenice, Omaira a Raul. Po jeho levici Paloma, Lucas, Emília, Helena a Marcelo. Zatímco po většinu posledních večeří byla nejvíce upovídaná Paloma, která všem neustále dávala najevo, jak je s Lucasem šťastná, dnes si vzala slovo především Camila. Ostatní zarytě mlčeli a poslouchali ji. Lucas byl stále přepadlý z rozhovoru s Lorenou. Paloma nemohla dostat z hlavy Gonzala. Stále myslela na to, co se zase mezi nimi dnes stalo. Diosmary se odhodlávala k tomu, aby celé rodině konečně řekla o vztahu s Nicolasem. A Emília, ta byla ze všech nervóznějších, aniž by to kdokoliv tušil. Jen ona tušila, co se za pár chvil stane.
Mezitím si Camila vzpomněla na něco, co ještě u večeře neřekla. „Mimochodem, Alberto, dnes jsem potkala jednu tvou bývalou asistentku. Marielu Batistovou, vzpomínáš si na ni?“
Když Alberto zaslechl Marielino jméno, zrovna pil, a tak mu zaskočilo. Rozkašlal se.
„Alberto, už je to dobré?“ zeptala se Camila potom, co ho párkrát bouchla do zad, aby se mu ulevilo.
„Ano, v pořádku. Koho že jsi to potkala?“
„Marielu Batistovou, tvou bývalou asistentku. Musíš si na ni pamatovat, odešla náhle, a proto pak u tebe začala pracovat Emília,“ připomínala mu. „A já už vím, proč tehdy tak rychle odešla!“
„Vážně? Proč?“ tvářil se Alberto vyděšeně.
„Byla totiž těhotná. Dnes u sebe měla malého chlapce. Byl moc roztomilý!“ usmívala se.
,Lásko moje, ty kdybys tušila!‘ pomyslel si Alberto. „Ještě něco ti řekla?“
„Ne, ona dost spěchala,“odvětila Camila a Alberto si oddechl. To neušlo Marcelovi. Od začátku se podivoval nad tím, proč tak Alberta rozhodila zmínka o nějaké asistence.
„A co vy ostatní? Nemáte někdo něco nového?“ zeptal se Alberto, aby změnil, co nejrychleji téma a rozhlédl se po všech přítomných.
„Ano, já něco mám!“ ozvala se Diosmary. Podívala se na Helenu, ta na ni mrkla, aby se nebála, že je tady s ní.
„Já taky něco mám,“ přidala se i Emília.
„A já taky!“ vešel do jídelny Fernando. Všichni na něj zůstali překvapeně hledět. „Fernando, ty už jsi zpátky?“ usmála se Camila, pak se podívala na Diosmary a domyslela si, co jim asi tak chtěla říct. „Tak to si nám chtěla říct, Diosmary? Ty a Fernando jste se k sobě vrátili?“ zaradovala se.
Diosmary s vykulenýma očima pokroutila hlavou. Fernando se musel vrátit právě teď, když jim chtěla říct o Nicolasovi. Jenže netušila, že i Fernando má pro ni překvapení.
„Ano, Camilo, vrátil jsem se k tvé dceři!“ pronesl Fernando vážně, ale místo toho, aby šel za Diosmary, postavil se za Emílii. Položil jí ruku na rameno a ona se ho za ni chytla. „Ale ne k Diosmary! Ale k Emílii!“ dodal a všichni se po sobě začali nechápavě dívat.