„Cože? Jak k Emílii? Fernando, jak to myslíš?“ nechápala stále šokovaná Camila.
„Je mi jasné, že je to pro vás všechny šok, že si myslíte, že je to náhlé,“ začal Fernando vysvětlovat, „ale ono to mezi námi trvá vlastně už dost dlouhou dobu. Jen nám chvíli trvalo, než jsme si to přiznali. Já to totiž neviděl, nebo nechtěl vidět a Emília mi to zase nechtěla říct! Ale dnes…“ vzal Emílii za ruku a ta se postavila. Objal ji kolem pasu a zamilovaně se na ni usmál. „…jsme si to už všechno mezi sebou vyjasnili a přiznali jsme jeden druhému, že ho milujeme!“ Emília byla dojatá. „A rozhodli jsme se hned vám to všem říct, abyste nikdo nepochyboval o tom, že k sobě patříme!“ rozhlédl se po všech přítomných.
„Diosmary, ty jsi to věděla?“ obrátila se Camila na ni.
„Ne, mami, nevěděla!“ byla i ona stále překvapená. Ale na rozdíl od Camily mile. Byla za vztah Fernanda a Emílie vlastně ráda, protože tak pro ni bude jednodušší přiznat vztah s Nicolasem.
„Emílie, já jsem za tebe tak šťastná! Gratuluji ti!“ zaradovala se Helena, vstala a objala ji. „Proč jsi mi to neřekla?“
„Teto, ono to bylo hrozně rychlé a nečekané!“ pousmála se Emília.
„Nevadí, hlavně že se to stalo!“ usmála se Helena, ještě jednou ji objala a poté i Fernanda.
„Já vám taky gratuluju!“ usmála se Berenice, oběhla stůl a také oba objala. „Že ti to ale, Fernando, trvalo!“ zasmála se.
„Já vím, byl jsem slepý! Ale odteď to Emílii vynahradím! Každý den jí budu opakovat, jak moc ji miluju!“ usmál se na ni a Emília se začervenala.
„Já jsem se asi ocitla v blázinci!“ zvolala Camila a všichni se na ni podívali. „To jsem tady jediná, komu to nepřipadá normální? Emílie, chci s tebou okamžitě mluvit! O samotě!“ přísně se na svou dceru podívala a odešla z jídelny. Fernando políbil Emílii na čelo, aby jí dodal podpory. Pak odešla za Camilou.
„Tati, Raule, s vámi bych chtěl také teď mluvit o samotě,“ řekl jim Fernando a poté se obrátil ještě na Lucase, „Lucasi, s tebou taky, prosím.“ I oni odešli z jídelny, kde poté zůstaly jen dámy a Alberto.
„Hm, tak naše nevinná Emília není zas až tak nevinná! Kdo by to byl do ní řekl?“ poznamenala Paloma pobaveně. Byla za tu scénu vděčná, protože alespoň na chvíli přestala myslet na Gonzala.
„Palomo, nech si ty poznámky!“ okřikl ji Alberto a také odešel z jídelny.
Paloma se zašklebila, ale pak se znovu pobaveně usmála.

Camila a Emília byly v pracovně. „Mami, já ti to všechno vysvětlím!“
„Ano, to mi teda vysvětlíš! Vysvětlíš mi, jak dlouho si svou sestru s Fernandem podváděla!“ obořila se na ni Camila.
Emília na ni šokovaně hleděla.

#####

„Cože? Ten pitomec tě ještě i políbil?“ byla Violeta v šoku potom, co jí Silvia vyprávěla o rozhovoru s Juanem. Seděly spolu u stolu v kuchyni.
„Ano, mami! Já jsem vůbec nechápala, co to do něj vjelo! Choval se jako blázen! Křičel na mě, že se k Raulovi nesmím nastěhovat a tím polibkem si asi myslel, že mě snad přesvědčí nebo co!“
„Hm, je vidět, že začíná litovat toho, že tě ztratil! Ale dost pozdě! Teď už mu nějaké žárlení nepomůže!“
„To jsem mu taky řekla, že už je pozdě! Víš, mami, jsem na jednu stranu ráda, že mi tuhle scénu udělal. Sice už dlouho vím, že k němu nic necítím, ale dnes mě v tom jen utvrdil! Ten polibek se mnou vůbec nic neudělal a ještě mi ho bylo i líto, že se tak ponižuje!“
„Dobře mu tak mizerovi! Jen ať si teď trpí, když tě uvidí šťastnou s jiným!“ vítězně se Violeta usmála. „A Raulovi si o tom už řekla?“
„Ne, mami, a ani mu to říkat nebudu. Raul by se zbytečně rozčílil, chtěl by si to jít hned s Juanem vyřídit a já už nechci řešit další problémy. S Juanem už budu řešit jen Lindu!“
„Jak myslíš, Silvie, ale nebylo by od věci, kdyby Juan dostal za vyučenou! I klidně zpětně ještě za tu nevěru během vašeho manželství! Obě víme, že proti Raulovi by neměl šanci!“ zasmála se.
„Mami!“ překvapeně se Silvia usmála. „Od kdy jsi tak škodolibá?“ zasmála se.
„Ani nevím! Ale pro Juana mám v tomhle ohledu očividně slabost!“ rozesmála se a Silvia také.

#####

„Mami, jak si o mně něco takového můžeš myslet?“ vehnaly se Emílii slzy do očí. „Já jsem s Fernandem nikdy nic neměla! Nikdy bych Diosmary nedokázala takhle ublížit!“
Camila si uvědomila, že to přehnala. „Ach, Emílie, promiň mi to,“ objala ji a znovu se jí podívala do očí, „ale nemůžu to pořád nějak pochopit. Fernando je půl roku pryč, vrátí se a najednou s tebou chodí? A proč teda říkal, že to mezi vámi trvá vlastně už dlouho?“
„Ano, mami, oznámení, že jsme spolu, v ten den, kdy jsme se dali dohromady, bylo opravdu náhlé, ale moje city k Fernandovi trvají už několik let. Jsem do něj zamilovaná vlastně celý život!“
„Cože? A proč jsi mi to nikdy neřekla?“
„Proč? Protože jsem se bála tvé reakce. Podívej se, jak reaguješ teď! Děláš tu ze mě, kdo ví co!“ řekla smutně. „To že jsem do Fernanda zamilovaná, jsem si plně uvědomila ve chvíli, kdy začal chodit s Diosmary! A teď si představ, kdybych za tebou tehdy přišla a řekla ti to. Jak bys reagovala?“ Camila by byla odpověděla, ale Emília si odpověděla sama. „Řekla bys mi, že to přeci není možné, abych milovala přítele své sestry! Vynadala bys mi!“ Camila nepatrně přikývla, protože si uvědomila, že přesně tak by reagovala. „Mami, já tě mám moc ráda, ale někdy se bojím ti něco říct! Uděláš rychlé rozhodnutí a ani mě nevyslechneš!“ zesmutněla.
Do pracovny vstoupili Alberto s Fernandem. „Tak co vy dvě? Už jste si to vyříkaly?“ zeptal se Alberto, přistoupil ke své ženě a objal ji kolem ramen. „My už s Fernandem ano!“ usmál se.
I Fernando přistoupil k Emílii, objal ji kolem pasu a políbil ji na vlasy. Pak se podíval na Camilu. „Camilo, můžeš si být jistá, že Emílii opravdu miluju! Jak už jsem řekl Albertovi, miluju ji a nikdy jí neublížím!“ zdůraznil. „Dám náš, prosím, své požehnání?“
„To vám musí dát hlavně Diosmary!“ řekla vážně a odešla.
„Ona se s tím srovná! Jen to nečekala,“ povzbuzoval je Alberto. „Emílie, jsem rád, že budeš konečně šťastná!“ usmál se na ni a objal ji.
„Děkuju, tati!“ opětovala mu úsměv a Alberto poté odešel.
„Emílie, jsi v pořádku?“ zeptal se Fernando ustaraně.
„Ano, ale bylo to náročné!“ pousmála se a padla mu do náruče. Fernando ji pevně sevřel.

#####

Byl další den odpoledne. Nicolas se zrovna chystal z práce domů, když mu přišla sms zpráva. Vzal mobil ze stolu a přečetl si ji. Byla od Diosmary, že už na něj čeká na parkovišti před časopisem. Ráno mu jen napsala, že se po práci uvidí a Nicolas si myslel, že mu hlavně řekne o tom, jak její rodina reagovala na jejich vztah. Bylo mu ale divné, že během dne se ho na to nikdo nezeptal. Když vyšel z Fernandovy kanceláře, aby došel k výtahu, zastavila ho Emília. „Nicolasi, počkej ještě, prosím! Táta by s tebou chtěl mluvit!“
„Dobře, Emílie, už jdu!“ odvětil jí a šel do Albertovy kanceláře, zatímco Emília odešla druhým směrem. ,Tak a je to tady! Asi si tak vážný rozhovor nechal až po pracovní době!‘ pomyslel si. „Chtěl jste se mnou mluvit, pane Fuentesi?“ vešel do kanceláře. Kromě Alberta byl v kanceláři ale ještě někdo, ale seděl Nicolasovi zády, a tak ho nepoznal. Až když vstal a otočil se. Byl to Fernando. „Fernando! Ty už jsi zpátky?“ zvolal Nicolas překvapeně.
„Ahoj, Nicolasi, jak se ti daří?“ zeptal se Fernando s úsměvem.
„Asi dobře,“ odvětil udiveně. Najednou nevěděl, co čekat.
„Nicolasi, Fernando se vrátil, takže znovu se vrátí i do své kanceláře a ke své práci,“ začal Alberto, „ale protože si za ten půl rok odvedl velký kus práce a vůbec po celou tu dobu, co tu jsi, tak ti nabízím stále místo redaktora!“
Nicolas vykulil oči. „Opravdu? Myslíte to vážně?“
„Ano, Nicolasi, zasloužíš si to!“ usmál se Alberto.
„Děkuju vám, pane Fuentesi!“
„Zítra dohodneme detaily jako do jaké kanceláře tě posadíme a jaká témata článků budeš mít na starosti!“
„Dobře a ještě jednou vám děkuji!“ usmál se Nicolas, rozloučil se a odešel. Na chodbě ho ale po chvíli ještě doběhl Fernando. „Nicolasi, chtěl jsem ti taky ještě osobně poděkovat, žes to tady za mě vzal!“
„To bylo samozřejmé!“
„Ne, to nebylo. Muselo to být pro tebe náročné převzít to za mě ze dne na den.“
„Ne, Fernando, vážně nic to nebylo. I když začátky byly těžší, bral jsem to jako výzvu! No a co ty? Jak bylo v New Yorku?“
„Bylo to fajn, ten kurz stál opravdu za to. Myslím, že s tím, co jsem se tam naučil, tenhle časopis zase o něco pozvedneme.“
Nicolas se usmál.
„A mimochodem, abys to taky věděl. Říkám to totiž všem!“ rozesmál se Fernando. „Od včerejška chodím s Emílií!“
„Cože?“
„Víš, je to na dlouhé vyprávění, někdy ti to třeba povyprávím. Ale teď ti to říkám, abys nebyl překvapený, když nás spolu uvidíš!“ usmál se, rozloučil se a odešel.
Nicolas byl jako opařený. Pomalu došel k výtahu.

Diosmary stála opřená o své auto a Nicolase vyhlížela. Když ho uviděla, že se blíží, doširoka se usmála. „Nicolasi!“ přiběhla k němu a chtěla ho políbit. Nicolas se ale nenechal. „Řekla si jim to?“ zamračil se.
„Ne, ještě ne, Nicolasi. Já vím, že jsem ti to slíbila, že jim to včera řeknu a opravdu jsem chtěla, ale něco se večer stalo a já už to nemohla říct.“
„Předběhnul tě Fernando s oznámením, že chodí s Emílií?“
„Už to víš?“ podivila se.
„Ano, právě teď mi to sám nadšeně řekl!“
„Víš, byl to pro všechny hrozný šok. Nikdo to nečekal. A nejvíc vyváděla mamka. A asi i proto, že já proti tomu nevyváděla vůbec, což nechápala. Ale byla jsem vlastně ráda, že se dali dohromady, protože to teď všem o nás můžu beze strachu říct!“ šťastně se usmála.
„A proč jsi jim to neřekla hned po tom?“
„To nešlo, Nicolasi! Neviděl si, jaká u nás potom byla atmosféra! Ale řeknu jim to ještě dnes! Slibuju ti to!“
Nicolas na ni nedůvěřivě hleděl a pak si na něco vzpomněl.
„Anito, přestaň!“ odstrčil ji od sebe. „Snad už několikrát jsem ti řekl, že jsme jenom přátelé!“
„No jo, já vím!“ zašklebila se.
„Navíc jsem zamilovaný do…“
„Do Diosmary! To taky vím!“ zašklebila se znovu. „Když si myslíš, že je to ta pravá!“ pokrčila rameny a dala se k odchodu. Na poslední chvíli se ale zastavila a ještě se k Nicolasovi otočila. „Ale protože tě mám opravdu ráda, tak bych tě chtěla varovat!“
„Před čím?“
„Před trápením! Víš, Diosmary pořádně neví, co chce! Teď se sice s Fernandem rozešla, protože si myslí, že miluje tebe, ale po čase se může stát, že ji přestaneš bavit a taky se s tebou rozejde! Navíc, Nicolasi, ty nikdy nemůžeš patřit do rodiny Fuentesových! Oni jsou úplně jiná společenská vrstva! A zrovna Diosmary vždy záleželo na tom, s kým se ve společnosti ukazuje!“
„To není pravda, Anito! Diosmary taková není!“
„Nemusíš mi věřit, ale já ji znám přece jen trochu déle než ty!“
Nicolas na ni nedůvěřivě hleděl.
„No nic! Třeba si na moje slova jednoho dne vzpomeneš!“ řekla Anita vážně, políbila ho na tvář a odešla.

„Ale já už ti nevěřím, Diosmary! Pořád se jen na něco vymlouváš! Anita měla tehdy pravdu! Jen sis se mnou hrála, ale nikdy si neměla v plánu mě rodině představit jako svého přítele! Na to jsem až moc velký chudák!“
„Nicolasi, prosím tě, co to říkáš? To není pravda!“ zvolala vyděšeně.
„A já hlupák ti tak dlouho věřil! Věřil jsem ti, že mě miluješ!“
„Ale já tě opravdu miluju, Nicolasi! Nikdy jsem nikoho tak nemilovala!“
„Prosím tě, raději už mlč!“ řekl zkroušeně a dal se k odchodu.
Diosmary za ním hleděla se slzami v očích. Po chvilce se za ním rozeběhla, ale Nicolas mezitím nastoupil do autobusu a odjel. „Nicolasi!“ vykřikla zoufale. Z kabelky vyndala svůj mobil a hned mu volala. Nicolas jí to ale vypnul a jen jí napsal zprávu: „Nech mě dnes být!“
Diosmary se rozplakala. Pochopila, že to nechala zajít až moc daleko.

#####

Helena vystoupila z výtahu v časopise VERDAD a hned naproti ní šla usměvavá Emília. „Teto, už jsi tady!“ s úsměvem se objaly a Emília poté řekla: „Jen si dojdu pro věci a pak půjdeme!“
„V pořádku, Emílie, nemusíš spěchat! Sednu si zatím tady a prohlédnu si nové číslo časopisu,“ odvětila a usadila se do nejbližšího křesla, které na chodbě stálo.
„Dobře, teto, hned jsem zpátky!“ řekla Emília a odešla.
Helena si vzala z konferenčního stolku nové číslo časopisu, které tam bylo připravené vždy pro případné návštěvníky. Začala jím listovat. Po chvíli se výtahové dveře znovu otevřely a vystoupila z nich Camila. „Heleno, co tady děláš?“ zeptala se své sestry.
„Ahoj, Camilo!“ usmála se Helena, vstala a na přivítanou se políbily na tvář. „Čekám na Emílii. Jdeme spolu na takový pozdní oběd.“
„Aha,“ přikývla Camila smutně. „Heleno, chci se tě na něco zeptat. Chtěla jsem už včera po večeři, ale pak už jsem na to prostě neměla.“
„Copak?“
„Heleno, jsem špatná matka?“
Helena vykulila oči. „Camilo, co to povídáš? Jak tě tohle napadlo?“
„Včera jsem si nemohla nevšimnout, že ty si asi o Emíliiných citech k Fernandovi věděla! Nebyla si totiž vůbec překvapená, když nám to řekli a rovnou si jim gratulovala. A vlastně i Berenice!“
„Ano, Camilo, já jsem to věděla. Emília se mi s tím vlastně hned v počátku svěřila. A Berenice ta si toho časem všimla sama!“
„A proč se s tím nesvěřila i mně?“
„Camilo, nezlob se, že ti to řeknu, ale ty jsi někdy až moc rázná! Na něco se upneš a nic jiného potom nepřijímáš!“ podotkla Helena vážně. „Jen si vzpomeň, jak si byla nadšená, když Diosmary začala chodit s Fernandem. A kdyby ti Emília řekla, že se do něho zamilovala, brala bys to jako něco hrozného! A teď si vlastně stejně reagovala na vztah Emílie a Winstona! Rozhodla ses, že on je pro ni ten pravý a nechtěla si ji poslouchat, že ona ho bere jen jako dobrého přítele!“
„Takže jsem teda špatná matka!“
„Ne, Camilo, to jsem přeci neřekla! Jen ti říkám, jak to tvoje dcery vidí! Zkus je někdy jen vyslechnout a nedělat hned závěr! Vím, že to s nimi myslíš dobře, ale občas to, co je dobré podle tebe, nemusí být dobré pro ně!“
„Asi máš pravdu!“ řekla Camila smutně a odešla směrem k Albertově kanceláři. Ve dveřích se srazila s Emílií. „Ahoj, mami!“ pozdravila ji Emília opatrně. Nevěděla, jestli je na ni Camila ještě rozzlobená.
„Ahoj, holčičko!“ pousmála se Camila, políbila ji na tvář a šla za svým manželem.
Emília došla k Heleně. „Teto, ty jsi mluvila s mamkou?“
„Ano, teď jsme spolu chvíli mluvily. Proč?“
„Srazily jsme se teď ve dveřích a dokonce se na mě trochu usmála. Jakoby se na mě už nezlobila!“
„Však ona si na tu novinku zvykne, neboj! Hlavně, že ty jsi šťastná!“ usmála se Helena.
„Ano, teto, jsem ta nejšťastnější na světě! Vždyť se mi splnil můj sen! Fernando a já jsme spolu!“ zářila Emília. „A chtěla jsem ti, teto, poděkovat! Za to, jak jsi mě včera podpořila a vůbec za ta dlouhá léta, co jsem se ti mohla svěřovat a tys mě trpělivě poslouchala!“
Helena ji pohladila po vlasech. „Emílie, za to mi přeci nemusíš děkovat! Pro tebe a tvé sestry jsem vždycky tady!“ usmála se.
„Mám tě ráda, teto!“ objala ji Emília.
„Vždyť já tebe taky, zlatíčko!“ usmívala se Helena. „A teď,“ podívala se jí do očí, „půjdeme na ten oběd a ty mi do detailu povyprávíš, jak ti Fernando vyznal lásku!“ zvolala natěšeně. Objala Emílii, která se začervenala, kolem ramen a nastoupily do výtahu.

#####

Na slavnostní oběd do restaurace vyrazil i Marcelo se svými syny. „I když já vlastně nevím, co budeme slavit? To že mě opouštíte a já zůstanu sám?“ prohlásil Marcelo.
„Ale, tati, vždyť neodcházíme oba dva. A ani ne hned!“ řekl Raul. „Já ještě nevím, kdy přesně se budeme se Silvií stěhovat a Fernando, ten se asi těžko bude stěhovat k Emílii, když spolu teprve začali chodit.“
„Raul má pravdu, tati! Zas tak rychle se nás nezbavíš, takže se zbytečně moc nelituj!“ zasmál se Fernando a Raul také.
„Dobře, tak se budu litovat až později!“ zasmál se i Marcelo. V tom jim číšník donesl objednané jídlo. Když si popřáli dobrou chuť, Marcelo se zeptal: „Vzpomínáte si, jak se včera při večeři Camila zmínila o nějaké té Albertově bývalé asistentce?“
„Já ne, já tam nebyl!“ zasmál se Fernando.
„Jo, něco si matně vybavuju,“ řekl Raul. „Proč, tati?“
„No jen mi bylo divné, že tak Alberto znervózněl!“
„Fakt? Tak to jsem si ani nevšiml!“ odvětil Raul. Dál už se tomu tématu nevěnovali, ale Marcelo si byl jistý, že to není jen tak.

#####

Byl večer. Juan se od včerejší hádky se Silvií v podstatě neukázal doma. Přišel pozdě v noci, kdy už Penelope spala a odešel brzy ráno ještě předtím, než se probudila. Protože ho ale dnešní celý den naháněla telefonáty a zprávami, musel se vrátit. Vymluvil se na dlouhé natáčení a poté, že trochu ponocoval s kamarády. Pravda byla ale taková, že nemohl dostat z hlavy Silvii a to, že jestli se přestěhuje s Lindou k Raulovi, tak je opravdu navždy ztratí.
Nyní byli s Penelope v posteli a Penelope se ho snažila dostat do té správné nálady.
„Včera jsem bez tebe vůbec nemohla usnout!“ vzdychala Penelope chtivě, když na Juanovi ležela v černém spodním prádle a líbala ho na krku. „Už mě tu nikdy nenechávej samotnou!“
Juan byl ale myšlenkami úplně mimo.
V tom si ji k sobě Juan přitáhl a začal ji líbat. Silvia se usilovně bránila, až ho nakonec od sebe odstrčila a vrazila mu facku. Šokovaně na něj hleděla. „Co si myslíš, že děláš, Juane? Co si tímhle jako chtěl dokázat?“ křičela na něj.
Juan ani nevěděl, proč to vlastně udělal. „Silvie, já…“
„Ne, víš co? Ono je možná dobře, že jsi to udělal. Já to sice už vím dlouho, ale tímhle si mi krásně potvrdil to, že už k tobě absolutně nic necítím! Vlastně něco přece jen ano! Lítost! Je mi tě líto, protože jsem si jistá, že jednou dojdeš k tomu, že jsi udělal chybu, že jsi mě a Lindu opustil! Ale to už bude pozdě!“ vážně zvolala a ukázala na dveře. „A teď vypadni!“

„Penelope, nezlob se, ale dnes ne,“ jemně ji od sebe odstrčil a vstal z postele.
Penelope byla v šoku. To bylo úplně poprvé, co ji Juan odmítl. A to se jí hodně dotklo. „Juane, co se děje?“ zeptala se nechápavě.
„Vůbec nic, prostě dnes nemám náladu!“ odsekl jí a začal se oblékat.
„A co jako děláš? Kam chceš jít?“ zvolala naštvaně.
„Jdu se projít!“
„A kdy se vrátíš?“
„Nevím! Ahoj!“ odbyl ji a odešel.
Penelope div nevybuchla vzteky. „Tak to teda ne, Juane Sevillo! Mě nikdo odmítat nebude! Když nemáš náladu ty, půjdu za někým, kdo ji mít bude!“ pronesla rozčíleně.

#####

Nicolas se vrátil domů. Stále měl před očima hádku s Diosmary a byl hrozně zklamaný a smutný. Alespoň nějaký úsměv na tváři mu vrátil Franco, který k němu okamžitě přiběhl, když Nicolas vešel do obývacího pokoje. „Nico, Nico!“ skočil mu do náruče.
„Ahoj, Franco!“ pousmál se na něj. Pak si všiml své sestřenice, která měla na pohovce položené dvě tašky a balila do nich věci. „Marielo, kam se chystáš?“ podivil se.
„Mluvila jsem s našimi. Na pár dní k nim s Francem zajedeme. Už ho dlouho neviděli a já sama budu ráda, když odsud na chvíli zmizím! Je mi pořád zle z toho rozhovoru s Camilou Fuentesovou! Tak tam aspoň přijdu na jiné myšlenky.“
„Kdybych nemusel do práce, docela rád bych jel s vámi!“ řekl smutně.
„Tobě se nechce do práce? Nicolasi, co se děje? Alberto ti snad dělá nějaké problémy kvůli mně?“
„Ne, Marielo, to vůbec ne! Právě naopak! Dnes mi řekl, že od zítřka už budu plnohodnotným redaktorem!“
„Vážně? Tak to ti gratuluju!“ objala ho. „Ale co se teda děje? Proč jsi tak přepadlý?“
„Víš, mně se tak nechce vlastně nic. Asi jsem se právě rozešel s Diosmary!“
„Cože? Proč?“ byla Mariela v šoku.
„Marielo, nezlob se, já o tom teď nechci mluvit! Vlastně ani nevím, jestli jsme se opravdu rozešli, ale mám toho až nad hlavu!“
„Dobře, nebudu tě přemlouvat. Ale kdyby sis chtěl popovídat, tak zavolej, hm?“ usmála se na něj.
„Díky!“ opětoval jí úsměv.
„Franco, vezmi si batůžek a pojedeme,“ řekla svému synovi a šla si pro tašky. Nicolas ho postavil na zem a Franco si doběhl pro svůj malý batoh. „Pomůžu vám s taškami k autu!“ nabídl se Nicolas.
„Nemusíš, zvládneme to, děkuju,“ políbila ho na rozloučenou na tvář a s Francem odešli.
Nicolas osaměl a v tu chvíli ho napadlo jediné, co udělá. Šel do kuchyně, ze skříňky si vzal láhev vodky a napil se. Rozhodl se, že svůj žal zapije. Z pití ho vyrušil zvonek u dveří. Láhev postavil na sektorku a šel otevřít. Když dveře otevřel, zůstal překvapeně hledět. „Ty?“
„Ahoj, Nicolasi!“ usmála se na něj Anita. „Můžu dál?“
Nicolas byl zaskočený. Ji by opravdu nečekal.

#####

Byl večer. Fernando a Emília spolu jeli výtahem v budově časopisu. „Fernando, kam mě to bereš?“ vyzvídala.
„Už tam skoro budeme, vydrž!“ usmál se a pohladil ji po tváři. Po chvíli vystoupili z výtahu v posledním patře. Fernando chytil Emílii za ruku a ještě jedno patro vyšli po schodech. Poté otevřel dveře, které vedly na střechu. Vstoupili na ni a Emília zůstala s úžasem hledět. Před ní byl krásně prostřený stůl, na něm opět kytice jejích oblíbených růžových růží, láhev šampaňského, zapálené svíčky a do toho z rádia hrála romantická hudba. „Fernando!“ zvolala překvapeně.
„Chtěl jsem, aby naše první schůzka byla výjimečná!“ usmál se na ni, políbil ji a dovedl ji ke stolu. Vzal láhev šampaňského, nalil ho do připravených skleniček a jednu poté Emílii předal.
„Na co si připijeme?“ zeptala se Emília.
„Na co asi? Na tebe,“ políbil ji, „na mě,“ znovu ji políbil, „a na naši lásku!“ zamilovaně se usmál a znovu ji políbil. Tentokrát mu polibek opětovala i Emília. Když polibek ukončili, Emília se zastyděla. „Ach, Fernando, já tomu pořád nemůžu uvěřit! Tolikrát jsem si představovala, že budeme spolu a teď když je to pravda, nemůžu se z toho vzpamatovat!“ pousmála se.
Z rádia začaly hrát první tóny písně Y decirte que te amo, kterou zpívá Hany Kauam. „Zatančíme si?“ usmál se Fernando. Emília mu úsměv opětovala a začali spolu tančit. Emília měla zavřené oči a naplno prožívala každý moment. Fernando se jí v průběhu písně podíval do očí a spolu s Hanym zazpíval, že ji miluje. Emílii se zalesklo v očích. Fernando se přiblížil k jejím rtům a po zbytek písně se něžně líbali.

#####

Gonzalo se rozhodl pozvat Lorenu na večeři, aby ji rozptýlil a aby nemusela neustále myslet na blížící se porod. Seděli spolu v restauraci a dobře se bavili. „Loreno, chtěl jsem se tě na to zeptat už několikrát, ale máš už vybraná jména?“
Lorena s úsměvem přikývla. „Ať už to bude chlapec nebo děvče, dám ji ta jména, která jsem chtěla dát, když jsem rodila poprvé!“
„A řekneš mi je?“ Lorena se nadechla, že mu to řekne, ale Gonzalo ji zastavil. „Ne, vlastně to nechci vědět! Nechám se překvapit jak pohlavím, tak i jménem!“ usmál se.
„Dobře,“ usmála se Lorena, „ale budou se ti určitě líbit!“
Gonzalo jí úsměv opětoval a chytil ji za ruku.

Před tou samou restaurací zastavilo auto a z něj vystoupili Lucas s Palomou. „Miláčku, to byl výborný nápad zajet si do restaurace! Tak dlouho jsme spolu nikde nebyli!“ rozplývala se Paloma, když se do něj zavěsila a vešli spolu dovnitř. Ale nebyl to ani tak Lucasův nápad jako že ho k tomu Paloma nenápadně dostrkala.
„Dobrý den,“ pozdravil Lucas, když došli k číšníkovi u rezervačního pultu, „mám tady rezervaci na jméno Lucas Moreno!“
Číšník se podíval do papírů a poté řekl: „Ano, pane Moreno, pojďte prosím!“ Dovedl je k jednomu stolu a Palomě pomohl posadit se. Předal jim jídelní lístky a odešel. „Tak co si dáme, lásko?“ zeptala se Paloma a prohlížela si jídelní lístek. Lucas nereagoval. „Lucasi, tak co si dáme?“ zeptala se ho znovu a tentokrát se na něj i podívala. A viděla, že se naštvaně kouká úplně jinam. Ohlédla se, a když spatřila to, co Lucas, zamračila se. V tom si jich všimli i Lorena s Gonzalem. Všichni čtyři na sebe nenávistně hleděli.