„Nevšímej si jich, Loreno! Nenecháme si přeci pokazit večer!“ řekl jí Gonzalo a chytil ji za ruku.
„Máš pravdu, Gonzalo!“ usmála se Lorena. Gonzalo jí úsměv opětoval a dál se nerušeně bavili.
„Už máte vybráno?“ přišel číšník k Lucasovi a Palomě. Paloma se na číšníka zamračila. „Myslela jsem si, že jste luxusní restaurace! Ale jak bych si mohla vybrat něco k jídlu tam, kde je obsloužena i taková spodina!“ vrhla nenávistný pohled na Lorenu a Gonzala.
Číšník se nechápavě podíval na Lucase. „Promiňte,“ omluvně se na něj Lucas podíval, „dejte nám ještě chvíli!“ Číšník jen zakroutil hlavou a odešel. Lucas a Paloma dál sledovali Lorenu s Gonzalem. Dívali se na to, jak se něčemu neustále smějí, jak ji Gonzalo drží za ruku a ona jak ho v jednu chvíli s úsměvem pohladila po tváři. Paloma, která by jindy dělala psí kusy, aby upoutala Lucasovu pozornost na sebe, z nich nemohla spustit oči a nejradši by je od sebe odtrhla. Nakonec prudce vstala od stolu. „Odcházíme, Lucasi!“ zvolala rozčíleně, vzala si ze stolu kabelku a dala se k odchodu. Když procházela kolem Gonzala, vrhla na něj vražedný pohled. Gonzalo ho letmo zachytil a pobaveně se zasmál. Za okamžik kolem nich prošel se stejným výrazem i Lucas, ale toho už si ani jeden nevšiml.

Když Lucas přišel na parkoviště k autu, Paloma už před ním nervózně přešlapovala. Lucas auto odemknul a Paloma okamžitě nastoupila. Když si Lucas sedl vedle ní, řekl: „Tak pojedeme do jiné restaurace. Máš nějaký nápad?“
„Já už teda nikam jinam nejedu!“ odsekla mu. „Chci domů! Ti dva mi zkazili celý večer!“ mračila se a zahleděla se z okénka.
Lucas byl rád, také se mu už nikam nechtělo. Zeptal se jí jen ze zdvořilosti. Nastartoval, vyjel z parkoviště a po celou cestu domů spolu nepromluvili ani slovo.

#####

Nicolas nakonec pozval Anitu k sobě. Anita mu nejdřív vyprávěla o tom, jak vypomáhala v rodinném obchodě a že teď už se konečně mohla vrátit domů. A že on byl první, koho chtěla navštívit. Nicolas jí zase vyprávěl o svém tajném vztahu s Diosmary a o svém trápení, že se za něj vlastně Diosmary stydí, přesně tak, jak mu Anita před svým odjezdem tvrdila. Při tom dlouhém vyprávění dost popíjel a Anita ho v tom jen podporovala. Nyní spolu seděli na pohovce, Nicolas už měl dost upito a Anita se k němu tiskla. Jednou rukou ho hladila po tváři, druhou rukou se mu prohrabovala ve vlasech. „Tak jsem se holt nenarodil do bohaté kolíbky, no,“ pronesl Nicolas opilým hlasem, „ale to přeci ještě neznamená, že jsem něco míň! Nebo ano?“
„Samozřejmě, že ne, Nicolasi! Ty jsi víc! Pro mě rozhodně ano!“ zašeptala mu do ucha a začala ho líbat na krku.
„Anito, ne!“ odstrčil ji od sebe a snažil se postavit. „Měla bys už jít! Vyprovodíš se sama, já už to asi nezvládnu!“ Jen co vstal, zamotala se mu hlava a Anita ho sotva zachytila. „Víš co, já tě uložím do postele a pak půjdu!“ řekla a odvedla ho do ložnice. Po celou cestu něco mumlal o Diosmary, ale Anita mu moc nerozuměla. Vlastně jí to bylo jedno, co říká. Dovedla ho k posteli, pustila ho a on bezvládně padl. Anita mu začala rozepínat pásek u kalhot. „Anito, co to děláš?“ zamumlal.
„Přece nemůžeš spát oblečený! Je to nepohodlné,“ odvětila mu s vítězným úsměvem. Sundala mu kalhoty a poté i tričko. Nicolas byl úplně mimo. A Anita se toho rozhodla využít. Svlékla se do spodního prádla a lehla si na něj. Začala ho líbat. Nicolas se po chvíli trochu vzpamatoval a její polibky opětoval. „Miluju tě, Diosmary!“ řekl jí mezi polibky.
Anita se zamračila, ale pak se usmála. ,Víš, co, říkej mi, jak chceš, hlavně, že budeš můj!‘ pomyslela si, ,dostanu to, po čem už dlouho toužím a zároveň ublížím Diosmary! Co víc si přát?!‘ Znovu ho začala líbat. Nicolas její polibky ihned opětoval. Popadl ji a přetočil se s ní. Vášnivě se líbali a nakonec se spolu milovali. Nicolas si ale pořádně neuvědomoval, s kým to vlastně je.

#####

Byl další den ráno. Diosmary a Emília vyšly ze svých pokojů na chodbu ve stejnou chvíli. Zarazily se. Jako první promluvila Diosmary. „Dobré ráno!“
„Dobré ráno!“ odvětila Emília se sklopenou hlavou.
„Emílie, ty se mi vyhýbáš?“
„Vlastně asi tak trochu ano! Nabírám odvahu, abych si s tebou promluvila!“
„Říct o vztahu s Fernandem před celou rodinou, to chtělo odvahy víc! Promluvit si se mnou, to už je maličkost, ne?“
„Já bych to neřekla hned, ale Fernando nechtěl na nic čekat!“
„A udělal dobře!“ usmála se Diosmary. „Emílie, jestli máš kvůli mně nějaké výčitky, tak neměj!“ zdůraznila jí. „S Fernandem jsme se přeci už dávno rozešli a byla jsem to hlavně já, kdo se chtěl rozejít. Věděla jsem, že s jinou ženou bude šťastnější a jsem moc ráda, že jsi to právě ty!“
„Opravdu?“ usmála se Emília.
„Opravdu!“ ujistila ji Diosmary. Objaly se a poté Diosmary dodala: „Teď už aspoň chápu, proč si tenkrát tak vyváděla, když si zjistila, že jsem byla Fernandovi nevěrná!“ Obě si na tu chvíli vzpomněly.
„Nějaký nový objev?“ zasmála se Diosmary.
„Jak se to vezme! Potkala jsem tam totiž Nicolase!“ odvětila jí Anita.
Diosmary ztuhla. „Nicolase? A co?“
„Nic! Jen jsme si povídali! Vzájemně jsme si o sobě všechno řekli! On je vážně hodně zajímavý! A pěkný! Vůbec se ti nedivím, že si se s ním vyspala!“
Tou dobou procházela kolem pokoje Emília, a když toto uslyšela, tak se zastavila a poslouchala.
„Anito, mlč! Ještě tě někdo uslyší! Víš moc dobře, že se nikdy nikdo nesmí dozvědět, že jsem se před pár dny s Nicolasem vyspala! A teď ještě když nastoupil do časopisu jako stážista, no to mi vážně chybělo!“ kroutila Diosmary hlavou.
„Cože?“ vtrhla Emília dovnitř. „Diosmary, ty si Fernanda podvedla s tím naším novým stážistou?“ zvolala naštvaně.
„Emílie, prosím tě, nekřič tolik! Já ti to vysvětlím!“ řekla jí Diosmary, když k ní přistoupila.
„Jak jsi mohla, Diosmary? Fernando tě tolik miluje a ty mu provedeš tohle?“ zvolala Emília zklamaně a utekla pryč.

„No jo, byla jsem do něj zamilovaná a já bych mu tohle nikdy neudělala! Bylo mi to líto!“ řekla Emília smutně.
„Vždyť mně taky! Nebyla jsem na sebe pyšná!“ řekla Diosmary vážně. „I proto jsem nakonec vztah s Fernandem ukončila. Nechtěla jsem mu dál lhát a navíc opravdu jsem se zamilovala do Nicolase. A jsme spolu doteď!“
„Cože?“ zvolala Emília šokovaně.
„Od rozchodu s Fernandem spolu chodíme. Ale tajili jsme to. Jenže teď jsem zjistila, že jsme to tajili příliš dlouho. A musím to rychle napravit. Vlastně jste mě teď s Fernandem inspirovali. Za Nicolasem teď pojedu a řeknu mu, že s ním pojedu do práce a hned to řekneme tátovi. A postupně i dalším členům rodiny. Musím to udělat, jinak Nicolase ztratím!“ vysvětlila jí Diosmary.
„No, je to pro mě překvapení, ale dělej, co musíš! Nezdržuj se a běž za Nicolasem!“ pobídla ji Emília. Usmály se na sebe a společně odešly. Sešly schody dolů do haly, a když Diosmary otevřela vchodové dveře, uviděly Winstona, jak chtěl právě zazvonit. Emília ztuhla. Winston ještě nevěděl o jejím vztahu s Fernandem.
„Dobré ráno!“ usmál se na obě.
„Ahoj, Winstone,“ pozdravila ho Diosmary a vyběhla z domu.
„Kam tak spěchala?“ zeptal se Winston se smíchem, když vešel dovnitř.
„Vlastně ani nevím,“ pokroutila Emília hlavou. „Winstone, musím ti něco říct!“ vážně se zatvářila.
„Já se ti zas musím omluvit, že jsem se ti dva dny neozval, ale měl jsem toho moc v práci!“
„Ne, to nic, Winstone, to nevadí!“ pousmála se Emília. V tom se rozezněl zvonek u dveří. Služebná kolem nich prošla, aby otevřela.
„A vím, že je to brzo, ale přišel jsem se tě zeptat, jestli sis náhodou už nerozmyslela tu mou nabídku? Odjedeš se mnou do Madridu?“
„Proč by s tebou měla moje přítelkyně jet do Madridu?“ zeptal se Fernando rozčíleně.
Winston se na něj překvapeně otočil. „Tvoje přítelkyně?“
„Ano, moje přítelkyně!“ zdůraznil mu Fernando, šel k Emílii a objal ji kolem pasu.
„Winstone, to je to, co jsem ti chtěla říct! Fernando se vrátil a jsme teď spolu!“ vysvětlila mu Emília a skoro si to vyčítala, že mu to musela říct.
„Tak to je skvělá zpráva!“ pokusil se Winston o úsměv. Tušil, že s ním asi Emília neodjede, ale zároveň malou naději v sobě živil. Ale toto rozhodně nečekal. „Gratuluju vám oběma! A omluvte mě, už budu muset jít do práce!“ chtěl odejít, ale Emília ho ještě zadržela. „Winstone, počkej!“ přistoupila k němu. „Děkuju ti za všechno! Doufám, že zůstaneme přátelé!“ pousmála se.
Winston ji pohladil po tváři, pousmál se a odešel.
„Co to mělo znamenat s tím Madridem?“ zeptal se Fernando se žárlivým pohledem.
„Už nic, miláčku!“ usmála se Emília a políbila ho.

#####

Helena se chystala jít ven. Ze skříňky v předsíni si vzala klíče od auta a kabelku. V té si zkontrolovala ještě doklady, když se rozezněl zvonek u dveří. Helena se natáhla po klice a dovnitř se jako tornádo vřítila Paloma. „Teto, na nic se mě neptej!“ rozčilovala se a šla do obývacího pokoje.
Helena se jen zasmála, zavřela dveře a šla za svou neteří. Paloma už seděla v křesle, jednu nohu přehozenou přes druhou a nervózně podupávala podpatkem. „Teto, kdybys toho idiota viděla!“ řekla vztekle, jen co se Helena usadila proti ní na pohovku.
Helena se opět zasmála. Věděla, že se ani ptát nebude muset a Paloma jí stejně všechno řekne. „Já ho tak nenávidím!“
„Koho?“ zeptala se Helena.
„No koho asi?! Toho idiota Gonzala!“
„Copak ti zase provedl?“
„Ten idiot byl včera na večeři s Lorenou!“
„A?“ nechápala Helena.
„Kdybys je viděla, jak tam spolu cukrovali! Bylo mi z toho zle!“ šklebila se Paloma.
„A co je na tom?“ stále Helena nechápala. „Jsou to přeci manželé, proč by spolu nemohli jít na večeři?“
„Vždyť ho ta mrcha podvedla! A čeká dítě, které nemusí být jeho! Na to zapomněl?“
„Tak jí to třeba už odpustil! Třeba se rozhodl, že ať už to dítě bude jeho nebo ne, tak chce být s ní! Navíc, co se týče nevěry, nemají si vzájemně co vyčítat! Nemám pravdu, Palomo?“
Paloma se na ni zamračila. Vstala a začala pochodovat sem a tam. „Je to idiot! Neví, co chce! Předevčírem líbá mě a včera se tvářil, jak kdyby se nic nestalo!“ přepadla ji vlna žárlivosti.
„Prosím? Vy jste se zase líbali?“ byla Helena v šoku.
„On líbal mě!“
„A ty jeho ne?“
„Možná trochu,“ přiznala se Paloma. Ale to, že to rozhodně nebyly nějaké nevinné polibky, už ne. „Ale stejně je to jeho vina! Vždycky mě úplně zmate!“
Helena se začala smát.
„Teto, čemu se směješ?“ vztekle si dala ruce v bok.
„Palomo, ty jsi do Gonzala zamilovaná!“
„Cože?“ zvolala šokovaně a pak se šíleně začala smát. „Teto, tobě přeskočilo! Blouzníš! Nemáš horečku?“
„Jediná, která tady má horečku, jsi ty! Hoříš totiž láskou!“ usmála se Helena, když se před ní postavila.
„Já a milovat toho idiota? Nenávidím ho! To je to, co k němu cítím! Nenávist!“
„Jenže od nenávisti je velmi k blízko k lásce! Palomo, přiznej si to! Tvůj vztah k němu se už dávno změnil! To, že jste se spolu dvakrát milovali, to že vás to k sobě neustále přitahuje, není jen tak!“ podotkla s vážnou tváří. „Vždyť se podívej, jak vyvádíš z toho, že jsi ho viděla s Lorenou! Žárlíš!“ zasmála se.
„Fajn, teto! Já si myslela, že mě pochopíš, ale očividně se nestalo! Vrátím se, až tě napadne něco smysluplnějšího!“ naštvala se a odešla.
,Já jsem tě právě pochopila moc dobře!‘ pomyslela si Helena se smíchem.

#####

Lorena posledních několik nocí špatně spala a výjimkou nebyla ani dnešní noc. Proto brzy vstala a vydala se na procházku. Ani pořádně nevěděla kam jít, jen procházela ulicemi tak, jak jí nohy vedly. Zrovna procházela kolem budovy střední školy. Podívala se na ni a smutně vzpomínala na to, jak se jí právě na střední škole změnil celý život. Pohladila si své břicho a dala se k odchodu. V tom však zaslechla, jak někdo volá její jméno. Podívala se mezi desítky studentů, kteří postávali před školou a mezi nimi zpozorovala Berenice. Ta k ní běžela a Lorena se doširoka usmála.
„Ahoj, Loreno! Ráda tě vidím! Dlouho jsme se neviděly!“ usmála se Berenice.
„Já tě taky moc ráda vidím!“ opětovala jí Lorena úsměv.
„Opravdu to bylo dlouho, tehdy na tobě ještě nebylo nic vidět!“ poznamenala se smíchem a ukázala na její břicho.
Lorena se na něj podívala a znovu si ho pohladila. „No jo, utíká to!“
„A kdy máš vlastně termín?“
„Za čtyři dny!“
„Páni, tak to už bude za chvíli! A víš, co to bude?“ zvědavě se zeptala, ale než se Lorena nadechla, odpověděla si sama. „Ale vždyť jsem hloupá! Lucas mi přeci říkal, že sis to nenechala říct, že chceš mít překvapení!“
„Ano, je to tak!“ usmála se Lorena.
„To je dobře!“ také se Berenice usmála. „A, Loreno, mohla bych si sáhnout?“ zeptala se opatrně.
„Samozřejmě!“ řekla Lorena s úsměvem, chytila ji za ruku a přiložila ji na své břicho. Berenice se usmívala, když v tom najednou ucukla. „Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně.
„Koplo tě! Asi se mu líbíš!“ usmála se Lorena.
„Vážně? Tak to je hustý!“ zasmála se Berenice a Lorena s ní. „A jak se vůbec máš, Berenice?“
„No, momentálně nic moc,“ odpověděla Berenice smutně. „Od té doby, co znám pravdu, je to pro mě těžké!“
„Jakou pravdu?“
Berenice už by jí řekla o své adopci, ale v tom na ni zavolala jedna kamarádka, že už musí do školy. „Promiň, Loreno, řeknu ti to jindy! Už musím jít!“
„Tak dobře. Ale abys to do té doby nezapomněla!“ zasmála se Lorena.
„Neboj, tohle určitě nezapomenu!“ řekla smutně. „Měj se hezky, ahoj!“ smutně se usmála a odběhla pryč.
Lorena se za ní ustaraně dívala a přemýšlela, co ji asi tak může trápit.

#####

Nicolas tvrdě spal. Začalo ho probouzet až zvonění budíku na mobilním telefonu. Natáhl ruku na noční stolek, kde normálně telefon mívá a snažil se ho našmátrat. Ale telefon nikde. Opatrně zvedl hlavu, aby se na noční stolek podíval, ale opravdu tam nebyl. Rozhlédl se po podlaze a uviděl svítit displej mobilu v kapse u kalhot. Opatrně vstával, natáhl se pro mobil a vypnul ho. Zůstal sedět na posteli a hlavu si zabořil do dlaní. ,Bože, kolik jsem toho vypil?‘ pomyslel si. ,A teď musím do práce, to nepřežiju!‘ Pomalu vstal z postele, navlékl si kalhoty a odešel z pokoje. Vůbec netušil, že v posteli, zády k němu, spí nahá Anita. S velkou bolestí hlavy se došoural do kuchyně, kde si začal připravovat kávu, aby se trochu vzpamatoval. V tom se rozezněl zvonek do dveří. Nicolas trochu zavrávoral, jak se mu bolestí hlava div nerozskočila. Došel ke dveřím, otevřel je a za nimi stála Diosmary. „Nicolasi, vím, že se na mě zlobíš, ale, prosím, vyslechni mě! Včera jsem tě nechala být, tak jak jsi mi napsal, ale dnes mě vyslechni, prosím!“ žádala ho.
Nicolas přikývl a pozval ji dovnitř. Zastavili se až v obývacím pokoji, kde se k němu Diosmary otočila a usmála se. „Nicolasi, už vím, že jsem udělala chybu a chci ji teď hned napravit! Už nebudu na nic čekat! Přišla jsem, abych tě doprovodila do práce, a hned tam řekneme o nás tátovi! A potom i zbytku rodiny!“ pronesla vážně. „A ať si o našem vztahu myslí kdo chce, co chce! Je mi to jedno! Ale já tě miluju a nechci tě ztratit!“ zamilovaně se usmála.
„Myslíš to opravdu vážně?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ano, myslím!“ šťastně se usmála, chtěla k němu přistoupit blíž, ale zarazila se, když zaslechla bouchnutí nějakých dveří v bytě. „To bude Mariela, že? Konečně ji poznám!“ usmála se, protože to byla jediná osoba, která ještě v bytě mohla být.
Nicolas si najednou začal vybavovat záblesky včerejší noci. Vyděsil se. A vyděsil se ještě víc, když se za Diosmary objevila Anita, zabalená jen v dece. Diosmary se otočila a byla v šoku. „Ahoj, Diosmary, tak už jsem se vrátila!“ řekla Anita nevinně.
Diosmary na ni šokovaně hleděla, pak na Nicolase, který byl také jen v kalhotách.
„Diosmary, já…“ bylo jediné, co Nicolas řekl, než mu Diosmary vrazila facku a s pláčem utekla pryč.
„Co se jí stalo?“ zeptala se Anita, jako kdyby neuměla do pěti počítat.
„Anito, to se nestalo, že ne?“ doufal Nicolas v zápornou odpověď.
„Ale ano, stalo se to,“ přistoupila k němu blíž, „a bylo to úžasné!“ spokojeně vzdychla.
Nicolas zakroutil hlavou a rozběhl se za Diosmary.

Ta už byla před domem a s pláčem utíkala pryč. „Diosmary, počkej!“ rozběhl se Nicolas za ní a po chvíli ji doběhl. „Diosmary, počkej, vysvětlím ti to!“
„A co mi chceš vysvětlovat? Řekneš mi, že jsem ti ublížila, a tak aby ses mi pomstil, tak ses vyspal s mou nejlepší kamarádkou?!“ křičela zoufale.
„Diosmary, já se hrozně opil! Vůbec nevím, že se to stalo! Prosím tě, Diosmary, já tě miluju!“ popadl ji do náruče, ale ona se mu okamžitě vytrhla a vrazila mu další facku. „Už se ke mně nikdy nepřibližuj!“ zakřičela na něj, z očí jí vytryskly další slzy a utekla.
Nicolas se za ní zoufale díval a nejradši by si namlátil.

Když se vrátil zpátky do bytu, Anita už byla oblečená, ale stála v kuchyni opřená o sektorku a popíjela kávu, kterou si už Nicolas nestihl dodělat. „Dáš si taky? Ještě tu voda zbyla!“ zeptala se a stále se tvářila jakoby nic.
Nicolas na ni nechápavě hleděl. „Okamžitě vypadni z mého bytu!“ zakřičel na ni.
„Dobrý, Nicolasi, já to chápu, jsi rozčilený, tak už půjdu!“ usmála se Anita a z opěradla židle si vzala svoji kabelku. „Ale brzy se zase uvidíme!“ řekla chtivě a pokusila se ho políbit. Nicolas se odtáhl a s naštvaným výrazem už jen čekal, až odejde.
„Pa!“ poslala mu alespoň vzdušný polibek a spokojeně odešla.
Nicolas vzteky praštil pěstí do stolu.

#####

Silvia dovezla Lindu do školy. Nyní se vracela ke svému autu, když jí v kabelce začal zvonit mobil. Podívala se na displej a usmála. „Ahoj, lásko!“
„Ahoj, miláčku!“ usmál se Raul, který byl ve svém ateliéru a připravoval si vše pro focení titulní strany příštího dílu časopisu. „Kdepak jsi?“
„Právě jsem doprovodila Lindu do školy. Ale už jdu k autu, za chvíli budu v práci!“
„Dobře, už se na tebe těším!“
„Já na tebe taky!“
„A jak jsi v noci spala?“
„Špatně, když jsi nebyl se mnou!“ smutně se usmála, když nastoupila do auta.
„Však to už se brzy změní! Už brzy spolu budeme každou noc usínat a každé ráno se budeme spolu probouzet!“ zamilovaně se usmál.
„A já už se nemůžu dočkat!“ šťastně se usmála.
„Já taky ne!“
„Raule, už budu muset vyjet, abych do práce nepřijela pozdě!“
„Dobře, hlavně jeď opatrně!“
„Neboj!“
„A po práci se půjdeme mrknout po nějakém tom nábytku do našeho bytu?“ ujišťoval se.
„Samozřejmě, počítám s tím! Vyzvedneme Lindu ze školy a půjdeme všichni tři spolu!“
„Těším se!“
„Já taky!“
„Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“ Oba hovor ukončili. Silvia dala klíče do zapalování a nastartovala. Jenže auto nereagovalo, ani po několikátém pokusu. „Co je?“ zeptala se naštvaně. Nakonec otevřela kapotu a podívala se do motoru. Ale ať se dívala, jak se dívala, stejně nevěděla, co dělat. Nerozuměla tomu. V tom před ní zaparkovalo auto. Vystoupila z něj Helena. „Ahoj, Silvie, nepotřebuješ pomoct?“
„Jéé, Heleno, jdeš jako na zavolanou! Nemůžu nastartovat a vůbec nevím proč! Teď jsem dovezla Lindu do školy a nebyl problém a najednou to nechce chytnout!“
„Tak to ti asi neporadím, co s tím, ale můžu tě někam odvézt. Jedeš do práce, ne?“
„Heleno, to bych ti byla vděčná, děkuju ti!“ usmála se Silvia, vzala si ze svého auta kabelku, zamkla ho a nastoupila k Heleně. Svou i Heleninu kabelku dala na zadní sedadlo. „V práci o tom řeknu Raulovi, on určitě bude vědět, co s tím!“ dodala Silvia.
„Určitě ano,“ usmála se Helena, nastartovala a odjela.

#####

Penelope jela výtahem. Na očích měla tmavé sluneční brýle, aby ji náhodou někdo nepoznal. Když se výtahové dveře otevřely, minula se při vystupování s Nicolasem. Ten ji slušně pozdravil, ale jinak si jí nevšiml. Nastoupil do výtahu a odjel. Penelope se rozčílila. Sice nechtěla, aby ji někdo poznal, ale zároveň měla ráda pozornost cizích mužů, kteří na ni viseli pohledem, jen když kolem nich prošla. Vzpomněla si na to, jak ji Juan včera poprvé odmítl, teď ji Nicolas zcela zazdil, a tak div vzteky nepraskla. Došla k posledním dveřím vpravo na konci chodby. Zaklepala. Po chvíli je otevřel Eduardo. Překvapeně na ni hleděl. „Penelope, co tady děláš? To už je víkend? Co je dnes za den?“
Penelope nereagovala na jeho otázky a jen se zeptala. „Jsi sám?“
Eduardo přikývl.
„Takže nebudeme ztrácet čas mluvením, že ne!“ vešla do bytu, zabouchla za sebou dveře a okamžitě začala Eduardovi rozepínat košili.
„Penelope, co se děje? Vždyť jsme se domluvili, že se budeme scházet jen o víkendu v tom hotelu! Aby to nikdo nezjistil!“
„Tak dnes jsem si to holt rozmyslela! Máš s tím nějaký problém? Jestli ano, tak si během pár minut najdu někoho jiného! Někoho, kdo nebude kecat, ale konat!“ naštvala se a chtěla odejít.
Eduardo ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. „To by si mi přeci neudělala!“
„Udělám to, pokud mě hned teď nepolíbíš!“
Eduardo už na nic nečekal a začal ji líbat. Penelope mu jeho polibky vášnivě opětovala. Cestou do ložnice ze sebe strhávali oblečení a nakonec se spolu milovali.

#####

Lorena už byla z procházky unavená, ale protože byla daleko od svého bytu, sháněla někoho, kdo by ji odvezl. Pedro nemohl, Eduardo jí nebral telefon, a tak nakonec zavolala Gonzalovi, který jí slíbil, že si to zařídí v práci a že na otočku pro ni přijede. Nyní na něj čekala. Seděla na lavičce a s úsměvem si hladila své břicho. V tom před ní zastavilo auto. Ale Gonzalo to ještě nebyl. Z auta vystoupil Lucas.
„Co tady děláš? To mě snad sleduješ, nebo co?“ rozzlobila se Lorena.
„Přijel jsem pro tebe, abych tě odvezl domů!“
„Prosím? A jak víš, že potřebuju odvézt?“
„Zaslechl jsem Gonzala, jak s tebou mluvil, tak jsem ho předběhl!“ odpověděl nevinně.
Lorena byla v šoku. „A to si jako myslíš, že s tebou pojedu? Jsem domluvená s Gonzalem, takže počkám na něj!“
„Fajn, takže mi zatím můžeš vysvětlit, co měla znamenat ta včerejší večeře, na které jste spolu cukrovali!“ zeptal se žárlivě a přisedl si k ní.
„A ty si včera neplánoval cukrovat se svojí ženou?“ odsekla mu.
„Loreno, tohle mi nemůžeš dělat! Blázním z toho, že nejsem s tebou, a když tě vidím s ním!“ zatvářil se nenávistně. „Loreno, já tě miluju! A nechci bez tebe žít!“ vyznal se jí a byl by ji políbil, kdyby u nich nezastavilo další auto. „Okamžitě se od ní kliď!“ zakřičel na něj Gonzalo.
Lucas se zamračil a postavil se. Gonzalo si stoupl proti němu. „Lorena je moje manželka! Konečně si to natluč do hlavy!“ řekl důrazně.
„A je to matka mých dětí!“ řekl důrazně zase Lucas.
„Tvých? Pokud vím, máte zatím jen jedno! A to jedno žije jen díky Loreně!“
Lucas na něj vrhl nenávistný pohled. „Až se MOJE dítě narodí, věř mi, že udělám všechno proto, aby ses k němu nikdy nepřiblížil!“
„Až se MOJE dítě narodí, tak ty se nikdy nepřiblížíš ani k němu, ani k Loreně!“
„Prosím vás, už toho dohadování nechte!“ vložila se do toho Lorena, když se pomalu postavila. Ale oni, jakoby ji nevnímali. Dál se začali dohadovat o tom, čí to dítě je. „Už mě vážně lezeš na nervy, Gonzalo Reyesi!“ zvolal Lucas vztekle a strčil do něj.
„Nápodobně, Lucasi Moreno!“ zatvářil se Gonzalo nenávistně a také do něj strčil. Začali by se prát, kdyby v tu chvíli Lorena nevykřikla. „Tak už dost!“ Oba se na ni podívali a viděli, jak se schoulená drží za břicho. „Přestanete se hádat a místo toho mě odvezete do porodnice! Praskla mi voda!“ zakřičela na ně.
„Já tě odvezu!“ řekl Gonzalo.
„Ne, já tě odvezu!“ řekl Lucas.
„Je mi jedno, kdo z vás mě odveze, ale nějak se dohodněte! Třeba si střihněte!“ zvolala Lorena naštvaně. Brala to jako vtip, ale oni to vzali vážně a začali si stříhat. Lorena na ně jen nevěřícně hleděla, ale pak se musela zasmát, protože jí to nakonec přišlo vtipné. Rozstřel vyhrál Lucas a vítězně se na Gonzala usmál. Dovedl Lorenu ke svému autu a pomohl jí nastoupit.
„Nemysli si, jedu hned za vámi!“ zdůraznil Gonzalo a nastoupil do svého auta. Nakonec oba vyjeli.

#####

Silvia a Helena si cestou do časopisu povídaly. „Tak jsem slyšela, že se budete s Raulem stěhovat k sobě!“ poznamenala Helena.
„Ano, jak to víš?“ podivila se Silvia.
„Raul se s tím předevčírem chlubil při večeři u Alberta a Camily!“
„Vážně? Chlubil?“
„No a jak! Úplně u toho zářil!“ usmála se Helena. Podívala se na Silvii a usmála se znovu. „A jak tak koukám, tak ty záříš taky!“
„Ano, jsem moc šťastná!“ usmála se Silvia. „Víš, Heleno, upřímně, když jsem s Raulem začala chodit, nemyslela jsem si, že to bude nějaké vážné chození. Myslela jsem si, že to bude pár schůzek, ale že pak zjistíme, že to stejně není ono. Obzvlášť kvůli našemu věkovému rozdílu! Ale Raul mě překvapil! Je tak okouzlující, a tak, tak…je prostě úžasný!“ zasmála se.
Helena se také rozesmála. „Vybrala sis dobře, Silvie! Raula znám odmalička a vždycky na něj bylo spolehnutí! Je to skvělý muž!“ řekla s úsměvem a zastavila na semaforu.
„Ano, to je! Miluje mě a hlavně má rád Lindu jako vlastní! Za to ho miluju ještě víc!“ šťastně se Silvia usmála.
Helena jí úsměv opětovala. Na semaforu klapla zelená a Helena se rozjela. „A kde vůbec máte ten byt?“ zeptala se.
Místo odpovědi Silvia s hrůzou v očích vykřikla: „Heleno, pozor!“
Helena otočila hlavou doleva a i ona s hrůzou v očích viděla, jak se na ně řítí velkou rychlostí kamion, který na vedlejší křižovatce jel na červenou. Poté už byl slyšet jen obrovský náraz.