Záchranáři naložili Silvii a Helenu s velmi těžkými zraněními do sanitky a odvezli je do nemocnice. Na místě nehody zůstali policisté, kteří odklízeli její následky a řídili dopravu, která se kvůli nehodě zkomplikovala. Zatímco z přední části Helenina auta zůstal jen šrot, ze zadních sedadel právě jeden policista vyndal obě jejich kabelky, aby se podíval, o koho se jedná a mohl informovat příbuzné. Než vůbec první kabelku otevřel, v té druhé začal zvonit mobil. Našel ho a na displeji si přečetl jméno ,Diosmary‘. „Haló!“ přijal hovor.
Diosmary, která seděla na lavičce někde na ulici, si chtěla s Helenou promluvit o Nicolasově zradě. Plakala, když však místo své tety uslyšela mužský hlas, zarazila se. „Haló, kdo je tam? Co děláte s mobilem mé tety?“
Policista poznal mladý hlas, a když našel Heleniny doklady, řekl: „U telefonu Jaime Navarro, venezuelská policie! Slečno, vaše teta se jmenuje Helena Riverová?“
„Ano!“ odvětila Diosmary vyděšeně.
„Je mi to líto, slečno, ale vaše teta měla autonehodu! Právě ji odvezli do nemocnice!“ Policista jí dál vypověděl všechny podrobnosti a její oči se znovu zalily slzami. Jakmile hovor ukončila, rozběhla se k nedaleko stojícímu taxíku.

Stejnou zprávu se o pár minut později dozvěděl i Raul. Volal totiž Silvii, protože mu bylo divné, že ještě nedorazila do práce. Tou dobou už v časopise o nehodě věděli, protože je Diosmary informovala. Všichni se vydali do nemocnice.

#####

„A tady peníze nazpět! Přeji Vám krásný den!“ usmála se Violeta na zákaznici. Ta jí úsměv opětovala a odešla. Violeta přišla od pultu k výloze, kterou Freddy právě aranžoval. „Freddy, chceš ještě něco přinést?“
„Ano, Violeto, drahoušku, dones mi, prosím, ze skladu ještě tu vínovou halenku. Dám ji tady na tu figurínu!“
Violeta přikývla a odešla do skladu. Vrátila se s halenkou, dala ji Freddymu a zpod pultu se rozezněl její mobil. „Ahoj, Raule!“ usmála se, když hovor přijala. Její úsměv se ale postupně změnil v šok a hrůzu. „Raule, co mi to říkáš? Ne, to se nemohlo stát!“ rozplakala se. Freddy zpozorněl a přistoupil k ní. „Ano, hned tam jedu!“ ukončila hovor a zoufale se na Freddyho podívala. „Freddy, já musím okamžitě jít! Silvia měla autonehodu! Je v nemocnici!“ vzlykala.
„Proboha, to je hrozné!“ zděsil se Freddy. „Samozřejmě, jen běž! Nebo víš co, já tě tam odvezu!“
„Děkuju, Freddy! Ono bys tam asi stejně taky jel! Raul mi totiž řekl, že v tom autě byla se Silvií i Helena Riverová!“
„Cože? Jakto? A která z nich řídila? Co se vlastně stalo?“
„Já nevím, Freddy! Neznám žádné podrobnosti! Ale musím jet za svojí holčičkou!“ plakala.
„Samozřejmě, jedeme! Musím být oporou svojí holubičce, jistě je na dně!“ soucitně pronesl, když si uvědomil, jak musí být Palomě.
Violeta si doběhla pro kabelku, Freddy dal mezitím na butik ceduli, že je z provozních důvodů zavřeno a poté společně odešli.

#####

„Paní Reyesová, tady se zatím posaďte!“ přivezla ji zdravotní sestra kolečkové křeslo a Lorena se posadila. „Pan doktor Gil tu brzy bude, už ví, že jste tady!“ dodala a odešla.
„Jak je ti, Loreno?“ zeptal se Lucas ustaraně.
„Co mám pro tebe udělat?“ zeptal se Gonzalo také ustaraně. Oba u ní klečeli každý z jedné strany.
„Nebojte se, všechno to zvládnu!“ odvětila, ale hlavně se koncentrovala na správné dýchání. „Volal si tátovi?“ zeptala se Gonzala.
„Ano, už je na cestě! Volal jsem i Eduardovi, ale ten mi to zatím nevzal, tak to budu zkoušet dál!“
Lorena se na něj pousmála a Gonzalo jí úsměv opětoval. Lucas se zamračil. Chtěl nějak přitáhnout pozornost na sebe, ale v tom přišel Winston. „Loreno, tak už je to tady! Nakonec chceme na svět dřív!“ usmál se.
„Ano, pane doktore! Miminko už chce ven!“ pousmála se.
„Dobře, Loreno, hned vás odvezeme na pokoj! Jen se s vámi nejdřív musím domluvit na jedné vážné věci!“
„Na čem, pane doktore?“
„Chcete, aby u porodu byli potenciální otcové?“ podíval se na Lucase a Gonzala a ti na Lorenu.
Lorena se na pár vteřin zamyslela a na oba se začala střídavě dívat. „Já vím, že jednomu z vás vezmu šanci vidět narození svého dítěte, ale chci tam být sama! Zvládla jsem to sama poprvé, zvládnu to sama i podruhé!“ řekla vážně.
„Pokud je to tvé přání, budu ho respektovat!“ odvětil Gonzalo.
„Já taky!“ dodal Lucas.
„Děkuju vám za pochopení!“ pousmála se a chytla oba za ruce.
„Dobře, takže půjdeme!“ řekl Winston. Zavolal na jednoho sanitáře a ten dovezl Lorenu na předporodní pokoj. „A vy, pánové,“ oslovil Lucase s Gonzalem, „abyste se náhodou nenudili, tak rovnou něco vyřešíme!“ Oslovil zdravotní sestru, která šla právě kolem a řekl jí: „Martho, prosím vás, vezměte s sebou tady pana Morena a pana Reyese a odeberte jim vzorek pro test otcovství, který se poté porovnává s dítětem paní Reyesové!“
„Ano, pane doktore!“
„Jdu za Lorenou! Budťe oba trpěliví, může to chvíli trvat, než porodí!“ řekl Winston.
„Na tuhle chvíli jsem čekal hodně dlouho, takže pár hodin už přežiju!“ podotkl Lucas.
„Musím s ním výjimečně souhlasit!“ dodal Gonzalo.
Winston odešel a zdravotní sestra poprosila Lucase s Gonzalem, aby ji následovali. Poslechli ji, ale neušetřili jeden druhého vražedného pohledu.

#####

Freddy vezl Violetu do nemocnice. Violeta byla zoufalá, měla o Silvii hrozný strach, ale zároveň musela myslet i na to, kdo se postará o Lindu, kdo ji vyzvedne ze školy, když ona ani Raul nemůžou. Musela tak zavolat jediné osobě, která přicházela v úvahu. Nechtělo se jí, ale neměla na výběr.

„Stop! 10 minut pauza!“ zakřičel režisér telenovely, ve které Juan hrál hlavní roli. Členové štábu se mezi sebou různě začali proplétat. Juan si ještě něco řekl se svým hereckým kolegou a pak se vydal do své šatny. Když do ní přišel, už mu na stole zvonil mobil. Na displeji si přečetl Violetino jméno. Nebyl nadšený, ale nakonec hovor přijal. „Ahoj, Violeto! Co chceš?“ zeptal se odměřeně.
Violeta na něj bez pozdravu spustila. „Chci, aby si dnes vyzvedl Lindu ze školy a nechal ji u sebe!“
„Cože? To já ale nemůžu! Jsem v práci!“
„Juane, já nemám na to se s tebou dohadovat! Silvia je v nemocnici! Měla autonehodu! A jestli máš svoji dceru aspoň trochu rád, tak se o ni postaráš!“ vzlykala.
„Cože? Co je se Silvií?“ zvolal šokovaně. Ale v telefonu už uslyšel jen pípání. Violeta zavěsila, víc mu už nedokázala říct. Když se Juan probral z počátečního šoku, na nic nečekal, vyběhl ze šatny, aby se s režisérem domluvil na volnu.

#####

Penelope ležela na břiše v Eduardově posteli a blaženě se se zavřenými oči usmívala. Eduardo ležel u ní, jednou rukou byl opřený o polštář a druhou ji hladil po zádech. „Tak už mi řekneš, proč jsi dnes porušila naši dohodu?“
„A není to jedno? Důležité je, že jsme teď spolu, ne?“ odvětila.
„To je vlastně pravda!“ spokojeně se Eduardo usmál. Odhrnul jí vlasy a začal jí líbat zezadu na krk. Vyrušilo ho zvonění mobilu. Už po několikáté. „Proboha, kdo to pořád otravuje? Tomu dotyčnému vynadám a pak s tím mobilem třísknu o zem!“ rozčílil se, natáhl se pro mobil na noční stolek a hovor přijal. „No haló!“ zvolal naštvaně. Penelope se mezitím pohodlně usadila a začala ho hladit po zádech tentokrát ona. „Promiň, Gonzalo, měl jsem nějakou práci! … Cože? Aha, dobře! … Hned přijedu!“ Mobil položil vedle sebe a otočil se na Penelope, která se mračila. „Co jsem to slyšela? Ty mě chceš opustit?“
„Promiň, Penelope, nechce se mi, ale musím! Moje sestra právě začala rodit!“
„A ona jako bez tebe neporodí, nebo co?“
„To ne, ale měl bych tam být!“
„A já si zas myslím,“ posadila se mu na klín a strčila do něj, aby si lehnul, „že by si měl být tady! Protože já tě hned tak nepustím!“ chtivě si skousla spodní ret, lehla si na něj a začala ho líbat. Eduardo jí její polibky téměř okamžitě začal opětovat, nakonec se s ní přetočil a znovu se spolu vášnivě milovali.

#####

Raul nervózně pochodoval před operačním sálem, kde operovali Silvii. Ze sálu neustále někdo vycházel nebo do něj vcházel, ale nikdo mu nic pořádného nedokázal říct. Ze sálu zrovna vyšla jedna zdravotní sestra, a tak se již poněkolikáté zeptal: „Prosím vás, jak je na tom paní Hidalgová? Řekněte mi, prosím, pravdu!“
„Jste její příbuzný?“ zeptala se sestra.
Raul se zamračil. Na toto slovo už začínal být alergický. „Jsem muž, který ji celým srdcem miluje, to je snad málo?“ zakřičel na ni zoufale.
„Raule, prosím tě, uklidni se,“ řekl mu Fernando, který tam s ním byl. „Ta žena za nic nemůže! Dělá jenom svoji práci!“ uklidňoval ho. Zdravotní sestra mezitím odešla zpátky na sál.
„Já vím, já vím! Ale asi se brzo zblázním, pokud nebudu vědět, co se Silvií je!“ řekl zničeně.
„Raule!“ přiběhla k nim Violeta.
„Violeto!“ oba se objali a Violeta se hned ptala, co ví o Silvii. „Nevím nic, Violeto! Nikdo mi tady nechce nic říct, protože nejsem příbuzný!“
„Ale mně to teda řeknou hned!“ zvolala Violeta rozhodně a odchytla prvního lékaře, který šel kolem. Raul byl u ní.
Fernando stál opodál, čekal, co Violeta s Raulem zjistí, když mezitím dorazil Marcelo. „Fernando, tak co?“ objal svého syna.
„Violeta s Raulem to právě zjišťují, zatím nic nevíme,“ odvětil mu Fernando. „A, tati, do telefonu jsem ti nestihl říct, že v tom autě byla se Silvií ještě Helena!“
„Cože?“ byl v šoku.
„Ano, tati, taky ji právě operují! A já nevím, co mám dělat. Chtěl bych tu být s Raulem a podpořit ho, ale zároveň bych měl být i s Emílií. Je úplně zničená!“
„Já tu s Raulem zůstanu, neboj se! Jdi za Emílií, teď tě opravdu potřebuje!“
„Dobře, tati! Kdyby ses něco dozvěděl, dej mi vědět, budu jen na konci chodby!“ řekl Fernando a odběhl.

Na druhém konci chodby, před dalším operačním sálem, kde byla Helena, bylo také několik zoufalých lidí, kteří čekali na dobrou zprávu. Alberto seděl na lavičce uprostřed mezi Camilou a Emílií, které obě plakaly. Na druhé lavičce zase utěšovala Omaira plačící Diosmary a Berenice.
„Už něco víte? Co je s Helenou?“ přiběhl tam Freddy. Rozhlédl se po všech přítomných, jak jsou na dně a jediný, kdo dokázal aspoň trochu komunikovat byl Alberto. Když vstal, Camila si hned poposedla k Emílii a silně se objaly. Alberto přistoupil k Freddymu a řekl: „Stále ji operují! Nic určitého nevíme, ale prý má hodně vážná zranění!“
„Proboha!“ pokroutil Freddy hlavou.
„Freddy, dobře, že jsi tady! Nevíš, kde je Paloma?“
„Copak ona tady není?“ podivil se.
„Není a nemůžeme ji sehnat. Neustále ji voláme, ale nikomu z nás nebere telefon. Nevíš, kde by mohla být?“
„To nevím, ale můžu se po ní někde podívat. Zkusit nějaká místa, kam spolu chodíme!“
„Prosím, Freddy, udělej to! Paloma musí vědět, co se stalo!“
Freddy na nic nečekal a odešel. Při odchodu se minul s Fernandem. Když ho Emília spatřila, padla mu se zoufalým pláčem do náruče.

Violeta a Raul se dozvěděli, že Silvii přivezli s vážným poraněním hlavy. Oba byli zoufalí. Raul seděl na židli, hlavu měl zabořenou v dlaních a plakal. Marcelo seděl vedle něj a držel ho za rameno. Tak rád by svému synovi pomohl, ale nevěděl jak. Violeta také chvíli seděla, ale pak vstala a chodila sem a tam. Najednou mezi lidmi spatřila Pedra. Hned k němu přiběhla a objala ho. „Pedro! Moje Silvia!“ plakala.
„Violeto, buď silná, Silvia to jistě zvládne!“ snažil se ji utěšit.
„Pedro,“ podívala se mu do očí, „co budu dělat, jestli…“
„Ne, Violeto, ani na to nemysli! Musíš věřit!“ zdůraznil jí.
Violeta přikývla, ale bylo těžké nemyslet na nejhorší. „Co Lorena?“ pokusila se aspoň na chvíli myslet na něco jiného.
„Zatím je na předporodním pokoji, ale moje vnouče bude už brzy na světě!“
„Tak běž za ní! Potřebuje tě!“
„Potřebujete mě obě dvě! Takže chvíli budu tady, chvíli u Loreny! Nenechám vás samotné!“ zdůraznil jí. Violeta ho znovu objala.

#####

Juan si s režisérem domluvil okamžité volno, a protože byl z té zprávy zdrcený, a protože věděl, že Linda se to dřív nebo později dozví, nechtěl čekat, až jí skončí vyučování a do školy si pro ni dojel okamžitě. Třídní učitelce osvětlil situaci a ta Lindu ihned pustila domů. Právě s ní šla po chodbě školy k Juanovi. „Jééé, tati, co tady děláš?“ přiběhla k němu Linda celá rozesmátá. Juan ji vzal do náruče a silně ji objal. Paní učitelce ještě jednou poděkoval, ona mu pokývnutím dala najevo, že je to v pořádku a vrátila se zpátky do třídy. „Tati a jak to, že už můžu jít domů? Mám mít ještě dvě hodiny!“ podotkla Linda, když ji postavil na zem.
Juan si sedl na židli, Lindu chytil za ruce a ta k němu popošla. „Lindo, musím ti říct něco vážného?“
„Co?“
„Maminka měla nehodu! Je v nemocnici!“
„Co? Jakou nehodu?“ ihned se jí zalesklo v očích.
„Vybourala se v autě!“
„A co je jí? Je v pořádku?“ rozplakala se.
„Já ještě nevím, co jí je, ale bude určitě v pořádku!“ velmi těžce se mu mluvilo.
„Tati, já chci jít za ní!“
„Ne, Lindo, teď tam nemůžeme! Je u ní babička, a jakmile se něco dozví, zavolá nám!“
„Tati, já nechci, aby se mamince něco stalo!“ plakala.
„To já taky ne!“ zalesklo se v očích i jemu. Linda mu padla do náruče a on ji silně objal.

#####

Uběhlo několik hodin. Byl už skoro večer. Paloma se po ranním nedorozumění s Helenou snažila zabavit nákupy. Nechtěla myslet na to, co ji Helena naznačovala, že snad na Gonzala žárlí. Prošla snad všechny obchody v nákupním centru a nakupovala vše, co ji přišlo pod ruku. Během dne jí také mockrát zvonil mobil, ale neměla náladu s kýmkoliv mluvit. Právě platila číšníkovi v jedné kavárně, kam si ještě zašla. Kolem sebe měla asi dvacet tašek s oblečením nebo botami. „Děkuji vám a přeji hezký zbytek večera!“ popřál jí číšník a odešel. Paloma se zašklebila. Nic hezkého ji na večeru, ani na celém dni, nepřišlo. Ani už nákupy jí nezbavily myšlenek na Gonzala. Myslela na něj i nyní.

Před šesti měsíci

Paloma a Gonzalo leželi nazí na pohovce v jeho bytě a milovali se spolu. Vášnivě se líbali. Paloma ho jednou rukou hladila po zádech, druhou rukou se pevně držela jeho vlasů. Gonzalo ji hladil po břiše, od kterého jel dolů, až k její pokrčené noze, kde ji pevně sevřel za stehno. Jejich polibky byly čím dál vášnivější. V jednu chvíli oba polibky ukončili. Dlouze se na sebe zadívali, jakoby si chtěli něco říct, ale neřekli nic. Mluvily pouze jejich oči, které navzájem říkaly: „Nepřestávej!“ Jejich rty se znovu spojily a dál se naplno oddávali jeden druhému.

Současnost

Paloma se zavřenými oči na jejich druhé milování znovu myslela. I když se tomu bránila, nedokázala na to přestat myslet. Najednou nedokázala přestat myslet ani na jednu chvíli, kterou s Gonzalem prožila. Proto se snažila být často s Lucasem, protože si myslela, že jí to pomůže zapomenout. Ale bylo to právě naopak. Až nyní si najednou začala uvědomovat, jak to bylo a je s Gonzalem jiné. V tu chvíli sebou trhla a zatvářila se nenávistně. „Nenávidím tě!“
„Palomo, proboha, tady jsi!“ ulevilo se Freddymu, když ji konečně našel.
„A co jako? Kde bych měla být?“ zašklebila se.
„Proč nikomu nebereš telefon?“
„Protože se mi nechce!“
„Palomo, musíš jít okamžitě se mnou!“
„Já nemusím nic!“
„Helena je v nemocnici! Měla autonehodu! Je na tom moc špatně!“
Paloma konečně začala vnímat. S vykulenýma očima vstala a po prvotním šoku vyběhla pryč. Freddy běžel za ní.
„Paní, nechala jste si tady tašky!“ volal za ní číšník. Ale to bylo v tuto chvíli Palomě jedno.

#####

Diosmary si došla do automatu pro kafe. Už nevěděla, jestli má sedět nebo stát, jestli má plakat nebo nadávat. Vyndala si kelímek z automatu, když se vedle ní někdo postavil. Podívala se na něj a zamračila se.
„Diosmary, jak je tvojí tetě?“ zeptal se Nicolas opatrně.
„Jak se vůbec opovažuješ sem přijít?“ zvolala nenávistně.
„Diosmary, nepřišel jsem se hádat nebo tě nějak provokovat. Jen chci vědět, jak je na tom Helena!“
„Já ti řeknu jenom dvě věci! Dnes je nejhorší den mého života! A už tě nikdy nechci vidět!“ řekla velmi důrazně, pak se ale rozplakala a utekla pryč.
Nicolas se sklopenou hlavou odešel.

Lorenu už před chvíli převezli na porodní sál, a tak Lucas, Gonzalo a Pedro stáli před ním. Lucas a Gonzalo stáli každý na jednom konci a vrhali na sebe vražedné pohledy. Pedro stál raději mezi nimi, aby je od sebe mohl případně odtrhnout, kdyby se neudrželi. Po chvíli k nim přišla Omaira. „Lucasi!“
„Teto,“ přistoupil k ní, „co Helena?“
„Pořád ji operují. To čekání je nekonečné!“
„A Paloma? Už dorazila?“
„Ne, ještě ne! Ale Freddy ji hledá!“
„Taky jsem jí několikrát volal, ale nebere mi to!“
„To nikomu, snad brzy dorazí! A co Lorena?“
„Před chvíli už ji převezli na sál!“
„Dobře, jakmile bude miminko na světě, dej mi vědět!“
„A ty mně, jakmile budete vědět o Heleně!“
Oba si to vzájemně odsouhlasili, objali se a Omaira odešla.

#####

„Tak, Loreno, a znovu ještě jednou pořádně zatlačíme!“ říkal jí Winston, který ji rodil.
Zdravotní sestra Loreně pomohla se zapřít a Lorena s křikem zatlačila.

„Puls je velmi slabý, doktore!“ řekla zdravotní sestra lékaři, který operoval Helenu.

„Hlavička je venku, výborně, Loreno! A teď ještě jednou! Naposledy! Zatlačte!“
Lorena ze všech svých sil naposledy s velkým křikem zatlačila.

„Doktore, ztrácíme ji!“ zvolala zdravotní sestra.
„Defibrilátor, rychle!“

„Je to chlapec, Loreno! Máte syna!“ zvolal Winston radostně a ukázal jí ho. Loreně vytryskly slzy štěstí. Položila se na lehátko. Zdravotní sestry malého omyly a předaly ho Loreně do náruče. Lorena na něj se šťastným úsměvem hleděla. „Ahoj, chlapečku můj! Já jsem tvoje maminka!“

Na přístroji, který ukazoval tlukot Helenina srdce, se objevila dlouhá vodorovná čára. Právě zemřela.

A takový už je život. Stejné místo, stejná chvíle, ale různý osud. Zatímco na jednom sále se lékaři a sestry radovali ze zrození nového života, na tom druhém se museli dívat na to, jak jeden život navždy vyhasl.