Lékař vyšel z operačního sálu. Jako první k němu přiběhla Camila, hned vedle ní se postavil Alberto a ostatní se postavili kolem. „Pane doktore, jak to vypadá s mojí sestrou?“ zeptala se Camila vyděšeně.
Lékař sklopil zrak a znovu se na ně vážně podíval. „Slečnu Riverovou nám přivezli s velmi vážnými zraněními! Dělali jsme, co jsme mohli, ale byl to předem prohraný boj! Zemřela!“
Jakmile vyslovil poslední slovo, všichni propukli v zoufalý pláč. Alberto měl, co dělat, aby Camilu udržel na nohou. Omaira objala Diosmary s Berenice a Emília padla do náruče Fernandovi.
„Upřímnou soustrast!“ řekl lékař smutně a odešel k dalšímu případu, ke kterému ho volali.
Alberto dovedl otřesenou Camilu k židli, aby se posadila. Sedl si vedle ní a silně ji objal. Omaira se snažila utěšit Diosmary s Berenice, ale i ona sama byla zničená. Emília vzlykala ve Fernandově náruči.
Do místnosti přiběhla Paloma s Freddym. „Co je s tetou Helenou? Je v pořádku?“ vyhrkla ze sebe. Nikdo se jí ale nedokázal podívat do očí. „Tak co je? Řekněte mi pravdu!“ zakřičela na ně a začínala se bát.
Alberto, který se musel kvůli Camile a svým dcerám alespoň trochu držet, aby jim byl oporou, se před Palomu postavil. Ke Camile si mezitím přisedla Diosmary a objala ji, aby nebyla sama. „Palomo,“ zdrceně ji Alberto oslovil, „Helena zemřela!“
Paloma zůstala stát jako opařená. Byla v šoku. „Tati, to přeci není pravda! Že to není pravda, tati, řekni mi to, prosím!“ prosila ho zoufale, když se vzpamatovala.
„Moc rád bych ti to řekl, holčičko, ale nejde to!“
„Teta Helena ne! Ona ale nemůže být mrtvá!“ vykřikla zoufale a z očí jí vytryskly slzy.
„Palomito, je mi to moc líto!“ řekl Freddy smutně a objal ji kolem ramen.
„Nesahej na mě!“ vytrhla se mu.
„Palomo,“ chtěl se jí dotknout Alberto, ale také mu to nedovolila. „Nesahejte na mě! Nikdo se mě nedotýkejte!“ zakřičela hystericky. Na všechny se se slzami v očích podívala a utekla pryč.
Alberto s Freddym za ní volali, ale nezastavila se. Alberto se pak otočil na svou rodinu a netušil, jak tuhle těžkou situaci vůbec zvládnou překonat.

#####

Lucas, Gonzalo a Pedro už netrpělivě přešlapovali před porodním sálem. Před chvílí zaslechli dětský pláč, a tak už jen čekali, až jim Winston řekne, že Lorena i dítě jsou v pořádku.
„Tak co? Už se to narodilo?“ dorazil konečně i Eduardo.
„Už ano!“ usmál se Gonzalo. „Ale zatím nevíme, jestli je to chlapec nebo děvče!“
„Kde si vůbec byl tak dlouho?“ obrátil se na svého syna Pedro. „Vždyť si Gonzalovi do telefonu říkal, že hned jdeš!“
„To je pravda, tati, a opravdu jsem hned šel, ale pak mi volali kvůli jednomu pohovoru, na který jsem musel jít okamžitě,“ vymluvil se Eduardo. Pravda byla ale taková, že ho Penelope nechtěla pustit a on se vlastně ani příliš nebránil.
Pedra zajímaly podrobnosti ohledně Eduardova pohovoru, ale v tu chvíli vyšel ze sálu Winston. Lucas a Gonzalo ho okamžitě obklíčili. „Je v pořádku? Jsou oba v pořádku?“ zeptal se Lucas.
Winston se usmál. „Lorena i její syn by vás moc rádi viděli!“
„Syn? Je to chlapec!“ zaradoval se Gonzalo. Lucas se také šťastně usmál.
„Tak mám kromě vnučky už i vnuka!“ usmál se Pedro.
„Můžeme za ní?“ zeptal se Lucas.
„Jistě, vás dva chce vidět hned!“ odvětil mu Winston a odvedl Lucase a Gonzala za Lorenou do jejího pokoje.
„Půjdu o tom říct Violetě!“ obrátil se Pedro na Eduarda. „A třeba už bude vědět něco o Silvii!“
„Co o Silvii?“ nechápal.
„Ty to vlastně ještě nevíš!“ řekl smutně. „Pojď se mnou,“ chytnul ho za rameno a cestou mu řekl o Silviině nehodě.

Lorenu i s jejím synem převezli na pokoj. Právě s ním seděla v posteli a se šťastným úsměvem ho držela v náručí. „Ahoj, ty můj krásný chlapečku! Já jsem tvoje maminka! A moc tě miluju!“ usmívala se na něj a chytla ho prstem za jeho malou ručičku.
Do pokoje opatrně vstoupili Lucas s Gonzalem. Když Lorenu s malým uviděli, dojatě se usmáli. I ona se na ně usmála. V tu chvíli jakoby všichni tři zapomněli, v jaké situaci jsou. Jen byli šťastní z narození malého.
„Pojďte se na něj podívat! Je tak nádherný!“ řekla jim Lorena a znovu se podívala na svého syna.
Oba se posadili, každý z jedné strayn postele. Zadívali se na malého a usmáli se.
„Je úžasný, Loreno!“ řekl Gonzalo hrdě.
„Ano, to je!“ přidal se Lucas. „Máš už vybrané jméno?“
„Ano, mám! Jak už jsem říkala Gonzalovi, dostane to jméno, které jsem měla vybrané, když jsem byla těhotná poprvé!“ trochu zesmutněla při vzpomínce na svou dceru, ale když se podívala na malého, znovu se usmála. „Bude to Daniel!“
„Krásné jméno!“ řekl Lucas s úsměvem.
„Mně se také moc líbí!“ souhlasil Gonzalo a také se usmála.
Lorena se na oba střídavě dívala a pousmála se. Hlavou se jí honilo už jen to, jaké bude mít její syn příjmení. Jestli bude Moreno nebo Reyes.

#####

Violeta, Raul a Marcelo bezmocně seděli před operačním sálem. Nemohli se zbavit myšlenek na nejhorší, obzvlášť potom, co se od Fernanda dozvěděli o Heleně. Po chvíli k nim přišli Pedro s Eduardem. Violeta padla Pedrovi kolem krku. „Pedro, Helena zemřela!“ vzlykala.
„Ne!“ zvolal šokovaně, když se jí podíval do očí.
„Mám hrozný strach, Pedro! Co když Silvia…“
„Ne, Violeto, na to nesmíš ani pomyslet!“ pokroutil hlavou a silně ji objal.
Ze sálu po dlouhých hodinách konečně vyšel lékař. Raul k němu okamžitě přiběhl a všichni ostatní hned po něm. „Pane doktore, prosím vás, řekněte mi, že Silvia žije, prosím vás!“ žádal ho Raul zoufale.
„Ano, žije!“ přikývl lékař.
Všem se okamžitě ulevilo. Lékař se ale dál tvářil vážně. „Pane doktore, vy nám chcete ještě něco říct, je to tak?“ zeptala se ho Violeta.
Lékař znovu přikývl. „Paní Hidalgová sice žije, ale při nehodě utrpěla těžké poranění hlavy a během operace upadla do kómatu!“
„Ne, to ne!“ vykřikla Violeta. Pedro ji objal.
„Pane doktore, co to znamená? Kdy se probere?“ ptal se Raul se slzami v očích. Celý se třásl. Marcelo ho držel za ramena, aby mu byl oporou.
„To je bohužel to, co ani my lékaři nevíme a neovlivníme! Může se probudit za pár dní, ale můžou to být i měsíce anebo roky!“
„Ne!“ rozplakala se Violeta. Pedro si ji přivinul do své náruče.
Raul byl úplně na dně.

#####

Alberto dovezl svou rodinu domů. V autě nepromluvil nikdo ani slovo. Postupně svou ženu a dcery uložil a nyní ještě procházel jejich pokoje a kontroloval, jestli spí. Všechny usnuly po celodenním vyčerpání téměř okamžitě. Jako poslední nakouknul do pokoje Palomy, který byl stále prázdný. Co Paloma utekla z nemocnice, opět nikomu nebrala telefon a nedala vědět, kde je. Alberto se zastavil uprostřed chodby a znovu vytočil její číslo. „Palomo, prosím tě, zvedni to! Mám o tebe strach, holčičko!“ hypnotizoval zvonění v telefonu, aby přestalo a aby uslyšel hlas své dcery, ale opět marně. Hovor ukončil a vrátil se do ložnice ke Camile. Lehl si vedle ní, políbil ji na tvář a silně ji objal. Usnout mu nešlo, stále čekal, jestli se Paloma neozve.

#####

Gonzalo vystoupil z výtahu ve svém domě. V kapse u saka nahmatal klíče, ale než je vzal do ruky, zarazil se. Před dveřmi svého bytu totiž uviděl sedět Palomu. Byla schoulená do klubíčka a plakala. „Palomo!“ přiklekl si k ní a chytil ji za ruce.
Paloma se na něj podívala červenýma očima, unavenými od pláče. Gonzalovi málem puklo srdce, když ji uviděl takto zničenou. „Gonzalo, prosím tě, já nevím, co mám dělat! Nevěděla jsem, kam mám jít! Najednou jsem byla tady já nevím proč!“ vzlykala. „Jen vím to, že moje teta Helena…“
„Já to vím, Palomo!“ zarazil ji, aby to nemusela vyslovovat. „Je mi to moc líto!“ setřel jí slzy z tváří.
V tom začal Palomě zvonit mobil. Ale nijak na něj nereagovala. „Já se podívám, kdo ti volá, ano?“ nabídl se Gonzalo a natáhl se k její kabelce.
„Ne, Gonzalo, nech to být, prosím!“ vzlykala. „Stejně je to Lucas nebo táta, ale já nechci s nimi mluvit! Nechci s nikým mluvit! Nechci nikoho vidět!“
„Ale měla bys jim dát vědět, kde jsi a že jsi v pořádku! Mají o tebe jistě strach!“
„Ne, Gonzalo, prosím, nenuť mě k tomu! Já teď nemůžu! Prostě nemůžu!“ plakala.
„Dobře, Palomo, tak víš co! Já jim z tvého mobilu napíšu zprávu, ať si nedělají starosti, že jsi v pořádku, ale že potřebuješ být sama, ano?“ navrhl.
Paloma přikývla a z očí jí vytryskly další slzy.
„Ale nejdřív tě vezmu k sobě! Nemůžeš tady dál sedět na té studené zemi!“ pomohl jí postavit se a dovedl ji do svého bytu.

#####

Juan vzal Lindu ze školy k sobě domů a celý den se ji snažil utěšovat. Večer ji uložil do jejího pokoje a čekal u její postele, než usne. Nakonec ale u ní stejně zůstal, držel ji za ruku a díval se, jak spí. Byl ze Silviiny nehody také velmi špatný a měl pocit, že by teď svou dceru neměl ani na vteřinu opustit. V tom zaslechl bouchnutí vchodových dveří. Zamračil se, opatrně od Lindy odešel a vešel do ložnice, ve které se Penelope právě svlékala. „Lásko!“ usmála se na něj.
„Můžeš mi říct, kde si celý den byla!? A proč jsi mi nebrala telefon!?“ vyštěkl na ni.
„A tebe to taky zajímá? Včera, když jsi mě odmítl, tak jsem si myslela, že už jsem tě přestala zajímat!“ ušklíbla se.
„Tak kde si byla?“ přistoupil k ní a surově ji chytil za ruku.
„Au, Juane, to bolí, zbláznil ses?!“ vytrhla se mu a šokovaně na něj hleděla. „Byla jsem u jedné kamarádky. A co? To snad nemůžu?“
„Jenže když ti celý den volám, tak ti asi potřebuju něco důležitého říct, ne?“
„Včera jsi mi taky nebral telefon, tak jsem jen chtěla, abys věděl, jaké to je!“ zakřičela na něj a otočila se k němu zády. Sundala si řetízek a položila ho na noční stolek.
„Nekřič nebo vzbudíš Lindu!“
Penelope se zarazila. „Ona je tady Linda?“ podivila se, když se na něj podívala. „Proč?“
„Silvia měla dnes ráno autonehodu!“
„Cože? A co s ní je?“
Dřív než Juan odpověděl, začal mu zvonit mobil. Byla to Violeta. Okamžitě hovor přijal a dozvěděl se, co je se Silvií. Hovor ukončil a zdrceně se díval před sebe. „Silvia je v kómatu!“
Penelope se zatvářila šokovaně, ale uvnitř se vlastně radovala.

#####

Gonzalo přesvědčil Palomu, aby se osprchovala a aby nemusela být upnutá ve svých šatech, půjčil jí jedno své tričko, aby se cítila pohodlně. Tričko jí bylo dlouhé, takže ho měla spíše jako noční košili. Nyní seděla na pohovce v obývacím pokoji. Neplakala, ale byla velmi smutná. „Takže nejdřív horká sprcha,“ přišel Gonzalo k ní s hrníčkem v ruce, „a teď pomůže horké kakao!“ přisedl si k ní a předal jí hrníček.
„Ne, Gonzalo, já nic nechci!“ zavrtěla hlavou.
„Prosím, Palomo, aspoň trošku!“ přesvědčoval ji. Nakonec si přece jen párkrát odpila. „Je moc dobré!“ řekla a trochu se i pousmála. Gonzalo jí úsměv opětoval.
„Proč jsi na mě tak hodný? Nezasloužím si to, po tom všem, co se mezi námi stalo!“
„Palomo, na to teď, nemysli, ano? Ty teď hlavně potřebuješ klid!“
Najednou se Palomě znovu nahrnuly slzy do očí, když si vzpomněla na Helenu. „Proč se to muselo stát? Ještě dnes ráno jsem s ní mluvila! Kdybych věděla, že je to naposledy, co s ní mluvím, tak…“ začala vzlykat, „…chtěla bych jí toho tolik říct! Hlavně to, jak moc ji mám ráda!“ zoufale se rozplakala.
Gonzalo si od ní vzal hrníček a položil ho na konferenční stolek. Pak ji silně objal. „Palomo, to Helena určitě věděla! Věděla, jak moc ji máte všichni rádi, jak moc je pro vás důležitá! Vím, že to teď moc bolí a nebudu ti říkat, že to jednou přejde, protože ztráta milovaného člověka bude bolet už pořád! Ale Helena bude dál žít ve tvých vzpomínkách a ty ti nikdy nikdo nevezme!“ Paloma vzlykala v jeho náručí. „Nechceš mi třeba o něčem vyprávět? O něčem, co si s Helenou zažila a nikdy na to nezapomeneš?“
Paloma se trochu odtáhla, aby mu viděla do očí a najednou jí mysl skutečně zaplavila jedna vzpomínka. Vzpomínka, na kterou vlastně zapomněla, ale najednou se jí velmi živě vybavila. Dívala se mu hluboce do očí a uvědomila si, že v té vzpomínce je i on.

Před dvaadvaceti lety

Byl poslední prázdninový den. Alberto a Camila se domluvili s Gonzalovými rodiči na společném výletě a tehdy jednadvacetiletá Helena se nabídla, že pohlídá všechny děti, aby také měli trochu soukromí. Byla s nimi u bazénu u domu Fuentesových. Seděla u stolu, v náručí držela roční Emílii a krmila ji. Kolem nich pobíhala čtyřletá Diosmary, která kontrolovala, jestli se Helena o Emílii dobře stará. V bazénu na lehátku se opalovala šestiletá Paloma a devítiletý Gonzalo neustále skákal do vody šipky. V jednu chvíli skočil velmi blízko Palomy a postříkal ji. „Gonzalo, dávej pozor! Nevidíš, že se opaluju?“ zlobila se.
Gonzalo se zasmál a v nestřežené chvíli Palomu z lehátka shodil. Když se Paloma vynořila, rozčílila se: „Proč jsi to udělal?“
„Aby byla trochu sranda, ne?“ smál se.
„Sranda jo? Tak uvidíme, jak se budeš smát, až tě utopím!“ zasmála se tentokrát ona, skočila na něj a potopila ho. Poté potopil on ji a takto se mezi sebou pošťuchovali. Vyrušil je až návrat jejich rodičů. „Gonzalo, už musíme domů!“ řekla mu jeho matka María.
„Ne, teto, prosím, ať tu ještě Gonzalo chvíli zůstane!“ prosila ji Paloma.
„Ne, Palomo, už musíme! Musíme taky nachystat věci do školy na zítřek!“ odvětila jí María.
„A my taky! Jdeš přeci zítra do první třídy!“ připomněla jí Camila.
Paloma se zašklebila.
„Tak se uvidíme zítra ve škole, Palomo,“ řekl jí Gonzalo, vylezl z bazénu, a když se převlékl, se svými rodiči odešel. Převléct se odešli i Camila s Albertem, a tak byla Helena se svými neteřemi znovu sama. Helena si postavila Emílii k sobě, dělala na ni různé obličeje a Emília se hrozně smála. Diosmary si právě u stolu malovala a Paloma seděla také u stolu, ale byla naštvaná, že Gonzalo odešel, a tak se jí nic nechtělo dělat. Chvíli pozorovala Helenu, jak blbne s Emílii a pak se zeptala: „Teto, a kdy ty budeš mít taky miminko?“
„Proč se ptáš?“ rozesmála se Helena.
„Nevím, zajímá mě to!“ pokrčila Paloma rameny.
Helena si posadila Emílii na klín a Palomě odpověděla: „Já taky nevím, kdy budu mít miminko! Nejspíš až poznám toho pravého!“
„A jak se pozná ten pravý?“
„To je to, co taky nevím,“ zasmála se. „Ale prý to v tu pravou chvíli prostě poznáš!“
„Aha,“ zamyslela se Paloma. „Takže já toho pravého už poznala!“
„Vážně?“ podivila se Helena. „A můžu se zeptat, kdo to je?“
„Přeci Gonzalo!“ odvětila Paloma jakoby nic.
„No jo, vidíš, taky mi to mohlo dojít!“ zasmála se Helena a Paloma s ní.

Současnost

„Palomo, na co myslíš?“ zeptal se jí Gonzalo, když byla chvíli úplně mimo.
Paloma se vrátila do reality a byla trochu v šoku z toho, na co si vzpomněla. „Gonzalo, donesl bys mi ještě trochu toho kakaa, prosím?“ požádala ho, aby změnila téma.
Gonzalo přikývl, vzal z konferenčního stolku hrníček a odešel do kuchyně. Paloma si opřela hlavu o opěradlo pohovky a zavřela oči. Když se Gonzalo vrátil, už spala. „Palomo?“ oslovil ji potichu, ale Paloma skutečně spala. Hrníček znovu položil na konferenční stolek, vzal Palomu do náruče a odnesl ji do své ložnice. Uložil ji do postele, aniž by chápal proč, tak ji automaticky políbil na čelo, aby se jí lépe spalo a chvíli se díval, jak spí. Něžně se přitom usmíval. Nakonec ji tam nechal a vrátil se do obývacího pokoje, kde usnul na pohovce.

#####

Lucas se snažil Palomu všemožně najít, neustále jí volal, ale když mu pak od ní přišla zpráva, že si o ni nemá dělat starosti, že chce být sama, její přání respektoval. I když strach o ni přece jen měl. Domů jet nechtěl, a tak se nakonec vrátil do porodnice za Lorenou. Vešel do jejícho pokoje. Lorena už dávno spala, stejně tak jako Daniel, který ležel v malé postýlce vedle té její. Lucas si vzal židli a sedl si mezi ně. Chytil Lorenu za ruku a políbil ji na ni. Pak se podíval na Daniela a usmál se. „Danieli, sice nevím, jestli jsi můj syn nebo ne, ale můžeš si být jistý, že tě budu milovat tak jako tak! Jsi totiž synem ženy, kterou miluji nejvíc na tomto světě a to mi úplně stačí!“ Podíval se na Lorenu, naklonil se k ní a políbil ji. „Miluju tě, Loreno! Moc tě miluju, lásko! A doufám, že jednoho dne budeme moct být všichni spolu! Ty, já, naše dcera a Daniel!“ vyznal jí něžně. Znovu ji políbil, pak se posadil a nakonec u ní únavou usnul.

#####

Paloma se v průběhu noci probudila a dostala žízeň. Do kuchyně musela jít přes obývací pokoj, a tak uviděla Gonzala, jak spí na pohovce. Měl sice u sebe deku, ale byl spíše odkopaný, a tak ho viděla spát jen v trenýrkách. Chvíli na něj nervózně hleděla a pak k němu přistoupila a posadila se na konferenční stolek. Levou ruku měl spadlou z pohovky, ona ho automaticky za ni vzala a ruku mu stiskla. Podívala se na jeho prsty, na jeho snubní prsten a v tom se jí v mysli zjevila další vzpomínka, kterou do této doby vytěsnila.

Před osmnácti lety

Desetiletá Paloma a třináctiletý Gonzalo se v zahradě domu Fuentesových loučili před Gonzalovým odjezdem s rodiči do Kolumbie.
„Budeš mi psát?“ zeptala se Paloma smutně.
„Samozřejmě!“
„A volat?“
„Budu ti psát i volat, nemusíš se bát!“ usmál se Gonzalo.
„Bude se mi po tobě stýskat!“
„To mně taky! Ale jednou, až budu velký, tak si pro tebe přijdu a vezmeme se!“ řekl důrazně.
„Vážně?“ usmála se Paloma.
„Vždyť jsme si to přeci slíbili!“ opětoval jí úsměv. „A abys mi věřila, že to myslím opravdu vážně, tak ti něco dám!“ Z kapsy u kalhot vytáhl pozlacený prstýnek s bílým kamínkem uprostřed.
„Gonzalo!“ zvolala překvapeně. „Ten je nádherný!“
„Je to jen obyčejný prstýnek z poutě,“ vysvětloval, zatímco jí ho navlékal na prsteníček, „až budu mít hodně peněz, tak ti koupím hezčí a cennější!“
„To nemusíš, tenhle je překrásný! Budu ho pořád nosit!“ radovala se. Gonzalo se usmál. V tom oba uslyšeli volání jeho rodičů, že už musejí jet. „Měj se hezky, Palomo! A dávej na sebe pozor!“
„Ty taky!“ řekla chvějícím se hlasem.
Gonzalo se pousmál, chvíli váhal, ale nakonec se odhodlal a políbil ji na tvář. Paloma se začervenala. Usmáli se na sebe a Gonzalo odešel. Paloma byla moc smutná.
A to bylo naposledy, co se viděli. Poté se viděli až po nástupu Gonzala do časopisu. Sice si chvíli opravdu psali a volali, ale byli od sebe příliš daleko, dospívali, poznávali jiné lidi a na svůj slib a dětskou lásku zapomněli.

Současnost

Gonzalo se zavrtěl a Paloma leknutím ucukla. Bála se, aby se neprobudil, nevěděla by, co mu říct, a tak se rychle vrátila do ložnice. Opřela se o dveře a byla velmi zmatená.

#####

Byl další den ráno. Lorena se pomalu probouzela. Podívala se na Daniela, který stále spal a šťastně se usmála. Chtěla pohnout rukou, ale nešlo jí to. Podívala se a zjistila, že ji za ni drží Lucas, který také spal. Nechápala, co tam dělá. Snažila se ruku opatrně vytáhnout, ale v tom Lucase vzbudila. „Loreno, jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně.
„Ano, jsem, nechtěla jsem tě vylekat!“ usmála se Lorena. „Co tady vlastně děláš?“
„Vrátil jsem se, když už jsi spala! A asi jsem tady usnul!“
„Ale proč ses vlastně vracel? To tě jako Paloma pustila? Nebo neví, kde jsi?“ divila se.
„Ani já nevím, kde je ona!“
„Cože?“
„Víš, včera se totiž něco stalo … ale radši ti to nebudu říkat, potřebuješ klid!“
„Tak teď mi to budeš muset říct, když jsi to nakousl! Tak co se děje?“
„Musíš mi ale slíbit, že zůstaneš klidná!“
„To uvidím podle toho, co mi řekneš! Tak co se stalo, Lucasi?“ už začínala být opravdu nervózní.
„Včera měly Silvia a Helena, Palomina teta, autonehodu! Silvia je v kómatu a Helena zemřela!“ řekl jí zničeně.
Lorena byla v šoku.