„Cože?! Lucasi, co mi to říkáš? To je hrozné!“ zakryla si Lorena obličej do dlaní a rozplakala se. „Ještě než jsem včera večer usnula, tak jsem Silvii volala, abych jí řekla, že Daniel už je na světě, ale mobil byl vypnutý! Teď už chápu pryč!“ vzlykala. „Lucasi, co se vlastně stalo?“ zeptala se, když se mu opět podívala do očí.
„Nevíme přesně, proč spolu ty dvě jely jedním autem, ale narazil do nich kamion, který na křižovatce projel na červenou. A Helena, která byla řidičem, a právě z té strany do nich narazil,“ začal se mu chvět hlas, „neměla šanci přežít! Sice ji operovali, ale podle lékaře to bylo jen odkládání nevyhnutelného!“ z očí mu vytryskly slzy. „A Silvia měla vážné poranění hlavy a během operace upadla do kómatu!“
„Pane bože! Pane bože! Proč se něco takového muselo stát?“ plakala zoufale. „S Helenou jsem se setkala sice jen párkrát, ale byla skvělá! A Silvia se tak těšila na to stěhování s Raulem, a teď tohle! Proboha, proč?“
Lucas se na ni se slzami v očích podíval a silně ji objal. Lorena jeho objetí opětovala a vzájemně si vzlykali v náručí. „Lucasi,“ po chvíli se odtáhla, „tím spíš bys teď tady neměl být! Měl bys být s Palomou!“
„Ano, to jsem chtěl, ale jak jsem ti řekl, nevím, kde Paloma je! Potom, co se to dozvěděla, utekla pryč a nikdo jsme nevěděli kam. Hledal jsem ji všude možně, až mi nakonec pozdě v noci napsala zprávu, že je v pořádku, že ji nemám hledat, že potřebuje být sama! Vlastně to na jednu stranu i chápu, a proto jsem pak šel sem za tebou!“
Lorena zoufale pokroutila hlavou. V tom se probudil Daniel a začal plakat. „Miláčku, můj,“ vzala si ho Lorena do náruče, „jsem tady s tebou, neplakej!“ konejšila ho, ale ona sama své slzy nedokázala zastavit.
Do pokoje vešel Pedro. Když tam uviděl Lucase a svou dceru uplakanou, zamračil se. „Co tady děláte?! Co jste udělal mé dceři!“ obořil se na Lucase.
„Nic jsem jí neudělal, pane Guellare! Jen jsem jí řekl pravdu o nehodě, která se včera stala!“ odvětil mu a setřel si slzy z tváře.
„Proč jste to udělal? Lorena potřebuje klid a vy ji takhle rozrušíte!“ rozčiloval se Pedro.
„Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla! Silvia je její nejlepší kamarádka, myslíte, že by jí nebylo divné, když by se na ni a Daniela nepřišla podívat?“
Pedro chtěl opět něco namítnout, ale Lorena mu řekla: „Tati, nezlob se na Lucase! Má pravdu! Dozvěděla bych se to tak jako tak! To byste přede mnou nemohli utajit!“ plakala.
Pedro nepatrně přikývl a řekl Lucasovi: „Myslím, že byste už měl odejít!“
Lucas se obrátil na Lorenu, která souhlasně přikývla. Políbil na čelo Daniela, který mezitím přestal plakat a odešel.
„Tati,“ oslovila Lorena Pedra, když si k ní přisedl, „co Violeta? A Linda? Raul? Jak to všichni zvládají?“ zeptala se nešťastně.
Pedro si smutně povzdychl.

#####

Gonzalo servíroval v kuchyni snídani. Právě na prostřený stůl položil džbán čerstvého pomerančového džusu, když dovnitř vešla Paloma. Byla už oblečená do svých šatů, v ruce držela kabelku. Byla připravená k odchodu. Smutně se na Gonzala pousmála.
„Palomo,“ opětoval jí úsměv, „pojď se posadit, nasnídáme se spolu!“
„Ne, Gonzalo, nezlob se, já nebudu nic jíst!“
„Ale to bys měla! Od včerejška si nic nejedla! Aspoň pár soust, nebo ti bude špatně!“ řekl ustaraně.
„Ne, Gonzalo, já opravdu nemám hlad! Jsi moc hodný, ale nenuť mě, prosím! Navíc už bych měla jít domů!“
„Dobře, jak chceš, nebudu tě přemlouvat! Ale slíbíš mi, že doma si něco dáš!“
„Slibuju!“ pousmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval a poté ji doprovodil ke dveřím. Před nimi se zastavili a zahleděli se jeden druhému do očí. „Gonzalo, ta včerejší noc … moc jsi mi pomohl!“
„To bylo samozřejmé!“ usmál se.
„Ne, nebylo! Ne po tom všem, jak jsem se k tobě chovala!“ řekla vážně.
„Na to teď nemysli! To teď není důležité!“
„Děkuju ti!“
Gonzalo se trochu zarazil, protože tato dvě slova od ní, od jejich znovu shledání, slyšel poprvé. „Rádo se stálo!“ pousmál se.
Paloma smutně sklopila hlavu a odešla. Dřív než ale Gonzalo stačil zavřít dveře, vrátila se. „Děje se něco? Něco jsi zapomněla?“ zeptal se.
„Vlastně ano!“ odvětila zmateně. Chvíli na sebe jen tak hleděli, až ho nakonec Paloma objala a políbila ho. Gonzalo byl zaskočený a než se zmohl na nějakou reakci, Paloma odešla a už se nevrátila.

#####

U snídaně seděli i Juan s Penelope. Penelope si v noci okamžitě začala hrát na starostlivou manželku, ale přitom by nejradši bouchla šampaňské a slavila, jak se jí daří. „V kolik jdeš dnes do práce?“ zeptala se.
„Dnes nejdu! Zařídil jsem si to, abych ani dnes nemusel točit! Musím se postarat o Lindu a vůbec vyřešit, jak to všechno bude dál!“
„Ano, to chápu!“ ustaraně přikývla a pohladila ho po vlasech.
Do kuchyně vešla Linda. Byla ještě v pyžamu a celá rozespalá. „Lindo, ty si ale vyrostla za tu dobu, co jsme se neviděly!“ rozplývala se Penelope. „Jen škoda, že se vidíme za takové hrozné situace!“ zesmutněla.
Linda na ni nijak nereagovala a sedla si Juanovi na klín. „Tati? Je už maminka vzhůru?“ zeptala se. V noci se totiž probudila z noční můry a Juan jí opatrně vysvětlil, jak na tom Silvia je. „Lindo, zlatíčko, vysvětloval jsem ti přeci, že nikdo neví, kdy se maminka probudí!“
„Ale já chci, aby se probudila!“ začala vzlykat.
„To já samozřejmě taky!“ odvětil jí Juan a pevně ji objal.
Penelope vyvrátila oči v sloup, ale vzápětí ihned nasadila svůj ustaraný výraz. „Dobře to dopadne, Lindo! Tvoje maminka se brzy probudí a bude zase s tebou!“ usmála se na ni.
Linda opět nereagovala, jen se podívala na Juana. „Tati, já bych chtěla jít domů!“
„Tady si přeci taky doma!“
„Ale já chci domů k babičce Violetě!“
Juan smutně přikývl. „Tak jí spolu zavoláme, jo?“ navrhl. Linda přikývla, seskočila na zem, chytla Juana za ruku a odešli do druhé místnosti.
Penelope se zašklebila a pak si se spokojeným úsměvem vychutnávala svou snídani.

#####

V zasedací místnosti časopisu VERDAD se konala mimořádná porada, kterou svolal Fernando. Všichni zaměstnanci seděli u dlouhého oválného stolu, popřípadě stáli kolem. Mezi zaměstnanci nechyběli ani Gonzalo a Nicolas. „Všichni bohužel víte, jaká tragédie rodinu Fuentesových a vlastně i nás včera postihla,“ začal Fernando mluvit, „Helenu jsme měli všichni moc rádi a z její ztráty se budeme dlouho vzpamatovávat,“ snažil se zachovat klid, ale občas se mu hlas zachvěl, „Silvii jsme sice neztratili, ale i tak nevíme, jak dlouho bude trvat, než se k nám vrátí! Protože se vrátí, tomu všichni věříme!“ Zaměstnanci souhlasně pokyvovali hlavou. „Dnes jsem vás sem svolal na přání Alberta, který tu pochopitelně pár dní nebude, ale ví, že časopis musí běžet dál! Proto vás chce všechny moc poprosit o pomoc v tak těžkých chvílích! Budeme teď muset pracovat chvíli přesčas, vzájemně si vypomáhat, než zase budeme v kompletní sestavě! Může se na vás Alberto spolehnout?“
Všichni zaměstnanci sborově odsouhlasili, že samozřejmě ano.
„Děkuju vám i za Alberta!“ pousmál se Fernando. „Kdyby byl jakýkoliv problém, tak se můžete obrátit na mě nebo na Lucase!“ dodal a poté jim řekl, že se mohou vrátit ke své práci. Všichni se zvedli a postupně odcházeli, jen Nicolas se zvedl a šel k Fernandovi. „Fernando, můžu s tebou mluvit?“
„Nicolasi, na tebe bych málem zapomněl,“ uvědomil si Fernando, „Alberto ví, že ses měl včera stát už plnohodnotným redaktorem, ale už nebyl čas to vyřešit.“
„To je pochopitelné, Fernando, kvůli tomu jsem za tebou ani nepřišel!“
„Alberto mi ale řekl, že bys mohl převzít články po Silvii. Stejně bychom někoho narychlo hledali a takto by se to vyřešilo!“
„Jasně, určitě, to není problém!“ souhlasil Nicolas. „A jak to Fuentesovi zvládají? Co Diosmary?“ zeptal se opatrně.
„Myslím, že si to dokážeš představit, všichni jsou na dně!“ pokroutil smutně hlavou. „Diosmary a…“ zarazil se. „Proč se ptáš zrovna na ni?“
„Já jsem se nechtěl zeptat jen na ni. Vlastně na všechny Albertovy dcery. Diosmary mi totiž jednou říkala, jak mají Helenu moc rády! Že je to taková jejich důvěrnice, které mohou říct všechno!“
„Ano, to je pravda! Byla to pro všechny velká nečekaná rána!“
Nicolas smutně přikývl. A ještě smutnější byl z toho, že v takové těžké chvíli nemůže s Diosmary být.

#####

Penelope zaklepala na dveře bytu své matky. Ta jí po chvíli otevřela. „Penelope, je brzo! Víš, že nemám ráda návštěvy takhle brzo po ránu!“ mračila se Nadia.
„Vím, mami, ale s touhle novinou jsem prostě už déle čekat nemohla!“ zasmála se Penelope a vešla dovnitř.
„S jakou novinou?“ zeptala se Nadia, když se obě zastavily v obývacím pokoji.
„Víš, jak jsi mi tuhle říkala, že doufáš, že Violeta bude brzy zase trpět?“
Nadia přikývla.
„Tak už se stalo!“ smála se Penelope.
„Jak to myslíš?“
„Silvia měla včera autonehodu a je v kómatu! Takže Violeta musí tím pádem trpět jako zvíře!“ hystericky se rozesmála.
„Cože? To jako vážně?“ zvolala Nadia nevěřícně.
„Ano! A kdybys ji třeba chtěla i vidět, za chvíli k nám přijde vyzvednout si Lindu, která u nás v noci spala!“
Nadia se začala vítězně usmívat. „No tak to je nádhera! Nemusela jsem hnout ani prstem a vše se vyřešilo v můj prospěch!“
„V náš prospěch, mami!“ opravila ji Penelope. „Pokud se Silvia z toho kómatu neprobere, postarám se o to, aby se Juan vykašlal i na toho malého spratka, a budu ho mít navždy pro sebe! Žádná minulost už ho nebude svazovat!“ rozesmála se a Nadia s ní. Nakonec si i vítězně plácly.

#####

„Tino, oběd mé ženě a dcerám dones do jejich pokojů. Ale nandej jim jen malé porce, protože toho stejně moc nesnědí, jestli něco vůbec,“ dával Alberto instrukce služebné. Stáli spolu v hale.
„Jistě, pane Alberto,“ přikývla služebná, „a paní Paloma už je doma? Abych věděla, jestli mám oběd servírovat i pro ni.“
„Ne, ještě není, ale dám ti vědět, až přijde,“ odvětil ustaraně.
Služebná znovu přikývla a odešla. Alberto se otočil ke vchodovým dveřím, do kterých právě Paloma vstoupila. „Palomo, díky bohu!“ oddychl si Alberto a šel svou dceru obejmout. „Měl jsem o tebe strach! Kde jsi v noci byla?“
Paloma se od něj odtáhla. „A není to jedno, kde jsem v noci byla a co jsem dělala? Ať už to budeš vědět nebo ne, vůbec nic to nezmění! I tak bude teta Helena stále mrtvá!“ řekla zničeně a vyšla po schodech nahoru.
Alberto zoufale pokroutil hlavou. Znovu začal přemýšlet nad tím, jak tuhle těžkou situaci zvládnou překonat.

Paloma vešla do svého pokoje. Kabelku si položila na postel a zrak jí padl na noční stolek, kde bylo několik rodinných fotografií. Na jedné z nich byla s Helenou. Vzala si fotografii do ruky a posadila se na postel. Na fotografii se obě usmívaly a Palomě se při pohledu na ni začaly lesknout oči. Přiložila si ji k srdci, objala ji a zoufale se rozplakala.

#####

„Juane, děkuju ti, že ses včera o Lindu postaral!“ řekla mu Violeta, když ji uvedl do obývacího pokoje svého bytu.
„To bylo přeci samozřejmé!“ odvětil Juan. „Co Silvia?“ zeptal se opatrně.
„A na co se mě ptáš? Je stále v kómatu! Nic se za tu dlouho noc nezměnilo!“ odvětila mu podrážděně.
Juan chtěl něco podotknout, ale do pokoje přiběhla Linda. „Babi, babi!“
Violeta si k ní klekla a Linda jí padla do náruče. „Babi, jak je mamince? Je už vzhůru?“
„Ne, miláčku, ještě není!“ odvětila jí chvějícím se hlasem. „Ale jistě se brzy probudí, aby zase mohla být s tebou!“ pokusila se o úsměv.
„Půjdeme za ní?“
„Ne, Lindo!“
„Proč ne?“
„Ještě chvíli vydrž, ano? Maminka by určitě nechtěla, abys ji takto viděla!“
„Babi, ale já chci!“ začala Linda vzlykat.
„Víš co, běž si pro své věci a pak se ještě domluvíme, ano?“
Linda přikývla a odběhla pryč.
„Violeto,“ oslovil ji Juan, když se postavila, „vím, že teď na to není vhodná chvíle, ale později bychom taky měli vyřešit, jak to teď bude s péčí o Lindu!“
„Jak to myslíš?“ nechápala Violeta.
„Silvia se o ni teď starat nemůže, takže by měla bydlet se mnou!“
Violeta se zamračila. „Tak to jsem jako neslyšela!“
Do pokoje se vrátila Linda se svojí školní aktovkou v ruce. „Můžeme, babi!“ řekla.
„Ano, jdeme!“ pousmála se Violeta.
„Zavoláme si, zlatíčko, ano!“ naklonil se Juan k Lindě a objal ji.
„Jasně, tati!“ políbila ho na tvář.
„Ještě si o tom promluvíme!“ podíval se Juan na Violetu.
„Myslím, že nemáme o čem!“ odsekla mu. Chytla Lindu za ruku a společně odešly.
„Ale máme, Violeto!“ pokyvoval Juan hlavou.

#####

Raul seděl u Silviiny postele, držel ji za ruku a z očí se mu kutálely slzy. Silvia byla napojená na spoustu přístrojů, hlavu měla obvázanou a obličej podlitý modřinami. „Lásko moje!“ vzlykal Raul a v mysli se mu zjevila vzpomínka na jejich poslední rozhovor.
„A jak jsi v noci spala?“
„Špatně, když jsi nebyl se mnou!“ smutně se usmála, když nastoupila do auta.
„Však to už se brzy změní! Už brzy spolu budeme každou noc usínat a každé ráno se budeme spolu probouzet!“ zamilovaně se usmál.
„A já už se nemůžu dočkat!“ šťastně se usmála.
„Já taky ne!“
„Raule, už budu muset vyjet, abych do práce nepřijela pozdě!“
„Dobře, hlavně jeď opatrně!“
„Neboj!“
„A po práci se půjdeme mrknout po nějakém tom nábytku do našeho bytu?“ ujišťoval se.
„Samozřejmě, počítám s tím! Vyzvedneme Lindu ze školy a půjdeme všichni tři spolu!“
„Těším se!“
„Já taky!“
„Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“

„Co se stalo? Proč jsi nejela svým autem? Proč jsi byla v tom autě s Helenou? Proč se to muselo stát?“ zoufale si pokládal tyto otázky neustále dokola. „Ale přísahám ti, lásko, že se od tebe nehnu ani na krok! Neopustím tě! Budu tady pořád s tebou, dokud se neprobudíš!“ přísahal chvějícím se hlasem. „A ty se probudíš, Silvie! Musíš se probudit, protože tu máš Lindu a svoji mámu, které tě potřebují! A taky já tě potřebuju! Nedokázal bych bez tebe žít! Miluju tě!“ vzlykal.
Do pokoje vešla zdravotní sestra, aby Silvii zkontrolovala. Když to udělala, obrátila se na Raula. „Pane Alcantáro, měl byste si jít domů odpočinout! Zavoláme vám, kdyby se stav paní Hidalgové zlepšil!“
„Já nepotřebuju odpočívat! Potřebuju jen, aby se Silvia probudila a byla zase se mnou! Nikdo mě odsud nedostane!“ pronesl důrazně.
Zdravotní sestra ho dál nepřemlouvala, chápala jeho bolest. Když odešla, Raul políbil Silvii na ruku a znovu propukl v zoufalý pláč.

#####

Lorena se nakláněla k postýlce Daniela a se šťastným úsměvem ho pozorovala, jak spí. V tom se otevřely dveře od pokoje. Lorena se podívala jejich směrem a nejdřív spatřila velkou kytici a poté i Gonzala. „Gonzalo!“ usmála se na něj a naznačila mu, aby byl potichu.
Gonzalo přikývl, kytici ji dál na skříň do vázy, ve které už jednu kytici měla. Pak k ní přistoupil, políbil ji na tvář a sedl si k ní na postel.
„Je krásná, Gonzalo, děkuji ti!“ usmála se na něj.
„A ta druhá je od koho?“ zeptal se trochu žárlivě.
„Před chvíli tu byl Eduardo!“
„Aha, tak to je v pořádku!“ zasmál se a Lorena také. „A jak se má Daniel?“ podíval se na něj a usmál se.
„Je to zlatíčko!“ usmívala se Lorena. „Jsem šťastná, že ho mám!“
Gonzalo jí úsměv opětoval.
„Byl jsi v práci?“ zeptala se.
„Ano, právě odtamtud jdu a zároveň se tam ještě musím vrátit! Pracujeme teď v takových stísněných podmínkách, ale chtěl jsem vás aspoň na chvíli vidět!“
„Ano, je mi jasné, že to teď v práci nemáte snadné!“
Gonzalo se na ni udiveně podíval.
„Já to vím, Gonzalo! Vím to o Heleně a Silvii!“ zesmutněla.
„Co? Od koho ses to dozvěděla?“
„Od Lucase! Byl se tu ráno podívat na Daniela a řekl mi to!“ vysvětlila mu. To, že tam ale Lucas byl celou noc, mu říct nechtěla. Nechtěla ho zbytečně rozčilovat.
„Aha,“ chápavě Gonzalo přikývl. Ani on jí nechtěl říct o noci s Palomou. Ačkoliv se mezi nimi nic nestalo, bylo by zvláštní vysvětlovat, že Paloma našla útočiště právě u něj. On sám tomu také příliš nerozuměl a pochopil, že ani Paloma nevěděla, proč šla právě za ním. „Vlastně bych ti to taky teď řekl. Stejně by ses to dozvěděla!“ dodal.
„Musí to být pro všechny hrozné!“ kroutila Lorena smutně hlavou. „Co Raul? Viděl ses s ním?“
„Zatím ne! Co vím, tak se zatím od Silvie nehnul! Což chápu, taky bych se choval stejně být v jeho situaci! Tak jsem mu jen napsal zprávu, že kdyby cokoliv potřeboval, tak jsem tu pro něj!“
„Je mi to hrozně líto! Byli spolu tak šťastní, teď se rozhodli pro to stěhování a najednou taková tragédie!“ zalesklo se jí v očích.
„Loreno,“ smutně se na ni podíval a objal ji. Lorena se ho pevně držela. „Měl bych ti ještě něco říct!“ dodal po chvíli.
„Co?“ zeptala se, když se na něj podívala.
„Když tě včera odvezli na pokoj, tak mě a Lucase vzala jedna zdravotní sestra na odebrání vzorků pro testy otcovství. A když se pak narodil Daniel, odebrali ihned vzorek pro porovnání i jemu!“
„Aha!“ zarazila se Lorena, že to bylo tak rychlé. „A kdy budou výsledky?“
„Pan doktor Gil říkal, že to trvá něco kolem 14 dnů!“
„Mám takový pocit, že těch 14 dnů bude delších než těch šest měsíců, co jsem se o svém těhotenství dozvěděla!“
„Vidím to stejně!“ přikývl Gonzalo.

#####

Paloma seděla na posteli ve svém pokoji a nepřítomně hleděla před sebe. Do pokoje vešel Lucas. „Palomo, díky bohu, že jsi v pořádku!“ oddechl si, sedl si k ní a objal ji. „Dělal jsem si o tebe starosti! Kde jsi strávila noc?“
Paloma ho ani neobjala, ruce měla svěšené, jako kdyby je ani neuměla ovládat. „Proč se mě všichni ptáte, kde jsem byla?“
Lucas se odtáhl, aby jí viděl do očí. „Protože jsme o tebe měli všichni strach! Zmizela jsi, nikomu jsi nic neřekla! Báli jsme se, abys neprovedla nějakou hloupost!“
Paloma se na něj dívala, ale nijak nereagovala. Spíš to vypadalo, jakoby se dívala skrz něj.
„Palomo, prosím, mluv se mnou! Kde jsi byla? Někdo ti něco udělal?“ zeptal se s obavami.
Paloma byla mimo.