„Loreno, musíme si promluvit,“ řekl Lucas.
„Radím ti, aby si odsud zmizel dřív, než tě tu najde Gonzalo!“ hrozila mu Lorena.
„Nemusíš mi lhát, Loreno! Vím, že tvůj manžel není doma!“ odvětil jí Lucas. „A já se odsud nehnu, dokud mě nevyslechneš!“
„Ty seš ale ten poslední člověk na světě, kterého míním poslouchat!“ zvolala Lorena nenávistně a chtěla zavřít dveře. Lucas jí v tom ale zabránil a vešel dovnitř. „Loreno, prosím, musím ti něco říct!“ naléhal.
Lorena se odvrátila a šla do obývacího pokoje. Lucas šel za ní. „A copak mi musíš tak důležitého říct?“ zeptala se, když se na něj znovu podívala.
„Loreno, já bych se ti chtěl omluvit!“
„Omluvit?“ ironicky se Lorena rozesmála. „A za co? Za co se mi chceš omluvit? Za to, že jsem tě hned druhý den po naší společně strávené noci nachytala s jinou? Za to, že ses mi potom vysmíval, že jsem přece nemohla čekat, že kluk jako ty bude věrný? Za to, že si se tvářil jako, že není tvůj problém to, že čekám tvoje dítě? Za to, že si mi nepomohl a poslal mě na potrat?“
„Za všechno!“ sklopil Lucas zahanbeně zrak.
„Jenže já o tvoje omluvy nestojím!“ řekla Lorena nenávistně.
„Loreno, já chápu, čím sis musela projít, já…“
„Chápeš? Ty vůbec nic nemůžeš chápat! Ty nemáš ani jen ponětí, čím vším jsem si prošla,“ zakřičela na něj, „co všechno jsem si vytrpěla!“ z očí ji vytryskly slzy.
„Mně je to moc líto!“ řekl Lucas smutně.
„Na lítost je pozdě! Moc pozdě!“ rozplakala se.
Lucas se k ní přiblížil, že ji obejme, ale Lorena se nenechala. „Neopovažuj se mně ještě někdy dotknout!“ hrozila mu se vztyčeným ukazováčkem. „A teď vypadni!“ poručila mu s nenávistným výrazem a otočila se k němu zády.
Lucas byl smutný. Věděl, že ten rozhovor neskončí dobře, ale nečekal, že to bude až tak zlé. „Snad mi jednoho dne odpustíš,“ řekl vážně a odešel.
Loreně vytryskly z očí další slzy.

#####

„Co tady děláš?“ vykřikla Paloma, když se vzpamatovala. Zakryla se, rychle vyskočila z křesla a schovala se za něj. „Tak co tady děláš?“
Gonzalo se nadechnul, že ji odpoví, jenže z toho šoku úplně zapomněl, proč vlastně do Lucasovy kanceláře přišel. „Já jsem …,“ všiml si na stole připravených starých čísel časopisů a vzpomněl si, „… si sem přišel pro nějaký starý čísla časopisů, ale co tu děláš ty?“ zeptal se pobaveně.
„No na tebe rozhodně nečekám!“ zašklebila se Paloma. „Kde je Lucas?“
„Tady není!“
„Jak to, že tady není? Říkal mi, že tu bude do noci!“
„Jak já to mám vědět, ty jsi jeho snoubenka!“ předhodil jí Gonzalo posměšně. „A ty, Palomo, není ti zima?“ zeptal se se smíchem.
Paloma se krčila za křeslem, a jak byla rozčílená, že neví, kde Lucas je, tak si ani neuvědomila, že je pořád nahá. „Podej mi moje šaty!“
Gonzalo je vzal z protějšího křesla a šel k ní.
„Stůj! Kam si myslíš, že jdeš?“ zakřičela Paloma.
„No nesu ti ty šaty!“
„Kvůli tomu se ještě ke mně nemusíš přibližovat! Hoď mi je!“ poručila mu.
Gonzalo jí je hodil a pořád se musel smát.
„Otoč se, ať si je můžu obléct!“
„Já radši půjdu,“ řekl a odcházel.
„Ne, stůj!“ zavolala na něj Paloma a Gonzalo se zastavil. Chtěl se k ní otočit zpátky, ale Paloma ještě dodala: „Ale neotáčej se!“ Gonzalo k ní tedy zůstal stát zády, zatímco se Paloma oblékala. Když byla oblečená, přišla k němu a otočila si ho k sobě. „Ne, aby si někomu vykládal, co si tady viděl!“ hrozila mu.
„A co jsem viděl?“ zeptal se Gonzalo. „Vždyť jsem neviděl nic, co bych ještě nikdy neviděl!“ rozesmál se.
Paloma rudla vzteky. „A to si buď jistý, že mně už takhle v životě neuvidíš!“
„Nevadí, ani po tom netoužím!“ ironicky se Gonzalo usmál.
To Palomu nadmíru urazilo. „Seš idiot!“ vmetla mu do tváře a odkráčela z kanceláře.
Gonzalo se smíchem vyšel za ní. Postavil se doprostřed chodby a pozoroval ji, jak netrpělivě přešlapuje před výtahem. Když výtah přijel, Paloma rychle nastoupila a zmáčkla tlačítko. Pak si všimla Gonzala, jak se pobaveně usmívá a než se výtahového dveře zavřely, tak ho ještě probodla pohledem.

#####

Už bylo pozdě v noci, ale Silvia nemohla usnout. Převalovala se sem tam a hlavou se jí stále honila dnešní Penelopina slova.
„Ale drahá, Silvie, kvůli tomu ti nemusí volat! To ti můžu říct i já!“ zasmála se Penelope, „Juan mě totiž bere na romantický víkend do Paříže! Od naší svatby má první volný víkend, a tak si chceme konečně udělat líbánky!“ šťastně se usmívala a byla spokojená, že jí to mohla říct právě ona. „A taky ještě …,“
Vzteky odhodila deku a šla se do kuchyně napít. Poté se šla ještě podívat na svou dceru. Vešla do jejího pokoje a viděla, jak Linda klidně spí. Šťastně se usmála. Linda byla trochu odkopaná, a tak ji přikryla a políbila na čelo. „Moc tě miluju, miláčku! Nevím, co bych si bez tebe počala!“ zašeptala. Pohladila ji po vlasech a pak si šla sednout k oknu. Skrčila se do klubíčka a začala vzpomínat. Na šťastné chvíle s Juanem. Na jejich svatbu, na narození Lindy, na každý jejich polibek, na každé jejich objetí. Ale i na den, kdy se její štěstí zbortilo, jak domeček z karet.

Před víc jak rokem

Silvia se výjimečně vrátila z práce domů dřív. V poslední době na sebe s Juanem neměli, kvůli její práci i kvůli jeho nové herecké slávě, čas, a tak ho chtěla překvapit společně stráveným odpolednem a hlavně nocí. I Lindu odvedla ke své matce, aby měli čas opravdu jen pro sebe. V předsíni si sundala kabát a kabelku si odložila na stolek. Vešla do obývacího pokoje, odkud už slyšela, že teče sprcha. Pak jen s úsměvem vyvrátila oči v sloup, když viděla Juanovy věci poházené na podlaze. „Ty se nikdy nenaučíš uklízet!“ zasmála se. Začala jeho věci sbírat a pomalu se přibližovala ke koupelně. Najednou ale ze země sebrala něco, co Juanovo nemohlo být. Šokovaně hleděla na černou podprsenku. Do očí se jí hrnuly slzy, a když nakoukla do koupelny, srdce se jí bolestí zastavilo. Juan měl ve sprše společnost. Silvia upustila věci na zem a utekla pryč. Venku nasedla do auta a jela. Nevěděla kam, protože nedokázala myslet na nic jiného, než na to, že jí byl její manžel, kterého tolik miluje, nevěrný, a přes slzy skoro ani neviděla na cestu. Nakonec se dostala ke své matce, která ihned začala jednat. Došla si pro Silviiny a Lindiny věci a vyjevenému Juanovi oznámila, že ho Silvia přistihla s jinou a že proto okamžitě podává žádost o rozvod.

Současnost

Silvia si utírala slzy. „Ne, Silvie, už přestaň! On si nezaslouží už ani jednu tvou slzu!“ pomyslela si a smutně se usmála na svou spící dceru.

#####

Bylo ráno. Diosmary se začala probouzet. Promnula si oči a s úsměvem se protáhla. Otočila se na bok a otevřela oči. Pak oči zase zavřela, jenže rychle je zase otevřela a prudce se posadila. Se zděšeným výrazem se rozhlížela po pokoji, ve kterém byla. Navíc cítila bolest hlavy, protože toho včera více vypila a najednou si vzpomněla. Podívala se na sebe, viděla, že je nahá, a vzpomněla si, co provedla. Pane Bože, já jsem se s tím klukem vyspala, pomyslela si vyčítavě. Rychle seskočila z postele a začala ze země sbírat své věci.
O pár minut později otevřela dveře pokoje a rozhlídla se, jestli tam ten kluk někde není. Nikde nebyl, a tak potichu vyšla ven a mířila si to pryč, když se jí najednou za zády ozvalo: „Dobré ráno!“ Ztuhla a pomalu se otočila. „Ahoj!“
„Nedáš si ani snídani?“ zeptal se Nicolas a posadil se k jídelnímu stolu.
„Ne, já už budu muset jít!“
„Ale, víš, že je snídaně nejdůležitější jídlo dne?“ zeptal se.
„Když já teď nějak nemám chuť!“ odvětila a bylo jí z ní samotné špatně.
„Jak chceš,“ pokrčil Nicolas rameny a odpil si z kávy.
„Nacho, hele,“ přisedla si Diosmary k němu, „musím ti říct, že to, co se včera mezi námi stalo, jsem udělala poprvé! Nikdy jsem neudělala, že bych se vyspala s klukem, kterého znám pět minut! A popravdě ani nevím, proč jsem to teď udělala,“ styděla se, „ale já mám přítele! A kvůli němu se teď na sebe nemůžu ani podívat! A opravdu bych mu nerada ublížila, tak tě chci poprosit, jestli bychom to, co se mezi námi stalo, mohli brát tak, jako že se to nestalo! Jako, že se vůbec neznáme!“ prosila ho.
„Jestli si to tak přeješ, tak to budu respektovat,“ řekl Nicolas.
„Děkuju ti,“ usmála se. „A Sbohem,“ dodala, když se postavila.
„Sbohem,“ postavil se i Nicolas a podal jí ruku.
Diosmary mu ruku stiskla a celým tělem jí projel zvláštní pocit, který nikdy předtím nezažila. Rychle se mu vytrhla, pousmála se a odcházela.
„Nemiluješ ho,“ zavolal na ni Nicolas.
„Cože?“ nechápavě se otočila.
„Nemiluješ ho! Svého přítele! Kdyby si ho milovala, tak by si to nikdy neudělala!“
Diosmary nevěděla, co říct, a tak raději rychle odešla.

#####

„Lucasi,“ zaradovala se Omaira Moreno, když uviděla ve dveřích svého bytu stát svého synovce. Oba se objali a vešli dovnitř. „To je ale překvapení takhle po ránu,“ usmála se Omaira, když vešli do obývacího pokoje, „copak tě sem přivádí ve všední den v tuto dobu, kdy máš být v práci!“ se smíchem ho pokárala.
„Teto, musím ti říct něco vážného!“ odvětil jí Lucas.
„Ale, Lucasi, proč tak vážný výraz? Co se děje?“ zeptala se Omaira ustaraně.
Lucas si sedl na pohovku a Omaira vedle něj. „Teto, musím ti říct něco, za co na mě rozhodně nebudeš pyšná! Ale teď když mě má minulost dohnala, tak už se to musíš dozvědět!“
„Lucasi, ty mě opravdu děsíš! Tak o co jde?“ ptala se Omaira naléhavě.
Lucas se zhluboka nadechl a řekl jí všechno o tom, co se před čtrnácti lety stalo.
„Lucasi Moreno, jak si mohl?“ vykřikla Omaira rozhořčeně, když se postavila a dala si ruce v bok.
„Teto, já toho moc lituju!“
„Můžeš si být jistý, že kdyby byl tvůj otec naživu, tak by tě okamžitě přehnul přes koleno a nařezal ti! A věř mi, že by mu bylo úplně jedno, že ti je už dvaatřicet!“ rozčilovala se Omaira.
„Teto, já vím, že jsem udělal hroznou chybu a ani nevíš, jak moc si to každý den vyčítám! Ale čas se už nedá vrátit zpátky!“ řekl smutně, když vstal.
Omaira nevěřícně pokroutila hlavou. „A proč jsi mi to vlastně řekl teď?“ zeptala se, když se trochu vzpamatovala, „co si myslel tím, že tě tvá minulost dohnala?“
„Lorena znovu vstoupila do mého života! Je to manželka Gonzala Reyese. To je nový redaktor časopisu!“
„A už jsi s Lorenou mluvil?“
„Pokoušel jsem se, jenže ona se mnou mluvit nechce! Nenávidí mě!“
„Tak to je pro mě šok!“ zasmála se Omaira ironicky. „Kdo ještě o tomhle tvém tajemství ví?“ zeptala se.
„Pochopitelně Lorenin manžel, který mě samozřejmě taky nenávidí,“ ušklíbl se, „a pak to ví ještě Fernando! Tomu jsem to řekl už před lety, protože jsem to ze sebe potřeboval dostat!“
„A Paloma to neví?“ podivila se Omaira.
„Nepovažoval jsem za důležité jí to říct!“
„Teď jí to ale už budeš muset říct, chlapečku! Obzvlášť proto, když je Lorena tak blízko! Musíš to Palomě říct! Má právo to vědět! A bude lepší, když se to dozví od tebe, než od někoho jiného! Protože tohle se dlouho neutají! Lidé si všimnou, že sis s Lorenou ani s Gonzalem nepadl do noty a začnou se ptát proč! Začnou se ptát, protože lidé jsou zvědaví! Všichni!“ zdůraznila. „Takže když už máš dnešní ráno takové návštěvní, tak se seber a běž navštívit i svou budoucí manželku a svěř se jí se svým tajemstvím!“
Lucas bezmocně vzdychl. Věděl, že má Omaira pravdu.

#####

„Freddy, okamžitě se přestaň smát!“ přikazovala mu Paloma rozčíleně.
„To ale nejde, holubičko!“ smál se Freddy, až se za břicho popadal, „když si představím, jak jste se oba tvářili, když tě uviděl nahou!“
„To ale není ani trochu směšné! To je spíš k pláči!“ zlobila se Paloma.
„Máš pravdu! Slzy už mi tečou,“ ukázal Freddy na svůj obličej, „ale smíchy!“ dodal a znovu smíchy vybuchl.
„No dobře, tak já počkám, až se uklidníš,“ řekla Paloma uraženě, překřížila si ruce a začala se dívat jinam.
„Dobře, holubičko, už budu hodnej,“ snažil se Freddy přestat smát a utíral si slzy. „Tak,“ nadechl se a ovál si rukama obličej, „už jsem v klidu!“ zatvářil se vážně. „Ale víš co si, holubičko, měla udělat?“
„Co?“
„Měla jsi mu říct, že když on viděl nahou tebe, tak že ty bys měla vidět nahého jeho,“ poťouchle se usmál. „Já bych mu to určitě navrhl!“ řekl mlsně.
„Jenže tohle já nemám zapotřebí!“ odfrkla si Paloma. Na stolku jí začal zvonit mobil, a když se podívala na displej, usmála se. „Ten nejkrásnější chlap mi totiž právě volá a na jiného se koukat nepotřebuju!“ rozplývala se, a pak hovor přijala. „Miláčku, to jsem ráda, že mi voláš! … Sedím s Freddym v jedné kavárné. … Dobře, hned tam budu, páčko!“
„Copak chtěl tvůj miláček?“
„Jede k nám domů, že prý se mnou potřebuje nutně mluvit! Asi mi chce vysvětlit, co měl znamenat ten včerejšek!“ uklidila si mobil do kabelky a vstala.
„A řekneš mu, co ti svou lží způsobil za trauma?“ dusil se Freddy smíchy.
Paloma se zašklebila a odešla.

#####

Emília ukládala do kartotéky nějaké dokumenty, když se za ní někdo postavil a dal jí před obličej kytici růžových růží. „Líbí se ti?“ zeptal se hlas, který vždy způsobil, že se jí roztřásla kolena. „Jsou nádherné!“ rozzářila se.
„Takže myslíš, že se budou líbit i Diosmary?“ zeptal se Fernando.
Emília zesmutněla. Ty jsi tak hloupá, Emílie, pomyslela si, jak sis jen mohla myslet, že jsou ty květiny pro tebe. Otočila se a pokusila se o úsměv. „Samozřejmě, že se budou Diosmary líbit! Květiny potěší každou ženu!“
„Já si jen nejsem moc jistý tou barvou! Vždy jsem jí kupoval červené!“
„Ale růžové jsou hezčí,“ odvětila Emília, „i když jsem nejspíš zaujatá, protože růžové růže jsou moje nejoblíbenější květiny!“ pousmála se.
Fernando jednu růži vytáhl a s úsměvem ji jí předal.
Emília se opět rozzářila a přivoněla si k ní. „Děkuju ti, Fernando!“
Fernando jí úsměv opětoval.
„A proč jsi vlastně tu barvu změnil?“ zeptala se Emília.
„Víš, nemohl jsem si nevšimnout, že se mi Diosmary vzdaluje! Jsme už spolu dlouho a vím, jak nemá ráda stereotypnost! A tak jsem se rozhodl, že náš vztah musím zase oživit! Uvědomuju si, že jiná barva květiny to všechno nevyřeší, ale je to takový malý začátek! Malý začátek pro znovuoživení našeho vztahu a naší lásky!“ zamilovaně se Fernando usmál. „Nechci totiž Diosmary ztratit!“ dodal.
Emílii se chtělo plakat. Tolik ho milovala, a tolik ji bolelo, že ho nikdy nebude moci mít.
„Emílie, děje se něco?“ zeptal se Fernando, když si všiml, jak je smutná.
„Ne, nic,“ zavrtěla hlavou, „jen mě dojalo, jak moc mou sestru miluješ! Má obrovské štěstí!“ pousmála se.
„Ne, to štěstí mám já,“ usmál se Fernando, „a děkuju ti, Emílie!“
„Za co?“
„Za to, že mě vždycky vyslechneš!“ usmál se, políbil ji na tvář a odešel.
„Ano, vyslechnu tě kdykoliv, ale nemáš ani představu, jak moc mě to bolí!“ řekla nešťastně, zatímco ji po tváři stékala slza.

#####

„Dobré ráno, pane Lucasi,“ řekla služebná, když otevřela dveře domu Fuentesových.
„Dobré,“ odvětil jí Lucas a vešel dovnitř. „Už dorazila Paloma?“ zeptal se.
„Ne, pane!“
„Dobře, počkám!“
„Dáte si něco?“
„Ne, děkuji!“
Služebná přikývla a odešla.
Lucas se posadil na pohovku a přemýšlel, jak Palomě všechno řekne. Věděl, že na ni se musí opatrně. „Ahoj, Lucasi!“ ozvalo se za ním. Otočil se a usmál se. „Jak to, že neležíš v posteli? Já myslel, že jsi nemocná!“
„Už je to lepší,“ odvětila Berenice a přisedla si k němu. „Bylo to jen mírné nachlazení. Teplotu jsem měla akorát v pondělí, a tak se obávám, že zítra už budu muset do školy!“ ušklíbla se.
„Ale no, tak snad nebude tak zle,“ zasmál se Lucas. „Škola přeci není tak hrozná!“
„To miluju, když tohle říká ten, kdo už do školy nemusí!“ mračila se Berenice.
„Věř mi, že až dospěješ a začneš chodit do práce, tak budeš ještě ráda vzpomínat na to, jak to bylo skvělé chodit do školy!“
„O tom pochybuju!“
„Já kdybych mohl, tak bych se tam vrátil hned!“ řekl Lucas vážně.
Berenice mu sáhla na čelo. „Lucasi, nemáš náhodou taky teplotu? Protože jedině to by vysvětlovalo tohle tvé blouznění!“
Lucas se rozesmál a Berenice nakonec také. Lucas se na ni zahleděl a uvědomil si, že kdyby se před čtrnácti lety zachoval jinak a Lorena by si jejich dítě nechala, tak by bylo dnes stejně staré, jako je teď Berenice.
„Proč se na mě tak díváš?“
„Jen jsem se tak zamyslel a pochopil jsem, že já bych se do školy opravdu potřeboval vrátit! Potřeboval bych vrátit čas, abych napravil jednu svou velkou chybu!“ řekl Lucas vážně.
„Jakou?“
Vyrušilo je bouchnutí dveří. „Lásko, ty už jsi tady!“ rozzářila se Paloma.
Lucas i Berenice vstali. Paloma se k Lucasovi rozeběhla, strčila přitom do Berenice, což jí vůbec nevadilo, a padla Lucasovi do náruče. „Lásko, neviděli jsme se celý jeden den, tolik jsi mi chyběl!“ tvářila se smutně a dlouze ho políbila. Lucas se ale odtáhl. Kvůli Berenice, ale i kvůli jemu samotnému. Na cukrování teď opravdu neměl náladu.
Paloma se ale domnívala, že je to jen kvůli Berenice, a tak se na ni otočila a zamračila se na ni. „Co tady ještě děláš? Zmizni!“
„Palomo, proč s ní takhle mluvíš?“ rozzlobil se Lucas.
„To nic, Lucasi, já jsem zvyklá,“ odvětila mu Berenice. Také se na Palomu zamračila a odešla po schodech nahoru do svého pokoje.
„Tak a už jsme sami!“ usmála se Paloma a začala Lucase líbat.
„Palomo, teď ne!“ řekl přísně a odtrhl ji od sebe. Paloma se urazila. „Musím ti říct něco důležitého!“ dodal Lucas.
„Tak povídej!“
„Tady ne! Půjdeme do tvého pokoje!“
Paloma uraženě pokrčila rameny a vydala se ke schodům. Lucas šel za ní a věděl, že teď, když je uražená, bude ještě těžší ji o všem říct.

#####

Silvia dopisovala na počítači svůj nový článek, když někdo zaklepal na dveře její kanceláře. „Dále,“ řekla.
„Silvie,“ vešel dovnitř Raul, „nesu ti na výběr fotky k tomu tvému článku,“ došel k jejímu stolu a rozložil fotografie na stůl.
„Děkuji ti, zrovna jsem za tebou kvůli nim chtěla jít,“ usmála se a začala si fotografie prohlížet. Nakonec si z nich vybrala dvě.
Raul dal vybrané fotografie stranou a zbývající sesunul k sobě. Jenže jedna mu spadla na zem, a tak se pro ni sehnul. Ale sehnula se pro ni i Silvia. Jejich ruce se tak dotkly a oči setkaly.
„Neruším?“ ozvalo se nad nimi.
Oba vstali a zamračili se na onu osobu. „Co tady děláš?“ zeptala se Silvia svého bývalého manžela.
„Musím ti něco říct,“ odvětil jí Juan, „ale jen tobě,“ zamračil se na Raula a pak se podíval zpátky na ni, „nebo snad tu bude s námi i on? To je tvůj nový osobní strážce?“
„Kdyby Silvia chtěla, abych byl jejím osobním strážcem, tak bych jím opravdu rád byl a ještě raději bych tě teď vyrazil ze dveří!“ řekl mu Raul nenávistně.
„Raule, prosím tě,“ utnula ho Silvia dřív, než by se mezi nimi strhla hádka, „nech nás o samotě, prosím!“ požádala ho.
Raulovi se nechtělo, ale jí by splnil každé přání. Fotky, které si Silvia vybrala, dal navrch kupičky těch zbývajících a odešel s nenávistným výrazem věnovaným Juanovi.
„Ty s ním něco máš?“ zeptal se Juan.
„Do toho tobě nic není!“ zdůraznila mu Silvia. „Tak co mi chceš říct?“ zeptala se.
„Chci ti vysvětlit, proč si v pátek k sobě nevezmu Lindu!“
„Nemusíš se namáhat, už o všem vím!“
„Cože?“
„Tvá manželka mě včera o všem informovala!“ vysvětlila mu Silvia.
„Vy jste spolu mluvily? Kdy?“ divil se Juan.
„Ona se ti o tom nezmínila? Včera jsem ti volala, ale ty sis mobil nechal doma, a tak ho vzala tvoje manželka a všechno mi velmi ráda vysvětlila!“ ironicky se usmála. „A opravdu jsem se nestačila divit!“
„Proč?“
„Proč? Proč?“ zvolala Silvia vyčítavě. „To, že mně si od svého života odstřihnul ti možná někdy i odpustím, ale to, že z něj odstřiháváš i vlastní dceru to ti nikdy neodpustím! Víš vůbec, jak jí to ubližuje?“ zakřičela na něj.
„Silvie, já nic takového přece nedělám! Teď je to jen výjimka, příští pátek si Lindu samozřejmě vezmu!“
„Kolikrát jsem tohle už od tebe slyšela? Když to není tvoje manželka, tak je to tvoje práce, co ti brání být se svou dcerou! Juane, představ si, že já taky chodím do práce! Ale kdykoliv mě moje dcera potřebuje, tak sem s ní! Vždycky bude na prvním místě! Vždycky bude přednější, než kdokoliv nebo cokoliv!“
„Ale, Silvie, …“
„Ne, já vlastně nechci nic slyšet,“ přerušila ho, „a už jdi, mám spoustu práce!“ posadila se a pokračovala v psaní článku.
Juan nevěděl, jestli má ještě něco říct a nakonec odešel i bez rozloučení. Jen co se za ním zabouchly dveře, Silvia si zabořila hlavu do dlaní a rozplakala se. I když si v noci přísahala, že už pro něj plakat nebude, bylo to silnější, než ona.

#####

Lucas a Paloma vešli do jejího pokoje. Paloma byla pořád uražená, a tak se k němu postavila zády. „Palomo, můžeš se na mě podívat?“ požádal ji Lucas.
Paloma dělala, jak kdyby ho neslyšela.
„Palomo,“ otočil si ji k sobě sám, „vážně teď na tyhle hry nemám náladu! Potřebuju ti něco důležitého říct a potřebuju, aby ses chovala normálně!“
„Já se chovám normálně! Chovám se tak, jak to cítím!“ nepřestávala být uražená.
„Dobře, tak já ti to prostě řeknu! Jinak by to bylo na dlouho!“ rozhodl se Lucas. „Vzpomínáš si na tu ženu, co ti na večírku nechtěně polila ty šaty?“
„Jestli si vzpomínám?“ zvolala Paloma rozhořčeně. „Na to nikdy nezapomenu! Takové krásné šaty a ona mi je celé zničila! S těmi šaty měl být ten večer výjimečný a …“
„Dobře, Palomo, teď zkus zapomenout na ty šaty,“ přerušil Lucas její rozčilování hned v zárodku, protože jinak by se už nezastavila, „a soustřeď se na tu ženu!“
„A co je s ní?“
„Já ji znám! Na střední škole jsem s ní chodil!“
„Ale, Lucasi, domluvili jsme se, že si nebudeme říkat o našich minulých známostech, protože už vlastně neexistují!“ usmála se a přistoupila k němu. „Protože teď už jsme jen ty a já!“ pohladila ho po tváři a políbila.
„Jenže o Loreně ti musím něco říct!“ řekl Lucas vážně, když od ní odstoupil.
„Co?“
„Lorena čekala moje dítě!“