„Palomo, prosím, řekni mi už něco! Kde jsi v noci byla?“ ptal se jí Lucas už poněkolikáté.
Paloma se na něj po delší době konečně podívala a vážně řekla: „Byla jsem na místě, kde jsem se za dané situace cítila dobře! Ale ani nevím, proč jsem šla právě tam!“
„A co to bylo za místo?“
„Nezlob se, Lucasi, ale to ti nemůžu říct!“
„Dobře, tak víš co? Už se tě dál nebudu vyptávat! Důležité je, že jsi teď doma a v pořádku!“ pousmál se na ni a pohladil ji po vlasech.
Paloma nepatrně ucukla. „Lucasi, můžu tě o něco požádat?“
„Samozřejmě! O cokoliv!“
„Mohl bys mě tu nechat samotnou, prosím?“
„Seš si jistá? Já tu s tebou budu rád, abych ti byl oporou!“ řekl jí a chytil ji za ruku.
„Jsi hodný, Lucasi, ale já chci být sama!“ odvětila mu a svou ruku z jeho sevření pomalu vyndala.
Lucas chápavě přikývl. „Dobře, nechám tě tu tedy samotnou!“ vstal. „Ale kdybys cokoliv chtěla, budu nablízku!“ dodal a dal se ke dveřím.
„Lucasi, vlastně ještě něco bych chtěla!“
„Ano?“ otočil se na ni.
„Budeš se na mě hodně zlobit, když tě požádám, aby si teď přespával v pokoji pro hosty?“
Lucas na ni překvapeně hleděl.
„Lucasi, nedokážu ti to vysvětlit proč, ale mám pocit, že teď musím být sama! Prosím, nezlob se na mě!“
„Proč bych se na tebe měl zlobit? Pokud je to tvé přání, budu ho respektovat!“ odvětil. „Ale znovu opakuji, kdybys cokoliv chtěla, budu nablízku!“ dodal a odešel.
Palomě se začalo lesknout v očích. Natáhla ruku pro polštář, objala ho, nakonec se schoulila do klubíčka a znovu se rozplakala.

#####

Alberto nedělal celý den nic jiného, než střídavě obcházel pokoje svých dcer a své manželky. Všechny buď spaly anebo plakaly. Albertovi srdce usedalo, když je viděl tak zničené. On sám se ze ztráty Heleny ještě také nevzpamatoval, ale pro ně se musel držet. Právě vstoupil do svého pokoje. První ho do očí praštil netknutý oběd a poté samozřejmě Camila, která opět plakala. „Camilo, lásko, vůbec nic si nesnědla!“ řekl jí ustaraně, když si k ní přisedl.
„Nejde to, Alberto! Nepozřu ani sousto! Stále musím myslet na Helenu!“ vzlykala. „A také na to, že jsem nesplnila slib, který jsem dala svým rodičům u jejich hrobu! Že se o Helenu postarám!“ zvolala zoufale.
„Prosím tě, Camilo, co to povídáš?“ zakroutil Alberto hlavou a z tváří jí setřel slzy. „Vaši rodiče zemřeli, když byla Helena malá, a kdo se o ni staral? Ty! Když jsme se vzali, žila Helena s námi. Než se nám narodily naše dcery, tak vlastně Helena byla tvojí dcerou! Musela si jí nahradit matku! Starala ses o ni, dokud nedospěla a nepostavila se na vlastní nohy! A i potom, kdykoliv něco potřebovala, věděla, že může přijít za tebou! Myslíš, že jsi pro ni udělala málo? A ona tě za to všechno měla moc ráda, to vím jistě!“
„Ale včera jsem ji nedokázala zachránit!“ plakala.
„To jsi ani nemohla! Nikdo z nás nemohl, i když bychom si to moc přáli! Na světě jsou holt lidé, kterým nic neříkají předpisy, a pak jeden moment zničí životy spoustě dalších lidí! Ale za to nikdo z nás nemůže! Nikdo z nás to bohužel neovlivní!“
„Alberto,“ padla mu zoufale kolem krku, „co si bez ní počnu? Co budu dělat bez své malé sestřičky?“ plakala.
Alberto ji pevně svíral ve svém náručí a i jemu po chvíli vytryskly slzy z očí.

#####

Violeta připravila pro Lindu oběd. Právě spolu seděly v kuchyni u stolu, společně i s Pedrem, který za nimi přišel. Ale Linda moc nejedla, spíš se v tom tak přehrabovala.
„Lindo, prosím tě, papej, zlatíčko!“ prosila ji Violeta.
„Já nechci, babi! Chci vidět maminku, prosím!“ prosila ji zase Linda.
„Lindo, už jsem ti to vysvětlovala! Teď za maminkou nemůžeme! Je po té nehodě hodně potlučená a vím, že by nechtěla, aby si ji takhle viděla! Počkáme pár dní, až se jí ty rány zahojí, ano, broučku?“
„Ne, babi, prosím, chci ji vidět ještě dnes! Babi, já musím, prosím!“ začala vzlykat. „Už jsem velká, pořád mi to s mamkou říkáte! Já to zvládnu!“
„Já vím, Lindo, ale na takovouhle situaci ještě velká nejsi!“ smutně ji pohladila po vlasech.
„Babi, ale když ji neuvidím, začnu mít strach!“
„Strach z čeho?“
„Z toho, že mi lžete!“ vytryskly jí slzy z očí. „Že maminka ve skutečnosti umřela stejně jako Helena!“ rozplakala se.
„Ne, Lindo, proboha, tak to opravdu není!“ objala ji, aby ji utěšila. „Maminka žije, jenom spí!“
„Tak potom, chci jít za ní! Chci ji vidět!“ plakala. „Pedro,“ obrátila se na něj, „pomoz mi, prosím, babičku přesvědčit, prosím!“
Pedro se na ni smutně zahleděl a pohladil ji po vlasech. „Violeto, promluvme si,“ oslovil ji a oba odešli kousek stranou. „Měla bys ji za Silvií odvézt!“
„Ne, Pedro, to nemůžu! Nezvládla by to!“
„A myslíš si, že tahle situace je lepší? Když má pocit, že jí neříkáme pravdu? Violeto, já vím, je malá, ale nebude tam sama! Ty, vlastně my, ji tam doprovodíme, a když Silvii, jen na pár chvil uvidí, uklidní se!“ přesvědčoval ji. „A i Silvii to může pomoci! Musíme jí neustále dávat najevo, že ji chceme zpátky!“ dodal.
„Pedro,“ smutně se na něj usmála a padla mu do náruče, „nevím, jak bych tuhle situaci zvládala, kdybys tu nebyl se mnou!“
Pedro ji chvíli objímal, pak se odtáhl a políbil ji. „Tak pojedeme?“
Violeta přikývla. Vrátili se ke stolu, kde už Linda netrpělivě čekala, jestli se Pedrovi podařilo Violetu přesvědčit.
„Lindo, za maminkou pojedeme!“ řekla jí Violeta.
„Opravdu, babi?“ zaradovala se.
„Ale pod jednou podmínkou!“
„Jakou?“
„Že nejdřív sníš všechno, co máš na tom talíři! Abys měla dostatek energie a všechno to zvládla jako velká holka!“
Linda s úsměvem přikývla. Objala Violetu, pak i Pedra a nakonec se rychle pustila do jídla.
Pedro a Violeta se na sebe usmáli a chytli se za ruce.

#####

Albertovi se po nějaké době podařilo Camilu uklidnit a ta znovu usnula. Právě ji hladil po vlasech a hlídal její spánek, když na dveře pokoje někdo zaklepal. Alberto ji políbil na čelo a šel se podívat, kdo to je. Za dveřmi stála služebná, se kterou vyšel na chodbu. „Promiňte, pane, že vás ruším, ale přišel pan Marcelo a chtěl by vidět paní Camilu!“
„Děkuju, Tino, vyřídím to s ním!“
Služebná přikývla a každý odešel jiným směrem.

Marcelo stál v hale a jen tak se rozhlížel kolem. „Marcelo,“ oslovil ho Alberto, když scházel ze schodů.
„Ahoj, Alberto,“ pozdravil ho Marcelo a oba se přivítali potřesením ruky. „Přišel jsem se podívat na Camilu! Jak to zvládá? Vlastně vy všichni!“
„Umíš si to nejspíš velmi dobře představit! Všechny ženy mého života jsou úplně zničené! A já jim nemůžu nijak pomoct!“ řekl sklesle. „Vlastně ty víš, jaké to je! Jsi ve stejné situaci jako já! Silvii si už taky mohl v podstatě považovat za snachu, ne?“
„Ano, to je pravda! Raul se od včerejška ještě nehnul z nemocnice! Je pořád u ní!“ řekl smutně.
„To chápu!“
„Budu se za ním zase vracet, ale chtěl jsem vědět, jak jste na tom vy! Myslíš, že bych mohl Camilu vidět? Alespoň na chvíli!“
„Nezlob se, Marcelo, ale teď to určitě není vhodné! Navíc právě usnula! Potřebuje teď hlavně klid! Ale vyřídím jí, že jsi tu byl!“
„Dobře, tak se držte!“
„Vy taky!“
Oba si potřásli rukou a Marcelo odešel. Alberto se vrátil ke Camile.

#####

Nicolas dnes zůstal v práci jako jeden z posledních. Věděl, že je to potřeba a navíc ani neměl kam spěchat. Právě si upravoval svoji kancelář, která mu byla narychlo přidělena. Stál zády ke dveřím a vytahoval své věci z krabic. V tom mu někdo zakryl oči. „Hádej, kdo to je?“ ozval se ženský hlas.
Nicolas ten hlas ihned poznal. Zamračil se, vytrhl se a otočil se k Anitě. „Co tady děláš?“
„Co bych dělala? Přišla jsem navštívit svého nového přítele!“ řekla mu nevinně a pokusila se ho políbit.
„Já ale nejsem tvůj přítel!“ odstrčil ji a obešel stůl, aby byl od ní, co nejdál. „Jdi pryč, Anito! Mezi námi dvěma nic není!“ řekl důrazně.
„Není? A co měla znamenat ta předminulá noc?“ zeptala se a se chtivým výrazem k němu přistoupila blíž.
„Ta znamenala jen to, že jsem byl opilý a nevěděl jsem, co dělám! Nic si z té noci nepamatuju!“
„Vážně? To je ale škoda, protože jsi byl naprosto úžasný!“ pověsila se mu kolem krku. „Měli bychom si to tedy brzy zopakovat, abych ti připomněla, že i já jsem byla úžasná, že se ti to moc líbilo!“ šeptala mu do ucha. „A na co ztrácet čas? Připomeneme si to rovnou teď a tady!“ dodala a začala ho líbat.
„Anito, přestaň!“ odstrčil ji od sebe. „Zapomeň na to, co se stalo a nech mě na pokoji! Já miluju Diosmary!“
Anita se zašklebila. „Jenže pochybuju, že ona tebe, potom co nás spolu viděla!“ rozesmála se.
Nicolas na ni nechápavě hleděl. „Já myslel, že jsi její kamarádka! Co se to s tebou stalo?“
„Některá přátelství holt nevydrží navěky! Anebo je možné, že to ani nikdy přátelství nebylo!“ smála se.
„Anito, vypadni! Nemůžu se na tebe ani podívat!“
„Však ty ještě sám za mnou přijdeš, až pochopíš, že ti Diosmary nikdy neodpustí!“ řekla velmi přesvědčeně.
„To si jen myslíš! Já se Diosmary jen tak nevzdám! A i kdyby mi přece jen neodpustila, tak ty bys byla ta poslední, za kterou bych šel!“
Anita se ušklíbla. „Uvidíme, jak dlouho ti tahle hrdinská slova vydrží!“ zasmála se. „Páčko, uvidíme se brzy!“ poslala mu vzdušný polibek a odešla.
Nicolas naštvaně pokroutil hlavou.

#####

Raul stále seděl u Silviina lůžka. Hlavu měl opřenou o její ruku, kterou oběma rukama držel. Měl zavřené oči a jen se modlil, aby se brzy probrala. Vzpamatoval se, až když mu někdo položil ruku na rameno. Ohlédl se a překvapeně zvolal: „Lindo?“ Poté se podíval na Violetu s Pedrem, kteří stáli opodál.
„Chtěla jsem vidět mamku!“ řekla mu Linda a obešla ho, aby ji lépe viděla. V první chvíli se vyděsila, když viděla všechny Silviiny rány, ale protože Violetě slíbila, že to zvládne, že bude statečná, chtěla to splnit. Pousmála se a začala na Silvii mluvit: „Mami! Mami, to jsem já, slyšíš mě? Prosím tě, že se brzy probudíš, viď že ano? Stýská se mi, mami! Mám tě moc ráda!“ Ostatní ji dojatě sledovali. „Mami, já tě moc potřebuju, víš to? Všichni tě potřebujeme a chceme, abys byla brzy zase s námi!“ usmála se. Celou dobu mluvila velmi klidně. Silvii viděla a to ji v tuto chvíli stačilo, aby se uklidnila. Podívala se na Raula, který měl oči plné slz. „Raule, neplač! Maminka se brzy probudí a pak budeme bydlet všichni tři spolu, tak jak jsme to plánovali!“ řekla mu vážně.
Raul se na ni smutně usmál a objal ji.
„Vidíš, babi, zvládla jsem to!“ usmívala se Linda na Violetu.
Ta jí opětovala dojatý úsměv. Pedro ji objal a políbil na vlasy.

#####

Gonzalo se po návštěvě u Loreny a Daniela skutečně vrátil do práce. Nyní byl s Fernandem opět v zasedací místnosti a pomáhal mu naplánovat, co je ještě potřeba všechno udělat před uzávěrkou zítřejšího nového dílu časopisu. Oba stáli před velkou nástěnkou, kde upravovali výsledný vzhled jednotlivých stránek časopisu. „Takže,“ začal Fernando, „Silviinu sekci narychlo přebral Nicolas. Slíbil mi, že zvládne rychle sepsat alespoň dva články, ale ten zbývající prostor budeme muset zaplnit nějakými jinými tématy. Gonzalo, nemáš nějaké články v záloze, které se nestihly nebo nevešly do nějakého z předchozích dílů?“
„Myslím si, že určitě něco najdu! Nějak se s tím popasujeme, Fernando, určitě!“
„Ano, to musíme, já se taky po něčem podívám! Nedá se nic dělat, u tohoto dílu musíme improvizovat!“
„Zvládneme to, Fernando!“
„A pak nám ještě zbývá dořešit titulní stranu. Vím, že ji Raul ještě včera stihl nafotit, ale už ji neodeslal k editaci grafikům. Bude potřeba zajít k němu do ateliéru a paměťovou kartu z foťáku jim donést. Oni se už o zbytek postarají!“
„Já to zařídím!“ řekl Gonzalo.
„Díky!“
Do místnosti vešel Lucas. S Gonzalem na sebe okamžitě vrhli nenávistný pohled. Dřív než se ale něco začalo dít, Fernando poznamenal: „Podívejte, pánové, já vím, že se nesnášíte, ale momentálně není na nějaké vaše hádky nebo výměny názorů čas, místo a myslím, že ani situace! Tak si to nechte na později, ano?“
„Neboj se, Fernando, já se umím ovládat!“ řekl mu Gonzalo.
„No to já taky!“ přidal se Lucas a tvářil se uraženě, že Gonzalo naznačuje, jako kdyby on to nedokázal.
„Zajdu radši pro tu kartu a odnesu ji grafikům!“ řekl Gonzalo a dal se k odchodu.
„Ještě jednou díky, Gonzalo,“ zavolal za ním Fernando, Gonzalo se usmál a odešel.
„Tak co je ještě potřeba udělat?“ zeptal se Lucas.
„Vlastně už je skoro všechno připravené, jen jsme se s Gonzalem domlouvali, že je potřeba zaplnit něčím jiným Silviinu sekci. Nebude totiž kompletní. Tak že se podíváme, jestli nemáme nějaké články v zásobě, co předtím nebyly vhodné!“
„Taky se podívám!“
Fernando přikývl.

Gonzalo si uvědomil, že se ještě na něco zapomněl Fernanda zeptat, a tak se vracel.
„Co doma? Už se Paloma vrátila?“ ptal se Fernando Lucase.
Gonzalo zaslechl Palomino jméno, a i když neměl ve zvyku poslouchat za dveřmi, nedalo mu to a jejich rozhovor se rozhodl vyslechnout.
„Ano, vrátila se. Ale nevím, kde v noci byla. Neřekla mi to!“ odvětil mu Lucas.
„Nic ti neřekla?“
„Teda něco ano. Řekla mi, že byla na místě, kde se za dané situace cítila dobře, ale že ani neví, proč šla právě tam. Víc nic nevím! Dál už jsem se jí ani neptal, protože stejně by mi to neřekla. A vlastně mi to bylo i jedno, v tu chvíli jsem byl hlavně rád, že je v pořádku doma! Opravdu jsem měl o ni strach!“
„To chápu! A jak jí jinak je? Jak to zvládá?“
„Myslím si, že ještě hůř, než jsem čekal. Chvílemi je úplně mimo. A reaguje přesně naopak, než jsem si myslel!“
„Jak?“ nechápal Fernando.
„Myslel jsem si, že bude chtít, abych byl stále s ní. Což bych samozřejmě rád udělal, chtěl bych jí být oporou, ale ona mě úplně odmítá! Pokaždé, když jsem se jí dotkl, tak ucukla a pak mě i požádala, abych přespával v pokoji pro hosty!“
„Cože?“
Víc už Gonzalo neslyšel, protože ze své kanceláře právě vyšel Nicolas, a tak se Gonzalo tvářil jako, že ze zasedací místnosti právě vyšel a zamířil do ateliéru. Oba se pozdravili, když se minuli a Nicolas šel domů.
Gonzalo vešel do ateliéru a nemohl na Palomu přestat myslet. Najednou chtěl být strašně s ní a pomoct ji.

#####

Violeta po dlouhém přemlouvání přesvědčila Raula, aby se šel alespoň na chvíli projít na čerstvý vzduch. Po krátké procházce si Raul dal ještě u automatu kafe. Právě dopíjel poslední lok, hodil kelímek do koše a mířil zpátky za Silvií. Když už bylo skoro u pokoje, zarazil se. Právě z něj totiž vyšel Juan. „Co ty tady děláš?“ vyštěkl na něj Raul.
„Byl jsem se podívat za svojí ženou! To je snad logické!“
„Silvia není tvoje žena a už hodně dlouhou dobu! Díky bohu!“ zvolal nenávistně.
„Máme spolu dceru, takže ji za svoji ženu můžu stále považovat!“ podotkl Juan drze.
„Zbláznil ses, ty parchante!“ chytil ho Raul za košili a zatřásl s ním. „O Silvii si přišel ve chvíli, kdy ses začal pelešit s tou svojí běhnou! A já ti nedovolím, abys ji ještě nikdy ublížil! Dnes to bylo naposledy, co si ji viděl, protože víckrát tě k ní nepustím!“ křičel na něj.
Juan se mu vytrhl a nenávistně se na něj zahleděl. „A jak tomu hodláš zabránit, hm?“ provokoval ho.
Neměli daleko k tomu, aby se začali prát, ale právě šel kolem Eduardo, který šel navštívit Lorenu. Když je však viděl, vložil se do jejich hádky. „No no no, chlapi, co se tu děje? Jste v nemocnici, ovládejte se!“ postavil se mezi ně a rukama se je snažil držet od sebe.
„Eduardo, nepleť se do toho, já si to s tímhle parchantem musím vyřídit jednou pro vždy!“ nadával Raul a zase na sebe s Juanem začali křičet.
Eduardo měl, co dělat, aby je držel od sebe a jejich dohadování skoro nevnímal. Po chvíli si totiž začal Juana prohlížet a došlo mu, kdo to je. Párkrát ho zahlédl v televizi, od svého otce navíc věděl, kdo je Lindiným otcem. Právě se díval do očí manžela Penelope.
„Co na mě tak civíte?“ obořil se na něj Juan, když si toho všiml.
Eduardo nestačil odpovědět, protože na chodbu vyšel Pedro, který jejich hádku slyšel. „Tak a dost, oba dva!“ zamračil se na Juana i Raula. „Silvii těmito hádkami rozhodně nepomůžete! A nezapomínejte, že je tu i Linda! To je to poslední, co by teď ještě potřebovala! Dívat se na to, jak se spolu perete!“ zlobil se. „Vy, Juane, už běžte domů a ty, Raule, se vrať k Silvii!“ poručil jim a oni beze slova poslechli.
„Díky, tati, za pomoc, už jsem nevěděl, jak dlouho je ještě udržím!“ řekl mu Eduardo.
„To nic,“ odvětil Pedro. „Jdeš za Lorenou?“
Eduardo přikývl.
„Tak běž, za chvíli tam taky přijdu!“
„Jasně, tati,“ poplácal ho Eduardo po rameni a šel k výtahu. Pedro se vrátil do Silviina pokoje.

#####

O tři dny později

„Máte odvoz, paní Reyesová?“ zeptal se Loreny zdravotní bratr, když ji vyvezl na kolečkovém křesle z pokoje. V náručí držela Daniela.
„Ano, vyzvedne nás můj otec,“ odvětila mu Lorena ve chvíli, kdy jí pípla zpráva. Přečetla si ji a řekla: „To je on. Prý tu bude tak do 10 minut, uvízl v zácpě.“ V tom ji napadlo, že by ten čas mohla využít. „Mohla bych vás ještě o něco poprosit?“ zeptala se muže.
„Jistě.“
„Odvezl byste mě, prosím, o patro výš? V jednom pokoji leží moje kamarádka. Chtěla bych ji vidět!“
„Samozřejmě,“ odvětil muž a dali se k výtahu. Lorena mezitím Pedrovi napsala zprávu, kde na něj bude čekat.

O chvíli později už byla Lorena u Silvie. Bylo jí do pláče, když ji viděla v tak hrozném stavu. „Ahoj, Silvie, to jsem já Lorena! Přišla jsem ti ukázat svého syna! Jmenuje se Daniel! Je moc krásný!“ střídavě se usmívala na něj a na Silvii. „Chtěla bych říct, že je krásný po tatínkovi, ale zatím ještě nevím, kdo je jeho otcem!“ zvážněla, ale pak se na Silvii podívala a usmála se. „I když ty bys určitě řekla, že je to jedno, protože tatínkové jsou krásní oba!“ zasmála se. Poté ale zase zvážněla a chytla Silvii za ruku. „Je mi to moc líto, Silvie! Doufám, že se brzy probudíš a budeš moct být zase šťastná s Raulem a Lindou! Nikdo si to štěstí nezaslouží víc, než ty!“ kroutila smutně hlavou.

#####

Konal se Helenin pohřeb. Na hřbitově bylo kromě nejbližší rodiny, spousta Heleniných přátel a známých. Všichni měli Helenu rádi a její náhlý odchod byl pro ně velmi nečekaný a o to bolestnější. Kněz mluvil o Heleně jen v superlativech, ale většina ho skoro nevnímala. Jen plakali a s tou ztrátou se nemohli srovnat. Alberto podpíral zdrcenou Camilu. Omaira objímala uplakanou Diosmary a Berenice. Diosmary se v jednu chvíli podívala na plačící Emílii, kterou ve svém náručí utěšoval Fernando. Na okamžik ji přepadl pocit závisti a lítosti, že v takové těžké chvíli v jeho náručí není ona. Tuto myšlenku ale brzy vyhnala z hlavy, když její zrak spočinul na rakvi, ve které byla Helena. Znovu ji přepadl ten hrozný smutek. Palomě stékala po tváři jedna slza za druhou. Lucas stál vedle ní, ale pokaždé, když se jí jen letmo dotkl, aby jí byl blíž, ucukla. Mezi mnoha smutečními hosty byl i Gonzalo, který po očku stále sledoval Palomu a byl nešťastný, když ji takto viděl. Nicolas zase pozoroval Diosmary a hrozně se nenáviděl za to, co provedl a že teď kvůli tomu s ní nemůže být. Na pohřeb přišli i Violeta, Marcelo, Raul, Freddy a Winston. Když kněz dokončil svou smuteční řeč, Helenina rakev se začala spouštět do země. Ačkoliv všichni věděli, že už je Helena dávno mrtvá, toto bylo najednou tak definitivní. Ženy propukly v srdcervoucí pláč a mužům, kteří se doteď snažili být silní, začaly také stékat slzy po tvářích. Smuteční hosté věděli, že si rodina nepřeje žádné kondolence, protože by to nezvládli. Postupně začali odcházet. Nakonec postupně odcházeli i členové rodiny. Jako poslední zůstali Paloma s Lucasem. Paloma se totiž nedokázala ani pohnout. „Palomo, měli bychom už jít!“ řekl jí ustaraně.
„Já nemůžu, Lucasi! Nech mě tady, prosím tě!“ vzlykala.
„Tak já na tebe počkám v autě!“
„Ne, Lucasi! Jeď domů, prosím! Nech mě tady!“
Lucas chtěl namítnout, jak se pak dostane sama domů, ale nakonec to nechal být, nechtěl ji ještě více rozrušovat. „Zavolej mi, kdyby něco, ano?“ řekl jí, chtěl ji políbit na tvář, ale ona se odtáhla.
Lucas pokývl hlavou a odešel. Paloma se znovu rozplakala.

Fernando vedl uplakanou Emílii k autu, kde už na ně čekal Winston. „Emílie, můžu s tebou, prosím, na chvíli mluvit?“
„Myslím, že na to teď opravdu není vhodná chvíle!“ zamračil se na něj Fernando.
„Ne, Fernando, to nevadí,“ odvětila mu Emília a popošla s Winstonem stranou. Fernando čekal u auta a nespouštěl z nich oči.
„Emílie, já moc dobře vím, že na to teď není vhodná chvíle, ale nechtěl jsem odjet bez rozloučení!“
„Cože?“ zvolala šokovaně a utřela si slzy.
„Za pár hodin odlétám do Madridu!“
„Tak brzy?“ byla stále v šoku.
„Víš, měl jsem na výběr přijet tento nebo příští měsíc. Když jsi mi však řekla, že chodíš s Fernandem, už jsem neměl důvod tu déle zůstávat. Původně jsem měl letět už včera, ale když se stalo to, co se stalo, chtěl jsem zůstat alespoň na pohřeb a popřát ti upřímnou soustrast! Vím, jak moc jsi měla Helenu ráda!“
Emílii se znovu zaleskly oči.
„Dál už ale čekat nemůžu. Slíbil jsem, že nastoupím už tento týden, počítají se mnou! Kdybys neměla Fernanda, neodjel bych! Ale teď můžu v klidu odjet s pocitem, že se má o tebe kdo postarat! Kdo tě ochránit!“
„Winstone!“ nešťastně zakroutila hlavou a objala ho. „Budeš mi moc chybět!“ plakala.
„Však ty mně taky!“ chvěl se mu hlas.
„Nikdy ti nezapomenu to, jak jsi byl na mě hodný a jak jsi mi pomáhal!“
Winston se odtáhl a zadíval se jí do očí. „Moje číslo máš, a kdyby…“ vytáhl z kapsy lístek a dal jí ho, „…si cokoliv potřebovala a telefon na to nestačil, tak tady na té adrese mě najdeš!“
Emília smutně přikývla. „Mám tě ráda, Winstone!“
Winston se smutně usmál a políbil ji na čelo. „Já tebe taky!“ pohladil ji po tváři a odešel.
Fernando k Emílii přišel a ta mu znovu s pláčem padla do náruče.

Paloma se nehybně dívala na Heleninu rakev. Už neplakala, ale prostě nedokázala odejít. V tom ucítila, že se vedle ní někdo postavil. „Lucasi, žádala jsem tě, abys mě tu nechal!“ řekla zoufale.
„Ale já tě tu nemůžu takhle nechat!“ odpověděl. Jenže Lucasův hlas to nebyl.
Paloma se ani nemusela otáčet, věděla, kdo to je. „Gonzalo!“ hlesla.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se ustaraně.
Paloma se na něj podívala a jeho píchlo u srdce, když znovu viděl ty její uplakané a zoufalé oči. „Ano, můžeš!“ nešťastně vzdychla a padla mu do náruče.
Gonzala to zaskočilo, ale v mžiku ji silně objal a nechal ji plakat.