Paloma byla stále v Gonzalově náruči. Postupně se uklidnila, a tak už ani neplakala. Gonzalo ji jednou rukou objímal a druhou ji hladil po vlasech. Paloma po chvíli zvedla hlavu a pousmála se na něj. „Děkuju ti, Gonzalo! Moc mi to pomohlo!“
„Co myslíš?“
„Tohle objetí!“
Gonzalo se pousmál. „Rádo se stalo!“
„Proč jsi vlastně ještě tady? Proč už jsi neodjel?“
„Chtěl jsem, ale pak jsem viděl, jak tě tady Lucas nechal. Bál jsem se nechat tě tu samotnou!“
„Ale já jsem chtěla být sama, proto jsem poslala Lucase pryč! Proč jsem neposlala pryč i tebe?“ zeptala se jeho, ale i zároveň sama sebe.
„To nevím!“ pokroutil hlavou.
Zmateně se na sebe dívali a nakonec od něj Paloma odstoupila, když si uvědomila, jak už dlouho ho objímá. „Asi bych už měla jít domů!“
„Odvezu tě!“ řekl automaticky.
„Ne, Gonzalo, to nemusíš!“
„Já se tě neptám, Palomo!“ naznačil jí, aby se s ním nehádala.
„Tak dobře,“ přikývla a ještě jednou se podívala na Heleninu rakev. Oči se jí znovu zalily slzami.
„Pojď!“ řekl Gonzalo a natáhl k ní ruku. Paloma se na ni podívala, pak na něj. Byla zase tak smutná a Gonzalovi z toho bylo těžko. Paloma ho chytla za ruku, oba se zachvěli a pomalu spolu došli k jeho autu.

#####

Nicolas přišel z Helenina pohřbů domů. Vešel do obývacího pokoje, sundal si sako, které přehodil přes křeslo, povolil si kravatu a v tom uslyšel z kuchyně nějaký hluk. Divil se a šel se tam podívat. V kuchyni byla Mariela a myla nádobí. „Marielo, ty už jsi tady?“ zvolal překvapeně.
„Ahoj, Nicolasi,“ pozdravila ho a dál se věnovala mytí nádobí.
„Myslel jsem si, že budeš u rodičů mnohem déle.“
„To jsem sice chtěla, ale nedalo se to vydržet!“
„Proč? Co se stalo?“ zeptal se a posadil se ke stolu.
„Co myslíš?“ pokrčila Mariela rameny. „Dopadlo to stejně jako vždycky. Máma byla nejdřív v pohodě, ale pak si neodpustila ty svoje poznámky a výčitky, že jsem si zkazila život, když jsem se rozhodla Franca si nechat,“ zlobila se. Zastavila vodu, utřela si ruce do utěrky a přisedla si k Nicolasovi. „Ale přitom se z Franca může rozpustit,“ dodala ironicky. „Pak jsem dostala další přednášku o tom, že svobodná matka s dítětem si nikdy žádného pořádného chlapa nenajde, a tak podobně. Prostě dokážeš si to představit!“
„To je mi líto, Marielo! Tvoje máma je někdy až moc upřímná!“
„Bohužel!“ řekla smutně.
„A kde je vlastně Franco?“ uvědomil si.
„Ten tam ještě zůstal. Ještě si ho naši chtějí užít.“
„Aha,“ chápavě přikývl.
„A co ty?“ podívala se na hodiny na zdi. „Nejsi doma z práce nějak brzo?“
„Já jsem v práci vůbec nebyl. Právě jsem se vrátil z pohřbu!“
„Cože? A kdo umřel?“ vyděsila se.
„Helena Riverová, teta Diosmary!“
Mariela se zhrozila, a tak jí Nicolas řekl vše o nehodě, která se stala den po jejím odjezdu. „Proboha, to je hrozné!“ byla v šoku. „Na Helenu si vzpomínám, byla moc sympatická. To je hrozná tragédie!“ kroutila hlavou. „A co Diosmary? Mohl jsi být na pohřbu vůbec s ní?“ zeptala se, ale vzápětí si něco uvědomila. „Ale počkej, než jsem odjela, tak jsi mi vlastně řekl, že ses s Diosmary asi rozešel!“
„A den na to bohužel úplně! Za což bych si nejradši nafackoval!“ zvolal naštvaně.
„Co se stalo?“ zeptala se nechápavě.
Nicolas jí tedy řekl i o svém úletu s Anitou, a jak je Diosmary přistihla.

#####

Raul z pohřbu odvezl Violetu domů. Doprovodil ji až ke dveřím. „Děkuji ti, Raule, za odvoz,“ řekla mu, když si z kabelky vytáhla klíče.
„Samozřejmě není zač. A jestli už po mně nic nechceš, pojedu do nemocnice!“ chtěl odejít, ale Violeta ho zastavila. „Ne, Raule, pojď, prosím na chvíli dál. Dáme si spolu kafe a promluvíme si!“
„Později, Violeto! Nechci, aby tam byla Silvia tak dlouho sama!“
„Ne, Raule, prosím, pojď dál! Silvia nám z nemocnice bohužel neuteče!“ řekla smutně.
Raul také zesmutněl a šel tedy dál.
O chvíli později seděl Raul u stolu a Violeta přinesla dva šálky kávy. „Raule,“ oslovila ho, když si přisedla, „pro nás všechny je to teď moc těžké období a já jsem strašně ráda, že má Silvia tebe, a že jsi jí nablízku. Ale musíš taky myslet na sebe! Musíš zase začít chodit do práce a dělat jiné věci, než jen být čtyřiadvacet hodin denně u Silvie. Vždyť by ses z toho mohl zhroutit!“
„Já ale nemůžu, Violeto! Na nic jiného nemyslím, jen na ni!“ kroutil zoufale hlavou. „Ničí mě představa, že by se probrala a já bych u ní nebyl!“
„Raule,“ chytila ho za ruku, „jenže ty nevíš, kdy se probudí! Může to být zítra, ale klidně i za půl roku nebo déle. A ty se mezitím zničíš!“ zvolala ustaraně. „Podívej se na sebe, Raule! Jsi chlap jak hora, jsi silný, tak musíš být dál silný i pro Silvii, až se vzbudí! Ale to nebudeš, když nebudeš jíst, spát a jen se trápit! Silvia, Linda i já tě potřebujeme silného, rozumíš mi?“
Raul smutně přikývl a Violeta ho objala. V tom se rozezněl zvonek u dveří.

Violeta šla otevřít a za dveřmi stál Juan s Lindou. „Ahoj, babi,“ objala ji Linda a šla dovnitř.
„Děkuju ti, Juane, že si ji pohlídal,“ poděkovala mu Violeta. Poprosila ho, aby Lindu pohlídal, aby mohli jít s Raulem Heleně na pohřeb.
„Za to mi nemusíš děkovat, je to moje dcera!“ odvětil Juan. „A myslím, že bychom se ohledně ní měli ještě vrátit k našemu minulému rozhovoru!“
„K jakému?“ nevzpomínala si.
„Můžu dál?“ zeptal se a Violeta ho pozvala dovnitř.

Došli do obývacího pokoje, kde už na pohovce s Lindou seděl i Raul. Když se s Juanem spatřili, zamračili se na sebe.
„Lindo, zlatíčko, běž, prosím, do svého pokoje,“ řekla jí Violeta, „a nachystej si věci do aktovky. Zítra už půjdeš do školy, abys víc nezmeškala!“
„Dobře, babi!“ odvětil jí Linda a odešla.
„Tak co jsi chtěl řešit?“ obrátila se Violeta na Juana.
„Něco ano, ale budu to řešit bez něj!“ ukázal naštvaně na Raula. Ten vstal z pohovky a nenávistně se na něj zahleděl. „Jde o rodinnou záležitost a on u toho není potřebný!“ dodal Juan.
„Jenže Raul už patří do rodiny! Takže tady klidně může zůstat!“ zdůraznila Violeta.
„Fajn, jak chceš!“ pokrčil Juan rameny. „Chci s tebou mluvit o Lindě! Už jsem ti to říkal posledně, ale teď když se o ni nemůže starat Silvia, měla by Linda žít se mnou!“
„Tak to v žádném případě, Juane! Linda byla svěřena do Silviiny péče, a když se o ni nemůže starat ona, zůstane Linda se mnou!“ řekla Violeta vážně.
„Ale já jsem její otec! Měla by být se mnou!“ trval na svém Juan.
„Jo a jaký ty jsi otec?“ vložil se do toho Raul. „Takový, který se o svou dceru stará, jen když se zrovna nenatřásá před kamerou nebo před tou svou povedenou manželkou!“
„Ty se do toho nepleť! S tebou se nikdo nebaví!“ zakřičel na něj Juan.
„Budu se do toho plést, protože jde tady o dceru ženy, kterou miluju, a která miluje mě! A moc dobře vím, že by si Silvia nepřála, aby Linda žila s tebou a s tvojí manželkou, která Lindu nemá ráda!“ křičel na něj Raul.
Ještě chvíli se dohadovali, křičeli na sebe, Violeta se je marně pokoušela uklidnit.
„Přestaňte se hádat!“ vykřikla na ně Linda, která už ten křik nemohla u sebe v pokoji poslouchat. „Já nechci být s nikým z vás! Chci jen svoji maminku!“ rozplakala se.
Violeta k ní přiběhla a objala ji, aby ji utěšila. Juan a Raul sklopili hlavu, zastyděli se, že to Linda musela všechno slyšet.
„Tati,“ oslovila Juana a přišla k němu. Juan si k ní klekl. „Tati, já bych s tebou byla ráda častěji, ale jen s tebou! Penelope mě nemá ráda, nikdy neměla a já proto nemám ráda ji! Ubližuje mi, ty to ale nevidíš a pořád mi nechceš věřit! Tolikrát už jsem ti to říkala!“ vzlykala.
Juan se zamyslel. „Lindo, omlouvám se ti, že jsi musela tu naši hádku slyšet! Nějak to společně vyřešíme, už se nebudeme hádat, slibuju ti to!“ pronesl vážně. „A pokud nechceš být s Penelope, tak i to nějak vyřeším!“ dodal.
Linda se pousmála a objala ho.
Violeta a Raul se na sebe podívali, ale ani jeden si nedokázal představit, jak se všichni společně bez hádek dokážou domluvit na Lindině péči.

#####

„Gonzalo, nemusíš mě vozit až před dům. Tady mi zastav, prosím!“ řekla mu Paloma a Gonzalo zastavil kousek před vjezdem k jejich domu.
„Cítíš se lépe?“ zeptal se ustaraně. Paloma cestou znovu plakala, ale nyní už zase byla klidná. „Ano, je to lepší!“ pokusila se o úsměv, když se na něj podívala. „Gonzalo, ještě jsem ti pořádně nepoděkovala za tu noc, kdy jsem u tebe byla! Staral ses o mě v nejtěžší chvíli mého života! To ti nikdy nezapomenu!“
„Za to mi přeci nemusíš děkovat! To bylo samozřejmé!“
„Nebylo, Gonzalo! Ne potom všem, jak jsem se k tobě chovala! Správně jsi mě měl vyhodit a nezajímat se o mě!“
„To bych nikdy neudělal!“ řekl důrazně. „Potřebovala jsi pomoc a já jsem ti pomohl rád!“
Paloma se pousmála. „Víš, já ani nevím, proč jsem šla právě za tebou! Když jsem se dozvěděla, že teta…“ opět se jí začalo lesknout v očích, „… utekla jsem z nemocnice a jen jsem bloudila městem. Byla jsem strašně zoufalá a najednou jsem stála před tvým domem! Nebyl jsi tam, ale něco mi říkalo, že bych na tebe měla počkat! Nevím, co to bylo!“ zakroutila zmateně hlavou.
Gonzalo nevěděl, co jí na to říct. Chvíli na sebe jen tak hleděli, až se k němu Paloma naklonila a políbila ho na tvář. „Děkuju!“ pousmála se a vystoupila z auta.
Gonzalo se za ní díval, dokud mu nezmizela z dohledu, a přemýšlel nad tím, jak je najednou jiná. Nevěděl, jestli je to jen šok z Heleniny ztráty a že po čase se třeba vrátí k tvé své rozmazlené stránce, nebo jestli je to změna trvalá. Každopádně se usmál, protože přesně takhle si Palomu pamatoval z dětství. Milou, hodnou a přátelskou.

#####

Diosmary, Emília a Berenice byly u Berenice v pokoji. Seděly na posteli, objímaly se a plakaly. „Nevím, co si bez tety Heleny počnu! Vždycky tu byla pro mě, když jsem potřebovala!“ vzlykala Berenice.
„Já vím, Berenice! Pro mě taky!“ vzlykala Diosmary.
„I když jsem se trápila, věděla přesně co říct, aby se mi ulevilo!“ vzlykala Emília.
Dveře od pokoje byly trochu pootevřené. Po chvíli do nich vešla Paloma a sestry si jí všimly, až když za sebou dveře zavřela. „Můžu tu být s vámi?“ zeptala se Paloma chvějícím se hlasem.
Berenice k ní natáhla ruku. Paloma ji za ruku chytla, a když se stiskly, Palomě vytryskly slzy z očí. Berenice ji přitáhla k nim, a tak se Paloma přidala do jejich objetí. Všechny zoufale plakaly. V tu chvíli si také všechny uvědomily, že je to poprvé, co si jsou jako sestry takto nablízku a že se zároveň velmi potřebují. O to víc je mrzelo, že si to musely uvědomit, až za takové smutné situace.

#####

Byl večer. Mariela a Nicolas se dívali na televizi. Nicolas si ale po chvíli lehl a z událostí posledních dní byl tak vyčerpaný, že okamžitě usnul. Mariela seděla v křesle, a i když se na televizi dívala, vlastně ji nevnímala. V hlavě měla stále poznámky své matky a cítila se tak ještě osamělejší a smutnější než normálně. Chtěla na ně zapomenout, a tak se rozhodla dát si trochu vína. Šla do kuchyně, láhev vína vzala ze skříně, otevřela šuplík, aby si vzala otvírák, ale v tom se zarazila. Nechtěla pít sama. To by jí bylo možná ještě hůř. Nicolase ale budit nechtěla. Najednou si na něco vzpomněla.
Mariela se mezitím stále snažila dostat se do bytu. Ale ruce se jí klepaly. Nešlo to. Eduardo si toho všiml, i toho, že nemá daleko k slzám. „Marielo, stalo se vám něco? Můžu vám nějak pomoct?“
„Stalo se toho hodně! A všechno je to špatně!“ vykřikla zoufale. V tom se jí podařilo dveře otevřít a Franco ihned vběhl dovnitř. Mariela chtěla jít za ním, ale Eduardo ji ještě zdržel.
„Marielo, já sice nevím, co se vám stalo, ale kdybyste někdy něco potřebovala, stačí zaklepat!“ řekl vážně.
„Děkuju vám,“ odvětila mu se smutným úsměvem a zmizela ve svém bytě.

Mariela si to přikývnutím odsouhlasila.

O chvíli později klepala na dveře protějšího bytu. Eduardo je za pár vteřin otevřel a překvapeně se na ni zahleděl. „Marielo?“
„Omlouvám se, že ruším, ale před pár dny jste mi řekl, že kdybych někdy něco potřebovala, stačí zaklepat! Platí to stále?“
„Ano, samozřejmě!“ usmál se.
„Vzala jsem s sebou víno, jestli to nevadí.“
„Tím líp!“ zasmál se.
„Takže můžu dál?“
„Ano, ale jen pod jednou podmínkou!“
„Jakou?“ zarazila se.
„Že si konečně začneme tykat!“
Mariele se ulevilo a usmála se. „Jasně, já jsem Mariela!“ podala mu ruku.
„A já Eduardo!“ ruku jí stiskl a vzal ji k sobě.

#####

Juan se vrátil domů. Celé odpoledne přemýšlel, jak to zařídit s péčí o Lindu tak, aby splnil Silviino a vlastně i Lindino přání, nevídat se s Penelope. Vešel do ložnice, kde už na něj Penelope čekala. „Lásko!“ přiběhla k němu a políbila ho. „Co Silvia? Něco nového?“ zeptala se ustaraně.
„Ne, stále je v kómatu!“ odvětil smutně a sundal si sako.
„Ach, je mi to tak líto! A hlavně Lindy! Musí tolik trpět!“ kroutila smutně hlavou.
Juan si povolil knoflíčky rukávů u košile a posadil se na postel. Poté si ji začal rozepínat. „Pomůžu ti!“ Penelope si k němu klekla, odepnula všechny knoflíky a nakonec mu košili svlékla. Přitom se chtivě usmívala.
„Penelope, musím ti něco říct!“
„Klidně mluv, ale já…“ zvedla se a posadila se na posteli za něj, „…tě zatím namasíruju! Jsi úplně ztuhlý!“ řekla vážně a začala ho masírovat.
„Víš, lásko, když se teď Silvia nemůže o Lindu starat, budu se muset o ni starat častěji. Už ne jen o víkendu, ale i během týdne.“
„Hm,“ souhlasně přikyvovala a dál se věnovala masáži, kterou se snažila ho dostat do té správné nálady.
„Jenže musím zároveň plnit slib, který jsem dal Silvii, aby se s tebou Linda nevídala. Jenže nemůžu po tobě chtít, aby si z tohoto bytu pokaždé někam zmizela. Proto přemýšlím o tom, že si pořídím ještě jeden byt. Jen pro sebe a Lindu, abych ji měl kam vzít, když ji budu mít u sebe!“
Penelope se zarazila. Přestala masírovat. Juan se k ní otočil. „Myslíš to vážně?“ zeptala se šokovaně.
„Je to jediná možnost, Penelope! Nevím, jak jinak to udělat!“
Penelope začala předstírat pláč. „To ale pak spolu budeme hrozně málo! Jak to bez tebe zvládnu?“
„Miláčku, je mi to líto! Samozřejmě se ti vždycky budu snažit vynahrazovat ten čas, co spolu nebudeme!“ pohladil ji po vlasech.
„Slibuješ?“
„Slibuju!“
Penelope se přes slzy usmála. „Takže mi ten čas vynahradíš i teď? V posledních dnech jsme spolu taky moc nebyli! A moc mi chybíš!“ objala ho.
„Právě jsem chtěl jít do sprchy! Půjdeš se mnou?“ zeptal se chtivě.
„Výborný nápad!“ rozesmála se, chytla ho za ruku a vedla do koupelny.

#####

Eduardo a Mariela seděli u něj v bytě na pohovce, v rukou drželi skleničku vína a povídali si o svých životech. „Páni, to jsi toho procestoval hodně!“ zvolala Mariela udiveně.
„No jo, pár míst to bylo!“ rozesmál se.
„A co tě nakonec přimělo přestat?“
„Ačkoliv se to zdá zajímavé, tak i tohle nakonec přejde do stereotypu. Víš jak, pořád to bylo jen letiště, hotel, letiště, hotel a to tě pak už taky přestane bavit. Tak jsem se rozhodl na chvíli se usadit. Ale to neznamená, že je to navždy! Nikdy nevím, kdy mě to začne zase někam táhnout!“ rozesmál se.
„A tak máš tady asi rodinu, když jsi tu, ne?“
„Ano, mám. Vlastně pocházím z Bogoty, ale celá moje rodina žije teď tady. Je tu můj otec a moje mladší sestra s manželem. A taky se ze mě před pár dny stal strejda, mojí sestře se narodil syn!“ usmál se. „Teda já jsem vlastně strejda už několik let, akorát jsem to donedávna nevěděl, no ono to je u nás takové komplikované!“ smál se.
„O komplikovaných rodinných vztazích mi nemusíš nic říkat!“ mávla Mariela rukou.
„Máš to podobné?“ zeptal se. „Co teda tvá rodina? A Francův otec?“ zeptal se opatrně. „Jestli o tom mluvit nechceš, nemusíš!“ dodal.
„Ne, vlastně ti to řeknu ráda. Možná se mi tím uleví,“ vzdychla a začala mu o sobě vyprávět. „Moji rodiče žijí asi 40 kilometrů odtud v jedné malé vesnici. Sourozence nemám, ale Nicolase v podstatě považuju za svého bratra, protože jsme spolu vyrůstali a od doby, co se mnou bydlí, mi moc pomáhá. A Francův otec…asi si o mně budeš myslet to nejhorší!“ zesmutněla.
„Povídej, Marielo!“
„Francův otec je skoro o třicet let starší, je ženatý a má velkou rodinu. Pracovala jsem u něj jako jeho asistentka a jednou večer jsme spolu zůstali dlouho v práci, on zrovna procházel s manželkou nějakou krizí, svěřil se mi s tím, já se mu zase svěřila s rozchodem, kterým jsem tehdy procházela, a najednou se to nějak stalo. O měsíc později jsem zjistila, že jsem těhotná, rozhodla jsem se dítě si nechat a on mi slíbil, že mi bude posílat peníze, pomáhat, jak to půjde, ale že se o tom nikdy nikdo nesmí dozvědět!“
„Páni!“ zvolal Eduardo šokovaně. „Tak to bych nečekal!“
„Vidíš, říkala jsem ti, že si o mně budeš myslet to nejhorší!“ zesmutněla a sklopila hlavu.
„Ne, Marielo,“ chytil ji za bradu, aby se na něj podívala, „tak jsem to nemyslel! Jen jsem netušil, že to máš tak komplikované! Věř mi, že já jsem ten poslední člověk, který by tě měl za něco soudit!“ dodal vážně. „A on…vídá se s Francem?“
„Minimálně. Nemá moc času. A navíc, jak už jsem říkala, má rodinu, která nemá o ničem tušení.“
„A peníze ti posílá?“
„To ano, o to se bát nemusím. On je totiž bohatý!“ vysvětlila. „Víš, ale přiznám se ti, že mě to tajemství v poslední době hrozně ubíjí!“ kroutila zoufale hlavou. „Vzpomínáš si na naše poslední setkání, jak jsem byla rozrušená?“ zeptala se a Eduardo přikývl. „Bylo to kvůli tomu, že jsem se na ulici potkala s jeho manželkou. Ona vůbec nic netušila, byla na mě hrozně milá a mě to úplně vykolejilo. Proto jsem se sebrala a odjela jsem i s Francem ke svým rodičům, abych změnila prostředí a aby na mě všechno nepadalo! Ale moc jsem si nepomohla!“ zesmutněla.
„Proč?“
„Moje máma sice Franca zbožňuje, ale nikdy si neodpustí poznámky typu, že jsem si zničila život, když jsem si ho nechala a že jako svobodná matka nikdy žádného pořádného chlapa nenajdu!“ vysvětlila smutně.
„Ale to je nesmysl! Podívej se na sebe, jsi krásná a někde určitě už na tebe čeká muž, který bude mít tebe i Franca moc rád!“ usmál se na ni.
Mariela se mu zahleděla hluboko do očí a nakonec ho políbila. Eduardo byl zaskočený a po chvíli se odtáhl. „Marielo, promiň, jestli to tak vyznělo, ale já nemyslel sebe!“ řekl vyděšeně.
Mariela se pousmála. Položila svou skleničku na stolek, poté mu z ruky sebrala tu jeho a položila ji na stolek vedle té své. Nakonec se k Eduardovi přisunula blíž, chytla jeho obličej do dlaní a znovu ho políbila. Tentokrát její polibky také opětoval. Nakonec se ale znovu odtáhl. „Marielo, to bychom neměli! Já opravdu nejsem pro tebe ten pravý!“
„A já tě snad žádám o ruku nebo, co? Chci jen, po strašně dlouhé době, cítit něčí doteky,“ vysvětlovala a hladila ho při tom po tváři, „něčí polibky,“ políbila ho, „chci být alespoň chvíli zase milována!“ dodala a postavila se. Svlékla si tričko, takže byla před Eduardem jen v podprsence. „Chci snad tak moc?“ zeptala se smutně.
Eduardo na ni chvíli šokovaně hleděl a pak se k ní postavil. „Seš si tím jistá? Opravdu to chceš?“
Mariela ho místo odpovědi začala líbat a on její polibky opětoval. Mariela mu zajela rukama pod tričko. Vyhrnula ho nahoru, a když se přestali líbat, Eduardo si tričko rychle svlékl. „Stačí ti to jako odpověď?“ zeptala se.
Tentokrát ji místo odpovědi začal líbat on. Jejich polibky byly velmi vášnivé. Eduardo ji pomalu směroval do ložnice. Cestou jí svlékl podprsenku a odhodil ji na zem. Jejich nahá těla se tiskla k sobě, objímali se, hladili a nepřestávali se líbat. Eduardo ji položil na posteli a dál se vášnivě líbali. Po chvíli ho Mariela od sebe nepatrně odstrčila.
„Udělal jsem něco špatně? Ublížil jsem ti nějak?“ zeptal se nechápavě.
„Ne, to ne, všechno je v pořádku! Jen bych tě chtěla poprosit o jednu věc!“
„O jakou?“
„Nespěchej, prosím!“
Eduardo přikývl. Naklonil se k ní, aby ji políbil, ale tentokrát ji políbil pomalu a něžně. Mariela mu jeho polibky vracela. Nakonec se spolu milovali.

#####

Raul se rozhodl poslechnout Violetinu radu, a tak když mu zavolal Gonzalo, jestli ho může pozvat na jedno pivo, souhlasil. Právě spolu seděli na baru v jedné restauraci. „Upřímně, když jsem ti volal, myslel jsem si, že mě odmítneš!“ řekl Gonzalo.
„Ještě ráno bych tě určitě odmítl, ale po pohřbu mi Violeta trochu promluvila do duše!“ vysvětlil Raul.
„Co ti řekla?“
„Že až se Silvia probere, tak musím zůstat silný! Nesmí se za tu dobu ze mě stát troska! Silvia mě pak bude potřebovat silného a ne zhrouceného!“
„To měla Violeta pravdu! Vlastně jsem ti chtěl říct něco podobného!“ chytnul ho za rameno. „Všechno se to zase spraví, uvidíš!“ pousmál se.
„Musí! Silvia se probere a zase bude všechno jako dřív!“ opětoval mu Raul úsměv. Rozhodl se, že se začne na svět zase dívat optimisticky, i když to bylo těžké.
„Takhle tě rád slyším!“ usmál se Gonzalo. V tom mu začal zvonit mobil. Podíval se na displej a tam svítilo jméno ,Paloma‘. „Promiň, Raule, to musím vzít,“ omluvil se a vyšel před restauraci, aby měl na hovor klid. „Palomo!“ oslovil ji, když hovor přijal.
„Ahoj, Gonzalo, neruším tě?“ zeptala se. Seděla ve své posteli, přikrytá dekou a kolem sebe měla otevřených několik rodinných alb.
„Ne, Palomo, nerušíš! Co se děje? Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Ano, jsem, v rámci možností,“ odvětila smutně. „Já jen, že si prohlížím stará alba z dětství a vzpomínám na tetu Helenu. Na spoustě fotek jsi taky ty! Vzpomínáš si někdy na naše dětství?“
„Jasně, že vzpomínám. Na něco nikdy nezapomenu!“ usmál se.
„Vážně?“ zarazila se. „A na co třeba nikdy nezapomeneš?“
Gonzalo se zamyslel a napadla ho jedna vzpomínka, při které by třeba mohl Palomu rozesmát. „Třeba na to, jak ses nám ztratila v zoo!“
„Cože?“ zvolala šokovaně. „Na to si nepamatuju!“
„No ono si byla taky tehdy hodně malá. Byli ti asi čtyři,“ začal jí vyprávět, „byl jsem tam já se svými rodiči a ty se svými. Vlastně ses tak úplně neztratila, spíš schovala, ale tvoji rodiče byli každopádně na mrtvici!“ smál se a Paloma se usmála také. „No a procházeli jsme zrovna kolem pavilonu opic a tam byla opičí máma s mládětem a ta malá opička se v jednu chvíli té mámě schovala za strom. A tebe nenapadlo nic lepšího, než udělat to samé!“ rozesmál se a Paloma také. Její smích Gonzalo uslyšel a usmál se. Pokračoval ve vyprávění: „Ty ses teda neschovala za strom, ale za keř, který byl kousek od nás, ale když jsme se otočili, tak jsi byla pryč. Tvoji i moji rodiče hned začali panikařit, ale já si všiml toho keře, jak se hýbe, podíval jsem se tam a našel tě!“
„Vážně?“ usmívala se. „Takže to znamená, že jsi byl můj hrdina vždycky!“
„Hrdina? No to nevím!“ zasmál se.
„Ale já vím!“ pronesla vážně. „Děkuji ti, Gonzalo! A dobrou noc!“
„Dobrou, Palomo,“ stačil říct, než uslyšel zavěšení telefonu. Ještě jednou se zamyšleně usmál a vrátil se k Raulovi.
Paloma se schoulila do postele a s úsměvem a myšlenkami na Gonzala ihned usnula.

#####

Loreně se konečně podařilo uspat Daniela. Právě se s úsměvem skláněla nad jeho postýlkou a nemohla se na něj vynadívat. Vyrušilo ji až pípnutí zprávy na telefonu. Podívala se a zjistila, že zpráva je od Lucase a stálo v ní: „Daniel už asi spinká, tak ho nechci probudit zvonkem. Stojím za dveřmi!“ Lorena se překvapeně podívala na hodinky. Bylo už docela pozdě, ale šla Lucasovi otevřít.
„Nezdržím tě dlouho! Můžu na chvíli?“ zeptal se.
Lorena přikývla a pozvala ho dovnitř. Šla napřed, Lucas za ní. Zastavili se v obývacím pokoji. Lorena se k němu otočila, že něco řekne, ale v tu chvíli ji Lucas popadl za obličej a začal ji líbat. Lorena byla tak zaskočená, že ani nestihla protestovat a jeho polibky okamžitě opětovala.