Lorena a Lucas se už dlouho chvíli líbali. Nemohli se od sebe odloučit. Nakonec se ale Lorena vzpamatovala a odstrčila ho od sebe. „Lucasi, co to děláš?“ rozzlobila se a nervózně si začala upravovat vlasy i oblečení.
„Co my děláme!“ opravil ji.
„Protože mě vždycky úplně zmateš!“ vynadala mu.
„Ano, možná tě mátnu,“ přistoupil k ní blíž a objal ji kolem pasu. „Ale proč? Protože se milujeme a toužíme po sobě!“ vydechl zamilovaně a políbil ji.
Lorena mu jeho polibky chvíli opětovala, ale pak ho zase odstrčila. „Lucasi, dost! To je nesmysl! Tady nemůžeš být! Teď bys měl být s Palomou a být jí oporou!“ řekla vážně.
„Ano, to jsem chtěl! Chtěl jsem jí být oporou, ale Paloma mě z nějakého důvodu odmítá! Vůbec nechce, abych se k ní přibližoval! Dokonce mě požádala, abych přespával v pokoji pro hosty!“
Lorena se na něj šokovaně zahleděla. Zamyslela se a pokývla chápavě hlavou. „Každý se se ztrátou milované osoby vyrovnáváme jinak! Paloma nejspíš potřebuje být sama!“
„A já potřebuju být naopak s ženou, kterou miluju!“ chytil její obličej do dlaní a byli by se znovu políbili, kdyby je nevyrušil Danielův pláč.
„Promiň,“ omluvně se na něj Lorena podívala a odešla utišit svého syna.
Lucas si mezitím sedl na pohovku. Rozhlížel se kolem sebe a jeho zrak se po chvíli zastavil před televizí, u které bylo nějaké CD s nápisem ,Gonzalo a Lorena‘. Vstal, došel k televizi a CD si vzal. Přemýšlel, co na něm asi může být. Pak si všiml, že vedle leží i obálka s jejich jmény. Nedalo mu to, obálku si vzal a přečetl si dopis, který v něm byl. Když ho dočetl, vrátila se do místnosti Lorena. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to děláš?!“ rozčílila se.
„Loreno, promiň, já…“
„Bylo tam snad napsané tvoje jméno, že sis dovolil si to číst?!“ zlobila se a CD i dopis mu vzteky sebrala.
„Omlouvám se, Loreno, nevím, co to do mě vjelo!“ omluvně sklopil zrak. „Ale doufám, že se na to CD nikdy nepodíváte!“ dodal vážně.
„Lucasi!“ smutně zakroutila hlavou.
„Co? Jen jsem upřímný! Znamenalo by to totiž, že Danielovým otcem jsem já! A to bych si moc přál!“
„Lucasi, prosím, už jen pár dní a dozvíme se pravdu! Ale do té doby mě už prosím netrap!“ zvolala zoufale.
„Loreno, musím se tě na něco zeptat,“ přistoupil k ní blíž, chytil ji za ruce a podíval se jí hluboko do očí. „Chci, abys mi upřímně odpověděla! Chtěla bys být se mnou?“
„Lucasi, na co se mě to ptáš? To přeci není tak jednoduché! Je tu Gonzalo, Paloma, teď už i Daniel a já nechci nikomu z nich ublížit!“
„Dobře, Loreno, tak já se tě zeptám trochu jinak. Představ si, že Daniel je můj syn a že Paloma i Gonzalo nám oběma dali volnost. Tím pádem bychom mohli být spolu! Už nic by nám nebránilo! Takže … chtěla bys být se mnou?“
„Lucasi, ale…“
„Ne, Loreno, prosím, představ si tu situaci a odpověz mi! Upřímně!“
Lorena se mu dívala do očí, byla nešťastná, ale nakonec mu přece jen upřímně odpověděla: „Ano, chtěla! Protože tě miluju!“
Lucas se rozzářil, popadl ji do náruče a začali se líbat. „Jsem ten nejšťastnější muž na světě!“ usmíval se, když polibek ukončili.
„Lucasi, ale…“
„Ne, Loreno, dnes už nechci slyšet žádné ale! To co jsi mi teď řekla, mi úplně stačí k tomu, že vím, že mi stále dáváš naději, že jednou budeme spolu!“ Naposledy ji políbil a se zamilovaným úsměvem odešel.
Lorena se zatvářila zoufale.

#####

Mariela se uprostřed noci probudila v Eduardově posteli. V první chvíli si vůbec nemohla uvědomit, kde je. Dívala se do zdi, která vypadala jinak, než v jejím bytě. Otočila se a spatřila spícího Eduarda. Ihned si vybavila, co se mezi nimi stalo a začala se usmívat. Cítila se uvolněně a spokojeně. Naklonila se k němu, pohladila ho po tváři a usmála se. Pak opatrně vstala, ze země si posbírala své věci a šla se do vedlejší místnosti obléknout.

O pár minut později už ležela ve své posteli. Znovu si vybavila Eduardovy doteky a polibky a s myšlenkami na něj znovu usnula.

#####

Byl další den ráno. Alberto dnes přišel poprvé od smrti Heleny do práce a k jeho velkému překvapení ho do práce doprovodila i Emília. „Emílie, kdyby ses necítila, můžeš se kdykoliv vrátit domů!“ řekl jí ustaraně, než vešel do své kanceláře.
„Dobrý, tati, neboj se, já to zvládnu!“ odvětila mu Emília a ani se na něj nepodívala. Seděla u počítače a snažila se pracovat.
Alberto si nebyl jistý, že by už Emília měla pracovat, ale nechal ji být a zavřel se ve své kanceláři.
Emília přepisovala nějaké údaje do počítače. Dívala se střídavě na monitor a do červených desek, ale po chvíli se jí začaly oči zalívat slzami a vůbec nic neviděla. V té chvíli vešel do místnosti Fernando a byl překvapený, že ji tam vidí. „Emílie, lásko, co tady děláš?“
Emília vstala od stolu, postavila se k němu zády a začala něco hledat ve skříni. „Jsem v práci! Pracuju!“ odpověděla mu.
„Emílie, podívej se na mě!“
„Fernando, prosím, nezdržuj mě!“ řekla mu chvějícím se hlasem.
„Emílie, podívej se na mě!“ zopakoval důrazněji.
Emília se k němu otočila. Po tvářích jí stékaly slzy. „Lásko moje,“ vzdychl Fernando nešťastně a šel ji obejmout. Emília se k němu pevně tiskla. „Co tě to napadlo jsem přijít? Je ještě brzy, abys pracovala!“
„Já jsem musela, Fernando! Doma na mě všechno padá! Pořád tam musím myslet na tetu Helenu! Potřebovala jsem něco dělat, abych aspoň na chvíli zapomněla na to, že už ji nikdy neuvidím!“ plakala.
„Já vím, je to těžké, miláčku! Ale čas to všechno spraví, uvidíš!“ utěšoval ji a hladil ji při tom po vlasech.
„Víš, nad čím taky přemýšlím?“ zeptala se, když se na něj podívala.
Fernando pokroutil hlavou.
„Že jsem ráda, že se stihla o nás dvou dozvědět!“ vzlykala. „Ty si ani neumíš představit, kolikrát jsem jí vyprávěla o tom, jak moc tě miluju a jak moc mě bolí, že nemůžu být s tebou! A ona mě neustále trpělivě poslouchala a říkala mi, že se i na mě usměje štěstí a že jednou otevřeš oči a budeme spolu!“
Fernando se usmál a jemně ji políbil. „Vidíš! Měla pravdu!“
„Tolik mi chybí, Fernando! Chtěla bych zvednout telefon a zavolat jí! Ale už nemůžu, nemůžu!“ zoufale plakala.
Fernando si ji přivinul do své náruče a utěšoval ji.

#####

Eduardo stál před dveřmi Marielina bytu a váhal, jestli zaklepat. Když se probudil, byla už Mariela pryč a on byl nervózní z toho, jak to vzala. Když už se odhodlal zaklepat, v té samé chvíli se dveře otevřely a byl v nich Nicolas. Oba se lekli. „Eduardo, co tady blbneš?“ zvolal Nicolas nechápavě. Oni dva si tykali už dlouho, potom, co se spolu jednou potkali v hospodě.
„Promiň, Nicolasi, nevěděl jsem, jestli mám rušit takhle brzo ráno,“ vymluvil se. „Je Mariela doma?“
„Ano, je, běž klidně dál! A promiň, já už musím do práce, čau,“ rozloučil se a odešel.
Eduardo vešel do bytu.

Mariela si v kuchyni právě chystala snídani. Když byla hotová, vzala si talíř, otočila se, že si ho donese ke stolu, ale v tom do kuchyně vešel Eduardo. Mariela leknutím upustila talíř na zem. „No skvělý!“ zanadávala a sehnula se k zemi.
„Promiň, Marielo, to jsem nechtěl!“ omluvil se jí a začal jí pomáhat. „Dnes mám nějaký lekací den! Nejdřív jsem vyděsil Nicolase, teď tebe. Franco tu opravdu není? Že bych ho taky vyděsil, ať to mám komplet!“ zasmál se.
„Co tu vlastně děláš?“ zeptala se ho Mariela, když vstala a talíř položila na sektorku.
„No, já přišel…“ vstal a zmateně se rozhlížel kolem sebe, „…kvůli tomu, co se mezi námi včera stalo!“
„A?“ pokrčila nechápavě rameny.
„Asi bychom si o tom měli promluvit, ne? Víš, Marielo, já, já nejsem…“ nevěděl, jak to říct, aby jí neublížil.
„Nejsi zrovna typ na vážné chození?“ doplnila ho.
„Asi tak!“ řekl vyděšeně.
Mariela se tvářila vážně, ale pak se rozesmála. „Eduardo, klid! To víno, co jsme včera vypili, ti možná z části zatemnilo mozek, ne? Řekla jsem ti přece, že po tobě nic nechci! Byla to jen krásná noc, za kterou jsem ti moc vděčná! Přesně to jsem potřebovala!“ usmívala se.
„Vážně? A to je všechno?“ divil se.
„A co víc chceš slyšet? Zažili jsme spolu příjemné chvíle a … Teda pro mě příjemné byly!“
„To pro mě taky!“ usmál se.
Mariela mu úsměv opětovala a dodala: „No a dál zůstaneme jen sousedy. Nebo potom, co se mezi námi stalo i přáteli!“
„Tak dobře!“ zvolal překvapeně. Nějak se z ní a jejích slov stále nemohl vzpamatovat.
„No, a jestli to je všechno, co jsi chtěl, tak mi promiň, ale znovu si udělám tu snídani! Mám fakt hlad!“ rozesmála se. „Dáš si se mnou?“
„Dám,“ přikývl. „Ale tu snídani udělám já, když byla moje vina, že jsi o tu první přišla!“ řekl a přistoupil ke kuchyňské lince. „Ty se zatím posaď!“ dodal a začal snídani připravovat.
Mariela se posadila ke stolu a s úsměvem ho pozorovala.

#####

Paloma od samého ráno bloumala po domě jako tělo bez duše. Chvíli byla ve svém pokoji, chvíli seděla v hale. Kolem poledne si dala i něco malého k jídlu, ale k velkému překvapení služebnictva, si oběd nedala v jídelně, ale seděla s nimi v kuchyni. Všichni se po sobě jen nechápavě dívali, protože toto ještě nezažili. Dříve Paloma do kuchyně vstoupila jen v případě, aby jim za něco vynadala.
Nyní seděla na lehátku u bazénu. Dívala se na vodu a vybavila se jí vzpomínka, jak se v dětství s Gonzalem z legrace topili. Usmívala se při tom. Pak se ohlédla vedle sebe a viděla Helenu s malou Emílii v náručí, která u toho tehdy také byla. Při vzpomínce na Helenu se jí znovu začaly lesknout oči.
„Palomo,“ oslovil ji Lucas, když si přisedl na lehátko vedle ní. „Dělám si o tebe opravdu starosti!“ řekl smutně a chytil ji za ruku.
Paloma se mu okamžitě vytrhla. „Nech mě být, Lucasi!“ vstala a odcházela.
Lucas ji dohonil a postavil se před ní. „Palomo, prosím tě, já chápu, jak moc trpíš! Proto bych ti rád pomohl, byl ti oporou!“ znovu ji opatrně chytil za ruku a pomalu ji objal.
Palomě stékaly po tváři slzy a také ho pomalu objala. Lucas ji k sobě pevně tiskl a hladil ji po vlasech. Byl rád, že mu konečně dovolila se k ní přiblížit. V tom se ale Palomě vybavilo, jak ji včera na pohřbu objal Gonzalo. Uvědomila si, jak moc to bylo jiné a jak se v Lucasově náruči cítí nepříjemně. „Lucasi, odpusť mi to!“ rozplakala se, když ho od sebe odstrčila. „Já ti to nedokážu vysvětlit, nechápu to, ale nech mě být, prosím tě!“ zvolala zoufale a s pláčem utekla pryč.
Lucas se za ní smutně díval.

#####

Gonzalo přišel uvítat Lorenu a Daniela po návratu z nemocnice. Včera neměl kdy, a tak dnes hned po práci za nimi zašel. Držel Daniela v náručí, zatímco Lorena postavila na konferenční stolek čerstvě uvařenou kávu.
„Děkuju ti!“ usmál se na ni Gonzalo a poté se znovu zahleděl na Daniela.
Lorena se usmála a přisedla si na pohovku vedle nich.
„Je nádherný, Loreno!“ usmíval se Gonzalo.
„Ano, já vím! Jsem na něj pyšná!“ usmála se Lorena.
Gonzalo se na něj díval a smutně vzdychl. „Moc bych si přál, aby byl můj!“ Podíval se na Lorenu a ta nevěděla, co říct.

#####

O deset dní později

Diosmary vystoupila z autobusu před Nicolasovým domem. Šla si konečně vyzvednout své auto. Naposledy v něm k Nicolasovi přijela v den, kdy ho přistihla s Anitou, z čehož byla tak rozrušená, že odešla pěšky, a když se poté stala Helenina nehoda, nebyl čas ani nálada si pro auto dojet. Hlavně doufala, že Nicolase nepotká. Došla ke svému autu, chtěla ho otevřít, ale v tom zaslechla Nicolasův hlas, jak na ni volá. Nehodlala se na něj ani podívat. Otevřela dveře, chtěla nastoupit, ale v tom k ní Nicolas přišel a zabránil jí v tom. „Diosmary, prosím, počkej chvíli! Strašně rád tě vidím! Ani nevíš, jak moc jsem toužil potom být s tebou v těch nejtěžších chvílích tvého života! Je mi moc líto, co se Heleně stalo!“ zvolal smutně.
„Jdi pryč, Nicolasi! Nech mě být!“ vrhla na něj nenávistný pohled a chtěla nastoupit, ale Nicolas jí v tom opět zabránil. „Diosmary, prosím tě, odpusť mi to! Já jsem ti nechtěl ublížit! Byl jsem opilý a Anita toho využila!“ snažil se obhajovat.
„Aha, takže viníkem je vlastně Anita a ty jsi pouhá oběť, že?“ poznamenala ironicky. „Je mi jasné, že jsi musel hrozně trpět, když ses s ní válel v posteli!“ dodala nenávistně, pokusila se znovu nastoupit, ale Nicolas jí to opět nedovolil. „Víš, Diosmary, jsi trochu nespravedlivá! Takové věci se stávají, když se člověk opije!“
„Prosím?“ šokovaně na něj hleděla.
„Jen si vzpomeň na nás dva! Jak jsme se dali dohromady, hm?“
„To bylo úplně něco jiného!“
„Ne, to bylo úplně stejné! Opili jsme se a vyspali jsme se spolu, aniž bychom se předtím znali!“ připomněl jí.
„Aha, takže tím mi chceš říct, že to vlastně děláš běžně! Opiješ se a pak se vyspíš s první, která ti přijde pod ruku!“
„Fajn,“ Nicolas se zamračil a odstoupil od ní, „když si teda myslíš, že jsem takový hajzl, tak si to mysli!“
Diosmary se na něj nenávistně zahleděla. „Všichni jste stejní! Jde vám jen o to jedno!“ mračila se. „Jediný férový chlap, kterého znám je můj táta!“ dodala hrdě.
„Jo tvůj otec je rozhodně ten nejférovější!“ zvolal nenávistně. „Schválně se ho zeptej, jak je jednoduché udělat něco, čeho pak lituješ po zbytek života!“
„Co mi tím chceš říct?“ nechápala.
Nicolas si uvědomil, že řekl příliš. „Nic, zapomeň na to!“ odbyl ji.
„Stejně bych ti nevěřila ani slovo! Už nikdy ti neuvěřím!“ řekla nenávistně, nastoupila do auta a odjela.
Nicolas se se smutným výrazem díval, jak odjíždí a pak se vydal domů.

#####

Raul se po práci stavil za Silvií. Už za ní nechodil tak často, protože plně poslechl Violetiny rady, že se musí znovu vrátit do života a zůstat silný, až se jednoho dne Silvia vzbudí. Znovu tedy začal chodit do práce, s Violetou se střídavě staral o Lindu a v každém volném čase byl u Silvie. Seděl u její postele, držel ji za ruku a smutně se na ni usmíval. Silviiny rány po těle se každým dnem hojily. Na obličeji měla už jen pár modřin a i obvaz na její hlavě byl menší. „Lásko moje,“ oslovil ji Raul, „nemusíš se ničeho bát! O Lindu je dobře postaráno! Chodí do školy a výborně se učí tak, jako vždycky!“ usmíval se. „Já taky chodím do práce a snažím se pracovat, jak nejlépe to jde. Ale víš je to těžké! Ten pocit, že jsem tě měl každý den po svém boku, mohl jsem kdykoliv odběhnout z ateliéru za tebou a políbit tě! A teď nemůžu!“ smutně pokroutil hlavou.
Do pokoje vešel její ošetřující lékař. „Pane Alcantáro,“ pozdravil Raula, zkontroloval Silvii a poté i všechny přístroje, na kterých byla napojená.
„Pane doktore, jak to vypadá?“ zeptal se Raul, když vstal.
Lékař se na něj podíval, znovu viděl ten jeho výraz, který prosil o dobrou zprávu, ale bohužel ji neměl. „Je mi to líto, pane Alcantáro, ale vaše přítelkyně je na tom stále stejně!“ odvětil vážně. „Po jejích fyzických ranách nebude brzy ani památka, vidíte to sám, ale její mozková funkce zatím nevyvíjí žádnou aktivitu! V tomto případě pro vás nemám bohužel jinou radu než trpělivost!“
Raul smutně přikývl. „I tak vám děkuji, pane doktore!“
Lékař se pousmál, povzbudivě ho poplácal po rameni a odešel.
Raul si k Silvii znovu přisedl, chytil ji za ruku a dál na ni normálně mluvil tak jako každý den.

#####

Alberto se byl po dlouhé době podívat na Franca. Seděli spolu na zemi a skládali puzzle ve tvaru kostek. „Tak kam přijde tahleta kostička, co myslíš, Franco?“ zeptal se ho Alberto a tvářil se, že hledá to správné umístění.
Franco se také zadíval a řekl: „Tati, tam!“ ukázal a Alberto tam kostku položil. „Výborně, synku, jsi moc šikovný!“ usmál se Alberto a pohladil ho po vlasech.
Mariela seděla na pohovce a pozorovala je. Usmívala se. Takových chvil, kdy by si Alberto s Francem hrál a oni dva se spolu nehádali, moc nebylo. Po chvíli zvážněla a řekla: „Alberto, je mi moc líto, co se stalo tvé švagrové!“
Alberto se na ni překvapeně podíval. „Ty o tom víš?“
„Jistě, vím o všem! Od Nicolase!“
„Vidíš, to jsem si vůbec neuvědomil!“
„Jak to tvá rodina zvládá?“ zeptala se opatrně.
„No snažíme se! Je to už víc, jak čtrnáct dní, takže to nejhorší je snad za námi, ale stejně to ještě chvíli potrvá, než se s tím vyrovnáme!“
„Tomu rozumím!“ chápavě přikývla.
„Ale už o tom nechci, Marielo, mluvit, nezlob se!“ řekl smutně.
„Ne, promiň, nechtěla jsem se vyptávat, jen mi přišlo správné popřát ti upřímnou soustrast!“
„Děkuji!“ smutně se pousmál. „Ale radši mi řekni něco ty! Něco nového?“
„Vidíš, vlastně ano! Dnes odpoledne jdu na jeden pohovor!“ zvolala nadšeně.
„Prosím? Ty chceš jít do práce?“ zvolal šokovaně.

#####

Lucas a Gonzalo nervózně postávali v obývacím pokoji Lorenina bytu. Dnes si totiž Lorena byla v nemocnici vyzvednout výsledky testů otcovství, a tak je oba pozvala, aby se společně dozvěděli pravdu. Předtím ale musela jít uložit Daniela, a tak na ni čekali. Dívali se na sebe vražednými pohledy a v duchu se vzájemně modlili, aby Danielovým otcem nebyl ten druhý.
Po chvíli Lorena do pokoje konečně přišla. V ruce držela obálku. Oba na ni upřeli svůj pohled. „Připraveni?“ zeptala se.
„Ano!“ odpověděli oba současně.
Lorena se zhluboka nadechla a začala obálku otevírat. Lucas ani Gonzalo skoro nedýchali. Lorena vytáhla z obálky přeložený papír a začetla se do něj. Lucas a Gonzalo měli pocit, že tyto vteřiny jsou mnohem delší než ty měsíce, co byla Lorena těhotná.
Lorena si vše pozorně přečetla, usmála se do papíru a poté střídavě na oba dva. „Jsi to ty …“ ještě jednou se podívala na oba dva, ale poté se usmála už jen na jednoho. „… Gonzalo!“