„Opravdu? Daniel je můj?“ ptal se Gonzalo radostně.
„Ano!“ usmála se Lorena. „Přesvědč se sám,“ řekla a podala mu papír s výsledky testů DNA. Gonzalo se do nich začetl a Lorena se podívala na Lucase. Byl velmi smutný. Bylo jí líto, že ho takhle vidí. „Vážně je můj!“ radoval se Gonzalo a se šťastným úsměvem se podíval na Lorenu. Ta mu úsměv opětovala.
„No, takže já už tu asi nemám, co dělat!“ zvolal Lucas a se sklopenou hlavou odešel.
Lorena se za ním smutně dívala, a když Gonzalo viděl její výraz, řekl: „Přála sis, aby byl Daniel jeho, viď?“
Lorena se na něj podívala a pokroutila hlavou. „Mé jediné přání bylo, aby bylo mé dítě zdravé a to se mi splnilo!“ řekla vážně. „A chtěla bych ti říct, že jsem moc šťastná, že je Daniel tvůj! Gonzalo, vím, že jsem ti ublížila a nevím, jestli se to mezi námi dokáže ještě spravit, ale i kdyby ne, tak vždy budeme mít někoho, kdo nás bude spojovat! A za to jsem moc ráda!“ usmívala se. „Víš, Gonzalo, pořád tě miluju!“
Gonzalo by ji dřív okamžitě odpověděl, že ji také miluje, ale najednou se zarazil. Chvíli přemýšlel, ale nakonec jí řekl: „Taky tě miluju!“ Chytil její obličej do dlaní. Usmáli se na sebe a začali se líbat.
Do místnosti vešel Pedro. Překvapeně na ně hleděl. „Promiňte, nechtěl jsem rušit!“ řekl a oba se od sebe odtáhli. „Tati!“ usmála se na něj Lorena.
„Něco mi uniklo?“ zeptal se s úsměvem. Rád je viděl zase takhle spolu.
„Už známe výsledky testů DNA. Gonzalo je otcem Daniela!“ odvětila mu šťastně.
Pedro si oddychl. „Tak to je ta nejlepší zpráva za posledních několik dní!“ šťastně se usmál a šel je oba obejmout. „A to, co jsem teď viděl, znamená, že se k sobě vracíte?“ zeptal se vážně.
Lorena se zmateně podívala na Gonzala. Ten ji pohladil po tváři a usmál se na ni. „Ještě jsme si o tom nestihli promluvit, Pedro,“ odvětil mu, „ale je to dost možné!“ dodal a znovu se na Lorenu usmál. Ta mu jeho úsměv opětovala.
Pedro na ně spokojeně hleděl. „Víte co, mám nápad! Co kdybychom teď všichni čtyři vyrazili za Eduardem a tu skvělou zprávu mu oznámili?“
„Já jsem pro!“ usmál se Gonzalo.
„Tak já dojdu Daniela obléknout!“ usmála se Lorena a odešla do ložnice.
„Gonzalo, jsem opravdu rád, že to dopadlo takhle!“ poplácal ho Pedro po rameni.
„Já taky, Pedro!“ usmál se.

#####

„Marielo, co tě to napadlo jít do práce?“ zvolal Alberto nechápavě. „A co Franco? Kdo se o něj bude starat?“
„Franco má stejně za půl roku nastoupit do školky. A ten dnešní pohovor neznamená, že tu práci hned dostanu. A i kdyby ano, tak v té školce pracuje moje kamarádka, takže by Franca klidně mohla vzít hned.“
„Já to nechápu, Marielo! Máš pocit, že ti posílám málo peněz? Řekni!“
„Tady vůbec nejde o peníze, Alberto! Já jen nechci pořád být mezi čtyřmi stěnami. Chci se taky dostat mezi lidi! S Francem jsem samozřejmě ráda, ale potřebuju dělat taky něco jiného!“
„Ne, Marielo, nesouhlasím s tím, abys šla do práce! Chci, aby ses Francovi plně věnovala!“
„Představ si, že já bych taky byla radši, kdyby ses Francovi plně věnoval!“ podotkla ironicky. „Ale jak oba víme, nejde to! A ty mi nemáš co nařizovat, Alberto! Můžeš se podílet na Francově výchově, ale pokud jde o můj život, tak do toho ti nic není!“ řekla důrazně.
Alberto chtěl něco namítnout, ale zazvonil mu mobil. „Omluv mě,“ řekl a šel si vyřídit hovor do předsíně.
Mariela přistoupila k Francovi, který si dál hrál s kostkami puzzle, a vzala si ho do náruče. Políbila ho na vlasy. „Miluju tě, ty moje malé zlato!“ usmála se na něj.
Franco jí úsměv opětoval a objal ji kolem krku.
Do místnosti se vrátil Alberto. „Marielo, ten náš rozhovor dokončíme příště! Musím jít!“
„Cože? Ale vždyť jsi mi včera slíbil, že Franca pohlídáš celé odpoledne! Já musím za chvíli na ten pohovor a Nicolas se vrátí domů až za dvě hodiny!“
„Vím, že jsem ti to slíbil, ale nemám na výběr! To mi volala Camila, abych za ní přišel! Zase ji přepadl smutek, potřebuje mě!“
„Tvůj syn tě taky potřebuje!“ zdůraznila.
„Nezlob se, Marielo, nejde to!“ pokroutil hlavou. „Tak na ten pohovor nechoď, stejně si pořád myslím, že je to hloupý nápad!“ dodal a bez rozloučení s Francem odešel.
Mariela byla naštvaná a smutná zároveň.

Alberto vyšel z panelového domu, ve kterém Mariela bydlela. Mířil ke svému zaparkovanému autu. Tou dobou kolem náhodně projížděl Marcelo. Viděl Alberta z domu vycházet a bylo mu divné, co tam dělal. Zaparkoval na nejbližší volné místo. Viděl Alberta, jak nastupuje do svého auta, a když odjel pryč, vystoupil a šel se podívat ke dveřím domu. Zahleděl se na jména na zvoncích, jestli tam nějaké známé jméno neuvidí. Po chvíli si na jednom z nich přečetl: „Mariela Batistová, Nicolas Colorado!“ Na něco si vzpomněl.
Mezitím si Camila vzpomněla na něco, co ještě u večeře neřekla. „Mimochodem, Alberto, dnes jsem potkala jednu tvou bývalou asistentku. Marielu Batistovou, vzpomínáš si na ni?“
Když Alberto zaslechl Marielino jméno, zrovna pil, a tak mu zaskočilo. Rozkašlal se.
„Alberto, už je to dobré?“ zeptala se Camila potom, co ho párkrát bouchla do zad, aby se mu ulevilo.
„Ano, v pořádku. Koho že jsi to potkala?“
„Marielu Batistovou, tvou bývalou asistentku. Musíš si na ni pamatovat, odešla náhle, a proto pak u tebe začala pracovat Emília,“ připomínala mu. „A já už vím, proč tehdy tak rychle odešla!“
„Vážně? Proč?“ tvářil se Alberto vyděšeně.
„Byla totiž těhotná. Dnes u sebe měla malého chlapce. Byl moc roztomilý!“ usmívala se.

„Já věděl, že mi tu něco nehraje! Tušil jsem, že Camile nějak lžeš! Ale já zjistím pravdu, Alberto!“ zvolal Marcelo rozhodně.

#####

„Ty?“ zvolala překvapeně Anita, když ve dveřích svého bytu uviděla stát Diosmary.
„Musíme si spolu vážně promluvit!“ řekla Diosmary.
Anita jí pootevřela dveře a Diosmary vešla dovnitř. Zastavily se v obývacím pokoji.
„Anito, chci vědět, co přesně se stalo mezi tebou a Nicolasem!“
„A chceš vědět úplně všechny detaily?“ rozesmála se.
Diosmary na ni nechápavě hleděla. „Anito, já tomu nerozumím! Myslela jsem si, že jsi má kamarádka!“
„Tak to sis myslela špatně, drahoušku!“ ušklíbla se.
„Anito, já jsem ti něco udělala? Opravdu se snažím pochopit, proč si to udělala, když jsi věděla, že Nicolase miluju!“
„Vážně? Milovala si ho tak, že jsi váš vztah skrývala devět měsíců?“
„O tomhle se s tebou nebudu bavit! Chci jen vědět proč! Proč to všechno?“
„Protože už jsem se dál nechtěla dívat na tu tvoji sobeckost! Vždycky jsi měla všechno a já neměla nic!“ zakřičela Anita.
Diosmary nechápala. „Co to říkáš?“
„Nikdy ti na ostatních nezáleželo! Vždycky si myslela jen sama na sebe! Něco tě zaujalo, tak ses toho držela, a když tě to přestalo bavit, tak si to jednoduše odkopla! Bylo to tak v dětství i v dospělosti! Nejdřív si odkopla Fernanda a já věděla, že bys to samé časem udělala i Nicolasovi! A protože já jsem se do něj zamilovala na první pohled, chtěla jsem zabránit, aby trpěl!“
Diosmary nešťastně kroutila hlavou. „Ty jsi šílená! Nechápu, jak jsem s tebou mohla tolik let kamarádit!“
„Protože jsi hloupá!“ vysmála se jí.
Diosmary bylo smutno. „A co Nicolas? Jste teď spolu?“
Anita k ní přistoupila a se šťastným úsměvem jí do očí zalhala. „Ano a jsme spolu velmi šťastní!“
Diosmary se zalesklo v očích a raději rychle utekla pryč.
„Chudinka!“ zasmála se Anita.

#####

Paloma stála v hale svého domu. Netrpělivě očekávala Lucasův příchod. Věděla, že jde za Lorenou kvůli výsledkům testů otcovství. Lucas konečně dorazil. „Lucasi, tak co? Je Daniel tvůj syn?“ hned se vyptávala.
Lucas se na ni vážně zahleděl. „Ne! Daniel je Gonzala!“
Paloma vykulila oči. Byla v šoku.
„Takže můžeš být teď vlastně spokojená! Kromě naší dcery nás s Lorenou k sobě nic nepoutá! Teď se ti dva k sobě nejspíš vrátí!“ řekl smutně.
Paloma se z té zprávy nemohla vzpamatovat. V posledních dnech si přála, aniž by věděla proč, aby Danielovým otcem byl Lucas.
Lucas si jejího výrazu všiml a udiveně zvolal: „Copak ty nejsi šťastná, že to dopadlo takhle?“
„Já…já…musím jít! Mám schůzku s Freddym!“ řekla, z pohovky si vzala svou kabelku a odešla.
Lucas z ní byl zmatený.

#####

Mariela už měla za chvíli vyrazit na pohovor, ale neměla pro Franca hlídání. Nejdřív si řekla, že ho vezme s sebou, ale věděla, že jakmile by ji uviděli s dítětem v náručí, práci by jí nedali. Přemýšlela, koho by narychlo sehnala, aby jí Franca pohlídal. Dostala nápad. Do igelitové tašky naházela pár Francových hraček, pastelky a papíry. Vzala Franca, který seděl na pohovce a pozoroval ji, do náruče a vyšla z bytu. Zaklepala na protější dveře. Po chvíli je otevřel Eduardo. „Marielo!“ usmál se na ni.
„Eduardo, promiň, že tě ruším, ale nemáš zhruba hodinku čas?“
„Ano, mám, potřebuješ něco?“
„Skvěle!“ oddechla si, dala mu Franca do náruče a igelitovou tašku položila na zem před dveře.
„Marielo, co…“
„Eduardo, prosím tě, potřebuju, abys mi Franca asi na hodinku pohlídal! Mám za chvíli pracovní pohovor a Nicolas přijde právě až za hodinu!“
„Marielo, ale to já nemůžu! Víš, že to s dětmi neumím!“ zvolal vyděšeně a chtěl jí Franca vrátit zpátky.
„Ne, Eduardo, prosím, pomoz mi!“ snažně ho žádala. „Já se ti pak samozřejmě nějak odvděčím, ale teď potřebuji tvou pomoc, prosím!“
„Tak dobře!“ řekl nakonec.
Mariela se usmála a objala ho. „Děkuju ti, Eduardo! Tady v té tašce je pár Francových hraček, papíry a pastelky! Franco hrozně rád kreslí, takže když ho jen posadíš ke stolu, bude si kreslit a ani o něm nebudeš vědět!“ vysvětlovala mu a pak se podívala na svého syna. „A ty broučku, buď na strejdu Eduarda hodný, ano?“ pohladila ho po vlasech. Franco přikývl. Mariela se na něj usmála a políbila ho na tvář. „Ještě jednou ti děkuji, Eduardo! Máš to u mě!“ usmála se na něj a odběhla k výtahu.
„Franco, tvoje maminka mi připravuje jedno překvapení za druhým!“ povzdychl si.
Franco si položil hlavu na jeho rameno. Eduarda to zaskočilo. Podíval se na něj a pousmál se. Sebral ze země tašku a vešel do bytu.

#####

Violeta stála před budovou školy, kam chodila Linda a čekala na ni. Mezitím mluvila po telefonu s Pedrem. „Pedro, to je opravdu skvělá zpráva! Gonzalo musí být nadšený! … Já vím, taky sis to přál. … Dobře, tak my se stavíme s Lindou za Silvií, protože jsem jí to ráno slíbila a pak bychom alespoň na chvíli dorazily. … Dobře, zatím je pozdravuj! … Ahoj, miluju tě!“ Po celou dobu hovoru se usmívala. Úsměv jí ale zamrzl, když za sebou zaslechla ženský hlas: „Miluju tě! To je tak dojemné!“ Otočila se na Nadiu. „Co tu děláš?“ zeptala se a opravdu nebyla ráda, že ji vidí.
„Šla jsem náhodou kolem a viděla jsem tě tu stát, tak jsem se rozhodla, že tě pozdravím!“ odvětila jí Nadia s úsměvem. „A taky jsem si říkala, že bych ti měla popřát upřímnou soustrast!“ zatvářila se smutně.
„Prosím?“
„No přece kvůli Silvii! Já vím, je sice v kómatu, ale nemusí se z něj probrat, takže je v podstatě mrtvá! Proto ti už předem přeju upřímnou soustrast!“ tvářila se zničeně a přitom si vychutnávala Violetin nenávistný pohled. „No ale, když to tak vezmu kolem a kolem,“ pokračovala, „tak si za to, co se Silvii stalo, můžeš vlastně sama! Je to takový trest za to, jak jsi mě zradila! A i za to, že sis po těch letech vůbec dovolila se s Pedrem dát zase dohromady!“
Ve Violetě se mísila nenávist a vztek a nakonec Nadie vrazila silnou facku.
Nadia se chytla za udeřenou tvář a šokovaně na ni hleděla.
„Ty už si Silvii nikdy neber do pusy, rozumíš mi?!“ zakřičela na ni. „Vůbec nechápu, jak se z tebe mohl stát takhle odporný člověk! Ale jen doufám, že na tebe i na tu tvoji povedenou dcerušku taky jednou dojde a poznáte, co to je dopadnout na samé dno! Za to, že jste tolika lidem zničily životy!“ křičela nenávistně.
Nadia nestihla nijak reagovat, protože v tu chvíli na Violetu zavolala Linda. Violeta jí věnovala ještě jeden nenávistný pohled a pak šla Lindě naproti. Nadia vzteky odešla pryč.

#####

Eduardo měl hrůzu z toho, co mu hlídání Franca přinese. Představoval si ty nejhorší scénáře, že ho bude Franco zlobit, nebude ho chtít poslouchat, zničí mu celý byt. Ale poslechl Marielinu radu, aby mu dal papír a pastelky a Franco si po celou dobu v klidu kreslil. Stál u konferenčního stolku, na kterém už bylo několik pokreslených papírů. Nakonec dal pastelku i Eduardovi, který seděl na pohovce, a musel kreslit taky. Eduardo kreslil a sem tam se očkem na Franca díval a usmíval se přitom. Franca zajímalo, co Eduardo kreslí a když to uviděl, řekl radostně: „Máma!“
Eduardo se podíval na papír před sebou a na něm byl Marielin portrét. Eduardo měl už odmalička na kreslení talent. Překvapeně na ten papír hleděl, protože si vůbec neuvědomoval, co vlastně kreslí. Nechápal, proč nakreslil právě ji. Z myšlenek ho vyrušil zvonek u dveří. „To bude asi strejda Nicolas! Půjdu mu otevřít, počkej tady, Franco, ano?“ řekl mu a Franco přikývl. Když Eduardo odešel, Franco svůj další výkres položil na portrét své matky, takže nebyl vidět. Eduardo otevřel dveře, ale Nicolas to nebyl. „Jéé, to je překvapení! Co tady všichni děláte?“ zeptal se Loreny, Gonzala, Pedra i spícího Daniela, kterého Gonzalo držel v přenosném vajíčku.
„Přišli jsme ti říct radostnou novinku a řekli jsme si, že ji tady s tebou oslavíme! Pokud tedy něco nemáš!“ zasmál se Pedro.
„No vlastně něco mám, ale o co jde?“ ptal se zvědavě.
„Gonzalo je otcem Daniela!“ odvětila mu Lorena s úsměvem.
„Bože, no tak to je skvělý!“ zaradoval se a svou sestru i švagra objal. „A pojďte dál, nebudeme tady slavit ve dveřích!“ zasmál se poté a všichni vstoupili dovnitř.
Když přišli do obývacího pokoje, zarazili se, když viděli Franca. Nechápavě se na Eduarda podívali. „To je Franco! Syn mé sousedky, hlídám jí ho!“ vysvětlil jim.
„Cože?“ zvolali všichni současně. Byli v šoku. „Ty hlídáš něčí dítě?“ zeptal se Gonzalo šokovaně. Všichni moc dobře věděli, že s dětmi svůj čas opravdu tráví nerad.
„No jo, hlavně z toho nedělejte aféru, jo?“ zašklebil se. „To je jen výjimečně!“ zdůraznil. „A posaďte se, konečně!“ pobídl je. Gonzalo a Pedro se posadili každý do jednoho křesla a Lorena s Danielem na pohovku. Franco se na Daniela zvědavě podíval: „Mimi!“ usmál se.
„Ano, to je mimi!“ usmála se na něj Lorena.
„Udělám kafe, kdo si dáte jaký?“ zeptal se Eduardo, ale znovu se rozezněl zvonek u dveří. „Tak teď už to určitě bude strejda Nicolas!“ zasmál se a odešel ke dveřím. Nyní už to Nicolas opravdu byl. „Ahoj, Eduardo, Mariela mi volala, že je Franco u tebe. Mám si ho tu vyzvednout.“
„Jasný, pojď dál!“ pozval ho dovnitř a společně vešli do obývacího pokoje.
„Nicolasi?“ zvolal Gonzalo překvapeně.
„Ahoj, Gonzalo! Loreno!“ i on byl překvapený.
„Vy se znáte?“ podivil se Eduardo.
„Já a Nicolas spolu pracujeme!“ vysvětlil mu Gonzalo.
„Aha, svět je malý!“ zasmál se. „Mimochodem, Nicolasi, to je můj otec, toho asi předpokládám, neznáš!“ Nicolas si s Pedrem podal ruku. „No, tak my vás už nebudeme rušit! Franco, pojď, půjdeme domů!“ řekl mu. „Posbírej si pastelky a svoje výkresy a půjdeme!“
Franco ho poslechl a začal dávat pastelky do mikroténového pytlíku, ve kterém je měl.
„Můžu ti pomoct srovnat tvoje výkresy?“ zeptala se ho Lorena a Franco se na ni usmál. Lorena to udělala a Eduardo jí podal tašku, aby tam ty výkresy mohla dát. Franco do ní nakonec dal i pastelky.
„Byl hodný?“ zeptal se Nicolas Eduarda.
„Všechno bez problému!“ usmál se Eduardo.
Franco doběhl k Nicolasovi, chytnul ho za ruku, všem zamával, oni jemu a pak odešli.
Eduardo se podíval na svou rodinu. „Co jsem to chtěl? Jo, to kafe!“ zasmál se a odešel do kuchyně.
Gonzalo si přisedl k Loreně a Danielovi. Chytil svého syna za ručičku a usmál se na něj. Lorena se usmívala, když ho takhle viděla a Pedro se šťastně usmíval, že je vidí zase spolu.

#####

Paloma byla s Freddym u něj v ateliéru jeho butiku. Freddy stál u figuríny a upravoval střih šatů z jeho nové kolekce. Paloma seděla naproti němu na pohovce. Právě mu řekla, že Danielovým otcem je Gonzalo. „Ale, holubičko, tak to je přeci skvělá zpráva!“ radoval se Freddy. „Zbavila ses tak jednoho velkého problému! Lorena už ti Lucase nemůže sebrat!“
Paloma se ale neradovala ani trochu. Naopak byla smutná.
„Holubičko, co je s tebou? Proč se neraduješ? Proč jsi smutná?“ zeptal se nechápavě a přisedl si vedle ní.
„Freddy, já … já jsem … přála jsem si, aby Daniel byl Lucase!“ řekla vážně.
„Cože?“ zvolal šokovaně.
„Víš, Freddy, co teta Helena…“ nedokázala to ani vyslovit, jen ještě více zesmutněla. „Něco se ve mně zlomilo! Můj vztah k Lucasovi se změnil! … A vlastně i můj vztah ke Gonzalovi!“
Freddy se na ni tázavě díval, aby pokračovala.
„Nemůžu teď vedle Lucase vydržet! Nechci, aby se ke mně přibližoval! Ale Gonzalo … asi ho …“
„Co, Palomo?“ vůbec nic nechápal.
Paloma si tu myšlenku, ale nakonec vyhnala z hlavy. „Nic, Freddy, já nevím! Promiň, už půjdu!“ sebrala se a odešla.“

#####

„Ztratil jsem ji, Fernando! Už navždycky!“ trápil se Lucas. Seděli s Fernandem u baru v jedné restauraci.
„Dobře, Lucasi, tak Daniel není tvůj syn! Ale to neznamená, že se teď Lorena a Gonzalo k sobě automaticky vrátí!“
„Ale ano, znamená! Lorena mi to jednou sama řekla. Řekla mi, že pokud bude její dítě Gonzalovo, domluvili se, že si dají druhou šanci!“
„Tak dobře, dejme tomu, že se k sobě opravdu vrátí. Tak to stále neznamená, že to bude navěky. Třeba jim to i tak spolu nevyjde!“
„Fernando, tyhle spekulace mi nepomáhají!“ zvolal Lucas zoufale. „Teď když mě Paloma odmítá, nechce, abych se jí vůbec dotkl, tak jsem si myslel, že pokud bude Daniel můj, všechno se vyřeší a my dva s Lorenou budeme konečně šťastní! Ale zase se to muselo zkomplikovat!“
„Lucasi, je mi to opravdu líto!“ poplácal ho po zádech. „Ale Lorena ti i přes to všechno už nikdy nezmizí ze života! Pořád vás bude spojovat vaše dcera!“ snažil se ho alespoň trochu povzbudit.
Lucas smutně vzdychl. „Kéž bych tak věděl, kde je!“

#####

Byl večer. Gonzalo seděl na pohovce u Loreny v bytě a čekal na ni. Lorena šla Daniela zkontrolovat, jestli spí, a pak se společně chystali podívat na CD, které jim poslali jeho rodiče. Když Lorena přišla, Gonzalo dal CD do přehrávače. Posadil se vedle Loreny a zeptal se: „Můžeme?“
Lorena přikývla a Gonzalo pustil video, které na něm bylo.

Na obrazovce televize se objevili Gonzalovi rodiče, jeho otec Gonzalo a jeho matka María. Seděli na pohovce v jejich domě a usmívali se.
„Ahoj, děti, moc rádi vás vidíme!“ usmála se María.
„Teda, víte, jak to myslíme!“ zasmál se Gonzalo. „Pokud nás teď taky vidíte, znamená to, že se nám právě narodilo naše první vnouče, za což jsme moc šťastní!“ usmál se.
„Asi si říkáte, co má tohle znamenat, ale potřebujeme vám něco říct a po telefonu se tohle prostě neříká a osobně bychom se styděli vám to říct!“ řekla vážně. „Loreno, asi si byla překvapená, že jsme ti odpustili tu zradu vůči Gonzalovi, a právě proto jsme natočili tohle video!“
„Chceme vám vysvětlit a zároveň se přiznat, že chybu udělá každý, ale důležité je chtít ji napravit!“
„Gonzalo, když ti nebyly ani dva roky, měli jsme tvůj otec a já krizi! Často jsme se hádali, zpětně jsme nechápali ani kvůli čemu, byly to vždycky samé hlouposti. Ale v té době jsme si oba našli někoho jiného! Byli jsme od sebe skoro rok. Ale nakonec jsme k sobě znovu našli cestu, uvědomili jsme si, že k sobě patříme a hlavně, že ty potřebuješ oba rodiče!“
„Byli bychom rádi, abyste si dali znovu šanci, stejně jako my dva! Myslete na svoje dítě, vzpomeňte si na to, co jste spolu prožili a začněte žít jako rodina! Zasloužíte si to!“
„A ještě bychom vám chtěli něco navrhnout. Vraťte se zpátky k nám. Alespoň na nějaký čas. Když začnete znovu na místě, kde jste se do sebe zamilovali i poprvé, jistě to zvládnete překonat rychleji a lépe!“
„Máme vás všechny moc rády!“
Oba jim poslali vzdušný polibek a usmáli se. Video skončilo.

Lorena a Gonzalo se na sebe zmateně podívali. Gonzalo se pak zeptal: „Chtěla bys to? Chtěla by ses vrátit do Bogoty a začít znovu?“
Lorena přemýšlela.