„Řekni, Loreno, co bys chtěla? Myslíš, že nám změna prostředí pomůže?“ ptal se Gonzalo.
Lorena se na něj dívala a vzpomněla si na to, na čem se před několika měsíci společně domluvili.
„Nejdřív ti chci říct, že s tím co ti navrhnu, nemusíš hned souhlasit. Nech si čas na rozmyšlenou, stejně jako si ho dala ty mně,“ poznamenal. Lorena přikývla a Gonzalo pokračoval: „Za poslední dvě noci se mi to všechno přehrávalo v hlavě a napadlo mě jedno řešení. Tedy vlastně dvě, podle toho, jak to nakonec dopadne. Loreno, pokud to dítě bude jeho,“ ani nedokázal vyslovit Lucasovo jméno, „tak to budu brát jako znamení, že vy dva i přes to všechno zlé patříte k sobě a nebudu vám stát v cestě. Podám žádost o rozvod a pokusím se smířit s koncem našeho vztahu,“ zesmutněl, ale vzápětí opět zvážněl. „Pokud ale to dítě bude moje, tak ti chci navrhnout, že bychom si dali ještě jednu šanci. Myslím si, že by dítě mělo vyrůstat s oběma rodiči a s naším dítětem by pro mě třeba bylo snazší ti odpustit! Chtěl bych ti odpustit, protože tě pořád miluju!“ vyznal jí svou lásku a Loreně vytryskly slzy z očí. „Říkám, nemusíš mi odpovídat hned, promysli si to!“ dodal.
Lorena se na něj smutně usmála, chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. Gonzalo její polibek opětoval. Když polibek ukončili, Lorena řekla: „Já si nepotřebuju nic promýšlet! Říkám ano, Gonzalo! Uděláme to tak, jak říkáš. Pokud to dítě bude tvoje, začneme znovu a tentokrát ve třech!“ přes slzy se usmála.

„Myslím si, že tví rodiče mají pravdu, Gonzalo! Radí nám jen to, co jsme si sami řekli, že se stane, pokud by dítě, co jsem čekala, bylo tvoje! Vrátíme se do Bogoty a budeme žít všichni tři spolu a snad se nám podaří spravit to, co já jsem poničila!“ řekla vážně.
Gonzalo chytil její obličej do dlaní, Lorena se usmála a políbili se. „Loreno, měl bych ti něco říct,“ řekl sklesle, když polibek ukončil, „během té doby, co jsme byli odloučení, jsem ti nebyl tak úplně věrný! Víš, já a…“
„Ne, Gonzalo, nic mi neříkej!“ zavrtěla Lorena hlavou. „Je zbytečné se teď zaplavovat nějakými výčitkami! Nebyli jsme spolu, takže pokud se něco stalo, stalo se! Ale teď už to není důležité!“
Gonzalo pochopil, že mluví nejen o něm, ale i sobě. Nechtěl ale už žárlit. Věřil, že teď už bude zase všechno v pořádku. Usmáli se na sebe a objali se.

#####

O dva měsíce později

Emília seděla v časopise u svého stolu a rovnala nějaké složky. Do místnosti vešel Fernando. „Emílie, lásko moje!“ usmál se na ni a šel ji políbit. „Máš toho ještě dneska hodně?“ zeptal se, když si k ní přiklekl.
„Ne, už skoro končím!“ odvětila. „Proč se ptáš?“
Fernando chytil opěradla židle a otočil si ji k sobě. „Abys měla dost času se připravit!“ šibalsky se usmál.
„Na co?“
„Dnes večer budu mít celý byt sám pro sebe!“
„Fernando!“ zvolala překvapeně.
Fernando se k ní naklonil a začali se něžně líbat. „Chtěl bych už s tebou být, Emílie!“ řekl zamilovaně.
„To já taky!“ pousmála se.
„Takže přijdeš?“
Emília přikývla. Fernando ji ještě jednou políbil a se šťastným úsměvem odešel. Emília se nervózně usmívala. Přemýšlela, co si vezme na sebe a zesmutněla, když si uvědomila, že pro radu by si nejraději šla k Heleně.

#####

Omaira pozvala Lucase na oběd, aby se dozvěděla, co je u něj nového. Seděli u stolu v restauraci, a když dojedli, opatrně se Omaira zeptala: „A co Paloma? Je to už lepší?“
„Ne, teto, stále mě odmítá! Asi by mi to mělo vadit, ale vlastně jsem rád! Chtěl jsem to tak dlouho, aby si Paloma uvědomila, že k sobě nepatříme, ale stalo se to teprve ve chvíli, kdy jsem Lorenu nadobro ztratil. Za tři dny s Gonzalem a Danielem odjede a já už ji možná nikdy neuvidím!“ byl smutný.
„Chlapče, nesmíš se tím pořád trápit!“ soucitně ho chytla za ruku.
„Nevím, teto, mám pocit, že co mi Lorena znovu vstoupila do života, nedělám nic jiného, než že se trápím! Ale co si stěžuju, stejně si za všechno můžu sám!“
„Lucasi, vím, že to, co ti teď řeknu, bude znít asi bláznivě, obzvlášť potom, co jsem ti až donedávna říkala pravý opak, ale myslím, že by ses měl dát zase s Palomou dohromady!“
Lucas se na ni udiveně podíval. „Teto, copak jsi mě neslyšela? Nemůžu se jí ani dotknout!“
„Ale ano, slyšela! Ale možná potřebuje vědět, že ji máš pořád rád. Asi se stále trápí ztrátou Heleny a nějak neví, jak se znovu vrátit do svého života! Myslím, že by ses měl víc snažit! Oba teď potřebujete něčí lásku!“
„Máš pravdu, teto, potřebujeme něčí lásku! Ale já potřebuji Loreninu a Paloma … Já ani nevím, jestli se ještě trápí Heleninou ztrátou. Možná je v tom i něco jiného. Možná právě Helenina ztráta jí pomohla otevřít oči a zjistila, že mě vlastně nikdy nemilovala. Stejně jako já nikdy nemiloval ji!“
„Ale než se Lorena objevila, bylo vám přeci spolu dobře, ne?“
„To ano!“
„Tak se zkuste vrátit do té doby! Jistě vám to prospěje oběma!“ přesvědčovala ho. Raději mu znovu dohazovala Palomu, než aby svého synovce viděla stále utrápeného.
„Nevím, teto!“ pokroutil hlavou.
„A co vůbec tvá dcera? Zjistil ten detektiv něco nového?“
„Ne, teto, a to mě taky trápí! Už je to tolik měsíců a stále nevím, kdo je má dcera a kde žije! Ten detektiv mi říká, že je v tom případu hodně nesrovnalostí, že neustále musí pátrat po lidech, kteří s mou dcerou tehdy přišli do styku a vyptávat se na další detaily, které by ho dovedly k pravdě. Neustále mě prosí o trpělivost, ale už jsem z toho také zoufalý!“
Omaira ho objala.

#####

„Ahoj, tati,“ vešla do Albertovy kanceláře Paloma. „Máš čas? Nechceš jít na oběd?“
„Čas moc nemám, ale s tebou si na oběd moc rád zajdu!“ usmál se, vstal z křesla a šel svou dceru obejmout. Paloma od Heleniny smrti z domu moc často nevycházela, nic se jí nechtělo, s nikým skoro nemluvila, a proto když teď přišla a pozvala Alberta na oběd, byl Alberto šťastný, protože se domníval, že to snad konečně začíná překonávat. „Jsem rád, že jsi přišla!“ usmál se na ni.
Paloma se pousmála. „Kam chceš jít?“ zeptala se, ale než Alberto stačil odpovědět, vešla do jeho kanceláře Emília. „Tati, prosím tě, můžeš se mnou na chvilku? Je nějaký problém při tisku nového čísla!“
„Běž, tati, já tady počkám!“ řekla mu Paloma. Alberto ji políbil na čelo a poté s Emílií odešel. Paloma se posadila na židli a čekala. Dveře od kanceláře zůstaly pootevřené. Po chvíli na ně někdo zaklepal a vešel dovnitř. Paloma se ohlédla a zůstali na sebe s Gonzalem hledět. Od Helenina pohřbu se neviděli. Paloma vstala a pousmála se.
„Ahoj, Palomo! Jak se máš?“ zeptal se velmi opatrně.
„Jako dřív už to nikdy nebude, ale je to o něco lepší!“ odvětila. „Co ty? Jak se máš?“
„Dobře, děkuju za optání!“ usmál se. „Jen mám teď spoustu starostí kolem stěhování a tak!“
„Ty vlastně odjíždíš!“ uvědomila si vyděšeně. „A kdy?“
„Za tři dny.“
„Tak brzy? A … a … kdy se vrátíš?“
„To ještě nevím, o tom jsme s Lorenou zatím nemluvili. Uvidíme všechno časem. Třeba se nevrátíme vůbec!“
„Cože?“ zvolala šokovaně. „Ale, Gonzalo, ty se přeci musíš vrátit!“
Gonzalo na ni nechápavě hleděl.
„Musíš se vrátit, protože … protože …“
Do kanceláře se vrátil Alberto. „Gonzalo, něco jsi ode mě potřeboval?“
„Ano, Alberto, tady jsem ti jen donesl pár námětů na články, co jsem nestihl využít. Třeba se budou mému následovníkovi hodit.“
„Dobře, Gonzalo, děkuji ti!“ vzal si od něj desky. Gonzalo se rozloučil, podíval se na Palomu, která byla hodně rozhozená, a odešel.
„Palomo,“ přistoupil k ní Alberto, který si také všiml, že je najednou jiná, „je ti něco?“ zeptal se ustaraně.
„Ne, tati, všechno je v pořádku!“ pokusila se o úsměv. „Půjdeme na ten oběd,“ zvolala a společně s Albertem vyšli z kanceláře.

#####

Lorena vezla v kočárku dva a půl měsíčního Daniela. Procházela se po městě, až ji nohy zavedly před budovu školy, kam chodila Berenice. Doufala, že by ji mohla vidět a opravdu měla štěstí. Berenice zrovna ze školy vycházela a ihned si Loreny všimla. Rozběhla se k ní. „Ahoj, Loreno!“ objala ji.
„Berenice, moc ráda tě zase vidím!“ usmála se na ni.
„Já tebe taky!“ opětovala jí úsměv. „A tohle bude Daniel!“ naklonila se s úsměvem do kočárku. „Je krásný, Loreno!“
„Děkuju ti!“
„Slyšela jsem, že se budete s Gonzalem zase vracet do Bogoty!“ řekla Berenice, když se na ni podívala.
„Ano, shodli jsme se, že nám změna prostředí jen prospěje!“
„Bude se mi po tobě stýskat!“
„To mně taky!“
„Ale úplně nejvíc se bude stýskat Lucasovi!“ poznamenala vážně.
„Berenice, proč mi to říkáš?“ zarazila se.
„Já vím, asi bych neměla, ale Lucas se hrozně trápí! Moc si přál, aby byl Daniel jeho! Je teď úplně zničený! Nemám ráda, když ho takhle vidím!“
„Je mi líto, jestli se trápí, ale je to tak, jak to je! Nedá se s tím nic dělat!“ řekla Lorena vážně, i když lhostejné jí to nebylo.
„Já vím! Už jsem pochopila, že život není takový, jaký si ho člověk naplánuje! Občas mu připraví i kruté rány!“ zesmutněla.
„Máš na mysli, Helenu, viď?“ zesmutněla i Lorena. „To je mi také moc líto! Ani jsem ti nemohla popřát upřímnou soustrast! Helena byla skvělá!“
„Ano, to byla!“ souhlasně přikývla. „Ale nemyslela jsem jen tetu Helenu. Měla jsem na mysli i svou …“ znovu jí chtěla říct o své adopci, ale zazvonil jí mobil.
„Promiň, Loreno, to budu muset vzít!“ omluvila se.
„V pořádku, Berenice, ráda jsem tě viděla!“ usmála se.
„Já tebe taky,“ pousmála se a poté každá odešla jiným směrem.

#####

Silvia byla stále v kómatu. Raul se u ní po práci zastavil stejně jako každý den. Silvia už neměla žádné fyzické rány, všechny se jí zahojily. Byla zase krásná jako dřív. Jenom dál spala. Od lékařů Raul stále slýchal, že musí být trpělivý, ale že opravdu nedokážou odhadnout, kdy se vzbudí. Seděl u její postele a držel ji za ruku. Mluvil na ni tak, jako pokaždé. „Silvie, miláčku, před pár dny jsem se přestěhoval do našeho bytu. Začínám ho pomalu zařizovat,“ vyprávěl jí, „vím, že jsme se domluvili, že ho budeme zařizovat spolu, ale rozhodl jsem se, že bude lepší, aby byl zařízený, až do něj jednoho dne vstoupíš! Jako první jsem začal zařizovat Lindin pokoj. Teda spíš si ho zařizuje ona a moc ji to baví!“ usmíval se. „Violeta mi taky dost pomáhá. Přece jen jako žena a tvá matka lépe zná tvůj vkus, tak snad se ti to všechno pak bude líbit!“ pohladil ji po tváři. „Budu na tebe v našem bytě čekat, lásko! Tak dlouho, jak bude třeba! Miluju tě!“ usmál se, naklonil se k ní a políbil ji. Odtáhl se a smutně se usmál.

#####

Byl večer. Fernando a Emília spolu večeřeli u něj v bytě. Stále se přitom na sebe zamilovaně usmívali. Když dojedli, Fernando vstal od stolu a k Emílii přistoupil. Podal jí ruku. Emília se na něj nervózně podívala. Ruku mu stiskla a postavila se. Fernando chytl její obličej do dlaní a něžně ji políbil. Usmál se na ni a pohladil ji po tváři. „Pojď!“ zašeptal a zavedl ji do ložnice.
V ložnici hořely svíčky a postel byla posypána plátky růžových růží. „Fernando!“ zvolala Emília užasle.
Fernando si ji otočil k sobě a přiložil jí prst na ústa. „Už nic neříkej!“ zašeptal. Začali se něžně líbat. Fernando ji pomalu dovedl k posteli. Položili se na ni a nepřestávali se líbat. Fernando ji hladil po rameni. Pak svou rukou zamířil dolů. Začal ji hladit na břiše nejdříve přes halenku a poté zajel svou rukou i pod ni. Dál se líbali. Emília ho hladila na krku. Fernandova ruka začala mířit výš, což Emílii polekalo. „Fernando, počkej, prosím tě!“ nervózně se posadila.
„Emílie, co se děje? Udělal jsem ti něco?“ zeptal se s obavami.
„Fernando, víš, měl bys něco vědět!“ nervózně sklopila hlavu. „Víš, já jsem totiž … já jsem … já jsem ještě …“
„Panna?“ domyslel si Fernando.
Emília se zastyděla. Přikývla. „Já jsem prostě dřív nemohla, Fernando! Nešlo to! Já čekala na tebe!“ vzdychla.
Fernando se pousmál. „A za to tě miluju ještě víc, lásko!“ políbil ji. „A nemusíš se ničeho bát! Nech to všechno na mně a určitě to spolu zvládneme!“ usmál se. Políbil ji a poté si začal rozepínat knoflíčky u košile. Emília se nervózně dívala stranou. Znervózněla ještě víc, když si košili sundal. Dívala se na jeho mužnou hruď a nevěděla, co má dělat. Začali se líbat a Fernando ji znovu pomalu položil na postel. Lehl si na ni a její ruce si položil na záda. Líbali se. Emília se ho nejdříve držela trochu křečovitě, ale nakonec se přestala stydět a začala ho hladit po zádech. Postupně ze sebe svlékali jeden kus oblečením za druhým, až se spolu poprvé milovali. Pro Emílii to bylo první milování, o jakém každá žena sní.

#####

Nicolas si v kuchyni připravoval večeři. Nandával si ji na talíř, když se rozezněl zvonek. Šel otevřít, a když spatřil osobu za dveřmi, zamračil se. „Už zase ty? Co po mně ještě chceš?“
„To je mi ale přivítání!“ ušklíbla se Anita a pozvala se dovnitř.
„Anito, prosím tě, dej mi konečně pokoj!“ řekl jí naštvaně, když se zastavili v obývacím pokoji.
„Nemůžu, Nicolasi, copak nechápeš, že tě miluju!“ zvolala smutně a pověsila se mu kolem krku.
„Anito,“ odstrčil ji, „ale já nemiluju tebe a nikdy nebudu! Říkám ti to už asi po sté!“
„Jenže bys měl vědět, že já se nikdy nevzdávám!“ vítězně se usmála a svlékla si tričko.
„Anito, co si myslíš, že děláš?!“ kroutil hlavou.
Anita se usmála, strčila do něj tak, až spadl na pohovku. Skočila na něj a začala ho líbat. Nicolasovi se po chvíli podařilo dostat ji ze sebe a vstal. „Anito, mám už toho vážně dost! Nějak si konečně zapiš za uši, že s tebou nechci nic mít teď ani potom!“ rozčiloval se. „Nenávidím tě za to, že jsi zničila můj vztah s Diosmary a nesnáším to tvé neustálé pronásledování!“ Sebral ze země její tričko a hodil ho po ní. „Obleč se a konečně vypadni z mého života!“ křičel na ni.
Anita se na něj nenávistně zahleděla. Oblékla se a vstala. „Takhle si se mnou neměl jednat, Nicolasi! To ti nezapomenu! Budeš ještě litovat, že jsi mě vůbec kdy potkal!“ zakřičela na něj hystericky.
„Toho už nějakou chvíli lituju!“ odvětil jí ironicky.
„Pitomče!“ křikla vztekle a odešla.
Nicolas si oddychl. „Snad už od ní budu mít pokoj!“

#####

Violeta pozvala Raula na večeři. Ještě spolu seděli u stolu v jídelně a povídali si. Linda byla v obývacím pokoji a dívala se na televizi.
„Dnes jsem Silvii řekl, že náš byt čeká už jen na ni! Snad to slyšela!“ smutně se usmál.
„Určitě ano!“ povzbudivě na něj pohlédla. „Jistě nás všechny slyší a brzy se k nám zase vrátí!“
„Snad ano, Violeto! Chybí mi každým dnem víc a víc!“
Violeta ho pohladila po rameni, když zazvonil zvonek u dveří. „Hned jsem zpátky!“ řekla mu a šla otevřít. Za dveřmi stál Juan. „Ahoj, Violeto!“
„Ahoj, Juane!“ zvolala překvapeně.
„Můžu dál? Jen na chvíli.“
Violeta pootevřela dveře a Juan vešel dovnitř. Jako první ho spatřila Linda a hned se k němu rozeběhla. „Tati, ahoj!“ skočila mu do náruče.
„Ahoj, beruško!“ políbil ji na tvář.
Z jídelny ho uviděl Raul, a tak k nim také přišel. Mračil se.
„Přišel jsem v míru!“ řekl mu Juan okamžitě. „Jsem rád, že seš tady taky! Potřebuji mluvit s vámi oběma!“ dodal a podíval se i na Violetu.
Violeta a Raul se na sebe nechápavě zahleděli.

#####

Lucas celý den přemýšlel o tom, co mu radila Omaira. Že když se Lorena zase dala s Gonzalem dohromady, měli by si dát druhou šanci i s Palomou. Rozhodl se, že za ní zajde, aby si o tom promluvili. Stál přede dveřmi jejího pokoje.
Paloma už na sobě měla lehkou saténovou noční košili, ale před spánkem si v posteli znovu prohlížela rodinná alba, jako to dělala pokaždé od Heleniny smrti. Prohlížela si fotky z dětství, na kterých byl dost často i Gonzalo. Právě se usmívala nad fotografií ze zoologické zahrady, ve které se podle Gonzalova vyprávění všem na chvíli ztratila z dohledu a jak ji pak právě Gonzalo našel. Na té fotografii se drželi za ruce a Gonzalo jí tam zrovna něco ukazoval. Ona se ale nedívala na to, co ukazoval, ale koukala na něj a usmívala se přitom jak sluníčko.
Někdo zaklepal. „Palomo, můžu dál?“ ozval se za dveřmi Lucas.
Paloma znervózněla. Zavřela album, přikryla se dekou, jako by se před Lucasem styděla, a pak řekla, že může vstoupit.
„Neruším tě?“ zeptal se, když vešel dovnitř.
„Ne, nerušíš! Děje se něco?“
Lucas si přisedl k ní a pousmál se. „Jak se cítíš, Palomo?“
„Nevím, asi už trochu lépe!“
„Vypadáš už i lépe! Už nejsi tolik smutná!“
Paloma se pokusila o úsměv. „Proč jsi vlastně přišel?“
„Palomo, chtěl bych se tě zeptat,“ chytil ji za ruku, ale ona se odtáhla. Nechal to být a pokračoval. „Lorena a Gonzalo nám brzy zmizí ze života, takže bychom se možná mohli pokusit, aby naše manželství bylo konečně takové, jaké mělo být od začátku. Abychom byli muž a žena, kteří si jsou vzájemně oporou a jsou spolu v dobrém i zlém.“
Paloma na něj překvapeně hleděla.
„Chtěla bys to? Abychom taky začali znovu?“ zeptal se vážně.
Paloma nevěděla, co říct.