„Lucasi, zaskočil si mě!“ zvolala Paloma šokovaně.
„Já vím a samozřejmě tě nechci do ničeho nutit, jen jsem si myslel, že bys to třeba chtěla!“ vysvětlil jí Lucas. „Teď by byla příležitost naše manželství změnit. Sice mě teď odmítáš, ale to přikládám smutku z Heleniny ztráty a chápu to. Ale jinak si přece vždycky chtěla, abychom byli spolu!“ řekl vážně a pohladil ji po tváři. Paloma na něj zmateně hleděla. Lucas si ji opatrně přitáhl k sobě, naklonil se k ní a políbil ji. Paloma měla otevřené oči, zatímco ji líbal, ale po chvíli oči zavřela a polibky mu opětovala. Najednou se jí ale v mysli zjevila představa, že je tam s ní Gonzalo a že je to právě on, kdo ji líbá. To ji vylekalo a odtáhla se. „Ne, Lucasi, nech mě být!“ odstrčila ho a vstala z postele.
„Palomo, jestli jsem ti ublížil, omlouvám se!“ řekl jí, když se k ní postavil.
„Lucasi, já ti to nedokážu vysvětlit, ale já s tebou teď nechci být!“ chvěl se jí hlas.
„Teď ne? Takže v budoucnu budeš chtít?“
„Já nevím, Lucasi, já nevím, neptej se mě na to, prosím!“ byla zoufalá. „Jsem hrozně zmatená! A navíc…“
„Co?“
„Vždyť jsi ode mě chtěl tolikrát odejít! Zůstal si se mnou jen kvůli…“ zastyděla se, když si vzpomněla na svou lež o svém údajném pokusu o sebevraždu. „Tak proč teď najednou chceš něco v našem manželství napravovat?“ nechápala.
„Já bych to udělal hlavně kvůli tobě! Abys byla zase šťastná!“ odvětil jí upřímně.
„Jenže já už vím, Lucasi, že takhle to nejde! Pokud má mít nějaký vztah šanci, musejí ho chtít oba!“ podotkla vážně.
Lucas na ni překvapeně hleděl. Nikdy by nečekal, že něco takového řekne.
„Lucasi,“ oslovila ho zamyšleně, „proč teda vlastně jsme ještě spolu?“
Lucas byl z jejích slov v ještě větším šoku.

#####

Violeta poslala Lindu do koupelny a s Juanem a Raulem se usadili v obývacím pokoji. Juan seděl v křesle, Violeta s Raulem na pohovce naproti němu.
„Znovu opakuji, že jsem přišel v míru,“ začal Juan. „Přišel jsem vám říct, že už jsem pro sebe a Lindu sehnal jeden menší byt, kam ji budu brát, když bude u mě. Tím tak dodržím Silviino přání, aby se nevídala s Penelope a zároveň ji tak budu moct hlídat mnohem častěji, jak jen to bude třeba, a jak mi to čas dovolí! A zároveň jsem přišel také proto, abychom se pokusili zakopat válečnou sekeru!“ Violeta a Raul se na sebe šokovaně podívali a poté zpátky na Juana. „Chápu, že tohle byste ode mě nečekali,“ pokračoval, „ale poslední dva měsíce jsem nepřemýšlel o ničem jiném, než o Lindě a o tom, jak moc jí teď musí Silvia chybět. A že to poslední, co potřebuje, by byly naše neustálé hádky. Jsme teď všichni v hodně složité situaci, tak proč si ji ještě víc komplikovat. Naopak bychom se měli snažit spolu vycházet!“
„Juane, jsem opravdu překvapená, že tohle říkáš!“ zvolala Violeta.
Juan chápavě přikývl a podíval se na Raula. „Raule, už jsem pochopil, že se Silvií mě spojuje už pouze Linda, nic víc,“ řekl vážně, „vím, že Silvia miluje tebe a jsem vlastně rád, že byla zase šťastná a zase bude, až se probudí!“ dodal a myslel to opravdu upřímně. V posledních měsících také často vzpomínal na poslední rozhovor se Silvií, kdy mu došlo, že tehdy ji nadobro ztratil. I když dal přednost Penelope, stále Silvii podvědomě miloval, ale tehdy pochopil, že by mu jeho zradu stejně nikdy nedokázala odpustit.
„Myslíš to vážně, Juane? Není to jen nějaká tvoje hra?“ byl ještě Raul trochu nedůvěřivý.
„Ne, Raule, myslím to opravdu vážně! Je mi jasné, že z nás dvou nikdy přátelé nebudou, ale kvůli Lindě, i kvůli Silvii bych byl rád, kdybychom spolu vycházeli alespoň v mezích slušného chování!“
Raul se zamyslel a pak se postavil. „Přijímám!“ řekl a podal mu ruku.
Juan se také postavil a ruku mu stiskl. Pousmáli se na sebe a Violeta byla za tuto chvíli velmi vděčná.

#####

Byl další den ráno. Emília se probouzela ve Fernandově posteli. Šmátrala rukou po druhé straně postele, ale Fernando tam nebyl. Rozespale se posadila na posteli a zavolala: „Fernando, jsi tady?“
V tom do pokoje Fernando vešel s podnosem v rukou. „Dobré ráno, má lásko! Připravil jsem ti snídani do postele!“ usmál se, podnos dal Emílii na klín, přisedl si k ní a políbil ji.
„Lásko, ty jsi úžasný! A jsou tu mé nejoblíbenější dobroty!“ s úsměvem se rozhlížela po podnose.
„Protože vím, co máš nejradši!“ pohladil ji po tváři. „I když jsem byl dlouho slepý a neviděl jsem, co ke mně cítíš, vždycky jsem tak nějak podvědomě na tebe dával pozor a všímal si všeho, co je pro tebe důležité, nebo co máš ráda!“ usmál se.
Emília se šťastně usmála. „Miluju tě, Fernando! A děkuju ti za tu nejkrásnější noc mého života!“
„Taky tě miluju!“ Usmáli se na sebe a něžně se políbili. „A teď už se do té snídaně pusť, když mi to dalo takovou práci!“ rozesmál se.
Emília ho se smíchem ještě jednou políbila a dala se do snídaně.

#####

Lorena byla s Danielem na procházce v parku. Když ho v kočárku uspala, sedla si na lavičku a začetla se do časopisu. Po chvilce si k ní na lavičku někdo přisedl. Odtrhla zrak od časopisu a ohlédla se. Usmála se. „Jéé, Franco, kde se tu bereš?“ Než jí Franco nějak odpověděl, doběhla k nim Mariela. „Franco, co jsi to udělal? Nesmíš mi takhle utíkat!“ zlobila se. „Promiňte, paní, že vás vyrušil!“ omlouvala se Loreně.
„Ale Franco mě vůbec nerušil! Navíc my se známe, viď, Franco?“ mrkla na něj.
Franco přikývl.
„Prosím?“ nechápala Mariela.
„Vy asi budete jeho matka. Mariela, že?“ usmála se Lorena, když se před ní postavila. „Já jsem Lorena Reyesová, sestra Eduarda,“ představila se a podala jí ruku, „s Francem jsem se poznala, když ho Eduardo hlídal,“ vysvětlila.
Mariela se usmála. „Mariela Batistová, moc mě těší!“ stiskla jí ruku. „Nicolas mi vlastně tehdy říkal, že jste u Eduarda byli, když si pro Franca přišel. A že vás i vašeho manžela zná, že spolu pracujete!“
„Ano, s Nicolasem se známe, svět je malý!“ zasmála se Lorena. „A vlastně i teď, když jsme se potkaly i my dvě!“ usmála se.
„Ano, to je pravda!“ usmála se Mariela. „A to bude Daniel, že?“ podívala se na kočárek. „Můžu se na něj podívat?“
„Samozřejmě,“ usmála se Lorena. Obě se naklonily nad kočárek, ale hned se ozval Franco: „Já chci taky vidět mimi!“ Obě se rozesmály. Mariela vzala Franca do náruče a všichni se podívali na Daniela. „Máte krásného syna!“ řekla Mariela.
„Vy také!“ odvětila jí Lorena.
Usmály se na sebe a Mariela poté řekla: „No, my už budeme muset jít. Ale ráda jsem vás poznala, Loreno!“
„Já vás taky, Marielo!“ Znovu se na sebe usmály a Mariela se dala k odchodu. Franco Loreně mával a Lorena jemu s úsměvem také. Přitom přemýšlela nad tím, že by se Mariela k Eduardovi velmi hodila.

#####

Violeta dovezla Lindu do školy a poté se sešla s Pedrem v jedné kavárně. Potřebovala mu říct, čím ji a Raula včera večer Juan překvapil.
„Nikdy bych to od něj nečekala! Potom, co Silvii provedl a jak se k ní hrozně choval i po rozvodu, tak bych si nepomyslela, že jednou bude mluvit tak rozumně!“
„Víš, já si myslím, že ta Silviina nehoda s ním taky hodně zamávala. A možná že i kvůli tomu si uvědomil, že byla nejspíš chyba, že ji vůbec kdy opustil. Teď ví, že čas se nedá vrátit zpátky, a tak chce svou chybu aspoň napravit tím, že dál nebude dělat Silvii naschvály, ale začne se konečně chovat jako pravý otec a začne i vycházet s těmi, které má Silvia ráda.“
„Asi to tak opravdu je, taky mě to totiž napadlo!“ přikývla Violeta. „Takže teď už jen zbývá, aby se Silvia probudila, a bude zase všechno jako dřív!“ vzdychla smutně.
„Už brzy se jistě probudí!“ povzbuzoval ji Pedro a chytil ji za ruku.
Violeta se na něj usmála a políbila ho.
„Violeto, chtěl bych ti něco navrhnout.“
„Ano?“
„Lorena a Gonzalo pozítří odjíždějí a já nechci zůstat v jejich bytě sám. Navíc, když Linda u tebe zrovna nebude, budeš ve svém bytě taky sama. A tak mě napadlo, co bys řekla tomu, kdybych se k tobě nastěhoval?“
Violeta se pousmála. „Řekla bych to, že mě to taky napadlo!“
„Takže je to ano?“ usmál se.
Violeta přikývla a oba se dlouze políbili.

#####

Gonzalo si o polední pauze zašel na oběd do nedaleké restaurace. Právě od něj odcházel číšník s objednávkou, když k němu přistoupila Paloma. „Ahoj, Gonzalo!“ pousmála se.
„Palomo!“ zvolal překvapeně.
„Můžu si na chvíli přisednout?“
„Samozřejmě!“ odvětil Gonzalo okamžitě, vstal a jako gentleman jí odsunul židli, aby se mohla posadit.
„Děkuji ti!“ usmála se na něj.
„Vypadáš už mnohem líp!“ podotkl, když se posadil.
„Prosím?“
„Jéé, to asi vyznělo blbě, viď!“ uvědomil si se smíchem. „Myslel jsem to tak, že už se usmíváš, že už nejsi tak smutná, to je dobře!“ usmál se. „Jinak samozřejmě vždycky vypadáš výborně, vždycky jsi moc krásná!“ zalichotil jí a v tom si uvědomil, že to řekl nahlas. „Jo, tak to se asi taky nehodilo ti říkat!“ zarazil se.
„Ne, Gonzalo, děkuju ti, že jsi to řekl!“ usmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval. „Co tu vlastně děláš?“
„Mám tu schůzku s Freddym. A když jsem tě tu uviděla, řekla jsem si, že tu na něj počkám s tebou. Jestli ti to teda nevadí?“
„Ne, určitě mi to nevadí!“ usmál se a začali se spolu bavit o všem možném. Neustále se něčemu smáli a oba se cítili s tím druhým velmi dobře.
„Jsem opravdu rád, že se zase směješ!“ usmál se Gonzalo.
„To jen díky tobě!“ odvětila mu Paloma vážně. Dlouze se na sebe zadívali. Začali se k sobě trhavě přibližovat. Už se skoro políbili, když k nim přišel Freddy. „Holubičko, Gonzalo, co vy tady spolu?“ chichotal se.
Paloma na něj vrhla naštvaný pohled, že je vyrušil. Gonzalovi začal zvonit mobil. „Promiňte,“ omluvil se, když se podíval na displej, „to musím vzít,“ vstal od stolu a šel si hovor vyřídit ven. Paloma se za ním zasněně dívala.
„Holubičko, šálil mě zrak, nebo byste se políbili, kdybych nepřišel?“ zeptal se Freddy, když se posadil na poslední volnou židli.
Paloma se na něj zamračila. „Co to prosím tě, povídáš, Freddy?“ vyštěkla na něj, jak bývalo jejím zvykem, ale pak si uvědomila, že taková už není. „Promiň, Freddy, nevím, co jsem ti chtěla namluvit! Ano, políbili bychom se. A já jsem moc chtěla, aby se to stalo!“ vzdychla.
Freddy nevěřícně pokroutil hlavou. „To je ale ironie! Ještě před pár měsíci jsi chtěla, aby ti Gonzalo zmizel ze života a teď, když se to blíží, přála by sis pravý opak, viď?“
Paloma si na něco vzpomněla.
„Dobře, přesně tak jsem to myslel,“ říkal Gonzalo do telefonu, když se mu Paloma postavila do cesty. „To si ze mě děláš srandu?!“ vyštěkla na něj.
„Raule, promiň, zavolám ti za chvíli. Přepadla mě totiž jedna hysterka! … Ano, přesně ta! … Dobře, ahoj!“ Gonzalo ukončil hovor a ironicky se na Palomu usmál. „Tentokrát máme co za problém?“ zeptal se.
„Problém? Ty jsi můj problém! To mě sleduješ, nebo co?“
„Prosím?“ nechápal Gonzalo.
„Ahoj, Gonzalo,“ pozdravil ho Freddy, který mezitím přišel.
„Ahoj,“ bylo jediné, co mu Gonzalo stačil říct, protože pak Paloma spustila. „Co kdyby ses mi už konečně přestal plést do cesty! Kamkoliv se hnu, tak seš ty!“
„Promiň, Palomo, ale právě teď ses mi připletla do cesty ty!“
„To je fakt!“ poznamenal Freddy, za což ho Paloma zpražila pohledem, tak už byl raději zticha.
„Já tě tak nenávidím! Nejradši bych tě vymazala ze světa!“ křičela na Gonzala.
„Palomo, opakuješ se. Už to začíná být nudné!“
„A budu se opakovat tak dlouho, dokud nedocílím toho, abych se tě zbavila! Já jen doufám, že to dítě, co čeká ta tvoje povedená manželka, bude tvoje a že pak třeba všichni vypadnete a já už vás nikdy neuvidím!“ křičela nenávistně.
„Třeba se ti to splní!“ odvětil jí Gonzalo vážně a odešel.

Paloma by se nyní nejradši neviděla. Tehdy si to přivolala a nyní by to nejradši všechno odvolala. Nechtěla o Gonzala přijít, ale stále nechápala proč. Na Freddyho poznámku už ani nestihla reagovat, protože se k nim Gonzalo vrátil. „Tak se naobědváme všichni tři spolu, ne?“ navrhl.
„Já jsem pro!“ zasmál se Freddy. Paloma také souhlasně přikývla. Gonzalo zavolal na číšníka, aby jim donesl ještě dva jídelní lístky a Paloma z něj nemohla spustit oči.

#####

Eduardo byl v hračkářství a snažil se vybrat dárek na rozloučenou pro Daniela. Ale moc si nevěděl rady, co vybrat. Z přemýšlení ho vyrušilo zvonění mobilu. Ani se nepodíval, kdo mu volá a hovor přijal. Na druhé straně se ozval ženský hlas: „Podívej se ven!“ Eduardo okamžitě poznal hlas Penelope. Podíval se ven a viděl ji stát v protějším obchodě s oblečením. „Pojď za mnou!“ dodala chtivě a hovor ukončila. Eduardo ji zcela hypnotizujícím pohledem pozoroval a šel za ní. Když vešel do obchodu, Penelope už stála v zadní části obchodu a mířila ke kabinkám. Eduardo k nim došel a Penelope s provokativním výrazem vlezla do té největší úplně vzadu. Eduardo vešel za ní, a jakmile za sebou zatáhl závěs, Penelope se na něj vrhla a začala ho vášnivě líbat. Eduardo její polibky opětoval. „Ty jsi prostě šílená!“ říkal jí mezi polibky.
„A právě proto po mně tak šílíš!“ rozesmála se. Strčila do něj, až se Eduardo posadil na lavičku. Penelope se mu posadila na klín a znovu se začali vášnivě líbat. Eduardo jí svlékl halenku, ona jemu rozepínala knoflíky u košile. Nakonec se spolu v kabince vášnivě milovali.

#####

Emília přišla domů. Se šťastným úsměvem se posadila v hale na pohovku a vzpomínala na včerejší noc s Fernandem a vůbec i na celý dnešní den. Po snídani jeli společně do práce, kde na sebe každou chvíli naráželi a jejich zamilovanost byla vidět na kilometry daleko. Emília zavřela oči a v mysli si znovu přehrávala každou společnou chvíli s Fernandem. Z myšlenek ji vyrušil až někdo, kdo si vedle ní přisedl. Otevřela oči a uviděla Diosmary.
„Emílie, záříš jako sluníčko. Copak se ti stalo?“ vyzvídala Diosmary.
„To nic, Diosmary. Prostě jen se mi dnes dařilo v práci,“ vymýšlela si.
„Jasně, tomu tak věřím! A aby se ti dnes lépe dařilo v práci, tak si kvůli tomu ani nespala doma, viď?“ dobírala si ji.
„Diosmary, ty víš…?“
„…že jsi nespala doma? Ano, neuniklo mi to!“ zasmála se. „Ale neboj, naši to nepostřehli. I když co by se vlastně stalo? Vždyť jsi dospělá!“
„Diosmary, víš, já…“
„V pořádku, Emílie, nic mi nemusíš vysvětlovat! Je mi jasné, kde jsi byla! … A s kým!“
Emília se zastyděla. „Diosmary, je mi to trapné!“
„A proč? Kvůli mé minulosti s Fernandem? To už je tak dávno, že už si to ani nepamatuji! Já jsem hlavně ráda, že jsi konečně šťastná!“ usmála se.
„Ano, jsem!“ usmála se nakonec i Emília. „A byla bych ráda, kdybys byla zase i ty! Ty a Nicolas…“
„Já a Nicolas, to už je taky minulost!“ řekla smutně. „Pochopila jsem, že jsem neznala jeho, ani Anitu! V obou jsem se hrozně zklamala!“
„Je mi to moc líto, Diosmary!“ zakroutila Emília smutně hlavou a svou starší sestru pevně objala. Diosmary její objetí opětovala a byla moc smutná.

#####

Marcelo se rozhodl jít za Albertem a pokusit se z něj dostat nějak víc informací o tom, co má společného se svou bývalou asistentkou. Alberto zrovna vyšel ze své kanceláře na chodbu časopisu, kde se s Marcelem srazili. „Ahoj, Alberto, měl bys na mě, prosím, čas? Nezajdeme do té restaurace naproti? Potřebuji s tebou něco nutně probrat!“
„Dobře, můžeme!“ odvětil Alberto. V tom kolem procházel Nicolas a Alberto ho zastavil. „Nicolasi, prosím tě, jak jsi na tom s tím článkem?“
„Už mi chybí jen závěr. Během tak půl hodinky vám ho pošlu ke kontrole!“ odvětil mu Nicolas.
Než Alberto zareagoval, prošel kolem nich Gonzalo, který se chystal domů. Se všemi se rozloučil, oni mu pokynuli na pozdrav, a než došel k výtahu, ještě se otočil a na Nicolase zavolal: „Jo a, Nicolasi, pozdravuj Marielu s Francem!“
Když to Alberto uslyšel, zbledl. Marcelo zpozorněl, Albertův výraz mu neunikl. „Marcelo, počkej ještě chvíli, prosím. Musím ještě rychle něco probrat s Nicolasem!“ řekl Alberto a dostrkal Nicolase do své kanceláře. Marcelo rád počkal, ale nečekal na chodbě, jak si Alberto myslel. Jakmile s Nicolasem zmizeli v jeho kanceláři, Marcelo vešel do místnosti před Albertovou kanceláří, kde normálně sedává Emília. Přistoupil ke dveřím kanceláře a pozorně naslouchal, co se za nimi odehrává.
„Nicolasi, co to má znamenat? Odkud zná Gonzalo Marielu s Francem?“ křičel rozčíleně.
„Pane Fuentesi, to byla hrozná náhoda. Gonzalův švagr totiž bydlí v bytě naproti nám. A když ho před časem i s Lorenou a jejím otcem přišli navštívit, tak zrovna Franca hlídal. Já pak Franca vyzvedával, a tak jsme se sešli!“
„Ne, to není možné!“ kroutil Alberto zoufale hlavou.
„Oni samozřejmě nic netuší, nemusíte se bát!“
„Jak se nemám bát?“ křičel.
„Pane Fuentesi, oni nejsou jasnovidci! Nikdy by je nenapadlo, že to vy jste otcem Franca!“
Alberto se dál rozčiloval a Marcelo, který vše za dveřmi slyšel, byl v šoku. Nakonec se vrátil zpátky na chodbu a přemýšlel, jak s touhle informací naloží. ,Já jsem to věděl! Věděl jsem, že před Camilou něco tajíš! Ale nevěděl jsem, že jsi až takový parchant!‘ pomyslel si nenávistně.

#####

Byl večer. Lorena uspala Daniela a poté si začala balit své věci, aby nenechávala všechno na poslední chvíli. Zrovna dávala do krabic nádobí z kuchyně, když jí zazvonil mobil. Podívala se na displej, usmála se a hovor přijala. „Ahoj, bráško!“
„Ahoj, sestřičko! Co děláš?“ zeptal se Eduardo, který se válel doma před televizí.
„Zrovna jsem začala balit. Nechceš mi přijet pomoct?“
„Balit? Hm, upřímně jsem rád, že už jsem se tohohle na chvíli zbavil!“ zasmál se.
„Myslela jsem si to!“ rozesmála se.
„A copak ti nepřijede pomoct Gonzalo?“
„On taky musí balit u sebe, víš?“
„No jo, vy vlastně ještě máte ty dva byty!“ smál se.
„Hlavně, že se bavíš!“ ušklíbla se Lorena. „A co si dneska dělal?“
Eduardo si vzpomněl na chvíle s Penelope. Spokojeně se usmál. „Ale ani nic zvláštního!“ odvětil. „A co ty?“
„Já byla ráno na procházce s Danielem a potkala jsem tvou sousedku!“
„Marielu?“ zvolal překvapeně.
„Ano, Franco mě uviděl, přiběhl ke mně, a tak jsme se seznámily,“ vysvětlila. „Mimochodem, je moc hezká!“
„Ano, to je!“ zasněně se usmál, aniž by si to uvědomil.
„Hned jsem si říkala, že byste se k sobě hodili!“
„Hele, Loreno, nech si toho, jo?“
„Čeho?“ dělala nechápavou.
„Ze mě nikdy nebude rodinný typ, smiř se s tím!“
„Vždyť já nic neříkám, jen jsem to tak podotkla!“ usmívala se.
„Je mi to jasný!“ smál se. „No nic, nebudu tě v tom balení dál rušit. Jen jsem tě chtěl pozdravit! Dobrou!“
„Dobrou!“ rozesmála se a hovor ukončila. Podívala se na displej a všimla si, že jí přišla zpráva. Byla od Lucase. „Jsem zase za dveřmi!“ Znervózněla, ale šla otevřít. Když dveře otevřela, mlčky na sebe hleděli. Lucas vešel dovnitř. Lorena zavřela dveře. Postavili se proti sobě. Stále mlčeli. Oba byli hodně nervózní. Lucas k ní přistoupil blíž a pohladil ji po tváři. Lorena zavřela oči a vychutnávala si jeho doteky. Brzy ale oči otevřela a zeptala se: „Proč nic neříkáš?“
„Protože mám strach, že mě zase odmítneš!“ zašeptal. Přistoupil k ní ještě blíž a chytil její obličej do dlaní.
„Lucasi!“ vzdychla.

„Loreno, vím, že odjedeš a že se s Gonzalem pokusíte napravit vaše manželství. A vím, že to, co po tobě teď budu chtít, je troufalé, ale nemůžu si pomoct! Potřebuji s tebou být! Potřebuji noc na rozloučenou! Potřebuji na něco vzpomínat, z něčeho dál žít!“ toužebně jí šeptal do ucha a svou tváří hladil tu její. Lorena se celá chvěla. Nakonec vyhledali své rty a začali se líbat.