Lorena a Lucas se vášnivě líbali. Lucas jí svlékl košili, pod kterou měla ještě krátké tílko. Když jí ho začal vyhrnovat, najednou si Lorena uvědomila, co se děje a odstrčila ho. „Lucasi, ty ses úplně zbláznil!“ zvolala šokovaně a postavila se k němu zády. „To přeci nemůžeme!“
„A proč ne?“ přitáhl si ji k sobě. „Já miluju tebe, ty miluješ mě! A já strašně moc toužím potom být zase s tebou!“ vzdychl.
„Lucasi, ty přeci víš, proč to nejde!“ kroutila zoufale hlavou.
„Loreno, já vím, že osud se postavil znovu proti nám, ale já tě žádám jen o jednu noc! O jednu noc na rozloučenou!“
„Lucasi, já to nemůžu Gonzalovi podruhé udělat! Nemůžu mu znovu ublížit!“
„Ale Gonzalo se o tom nikdy nemusí dozvědět!“
„A Paloma?“
„Palomě, té by to možná v téhle chvíli bylo i jedno, kdyby to věděla!“
Lorena na něj nechápavě hleděla.
„Od doby, co Helena zemřela, se hrozně změnila. Nechce se mnou být, odmítá mě, skoro se mnou nekomunikuje. Už jsme jako dva cizí lidé, co vedle sebe žijí pod jednou střechou!“
„Ale mezi mnou a Gonzalem je to jiné! Miluju ho!“
„Já ti to věřím! Ale stejně tak vím, že ho miluješ jinak, než mě! Mám pravdu, přiznej to!“
Lorena nakonec s vyčítavým pohledem přikývla.
„Lásko moje, tak se, prosím, nebraň! Netuším, jak dlouho zase budeme muset bez sebe být, ale dopřej nám tuhle chvíli plnou lásky! Poslechni hlas svého srdce, který volá moje jméno!“ přesvědčoval ji se smutným pohledem.
Lorena na něj zoufale hleděla, nevěděla, co má říct nebo dělat. Lucas její dlouhé mlčení přerušil polibkem, který mu Lorena ihned opětovala. Po chvíli ho od sebe ale znovu odstrčila. „Ne, Lucasi, to prostě nemůžu!“ zalesklo se jí v očích.
Lucas smutně sklopil hlavu a odešel.
Lorena zavzlykala. Hlavou se jí znovu honila všechna Lucasova slova a po pár vteřinách se rozběhla ke dveřím, aby ho zastavila. Nemusela. Když dveře od bytu otevřela, Lucas stál za nimi a hleděl na ni. Doufal, že si to třeba ještě Lorena rozmyslí, a tak se rozhodl chvíli počkat. Dlouze se na sebe zadívali, padli si do náruče a začali se znovu vášnivě líbat. Lucas zabouchl dveře a cestou do obývacího pokoje ze sebe strhli jeho sako a košili a její tílko. Než padli na pohovku, Lucas jí rozepnul podprsenku.

O něco později už byli oba nazí a na pohovce se spolu vášnivě milovali. Jejich ruce a nohy se proplétaly, mezi polibky si neustále vyznávali lásku.

O další chvíli později spolu leželi v objetí a se šťastným úsměvem oddychovali.
„Děkuju ti, lásko! Miluju tě!“ řekl Lucas.
„Taky tě miluju!“ usmála se Lorena. Podívali se na sebe a začali se něžně líbat. Po chvíli je vyrušil Danielův pláč. „Promiň,“ omluvila se a odešla do vedlejšího pokoje.
Lucas vstal, ze země sebral své kalhoty a oblékl si je. Posbíral zbytek svého oblečení a rychle zmizel. Když se na chodbě dooblékal, myslel na to, že musel odejít takto rychle bez nějakého slova rozloučení, protože jinak by odejít nedokázal.

Když se Lorena vrátila do obývacího pokoje a Lucas byl pryč, zesmutněla. Poté si ale pomyslela, že takovýmto odchodem udělal Lucas to nejlepší, co mohl. Nevěděla by, jestli by ho dokázala pustit po tom, co se mezi nimi stalo.

#####

Byl další den. Emília vycházela z banky, kde byla zařídit něco pro časopis. Blížila se ke svému autu, když si všimla, že proti ní jde Anita. Ta si jí také všimla a usmála se na ni. „Ahoj, Emílie, dlouho jsme se neviděly! Jsem ráda, že jsme se potkaly!“
„Já bohužel nemůžu říct to samé!“ zamračila se Emília.
„Proč?“ tvářila se Anita nevinně.
„To se mě ptáš jako vážně? Já moc dobře vím, co všechno si provedla Diosmary! Jak si jí ublížila! To ti ze sebe není zle?“
„Emílie, víš co, radím ti, aby ses nepletla do věcí, do kterých ti nic není!“ hrozila jí.
„To se tedy budu plést, protože je mi do toho hodně! Diosmary je má sestra a mě bolí ji vidět, jak se trápí! Jak si jí to mohla udělat? A vůbec, jak si jí mohla potom říct všechny ty hrozné věci, které nejsou pravda! Diosmary se nad tebe přece nikdy nepovyšovala! Měla tě ráda a udělala by pro tebe cokoliv!“ kroutila nechápavě hlavou.
„To si myslíš ty! Realita byla ale jiná!“
„Víš, co si opravdu myslím?“ zeptala se a hned si odpověděla. „Že ty si jí jednoduše vždycky všechno záviděla! Ale teď se tváříš, jako že ti snad nějak ubližovala, aby se ona cítila vinná a ty si byla za tu nevinnou chudinku!“
Anita se rozesmála. „Zrovna od tebe to sedí, Emílie! Copak ty si jí taky nezáviděla Fernanda, hm?“
„Ano, záviděla, to klidně přiznám! Ale já na rozdíl od tebe bych jí nikdy neublížila tím, že bych s Fernandem něco za jejími zády měla, jako ty s Nicolasem!“
„Hm, Emílie, ty mi teda dáváš!“ vysmívala se jí. „Co chodíš s Fernandem, tak je z tebe teď velká hrdinka, co brání ostatní? Nesnaž se, Emílie, to k tobě nesedí! K tobě spíš sedí ta nevinná chudinka, kterou přisuzuješ mně!“
Emília nechápala, jak Anitě mohli všichni tak slepě věřit. „Proč já s tebou vůbec ztrácím čas? Jsi pěkná potvora!“ zvolala zhnuseně a došla ke svému autu.
Anita ji sledovala, jak nastupuje do auta, a jak poté odjíždí a vítězně se přitom usmívala. „Takže já jsem podle tebe potvora? Fajn, jak myslíš! Když už jsem ublížila Diosmary, můžu klidně ublížit i tobě!“

#####

Mariela utírala prach v obývacím pokoji. Franco seděl na pohovce a díval se v televizi na pohádku. „Mami, pojď se taky koukat!“ volal na ni.
„Hned, miláčku, ještě utřu tady tu skříň!“ odvětila mu Mariela a došla ke skříni, kde bylo v rámečku několik Francových fotek. Při utírání prachu zavadila o štos papírů, které vyčnívaly z dolní části skříně. Všechny spadly na zem a rozházely se. „Tak to se mi povedlo!“ vzdychla, sehnula se a začala je sbírat. Všechno to byly Francovy výkresy, které poctivě schovávala. Nikdy žádný nevyhodila. Při skládání na hromadu ale najednou narazila na výkres, který Franco určitě nemaloval. Byla na něm ona. Byl to její portrét. Šokovaně na něj hleděla. Výkres vzala a přisedla si ke svému synovi. „Franco, kdo tohle kreslil?“ zeptala se.
Franco se jedním okem podíval a řekl: „Stlejda!“
„Strejda? A jaký strejda? Nicolas?“
„Ne, stlejda Edo!“
„Edo? Myslíš Eduardo?“
Franco přikývl a dál se věnoval sledování pohádky.
Mariela se znovu zadívala na svůj portrét a vůbec to nechápala.

#####

Berenice vycházela ze školy a překvapeně se usmála, když na parkovišti uviděla Lucase. Přiběhla k němu a políbila ho na tvář. „Lucasi, co tu děláš?“
„Napadlo mě, že tě vyzvednu ze školy a na něco dobrého tě pozvu!“ usmíval se. Po noci s Lorenou měl výbornou náladu. I když věděl, že mu to dlouho nevydrží, když nebude moci Lorenu pravidelně vídat. Ale v téhle chvíli z té krásné noci žil.
„Pozvání od tebe určitě neodmítnu!“ rozesmála se. Lucas se na ni usmál, otevřel jí dveře od auta a Berenice nastoupila. Když nastoupil i Lucas, Berenice poznamenala: „Ráda vidím, že se zase směješ! Co se stalo?“
„Jednoho dne ti to třeba prozradím!“
„Kdybych nevěděla, že Lorena zítra odjíždí, myslela bych si, že za tvou dobrou náladu může ona!“
Lucas odvrátil svůj pohled, aby na něm nepoznala, že se přesně trefila. „Tak kam vyrazíme? Do restaurace, do cukrárny nebo kam chceš?“ snažil se změnit téma.
Berenice se pousmála. Pochopila, že měla pravdu, ale nehodlala se dál vyptávat. Věděla, že jí potom vlastně nic není. Nikdy nechápala proč, ale od chvíle co poznala Lorenu a co se dozvěděla o její minulosti s Lucasem, tak nějak chtěla, aby byli ti dva spolu. „Já nevím, něco vyber! Překvap mě!“ usmála se.
Lucas jí úsměv opětoval, nastartoval a odjeli pryč.

#####

Fernando a Emília spolu seděli na obědě v jedné restauraci. Emília byla smutná z rozhovoru s Anitou. Fernandovi to ale říct nemohla, protože on stále netušil, co mezi Diosmary a Nicolasem bylo, takže by nechápal, proč Diosmary musela před Anitou hájit. „Emílie, miláčku, na co myslíš? Proč jsi tak smutná?“ zeptal se ustaraně. Chytil ji za bradu, aby se na něj podívala.
„To nic, miláčku! Nedělej si starosti!“ odvětila mu Emília a pousmála se.
K jejich stolu přišla servírka. „Bylo vše v pořádku?“ zeptala se a vzala si od nich prázdné talíře.
„Ano, bylo to vynikající, děkujeme!“ odvětil jí Fernando.
„Budete si ještě něco přát?“
Fernando se podíval na Emílii, která zakroutila hlavou. „Zatím ne, kdyžtak vás zavoláme, děkujeme!“ dodal a servírka s pokývnutím hlavy odešla. „Emílie, vážně tě nic netrápí?“ zeptal se znovu.
„Ne, Fernando!“ pohladila ho po tváři a usmála se. „Jak by mohlo, když už nejsem sama! Mám tebe!“ dodala zamilovaně.
Fernando jí úsměv opětoval a začali se něžně líbat.

#####

Mariela sledovala s Francem pohádku, ale po očku sledovala svůj portrét, který položila na konferenční stolek. Nechápala, proč to Eduardo nakreslil. Již brzy jí ale měl odpovědět. Zrovna zazvonil zvonek u dveří. „Franco, hezky se koukej, hned jsem zpátky!“ políbila ho na vlasy a šla otevřít. Za dveřmi nestál nikdo jiný, než Eduardo. „Ahoj,“ překvapeně se usmála.
„Ahoj, Marielo, promiň, že ruším. Je Nicolas doma?“
„Ne, ještě nepřišel z práce. Potřebuješ něco?“
„No mně právě přivezli novou skříň a potřeboval bych ji pomoct přestěhovat!“
„Aha, tak já mu řeknu, aby se u tebe stavil, až přijde.“
„Díky, Marielo, to budeš hodná!“ usmál se a chtěl odejít. Mariela ho ale ještě zastavila. „Eduardo, počkej ještě, prosím! Potřebuju se tě na něco zeptat!“
„Ano?“
„Hned jsem tu,“ odvětila a odešla. O pár vteřin později se vrátila a Eduardovi ukázala svůj portrét. „To jsi nakreslil ty?“ zeptala se.
Eduardo byl v šoku. Úplně na něj zapomněl. Ale ihned si uvědomil, jak se k Mariele dostal. Tehdy, jak hlídal Franca, vlastně Lorena Francovi pomáhala jeho výkresy uklízet a i tenhle museli dát mezi ně. „Ano, to jsem kreslil já.“
„Ale proč?“
„Já ti vlastně ani nevím. Franco chtěl, abych taky kreslil, tak jsem začal a najednou jsi z toho byla ty!“ usmál se.
Mariela mu úsměv opětovala. „Ale je opravdu krásný! Nevěděla jsem, že máš takový talent!“
„No já to mám vlastně i vystudované.“
„Vážně?“ zvolala překvapeně.
„Vlastně jsem ti tehdy v noci,“ připomněl jejich společnou noc a oba trochu znervózněli, „vyprávěl o svém životě skoro všechno, jen ne to, co dělám. Nebo spíš, co jsem vystudoval.“
„A co tedy?“
„Víš, můj táta mermomocí trval na tom, abych měl vysokou školu. A já si vybral podle mě to nejjednodušší. Vystudoval jsem peďák, aprobace výtvarka a tělák. Kreslení mi vždycky šlo a sport mám taky rád. Takže jsem studoval, co mě baví a zároveň jsem se nemusel moc učit!“ zasmál se.
„Takže ty jsi učitel?“ zvolala ještě překvapeněji.
„No diplom na to mám, ale nikdy jsem to nedělal!“ smál se. „Jakmile jsem školu dokončil, začal jsem cestovat a zbytek znáš!“ usmál se.
Mariela chtěla něco poznamenat, ale v tom uslyšela Francovo volání, aby se vrátila. „Promiň, už musím.“
„Jasný, jen běž!“
„A Nicolase pak za tebou pošlu!“
„Díky!“ usmál se.
„Eduardo, tohle bych ti měla vrátit!“ podávala mu svůj portrét.
„Ne, ten patří tobě!“ usmál se a odešel do svého bytu.
Mariela se usmála a zavřela dveře.

#####

Alberto se před chvílí vrátil z práce, ale nyní se zase chystal k odchodu. Právě scházel ze schodů do haly, kde na pohovce seděla Camila. „Alberto, kam jdeš?“ zeptala se, když k němu přistoupila.
„Promiň, Camilo, musím si jít ještě něco neodkladného zařídit!“
„A co? Můžu jít s tebou?“
„Miláčku, nezlob se, ale mám ještě jednu pracovní schůzku a bude to asi na hodně dlouho! Akorát by ses nudila!“
„Tak dobře,“ smutně vzdychla. „A kdy se asi vrátíš?“
„To nevím, Camilo, ale budu se snažit přijít, co nejdřív!“
„Dobře!“ pousmála se.
„Miluju tě!“ usmál se a políbil ji.
„Taky tě miluju!“ políbila ho i ona a Alberto poté odešel.

#####

Fernando seděl doma na pohovce, na klíně měl notebook a hledal, kam by vzal Emílii večer na rande. Zrovna si prohlížel seznam filmů, které běží v kině, když se rozezněl zvonek u dveří. Notebook položil na konferenční stolek a šel otevřít. „Anito?“ zvolal překvapeně.
„Ahoj, Fernando, můžu na chvíli? Potřebuju ti něco opravdu důležitého říct!“
Fernando jí pootevřel dveře a došli spolu do obývacího pokoje. „Posaď se,“ ukázal na křeslo.
„To je dobrý, Fernando, postojím. Bude to rychlé.“
„Tak co máš na srdci?“
„Fernando,“ vážně vzdychla, „vím, že nejsem ta pravá, která by ti to měla říct, ale myslím, že bys to vědět měl! Máš na to právo?“
„Co bych měl vědět?“
„Pravdu! Pravdu o tom, jak ti Diosmary a Emília dlouho dobu lhaly!“
„Cože? Anito, o čem to mluvíš?“ nechápal.
„Vzpomínáš si, jak se s tebou Diosmary rozešla a jak ses jí ptal, jestli za tím rozchodem není někdo jiný?“
Fernando s obavami přikývl.
„Lhala ti! Byl za tím někdo jiný! Tou dobou tě už několik měsíců podváděla s Nicolasem!“
„Cože? S Nicolasem?“ byl v šoku.
„Ano, jednoho večera se spolu seznámili na jedné diskotéce, hned se spolu vyspali a od té doby se tajně scházeli dál!“
„Ne, to nemůže být pravda!“ nechtěl tomu věřit.
„Je to tak, Fernando! Já jsem to celou dobu věděla a stejně tak i Emília!“
To Fernanda dorazilo ještě víc. „Ne!“ kroutil hlavou.
„Emília nás jednou zaslechla se o tom bavit a Diosmary ji přesvědčila, aby ti to neříkala! Takže obě z tebe dělaly idiota!“
Fernando zoufale klesl do křesla.
„Promiň, Fernando, ale musela jsem ti to říct! Už mě to tajemství tížilo!“ tvářila se smutně. Poté bez dalšího slova odešla.
Ve Fernandovi to vřelo.

#####

Camila seděla na terase a pročítala si nějaké dokumenty, které si dovezla z práce.
„Paní Camilo,“ vyrušila ji služebná, „přišel za vámi pan Marcelo!“
„Pošli ho dál, prosím!“ usmála se Camila.
Služebná odešla a po chvíli místo ní přišel Marcelo. „Camilo!“ usmál se na ni.
„Marcelo!“ opětovala mu úsměv a přivítali se polibkem na tvář.
„Ruším tě?“ zeptal se Marcelo, když si k ní přisedl a viděl její rozdělanou práci.
„Vlastně jsem ráda, že jsi mě vyrušil,“ odvětila mu. „Začala jsem pracovat, abych se nějak zabavila. Jsem tu sama, víš!“
„Aha, a kde jsou všichni? Co Alberto?“
„Alberto má ještě nějakou pracovní schůzku.“
„V pátek odpoledne?“
„Ano i v pátek odpoledne. Má toho moc!“
„To ano, to má!“ ušklíbl se Marcelo. „A víš, kde tu schůzku má?“
„Nevím. Proč?“
„Camilo, chtěl bych tě vzít na jedno místo.“
„Kam?“
„Tam, kde zjistíš, že ti Alberto neříká tak úplnou pravdu! Jak už jsem nějakou dobu tušil!“
„Marcelo, co mi tím chceš naznačit?“ nechápala.
„Camilo, vím, že ti to ublíží, ale budu tady vždycky pro tebe! To se spolehni!“ chytil ji za ruku.
„Marcelo, řekni mi konečně, co se děje!“ zeptala se naštvaně a vytrhla se mu.
„Pojď se mnou a sama uvidíš!“ řekl vážně a vstal.
Camila nevěděla, co si má myslet, ale nakonec s ním opravdu odešla.

#####

Gonzalo byl dnes v práci jako jeden z posledních. Byl tam poslední den, a tak po sobě potřeboval zanechat čistý stůl pro jeho nástupce. Rozhlížel se po kanceláři, jestli ještě na něco nezapomněl. Když se otočil, stála proti němu Paloma. „Jéé, Palomo, vůbec jsem tě neslyšel přijít!“ zasmál se.
„Už odcházíš?“
„Ano, musím si ještě doma pobalit nějaké věci!“
Paloma zesmutněla. Vešla doprostřed kanceláře ke stolu. Dívala se na ten prázdný stůl a zesmutněla ještě víc.
„Palomo, stalo se něco?“ přistoupil k ní blíž.
„Gonzalo,“ podívala se mu do očí, „neodjížděj!“
„Cože?“ zvolal šokovaně.
„Já nevím proč, ale nechci, abys odjel!“ řekla chvějícím se hlasem.
„Palomo, ale…“
„Ne, Gonzalo, neříkej mi žádné ale, prosím!“ přiložila mu ukazováček na rty. Neodolala a prstem mu po rtech přejela. Gonzalo na ni upřeně hleděl. „Gonzalo, ty nesmíš odjet! Nesmíš odjet, protože…“ položila mu ruce na ramena.
„Proč? Proč, Palomo?“ zeptal se naléhavě.
Paloma zmateně pokroutila hlavou a začala ho líbat. Gonzalo její polibky opětoval. Silně se k sobě tiskli, objímali se, vášnivě se líbali. Vyrušilo je až něčí odkašlání. Přestali se líbat, ale zůstali v objetí. Šokovaně se zadívali na onu osobu.