„Asi jsem vás vyrušil, že?“ podotkl Raul, který byl stále v šoku z toho, co viděl.
Paloma a Gonzalo se pustili. Stáli vedle sebe a s provinilým výrazem se dívali na Raula. Tvářili se jako dvě malé děti, které právě něco provedly, a jejich táta se jim zrovna chystá vynadat.
„Co to bylo?“ zeptal se Raul zmateně.
Paloma ani Gonzalo nevěděli, co říct. „Já už musím jít!“ řekla Paloma nakonec, zoufale se podívala na Gonzala a utekla pryč.
„Gonzalo, vážně jsem viděl to, co jsem viděl?“ zeptal se Raul. Ten šok ho stále neopouštěl.
„Asi bych ti to měl vysvětlit.“
„No nemusíš, nic mi do toho není, že jo, ale popravdě docela rád bych tomu chtěl rozumět!“
Gonzalo se posadil na svou židli a Raul naproti němu. „To jste se líbali poprvé? Nebo se to stalo už víckrát?“ začal se vyptávat.
„Stalo se to víckrát! A někdy to neskončilo jen u polibku!“ přiznal se Gonzalo opatrně.
Raul vykulil oči. Gonzalo mu začal vyprávět o svém poprvé s Palomou v Bogotě po tom, co se spolu opili, když nachytali Lorenu s Lucasem a i o jejich obvyklé hádce, která ale jednou skončila neobvykle vášnivým milováním.
„Gonzalo, já vůbec nevím, co ti mám říct!“ kroutil Raul šokovaně hlavou. „Všichni vás vidíme jen na sebe štěkat a vy přitom…“
„Věř mi, že jsme to nikdy neplánovali! Vždycky se to prostě nějak stalo!“ řekl provinile. „A vlastně tenkrát, co jsme spolu byli podruhé, tak Paloma z toho byla tak rozrušená, že utekla z mého bytu, nedívala se na cestu a porazilo ji auto!“
„Počkej, počkej,“ Raul si na tu její nehodu vzpomněl, „takže to nebyl tehdy pokus o sebevraždu!“
Gonzalo pokroutil hlavou.
„Ale ona to tak podala, aby si tím udržela Lucase!“
„Ano, bylo to tak!“
„Proč jsi neřekl pravdu, jak se to stalo?“
„A myslíš, že by tomu někdo věřil? Sám si mi teď řekl, že všichni víte o tom, že na sebe s Palomou umíme jen štěkat a teď bych přišel s tímhle? Navíc Paloma mi i tenkrát hrozila, že kdybych to někomu řekl, tak by mě obvinila, že jsem ji znásilnil!“
Raul znovu vykulil oči.
„Ale ono se mi to tenkrát vlastně taky hodilo. Byl jsem taky sobecký a myslel jsem jen na vlastní prospěch. Když byla Paloma s Lucasem, já jsem se zase mohl sblížit s Lorenou!“
„Jo, to asi chápu!“
„I když teď se všechno změnilo! Myslím … myslím … myslím, že jsem k Palomě začal něco cítit!“
„Cože?“ zvolal Raul šokovaně.
„Víš, od Heleniny smrti se hrozně změnila! Navíc se i během té doby mezi námi stalo spoustu věcí!“ vysvětlil mu Gonzalo a pokračoval ve svém vyprávění.

Večer, v den Heleniny smrti

„Palomo, na co myslíš?“ zeptal se jí Gonzalo, když byla chvíli úplně mimo.
Paloma se vrátila do reality a byla trochu v šoku z toho, na co si vzpomněla. „Gonzalo, donesl bys mi ještě trochu toho kakaa, prosím?“ požádala ho, aby změnila téma.
Gonzalo přikývl, vzal z konferenčního stolku hrníček a odešel do kuchyně. Paloma si opřela hlavu o opěradlo pohovky a zavřela oči. Když se Gonzalo vrátil, už spala. „Palomo?“ oslovil ji potichu, ale Paloma skutečně spala. Hrníček znovu položil na konferenční stolek, vzal Palomu do náruče a odnesl ji do své ložnice. Uložil ji do postele, aniž by chápal proč, tak ji automaticky políbil na čelo, aby se jí lépe spalo a chvíli se díval, jak spí. Něžně se přitom usmíval. Nakonec ji tam nechal a vrátil se do obývacího pokoje, kde usnul na pohovce.

Asi po hodině se probudil a rozhodl se jít Palomu zkontrolovat. Nakouknul do své ložnice. Paloma stále spala. Chtěl hned odejít, ale rozmyslel si to. Vešel dovnitř, a přisedl si k ní velmi opatrně na postel. Paloma ležela na břiše a levou ruku měla položenou na polštáři. Gonzalo si všiml jejího snubního prstenu a v té chvíli se mu vybavila vzpomínka z dětství. Na den, kdy se s rodiči stěhoval do Bogoty, a kdy se loučil před odjezdem s Palomou. Na to, jak jí dal zásnubní prstýnek z poutě, kterým se zavazoval, že si pro ni jednoho dne přijde a vezme si ji. Nad tou vzpomínku se pousmál. ,Vidíš, úplně jsem na to zapomněl! Ty nejspíš taky!‘ pomyslel si. Pohladil ji po vlasech, políbil ji na tvář a odešel si znovu lehnout.

Ráno dalšího dne

Gonzalo jí úsměv opětoval a poté ji doprovodil ke dveřím. Před nimi se zastavili a zahleděli se jeden druhému do očí. „Gonzalo, ta včerejší noc … moc jsi mi pomohl!“
„To bylo samozřejmé!“ usmál se.
„Ne, nebylo! Ne po tom všem, jak jsem se k tobě chovala!“ řekla vážně.
„Na to teď nemysli! To teď není důležité!“
„Děkuju ti!“
Gonzalo se trochu zarazil, protože tato dvě slova od ní, od jejich znovu shledání, slyšel poprvé. „Rádo se stálo!“ pousmál se.
Paloma smutně sklopila hlavu a odešla. Dřív než ale Gonzalo stačil zavřít dveře, vrátila se. „Děje se něco? Něco jsi zapomněla?“ zeptal se.
„Vlastně ano!“ odvětila zmateně. Chvíli na sebe jen tak hleděli, až ho nakonec Paloma objala a políbila ho. Gonzalo byl zaskočený a než se zmohl na nějakou reakci, Paloma odešla a už se nevrátila.

Gonzalo zmateně hleděl před sebe. Nevěděl, co si myslet. V tom rychle otevřel dveře a podíval se na chodbu. Paloma ještě stála u výtahu. „Palomo!“ zavolal na ni a došel k ní.
„Ano?“ podívala se na něj.
„Proč jsi to udělala? Proč jsi mě políbila?“
„Já nevím, Gonzalo! Nějak jsem cítila, že to mám udělat!“ odvětila zmateně.
Gonzalo byl také zmatený. Vzápětí ji ale jemně chytil kolem pasu, přimknul ji k sobě a políbil zase on ji.
Paloma nervózně polkla. „A proč jsi teď políbil ty mě?“
„Přišlo mi správné ti ten polibek opětovat!“
Pousmáli se na sebe. V tom cinknuly výtahové dveře. Paloma nastoupila dovnitř a než se dveře zavřely, nespustily ze sebe oči.
Gonzalo se opřel o zeď. Byl zmatený a v srdci cítil něco velmi zvláštního.

Na hřbitově, po Helenině pohřbu

Zmateně se na sebe dívali a nakonec od něj Paloma odstoupila, když si uvědomila, jak už dlouho ho objímá. „Asi bych už měla jít domů!“
„Odvezu tě!“ řekl automaticky.
„Ne, Gonzalo, to nemusíš!“
„Já se tě neptám, Palomo!“ naznačil jí, aby se s ním nehádala.
„Tak dobře,“ přikývla a ještě jednou se podívala na Heleninu rakev. Oči se jí znovu zalily slzami.
„Pojď!“ řekl Gonzalo a natáhl k ní ruku. Paloma se na ni podívala, pak na něj. Byla zase tak smutná a Gonzalovi z toho bylo těžko. Paloma ho chytla za ruku, oba se zachvěli a pomalu spolu došli k jeho autu.

Když nastoupili dovnitř, Paloma znovu propukla v pláč. Gonzalo se na ni díval a srdce mu pukalo bolestí. V té chvíli by udělal cokoliv, jen aby se nemusel dívat na to, jak trpí.

O něco později, u domu Fuentesových

Paloma se pousmála. „Víš, já ani nevím, proč jsem šla právě za tebou! Když jsem se dozvěděla, že teta…“ opět se jí začalo lesknout v očích, „… utekla jsem z nemocnice a jen jsem bloudila městem. Byla jsem strašně zoufalá a najednou jsem stála před tvým domem! Nebyl jsi tam, ale něco mi říkalo, že bych na tebe měla počkat! Nevím, co to bylo!“ zakroutila zmateně hlavou.
Gonzalo nevěděl, co jí na to říct. Chvíli na sebe jen tak hleděli, až se k němu Paloma naklonila a políbila ho na tvář. „Děkuju!“ pousmála se a vystoupila z auta.
Gonzalo se za ní díval, dokud mu nezmizela z dohledu, a přemýšlel nad tím, jak je najednou jiná. Nevěděl, jestli je to jen šok z Heleniny ztráty a že po čase se třeba vrátí k tvé své rozmazlené stránce, nebo jestli je to změna trvalá. Každopádně se usmál, protože přesně takhle si Palomu pamatoval z dětství. Milou, hodnou a přátelskou.

Nastartoval auto, a když projížděl kolem brány domu, uviděl, že Paloma stojí u vrat a dívá se na něj. Zastavil a došel k ní. „Palomo, co se stalo? Proč nejdeš domů?“
„Já půjdu! Jen jsem tě chtěla ještě zahlédnout!“
Zadívali se na sebe dlouhými pohledy. Jejich srdce silně bušila. „Promiň!“ stačil říct Gonzalo před tím, než ji popadl do náruče a začal ji líbat. Paloma jeho polibky opětovala. Když polibky ukončili, Gonzalo provinile řekl: „Znovu mi promiň! Vím, že jsem to neměl dělat! Není na to vhodná chvíle a hlavně bych si to ani neměl dovolit! Ale já nějak musel, nevím proč!“
Paloma se smutně pousmála. „Já taky nevím proč mě to teď k tobě tak táhne, ale v těchto těžkých chvílích je to to nejlepší, co mě mohlo potkat!“ řekla šťastně i smutně zároveň a dala se k odchodu.
Gonzalo se za ní díval a měl pocit, že mu srdce snad vyskočí z hrudi.

Současnost

„Gonzalo, ty mi teda opravdu dáváš!“ kroutil Raul hlavou. „Po tom, co jsi mi teď tady všechno řekl, z toho usuzuju jediné! Ty ses do Palomy zamiloval!“
„Ano, myslím si, že ano!“
„Jen myslíš?“
Gonzalo se zamyslel. „Ne, Raule, máš pravdu! Je to tak! Zamiloval jsem se do Palomy!“ úplně poprvé si to sám a nahlas přiznal.
„Takže co teď?“
„Co by, Raule? Moje city teď vůbec nic neznamenají! Mám syna a kvůli němu musím dát znovu šanci svému manželství s Lorenou!“
„Takže mi chceš říct, že kdyby Daniel nebyl tvůj, tak bys chtěl být s Palomou?“
„Raule, nemysli si, já jsem šťastný, že je Daniel můj, ale ano, jinak bych chtěl být s Palomou!“
„A co teda cítíš teď k Loreně?“
„Mám ji rád! Stále ji mám rád, ale ne už tak jako kdysi! Vlastně teď s Palomou jsem zjistil, že i moje láska k Loreně byla jiná! Nebyla to ta pravá!“
„Gonzalo, měl bys oběma říct, co se děje! Chápu, že chceš, aby měl Daniel oba rodiče, ale takhle vám to stejně nikdy fungovat nebude!“
„Nemůžu, Raule! Už jsme si to s Lorenou slíbili, že si dáme druhou šanci a navíc nevím, jestli je na tom Paloma stejně jako já!“
„No, potom, co jsi mi všechno řekl, jsem si jistý, že ano! Sám víš, že od Heleniny smrti je to mezi Palomou a Lucasem na bodě mrazu. Nesnese ho vedle sebe. Proč myslíš? Kvůli komu?“
Gonzalo se zatvářil zamyšleně.

#####

Diosmary a Emília se právě vrátily domů z nákupů. Po hodně dlouhé době si udělaly společné odpoledne a oběma to prospělo. Dobře se bavily, když někdo začal zvonit na zvonek u dveří, jak zběsilý. Emília šla otevřít a dovnitř vtrhl Fernando. Byl rozčílený.
„Fernando, miláčku, co se děje?“ zeptala se vyděšeně.
Fernando si všiml, že je v hale i Diosmary. „Výborně, přesně s vámi oběma chci mluvit!“ zakřičel.
Emília se postavila k Diosmary a obě na něj nechápavě hleděly.
„Tak jak dlouho jste mě tahaly za nos? Jak dlouho jste ze mě dělaly idiota?“ křičel nepříčetně.
„Fernando, co to povídáš, o čem to mluvíš?“ nechápala Emília.
„Tak jak dlouho si mě za mými zády podváděla s Nicolasem?“ uhodil na Diosmary. Ta ztuhla. Z jejího výrazu pochopil, že je to pravda. „A ty!“ obořil se na Emílii. „Jak dlouho si o tom věděla a neřekla mi to?“
„Fernando, kdo ti to řekl?“ zeptala se Diosmary vyděšeně.
„Na tom snad nezáleží, ne?“ zakřičel na ni. „Záleží jen na tom, že jsem vás obě miloval, že jsem vám dal ze sebe všechno a vy jste si se mnou jen hrály! Smály jste se mi za zády!“ vztekle křičel.
„Fernando, prosím tě, nekřič už, všechno se to dá vysvětlit!“ prosila ho Emília a chytila ho za ruku.
„Nesahej na mě!“ vytrhl se jí. „Je mi z vás obou na nic!“ zvolal zhnuseně. „Jste obě dvě stejné! Jste lhářky! Kdybyste mě opravdu tak milovaly, jak jste tvrdily, tak byste ze mě nedělaly idiota a řekly byste mi pravdu!“ křičel a byl celý rudý vzteky. Nakonec se sebral, práskl za sebou dveřmi a odešel.
Emília se rozplakala a Diosmary ji silně objala.

#####

Lorena přišla navštívit Silvii. Seděla na židli u její postele. „Silvie, přišla jsem se s tebou rozloučit. Zítra se já, Gonzalo a Daniel vracíme zpátky do Bogoty, abychom tam s Gonzalem začali znovu. Bude to tak pro našeho syna nejlepší! Potřebuje oba rodiče!“ přesvědčovala ji, ale vlastně i samu sebe. „A taky jsem ti přišla něco svěřit. Nikomu jinému to říct nemůžu. Víš, včera v noci jsem … milovala jsem se s Lucasem! On za mnou přišel a chtěl po mně noc na rozloučenou, a i když jsem se bránila, stejně jsem nakonec podlehla! Vím, že si teď o mně myslíš to nejhorší, ale já prostě musela! Pořád Lucase miluju!“ rozplakala se. „Vím, je to hrozné to říkat, že miluju jednoho, když teď budu žít zase s druhým, ale nemůžu si pomoct! Gonzala mám stále ráda, ale potom, co se mi Lucas znovu objevil v životě, jsem si uvědomila, že nikdy nikoho jiného nebudu milovat tak, jako jeho! I potom, co mi provedl, ho nemůžu přestat milovat! Je to nepochopitelné, já sama tomu nerozumím, ale je to tak! Lucase miluju, ale vím, že teď musím dát znovu šanci našemu manželství s Gonzalem!“ vzlykala.
Silvia nehnutě ležela na posteli a Lorena si v tu chvíli moc přála, aby jí Silvia mohla nějak odpovědět, poradit, nebo alespoň říct, jestli to, co dělá, je správné.

#####

Eduardo byl ve svém bytě a odklízel prostor kolem skříně, kterou mu Nicolas, až se vrátí z práce, pomůže přestěhovat. Na konferenčním stolku mu začal zvonit mobil. Podíval se na displej a usmál se. „Ano, lásko?“ hovor přijal.
„Mám pro tebe takovou nabídku, miláčku!“ odvětila mu Penelope, která relaxovala ve vaně plné pěny.
„A jakou?“
„Co kdyby si za mnou přijel? Mám celý byt sama pro sebe! Včetně celého víkendu!“
„Cože? K tobě do bytu?“ zvolal Eduardo šokovaně.
„Juan je totiž se svojí dcerunkou ve svém novém bytě, který si kvůli ní pořídil!“ šklebila se Penelope. „No a já jsem tím pádem sama doma! A nechci tu být sama!“ zvolala smutně. „Víš, právě jsem teď ve vaně a potřebovala bych umýt záda! Nechtěl bys mi je umýt ty?“ provokovala ho.
„Do půl hodiny jsem u tebe!“ odvětil Eduardo pohotově, zavěsil a vyběhl ze svého bytu.
Penelope odložila mobil na okraj vany, zavřela oči a spokojeně se usmála.

#####

Gonzalo čekal v časopise na výtah, chystal se domů. Výtah přijel a vystoupil z něj rozzuřený Fernando. „Gonzalo, je tu ještě Nicolas?“ obořil se na něj.
Gonzalo na něj překvapeně hleděl. „Ano, teď jsem ho viděl jít k Raulovi do ateliéru.“
„Díky,“ řekl a zamířil si to do ateliéru.
Gonzalo nastoupil do výtahu a tvářil se nechápavě.

Nicolas a Raul vybírali fotky k Nicolasově článku, když tam vtrhl Fernando. „Ty parchante!“ zařval.
Nicolas a Raul sebou trhli. Nechápali, co se děje. „A to jsem tě považoval za fajn chlapa, ale ty jsi obyčejná sketa!“ zařval Fernando, přistoupil k Nicolasovi a dal mu pěstí. Nicolas spadl na zem. Fernando by se do něj pustil dál, kdyby ho Raul nezadržel. „Fernando, co se děje! Zbláznil ses?“
„Pusť mě, Raule, a odejdi, tohle je jen mezi námi dvěma!“ okřikl ho, ale Raul ho pustit nehodlal.
Nicolas mezitím vstal. „Fernando, co se stalo? Já tomu nerozumím!“
„Jo tak teď tomu nerozumíš? Ale když jsi byl v posteli s Diosmary, tak to jste si rozuměli, co?“ rozkřikl se.
Nicolas ztuhl a stejně tak i Raul. Dnes se toho dozvídal už nějak příliš.
„Takže když jste se tu s Diosmary tenkrát setkali v mé kanceláři, tak to už bylo potom, co jste se spolu vyspali? A potom jste mě podváděli dál?“ křičel Fernando nepříčetně a Raul měl, co dělat, aby ho udržel.
„Fernando, my jsme ti nechtěli ublížit. Diosmary si to všechno vyčítala, proto se pak s tebou taky rozešla, aby ti dál nemusela lhát!“ snažil se Nicolas nějak hájit.
„Ale to je od ní milé, že na mě takhle myslela!“ zvolal Fernando ironicky. „Všichni jste takoví zrádci! Vypadni odsud, ty parchante, nebo tě zabiju!“ křičel.
Raul na Nicolase pokývl, ať radši opravdu odejde a Nicolas už na nic nečekal a odešel. V té chvíli Raul konečně Fernanda pustil.
„A víš, co je nejhorší, Raule,“ vykřikl Fernando zoufale, „že Emília to celou dobu věděla a nic mi neřekla! Nechala mě, abych se před Diosmary dál ponižoval tím, že jsem ji prosil, aby se ke mně vrátila. Dělala ze mě naivního blbečka a ještě mě kvůli tomu tolikrát utěšovala! Místo toho, aby mi řekla pravdu!“
Raul vůbec nevěděl, co má dělat. Co Fernandovi říct. Tak ho alespoň objal a Fernando se rozplakal.

#####

„Ty ses líbala s Gonzalem a přistihl vás u toho Raul?“ zvolal šokovaně Freddy, když mu to Paloma dovyprávěla. Právě zavíral svůj butik a poté dovedl Palomu do své kanceláře.
„Ani jsme si s Gonzalem už nestihli nic říct!“ řekla smutně, když se posadila na pohovku.
„Takže abych si to shrnul,“ řekl Freddy a přisedl si vedle ní, „šla si za Gonzalem, aby si ho požádala, aby nikam nejezdil, a když se tě ptal proč, tak si ho místo odpovědi políbila!“
Paloma přikývla.
„A proč teda vlastně nechceš, aby odjel?“
Paloma mlčela.
„A proč jsi ho zase políbila?“
„Freddy, proč mi pokládáš tyhle otázky?!“ rozčílila se.
„Protože se snažím přijít na kloub tomu, co se s tebou děje. A myslím, že už jsem na to přišel!“
„Vážně? A na co si teda přišel?“ zeptala se ironicky.
„Palomo, ty ses do Gonzala zamilovala!“
„Cože? Freddy, to je přeci nesmysl!“ řekla důrazně. Vstala a postavila se doprostřed místnosti.
„Ne, Palomo, to je realita!“ postavil se za ní.
„Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout! To bych asi věděla, kdybych byla zamilovaná, ne?“ kroutila nechápavě hlavou.
„Palomo,“ otočil si ji k sobě, aby ji viděl do očí, „je to tak! Jsi zamilovaná! A poprvé v životě! Proto jsi z toho tak zmatená!“
„Freddy, prosím tě, co to říkáš! Jak poprvé! Zapomněl jsi na Lucase! Toho přeci miluji!“
„Vážně? A tak proč se mu v poslední době tak vyhýbáš? Proč nechceš, aby byl s tebou ve vašem pokoji, hm?“
Paloma nevěděla, co říct.
„Holubičko moje, ty jsi měla Lucase ráda, líbil se ti, bylo ti s ním dobře, ale láska to nebyla! Ta pravá láska je pro tebe Gonzalo! Už si to jen musíš přiznat!“
Paloma zoufale pokroutila hlavou a padla mu do náruče.

#####

Lucas přišel navštívit Omairu. Čekal na ni v obývacím pokoji, protože Omaira momentálně mluvila po telefonu se svou dcerou. Než se Omaira vrátila, Lucas myslel na včerejší noc s Lorenou. Zasněně se přitom usmíval.
„Promiň, Lucasi, už jsem tady!“ omluvila se Omaira a oba se posadili na pohovku.
„To nic, teto, jak se má Deborah?“
„Má se dobře a moc tě pozdravuje!“
„Děkuju, teto, taky bych se jí měl někdy ozvat. A neříkala, kdy se zase vrátí sem?“
„Ne, zatím mi nic určitého nechce říkat, abych si nedělala naděje. To víš, hrozně se mi stýská!“ zesmutněla.
„Vždyť já vím!“ soucitně ji objal.
„No ale teď mi řekni, co ty! Něco nového?“ vyptávala se, když se na sebe podívali.
„Vlastně ano!“
„Něco s Palomou? Zkusil si jí navrhnout to, co jsem ti radila?“
„Ano, teto, ale dopadlo to, jak jsem předpokládal. Nechce se mnou nic mít! Nechce mi říct proč, ale mám takový pocit, že se schyluje k našemu definitivnímu rozchodu!“
„Ach, Lucasi, to je mi líto!“ pohladila ho po tváři.
„Mně ne, teto, stejně bychom už spolu dál nemohli žít. Nikdy jsem ji vlastně nemiloval, měl jsem ji rád, to ano, ale láska to nebyla. Myslím si, že už i ona si to uvědomila, a proto mě odmítá.“
„Asi máš pravdu, ale je mi to stejně líto. Nechci, aby si byl sám a nešťastný!“
„Já nebudu, teto. Budu jen trpělivě čekat na to, až budu moct být s Lorenou! I kdybych měl čekat kdovíjak dlouho!“
„Lucasi, na tohle by ses přeci neměl upínat! Lorena zítra odjíždí, začnou s Gonzalem a jejich synem nový život!“
„Jenže já vím, že i tak jednou budeme s Lorenou konečně spolu! Milujeme se! Po tom všem, co se mezi námi stalo, je tohle jen další zkouška naší lásky! A já vím, že naše láska vydrží navěky!“
„Lucasi,“ pokroutila Omaira hlavou, „a seš si jistý, že tě Lorena taky miluje?“
„Ano, teto, jsem! Včera v noci mi to totiž dokázala!“ zvolal zamilovaně.
Omaira vykulila oči a Lucas jí nakonec přiznal, že s Lorenou strávili noc.

#####

„Pedro, nemuseli jsme chodit na večeři do restaurace. Mohla jsem připravit něco sama,“ řekla Violeta Pedrovi, když v restauraci čekali, až jim donesou jídlo.
„Jenže já jsem chtěl, aby sis odpočinula!“ řekl Pedro vážně a chytil ji za ruku. „Je toho teď na tebe moc a tohle je vlastně tvůj první volný večer od Silviiny nehody. Stále ses starala o Lindu, krotila hádky Juana a Raula, navštěvovala Silvii, ale musíš taky na chvíli myslet na sebe. Musíš taky odpočívat!“
„Já vím, Pedro, ale nejde to tak snadno!“ zesmutněla. „I když teď, když se Juan s Raulem usmířili a všichni společně se budeme starat o Lindu, tak to bude jednodušší! Ke štěstí mi vlastně už jen zbývá to, aby se Silvia probudila!“ dodala vážně.
„A probudí! Jistě to bude už brzy!“ povzbuzoval ji Pedro. Pohladil ji po tváři a usmál se.
Violeta mu úsměv opětovala a poté se políbili.

#####

„Tak a večeře je na stole, zlatíčko,“ řekl Juan Lindě, když na stůl položil dva talíře. Byli v jeho novém bytě, který pořídil jen pro ně dva.
„Díky, tati!“ usmála se Linda a pustila se do jídla.
Juan si přisedl a také začal jíst.
„Tati, víš co?“
„Co, miláčku?“
„Jsem moc ráda, že už se nebudete nikdy s Raulem hádat!“
Juan se pousmál. „Budeme se snažit. Už jsem pochopil, že je teď nejdůležitější, aby tys byla v klidu! Maminka by nechtěla, abychom tě trápili nějakými hádkami!“
„Raul je hrozně fajn, určitě si ho časem taky oblíbíš!“
„A já bych byl zase moc rád, kdyby sis konečně taky oblíbila Penelope! Má tě ráda!“
„Ne, tati, nemá! Ona není taková, jak si myslíš!“ zlobila se Linda.
Juan nechtěl, aby se rozčilovala, a tak v tomto tématu už dál nepokračovali. Vůbec ale netušil, jak pravdivá Lindina slova jsou.

V té samé chvíli Penelope už nebyla v jejich bytě ve vaně sama. Vášnivě se tam milovala s Eduardem.

#####

Alberto se na chvíli přišel podívat na Franca. Rozhodl se, že ho vezme na procházku. Právě mu pomáhal s oblékáním a Mariela, která u nich stála, mu řekla: „Alberto, ale přijďte brzy. Už je dost pozdě. A já chci dodržovat pravidelnost Francova koupání i spánku.“
„Já vím, Marielo, nemusíš mi to říkat!“ zvolal dotčeně. Vzal si Franca na klín a zavazoval mu boty. „Mimochodem, už tě přešel ten tvůj nesmysl s prací?“
Mariela mu chtěla začít nadávat, ale v tom někdo zazvonil na dveře.

Když k nim došla a otevřela je, málem zkolabovala. „Paní Fuentesová!“ zvolala vyděšeně.
S Camilou tam byl i Marcelo. „Marielo?“ zvolala Camila překvapeně. „Marcelo, proč jsi mě dovedl do bytu Albertovy bývalé asistentky?“ podívala se na něj nechápavě.
Marcelo už jí nestačil odpovědět, protože v tom všichni tři zaslechli Albertův hlas. „Marielo, kde má Franco svůj batůžek?“
Mariela stála jako opařená. Camila stále nic nechápala, ale začala mít nepříjemný pocit. Vešla dovnitř za Albertovým hlasem.

„Tati, tady ho mám!“ přiběhl do pokoje Franco s batůžkem v ruce.
„Výborně, synku, můžeme jít!“ usmál se Alberto a pohladil ho po tváři. Chytil ho za ruku, otočil se k odchodu a v tom spatřil Camilu a za jejími zády i Marcela s Marielou. „Camilo?“ zvolal vyděšeně.
„Tati? Synku?“ zopakovala Camila jeho slova. „Alberto, co to má znamenat?“ byla v absolutním šoku.