„Camilo, co tady děláš?“ bylo jediné, co ze sebe Alberto dostal. Byl v šoku, stejně jako Camila. Ona byla ale bohužel ve větším. „Alberto, ten chlapec je tvůj syn?“ dívala se na Franca a začínala v něm vidět Albertovy rysy.
„Camilo, já…“ Alberto vůbec nevěděl, co říct, co dělat.
Camila se střídavě dívala na něj, na Franca a na Marielu. „Aha, už je mi to jasné!“ začala zoufale pokyvovat hlavou. „Takže ona tehdy neodešla z časopisu ze dne na den, protože byla těhotná. Ale hlavně proto, že byla těhotná s tebou! Pane bože!“ vykřikla hystericky.
„Camilo, já ti to vysvětlím,“ přistoupil Alberto k ní a chtěl se jí dotknout. Ona mu to ale nedovolila. „Nesahej na mě!“ z očí jí vytryskly slzy. „Alberto, jak si mohl?“ zoufale se rozplakala a utekla z bytu.
„Camilo, počkej!“ chtěl se za ní rozeběhnout, ale Marcelo ho zadržel. „Myslím, že bys ji měl teď nechat samotnou!“
„Ty mizero!“ chytil Marcela za sako a zatřásl s ním. „Jak ses to dozvěděl?“
„Na tom přeci nezáleží! Důležité je, že teď už zná o tobě Camila celou pravdu! Že si jen lhář, zrádce a podvodník!“ zvolal Marcelo nenávistně. Oba na sebe začali křičet, hádat se. Franco strachy přiběhl k Mariele a schoval se jí za nohy. „Tak dost!“ okřikla je Mariela. „Okamžitě vypadněte z mého bytu! Venku se třeba poperte, ale před mým synem se takhle hádat nebudete!“ zvolala naštvaně.
Alberto Marcela pustil. „Nebudu s tebou ztrácet čas! Musím za Camilou!“ řekl vážně a odešel.
„Omlouvám se, slečno, za tu scénu!“ řekl Marcelo Mariele a také odešel.
Mariela vzala Franca do náruče a silně ho objala.

#####

Paloma vyšla z koupelny v bílém županu. Sedla si ke stolku se zrcadlem a začala si rozčesávat mokré vlasy. Myslela na dnešní polibek s Gonzalem a i na to, co jí odpoledne naznačil Freddy. Usmívala se, když jí začal zvonit mobil. Podívala se na displej a usmála se ještě víc. „Gonzalo?“ celá se rozzářila, když hovor přijala.
„Ahoj, Palomo, promiň, že volám, doufám, že neruším!“ řekl Gonzalo, který byl u sebe v bytě v ložnici a balil si věci na zítřejší odjezd.
„Ne, já jsem ráda, že voláš. Vlastně jsem ti taky chtěla zavolat. Ráno už jsme si ani nestihli nic říct. Mluvil jsi pak s Raulem?“
„Ano, mluvil.“
„A co jsi mu řekl?“
,Že tě miluju! Ale to ti říct nemůžu, protože by sis myslela, že jsem se zbláznil!‘ pomyslel si. „Vlastně nic určitého. Jen jsem mu řekl, aby nikomu neříkal to, co viděl!“ vymyslel si. „Udělal jsem dobře ne?“
„Jo jo, udělal, ano,“ odvětila razantně, ale příliš přesvědčená o tom nebyla. „On by to asi nikdo nepochopil!“
„Taky si myslím!“
„Já sama to vlastně taky pořádně nechápu, proč je mi s tebou v poslední době tak dobře!“
Gonzalo se zarazil. Znělo to, jako kdyby k němu taky něco cítila.
„Co děláš?“ zeptala se, čímž ho jeho myšlenek zbavila.
„Balím si věci!“
„Aha,“ zesmutněla. „Kdy vlastně zítra odlétáte?“
„V 10 hodin ráno!“
„Aha!“
Nastala trapná chvíle ticha. Nakonec promluvil Gonzalo. „Promiň, Palomo, už budu končit. Mám toho na balení ještě hodně!“
„Dobře, tak…tak…se zatím měj!“ smutně vzdychla.
„Pa, Palomo!“ pousmál se a zavěsil. Zatvářil se smutně a znovu si jen utvrdil to, že ji opravdu miluje. I jen když slyšel její hlas, srdce mu bušilo jako o závod.
Palomě v té chvíli srdce bušilo stejně silně. Chtělo se jí plakat.

#####

„Přejete si?“ zeptala se služebná Nicolase, který stál ve dveřích domu Fuentesových.
„Dobré odpoledne, potřeboval bych mluvit se slečnou Fuentesovou.“
„A se kterou?“
„S Diosmary, prosím!“
„A koho jí mám ohlásit?“
„Nicolas Colorado!“
„Počkejte moment,“ dřív než ale služebná stačila odejít, Diosmary se zjevila ve dveřích. Slyšela Nicolase, když scházela ze schodů do haly. „To je v pořádku, Tino, můžeš jít!“ řekla služebné a ta odešla.
„Diosmary, díky bohu, jsi v pořádku!“ oddychl si Nicolas a objal ji. Diosmary byla ráda, že je zase v jeho náručí, ale vzápětí si uvědomila, co jí provedl a odtáhla se. „Proč bych neměla být v pořádku?“
„Fernando už o nás ví! Bál jsem se, jestli ti třeba něco neudělal!“
„Tobě koukám ano,“ všimla si jeho monoklu pod okem.
„To nic, hlavně, že ty jsi v pořádku!“ řekl vážně. „A, Diosmary, to ty jsi mu to řekla?“
„Samozřejmě, že ne! A je mi jasné, že ty taky ne! Takže tím pádem to mohla být už jenom jedna jediná osoba!“
„Anita!“
Diosmary souhlasně přikývla. „Podařilo se jí zničit hned dva vztahy! Ten náš a dnes i vztah Emílie a Fernanda! Kromě toho, že mu řekla o nás dvou, tak mu i řekla, že Emília o všem věděla. A Fernando se teď zlobí i na ni!“ vysvětlila smutně i naštvaně zároveň.
„To je mi líto!“
„To mně taky!“ Dlouze se na sebe zahleděli, až Diosmary nakonec řekla. „Asi bys měl už jít! Nebylo by dobré, kdyby tě tu teď někdo viděl!“
Nicolas přikývl, smutně se na ni podíval, a poté odešel.
Diosmary zadržovala své slzy.

#####

Byl večer. Berenice scházela ze schodů do haly. Chystala se jít s kamarádkou do kina. Než došla ke dveřím, ty se rozletěly a vtrhl do nich Alberto. „Berenice, je doma tvá matka?“ vyštěkl na ni.
„Ne, tati, není! Stalo se něco?“ zeptala se vyděšeně.
Alberto Camilu celé odpoledne hledal, neustále jí volal, ale Camila nijak nereagovala.
„Ano, stalo, holčičko,“ zvolal zoufale, „a já jen doufám, že až se dozvíš pravdu, že mě časem přestaneš nenávidět!“
Berenice na něj nechápavě hleděla. V té chvíli se domů vrátila Camila. „Camilo, díky bohu, měl jsem o tebe strach!“ oddychl si Alberto a pokusil se k ní přiblížit.
„Nechoď ke mně! Vůbec se mě nedotýkej! Nemluv na mě! Nech mě být!“ křičela hystericky.
„Camilo, prosím tě, miláčku, nech mě ti to vysvětlit!“
„A co mi jako chceš vysvětlovat? To, co jsem viděla na vlastní oči, mluvilo za vše!“ křičela nepříčetně.
Berenice na ně šokovaně hleděla a nechápala, co se děje. Jejich hádka a především Camilin křik byl slyšet až do horních pokojů, takže se v hale postupně sešly i Paloma, Diosmary a Emília. Všechny tři měly oči červené od pláče a netušily, že jejich pláč bude brzy pokračovat i kvůli něčemu jinému.
„Výborně, holčičky! Jste tu všechny, takže teď by vám váš otec rád řekl jednu šťastnou novinu!“ přes slzy se Camila ironicky zasmála.
„Camilo, prosím tě!“ Alberto zoufale kroutil hlavou.
„Tak řekneš jim to ty, nebo já!“ zakřičela na něj.
Alberto sklopil hlavu. Neměl na to odvahu.
„Holčičky moje,“ střídavě se Camila dívala na své dcery, „tak si představte, že máte malého bratra!“ Všechny čtyři se na sebe nechápavě dívaly. „Váš otec,“ nenávistně se zadívala na Alberta a pokračovala, „mě totiž podvedl se svojí asistentkou a z té nevěry se jim narodil syn! A za nos mě tahal, jak dlouho? Víc jak tři roky?“ Všechny čtyři byly ve stejném šoku jako před pár hodinami Camila. „A co teď? Teď mlčíš? Nic nám k tomu neřekneš?“ křičela na něj.
„Camilo, prosím tě, můžeme si zkusit v klidu promluvit?“ žádal ji zničeně.
„S tebou já se už nemám o čem bavit! Teď si jen dojdu zabalit svoje věci a navždy odejdu z tohoto domu!“ vykřikla nenávistně a vyběhla po schodech nahoru.
Alberto se zdrceně otočil na své dcery, které na něj hleděly zklamaným výrazem. Postupně všechny odešly za Camilou a Alberto zůstal se svou vinou zcela sám.

#####

Byl další den ráno. Fernando si po hádce s Nicolasem zašel s Raulem do baru a velmi se opil. Nyní se probral ve své posteli a měl pořádnou kocovinu. Zašel si do kuchyně zapít prášek na bolest hlavy. Chtěl se vrátit zpátky do postele, ale na dveře někdo zazvonil. Hlava se mu mohla rozskočit. Podíval se do pokojů Marcela a Raula, ale ani jeden už nebyl doma, tak musel jít otevřít sám. Když dveře otevřel a uviděl, kdo za nimi je, zase je ihned chtěl zavřít.
„Ne, Fernando, prosím tě, vyslechni mě!“ žádala ho Emília zoufale.
„Jdi pryč, Emílie, nechci tě už nikdy vidět!“ zvolal nenávistně a pokusil se dveře znovu zavřít, ale Emília proklouzla dovnitř. „Lásko moje, já chápu, že se na mě zlobíš, ale zkus mě pochopit! Diosmary je přece moje sestra, nemohla jsem zradit její důvěru!“
„A moji důvěru jsi zradit mohla? Já jsem se ti taky se vším svěřoval, Emílie! Jako ten největší blbec jsem ti říkal všechno o svých pocitech! Říkal jsem ti, jak se trápím, že nevím, proč se mi Diosmary vzdaluje a ty jsi mě utěšovala a přitom si moc dobře věděla, že mě podvádí s Nicolasem!“ křičel na ni.
„A ty si myslíš, že jsem to snad dělala ráda?“ zakřičela na něj už i ona. „Víš, jaké to pro mě bylo děsivé držet to tajemství v sobě, dívat se na tebe, jak trpíš a přitom po tobě toužit a vědět, že když bych ti to řekla, měla bych konečně šanci tě získat, protože bys byl konečně svobodný! Ale já nemohla, Fernando! Dala jsem Diosmary slovo a navíc jsem věděla, že když bych ti to řekla, tak by ti to jen ještě víc ublížilo! A to jsem nechtěla!“
„Máš pravdu! Ublížilo by mi to! Tehdy si mě toho ublížení ušetřila, ale teď už ne! Teď je to ještě mnohem horší, když vím, že jsi mi celou dobu lhala! Kdybys mě tolik milovala, jak jsi mi tvrdila, tak bys nehleděla napravo ani nalevo a řekla bys mi to! Ve fungujícím vztahu je nejdůležitější důvěra! A tu já už k tobě, Emílie, nemám! Už ti nevěřím!“ křičel nenávistně.
„Ale, Fernando, miláčku,…“ chytila ho za ruku a z očí jí vytryskly slzy.
„Odejdi!“ odtáhl se. „Vypadni!“ zakřičel na ni rozčíleně.
Emília se rozplakala a utekla pryč.
Fernando vzteky shodil věci ze skříně, kterou měl poblíž sebe.

#####

Lorena položila přenosné vajíčko s Danielem na pohovku a sedla si vedle něj. Podívala se do kabelky a kontrolovala, jestli má s sebou všechny potřebné doklady. Na konferenčním stolku jí začal zvonit mobil. Myslela si, že je to Gonzalo, aby jí řekl, že už je na cestě, ale na displeji si přečetla jiné jméno. Nervózně hovor přijala. „Lucasi?“
„Podívej se z okna!“ ozvalo se v telefonu.
Lorena nechápavě vstala a došla k oknu. Dole na parkovišti stál Lucas. Byl opřený o své auto a smutně se na ni díval. „Chtěl jsem tě ještě naposledy vidět! Ale kdybych přišel nahoru, už bych tě nikam nepustil!“
„Lucasi!“ zoufale vzdychla.
„Miluju tě, Loreno!“
„Taky tě miluju, Lucasi!“
„Budu na tebe čekat! I kdyby to mělo být kdovíjak dlouho!“ řekl vážně a zavěsil. Poslal jí vzdušný polibek.
Lorena se smutně usmála a jeho polibek mu opětovala.
Lucas nastoupil do auta a velmi rychle odjel.
Lorena neměla daleko k slzám. Vrátila se ke svému synovi a políbila ho na čelo. „Je to tak správné, miláčku! Musíme ti s tatínkem vytvořit plnohodnotnou rodinu!“
Znovu jí začal zvonit mobil. Tentokrát už to byl Gonzalo, aby jí řekl, že do dvaceti minut bude u nich. „Dobře, budeme čekat, jsme připraveni!“ pousmála se.

#####

Paloma seděla u kosmetického stolku a ve své šperkovnici hledala vhodné náušnice, které by se jí hodily k šatům, které si oblékla. Přehrabovala se svými řetízky, prsteny a náušnicemi a stále jí žádné nepadly do oka. Postupně všechny své šperky vyndala ven, až se dostala na dno šperkovnice. Tam jí zrak spočinul na šperku, který netušila, že ještě má. Do ruky vzala prsten a šokovaně na něj hleděla. Byl to ten prsten, který jí Gonzalo dal v dětství před svým odjezdem do Bogoty. Ten prsten, kterým jí slíbil, že si pro ni jednoho dne přijde a vezme si ji. Byla v takovém šoku, že ani nevnímala, že jí někdo klepe na dveře. Byl to Freddy, který nakonec vstoupil dovnitř. „Holubičko, co se děje? Já na tebe klepu a ty nic!“ zeptal se nechápavě, když k ní přistoupil.
Paloma stále nereagovala.
„Holubičko, co je to za prsten?“
Paloma se konečně vzpamatovala a podívala se na něj. „Freddy, kolik je hodin?“
Freddy se podíval na hodinky a odvětil: „Bude devět.“
„To znamená, že Gonzalo za hodinu odlétá!“ vyděsila se. „Musím za ním!“ zvolala a vyběhla z pokoje.
Freddy nechápal. Sebral z postele její kabelku a rozběhl se za ní. „Holubičko, počkej na mě!“

#####

Camila strávila noc v Helenině bytě. I když ji její dcery přemlouvaly, aby zůstala, aby se pokusila Alberta aspoň vyslechnout, nechtěla. Dlouho váhala, co udělá s Heleniným bytem a netušila, jak brzy se jí bude hodit. Seděla u stolu v kuchyni a vzpomínala například na Albertovy starosti s jeho známým, který chtěl, aby jeho syn pracoval v časopise. Nyní pochopila, že to byla jen výmluva a že za jeho starostmi byly především výčitky svědomí. Z očí jí vytryskly slzy. „Byla jsem tak hloupá!“
„Nebyla, miláčku!“ ozvalo se nad ní.
Camila zvedla hlavu a nenávistně se zahleděla na Alberta. „Jak ses sem dostal?“
„Heleninými klíčemi, co byly v jejích věcech, které nám dali v nemocnici. Věděl jsem, že bys mi jinak neotevřela!“
„Ano, to si uhádl! A teď vypadni! Nechci tě vidět!“ vykřikla na něj, když vstala od stolu.
„Camilo, já vím, že mě nenávidíš, máš na to plné právo! A věř mi, že sám sebe nenávidím víc, ale chci ti to jenom vysvětlit!“
„Ale já od tebe nechci nic slyšet, rozumíš mi?!“
„Jenže já ti to stejně řeknu! Nehnu se odsud, dokud mě nevyslechneš!“ zakřičel na ni.
„A proč bych měla poslouchat to, že ses za mými zády válel se svou asistentkou, hm? A aby toho nebylo málo, ještě si jí udělal dítě!“ křičela nenávistně. „A ještě k tomu je to chlapec! To měla být od tebe nějaká pomsta? Za to, že já jsem ti syna nedala?“
„Camilo!“ nechápavě pokroutil hlavou. „Jak můžeš něco takového vyslovit? Moc dobře víš, jak naše dcery miluju!“ řekl důrazně. „S Marielou se to stalo jen jednou! Bylo to v době naší krize, kdy jsem zůstal dlouho v práci a najednou se to stalo. Mariela mi nechtěla dělat potíže, ale pak zjistila, že je těhotná. A já ji nemohl nechat bez prostředků. Posílám jí peníze a občas se jdu na Franca podívat, to je všechno! Snažil jsem se, aby ses to nikdy nedozvěděla, nechtěl jsem ti ublížit!“ vysvětloval zoufale.
„Ale to je od tebe tak milé, Alberto! Měla bych ti rovnou odpustit, co?“ zvolala ironicky. „Vypadni odsud! Hned! Už od tebe nechci slyšet ani jedno slovo!“ ukázala na dveře.
„Camilo…“
„Vypadni!“ zakřičela zoufale a otočila se k němu zády.
Alberto sklopil hlavu a odešel.
Když Camila uslyšela zabouchnutí dveří, klesla k zemi a zoufale se rozplakala.

#####

Lucas jel od Loreny za Fernandem. Oba seděli na pohovce v obývacím pokoji a zapíjeli svůj žal. Fernando se sice ještě nevzpamatoval z kocoviny ze včerejšího večera, ale to mu bylo jedno. Pití mu momentálně pomáhalo nejvíc. Stejně jako Lucasovi.
„Tolik ji miluju! Nevím, jak to tady bez ní vydržím!“ zoufal si Lucas s lahví v ruce.
„Tolik jsem jí věřil! A ona mi takhle lhala!“ zoufal si Fernando s druhou lahví v ruce.
Oba dva stále mluvili střídavě o Loreně a Emílii, ale každý si jel to své. Vzájemně se vlastně ani nevnímali.

#####

„Palomo, prosím tě, zpomal trochu!“ zvolal Freddy vyděšeně, když Paloma projížděla křižovatky tryskem.
„Pokud zpomalím, tak Gonzala nestihnu!“
„A co mu chceš vlastně říct?“
„Já vlastně nevím! Snad to budu vědět, až ho uvidím!“

O chvíli později zastavila před letištěm. Vyběhla z auta. „Palomo, vezmi si kabelku!“ zavolal na ni Freddy, když vystoupil. „Musíš si koupit letenku, jinak tě tam nepustí!“
Paloma se vrátila pro kabelku a vběhla dovnitř. Freddy čekal u auta.

Paloma doběhla k pokladnímu terminálu. Koupila si letenku a od muže na přepážce zjistila, odkud odlétá letadlo do Bogoty. Rychle se rozeběhla k nástupišti H11. Proplétala se mezi lidmi a bála se, že Gonzala nestihne. K nástupišti nakonec doběhla, ale mezi desítkami lidí Gonzala nikde neviděla. Až po chvíli rozhlížení ho zahlédla. Seděli s Lorenou asi deset metrů od ní. Mezi sebou měli položeného Daniela a oba se na něj šťastně usmívali. Paloma si při pohledu na ně položila ruku na srdce. Z kabelky si vytáhla mobil a Gonzalovi zavolala.

„Danieli, u babičky Maríi a dědečka Gonzala se ti bude moc líbit!“ říkal Gonzalo svému synovi. Usmíval se při tom.
„Už se na tebe moc těší!“ dodala s úsměvem Lorena.
„Na nás všechny!“ podíval se na ni Gonzalo a usmál se.
Lorena mu úsměv opětovala.
Gonzalovi začal zvonit mobil, a když si přečetl, kdo mu volá, zarazil se. „Promiň, Loreno, dojdu si to vyřídit!“ omluvil se a odešel kousek stranou.
„Palomo?“ zvolal překvapeně, když hovor přijal.
Paloma se na něj z dálky dívala a srdce jí velmi rychle tlouklo. Nedokázala ale ze sebe vydat ani hlásku.
„Palomo, jsi tam? Palomo? Jsi v pořádku?“ ptal se ustaraně. Paloma se ale stále neozývala. Už to chtěl vzdát a zavěsit, ale v tom Paloma promluvila: „Gonzalo, já…“
„Ano? Palomo, co mi chceš říct?“
„Gonzalo, já…já…jen jsem ti chtěla říct, že…že…jen jsem ti chtěla popřát šťastnou cestu!“ zvolala chvějícím se hlasem.
Gonzalo trochu zesmutněl. Jakoby doufal, že od ní uslyší něco jiného.
„A doufám, že se brzy zase vrátíš!“ dodala smutně a zavěsila.
Gonzalo už jí nestačil nic říct a ani nemohl, protože jejich let právě začali volat k nástupu. Zmateně si strčil mobil do kapsy u kalhot a vrátil se k Loreně a Danielovi.
Palomě se leskly oči, když je pozorovala. Stála tam, dokud jí nezmizeli z dohledu.

Freddy nervózně přešlapoval před Palominým autem. Když Palomu zahlédl přicházet, hned k ní přiběhl. „Tak co, holubičko, mluvila jsi s ním?“
Paloma smutně přikývla.
„A? Co se stalo?“
„Freddy, já…“ vytryskly jí slzy z očí, „…já ho miluju! Miluju Gonzala Reyese!“ rozplakala se. Konečně si to přiznala, ale bylo už pozdě.