con la participación especial de:
Kiara como María de Reyes
Jean Carlo Simancas como Gonzalo Reyes, padre

„Palomo, ty ho opravdu miluješ!“ zvolal Freddy užasle, když slyšel, jakým tónem to řekla a i jaký výraz u toho měla. Slovo „milovat“ použila mnohokrát, ale i on pochopil, že tentokrát to bylo poprvé, co to myslela opravdu vážně a upřímně. „A tak mluvila jsi s ním? Řekla jsi mu to?“
„Ano, mluvila! Po telefonu,“ zavzlykala.
„Cože? Takže jsi ho nestihla?“
„Stihla, ale nedokázala jsem k němu jít! Jen jsem mu zavolala, chtěla jsem mu to nejdřív říct, ale nakonec jsem mu jen popřála šťastnou cestu!“
„Cože? Holubičko, tomu nerozumím!“ kroutil Freddy nechápavě hlavou.
„Kdybys ho viděl! Jak šťastně se díval na Lorenu a svého syna!“ vzlykala. „Nemohla jsem za ním jen tak přijít a říct: ,Gonzalo, miluju tě! Vykašli se na svou rodinu a zůstaň se mnou!‘“ poznamenala ironicky. „Nemohla jsem po tom všem, co se mezi námi stalo. Myslel by si, že jsem se zbláznila!“
„Takže jsi ho nechala jít? A co teď?“
„Teď? … Teď začnu žít úplně nový život! Byla jsem hodně dlouhou dobu sobecká, myslela jsem jen sama na sebe! Ale už taková nebudu! Už vím, že život se netočí jen kolem mě!“ řekla vážně. „Jen mě mrzí, že jsem si to všechno uvědomila až příliš pozdě. Že mi musela oči otevřít až smrt tety Heleny!“ zoufale se rozplakala. „A že až příliš pozdě jsem si uvědomila, co cítím ke Gonzalovi! Co jsem k němu vlastně cítila už od dětství!“ plakala. „Ale já ti přísahám, Freddy, tady před tebou a na památku tety Heleny, že se změním! Budu jiná, lepší, aby tam nahoře na mě mohla být pyšná a abych si zasloužila Gonzalovu lásku, až se jednoho dne vrátí! Budu na něj čekat! I kdybych měla čekat celý zbytek mého života!“ plakala.
Freddy se na ni smutně podíval a silně ji objal.

#####

Juan a Linda procházeli nemocniční chodbou. Zastavili se před pokojem Silvie. „Lindo, sedni si tady, prosím tě, na židli. Chtěl bych si nejdřív promluvit s maminkou sám, ano?“ požádal ji.
„Dobře, tati!“ odvětila Linda a posadila se. Juan ji políbil na čelo a vešel do pokoje.
Silvia byla stále v kómatu. Juan se posadil na židli vedle její postele. Chytil ji za ruku a začal na ni mluvit. „Ahoj, Silvie, přišel jsem tě pozdravit. Asi ti už Raul říkal, že jsme se spolu v rámci možností usmířili. Teď se střídavě i s Violetou budeme starat o Lindu, než se probudíš, takže o ni nemusíš mít strach.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Víš, asi jsem teď vlastně rád, že mi nemůžeš nijak odpovědět ani reagovat, protože jinak bych ti to vlastně asi neřekl. Asi jsem na to moc velký srab. Chci se ti, Silvie, za všechno omluvit! Vím, že jsem ti hrozně ublížil a lituju toho. Nejen, že jsem tě podvedl, ale i potom jsem ti dělal neustále potíže a komplikoval ti život. Asi jsem si nějak machisticky myslel, že patříš pořád mně, i když už jsme spolu nebyli. Vlastně jsem tě pořád miloval, a proto jsem to všechno dělal. To je ironie, miloval jsem tě a stejně jsem tě opustil! Byl jsem hlupák, co? Každopádně jsem ale už pochopil, že miluješ Raula a jsem rád, že jsi ho našla. Opravdu upřímně si přeju, aby ses brzy probudila a mohla s ním být zase šťastná!“ pousmál se. Ulevilo se mu, když jí to všechno řekl. Naklonil se k ní a políbil ji na čelo. Nakonec odešel pro Lindu, aby se na Silvii podívala i ona.

#####

Anita ležela ve své posteli s cizím mužem. Večer ho potkala v baru a vyspala se s ním. Oba ještě spali, když někdo zazvonil u dveří. „Co se děje?“ zeptal se rozespale muž.
„Moment, hned se vrátím!“ řekla Anita, zabalila se do deky a šla otevřít. Za dveřmi stála Diosmary. Ta se zarazila. Když ji takto naposledy viděla, zhroutil se jí svět.
„Diosmary, tebe bych nečekala!“ zasmála se Anita. „Potřebuješ něco?“
„Jen jsem ti přišla říct, že je mi z tebe opravdu zle! Nejen, že jsi zničila můj vztah s Nicolasem, ale ještě si do toho musela zaplést i Emílii a Fernanda! Bylo to nutné?“ zvolala zhnuseně.
„Ano, bylo! Emília na mě byla zbytečně drzá! Snažila se tě bránit a obrátilo se to proti ní!“ smála se.
„Takže ani nepopíráš, že to ty jsi řekla Fernandovi o mně a Nicolasovi?“
„A proč bych to dělala? Vždyť jsem na to hrdá!“ smála se.
Diosmary se na ni nenávistně zahleděla. Už se na ni nemohla ani podívat, chtěla odejít, ale Anita ji ještě zastavila. „Mimochodem, když už je řeč o Nicolasovi, nechceš ho pozdravit?“ zeptala se provokativně.
„Prosím?“ nechápala.
„No víš, oba jste vlastně měli ten samý nápad. Nicolas za mnou včera večer přišel. Taky mi teda nejdřív vynadal, ale nakonec to skončilo pro nás oba poměrně příjemně!“ vítězně se usmála.
Diosmary ji vraždila pohledem.
„Ještě teda spí, ale klidně ho kvůli tobě vzbudím, abys ho mohla pozdravit!“ dodala pobaveně.
„Jsi taková zmije!“ zvolala Diosmary nenávistně a odešla.
Anita zavřela dveře a rozesmála se, jak jednoduše jí na tu lež skočila.

#####

Alberto se procházel prázdným domem. Od včerejška, co se jeho dcery od Camily dozvěděly o jeho nemanželském synovi, s ním nepromluvily. Teď ani jedna nebyla doma. Nebo alespoň si to Alberto myslel. Chtěl vejít do svého pokoje, když se za ním ozvalo: „Tati!“ Otočil se a spatřil uprostřed chodby Berenice. „Berenice, ty jsi doma?“
„A kde bych měla být?“ zeptala se nechápavě.
„Myslel jsem si, že se mi taky vyhýbáš!“ řekl vážně, když k ní přistoupil. „Tvé sestry ráno hodně rychle odešly, tak jsem si myslel, že jsi taky někde pryč!“
„Tati, nechci ti tvrdit, že jsem nadšená z toho, co jsi před námi tajil, ale zároveň nemám právo ti dávat nějaké kázání. Já určitě ne, já bych byla ta poslední. To je všechno mezi tebou a mamkou, musíte si to vyřešit spolu!“ mluvila velmi klidně a rozumně. „Jsi pořád můj táta, na tom se nic nezměnilo! Víš, tati, už jsem ztratila tetu Helenu a stále nevím, kdo jsou mí skuteční rodiče, ale než to zjistím, už nechci nikoho dalšího z vás ztratit. Ať se děje cokoliv!“ chtělo se jí plakat.
„Berenice,“ nevěřícně kroutil hlavou, „nic krásnějšího jsi mi v tuto chvíli nemohla říct!“ šťastně se usmál a objal ji. „Mám tě moc rád, holčičko!“
„Já tebe taky, tati!“

#####

Bogotá, Kolumbie

Když Lorena, Gonzalo a Daniel dorazili na letiště, už na ně čekal šofér jeho rodičů. Ten je právě dovezl k jejich domu. Pomohl jim do domu se zavazadly, a když všichni vešli dovnitř, Gonzalovi rodiče je už očekávali. „Gonzalo!“ rozpřáhla María, jeho matka, ruce a objala ho.
„Mami, stýskalo se mi!“ řekl Gonzalo, když ji objímal. Poté se Gonzalo objal se svým otcem, také Gonzalem.
María se mezitím přivítala s Lorenou a poté ji padl zrak na Daniela, který ležel v přenosném vajíčku. Před chvílí se probudil, a tak vykuleně koukal na nové tváře. „Bože, ten je nádherný!“ rozplývala se María, když si k němu klekla. „Celý tatínek!“
Lorena s Gonzalem se na sebe pousmáli. Lorena se pak ještě objala se svým tchánem.
María mezitím už držela Daniela v náručí.
„Jaký jste měli let?“ zeptal se Gonzalo starší.
„Dobrý, všechno proběhlo v pořádku!“ odvětil Gonzalo.
„Tak ale teď se pojďte naobědvat. Jistě máte všichni velký hlad!“ zavelela María a všichni se vydali do jídelny.

#####

Caracas, Venezuela

Mariela vyjela s nákupním vozíkem ze supermarketu. Franco seděl na vozíku a pohupoval si nožkama. Mariela zamířila na parkoviště ke svému autu. Otevřela kufr a začala do něj skládat nákup. Franco ji pozoroval, jako kdyby kontroloval, jestli to dělá dobře. Po chvíli vedle nich zastavilo auto. Franco se na něj zadíval a poté i na řidiče, který z něj vystoupil. „Stlejdo!“ zavolal.
Eduardo se ohlédl a usmál se. „Franco! Marielo!“ přistoupil k nim.
„Eduardo, ahoj!“ usmála se Mariela.
„Chceš s tím nákupem pomoct?“
„Ne, děkuji, vždyť už to skoro mám!“ dala do kufru poslední věc a zavřela ho. Chytla vozík a chtěla ho zavézt na místo.
„Počkej, já ho odvezu,“ nabídl se a postavil se za vozík. „Franco, dáme si závod?“ zeptal se se smíchem. Franco na něj nechápavě hleděl. Eduardo začal odpočívat: „Tři, dva, jedna, start!“ A rychle se rozběhl směrem k ostatním vozíkům. Franco se tomu hrozně smál. Mariela je s úsměvem pozorovala. Eduardo vzal Franca do náruče, vozík připoutal k ostatním a vzal z něj minci. Vrátil se k Mariele a Franca i minci jí předal.
„Děkuju, Eduardo!“ usmála se na něj.
Eduardo jí úsměv opětoval. „Co teď budete dělat?“
„No, asi pojedeme domů,“ pokrčila rameny.
„A co kdybychom někam společně vyrazili? Třeba na hřiště, pak na něco dobrého do cukrárny, hm?“ automaticky navrhl, i když to předem vůbec neplánoval. Spontánně ho to napadlo.
„Ale vždyť chceš jít asi taky na nákup, ne?“
„Ten počká. Můžu si sem zajet i večer. Tak pojedeme?“
„Tak dobře!“ překvapeně se Mariela pousmála.
„Pojeďte za mnou,“ řekl Eduardo a nastoupil do svého auta.
Mariela připoutala Franca do dětské sedačky, poté si sedla za volant, s Eduardem na sebe pokývli a odjeli pryč.

#####

„To je první sobota po strašně dlouhé době, co jsem doma!“ poznamenala Penelope, když společně s Nadiou popíjely kávu u ní v bytě.
„No jo, to je pravda, už nemusíš jezdit do toho hotelu!“
„I když od jisté doby to tam vůbec nebylo špatné!“ chtivě se usmála, když si vzpomněla na spoustu vášnivých chvil s Eduardem.
„Víš, já jsem ale na jednu stranu ráda, že už tam jezdit nemusíš. Aspoň ten tvůj románek skončí, je to nebezpečné!“
„Mami, to si jako myslíš, že se teď Eduarda kvůli tomu vzdám?“ rozesmála se. „Samozřejmě, že s ním budu dál. Včera byl se mnou dokonce tady!“
„Cože? Zbláznila ses?“ zvolala Nadia šokovaně. „Co kdyby sem Juan přišel?“
„Klid, mami, jakmile je s Lindou, tak se od ní momentálně nehne. Poctivě dodržuje Silviino přání, aby se se mnou ten malý spratek nemusel vídat!“ šklebila se.
„Penelope, mně se to nelíbí!“ kroutila Nadia hlavou. „A už vůbec se mi nelíbí, že teď bude Juan bydlet střídavě ve dvou bytech. To se nebojíš, že se ti odcizí?“
Penelope se hlasitě rozesmála. „Tak to si mě fakt pobavila, mami! Toho se fakt nebojím! Juana mám pevně omotaného kolem prstu! Vždy mi stačí ukázat mu i jen malý kousek své nahé kůže a úplně roztaje! Takže ho k sobě přitáhnu, kdykoliv se mi zamane! A během doby, co se mnou nebude, si budu užívat s Eduardem, abych se nenudila!“ vítězně se usmívala.
Nadia nesouhlasně kroutila hlavou.
„A teď už běž, mami, zrovna chci Eduardovi zavolat, aby se za mnou zase stavil!“ velmi rychle ji vyprovodila ven a Nadia se už nezmohla ani na slovo.
Penelope doběhla ke svému mobilu a vytočila Eduardovo číslo.

Eduardo právě parkoval před dětským hřištěm. Mariela ještě chvíli kroužila kolem, než také volné místo našla. Eduardo mezitím vystoupil z auta a čekal. V té chvíli mu zazvonil mobil. Nepodíval se, kdo mu volá, stále sledoval Marielino auto. „Ano?“
„Eduardo, lásko, chybíš mi! Co kdybys za mnou zase přišel a zopakovali bychom si ty krásné chvíle ze včerejška, hm?“ lákala ho Penelope provokativním hlasem.
V té chvíli zrovna Mariela vystoupila z auta a z dálky se na něj usmála. Eduardo jí úsměv opětoval. „Promiň, Penelope, ale dnes už něco mám. Ještě si zavoláme!“ odvětil jí a bez rozloučení zavěsil. Šel k Mariele, která už držela Franca v náručí, a společně šli na hřiště.

Penelope byla v šoku, že ji Eduardo odmítl. S tím rozhodně nepočítala.

#####

Madrid, Španělsko

Winston dorazil z práce domů. Sundal si sako a pohodil ho na křesle. Povolil si kravatu a zamířil do kuchyně, aby se něčeho napil. Ale v tom mu někdo zaklepal na dveře. Když je otevřel, zůstal stát jako opařený. „Emílie!“ zvolal šokovaně.
„Winstone!“ rozplakala se a padla mu do náruče.
Winston zavřel dveře a objal ji. „Emílie, proboha, co se ti stalo?“ zeptal se vyděšeně, když ji dovedl na pohovku, kde se posadili. „Kde se tu bereš?“
„Všechno se pokazilo, Winstone! Fernando se se mnou rozešel!“ zoufale plakala.
„Cože? A proč?“
„Anita mu totiž řekla pravý důvod toho, proč se s ním Diosmary rozešla. Řekla mu, že ho podváděla s Nicolasem a že já jsem o tom celou dobu věděla!“ plakala. „Vyčetl mi, že jsem ho nemilovala, tak jak jsem tvrdila, že jinak bych mu řekla pravdu a nedělala bych z něj idiota!“
„Ale vždyť ty jsi neměla právo mu to říkat! Navíc si nemohla přeci zradit důvěru své sestry!“
„To jsem mu taky řekla. Ještě dnes ráno jsem se mu to snažila všechno vysvětlit, ale vyhodil mě! A já v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Trápila jsem se a neměla jsem za kým jít. Za tetou Helenou už nemůžu,“ rozplakala se ještě víc, „a tak jsem nasedla do taxíku, nechala se zavézt na letiště a nasedla na první letadlo sem. Winstone, odpusť mi, že jsem tě takhle přepadla, ale já už nikoho jiného nemám! Ty jsi můj jediný opravdový přítel!“
„Emílie,“ smutně zakroutil hlavou a silně ji objal, „já jsem samozřejmě rád, že jsi přijela. Spolu to zvládneme, uvidíš!“ utěšoval ji. „A vaši vědí, že jsi tady?“
Emília se odtáhla a podívala se na něj. „Nevědí a myslím, že momentálně by si toho ani nevšimli, že nejsem doma!“
„Proč to říkáš?“ zvolal nechápavě.
„Mamka totiž včera odešla z domu. Všechny jsme se totiž dozvěděly, že má táta nemanželského syna!“ vzlykala.
Winston byl v šoku.
„Asi před třemi lety byl mamce nevěrný se svojí asistentkou a celou tu dobu to před námi tajil!“ dodala na vysvětlenou.
„Dobře, Emílie, i tohle spolu v klidu probereme, ale později,“ utěšoval ji. „Teď myslím, že bude nejlepší, když se půjdeš osprchovat a lehneš si!“
„Ne, Winstone, já tady přece nezůstanu. Najdu si nějaký hotel!“
„To je nesmysl, Emílie, zůstaneš tady!“ zvolal rázně a v tom dostal nápad. „A co kdybys tu zůstala i trochu déle?“
„Co tím myslíš?“
„Žij tu se mnou! Alespoň nějaký čas! Myslím si, že teď potřebuješ od všeho odstup!“
„Winstone, já nevím! Vždyť jsem si s sebou nevzala ani žádné věci. Mám jen tuhle kabelku!“
„Ale v ní máš to nejdůležitější, ne? Peníze, doklady a všechno ostatní se dá přeci nahradit, hm?“
„Winstone, já opravdu nevím!“ zmateně pokroutila hlavou.
„Nemusíš se ničeho bát. Nabízím ti to ve vší počestnosti! Jako dobrý přítel!“ zdůraznil.
Emília nakonec přikývnutím souhlasila. Winston jí setřel slzy z tváře a objali se.

#####

Caracas, Venezuela

„Camilo, přišel jsem se ujistit, jestli jsi v pořádku,“ řekl jí Marcelo, když se spolu usadili na pohovce v Helenině bytě.
„V rámci možností jsem v pořádku!“ odvětila mu Camila. „Ale jinak je mi zle! Je mi zle z těch Albertových lží! Tolik jsem mu věřila!“ rozplakala se.
Marcelo ji silně objal. „Klid, Camilo, klid! Neboj se, jsem tady s tebou a neopustím tě! Pomůžu ti se vším, co budeš potřebovat!“
Camila zvedla hlavu, podívala se mu do očí a pousmála se. „Děkuju ti!“
Marcelo ji měl tak blízko, a velmi zatoužil po tom ji políbit. Ale rozmyslel si to, protože by to teď opravdu nebylo vhodné. Nakonec začal s něčím jiným. „Camilo, asi bych se ti měl omluvit, že jsem to byl právě já, kdo ti to tajemství odhalil. Ale když jsem to předevčírem zjistil, nechtěl jsem, aby ti Alberto dál tak nestydatě lhal!“ zvolal nenávistně.
„Ne, Marcelo, já jsem ráda, že to vím. Teda nejsem ráda, ale víš … rozumíš mi, že ano?“ byla zoufalá.
Marcelo přikývl a pohladil ji po tváři.
„Pořád si teď kladu otázku, s kým jsem to vlastně tolik let žila?“ zavzlykala.
Marcelo se na ni smutně zahleděl, přivinul ji do své náruče a utěšoval ji.

#####

Lucas nakonec od Fernanda odešel a jen tak se toulal městem. Neustále myslel na Lorenu a jejich noc na rozloučenou. Během doby se také zastavil v jedné kavárně, aby trochu vystřízlivěl. Uvědomoval si, že by nebylo vhodné přijít domů opilý, v situaci, která se právě doma nachází.
Právě vešel do svého pokoje, kde na něj už čekala Paloma. Seděla na posteli, a když ho uviděla, vstala.
„Palomo?“ zvolal překvapeně. Od doby, co ho požádala, aby opustil jejich ložnici, v tomto pokoji vlastně ještě nebyla. Vzápětí byl ještě překvapenější, když si všiml, že vedle postele stojí jeho kufry.
„Promiň mi, Lucasi, ale zabalila jsem ti věci, aby ses už tady nemusel déle zdržovat!“ zvolala vážně.
Lucas na ni šokovaně hleděl.
„A tohle si vezmi s sebou a v klidu si to pročti, jestli je vše v pořádku!“ podala mu několikastránkový dokument.
Lucas si ho od ní vzal, zadíval se na něj a byl v ještě větším šoku. „To je žádost o rozvod?“ podíval se na ni nevěřícně.
„Ano, dnes odpoledne jsem byla u právníka a hned mi ji sepsal! Myslím, že jsem to měla udělat už dávno, když jsme oba dva milovali někoho jiného!“
„Oba dva?“ Lucas dostával jeden šok za druhým.
„Ano, Lucasi! Měla bych ti konečně něco přiznat. Něco, co jsem si uvědomila, až dnes, ale trvá to vlastně už několik let! … Já miluju Gonzala!“ řekla velmi hrdě.
Lucas na ni vykulil oči a snažil se to nějak vstřebat.