„Cože?“ zvolala Paloma šokovaně. „Co jsi to řekl?“
„Že Lorena čekala moje dítě!“ zopakoval jí Lucas.
„Ty máš dítě? Pane Bože!“ zhrozila se Paloma. „Proč jsi mi o tom neřekl dřív?!“
„Protože nebyl důvod,“ odvětil jí Lucas, „jelikož se to dítě nenarodilo!“ dodal vážně.
„Co?“
„Před čtrnácti lety jsem byl obrovský hlupák a sobec, který nemyslel na následky! Poslal jsem totiž Lorenu na potrat!“
„Ó díky Bohu!“ viditelně se Palomě ulevilo. „Už jsem si myslela, že budu macechou čtrnáctiletýho pubertálního spratka! Úplně mi stačí, že jednomu takovýmu puberťákovi dělám sestru!“ ušklíbla se.
Lucas na ni nevěřícně hleděl. „Palomo, měj trochu úcty! Bylo to moje dítě!“
„Ach, promiň, miláčku!“ omluvila se Paloma a objala ho. „Ale jsem z toho úplně rozrušená, že nevím, co říkám!“
Lucas se od ní odtáhl. „Chtěl jsem ti to říct sám, než aby ses to dozvěděla od někoho jiného!“
„To si udělal dobře! Jsem ráda, že jsi mi to řekl!“ přikývla Paloma. „A co ta ženská? Dělá ti snad nějaké problémy? Nechce tě dokonce získat zpátky?“ zeptala se žárlivě.
„Vždyť je vdaná!“ připomněl jí Lucas.
„To ale není žádná překážka! Co ty víš, třeba se chce zbavit toho svého otravného manžela!“ zvolala Paloma vztekle při zmínce o Gonzalovi.
„Můžeš být klidná, Lorena mě rozhodně získat zpátky nechce! To je to poslední, co by chtěla!“ odvětil jí Lucas vážně.
„Já bych jí tě taky nedala!“ zasmála se Paloma a políbila ho.
„Už budu muset jít do práce!“ řekl Lucas a bez rozloučení odešel.
Palomin úsměv zamrzl. „Stejně si na tu ženskou budu muset dávat pozor!“ pronesla vážně.

#####

Camila se nacházela v dětském domově, ve kterém byla ředitelkou. Právě seděla ve své kanceláři a po telefonu domlouvala schůzku s jedněmi manželi, kteří měli zájem o adopci, když jí někdo zaklepal na dveře. „Počkejte chvilku,“ řekla do telefonu a zavolala: „Dále!“ Do kanceláře vešel Marcelo. Camila se na něj usmála a naznačila mu, aby se posadil naproti ní. Potom pokračovala v telefonátu. „Dobře, takže zítra v 10 hodin dopoledne vás budu čekat! Na shledanou!“ Zavěsila a znovu se na Marcela usmála. „To je ale překvapení! Kde se tu bereš?“ zeptala se.
„Nedaleko odtud jsem prodával dům, tak jsem si řekl, že se zastavím!“
„Tak to jsem ráda, že jsi přišel! Moc návštěv tu nemívám, přece jen je to trochu z ruky!“ zasmála se Camila.
„Za tebou bych šel klidně až na kraj světa!“ řekl Marcelo vážně.
Camila tušila, kam míří, a tak raději změnila téma. „A jak se máš? Co je u tebe nového?“
„Nového u mě není nic a míval jsem se i líp! Virna mi moc chybí!“ zesmutněl při vzpomínce na svou nedávno zesnulou manželku.
„Já vím, je moc těžké smířit se se ztrátou milované osoby!“ soucítila s ním Camila.
„Ano, moc! Virna mi hlavně pomohla vyplnit tu samotu, kterou jsem do doby, než vešla do mého života, cítil! A teď tu samotu zase cítím a je mi hrozně! Je mi hrozně, že pořád nemůžu být se ženou, kterou miluju!“
„Dost, Marcelo, prosím tě!“ přerušila ho Camila.
„Camilo, já tě pořád miluju!“ vyznal se jí Marcelo.
„Ale já jsem vdaná za Alberta, tvého nejlepšího kamaráda! A co je hlavní, jeho miluju!“ zdůraznila mu Camila.
„Bohužel!“
„Marcelo, prosím! Já tě mám ráda! Vždycky jsem tě měla!“
„Ale nikdy jsi mě nemilovala! Vždycky jsi milovala Alberta!“
„A nikdy jsem ti nechtěla ublížit!“ doplnila ho Camila.
„Já vím, úplně stačí, že si ubližuju sám!“ řekl Marcelo smutně.
Camila byla nešťastná, když ho viděla takového. Mrzelo ji, že i po dlouhých letech ho musí vidět trápit se kvůli ní, ale svým citům poručit nedokázala. Vždy milovala Alberta a věděla, že vždy to tak bude.

#####

Diosmary vběhla do Fernandovy kanceláře. „Miláčku!“ usmívala se, sedla si mu na klín a dlouze ho políbila.
„Takže květiny nejspíš zabraly!“ zasmál se Fernando.
„Co?“ nejdřív Diosmary nechápala, ale pak si vzpomněla, že když přišla domů, měla v pokoji kytici růžových růží. „Ach ano, samozřejmě! Byly nádherné, mockrát ti děkuju!“ usmála se a objala ho a byla ráda, že Fernando nevidí její obličej plný výčitek svědomí.
„Doufal jsem, že ti udělají radost, ale že až takovou, to jsem opravdu nečekal!“ smál se Fernando.
„Dnes ses mi prostě trefil do nálady!“ usmála se Diosmary.
„Tak to doufám, že se mi bude takhle dařit i častěji!“ usmál se Fernando zamilovaně. Oba se ještě jednou dlouze políbili.
„Asi bych už měla jít, co? Zdržuju tě od práce!“ řekla Diosmary.
„Klidně mě takhle zdržuj častěji!“ odvětil jí Fernando se šibalským úsměvem.
Diosmary mu úsměv opětovala a políbila ho. „Ale už opravdu musím jít,“ vstala a šla ke dveřím. „Mám ještě sraz s Anitou,“ dodala, poslala mu vzdušný polibek a odešla.
Fernando se spokojeně usmál a vrátil se ke své práci.

#####

Lorena byla u snídaně z rozhovoru s Lucasem stále špatná a Gonzalovi to neuniklo. „Miláčku, co je ti?“ zeptal se ustaraně, když ji chytil za ruku.
„Nic, miláčku!“ pokusila se Lorena o úsměv. „Jen jsem nervózní, jestli ten detektiv něco zjistí o mé dceři!“ vymluvila se. Pravda byla, že toto ji také trápilo, ale momentálně ne tolik, jako včerejší rozhovor s Lucasem. Gonzalovi to ale říct nemohla. Věděla, jakou má povahu, že by se rozčílil, a pak by to špatně dopadlo. Nechtěla mu přidělávat problémy v práci, protože věděla, jak moc po této práci toužil.
„Neboj se, miláčku, jsem si jistý, že brzy svou dceru najdeš! A až se tak stane, všechno ji vysvětlíš, a pak spolu doženete všechen ten ztracený čas!“ usmál se Gonzalo.
„Gonzalo, ty ani nevíš, jak moc mi pomáhá tvá podpora!“ vděčně se Lorena usmála.
„Co bych to byl taky za manžela, který by tě nepodpořil!“ odvětil jí Gonzalo. „Víš, že na mě se můžeš vždycky spolehnout! Vždy tu budu pro tebe, abych tě podpořil!“ usmál se.
„Já vím!“ řekla Lorena dojatě.
Gonzalo se na ni usmál a políbil ji. „Budu už muset jít do práce!“
„Tak běž,“ usmála se Lorena. „A pokud možno, ať tvůj pracovní den proběhne v klidu!“ žádala ho.
„Pokud nenastane z něčí strana nějaká provokace, tak se nemusíš bát!“ odvětil jí Gonzalo, políbil ji a odešel.
Lorena zoufale vzdychla.

#####

„Teto, strašná tragédie!“ pronesla Paloma, když vstoupila do bytu své tety Heleny.
„Co se stalo?“ zhrozila se Helena. „Snad něco s Berenice?“
„Proč by se mělo zrovna stát něco s ní?“ ušklíbla se Paloma.
„Je přeci nemocná, tak proto mě napadla jako první!“
„Ale, prosím tě, ta akorát simuluje!“ zvolala Paloma otráveně. „Stalo se něco mnohem horšího!“ řekla, když si sedla do křesla v obývacím pokoji.
„Pro Boha, Palomo, tak už mi to řekni!“ naléhala Helena, když si sedla naproti ní.
„Lucas mi právě řekl, že s tou hroznou ženskou, co mi na večírku polila moje krásné šaty, na střední škole chodil a co hůř, že ta ženská navíc čekala jeho dítě!“
„Lucas má dítě?“ zvolala Helena šokovaně.
„Naštěstí, ne! Byl tak chytrý, že tu ženskou poslal na potrat!“ spokojeně se Paloma usmála.
„Palomo, ale jak se nad tím můžeš usmívat?“ nevěřícně pokroutila Helena hlavou. „Víš, jak to pro ni muselo být těžké? Nemuselo jí být ani osmnáct, a najednou se jí svět obrátil vzhůru nohama! Byla těhotná a u otce svého dítěte nenašla podporu! Uvědomuješ si, čím si musela projít?“
„To je její smůla!“ pokrčila Paloma s nezájmem rameny.
Helena vždy chování své neteře brala s rezervou, ale toto bylo už příliš. „Palomo, měla by ses občas zamyslet nad tím, co je v životě opravdu důležité!“
„V mém životě je nejdůležitější Lucas!“ usmála se Paloma. „A to, abych si ho vzala! Takže si na tu ženskou budu muset dávat opravdu velký pozor! Lucas mi sice řekl, že ho ta ženská určitě nechce, ale radši budu mít stále obě oči otevřené!“

#####

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zeptal se Fernando, když nakoukl do Albertovy kanceláře.
„Jistě, pojď dál,“ mávl na něj Alberto.
Fernando za sebou zavřel dveře a posadil se naproti němu.
„Chtěl bych tě o něco požádat!“ řekl Alberto.
„O cokoliv!“
„Zítra k nám nastoupí nový stážista a já bych byl rád, kdyby sis ho vzal na starost! Abys mu tady všechno ukázal, jak to tady chodí a prostě než se tu zapracuje, tak aby si na něj dohlížel!“ požádal ho Alberto.
„Samozřejmě, Alberto, to nebude problém!“ usmál se Fernando.
„Děkuju ti! Takže až zítra ráno přijde, tak ho osobně přivítám, a pak tě zavolám a ty už si ho převezmeš!“ navrhl Alberto.
„Ano, to bude nejlepší!“
„Dobrá, tak ti ještě jednou děkuju a můžeš se vrátit k práci!“ usmál se Alberto.
Fernando vstal, a když už byl u dveří, Alberto se zeptal: „A jak jste na tom s Diosmary? Stále jste zaláskovaní?“
„Ano, jsme! Dnešek mi to jen potvrdil!“ odvětil mu Fernando šťastně.
„Tak to rád slyším!“ usmál se Alberto. „A teď už plav!“
Fernando se zasmál a odešel.

#####

„Ty ses s tím klukem vyspala?“ vykřikla Anita.
„Anito, prosím tě, tišeji!“ okřikla ji Diosmary. Společně seděly u baru v restauraci nedaleko časopisu. „Vždyť sem může z časopisu kdokoliv přijít a slyšet tě!“ dodala.
„Jak ses s ním mohla vyspat? Já myslela, že když jsi mi zmizela, tak jsi šla prostě domů! A ty jsi šla domů, akorát k němu!“
„Anito, já nevím, jak se to mohlo stát! Pamatuju si jen útržky, protože jsem byla hrozně opilá! A to byl nejspíš ten důvod, že jsem udělala to, co jsem udělala!“ řekla zahanbeně.
„Řekneš o tom Fernandovi?“
„Zbláznila ses? To nemůžu udělat! Víš, jak mě miluje a tím bych mu hrozně ublížila! Fernando se o tom nikdy nesmí dozvědět!“ řekla Diosmary vážně.
„Ale takhle bys měla příležitost se s ním rozejít! Nebo spíš on by se rozešel s tebou a ty by si zase mohla zažívat to dobrodružství v nových vztazích! Vždyť si mi sama včera říkala, že tě nudí ten váš stereotyp, tak teď máš příležitost se ho zbavit!“ připomněla jí Anita.
„Myslíš si, že bych se mohla jen tak pouštět do nových vztahů, když bych věděla, že Fernando mojí vinou trpí?“ zavrtěla Diosmary hlavou. „Ne, to bych nemohla! Fernandovi nikdy neřeknu, že jsem ho podvedla! Místo toho se budu snažit věnovat se mu tak, jak si zaslouží! A snažit se vymazat své výčitky svědomí!“
Anita pokrčila rameny a odpila si z koktejlu.

#####

„Penelope,“ zavolal na svou manželku Juan, když přišel domů. „Jsem tady!“ ozvalo se z ložnice, a tak tam Juan šel.
Penelope stála před zrcadlem a prohlížela se v černém spodním prádle, které si právě koupila. „Penelope,“ vešel Juan dovnitř a chtěl jí začít nadávat, ale když ji viděl, tak zapomněl, co vlastně chtěl.
„Lásko,“ přistoupila Penelope k němu a vášnivě ho políbila. „Ty dnes nejdeš do práce?“
„Mám natáčení až odpoledne!“ odvětil jí Juan a přitom se nechával líbat.
„Tak to máme spoustu času na nějaké ty hrátky!“ zasmála se Penelope a znovu ho vášnivě políbila. Juan jí její polibky opětoval, ale pak si konečně vzpomněl, co chtěl, a tak ji od sebe odtrhl. „Co se děje, Juane?“ zeptala se nechápavě.
„Ty jsi včera mluvila se Silvií?“ zeptal se Juan naštvaně.
„No ano! Nechal sis tu mobil a mě rozčilovalo to jeho neustálé zvonění, tak jsem to zvedla a jednoduše to vyřídila!“ usmála se Penelope.
„Já si ale nepřeju, aby si se Silvií něco vyřizovala! Zakazuju ti, aby si s ní mluvila!“
„Ale proč?“
„Protože to tak chci! Silvia je pouze moje minulost, a tak se o všechno ohledně ní postarám já!“
„Tak dobře, pokud si ona nezačne, tak já s ní mluvit nebudu!“ slíbila mu Penelope.
„Dobře!“
„No a teď můžeme pokračovat tam, kde jsme před chvílí skončili, ne?“ chtivě se Penelope usmála. Juan ji její chtivý úsměv vrátil a přitom si svlékl košili. Pak ji popadl do náruče, začali se líbat a padli na postel, kde se spolu vášnivě milovali.

#####

Gonzalo a Raul vešli do restaurace, ze které právě měly namířeno vyjít Diosmary a Anita. „Gonzalo, no konečně tě taky vidím!“ zasmála se Diosmary.
„Diosmary?“ nebyl si Gonzalo jistý.
„Jo jo, jsem to já!“ smála se.
„Tak to jsem taky rád, že tě konečně vidím!“ rozesmál se Gonzalo a pak se oba objali. „Já si myslel, že se všichni v klidu přivítáme na tom večírku, ale nějak se to nestihlo!“
„No jo, když naše Paloma ztropí skandál, tak už se klidu nikdo nedočká!“ poznamenala Diosmary a všichni se rozesmáli. Potom ještě Gonzala seznámila s Anitou a nakonec odešly. Gonzalo s Raulem si sedli k nejbližšímu stolu.
„Všechny Fuentesovic děvčata vyrostly do krásy!“ podotkl Gonzalo.
„To ano,“ souhlasil Raul. „A i když Berenice není skutečná Fuentesová, tak také do té krásy zapadá! A navíc by s těmi černými vlasy ani nikdo neuhádl, že je adoptovaná!“
„Vidíš, tu jsem ještě neviděl!“ uvědomil si Gonzalo.
„Mimochodem tvá manželka je taky nádherná!“ usmál se Raul.
„Já vím, umím si vybrat!“ zasmál se Gonzalo. „A ty někoho máš? Nebo si momentálně sám?“
„Jsem momentálně sám, ale byl bych rád, kdyby mi jedna osoba dala šanci!“
„Kdo?“
„Jsem už dlouho beznadějně zamilovaný do Silvie!“ svěřil se mu Raul. V tom jim číšník přinesl jídelní lístek. Během oběda si potom o svých láskách povídali.

#####

Lorena šla po ulici a dívala se přitom do novin, v nichž měla zaškrtnuto několik inzerátů ohledně práce. Přečetla si další adresu a vydala se tam. Celou cestu přitom myslela stále na rozhovor s Lucasem. Domnívala se, že všechno zlé, už má za sebou, ale když se jí Lucas znovu připletl do života, všechna bolest a zlé vzpomínky se jí vrátily. Najednou jí někdo zkřížil cestu. „Promiňte,“ omluvila se se sklopenou hlavou a onu osobu obešla. „Tak moment!“ uslyšela za sebou. Otočila se a konečně se podívala, kdo jí tu cestu zkřížil.
„My dvě bychom se měly vážně promluvit!“ řekla Paloma.