con la participación especial de:
Kiara como María de Reyes
Jean Carlo Simancas como Gonzalo Reyes, padre

„Palomo, to má být nějaký hloupý vtip?“ nechápal Lucas.
„Já vím, že to tak vypadá, ale myslím to naprosto vážně, Lucasi! Prosím tě, posaď se! Musím ti toho hodně říct!“
Lucas se posadil na svou postel a Paloma se postavila naproti němu. Zhluboka se nadechla a začala vysvětlovat. „Lucasi, vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Je toho tolik. A za spoustu věcí mě určitě budeš nenávidět, ale už je na čase říct ti celou pravdu! Nejdřív bych ti asi měla říct, že i když jsem za náš vztah tolik bojovala, že jsem dělala všechno možné proto, abych tě neztratila, tak jsem to vlastně nedělala z lásky, ale spíš z nějakého sobeckého pocitu, abych vždy získala to, co si umanu. Nikdy jsem tě nemilovala, teď už to vím! Bohužel jsem si to ale uvědomila až po ztrátě tety Heleny. A až poté jsem si i uvědomila, že mou láskou byl vždycky Gonzalo!“ rozplakala se.
Lucas na ni stále nechápavě hleděl.
„Asi si říkáš, jak jsem se do něj mohla zamilovat, když jsme na sebe jen neustále štěkali, hádali se, nemohli se vystát. Ale to nebylo všechno, co se mezi námi stalo. Dvakrát jsem tě s ním podvedla! Poprvé to bylo tehdy v Bogotě, jak jsme vás nachytali s Lorenou. Odjeli jsme do jednoho hotelu, hrozně jsme se opili a stalo se to! Vyhrožovala jsem mu, že se to nikdy nesmíš dozvědět. A podruhé se to stalo potom, co jsi mě opustil, když jsem Berenice řekla pravdu o její adopci. Nejdřív jsem šla za Lorenou, abych jí vynadala, že to jen její vinou se naše manželství rozpadlo, ale tehdy jsem ji nezastihla. Tak jsem šla za Gonzalem a po ostré hádce jsme znovu skončili spolu! Tehdy jsem z toho byla tak rozrušená, že jsem při odchodu nedávala pozor na cestu a porazilo mě auto!“
Lucas si na tu její nehodu okamžitě vzpomněl a s naštvaným výrazem vstal. „Takže to znamená…?
„… že jsem se tehdy nepokusila spáchat sebevraždu. Jen jsem tě v tom tehdy nechala, protože se mi to hodilo k tomu, abych si tě udržela!“ dodala zahanbeně. „Myslela jsem si, že všechno co dělám je správné, že to tak musí být! Ale oči mi otevřela až ztráta tety Heleny! Ptal ses mě, kde jsem strávila noc po její smrti. Byla jsem tehdy u Gonzala, ale ve vší počestnosti! Prostě mě něco dovedlo ke dveřím jeho bytu. Teď už vím, že to byla láska! Teď už si plně uvědomuju, jaký život ve skutečnosti je a co je v něm nejdůležitější! Být upřímný sám k sobě a chránit lidi, které miluješ!“ zvolala vážně.
Lucas vůbec nevěděl, jak má na to všechno reagovat.
„Je mi to, Lucasi, moc líto, že jsem tě tolik trápila! A jen doufám, že mi to jednoho dne dokážeš odpustit a že z nás budou třeba přátelé!“ Chvíli čekala, jestli jí něco řekne, ale Lucas tam stál jako opařený. Smutně se pousmála a odešla z pokoje.
Lucas se znovu posadil na postel a snažil se všechny ty informace nějak vstřebat.

#####

Bogotá, Kolumbie

Lorena uložila Daniela ke spánku a poté se s Gonzalem a jeho rodiči sešli u večeře. „Jsem opravdu nadšená, že jste se rozhodli se vrátit!“ radovala se María.
„My také!“ odvětil jí Gonzalo za oba a usmál se na Lorenu. Ta mu úsměv opětovala.
„A můžete tu samozřejmě zůstat, jak dlouho tu budete chtít!“ dodal Gonzalo starší.
„Děkujeme!“ usmála se Lorena.
María chtěla něco říct, ale v tom všichni zaslechli Danielův pláč. „Omluvte mě!“ řekla Lorena a vstala od stolu. „Půjdu s tebou,“ zvolala María a obě odešly za Danielem.
„Gonzalo, chtěl jsem se tě zeptat, jak to vlastně Fuentesovi zvládají po Helenině smrti?“ zeptal se jeho otec zdrceně.
Gonzalo jeho otázku skoro nevnímal, protože se zadíval za něj na rámeček s fotografií, která stála na komodě. Byl na ní on a Paloma jako děti. Byla to fotografie z návštěvy zoo, během které se Paloma „ztratila“ a Gonzalo ji našel.
Jeho otec se otočil, aby se podíval, na co se to dívá. „Pro Palomu to muselo být asi hodně těžké, že? Vím, jak měla Helenu ráda!“
„Co, tati?“ Gonzalo se probral ze zamyšlení.
„Gonzalo, co je to s tebou? Na co myslíš?“
Gonzalo si smutně povzdychl a nespouštěl oči z fotografie.

#####

Caracas, Venezuela

Když se Lucas vzpamatoval, uvědomil si, že na tento moment, kdy bude moct v klidu od Palomy odejít, čekal velmi dlouho. Jen mu bylo líto, že mezitím Lorenu zase ztratil. Už za Palomou nešel, nevěděl ani, co by jí řekl, ale nic jí vlastně ani vyčítat nechtěl, byl rád, že je jejich manželství, které vlastně ani nikdy plnohodnotným manželstvím nebylo, konec. Právě scházel s kufrem v ruce ze schodů do haly, když se domů vrátila Berenice. Jak ho uviděla, nechápavě se na něj zahleděla. „Lucasi, co to znamená?“
„Odcházím, Berenice! A tentokrát opravdu definitivně!“
„Cože?“
„Paloma sama mi sbalila kufry a předala mi žádost o rozvod!“
Berenice byla v šoku. „Ale, ale, Lucasi, ty přeci nemůžeš odejít! Co si bez tebe počnu!“ rozplakala se. „Co se to teď děje? Nejdřív jsem ztratila tetu Helenu, včera odešla mamka, dneska ty? Kdo odejde zítra? Tahle rodina se pomalu rozpadá!“ plakala.
„Berenice,“ Lucas smutně pokroutil hlavou a jemně si ji přivinul do své náruče, „ty mě přeci nikdy neztratíš! Slíbil jsem ti, že i kdybychom se s Palomou jednou rozvedli, nikomu nedovolím, aby mě připravil o tvou společnost! I když spolu už nebudeme žít pod jednou střechou, stále se budeme vídat! Mám tě moc rád, Berenice, vždy budeš patřit do mého života!“
Berenice se na něj podívala a přes slzy se na něj usmála.
Lucas jí úsměv opětoval, políbil ji na čelo, vzal si kufr a odešel.
Berenice zavzlykala.

#####

Bogotá, Kolumbie

„Co jsi říkal, tati?“ zeptal se Gonzalo.
„Tebe něco trápí?“ zmateně hleděl na svého syna.
„Ne, tati, nic. Nedělej si starosti!“ pokusil se Gonzalo o úsměv. Znovu se zahleděl na fotografii Palomy a vybavil si jejich poslední telefonát z dnešního odpoledne. Když mu Paloma jen popřála šťastnou cestu, zesmutněl. V tu chvíli doufal, že mu chce říct něco jiného. Že mu snad chce vyznat lásku. „Půjdu se na Daniela taky podívat,“ dodal a odešel.

Lorena mezitím Daniela utěšila a držela ho v náručí. Spolu s Maríou seděly na posteli v ložnici. „Je tak rozkošný!“ rozplývala se María. „Opravdu to je celý Gonzalo!“ rozesmála se.
„Ano, je!“ pousmála se Lorena.
„Loreno, mluvili jste už s Gonzalem o vašem vztahu!“
„Vlastně pořádně ani ne. Rozhodli jsme se sem vrátit a během toho balení a zařizování nějak nebyl čas. Asi ani jeden nic neplánujeme, prostě to necháme tak volně plynout!“
„To bude myslím nejlepší! A tady to místo, kde jste se do sebe zamilovali, vám jistě pomůže!“
Lorena se pokusila o úsměv. Do pokoje vešel Gonzalo. María se na něj usmála, vstala, políbila ho na tvář a řekla: „Už vás nechám o samotě! Dobrou noc!“ Na oba se usmála a odešla.
Gonzalo si přisedl na postel a s Lorenou se na sebe nervózně pousmáli.

#####

Caracas, Venezuela

Eduardo, Mariela a Franco strávili příjemné odpoledne na dětském hřišti. Právě se vrátili domů a Eduardo jim odnesl nákupní tašky až do bytu. „Děkuju ti, Eduardo,“ poděkovala mu Mariela, která držela Franca v náručí.
„To je přeci samozřejmost,“ usmál se Eduardo a položil tašky na sektorku v kuchyni.
„Stlejdo, půjdeme si malovat?“ zeptal se ho Franco.
„Nemůžu, Franco, musím si taky ještě dojet na nákup. Nemám doma vůbec nic k večeři.“
„Tak co kdybych tě na ni pozvala, hm?“ navrhla Mariela. „Stejně je to vlastně naše vina, že sis ten nákup neudělal!“
„Ne, Marielo, to se nehodí!“
„Co by se to nehodilo?“ zasmála se a dala mu Franca do náruče. „Běžte si malovat a já zatím něco nachystám!“ poručila jim.
Eduardo se rozesmál a neodporoval. Donesl Franca do obývacího pokoje a posadil ho na pohovku. „Kde máš pastelky a papíry, Franco?“
„Tam!“ ukázal Franco na poličku a Eduardo oboje vzal. Sedl si vedle Franca a začali malovat. Ochotně se mu věnoval a po očkem sledoval Marielu, jak v kuchyni připravuje večeři. Usmíval se při tom, aniž by si to uvědomoval.

#####

Fernando se povaloval na pohovce. Co od něj Lucas odpoledne odešel, tak už nepil, ale zároveň se z toho zničeného stavu nedostal. Právě pojídal chipsy, díval se při tom na televizi, ale její obsah vlastně nevnímal. Stále myslel na Emíliinu zradu.
„No ty vypadáš!“ poznamenal Raul, který se právě vrátil domů. Sedl si vedle něho.
„Ušetři si svoje poznámky, nemám na ně náladu!“ odsekl mu Fernando.
„Fernando, nepřeháníš to? Nechceš si s Emílií o tom pořádně promluvit?“
„Už jsem s ní dnes ráno mluvil a vyhodil jsem ji!“
Raul nevěřícně pokroutil hlavou. „Dobře, chápu, že jsi na ni naštvaný, že ti lhala, ale zkus se vžít do její kůže. Nechtěla zradit důvěru své sestry a zároveň tobě nechtěla ublížit tím, že by ti prozradila, že tě Diosmary podvádí! Vždyť si vezmi, kdyby to bylo naopak. Kdybych čistě teoreticky podváděl Silvii, ty bys to zjistil, ale já bych tě poprosil, abys jí to neříkal. Co bys udělal, hm? Zradil bys mou důvěru? A ublížil bys Silvii tím, že bys jí o mé nevěře řekl?“
Fernando se nad tím na chvíli zamyslel, ale pak mu znovu odsekl: „Raule, řekl jsem ti, aby sis nechal své poznámky pro sebe! A víš co? Já stejně končím!“
„Jak končíš?“ nechápal.
„Končím se ženami! Už se žádnou nenechám oblbnout! Prostě finito!“ zvolal Fernando rozhodně.
Raul chtěl něco namítnout, ale v tom k nim přišel Marcelo. „Fernando, stalo se něco?“ zeptal se Marcelo vyděšeně, když ho viděl v takovém stavu.
„Mezi mnou a Emílii je konec, tati! To se stalo!“ rozčílil se Fernando. „A nechte mě oba být! Jdu si lehnout!“ dodal smutně a odešel do svého pokoje.
„Cože? Co se stalo?“ ptal se Marcelo nechápavě.
„Možná bude lepší, když ti to pak Fernando řekne sám,“ odvětil mu Raul. „A kde ty jsi byl celý den?“
„U Camily! Nemohl jsem ji teď nechat samotnou!“
„Proč? Něco se jí stalo?“
„Vyšlo už na povrch Albertovo tajemství!“
„Albertovo tajemství? Cože? Jaké?“ nechápal Raul.
„Alberto má nemanželského syna! Jsou mu asi tři roky a jeho matkou je Albertova bývalá asistentka! A celou dobu to před námi všemi tajil!“ odvětil mu Marcelo vítězně. Ačkoliv věděl, že teď Camile způsobil velkou bolest, zároveň věděl, že konečně má šanci znovu ji získat.
Raul na něj šokovaně hleděl.

#####

Berenice ležela ve své posteli. Byla stále smutná z Lucasova odchodu. Na dveře jejího pokoje někdo zaklepal. Utřela si slzy a posadila se. „Ano, dále!“
Do pokoje vešla Paloma. „Berenice, vím, že už je pozdě, ale můžu s tebou na chvíli mluvit, prosím?“ zeptala se opatrně.
Berenice se zarazila. Ještě nikdy na ni Paloma tak mile nepromluvila. „Pojď dál!“
Paloma za sebou zavřela dveře a posadila se k Berenice na postel. Chvíli na sebe jen tak mlčky hleděly, až Paloma promluvila. „Berenice, přišla jsem se ti omluvit!“
Berenice na ni vykulila oči.
„Vím, že bys tohle ode mě nečekala. Ani já bych si ještě před pár měsíci nemyslela, že ti tohle někdy řeknu, ale zasloužíš si mou omluvu. Berenice, chci se ti omluvit úplně za všechno. Za svoje chování, za všechny zlé věci, co jsem ti kdy řekla! Vždy jsem tě považovala jen za nějakého vetřelce, co mi krade lásku mých rodičů. Teď už vím, že to tak nebylo!“
„Ale já jsem ti přece nikdy lásku našich nebrala, Palomo! Naši se k nám všem chovali vždycky stejně. Proto pro mě pak bylo těžké dozvědět se o své adopci, když jsem nikdy za svůj život nepocítila, že by se ke mně chovali nějak jinak než k tobě, Diosmary a Emílii.“
„Já vím, Berenice, teď už to všechno vím,“ vytryskly Palomě slzy z očí, „ale já byla moc sobecká a myslela jsem jen sama na sebe. Ale to dnešním dnem končí! Už taková nebudu! Chci všechny své chyby napravit, a proto jsem se ti přišla omluvit! Musím se ti taky především omluvit za to, jakým způsobem ses dozvěděla o své adopci! Je mi to moc líto, že jsem ti to řekla! A tak hnusným způsobem!“ vzlykala.
Berenice také plakala.
„Odpusť mi to, Berenice, prosím! Dovol mi být pro tebe konečně tou pravou sestrou, kterou jsem vždycky měla být! Tak jak si to přáli naši, a tak jak si to přála i teta Helena!“ při vzpomínce na ni se Paloma rozplakala ještě víc.
„Všechno je odpuštěno a zapomenuto!“ přes slzy se Berenice usmála. Paloma také a poté si obě padly do náruče.

#####

Lucas po rozchodu s Palomou šel za jediným člověkem, za kterým mohl. Za Omairou. Ta mu právě do obývacího pokoje donesla deku a polštář. Položila je na pohovku a řekla: „Kdybys ještě něco potřeboval, víš kde co je. Chovej se tu jako doma!“
„Děkuju ti, teto!“ pousmál se.
„A teď už si běž lehnout. Měl jsi těžký den!“ políbila ho na tvář a odešla do své ložnice.
Lucas si narovnal polštář, svlékl si košili a lehl si. Zavřel oči a vzpomínal na předminulou noc s Lorenou.
Lorena zavzlykala. Hlavou se jí znovu honila všechna Lucasova slova a po pár vteřinách se rozběhla ke dveřím, aby ho zastavila. Nemusela. Když dveře od bytu otevřela, Lucas stál za nimi a hleděl na ni. Doufal, že si to třeba ještě Lorena rozmyslí, a tak se rozhodl chvíli počkat. Dlouze se na sebe zadívali, padli si do náruče a začali se znovu vášnivě líbat. Lucas zabouchl dveře a cestou do obývacího pokoje ze sebe strhli jeho sako a košili a její tílko. Než padli na pohovku, Lucas jí rozepnul podprsenku.
„Ach, lásko,“ zoufale vzdychl, „miluju tě! Navždy jsi v mém srdci!“

#####

Paloma se také ukládala ke spánku. Lehla si na polštář, jednou rukou si podepřela hlavu a ve druhé ruce držela zásnubní prsten od Gonzala. Smutně na něj hleděla a vzpomněla si na jejich poslední setkání, kdy před sebou stáli tváří v tvář.
„Palomo, stalo se něco?“ přistoupil k ní blíž.
„Gonzalo,“ podívala se mu do očí, „neodjížděj!“
„Cože?“ zvolal šokovaně.
„Já nevím proč, ale nechci, abys odjel!“ řekla chvějícím se hlasem.
„Palomo, ale…“
„Ne, Gonzalo, neříkej mi žádné ale, prosím!“ přiložila mu ukazováček na rty. Neodolala a prstem mu po rtech přejela. Gonzalo na ni upřeně hleděl. „Gonzalo, ty nesmíš odjet! Nesmíš odjet, protože…“ položila mu ruce na ramena.
„Proč? Proč, Palomo?“ zeptal se naléhavě.
Paloma zmateně pokroutila hlavou a začala ho líbat. Gonzalo její polibky opětoval. Silně se k sobě tiskli, objímali se, vášnivě se líbali.

Palomě stékaly po tváři slzy. „Miluju tě, Gonzalo!“ vzlykala. „Ale musela jsem tě nechat odjet. Už nemyslím jen sama na sebe, ale musím myslet i na druhé. Tvůj syn tě teď potřebuje! A i když to znamená, že jsi kvůli tomu s Lorenou a mně to drásá srdce, musí to tak být! Navíc můžu si za to sama, že jsem byla tak dlouho zaslepená!“ vzlykala a Gonzalův prsten si přiložila k srdci. „Ale já ti přísahám, že na tebe počkám! I kdybych měla čekat dlouhé roky!“ zoufale plakala.

#####

Bogotá, Kolumbie

Lorena stála v koupelně před zrcadlem. Na sobě měla bílou saténovou košilku. Česala si vlasy a myslela při tom na Lucase.
Gonzalo byl vedle v ložnici a právě se vysvlékl do boxerek. Vlezl si do postele pod deku a posadil se. Myslel na Palomu.
Lorena vyšla z koupelny. Jejich pohledy se střetly. Pousmáli se na sebe. Lorena si vlezla pod deku a přitiskla se ke Gonzalovi, co nejblíže. Nervózně na sebe hleděli, jako kdyby mělo dojít k jejich poprvé. „Jsem nervózní, to je divný, co?“ zasmála se Lorena, aby trochu uvolnila napětí.
„Já jsem taky nervózní!“ uklidnil ji Gonzalo.
Lorena se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Začali se něžně líbat. Gonzalo jí stáhl ramínko. Polibek ukončili, a když Lorena otevřela oči, uviděla před sebou Lucase. Když otevřel oči Gonzalo, viděl zase před sebou Palomu. Oba se na sebe šťastně usmáli. Znovu se začali líbat, tentokrát vášnivěji. Gonzalo jí pomalu vyhrnoval košilku nahoru, až ji nakonec svlékl. Oba se velmi silně objali a dál se oddávali vášnivým polibkům. Gonzalo ji na posteli pomalu položil a po velmi dlouhé době se spolu znovu milovali. Ovšem Lorena si při tom představovala Lucase a Gonzalo zase Palomu.