Lorena a Gonzalo leželi v posteli vedle sebe a tvářili se provinile. Milovali se spolu, ale každý si při tom představoval někoho jiného. Proto to i mezi nimi bylo jiné, než kdykoliv předtím. Byli z toho hodně zaražení. Mlčeli, nevěděli, jestli mají něco říct a vůbec co. Nakonec jako první promluvil Gonzalo. „Možná jsme měli ještě pár dní počkat!“
„Asi ano!“ souhlasila Lorena.
„Víš, já myslel, že už to chceš!“ podíval se na ni.
„Já zase myslela, že už to chceš ty!“ také se na něj podívala.
Museli se nad tím pousmát.
„Příště to bude určitě lepší!“ povzbuzoval Gonzalo ji i sebe.
„Ano, to určitě!“ souhlasně pokývla hlavou.
„Asi už půjdu spát.“
„Já taky.“
„Dobrou noc!“
„Dobrou!“
Otočili se k sobě zády, ale místo toho, aby zavřeli oči a usnuli, mysleli na to, že tímto způsobem své manželství rozhodně nespraví.

#####

O rok později

Na caracaském letišti právě přistálo letadlo z Bogoty. Mezi cestujícími, kteří se v letištní hale postupně objevovali, byli i Lorena, Gonzalo a již čtrnáctiměsíční Daniel. Gonzalo držel Daniela v náručí, Lorena šla před nimi a zastavili se až u výdeje zavazadel. Čekali, až se objeví jejich zavazadla a při tom nejspíš mysleli na to samé. Před rokem na tomto letišti stáli jako manželé, dnes už zde stáli jako manželé bývalí. V Bogotě postupem času zjistili, že jejich manželství bylo narušeno natolik, že už nejde spravit. Sice je spojoval Daniel, ale oba si uvědomili, že už jsou spíš jen přátelé než partneři. Nakonec si vzájemně přiznali své city k Lucasovi a Palomě. To byl další důvod, který by jejich manželství dříve či později stejně zničil.
„Pojedeš rovnou do časopisu?“ zeptala se Lorena, když si přebrali svá zavazadla.
„Ano, nebudu otálet a rovnou tam zajedu a zeptám se Alberta, jestli by mě mohl vzít zpátky,“ odvětil jí Gonzalo, když procházeli halou.
„Já myslím, že tě moc rád vezme zpátky,“ ujišťovala ho Lorena.
„Snad ano!“ pousmál se. „Takže si vezmeme taxíka, pomůžu vám s kufry k Pedrovi a Violetě, alespoň je pozdravím a potom tam hned pojedu!“
„Dobře,“ usmála se Lorena.

#####

„Tati, tady máš ty články, co jsi chtěl,“ položila Paloma Albertovi na stůl modré desky.
„Děkuju ti, holčičko,“ usmál se na ni Alberto.
Paloma mu úsměv opětovala, odešla z jeho kanceláře a posadila se ke svému stolu. Potom, co Emília zůstala v Madridu, převzala její místo asistentky. Nyní v časopise už skutečně pracovala. Zapisovala něco do počítače, když jí někdo zaklepal na dveře. „Ano!“ zavolala.
Do kanceláře vešel Lucas. „Palomo, mohla bys mi, prosím, udělat pět kopií tady toho článku? Moje kopírka nechce spolupracovat!“ zasmál se.
„Určitě!“ rozesmála se i Paloma a postavila se ke kopírce. Když na kopírce vše nastavila a kopírování spustila, podívala se na Lucase a usmáli se na sebe. I oni dva se velmi rychle rozvedli, všechno zlé si vzájemně odpustili a začali fungovat jako přátelé.
„Dneska přijede Deborah?“ zeptala se Paloma.
„No vidíš, málem bych na to zapomněl!“ chytil se Lucas za hlavu. „Ano, dneska,“ podíval se na hodinky, „teta by teď už myslím měla čekat na letišti! Po práci se za ní zajedu podívat!“
„Tak ji ode mě pozdravuj!“
„Určitě budu!“
Paloma mu předala kopie, které chtěl a Lucas odešel. Paloma se posadila zpátky k počítači, dál pracovala, ale v tom jí pípla smska. Přečetla si ji, a když na ni odpověděla, tak okno se zprávami uzavřela. Zahleděla se na obrazovku svého mobilu a zasněně vzdychla. Jako tapetu tam totiž měla Gonzalovu fotografii, kterou našla, když si po rozvodu s Lucasem prohlížela z nostalgie fotografie z jejich svatby. Gonzalo měl na fotografii zamyšlený výraz a přitom se napolo usmíval. Alespoň tímto způsobem měla Gonzala každý den u sebe. Její láska k němu během roku odloučení nevyhasla. Naopak se každým dnem zvětšovala.

#####

Omaira netrpělivě přešlapovala v letištní hale. Vyhlížela svou dcerou, která se po několika letech konečně měla vrátit zpátky k ní. Mezi davem lidí se po chvíli obě dvě zahlédly. Rozzářily se, rozběhly se k sobě a hned si padly do náruče.
„Maminko moje, tolik jsi mi chyběla!“ usmívala se Deborah Vallenilla Moreno šťastně.
„A jak ty mě, holčičko!“ silně ji Omaira objímala a neměla daleko k slzám. „Ukaž se mi,“ řekla, když se od ní odtáhla, „ty jsi ještě krásnější, než když jsi odjížděla!“
„Ne, mami, to ty jsi čím dál krásnější!“
Obě se rozesmály. „Tak pojď, půjdeme pro tvoje kufry a pak hned domů!“ zvolala Omaira. „Už se nemůžu dočkat, až mi budeš vyprávět všechny svoje zážitky!“
„Ale, mami, vždyť všechny víš! Přes skype jsem ti říkala vždycky všechno!“
„No jo, ale to není ono! Navíc o tom novém scénáři nevím ještě nic!“
„Dobře, dobře! Neboj, mami, všechno to doženeme!“ usmívala se Deborah.
Omaira jí úsměv opětovala, objala ji kolem ramen a vydaly se spolu k výdeji zavazadel.

#####

Raul seděl u Silviiny postele a držel ji za ruku stejně jako každý den. Povídal jí všechny vážné i nevážné věci, které se dějí kolem jeho nebo její rodiny tak jako každý den. Byl ale čím dál zoufalejší. Silvia byla v kómatu už skoro rok a čtvrt. Snažil se v sobě stále pěstovat naději, že se už brzy vzbudí, bylo to ale čím dál těžší.
„Miláčku, náš byt je už kompletně zařízený! Bude se ti určitě líbit. Linda si svůj pokojíček vyšperkovala do toho nejmenšího detailu a se všemi ostatními místnostmi mi pomohla tvoje matka, abychom přesně vyladili tvůj vkus. Budeš nadšená, vím to! Všechno je perfektní! Nic tomu bytu nechybí!“ usmíval. „Teda vlastně, něco ano! Nebo spíš někdo! Ty mu chybíš, lásko moje! Ten byt čeká už jenom na tebe! Já na tebe čekám! Prosím tě, Silvie, vrať se mi! Už se mi probuď, prosím!“ z očí mu vytryskly slzy.

#####

Paloma připravovala v zasedací místnosti podklady pro schůzi všech zaměstnanců, aby se jako každý měsíc domluvili na tématech pro příští díly časopisu. Na jednotlivá místa velkého oválného stolu pokládala desky s materiály. Právě stála zády ke dveřím, a tak neviděla a ani nezaslechla, že dovnitř někdo vstoupil. Byl to Tadeo Vallejo, nový redaktor. Nastoupil do časopisu před několika měsíci na Fernandovo doporučení. Když se poprvé setkal s Palomou, okamžitě ho očarovala svou krásou. Několikrát ji už pozval na rande, ale vždy bezúspěšně. Nyní ji sledoval od hlavy až k patě a spokojeně se při tom usmíval. Pomalu k ní přistoupil a chytil ji za rameno. Paloma se prudce otočila. „Tadeo, vyděsil si mě!“ mračila se.
„Odpusť mi, to jsem opravdu nechtěl!“ pousmál se.
Paloma se nakonec také pousmála. „Vlastně asi to byla i moje vina. Byla jsem zamyšlená, a tak jsem tě neslyšela,“ vysvětlila a pokračovala v pokládání desek na stůl.
Tadeo ji dál pozoroval a poté se zeptal: „Palomo, po téhle schůzi, co kdybychom si spolu zašli někam na jídlo?“
„Tadeo, už jsem ti několikrát řekla, že já tohle nedělám!“
„Jako co? Jako že nejíš?“ zažertoval.
Paloma se pousmála. „Jako že nechodím na rande!“
„A proč mi alespoň jednou nedáš šanci? Nelíbím se ti?“
„O to vůbec nejde, Tadeo! Já bych odmítla každého muže!“
„Proč?“
Paloma se zastavila na protější straně stolu. „Dobře, tak já ti to teda řeknu, abys na mě už nenaléhal a zároveň, aby sis nedělal žádné naděje!“
Tadeo jí naznačil, aby pokračovala.
„Tadeo, nepůjdu s tebou, ani s žádným jiným mužem na rande, protože už jsem zadaná! Miluju jiného!“
Tadeo se podivil. „Já myslel, že tvoje manželství s Lucasem je definitivně u konce!“
„A kdo říká, že mluvím o Lucasovi?“
„Aha,“ pokývl hlavou. „Znám ho?“
„Ne, neznáš.“
„A jak je možné, že jsem tě s ním ještě nikdy neviděl?“
„Protože momentálně v Caracasu není.“
„Aha a kdy se vrátí?“
„To já nevím.“
„Nevíš? Copak nejste v kontaktu?“ nechápal Tadeo.
„Víš, to je složité na vysvětlování,“ pousmála se.
Tadeo se nadechl, aby se ještě na něco zeptal, ale v tom do zasedací místnosti začali postupně vcházet ostatní zaměstnanci.
Paloma odešla pro svého otce a Tadeo se posadil na volné místo před sebou. ,Miluješ jiného? To pro mě rozhodně není žádná překážka!‘ pomyslel si s předem vítězným úsměvem.

#####

Camila byla ve své kanceláři a právě jednala s potenciálními rodiči, kteří by si chtěli adoptovat nějaké dítě z jejího domova. Po chvíli je vyrušila její sekretářka. „Paní Camilo, je tu pan Marcelo a chce s vámi nutně mluvit!“
„Omluvte mě, prosím, na chvíli,“ omluvila se mladému páru, „Sabino, vyplň tady zatím s Perézovými jejich údaje,“ poprosila svou sekretářku, která si sedla na její místo a Camila vyšla z kanceláře. Jakmile ji Marcelo uviděl, usmál se na ni a něžně ji políbil.
„Marcelo, děje se něco?“
„Co by se dělo? Zrovna jedu na prohlídku jednoho bytu a měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se stavím a potěším se tvou blízkostí!“ zamilovaně se na ni usmál a znovu ji políbil.
„Marcelo, ty jsi blázen!“ smála se.
„Ano, ale to tvojí vinou! Víš, že jsem do tebe blázen od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil!“ zvolal vážně a znovu ji políbil. Tentokrát jeho polibek opětovala i Camila. Její vztah s Albertem byl od odhalení jeho nemanželského syna na bodu mrazu. I když se Alberto snažil, Camila mu nedokázala odpustit. Čehož využil Marcelo, byl jí stále nablízku, byl jí oporou, a tak mu Camila dala šanci a začali spolu chodit, i když byla stále vdaná za Alberta. Rozvést se sice chtěla, ale její dcery ji přesvědčily, aby to nedělala. Stále totiž věřily, že by se mohly jednou znovu vrátit k sobě.
„Marcelo, už běž,“ ukončila Camila polibek a pousmála se, „mám tam klienty.“
„Dobře, uvidíme se večer?“ zeptal se.
Camila přikývla, ještě se rozloučili krátkým polibkem a Marcelo odešel.

#####

Juan pozval Penelope na oběd do jedné luxusní restaurace, aby jí alespoň nějak vynahradil to, že na ni v posledních měsících nemá tolik času. Buď byl v práci, anebo se staral o Lindu. Konečně z něho byl vzorný otec. Z čehož ale radost neměla jen Penelope.
„Už sis vybrala, co si dáš?“ zeptal se Juan, zatímco se dívala do jídelního lístku.
Penelope svůj jídelní lístek odložila a pověsila se mu kolem krku. „Já bych si popravdě dala k obědu tebe!“ řekla chtivě a začala ho líbat. Juan jí polibky opětoval, ale začal mu zvonit mobil. „Promiň,“ omluvil se a hovor přijal.
Penelope se mračila.
„Ahoj, Raule,“ pozdravil ho Juan. I jeho vztah s Raulem se změnil. Přátelé z nich nebyli, ale kvůli Lindě se alespoň vzájemně začali respektovat jako Lindin otec a Silviin přítel. „Dobře, tak já ji vyzvednu. Jasně to musíš, ahoj!“
„Koho vyzvedneš?“ mračila se Penelope.
„Musím vyzvednout Lindu ze školy. Raul zapomněl, že mají dnes v práci důležitou schůzi a Violeta je taky ještě v práci, proto pro ni musím jet já!“
„Ale, Juane, to není fér! Je to naše první volné odpoledne po dlouhé době! Těšila jsem se, že budeme spolu!“ tvářila se smutně.
„Já vím, lásko, ale nemůžu jinak! Večer se ti to pokusím vynahradit!“ pousmál se na ni, políbil ji a odešel.
Penelope se tvářila nenávistně. Z kabelky vytáhla mobil a vytočila Eduardovo číslo. Ten jí to ale nebral. Byla naštvaná ještě víc.

#####

Gonzalo vystoupil z výtahu v časopise. Na chodbě stálo několik jeho bývalých kolegů a ti ho hned začali srdečně vítat. Nakonec zamířil ke dveřím Albertovy kanceláře. Ještě než do nich vešel, v té chvíli vyšel ze své kanceláře Lucas a zahlédl ho. Zarazil se, nebyl si jistý, jestli to byl on. Ale pokud to on byl, pokud se vrátil, znamenalo by to, že se vrátila i Lorena. Hned se do své kanceláře vrátil.

Gonzalo vešel pootevřenými dveřmi do místnosti, kde vždy sedávala Emília a později i Paloma. Palomin stůl, který se jí tam tehdy dal, už tam ale nebyl. Pomyslel si tedy, že už tam Paloma nepracuje. Zesmutněl, doufal, že ji tam třeba potká. Nakonec zaklepal na dveře Albertovy kanceláře. Když zaslechl Albertovo „vstupte“, vešel dovnitř.
Alberto si pročítal nějaké dokumenty, a tak se hned nepodíval, kdo vešel.
„Emília vedle není, tak jsem si dovolil vejít bez ohlášení!“ zasmál se.
Alberto se na něj překvapeně podíval. „Gonzalo?“ zvolal s úsměvem a hned ho šel obejmout. „To je ale překvapení! Nevěděl jsem, že ses vrátil!“
„Já se vrátil vlastně před dvěma hodinami, tak si ani nemohl se to nějak dřív dozvědět,“ odvětil mu Gonzalo, když se na sebe podívali.
„A jak se máš? Co je u tebe nového? Co Lorena? Daniel?“
„No je toho u mě nového hodně, ale o tom ti povyprávím později. Nejdřív bych se chtěl zeptat, vím, bude to ode mě hodně drzé, ale zeptat se musím. Myslíš, že bych se sem mohl vrátit?“ zeptal se opatrně.
„Samozřejmě, Gonzalo, beru tě okamžitě!“ zaradoval se Alberto.
„Vážně? Ale, Alberto, nechci, abys to dělal jen ze známosti. Pokud máš plný stav, nechci brát někomu místo!“
„Gonzalo, kdybych nemohl, nevzal bych tě! Ale přišel jsi mi akorát do rány!“ usmál se Alberto. „A víš co, rovnou sepíšeme smlouvu a hned zítra můžeš nastoupit!“
„Tak dobře!“ zasmál se.
„Počkej tady, dojdu pro tu smlouvu na osobní,“ řekl Alberto a odešel.
Gonzalo se rozhlížel po místnosti, když za sebou zaslechl. „Tati, nesu ti na kontrolu ty výkazy.“ Paloma zůstala stát jako opařená, když se k ní Gonzalo otočil. „Gonzalo!“ zvolala šokovaně a z toho šoku upustila na zem desky, které držela v rukou. Všechny papíry z nich zůstaly rozeseté po zemi. Gonzalo se na Palomu zahleděl a usmál se na ni. „Gonzalo, ty ses vrátil!“ zvolala šťastně a padla mu kolem krku. Sině ho objímala a šťastně se usmívala. Gonzalo ji svíral ve svém náručí a také se usmíval.

#####

„Z tebe je ale už velký a silný kluk!“ usmíval se Pedro na svého vnuka, když ho držel v náručí. Spolu s Lorenou seděli v kuchyni u Violety a nyní i u Pedra v bytě.
„No jo, roste jako z vody!“ usmívala se Lorena.
„Jsem moc šťastný, že vás mám zase zpátky!“ usmál se Pedro a políbil svou dceru na tvář.
„Tati, opravdu vám tady s Violetou nebudeme vadit?“
„Co to povídáš, vždyť Violeta to sama navrhla. Na co by sis teď narychlo sháněla byt? Můžete tady s Danielem zůstat, jak dlouho budete potřebovat!“
„Děkuju, tati!“
„A Gonzalo si ho bude brát kdy?“
„Nemáme žádné přesné termíny. Domluvili jsme se, že Daniel bude žít se mnou, ale že Gonzalo si ho může vzít kdykoliv bude chtít!“
Pedro smutně vzdychl. „Je mi líto, že to mezi vámi nakonec nevyšlo!“
„Nám to bylo taky líto. Ale stalo se toho tolik, že už to prostě nebylo jako dřív a nedalo se to vrátit, i když jsme chtěli. Nakonec jsme to chtěli jen kvůli Danielovi a to by taky nebylo správné. Nakonec bychom byli všichni nešťastní.“
Pedro chápavě přikývl. Loreně začal zvonit mobil. „Jen si to vezmi,“ řekl jí Pedro, „já si tady zatím pohraju s tímhle raubířem!“ udělal grimasu na Daniela a ten se rozesmál.
Lorena se na ně usmála, vzala si ze stolu telefon a odešla do vedlejší místnosti. Až tam se podívala, kdo jí volá. Byl to Lucas. Srdce jí okamžitě začalo silně tlouct. Naposledy s ním mluvila v den, kdy s Gonzalem odjížděli. A teď jí volá v den, kdy se vrátili. Došlo jí, že musel Gonzala v časopise potkat. Hovor přijala. „Lucasi?“ řekla chvějícím se hlasem.
„Loreno,“ řekl také chvějícím hlasem Lucas. Seděl u sebe v kanceláři. „Prosím, řekni mi, že jsi zpátky!“
„Ano, jsem! Dnes jsme se s Gonzalem vrátili!“
Lucas šťastně vzdychl. „Loreno, mohl bych tě vidět? Prosím!“ zeptal se naléhavě.
Lorena nevěděla, co říct.
„Loreno, já nevím, jak to je mezi tebou a Gonzalem, ale měla bys vědět, že já už jsem rozvedený!“
Lorena byla v šoku. „Já už jsem taky rozvedená!“ řekla nakonec.
A v šoku byl i Lucas.