„Loreno, je to vážně pravda? Ty a Gonzalo jste se rozvedli?“
„Ano, je to tak. Snažili jsme se napravit, co už se napravit nedalo,“ odvětila vážně.
Lucas se šťastně usmál. Po počátečním šoku mu došlo, že už jim vlastně nic nebrání v tom, aby byli spolu. „Loreno, musíme se vidět! Ještě dnes!“
„Lucasi, já nevím,“ kroutila nervózně hlavou.
„Loreno, prosím! Vždyť já vím, že toužíš po tom mě vidět stejně jako já tebe! Přiznej to!“
,Ano, máš pravdu, lásko!‘ pomyslela si. „Dobře, tak dnes večer se sejdeme. Bydlím teď u Violety a svého otce. Víš, kde Violeta bydlí?“
„Ano, vím.“
„Tak kolem šesté?“ navrhla.
„Ano, budu tam na minutu přesně!“ odvětil nadšeně.
„Až budeš dole, tak mě prozvoň a já za tebou přijdu. Asi by nebylo dobré, kdyby ses hned potkal s mým tátou!“
„Napadlo mě to samé. Budeme potřebovat na náš rozhovor klid!“
„Takže večer!“
„Budu se strašně těšit!“ šťastně se Lucas usmál.
Lorena se nervózně pousmála a nakonec řekla: „Já taky!“ A rychle zavěsila.

#####

Paloma a Gonzalo se silně objímali. Nedokázali se pustit. Až teprve po chvíli si Paloma uvědomila, jak zareagovala a odtáhla se. „Promiň mi to, Gonzalo! Omlouvám se ti, to jsem neměla! Ale nečekala jsem, že tě uvidím, a proto jsem reagovala takhle zbrkle,“ nervózně se mu omluvila a sehnula se k zemi, aby posbírala papíry, které jí popadaly. Gonzalo se také sehnul a pomohl jí. Při tom na sebe vždy koutkem oka hleděli. Nakonec jí Gonzalo podal papíry, které sebral, a jak je Paloma chtěla vzít, jejich ruce se dotkly a jejich oči se naplno setkaly. Pomalu vstávali, jejich pohled neustával a stále se vzájemně drželi prostřednictvím několika dokumentů. Oba byli velmi nervózní. Nakonec se ho Paloma pustila a Gonzalo se jí nechápavě zeptal: „Za co ses mi vlastně omlouvala?“
„Za to objetí přeci! Jsi ženatý a Lorena by to určitě nerada viděla!“
Gonzalo se pousmál. „To máš pravdu. Tak před dvěma lety by to určitě nerada viděla, ale teď se situace změnila.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě tentokrát Paloma.
„Já a Lorena totiž už nejsme spolu! Rozvedli jsme se!“
Palomě ze šoku znovu vypadly papíry z rukou. „Cože? Opravdu, Gonzalo? Znamená to, že jsi volný?“ ptala se šokovaně a nejraději by se šťastně usmála. Ale nevěděla, jestli se Gonzalo tím rozvodem netrápí a nechtěla mu ublížit tím, že by její reakci špatně pochopil.
„Ano, jsem. … Teda vlastně nejsem. Mám Daniela!“ zvolal hrdě.
Paloma se trochu pousmála. „A proč jste se vlastně…“ z opatrnosti to nechtěla ani doříct.
„Někdy ti to třeba řeknu. Ale za chvíli se stejně vrátí tvůj táta, tak na to teď není vhodná doba!“
„Dobře, tak někdy příště,“ pousmála se. „A já ti pak zase povím, proč jsem se zase rozvedla já.“
Nyní byl v šoku zase Gonzalo. „Cože? Ty už taky nejsi s Lucasem?“
Paloma jen stihla zavrtět hlavou, protože v té chvíli se vrátil Alberto. „Holčičko, to je ale překvapení, viď!“ usmál se na Gonzala.
„Ano, tati, velké!“ doširoka se usmála.
„A co to je za papíry?“ podíval se Alberto na zem.
„Jééé, promiň, tati,“ začala je Paloma zase sbírat, urovnala je a položila mu je na stůl, „to jsou ty výkazy, co jsi po mně chtěl,“ dodala, nervózně se pousmála na Gonzala a nechala je o samotě.
„Takže můžeme podepsat tu smlouvu?“ zeptal se Alberto Gonzala. Ten nereagoval. V hlavě měl Palomu. „Gonzalo, je ti něco?“
„Promiň, Alberto, jen jsem se zamyslel,“ pousmál se.

#####

Fernando a Tadeo si ještě po práci zašli do restaurace u časopisu na jedno pivo. Seděli u baru a Tadeo se snažil zjistit něco o Palomině záhadném příteli. „Fernando, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně. O co jde?“
„Lucas je tvůj nejlepší kamarád, takže by ti asi řekl, kdyby se v jeho životě přihodilo něco nového. Nebo spíš staronového?“
„Na co narážíš?“
„Nevrátili se k sobě náhodou s Palomou?“
„Cože? Tak to určitě ne!“ rozesmál se Fernando. „Jak jsi na to přišel?“
„No víš, dneska jsem se znovu snažil Palomu pozvat na rande, ale zase mě odmítla. Ale tentokrát mi řekla, že se mnou nikdy nikam nemůže jít, protože už má někoho jiného. Hned jsem se jí ptal, jestli myslí třeba Lucase, jestli k němu ještě něco cítí, ale to hned vyvrátila. Tak jsem se chtěl zeptat pro jistotu ještě tebe.“
„Aha. No já o nikom, s kým by Paloma chodila nevím, ale Lucas to určitě není.“
„Řekla mi, že toho muže neznám a že navíc ani teď není v Caracasu.“
Fernando zavrtěl hlavou. „Hele, opravdu netuším, kdo by to mohl být!“
„No nic, třeba to jednou zjistím,“ odvětil Tadeo. „A co ty, kámo,“ poplácal ho po rameni, „kdy spolu konečně vyrazíme na nějaký flám jako za starých školních časů, hm?“ smál se. „Myslím, že už potřebuješ nějakou babu!“
„Řekl jsem ti jasně, že jsem s ženskýma skončil!“ zdůraznil.
„Ale prosím tě, co blázníš! Na světě je přece tolik ženských, stačí se rozhlédnout! Nemusíš si stále vybírat jen mezi dcerami Alberta Fuentese!“ zasmál se.
Fernando se na něj zamračil. „Seš blbej, viď?“ z kapsy vytáhl peníze, hodil je na bar a uraženě odešel.
„Fernando, to byl přece vtip, neblbni! Vrať se!“ volal Tadeo na něj, ale Fernando už byl pryč. Pak ale jen pokrčil rameny a neřešil ho. Měl svých starostí dost. Myslel na to, že musí, co nejrychleji zjistit, s kým Paloma chodí a co nejdříve ho odstranit z cesty. Už předem se vítězně usmíval.

#####

Omaira a Deborah seděly na sedačce u Omairy v bytě a Deborah jí vyprávěla detaily o její nové práci, kterou v Caracasu získala. „No a asi po měsíci, co jsem jim ten námět a prvních pět dílů poslala, mi volali, že je ten námět zaujal a že to chtějí natočit. Že okamžitě začnou dělat castingy na jednotlivé role, ale že potřebují napsat ještě dalších 25 dílů. Víš, mami, potřebují mít natočených vždycky 30 dílů, než to jde do televize, aby měli nějakou rezervu.“
Omaira chápavě přikyvovala.
„No a zítra je první natáčecí den. A já jako scénáristka musím být samozřejmě u toho, abych dolaďovala nějaké případné nepřesnosti, ať už v příběhu nebo v reakcích jednotlivých postav.“
„Jsem hrozně ráda, holčičko, že ti dali takovouhle příležitost,“ šťastně se Omaira usmívala, „bude to jistě ta nejlepší telenovela, kterou kdy televize odvysílala!“
„Mami, nepřeháněj,“ zasmála se Deborah, „je to moje první a vždycky je co zlepšovat!“ usmála se.
„A kdo bude vůbec hrát hlavní role?“
„Teď si nejsem jistá, jestli nespletu jména, ale Rubí Casalová a Juan Sevilla!“ odvětila nejistě.
„Juan Sevilla? No jo, to mě hned mohlo napadnout, ten hraje snad všude,“ ušklíbla se.
„Ty ho znáš, mami?“ podivila se Deborah.
„Osobně ne, ale je to bývalý manžel jedné Lucasovy kolegyně z práce a co vím, neměla s ním jednoduchý rozvod a ani potom se to moc nezlepšilo.“
„Aha, to jsem nevěděla,“ zarazila se Deborah.
„Ale prosím tě, nechci tě nějak ovlivňovat. Budeš s ním pracovat, tak si na něj jistě vytvoříš vlastní názor,“ usmála se Omaira.
Deborah jí úsměv opětovala a v tom se rozezněl zvonek u dveří.
„To bude určitě Lucas. Říkal mi, že se po práci zastaví, aby tě přivítal,“ řekla Omaira s úsměvem a odešla otevřít.
Deborah se mezitím postavila a Omaira se po pár vteřinách skutečně vrátila s Lucasem. „Sestřenko, ty jsi nádherná!“ rozpřáhl ruce a oba se objali. „Jsem hrozně rád, že jsi zase zpátky!“
„Já taky,“ usmála se na něj, když se od sebe odtáhli. „Tolik jsem toho zmeškala. Tvou svatbu s Palomou…“
„… a můj rozvod s Palomou,“ dodal Lucas.
„Je mi to líto, že vám to nevyšlo,“ řekla smutně.
„To nemusí. Rozvod, to bylo to nejlepší, co jsme pro sebe s Palomou mohli udělat!“ vysvětlil jí vážně. „Ale teď dost. Já nepřišel, abych mluvil o sobě, ale aby tys mi všechno řekla!“ zasmál se, objal ji kolem ramen a posadili se zpátky na sedačku.
Omaira se posadila do křesla naproti nim a šťastně se na ně usmívala. Byla ráda, že má svoji rodinu zase kompletní.

#####

Paloma byla na odchodu z práce, ale ještě předtím nesla něco do kartotéky. Když z ní vycházela, vyšel na chodbu i Gonzalo. Hned si jeden druhého všimli, došli k sobě a zastavili se uprostřed chodby. „Tak už jsem podepsal smlouvu. Od zítřka tu zase pracuju!“
„To je skvělý, opravdu!“ usmála se Paloma. „Budeme se tak vídat zase každý den!“
„Alberto mi říkal, že si naplno zaujala Emíliino místo.“
„Ano, táta nemohl zůstat bez asistentky.“
Gonzalo se na ni zahleděl. Připadala mu taková jiná. Vzpomněl si na to, jak se změnila po Helenině smrti a jak tehdy přemýšlel nad tím, jestli ta změna bude trvalá, nebo jestli se po čase vrátí k té své rozmazlené a sobecké stránce. Když se na ni nyní díval, pochopil, že před ním skutečně stojí jiná Paloma. Taková, do které se zamiloval už jako dítě. Netušil ale, že za její změnou nestojí jen Helenina smrt. Ale také on.
„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se nervózně.
Gonzalo se vzpamatoval. „Nešla by si na kafe?“
Paloma se hned chtěla začít radovat, hned by řekla ano, ale pak si uvědomila, že nemůže. „Gonzalo, promiň, už mám něco domluveného. Ale zítra bychom mohli, ano?“
„Dobře, budu se těšit,“ usmál se.
„Já taky!“ odvětila mu šťastně.
Chvíli ještě na sebe mlčky hleděli, až se pak raději Paloma rychle rozeběhla k výtahu, který se právě otevřel. Minula se s Raulem, se kterým se letmo pozdravili, a pak se za ní zavřely dveře. Raul se otočil a spatřil Gonzala. Hned se srdečně objali. „Gonzalo, kdy ses vrátil?“ zeptal se překvapeně, když se na sebe podívali.
„Před pár hodinami. A hned jsem jel sem, abych se Alberta zeptal, jestli se můžu vrátit.“
„Takže předpokládám, že jsme zase kolegové!“ nepochyboval Raul.
Gonzalo přikývl.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že ses vrátil. Už to všechno přestávám zvládat, jsem na všechno sám. S Fernandem není kloudná řeč, co se rozešel s Emílií a co zůstala v Madridu s Winstonem a táta zase běhá jen kolem Camily. A já pomalu ztrácím naději, že se Silvia někdy probudí. A nemám si s kým popovídat!“ měl, co dělat, aby se nerozplakal.
„O Silvii od Pedra vím a je mi to líto,“ poplácal ho po rameni, „a odteď budu tvou oporou zase kdykoliv budeš potřebovat!“ ujistil ho.
„Díky, Gonzalo,“ pousmál se, „a asi ti budu muset vysvětlit to o Fernandovi a tátovi, protože jsem si všiml toho tvého nechápavého výrazu.“
„No opravdu nevím!“
„Gonzalo, budeš se divit. Ale za ten rok se toho tady hodně změnilo!“ podotkl vážně a Gonzalo na něj nechápavě hleděl.

#####

Poté, co Franco nastoupil do školky, Mariela začala pracovat jako sekretářka na místní střední škole. Právě jí skončila pracovní doba, ještě kontrolovala, jestli na něco nezapomněla, když do její kanceláře vešla, již šestnáctiletá, Berenice. „Ahoj, Marielo,“ usmála se na ni.
Mariela jí úsměv opětovala a zahleděla se na osobu, která jí právě tuto práci pomohla sehnat. Jakmile se Berenice vzpamatovala z počátečního šoku po zjištění Albertova tajemství, byla na svého malého nevlastního bratra zvědavá, začala ho navštěvovat a brzy si porozuměla i s Marielou. Pochopila, že Mariela nikdy nechtěla její rodině ublížit, ale že se takové věci občas stávají. Myslela tehdy i na to, že třeba něco podobného se stalo jejím skutečným rodičům. Třeba se to mezi nimi také stalo jen jednou, třeba byli ještě mladí a neuměli se o ni postarat. „Jsem ráda, že jsem tě ještě zastihla,“ dodala Berenice.
„Zrovna končím. Ale ty jsi ve škole nějak dlouho, ne?“ podivila se Mariela.
„Musela jsem jít ještě do knihovny, potřebovala jsem dopsat jeden referát na zítřek,“ vysvětlila jí, „a když jsem odcházela, tak jsem si na jednom stolu všimla tady toho mobilu,“ předala jí ho, „asi si ho tam někdo zapomněl.“
„Aha, tak já ho uložím do trezoru a snad se tu ten dotyčný zítra zastaví, až zjistí, že ho nemá.“
Berenice přikývla.
„Nechceš odvézt domů?“
„Ne, díky, Marielo, ale čeká na mě kamarádka, jdeme spolu ještě nakupovat!“
„Aha, tak si to užijte!“ usmála se.
„Děkuju a pozdravuj Franca!“ opětovala jí Berenice úsměv a odešla.
Mariela se usmála a šla uložit mobil do trezoru.

#####

„Tak co se zase stalo?“ zeptala se Nadia otráveně, když Penelope vtrhla do jejího bytu jako tajfun.
„Juan se na mě zase vykašlal!“ rozčilovala se. „Měli jsme mít dneska konečně volné odpoledne jen sami pro sebe, ale volal mu ten pitomec Raul, aby vyzvedl Lindu ze školy. Takže přijde domů zas až večer!“
„Tak hlavně, že přijde večer!“ uklidňovala ji Nadia.
„Ale to mi nestačí, mami!“ zakřičela na ni Penelope. „Chci, aby byl se mnou kdykoliv já budu chtít, jako to bylo dřív! Kdy mi stačilo písknout a on za mnou přispěchal jako pejsek!“
„Já tě varovala, Penelope! Neměla si mu dávat tolik volnosti, ale ty sis byla jistá, že ho máš stále omotaného kolem prstu. Ale Juan se od té nehody dost změnil!“
„Nech si ty poznámky, mami, tohle nepotřebuju poslouchat, vím to moc dobře!“ zlobila se sama na sebe. „A do toho ještě Eduardo! Ani s ním to už není jako dřív! Buď se mu nemůžu dovolat, anebo se pořád vymlouvá na práci! Ale určitě je za tím nějaká jiná!“
„No, co se týče Eduarda, tak jsem jedině ráda, že už se s ním v podstatě nestýkáš. S ním jsi až příliš riskovala!“ podotkla vážně.
„Víš, co, mami? Já čekala nějaké pochopení a radu a ne výčitky toho, co všechno dělám špatně!“ zakřičela vztekle a uraženě odešla.
„Předtím si moje rady neposlouchala!“ pokrčila Nadia rameny.

#####

Gonzalo neměl zatím ani tušení, jak velmi se Paloma změnila. Ode dne, co ho nechala na letišti odjet a přísahala, že se změní, že už nebude sobecká a nebude myslet jen sama na sebe, aby si ho jednou v budoucnu zasloužila a aby na ni Helena mohla být z nebe pyšná, začala na své proměně pracovat. Po čase pochopila, že se nemění jen kvůli těmto dvěma lidem, kteří zásadně ovlivnili její život, ale také kvůli sama sobě. Uvědomila si, že vždy taková byla, jen tuto citlivou stránku v sobě dlouho skrývala, protože si myslela, že ji tak nikdo nemůže ublížit. Ale nyní už své city dávala najevo a hlavně svou lásku a ochotu rozdávala druhým.
Kromě toho, že pracovala jako Albertova asistentka, začala po čase vypomáhat i své matce v jejím dětském domově. Ať už jí pomáhala s papíry v kanceláři, s rozhovory s potenciálními rodiči anebo se prostě jen věnovala těm osamělým dětem, které nikoho neměly.
Právě zaparkovala před domovem a z kufru auta vyndala dvě tašky plné hraček. Vešla do budovy, pozdravila se s několika vychovatelkami a poté vešla do velké místnosti, která sloužila jako herna pro děti. Jakmile ji děti spatřily, ihned se k ní nadšeně rozeběhly a radostně volaly její jméno. Paloma položila tašky na stůl a všechny děti různého věku postupně objímala. S úsměvem jim rozdala hračky a poté se zahleděla na pětiletou holčičku, která jako jediná k ní nepřiběhla, jen seděla sama v koutě a tvářila se smutně. Paloma si k ní přisedla. „Ahoj, Chloe, ty nechceš žádnou hračku?“
Chloe pokroutila hlavou. Paloma zesmutněla. Bylo jí Chloe líto. Chloe byla v domově už několik měsíců a zatím nepromluvila. Nepromluvila ode dne, co byla svědkem zabití svých rodičů. „A já jsem ti stejně něco přinesla!“ pousmála se Paloma a z kabelky vytáhla plyšového sněhuláka Olafa z pohádky Ledové království. Přiložila si ho před obličej a začala mluvit jeho hlasem: „Ahoj, já jsem Olaf a mám rád vřelá objetí!“ Podívala se na Chloe, která se nepatrně usmála. „Říká to tak, že ano?“ zeptala se Paloma.
Chloe přikývla.
„A uděláš mu radost a obejmeš ho?“ zeptala se a Olafa jí podala. Chloe si ho vzala a objala ho. „Výborně, šikulka!“ usmála se Paloma. „A co já? Já mám taky ráda vřelá objetí!“ rozevřela svou náruč.
Chloe o tom chvíli přemýšlela a nakonec ji i spolu s Olafem objala kolem krku. Paloma se šťastně usmála. Bylo to vůbec poprvé, co k někomu Chloe projevila náklonnost.

#####

Byl večer. „Tati, Violeto, opravdu vám to nevadí, že mi Daniela chvíli pohlídáte?“ zeptala se Lorena už po několikáté.
„Proč by nám to vadilo? Vždyť s ním přeci musíme dohnat ten čas, co jsme ho neviděli!“ odvětila jí Violeta s úsměvem a vzala si ho od Pedra, který ho doteď držel v náručí.
„Děkuju vám. Je nakrmený, vykoupaný, a tak kolem sedmé ho, prosím, dejte spát, to je jeho čas.“
„Neboj se, všechno to zvládneme,“ odvětila jí Violeta s úsměvem.
Loreně dvakrát zazvonil mobil. Byl to Lucas. „Tak já už musím,“ řekla.
„Loreno, počkej ještě,“ přistoupil k ní Pedro. „Kdyby ti ten chlap nějak ubližoval, zavolej mi a hned si to s ním vyřídím!“ zvolal naštvaně.
Lorena se pousmála a políbila ho na tvář. „Neboj se, tati!“ pousmála se a odešla.
Pedro se obrátil na Violetu. „Pedro, měl bys přestat být na Lucase tak nabroušený! Já vím, že ho nenávidíš za to, jak se k Loreně na střední zachoval a že kvůli němu přišla o svou dceru, ale Lorena ho přesto všechno miluje. Když mu dokázala odpustit ona, měl bys i ty!“ radila mu.
„Já vím, snažím se, ale nejde mi to! Pořád mě mrzí, že to Loreně a Gonzalovi nevyšlo a i to byla jeho vina!“
„Vím, jak máš Gonzala rád, ale určitě je to teď pro oba lepší, než aby se trápili v manželství bez lásky. Vždyť oba dva víme, jaké to je!“
„Máš pravdu. Jako vždycky,“ pousmál se a políbil ji.

Lorena vyšla z domu a viděla Lucase, jak stojí opřený o auto. Když ji spatřil, pomalu k ní šel. Lorena se zastavila, najednou se tou nervozitou nedokázala pohnout. Lucas se k ní blížil, Lorena byla čím dál nervóznější, a jakmile k ní došel, popadl ji do náruče a začali se líbat.

#####

Gonzalo se prozatím ubytoval v jednom hotelovém pokoji. Právě si v ložnici vybaloval věci, když mu někdo zaklepal na dveře. Bylo mu jasné, že to bude pokojová služba, protože si objednal večeři do pokoje. Šel otevřít, ale za dveřmi stál někdo jiný. „Palomo?“ zvolal překvapeně.
Paloma vstoupila dovnitř a zavřela dveře. Hluboce se mu zahleděla do očí. „Promiň mi to, Gonzalo!“
„Za co se mi zase omlouváš?“ nechápal.
„Za to, že už to nevydržím!“ vydechla zamilovaně a než se Gonzalo zmohl k nějaké reakci, objala ho kolem krku a začala ho líbat. On ale její polibky okamžitě opětoval. Silně jí stiskl ve své náruči a přitlačil ji ke zdi. Vášnivě se spolu líbali.