con la participación especial de:
Ana Beatriz Osorio como Lisette

Paloma a Gonzalo se vášnivě líbali. Toužebně se dotýkali jeden druhého. Na chvíli se líbat přestali, usmáli se na sebe a jejich rty znovu splynuly v další vášnivé polibky. Pomalu mířili k pohovce. Paloma zajela rukama pod Gonzalovo tričko a ten si ho sundal. Znovu se začali líbat a Gonzalo jí rozepnul zip u šatů. Stáhl jí dolů ramínka a šaty postupně spadly na zem. Přestali se líbat a Gonzalo si ji prohlédl ve spodním prádle. Paloma si skousla spodní ret a strčila do Gonzala tak, až spadl na pohovku. Lehla si na něj a opět se začali vášnivě líbat. Objímali se, vychutnávali si každý polibek a dotyk.
V tom se Gonzalo probudil na té samé pohovce, kde byl s Palomou. Trhl sebou, díval se kolem a se smutkem ve tváři mu došlo, že to byl jen sen. Naštvaně si rukama zajel do vlasů, zavřel oči a opřel se. Vybavil si dnešní setkání s Palomou, jak mu padla do náruče. Zamilovaně se usmál. „Miluju tě, Palomo!“ vydechl zasněně.

#####

Lorena a Lucas se něžně líbali. Ve stejnou chvíli nakonec oba polibek ukončili. Nervózně se pousmáli. „Po tomhle jsem toužil od chvíle, co jsi odjela!“ vydechl Lucas zamilovaně.
„Já taky,“ přiznala se Lorena.
Lucas se rozzářil. Chtěl Lorenu znovu políbit, ale odtáhla se. „Počkej, Lucasi, nejdřív bychom si měli promluvit.“
„Dobře,“ přikývl Lucas. „Projdeme se?“
Lorena souhlasně přikývla.
Lucas jí nabídl ruku. Lorena se pousmála a nervózně se ho chytila.

Už nějakou chvíli spolu ruku v ruce šli, Lucas jí vyprávěl o svém rozvodu s Palomou, ale to, že se s ním Paloma rozvedla hlavně kvůli Gonzalovi, jí neřekl. Dále jí vyprávěl o tom, kde teď bydlí a o novinkách, které se během roku odehráli mezi jejich známými. Až se nakonec Lucas zeptal. „A co dovedlo tebe a Gonzala k rozvodu? Chtěli jste přeci své manželství zachránit kvůli Danielovi.“
„Ano, to chtěli…“ přikývla Lorena vážně a pak si vybavila rozhovor, který rozhodl o konci jejího vztahu s Gonzalem.

Před půl rokem

Vztah Loreny a Gonzala se, i přes jejich snažení, výrazně nelepšil. Spíše naopak. Jejich intimní život vlastně už žádný nebyl, vždy si jeden nebo druhý našli nějakou výmluvu, proč spolu nebýt. Oba si uvědomovali, že se jejich vztah zcela změnil a že to takto už dál nejde. A viděli to i Gonzalovi rodiče. Proto jednoho dne vzali Daniela na procházku, aby měli Lorena a Gonzalo klid na to si spolu vážně promluvit. Seděli proti sobě v obývacím pokoji a ani jeden nechtěl začít mluvit, protože tušil, že konec je neodvratný. Nakonec tu odvahu v sobě sebral jako první Gonzalo. „Loreno, ty víš, že tě mám rád, ale…“
„…už mě nemiluješ!“ doplnila ho Lorena.
Gonzalo zahanbeně přikývl.
„Nemusíš si to vyčítat, Gonzalo! Já jsem na tom stejně!“ řekla stejně zahanbeně. „Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo! Snažila jsem se! Opravdu!“
„Vždyť já taky, to ty víš!“
Lorena přikývla. „Asi kdybychom odsud vůbec neodjeli, všechno by bylo jiné!“
„Ale osud to zařídil jinak! A znovu ti přivedl do cesty Lucase!“
Lorena znovu přikývla. „Vím, že je to nepochopitelné po tom všem, co mi provedl, ale já ho i tak miluju!“
Gonzalo se pousmál. „Láska si nevybírá! To sám moc dobře vím!“
Lorena se zarazila. „Počkej, Gonzalo. Chceš mi říct, že…“
„…že jsem zamilovaný!“
„Do koho?“ zvolala Lorena šokovaně.
„Taky to pro tebe bude asi nepochopitelné,“ pousmál se Gonzalo, „ale jsem zamilovaný do Palomy!“
Lorena na něj vykulila oči.
„To, že jsme spolu s Palomou spali, když jsme vás s Lucasem nachytali, to víš. A to byl asi takový začátek našeho bláznivého vztahu. Teda úplný začátek ne, vlastně náš vztah začal, už když jsme byli malí!“
Lorena nevěřila vlastním uším.
„Ono to je na dlouhé vyprávění. Ale to hlavní, co bys asi měla vědět je, že jsme spolu s Palomou byli i v den, kdy jí porazilo to auto. Nebyl to tehdy nějaký její pokus o sebevraždu, ale my se spolu pohádali a ta hádka skončila trochu jinak. Potom rozrušená utekla z mého bytu, nedávala pozor na cestu a porazilo jí auto. Ona to ale podala jako pokus o sebevraždu, aby si udržela Lucase. A já ji při tom nechal. Jednak by tomu asi nikdo nevěřil, že my dva bychom spolu něco měli potom, jak nás každý viděl jen se hádat, a zároveň se to vlastně hodilo tehdy i mně. Protože tehdy jsem tě ještě miloval a chtěl jsem tě vlastně získat zpátky. Taky jsem byl vlastně sobec. Ale po Helenině smrti se Paloma hrozně změnila a změnilo se i něco mezi námi dvěma. Najednou jako bychom pokračovaly tam, kde jsme jako děti skončily. Vím, že tomu teď, Loreno, nerozumíš, ale musíš to vědět.“
Lorena ho napjatě poslouchala a nakonec se pousmála. Vstala a přisedla si k němu. „Gonzalo, to co jsem ti řekla potom, co jsme zjistili, že je Daniel tvůj, stále platí. I když spolu nebudeme, jsem šťastná, že je Daniel tvůj, protože nás stále bude spojovat! A já o tebe rozhodně nechci přijít. Chci tě mít stále nablízku!“
„Já tebe taky!“ usmál se.
„Takže přátelé? Půjde to?“ zeptala se opatrně.
„Věřím v to!“ rozhodně pokývl hlavou a pak se oba objali.

Současnost

„…ale pak jsme pochopili, že už jsme každý někde jinde. Že jsme spolu jen kvůli Danielovi. Dítě je samozřejmě silný závazek, ale věděli jsme, že kdybychom spolu dál zůstali a jen něco předstírali, byli bychom pak nešťastní všichni!“
„Takže to znamená…“ Lucas se zastavil, otočil se k ní a chytil ji i za druhou ruku, „…že jsme konečně oba volní. A že už nám nic nebrání v tom být spolu!“
Lorena se zachvěla.
„Loreno, řekni mi, že chceš být se mnou, prosím!“
„Lucasi, je to na mě všechno rychlé. Dnes jsem se vrátila a nečekala jsem, že tě hned uvidím a že mi toto navrhneš!“
„A na co chceš ještě čekat, miláčku? Ztratili jsme tolik času! Už nechci ztratit ani další sekundu!“ zvolal naléhavě.
„Lucasi, nech mě, prosím, si to promyslet, ano?“
Lucas smutně sklopil hlavu. „Tak dobře!“
Lorena ho pohladila po tváři.

#####

Další den ráno stál Alberto v hale svého domu a právě s někým telefonoval. „Dobře, budeme se těšit. Všichni tu budeme, ano, pa!“ usmíval se, když hovor ukončil.
„Kdo to byl, tati?“ zeptala se Paloma, která právě scházela ze schodů.
„Emília! Zítra se i s Winstonem vrátí!“ odvětil jí radostně.
„Opravdu? Tak to je skvělá zpráva!“ usmála se Paloma, když se k němu postavila.
„Co Berenice? Už jde?“
„Ano, říkala mi, že tu hned bude,“ odvětila mu Paloma. „A, tati?“
„Ano?“
„Jen jsem ti chtěla poděkovat, že si vzal Gonzala zpátky do časopisu.“
„Za to mi přeci nemusíš děkovat. Gonzalo vždy odváděl skvělou práci a navíc, vždyť sama víš, s redaktory v časopise je to teď bídné. Takže se vrátil v pravou chvíli!“
„To ano!“ šťastně se Paloma usmála.
„Už běžím,“ ozvalo se ze schodů a v mžiku u nich stála i Berenice. „Můžeme vyrazit!“
„Zítra se vrátí Emília!“ oznámil jí Alberto.
„Paráda!“ zaradovala se Berenice. „Budu mít u sebe další svoji sestřičku!“ dodala šťastně a objala se s Palomou. Od chvíle, co se jí Paloma omluvila, si byly velmi blízké. Konečně mezi sebou měly ten pravý sesterský vztah.
Alberto se na ně usmál. „Tak už pojďme, nebo přijdeš pozdě do školy,“ zavelel Alberto a všichni tři vyšli ven.

#####

Eduardo zamkl dveře svého bytu a zaklepal na dveře protější. „Už skoro jsme!“ ozval se za dveřmi Marielin hlas. Eduardo se pousmál. Od doby, co Mariela získala práci a co začal Franco chodit do školky, pravidelně je tam každé ráno vozil.
Dveře se otevřely a jako první vběhl k Eduardovi Franco, kterému byli již tři roky a osm měsíců. „Ahoj, Eduardo!“ plácl si s ním.
„Ahoj, brácho!“ zasmál se Eduardo.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj Mariela.
„Dobré,“ odvětil jí s úsměvem Eduardo.
Mariela zamkla svůj byt a společně odešli.

O půl hodiny později byli všichni tři v šatně mateřské školy. Franco seděl na lavičce a přezouval si boty. Mariela mu zatím do jeho přihrádky dávala oblečení. „A, Franco, když půjdete ven, tak si na sebe vezmeš tady tu mikinku, jasné?“
„Jasný, mami, neměj strach! Já se o sebe postarám!“ odvětil jí Franco samozřejmě, což rozesmálo Eduarda a nakonec i Marielu.
Do šatny vešla Francova učitelka a zároveň Marielina kamarádka Lisette. „Dobré ráno, Franco!“ usmála se na něj.
„Dobré ráno, paní učitelko!“
„Tak se rozluč s maminkou a půjdeme!“
„Ahoj, mami,“ políbil ji Franco na tvář, stejně se rozloučil i s Eduardem a vběhl do herny za ostatními dětmi.
„Marielo, mohla bys, prosím, na chvíli? Potřebuju s tebou něco probrat!“ požádala ji Lisette.
Mariela se podívala na Eduarda. „Já počkám v autě,“ řekl, rozloučil se s Lisette a odešel. „Co se děje, Lisette? Něco s Francem? Zlobí snad?“ zeptala se vyděšeně.
„Ne, Marielo,“ rozesmála se Lisette, „s Francem to nemá nic společného, on ani zlobit neumí, je to zlatíčko!“ usmála se.
„Tak co se mnou chceš probrat?“
„Tebe!“
„Mě?“ zvolala nechápavě.
„Ano, tebe! Zajímalo by mě, kdy konečně otevřeš oči a uvidíš toho úžasného chlapa, co máš vedle sebe!“
„To jako myslíš Eduarda?“
„Bingo!“ zasmála se Lisette.
„Ale, Lisette, my dva jsme jenom přátelé! A co odjel Nicolas, tak mi hrozně pomáhá, za což jsem mu vděčná!“
„Ale mohl by ti pomáhat i jinak!“ řekla se smíchem.
„Lisette, ty jsi hrozná, nech toho!“ zasmála se Mariela.
„To mi chceš říct, že se mezi vámi nikdy nic nestalo? Když spolu trávíte vlastně každý den?“
Mariela váhavě zakroutila hlavou, ale nakonec se přiznala. „No dobře, jednou se mezi námi opravdu něco stalo, ale je to už tak strašně dávno, že si to Eduardo nejspíš ani nepamatuje!“
„O tom silně pochybuju!“ zasmála se Lisette.
„Lisette, pochop mě! Já si nechci s nikým začínat nějaký vážný vztah. Nechci, aby si na něj Franco zvykl a potom byl smutný, když bych se s ním rozešla. Navíc Eduardo není rodinný typ, sám mi to jednou řekl!“
„Tak možná nebyl tehdy, ale teď rozhodně je. Vždyť se na něj a na Franca stačí podívat. Je z něj úplně hotový. A co si budeme povídat, hotový je i z tebe! Vždyť vy tři už teď fungujete jako rodina! Kdo vás nezná, nenapadne ho nic jiného, než že vy tři patříte k sobě!“
Mariela nesouhlasně pokroutila hlavou. „Proč já tě tady vlastně poslouchám? Ještě kvůli tobě přijdu pozdě do práce!“ zvolala uraženě a odešla.
Lisette se zasmála a vrátila se k dětem.

#####

Deborah byla na cestě na první natáčecí den nové telenovely podle jejího scénáře. Právě stála na křižovatce na červené a přemýšlela, jaké to asi bude. Jak to vlastně všechno probíhá. Když jí klapla zelená, jak byla zamyšlená, nesoustředila se tolik na řízení, příliš brzy pustila spojku a auto jí chcíplo. „Sakra!“ zanadávala a co nejrychleji se snažila auto znovu nastartovat. Netrpělivý řidič za ní, na ni okamžitě začal troubit. „No jo, se zblázni, tím troubením to rozhodně urychlíš, pitomče!“ nadávala do zpětného zrcátka, když už se z křižovatky rozjela.

O pár minut později zaparkovala před budovou jedné caracaské televize. Když vylezla z auta, zaparkovalo vedle ní další auto. Své auto zamkla a od toho druhého se ozvalo: „Hm, parkovat celkem umíte, ale rozjíždění z křižovatky nám dělá problém, co?“
Deborah se nechápavě podívala na cizího muže. „Prosím?“
Juan zamkl své auto, obešel to její a postavil se k ní. „Možná by se to chtělo vrátit do autoškoly a připomenout si základy!“
Deborah si prohlédla jeho auto a poznala to auto, které na ni na křižovatce troubilo, když se podívala do zpětného zrcátka. „A vy byste si možná měl připomenout základy slušného vychování!“ vmetla mu do tváře a odešla.
Juan si uvědomil, že to asi trochu přepískl, ale byl ještě rozčílený po ranní hádce s Penelope a svůj vztek si vylil na Deborah. Pozoroval, jak se mu vzdaluje a uvědomil si, jak je krásná.

#####

Gonzalo vstoupil do své staronové kanceláře. Skoro nic se v ní nezměnilo. Během doby, co v ní nebyl, se v ní vystřídalo několik redaktorů, kteří tam byli ale vždy jen pár měsíců. Alberto nemohl sehnat nikoho spolehlivého, a i proto přijal Gonzala zpátky tak rychle, protože věděl, že vždy odvede dobrou práci.
„Takže Raul si nevymýšlel. Jsi zpátky!“ ozvalo se za Gonzalem. Gonzalo se otočil a usmál se. „Ahoj, Fernando!“ oba se objali.
„Že si nedal vědět předem, že se vrátíš,“ poznamenal Fernando.
„S Lorenou jsme se rozhodli v podstatě ze dne na den. Náš rozvod byl vyřízený a oba jsme měli důvod se vrátit zpátky!“
„No jo, to mi taky Raul řekl, že jste se rozvedli. Byl to pro mě šok. Je mi to líto, Gonzalo!“
„Díky, Fernando, ale došli jsme k tomu rozhodnutí společně s Lorenou, že to tak bude nejlepší. Ale zůstali jsme přátelé, což bylo pro nás nejdůležitější i vzhledem k Danielovi!“
Fernando chápavě přikývl.
„Já zase popravdě byl v šoku z tebe a Emílie. Raul mi teda nic podrobného k vašemu rozchodu neříkal, ale byli jste krásný pár. Je mi to taky líto!“
„Promiň, Gonzalo, ale o Emílii se nehodlám bavit! Nejen, že mi lhala, ale teď už rok žije s Winstonem v Madridu. A prý že mě vždycky milovala, to jistě!“ pronesl rozčíleně.
Gonzalo chtěl něco namítnout, ale v tom do pootevřených dveří nakoukl Tadeo. „Fernando, tady jsi, potřebuju s tebou mluvit!“
„Tadeo, pojď dál a seznam se tady s Gonzalem,“ řekl mu Fernando, „Gonzalo je náš staronový kolega a Gonzalo, tohle je Tadeo Vallejo, můj spolužák z vysoké, který tu teď taky pracuje jako redaktor!“ představil je a oba si podali ruce.
„Gonzalo Reyes, těší mě!“
„Tadeo Vallejo, taky mě těší!“
Oba se na sebe upřímně usmáli, aniž by tušili, že je spojuje zájem o stejnou ženu, který je v budoucnu nejednou přivede do konfliktu.

#####

Režisér prováděl Deborah po studiu a seznamoval ji se všemi členy štábu. Už ji seznámil se všemi představiteli jednotlivých postav, jen ještě nepoznala představitele hlavní mužské role.
„Kdepak ten Juan je?“ rozhlížel se režisér po studiu, až nakonec Juana zahlédl. „A támhle je. Juane!“ zavolal na něj. Juan se právě bavil s jedním kolegou a byl k nim otočený zády, takže Deborah nevěděla, kdo to je. Až když se na zavolání otočil, viděla, že je to ten muž, co s ním měla incident na parkovišti. Juan k nim přišel a také se zarazil, když Deborah viděl.
„Slečno Vallenillová, toto je Juan Sevilla, bude hrát Armanda a Juane, toto je Deborah Vallenillová, autorka námětu a scénáře! Přiletěla dohlédnout na natáčení až z New Yorku!“ představil je režisér, ale ani jeden se neměl k tomu, že by si podali ruce a seznámili se. „Stalo se něco?“ nechápavě na ně režisér hleděl.
„Kdy natáčení začne?“ změnila Deborah téma.
„Asi za půl hodiny,“ odvětil ji režisér.
„Tak já si půjdu popovídat ještě s hlavní hrdinkou, abych jí přiblížila, jak si ji představuju v prvních scénách!“ zvolala Deborah, vrhla na Juana vražedný pohled a odešla.
Režisér se znovu nechápavě podíval na Juana, ten se jen zašklebil a odešel na druhou stranu.

#####

Eduardo nevozil Marielu do práce jen proto, že byli blízkými přáteli, ale i proto, že měli společnou cestu. Eduardo dlouho nemohl zavadit o práci, a když Mariela nastoupila na místo sekretářky na střední škole a zjistila, že tam hledají učitele tělocviku a výtvarné výchovy, tedy přesně Eduardovy aprobace, přesvědčila ho, aby to zkusil. Místo získal a k jeho velkému překvapení ho učení vlastně bavilo.
Právě vstoupil do velké místnosti, která sloužila jako speciální učebna pro výtvarnou výchovu. Studenti už seděli za svými plátny a jen čekali, co jim Eduardo uloží za úkol. Především studentky vždy hltaly každé Eduardovo slovo, protože tak pěkného učitele ještě nikdy neměly.
„Přeji vám dobrý den,“ usmíval se na všechny, „na dnešní hodinu jste si měli přinést fotografii někoho, koho máte rádi. Ať už je to někdo z rodiny, z přátel anebo nějaká vaše oblíbená celebrita. Dnes se totiž budeme věnovat portrétům. Minulou hodinu jsme si řekli, čím při kreslení portrétu začít, jak postupovat a dnes si to sami zkusíte. Takže se do toho pusťte, a kdyby byl nějaký problém, řekněte a zkusíme ho spolu vyřešit!“
Studenti se pustili do práce a Eduardo během vyučovací hodiny chodil po učebně a studenty kontroloval, popřípadě jim pomáhal. Po chvíli se s úžasem zastavil u jedné studentky. „To je perfektní! Opět jsi nezklamala! Máš obrovský talent, Berenice!“
Berenice se na něj vděčně usmála. Jeho chvála ji pokaždé ještě více motivovala. „Děkuju vám, pane učiteli!“
„Po kom ten talent máš?“
„Já ani nevím!“ rozesmála se. Vzápětí ale zesmutněla, když si uvědomila, že ho musí mít po někom ze své skutečné rodiny. Protože nikdo z Fuentesových kreslit neuměl.
„Řekl jsem něco špatně?“
„Ne, pane učiteli, to nic!“ pousmála se.
Eduardo se znovu zahleděl na portrét, co nakreslila a trochu se zamračil. „No, i když tou osobou jsi mi zrovna radost neudělala!“
Berenice se také zadívala na svůj výtvor, nekreslila nikoho jiného, než svého oblíbence Leonarda DiCapria. „Pane učiteli, chcete mi říct, že nemáte rád Leonarda?“ zeptala se nechápavě.
„Ale to zas říct nemůžu, že bych ho vyloženě neměl rád. Jako herec je dobrý, to určitě, ale víš, když vyrůstáš s někým, kdo si pouští Titanic pořád dokola, tak už na něj začneš být trochu alergická!“ rozesmál se.
„Titanic je i můj oblíbený film!“ zasmála se Berenice.
„Nečekaně!“ zasmál se Eduardo. „Ale ne, Berenice, opět si odvedla výbornou práci, jen pokračuj takto dál!“ usmál se na ni a Berenice mu úsměv opětovala.

#####

Raul si o polední pauze odskočil do nemocnice za Silvií. Vešel do jejího pokoje, odkud zrovna odcházela Violeta. „Violeto, ahoj, nevěděl jsem, že tu budeš,“ řekl jí, když se spolu přivítali polibkem na tvář.
„Já taky ne, ale Freddy mě poslal pro vyzvednutí nějakých šatů a bylo to nedaleko, tak jsem se musela jít na svou holčičku podívat!“
„Aha, tak to je jasné!“ pousmál se.
„Ale už musím zpátky do práce, tak se zatím měj,“ znovu se políbili na tvář a Violeta odešla.
Raul přistoupil k Silvii, políbil ji a pak si sedl k ní na postel. Chytil ji za ruku a smutně se na ni usmál. „Ahoj, lásko, mám proto dnes zase pár novinek. Víš, kdo se včera vrátil? Lorena a Gonzalo. Samozřejmě i s Danielem. Ale možná pro tebe bude šok, stejně jako pro mě, že se rozvedli. I když se snažili jejich manželství napravit, nevyšlo jim to. Ale zůstali přáteli, za což jsou oba rádi!“ pousmál se. „A co ty, lásko? Co ty máš pro mě za novinku, hm?“ zeptal se smutně. Políbil ji na ruku a pak se na ni zahleděl. V tom se Silviin ukazováček pohnul. Raul se zarazil. Nevěděl, jestli se mu to jen nezdálo. Ale ukazováček se pohnul znovu. Raul se podíval na její obličej a viděl, že její oční víčka se chvějí. Podíval se na přístroje, na které byla Silvia napojená a i jejich displeje se začínaly měnit. „Silvie,“ Raul se k ní naklonil, „Silvie, lásko, slyšíš mě?“
Silvia velmi pomalu otevřela oči.
„Silvie, proboha, lásko! Ty jsi vzhůru!“ vytryskly Raulovi slzy z očí.
„Raule!“ velmi slabě zašeptala.

#####

Lorena zavolala Gonzalovi a pozvala ho na oběd. Právě seděli v restauraci nedaleko časopisu. „A Daniel? Myslel jsem, že ho vezmeš s sebou.“
„Hlídá ho táta, nemůže se ho nabažit!“ smála se Lorena.
„Ale že ho mám odpoledne já, to platí?“ ujišťoval se Gonzalo.
„Samozřejmě!“
„A tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“
Lorena se nervózně rozhlédla kolem. „Gonzalo, je mi to trapné, ale řekli jsme si, že si o tom spolu předem promluvíme!“
„Co máš na mysli?“
„Gonzalo, já se včera setkala s Lucasem!“
„A?“
„Chce, abych se k němu vrátila. Jenže to nemůžu udělat, dokud ty s tím nebudeš souhlasit,“ řekla opatrně.
Gonzalo na ni vážně hleděl.