„Loreno, proč se mě na to vůbec ptáš?“ zeptal se Gonzalo překvapeně. „Tohle už jsme přeci spolu řešili. Už nejsme manželé. Oba můžeme začít nový život. A i to byl přeci důvod našeho návratu. Oba tu máme někoho, s kým ten nový život chceme začít žít!“ pousmál se.
„Já vím, Gonzalo, ale prostě měla jsem pocit, že ti to musím říct osobně. Že já ten nový život nejspíš začnu žít už velmi brzy!“ řekla opatrně.
„A hlavně to chceš, že?“
Lorena zahanbeně přikývla.
Gonzalo se pousmál a chytil ji za ruku. „Tak už na nic nečekej a dej Lucasovi druhou šanci! Ztratili jste už dost času!“ řekl vážně. „Je to zvláštní, ale nikdy bych si nepomyslel, že tuhle větu někdy řeknu!“ dodal se smíchem.
Lorena se pousmála. „A já bych si nikdy nepomyslela, že mu tu druhou šanci budu chtít dát!“
„Všechno se změnilo, Loreno!“
„To ano!“ pokývla hlavou. „A co Paloma? Mluvil jsi s ní?“
„Ano, hned včera!“ šťastně se usmál. „Když mě uviděla, okamžitě mě objala!“
„Vážně?“ usmála se Lorena. „Třeba to znamenalo, že k tobě taky něco cítí!“
„Nevím. Ale byl jsem z toho všeho v rozpacích!“ zamilovaně se usmál.
„Gonzalo, můžu ti taky něco říct?“
„Jistě!“
„Ty už taky na nic nečekej! Řekni Palomě, co k ní cítíš! Vy dva jste taky už ztratili hodně času!“ poznamenala vážně.
Gonzalo přikyvoval hlavou.

#####

Jakmile se Silvia probudila, Raul zavolal zdravotní sestru a ta hned lékaře, aby Silvii vyšetřil. Nyní stál Raul spolu s Violetou, které okamžitě zavolal, a tak se stihla ještě před návratem do práce vrátit z parkoviště, na chodbě před Silviiným pokojem. „Bože, doufám, že jsme z toho nejhoršího venku,“ modlila se Violeta, „ať už se Silviin stav jen a jen zlepšuje, moc tě prosím, Bože!“
„Bude to tak, Violeto! Jinak to ani už být nemůže!“ přesvědčoval Raul ji i sebe samého. Chytnul ji za ramena a ona se dotkla jeho ruky. Oba povzdychli.
Z pokoje vyšel lékař. „Pane doktore!“ oslovila ho Violeta.
Lékař se na oba usmál. „Už se nemusíte ničeho bát! To nejhorší je za vámi!“ Oba si šťastně oddychli a lékař pokračoval: „Samozřejmě bude ještě chvíli trvat, než se Silvia natrvalo vrátí do normálního života, bude muset podstoupit náročné rehabilitace, ale jinak je v rámci jejího stavu v dobré kondici. Hlavně mozek má v pořádku, všechno si pamatuje, to je důležité. Jen bych vás poprosil jí ještě nic neříkat o tom, jak se jí to stalo. Ono jí samotné potrvá, než se na to vůbec zeptá a i na jiné souvislosti z jejího života. Teď prvních několik dní bude stejně ještě povětšinou spát. Ale tentokrát už to bude jiný spánek. Teď budete mít jistotu, že se vždycky probudí!“
„Můžeme ji vidět?“ zeptal se Raul.
„Dnes bych vám to už nedoporučoval. Přijďte zase zítra, a co se týče návštěv, poprosil bych v jejím pokoji vždy co nejméně lidí a vždy jen na pár minut. Pro Silvii to bude i tak vysilující!“
„Dobře, pane doktore, uděláme všechno, co říkáte, jen aby moje dcera byla zase taková jako předtím!“ šťastně se Violeta usmívala a v očích se jí lesklo. „A moc vám za všechno děkujeme!“
„Mně neděkujte! Hlavně Silvia vybojovala svůj návrat zpátky k vám!“ usmál se lékař a odešel.
Violeta a Raul se dojatě objali.

#####

Lorena mířila na parkoviště ke svému autu, když zaslechla, jak na ni volá ženský hlas. Otočila se a překvapeně se zahleděla na Palomu, která k ní přicházela.
„Loreno!“ pousmála se Paloma.
„Palomo!“ zvolala překvapeně.
„Jsem ráda, že tě vidím!“
Lorena byla z jejích slov ještě překvapenější.
„Kdybych tě tu teď tady nepotkala, stejně bych tě vyhledala.“
„Ale proč?“
„Protože se ti musím omluvit!“
Lorena na ni vykulila oči. „Ty se mi chceš omluvit?“
„Ano, Loreno, chci! Nikdy jsem se k tobě nechovala dobře.“
„Měla jsi své důvody!“
„Ano, žárlila jsem na tebe! A kvůli tomu jsem několikrát mluvila zle i o tvé dceři! A to je mi nejvíc líto! Dnes už bych to neudělala! Promiň mi to, Loreno!“
Lorena na ni šokovaně hleděla. Věděla, že se Paloma po Helenině smrti změnila, ale netušila, že až tak moc. Nyní snad už i chápala, že se do ní Gonzalo mohl zamilovat. Nakonec se pousmála a řekla: „Děkuju ti za tvá slova, Palomo! Vše je odpuštěno!“
Paloma se usmála.
„Myslím, že obě dvě teď začínáme s čistým štítem. Takže všechno dobré?“ zeptala se Lorena a podala jí ruku.
Paloma jí ruku ihned stiskla. „Všechno dobré!“ usmála se a Lorena také.

#####

Maracaibo

Diosmary potom, co jí Anita řekla, že se s ní Nicolas znovu vyspal, propadla znovu na dno. Nakonec u svého otce zařídila, aby Nicolase vyhodil, což Alberto už mohl bez problému udělat, protože jeho tajemství už stejně všichni znali. Diosmary si myslela, že se jí tím uleví, když už Nicolase nebude mít nablízku, ale opak byl pravdou. Nakonec jí bylo ze sebe samotné zle, že ho připravila o práci. Chtěla se mu jít omluvit, ale bylo pozdě. Nicolas odjel a nikdo nevěděl kam. I na ni vše poté doma padalo, a tak se rozhodla změnit prostředí a nyní už několik měsíců žila u příbuzných v Maracaibu. Také si našla práci servírky v jedné restauraci, aby se nějak zabavila a aby stále nemusela myslet na Nicolase, kterého přesto všechno stále milovala.
Právě měla v práci polední pauzu, seděla v kuchyni a obědvala, když jí zazvonil telefon. „Ahoj, mami! … Mám se dobře, nedělej si starosti. … Ne, mami, nechci se ještě vrátit. … No vidíš, zítra se ti vrátí Emília, tak budeš mít skoro všechny dcery zase u sebe. … Ne, mami, nepřemlouvej mě, prosím. … Ještě se na návrat necítím. … Neboj, mami, až se rozhodnu vrátit, tak ty to budeš vědět jako první. … Dobře, tak ode mě všechny pozdravuj. … Ahoj, mami, mám tě ráda! Pa!“
Zavěsila a smutně vzdychla. Na jednu stranu se jí stýskalo, ale na druhou stranu věděla, že by si svým návratem znovu připomněla, co všechno se v jejím životě pokazilo.

#####

Caracas

Pedro pomáhal Lindě s úkoly, když do jejího pokoje Violeta vešla. „Ahoj, babi, podívej se, budu mít všechny úkoly už skoro hotové, tak určitě stihneme i to kino, jak jsme o tom včera mluvily!“ poťouchle se usmála.
Violeta se na ni se slzami v očích podívala.
„Babi, ty pláčeš? Proč? Něco s maminkou?“ vyděsila se Linda.
Violeta k ní přistoupila, klekla si k ní a silně ji objala. Linda byla vyděšená a i Pedro se začínal bát. „Lindo,“ pohladila ji Violeta po tváři a přes slzy se usmála, „maminka se probudila!“
Pedro si oddychl a šťastně se usmál. Linda se po počátečním šoku začala radovat. „Vážně, babi? Maminka je vzhůru?“
„Ano, miláčku!“ Obě si padly do náruče a plakaly štěstím.
„Babi, chci jít za ní! Chci maminku vidět!“
„Lindo, půjdeme za ní hned zítra, ano? Pan doktor říkal, že musí ještě hodně odpočívat, víš?“
Linda trochu zesmutněla, ale nakonec chápavě přikývla a znovu Violetě padla do náruče.
Violeta se usmála na Pedra a ten jí úsměv opětoval. Pomyslel si, že nyní už jim nic neschází ke štěstí. Jejich dcery se jim během dvou dnů vrátily.

#####

Camila se po práci zastavila u Omairy, aby přivítala Deborah. Ta ale ještě nebyla doma. Obě seděly na pohovce v obývacím pokoji. „Před chvílí volala, že se natáčení ještě pozdrželo a musí tam zůstat déle,“ vysvětlovala Omaira, „a ani se jí navíc nechce odtamtud odcházet, hrozně se těšila na to, až uvidí své postavy ožít!“ usmívala se.
„Tak hlavně, že je nadšená!“ usmála se Camila. „Uvidím ji jindy, ještě budu mít spoustu příležitostí!“
Omaira přikývla.
„Jsi šťastná, že máš Deborah zpátky, viď?“
„Ani nevíš jak! Byla pryč tak dlouho! Ale teď už ji nikam nepustím!“ zasmála se Omaira.
„Chápu tě! Ani si nedokážu představit, že bych byla bez svých holčiček tak dlouho. Ten rok, co jsem bez Emílie, byl hrozný! Naštěstí se mi už zítra vrátí,“ šťastně se usmála, „už jen přesvědčit Diosmary, aby se taky vrátila a vše bude zase jako dřív!“
„Skoro všechno!“
„Co tím myslíš?“
„Camilo, netvař se, že nechápeš! Myslím přeci tebe a Alberta!“
„O něm se nehodlám bavit, Omairo!“ rozzlobila se Camila.
„Přemýšlela jsi vůbec o tom, že bys mu odpustila? Vždyť ho pořád miluješ, je to tak?“
„Nemiluju! Přestala jsem ho milovat ve chvíli, kdy jsem zjistila, že přede mnou tajil syna!“ zvolala nenávistně.
„Takže teď miluješ Marcela, předpokládám!“ poznamenala Omaira vážně.
Camila mlčela.
„Anebo seš s ním jen proto, aby ses pomstila Albertovi?“ zeptala se provokativně.
„Už budu muset jít,“ zvolala Camila podrážděně a vstala, „pozdravuj ode mě Deborah!“ dodala a odešla.
,Je to tak, jak si myslím!‘ pomyslela si Omaira.

#####

Penelope vyšla z koupelny zabalená jen v ručníku ve chvíli, kdy do ložnice vešel Juan. „Penelope, mám skvělou zprávu!“ zvolal radostně, když ji objal.
„Co se stalo, miláčku?“ zeptala se se smíchem, když se mu podívala do očí.
„Silvia se probrala!“ řekl nadšeně.
Penelope byla v šoku, ale svůj vztek nemohla dát najevo. Nahodila předstíraný úsměv a dojatě odvětila: „Juane, to je opravdu skvělá zpráva! Konečně se Lindě vrátí její maminka!“
„Ano, už bylo na čase!“
„A nám,“ přistoupila k němu blíž a jemně ho políbila, „by se zase mohl tím pádem vrátit náš starý život, kdy jsme patřili pouze jeden druhému. Kdy jsme na sebe měli čas, kdykoliv jsme po sobě zatoužili!“ řekla chtivě, povolila si ručník a nechala ho spadnout na zem. Než Juan nějak zareagoval, popadla ho kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Svým nahým tělem se k němu provokativně tiskla. Juan její polibky chvíli opětoval, ale nakonec se odtáhl. „Promiň, Penelope,“ smutně se na ni usmál, natáhl se na zem pro ručník a zakryl ji, „ale já teď nemůžu. Slíbil jsem Lindě, že s ní a Violetou půjdu do kina. A nejspíš je pak vezmu i někam na večeři, abychom to oslavili!“ šťastně se usmál. „Jen jsem ti to o Silvii chtěl říct osobně. Uvidíme se večer,“ dodal, políbil ji na tvář a odešel.
Penelope zrudla vzteky.

#####

Alberto si balil věci ve své kanceláři, když se do ní přiřítil Fernando. „Alberto, volal mi Raul, Silvia se probudila!“ vyhrkl na něj šťastně.
„Opravdu! Díky Bohu, konečně!“ radoval se Alberto. „A jak je na tom?“
„Raul říkal, že ji čeká ještě dlouhá rekonvalescence, ale že její mozková činnost funguje tak, jak má, takže bude v pořádku!“ usmíval se.
„To je skvělé! Opravdu skvělé!“ usmíval se Alberto. „Tento týden bychom mohli považovat za týden návratů,“ s užaslým úsměvem se zamyslel, „vrátil se Gonzalo s Lorenou, Deborah, dnes se do života vrátila Silvia a zítra se vrátí…“
„Kdo se zítra vrátí?“
Alberto nevěděl, jestli to má říct, ale došlo mu, že by se to Fernando stejně dozvěděl. „Zítra se vrátí Emília a Winston!“
Fernando se zamračil. „Aha, náš zamilovaný páreček!“ ušklíbl se.
„Oni ale spolu nechodí. Jsou pouze přátelé!“
„Chceš mi Alberto tvrdit, že během roku, co spolu trávili každý den, se mezi nimi nic nestalo, jo? Fakt nejsem naivní!“ zvolal Fernando nenávistně. „A víš co? Mně je to stejně jedno! Emília si může dělat, co chce, protože mezi námi je dávno konec!“ dodal rozčíleně a odešel.
Alberto smutně pokroutil hlavou.

#####

Paloma vyšla ze své kanceláře. Byla smutná, protože za celý den neviděla Gonzala a tím pádem spolu nemohli jít na kafe, na které se včera domlouvali. Došla k výtahu a přivolala ho. Podívala se na displej svého mobilu, na kterém měla Gonzalovu fotografii a pousmála se. Uložila si mobil do kabelky a podívala se na výtahové dveře, které se právě otevřely. A v nich byl Gonzalo. Paloma se překvapeně usmála.
„Palomo, jsem rád, že jsem tě ještě zastihl,“ usmál se na ni, když z výtahu vystoupil. „Máš čas ještě na to kafe? Já byl dneska celý den někde v terénu a nemohl jsem ti zavolat, protože se mi během dne mobil vybil!“ rozesmál se. „Ale jestli už si s tím nepočítala, tak můžeme jít jindy!“
„Ne, Gonzalo, mám čas! Půjdu hrozně ráda!“ doširoka se usmála.
„Dobře, tak já si jen skočím do kanceláře ještě pro nějaké věci a půjdeme, ano?“
Paloma s úsměvem přikývla.
„A vlastně ještě něco!“
„Co?“
„Já na to včera zapomněl, když jsem tě na to kafe zval. Ale nebude ti vadit, když na tom kafi nebudeme sami jen my dva?“
Paloma se zarazila. „A kdo by tam měl ještě být?“
„Daniel. Hlídám ho dnes odpoledne.“
„Tvůj syn?“ zaradovala se Paloma. „Proč by mi to mělo vadit? Ráda ho uvidím! Vždyť já ho vlastně ještě ani neviděla! Teda vlastně viděla, ale jako bych neviděla!“ vysvětlovala zmateně.
„Tomu nerozumím!“ rozesmál se.
Paloma si vzpomněla, jak Daniela poprvé a naposledy viděla na letišti při Gonzalově odjezdu. „To nevadí, já ti to třeba jednou vysvětlím!“ pousmála se.
„Dobře,“ zasmál se. „Tak já si dojdu pro ty věci, a pak se pro Daniela stavíme u Lorenina táty,“ řekl a zamířil do své kanceláře.
Paloma se za ním s úsměvem dívala a zamilovaně vzdychla.

#####

Lucas přišel do svého bytu, který si pořídil po rozvodu s Palomou. Převlékl se do tepláků a trička a chtěl si udělat něco ke svačině. Otevřel ledničku, aby se podíval, co tam vůbec má a nemá, když mu někdo zazvonil na dveře. Šel otevřít a zůstal překvapeně stát, když za nimi uviděl Lorenu. „Lásko!“ zvolal šťastně.
„Tvoje teta mi dala adresu. Můžu dál?“
„Jak se vůbec můžeš ptát?“ pokroutil hlavou, chytil ji za ruku a vzal ji dovnitř. „Proč jsi přišla?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Lorena se na něj usmála, chytla jeho obličej do dlaní a začala ho líbat. Lucas její polibky opětoval. Po chvíli se Lorena odtáhla a řekla: „Jsem tady, abych ti řekla, že chci být s tebou! Chci dát nám dvěma zase šanci! Protože tě miluju! Moc tě miluju!“ vyznala mu své city se šťastným úsměvem.
Lucas se rozzářil jako sluníčko. „Miluju tě, lásko,“ zvolal zamilovaně, když ji vzal do náruče, „a přísahám ti, že tě udělám šťastnou! Už nikdy nebudeš trpět! Miluju tě!“ Začali se něžně líbat a Lucas ji pomalu donesl do ložnice. Položil ji na postel, kde si velmi pomalu svlékali jeden kus oblečení za druhým. Jejich nahá těla se vzájemně proplétala, líbali se a dotýkali jeden druhého, až se nakonec spolu něžně milovali.