„Jsi šťastná?“ zeptal se Lucas Loreny, když ležela v jeho náručí.
„Ano, moc!“ šťastně se usmála. „A ty?“
„Na to se mě ani nemusíš ptát! Jsem ten nejšťastnější muž pod sluncem!“ vzdychl zamilovaně. „I když, možná bych mohl být ještě šťastnější!“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Lorena, když se na něj podívala.
„Miláčku, chci, aby ses ke mně nastěhovala!“
„Cože?“ zvolala Lorena šokovaně a posadila se.
„Miláčku, chci být už pořád jen s tebou!“ řekl jí Lucas naléhavě, když se také posadil. „Ztratili jsme tolik času a víc už nechci ztratit tím, že bych tě neviděl ráno po probuzení a večer před spaním!“ pohladil ji po tváři a políbil ji.
„Ale, Lucasi, já se k tobě přece nemůžu jen tak nastěhovat. Nezapomínej, že mám Daniela!“
„Ale já tím nastěhováním myslel samozřejmě i jeho, lásko!“ pousmál se. „Miluju tě a budu milovat i Daniela, protože je to tvůj syn!“
„Ale…“
„Už žádné ale, Loreno!“ přiložil jí ukazováček na ústa. „Už nám přeci nic nestojí v cestě, tak už žádné problémy nehledej, prosím! Samozřejmě respektuji, že Gonzalo je Danielův otec, ale to mi přece nebrání v tom mít Daniela rád. Vždyť i Gonzalo si jednou jistě najde jinou ženu a a i ona bude muset mít Daniela ráda, pokud bude s Gonzalem chtít být, ne?“
Lorena se pousmála. „Promiň mi to, lásko. Já vím, že to pořád nějak komplikuju nebo ty komplikace hledám, ale když já se bojím. Bojím se, že nám tohle štěstí stejně zase něco pokazí!“ zesmutněla.
„Ne, lásko moje, nic takového se nestane,“ chytil její tvář do dlaní a políbil ji. „My dva už budeme jenom šťastní! I spolu s Danielem a hlavně i s naší dcerou, kterou jistě už brzy najdeme!“ šťastně se usmál.
Lorena mu úsměv opětovala. „Tak dobře, Lucasi! Souhlasím, nastěhuju se k tobě a začneme opravdu znovu se vším všudy!“
Lucas se znovu rozzářil jako sluníčko. Začali se něžně líbat a poté se spolu znovu milovali.

#####

Paloma stála před Gonzalovým autem a čekala před panelovým domem, ve kterém žila Violeta spolu s Pedrem. Gonzalo si šel k Pedrovi vyzvednout Daniela. Paloma se nervózně dívala sem a tam, měla ze setkání s Danielem trochu obavy. Moc si totiž přála, aby si ji oblíbil. Po chvíli za prosklenými dveřmi Gonzala s Danielem v náručí, zahlédla. Usmála se.
Gonzalo k ní přišel a také se na ni usmál. „Palomo, tak to je můj syn Daniel! A, Danieli, toto je Paloma, moje…“ zarazil se předtím, než řekl slovo ,láska‘, které měl na mysli.
I Palomu to samé slovo napadlo, že řekne, ale nakonec ho doplnila sama: „…kamarádka!“
Gonzalo se pousmál.
„Danieli, jsi moc krásný! Vypadáš úplně jako tvůj tatínek!“ usmála se na něj a pak nervózně na Gonzala, když jí došlo, co svými slovy vlastně vyjádřila.
Gonzalo se usmál, podíval se na svého syna a řekl: „A co řekneme Palomě my, hm? Děkuju ti, teto Palomo, za lichotku, ty jsi ještě krásnější!“ Vážně se na Palomu zahleděl a ta zčervenala. Nervózně si dala vlasy za ucho. „Danieli, kam bys chtěl jet?“ zeptala se ho s úsměvem a chytila ho za ručičku.
Daniel se odtáhl a chytil se Gonzala kolem krku. Paloma zesmutněla.
„On se jen stydí, Palomo, jsi pro něj zatím cizí,“ uklidňoval ji. „Až se rozkouká, oblíbí si tě, neboj se!“ usmál se na ni.
Paloma se pousmála.
„Tak vyrazíme na to kafe?“ zeptal se Gonzalo.
Paloma přikývla.
Gonzalo posadil Daniela do dětské sedačky a Paloma si zatím sedla na místo spolujezdce. Poté se Gonzalo posadil na místo řidiče a ještě než se rozjeli, vyměnili si s Palomou další nervózní úsměv.

#####

„Holčičko, tak povídej, jaký byl první den v práci?“ vyzvídala Omaira ihned, jakmile Deborah vstoupila do dveří.
„Mami, bylo to skvělé,“ rozplývala se Deborah, když se obě posadily na pohovku v obývacím pokoje, „všichni ze štábu jsou moc příjemní a sledovat to natáčení, jak moje postavy postupně ožívají, to je prostě kouzelné! Hrozně jsem si to užívala!“
„Tak to ráda slyším!“ usmála se Omaira. „A hlavně, že si rozumíš s těmi lidmi ze štábu. Protože pracovat s někým, kdo je ti nepříjemný, to je pak hrozně těžké!“
„No vlastně, mami, s jedním člověkem jsem si zatím do noty nekápla.“
„S kým?“
„Měla jsi pravdu, mami.“
„V čem?“ nechápala Omaira.
„Ještě jsem nepoznala arogantnějšího chlapa, než je Juan Sevilla!“ zamračila se Deborah.
„Co ti ten chlap provedl?“
„Je to namyšlený hulvát!“ rozzlobila se a začala Omaiře o setkání s Juanem vyprávět.
„A to se prý po Silviině nehodě změnil! Evidentně ne!“ zašklebila se Omaira poté.
„Kdo je Silvia?“
„Víš co, Deborah, asi ti to všechno povím, abys věděla, s kým vlastně budeš pracovat!“ rozhodla se Omaira a povyprávěla jí všechno, co o Juanově životě věděla.

#####

Lorena se vrátila domů k Violetě a Pedrovi. Na tváři měla stále zamilovaný úsměv, který jí ale postupně mizel, když jí došlo, že o svém rozhodnutí přestěhovat se i s Danielem k Lucasovi, bude muset říct svému otci. Věděla, že z toho nebude nadšený.
Pedro seděl v obývacím pokoji a v televizi sledoval zprávy.
„Ahoj, tati,“ přisedla si Lorena k němu a políbila ho na tvář.
„Ahoj, holčičko,“ pousmál se Pedro, „před chvíli tu byl Gonzalo a vzal si Daniela.“
„Ano, já vím, byli jsme tak domluvení. A kde je Violeta s Lindou?“
„Šly spolu do kina. I s Juanem,“ odvětil jí. „Mimochodem, už víš tu novinu?“
„Jakou?“
„Silvia se před pár hodinami probudila!“
„Cože?“ zvolala šokovaně. „Ale to je úžasná novina!“ rozesmála se a s Pedrem se šťastně objali. „A je v pořádku?“ zeptala se, když se od sebe odtáhli.
„Ano, je. Čeká ji ještě dlouhá rekonvalescence, ale bude v pořádku!“
„Tak to se za ní budu muset jít co nejdřív podívat!“ usmívala se.
„Ano, to my všichni,“ usmál se Pedro. „Jen abys věděla, lékař Raulovi a Violetě řekl, aby Silvii zatím nikdo nic neříkal o té nehodě. Že máme počkat, až se na to sama začne ptát. Teď ještě bude chvíli hodně taková omámená!“
„Ano, to je pochopitelné,“ chápavě Lorena přikývla. „Mimochodem, tati, já mám pro tebe taky jednu novinu.“
„Ano?“
„Já a Lucas jsme se usmířili!“ řekla opatrně. Pedro se vážně zatvářil. „A kromě toho jsme se ještě domluvili, že se k němu s Danielem nastěhujeme!“ dodala ještě opatrněji.
„Loreno, ale to přece…“
„Tati, prosím tě, nezlob se na mě!“ přerušila ho dřív, než by jí začal nadávat. „Já vím, že Lucase nenávidíš, ale on už není ten osmnáctiletý kluk, který mi ublížil. Uběhla spousta let a všechno se změnilo. Já ho miluju, a proto jsem mu to nakonec dokázala odpustit. Odpusť mu, prosím, i ty! Přej mi štěstí, prosím! Protože už vím, že opravdu šťastná můžu být jen s ním!“ prosila ho se slzami v očích.
Pedro smutně pokroutil hlavou. „Samozřejmě, že ti štěstí přeju, holčičko! Jen se pořád nemůžu smířit s tím, že tvoje štěstí už není Gonzalo! Ale právě tenhle muž!“ rozčílil se.
„Tati, prosím, dej mu šanci. Až ho poznáš blíž, jistě už na něj změníš názor, prosím!“ přesvědčovala ho.
Pedro pokrčil rameny a odevzdaně vzdychl. „Pokud si seš jistá, že s ním opravdu budeš šťastná, tak já ti pochopitelně ve štěstí bránit nebudu!“ řekl vážně a Lorena mu šťastně skočila kolem krku.

#####

Marcelo přišel osobně sdělit Camile zprávu o Silviině probuzení z kómatu. Seděli spolu na pohovce v bytě, který jí Marcelo sám našel.
„Konečně po dlouhé době zase jedna dobrá zpráva,“ usmívala se Camila. „Silvia se probudila, zítra se mi vrátí Emília, opravdu se postupně všechno v dobré obrací!“
„Ano, je to tak,“ usmál se Marcelo a pohladil ji po vlasech.
„A neměl bys být spíš teď s Raulem?“
„Fernando ho vytáhl ven, aby to oslavili. A já jim nechtěl to bujaré oslavování kazit. Přeci jen už nejsem nejmladší!“ rozesmál se.
„Ale, prosím tě,“ zasmála se Camila.
„Navíc jsem chtěl být s tebou,“ chytil ji za ruku. „Moji synové jsou dospělí, už mě vlastně nepotřebují. Stejně jako tvé dcery tebe! Konečně se zase můžeme věnovat jen sami sobě!“ zamilovaně se na ni usmál a pohladil ji po tváři. Přitiskl se k ní blíž a Camila znervózněla. Začali se líbat. Marcelo ji silně svíral ve svém náručí. Po chvíli ji začal hladit po stehně.
„Marcelo, ne!“ vytrhla se mu a postavila se.
„Camilo, proč mě stále odmítáš?“ zeptal se smutně, když k ní přistoupil.
„Marcelo, pochop mě! Nikdy by mě nenapadlo, že ještě někdy budu s jiným mužem! Navíc v mém věku!“
„Alberta tohle ale evidentně tehdy netrápilo, když tě podvedl s jinou. Neřešil svůj ani její věk!“ zvolal nenávistně. Schválně jí připomenul Albertovu zradu, aby na něj přestala brát ohledy. Věděl, že ho odmítá hlavně kvůli němu, protože tušil, že i když chodí s ním, Alberta stále miluje.
„Marcelo, jestli ti vadí, že s tebou zatím nechci mít nic intimního, tak se můžeme rozejít!“ obořila se na něj. „Ale čekala jsem od tebe větší pochopení, když mi stále tvrdíš, jak mě miluješ!“
„Ano, Camilo, miluju tě moc,“ chytil ji za ruce, „a omlouvám se, jestli na tebe tlačím! Už to nebudu dělat! Budu čekat tak dlouho, jak budeš potřebovat!“ pousmál se a objal ji.
Camila se cítila zmateně. Nebyla si jistá, jestli vůbec někdy bude schopná s Marcelem něco mít.

#####

Paloma, Gonzalo a Daniel nakonec v žádné kavárně nebyli. Paloma a Gonzalo se domluvili, že by si vzhledem k Danielovi stejně v klidu nepopovídali a že se raději budou věnovat jemu. Proto se rozhodli zajet na dětské hřiště. A protože byl Daniel ještě hodně malý, mohli s ním jít akorát na houpačku. Gonzalo ho velmi pomalu houpal a Daniel se radostně usmíval. Paloma při tom na Gonzala zamilovaně hleděla. Po chvíli si sedla na houpačku pro větší děti a začala se také houpat. Když jí Daniel viděl, strašně ho to rozesmálo. Smál se na celé kole, až postupně rozesmál ji i Gonzala.
„Danieli, už přestaň, bolí mě z toho smíchu břicho!“ smála se Paloma.
„Mě už taky!“ smál se Gonzalo.
Paloma se přestala houpat a postavila se. Na Daniela se usmála.
Daniel natáhl ručičky, aby ho z houpačky vzali. Gonzalo ho chytil, ale Daniel ho odstrčil a podíval se na Palomu a znovu ručičky natáhl. „Co? Ty chceš vzít od tety Palomy? Teda jsem hluboce uražený!“ zasmál se Gonzalo.
Paloma se usmála a Daniela si vzala do náruče. „Tak co, Danieli, už jsme kamarádi? Už se nestydíš?“ zeptala se ho s úsměvem.
Daniel jí dal pusu na tvář a pak si stydlivě zakryl obličej, jako by říkal: „Jééé, co jsem to udělal?“
Paloma byla dojatá a Gonzalo z ní nemohl spustit oči. Usmáli se na sebe. „Daniel se do tebe nejspíš zamiloval!“ řekl s šibalským úsměvem. Jak to vyslovil, zvážněl, protože nebyl zamilovaný jen Daniel. I Paloma se tvářila vážně, protože by byla šťastná, kdyby byl do ní zamilovaný i Danielův otec.
Tento okamžik přerušilo zvonění Gonzalova mobilu. „Promiň mi,“ omluvil se a hovor přijal: „Ahoj, Eduardo! … Ne to určitě nevadí, jak ti to vyjde. … Dobře, budu se těšit, ahoj!“ „To byl Lorenin bratr,“ začal vysvětlovat, „dnes večer se u mě staví. Ještě jsme se neviděli, co jsme se vrátili.“
„Aha,“ pousmála se Paloma.
Gonzalo se podíval na hodinky. „Palomo, nezlob se, budu už muset Daniela odvézt zpátky a zároveň si ještě musím pro věci do hotelu, než Eduardo přijde.“
„Pro věci?“ nechápala Paloma.
„Stěhuju se zase do toho bytu, kde jsem bydlel. Marcelo mi znovu zařídil jeho pronájem.“
„Tak to je dobře, že máš zase kde bydlet!“
Gonzalo se pousmál. „Odvezu tě domů, ano? A promiň za ten dnešek, asi sis to představovala jinak!“
„Za co se omlouváš? Mně se tohle odpoledne strávené s vámi dvěma moc líbilo!“ šťastně se usmála.
„Mně taky!“ opětoval jí úsměv. Vzal si od ní Daniela a vyrazili k jeho autu.

#####

Byl další den ráno. Eduardo dojídal poslední sousta snídaně, když se rozezněl zvonek u dveří. Podíval se na hodinky, jestli náhodou nemešká, protože ho napadlo, že to může být jedině Mariela s Francem. Ale čas ještě měl. Cestou ke dveřím přemýšlel, kdo by to tak ještě mohl být. Otevřel dveře a než stačil nějak zareagovat, už v jeho bytě stála Penelope. „Chyběl jsi mi!“ řekla mu chtivě a začala ho líbat.
„Penelope, co tady děláš?“ rozčíleně ji od sebe odstrčil. „Já jdu za chvíli do práce!“
„Ano, vím, že chodíš do práce,“ ušklíbla se. „A kdy?“
„Asi za 10 minut.“
„Tak to stihneme alespoň rychlovku!“ provokativně se usmála, znovu ho začala líbat a rozepínala mu kalhoty.
„Penelope, přestaň! Zbláznila ses?!“ znovu ji od sebe odstrčil a kalhoty si zase zapnul.
„Já? To ty ses musel zbláznit? Co se to s tebou stalo?“ zakřičela na něj rozčíleně. „Dřív jsme spolu mohli být kdykoliv a kdekoliv! A teď? Nechápu tě!“
„Dřív bylo dřív a teď je teď. A teď už s tebou nechci nic mít! Myslím, že jsem ti to naznačoval už několikrát, ale pokud jsi to nepochopila, tak ti to teď říkám naplno!“
Penelope na něj šokovaně hleděla. „To máš jako jinou nebo co? Neříkej mi, že ses snad do nějaké zamiloval? Ty? To bych se fakt musela rozesmát!“ podotkla pobaveně.
„Hele, Penelope, to je moje věc, nechápu, o co ti jde! Stejně jsem pro tebe byl jen taková hračka pro pobavení, když tvůj manžel zrovna nebyl k dispozici. A když ti nedělalo problém, podvádět ho se mnou přímo ve vašem bytě, myslím si, že nebudeš mít ani problém, sehnat si za mě nějakou náhradu!“
Penelope se na něj nenávistně zahleděla a vrazila mu facku. „Toho ještě budeš jednou litovat, Eduardo Guellare, že sis dovolil se na mě vykašlat!“
Eduardo se ironicky pousmál. „Já spíš lituju toho, že jsem si s tebou vůbec kdy něco začal!“
Penelope na něj vrhla ještě jeden nenávistný pohled a uraženě odešla.
Eduardo si oddychl, protože po této scéně věděl, že už se jí zbavil.

#####

Raul to nevydržel a ještě před prací šel do nemocnice za Silvií. Přišel ve chvíli, kdy z jejího pokoje vyšla zdravotní sestra. „Dobré ráno, je vzhůru?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Dobré ráno, ano je,“ usmála se sestra, „můžete za ní na chvíli.“
Raul se usmál a vešel dovnitř. Když ho Silvia spatřila, pousmála se. „Raule!“ zašeptala.
Raul si k ní přisedl a chytil ji za ruce. Šťastně se usmál. „Tak dlouho jsem čekal, až zase z tvých úst uslyším své jméno!“ zvolal dojatě.
„Spala jsem dlouho?“ zeptala se šeptem.
„Ano, dlouho. Ale o tom budeme mluvit jindy. Až ti bude lépe!“ pohladil ji po tváři. „Jak se cítíš?“
„Zmatená,“ pokusila se o úsměv, „co Linda?“
„Neboj se, je v pořádku a hned po škole za tebou přijde. I s tvojí matkou. Už se nemůžou dočkat, až tě uvidí!“
Silvia se pousmála. „Miluju tě, Raule!“
Raulovi vytryskly slzy z očí. I na tato slova dlouho čekal. „A já miluju tebe, lásko moje!“ šťastně se usmál a velmi jemně se oba políbili.

#####

Alberto scházel ze schodů do haly ve chvíli, kdy někdo zazvonil u dveří. Otevřel je a spatřil Camilu. „Camilo, jsem rád, že jsi přišla!“ pousmál se.
Camila s odměřeným výrazem vešla dovnitř. „Přišla jsem, abych mohla přivítat svou dceru. Jinak bych sem nepřišla!“
Alberto smutně sklopil hlavu. „Moc ti to sluší, Camilo!“
„Alberto, nech toho! Nech si tyhle poznámky pro jinou! Třeba pro matku svého syna!“ zvolala nenávistně.
Alberto chtěl něco namítnout, ale v tom seshora přiběhly Paloma s Berenice. „Mami!“ zvolala Berenice radostně a padla jí do náruče. Camila ji šťastně objala a poté i Palomu. „Moje krásné holčičky,“ usmívala se Camila, „a za chvíli tu budu mít i svou třetí krásnou holčičku!“ Jen co to dořekla, znovu se rozezněl zvonek u dveří.
„Já otevřu,“ řekla Paloma, která stála nejblíže. Dovnitř vešel Winston. „Ahoj, Winstone!“ objala ho Paloma s úsměvem.
Winston její objetí opětoval, ale trochu ho to zarazilo. Nikdy předtím ho Paloma nijak zvlášť neregistrovala. Ale z Emíliina vyprávění pochopil, že se opravdu změnila.
Winston se poté přivítal i s Berenice, Albertem a Camilou. „A kde je Emília?“ zeptala se Camila nedočkavě.
„Hned přijde. Chtěla, abych šel první a trochu vás připravil na jedno překvapení, které pro vás má,“ odvětil jí Winston.
Všichni čtyři na něj nechápavě hleděli. V tom ale do domu vešla Emília a ihned pochopili, jaké překvapení měl na mysli.
Emília se na všechny střídavě usmála. „Mami, tati, Palomo, Berenice, chtěla bych vám někoho představit…,“ zvolala s úsměvem a pyšně se zadívala na tříměsíční holčičku, kterou držela v náručí, „…svou dceru Helenu!“
Všichni na ni zůstali nevěřícně koukat s otevřenou pusou.

#####

Lucas byl ve své kanceláři. Popíjel kávu a do bloku si psal nějaké poznámky, když na dveře jeho kanceláře někdo zaklepal. „Ano, dále!“
Dovnitř vešel Gonzalo. „Lucasi, můžu s tebou chvíli mluvit?“
Lucas se postavil. Od Gonzalova návratu se ještě pořádně nepotkali. „Jistě.“
Gonzalo přistoupil blíž k jeho stolu. „Jen jsem ti chtěl říct, že mi Lorena už všechno řekla. Že jste se usmířili a že chceš, aby se k tobě nastěhovala. A tak tě chci upozornit, že jestli jí ještě někdy ublížíš, budeš mít co dělat se mnou!“ zvolal s vražedným pohledem.
Lucas mu jeho pohled opětoval.