„Lucasi, nejspíš si myslíš, že už se mezi vás dva nemám co plést, když už jsme s Lorenou rozvedeni,“ pokračoval Gonzalo, „ale máme spolu Daniela, takže vždy budu dávat pozor na to, aby byli oba v pořádku. A i kdyby Daniel nebyl, i tak mi na Loreně stále záleží. Chci, aby byla šťastná!“
„Gonzalo, prosím tě, posaď se,“ ukázal Lucas na židli oproti němu a oba se posadili. „Nemyslím si, že se mezi nás dva nemáš plést, naopak tě chápu, že jsi za mnou přišel. Být na tvém místě, udělal bych to taky,“ vážně řekl a dodal: „Vlastně já na tvém místě jsem, ale to sem teď nepatří.“ Mávl rukou a pokračoval: „Gonzalo, můžu tě ujistit, že Lorenu udělám šťastnou! Teď už ano! Už nikdy víc jí neublížím. Naopak ji budu chránit a opatrovat jako jsem to měl dělat od chvíle, kdy mi řekla, že je těhotná. Za svou chybu jsem pykal dost dlouho a teď, když mi Lorena konečně dala šanci, ji už znovu nezklamu. Miluju ji celým svým srdcem!“
Gonzalo se pousmál. „Věřím ti, Lucasi! A upřímně vám přeju hodně štěstí!“ postavil se a podal mu ruku.
Lucas se také postavil a ruku mu stiskl. „Děkuju, Gonzalo! Já tobě přeju taky hodně štěstí. I na tebe se jistě brzy usměje!“ pousmál se.
Pustili se a Gonzalo se zeptal: „A můžeme i tenhle rozhovor brát jako konec všech našich rozepří? Můžeme se k sobě začít chovat slušně?“
„To budu moc rád,“ usmál se Lucas.
Gonzalo mu úsměv opětoval a dal se k odchodu. Když chytl kliku u dveří, ještě se otočil. „Mimochodem,“ zamyslel se, „co si myslel tím, že jsi taky vlastně na mém místě?“
„No přeci,“ přemýšlel, jak to říct tak, aby nic neprozradil, „že jsem se taky rozvedl s Palomou, ale že i tak mi na ní taky záleží. A tak až si jednoho dne najde jiného muže, taky si na něj budu muset posvítit a pohrozit mu, aby si nedovolil jí ublížit!“
„Aha,“ řekl Gonzalo trochu zaraženě, ale pak se usmál a odešel.
Lucas se také usmál a vrátil se ke své práci.

#####

„Řekněte už někdo něco!“ nabádala Emília svou rodinu, která se stále nemohla vzpamatovat z toho, že má Emília dceru.
„Tak mi ukaž moji neteřinku!“ ozvala se jako první Berenice a k Emílii přistoupila. „Je moc krásná!“ usmála se.
„Ano, je to můj andílek!“ rozplývala se Emília.
„A vítej doma, Emílie!“ usmála se na ni Berenice a objala ji. „Vlastně obě vítejte doma!“ usmála se i na malou Helenu.
Poté Emílii a Helenu přivítali i Paloma s Albertem a nakonec i Camila, která ale jako jediná z toho byla stále dost zmatená.
„Emílie, při večeři si o všem popovídáme, ano?“ řekl jí Alberto. „Teď ale musíme s Palomou do práce a Berenice do školy.“
„Samozřejmě, jen jeďte. Ale jsem ráda, že jsem vás zastihla i teď!“ usmála se Emília.
Když všichni tři odešli, obrátil se na Emílii Winston. „Emílie, taky budu muset jít. Chci se zastavit v nemocnici a podívat se na své kolegy.“
„Já vím, běž. Zavoláme si, ano?“ usmála se.
Winston jí úsměv opětoval, políbil ji na tvář a Helenu na čelo. „Na shledanou, Camilo,“ rozloučil se i s ní a odešel.
„Mami,“ usmála se Emília, „nechceš si pochovat svou první vnučku?“
Camila se pousmála a Helenu si vzala do náruče. Zahleděla se na ni a šťastně se usmála.

#####

Mariela seděla ve své kanceláři. Zapisovala nějaké údaje do počítače, když bez zaklepání vtrhl dovnitř nějaký muž. „Kde najdu kabinet učitelky Ruizové?“ zeptal se rozčíleně.
Mariela na něj šokovaně hleděla. Postavila se a řekla: „Pane, prosím vás, nejdřív se uklidněte, řekněte mi, kdo jste a co od paní učitelky Ruizové chcete?“
„Já si to s ní vyřídím sám, jen mi řekněte, kde má kabinet!“ rozčiloval se muž.
„Pane, jestli se neuklidníte, tak…“
„Sakra ženská, nezdržujte mě a řekněte mi, kde tu proklatou učitelku najdu!“ křičel.
Kolem sekretariátu právě procházel Eduardo. Když slyšel, jak na Marielu ten muž křičí, ihned zasáhnul. „Mohu vám nějak pomoci? Kterou moji kolegyni hledáte?“ zeptal se, když vešel dovnitř.
„Vy jste učitel?“ zeptal se muž opovrženě.
„Ano, Eduardo Guellar, učím tady tělesnou a výtvarnou výchovu. A vy jste?“
„To je fuk, potřebuju mluvit s Ruizovou!“ odsekl muž.
Eduardo se na něj zahleděl. „Že vy jste otec Samuela Mariana?“
„Jak to víte?“
„No ta podoba v obličeji a v chování je dost znatelná!“ podotkl Eduardo ironicky.
„Co si to dovolujete?“ zvolal rozčíleně.
„A už taky chápu, proč chcete mluvit s kolegyní Ruizovou. Asi chce nechat vašeho syna propadnout, že? Což je pochopitelné, když ve škole vůbec nic nedělá, jen je drzý a se všemi učiteli se umí jen dohadovat. No a teď aspoň víme po kom to má. Základy slušného vychování jste u vás doma asi neprobírali.“
Muž byl rudý vzteky. „Chci okamžitě mluvit s ředitelem!“ obořil se na Marielu.
„Pan ředitel tady není,“ odvětila.
„Fajn, zastavím se tu zítra,“ odsekl, „a vy,“ zamračil se na Eduarda, „se rozlučte se svým místem!“ řekl vztekle a odešel.
„Eduardo, to jsi neměl! Co když ten chlap opravdu zařídí, aby tě vyhodili?“ zhrozila se Mariela.
„A to jsem ho měl nechat, aby tady na tebe bezdůvodně křičel?“ zakroutil hlavou. „A neboj se, já se jen tak vyhodit nenechám!“ rozesmál se.
„Eduardo, to je ale opravdu vážné!“ obávala se.
„A já ti říkám, že se nemáš čeho bát. Já si poradím, věř mi!“ usmál se. „A teď se na mě usměj, hm?“
„Co?“
„Neodejdu na další hodinu, dokud nebudu vědět, že jsi klidná a usměvavá,“ zvolal vážně. „Tak šup! Chci vidět tvůj úsměv!“
Mariela na něj vážně hleděla, ale nakonec to nevydržela a usmála se.
„Skvělý, takže můžu jít!“ usmál se a odešel.
Mariela se začervenala.

#####

Emília a Camila byly u Emílie v pokoji a kochaly se pohledem na malou Helenu, kterou měly mezi sebou na posteli.
„Emílie, proč jsi nám to neřekla?“ nechápala Camila.
„Já nevím, mami, asi jsem chtěla pro sebe trochu klidu. Když bych vám to řekla, trvala bys na tom, abych se vrátila a mně bylo v Madridu dobře. Nemyslela jsem tolik na všechno to zlé, co mě potkalo. Byla jsem tam taková uvolněná, všechno jsem lépe snášela. A navíc u Winstona jsem měla tu nejlepší péči. Nemusela jsem se během těhotenství ničeho bát a ani porodu, protože jsem měla svého osobního gynekologa neustále k dispozici,“ rozesmála se.
„Emílie, ale tohle je přeci vážná věc!“ pokroutila Camila hlavou. „A navíc…kdo je vlastně otcem?“ zeptala se opatrně.
Emília se zamračila. „Helena je moje! Jen moje!“
„Je Fernanda, že ano?“
„Mami, neptej se mě na to!“ zesmutněla.
„Holčičko, tuhle otázku ti ale teď bude pokládat každý!“
„Mami, nech to teď být, ano? Jsem unavená!“
„Dobře, nebudu tě trápit,“ pousmála se. „Hlavně, že tě mám zpátky doma!“ objala ji.
Emília se usmála.
Camila chytla svou vnučku za ruku a usmála se na ni. „Vybrala jsi jí krásné jméno!“ řekla se smutným úsměvem.
Emília se ohlédla na noční stolek, na kterém měla fotografii s Helenou. Také se smutně usmála a podívala se na svou matku. „Když jsem zjistila, že čekám holčičku, jiné jméno ani nepřicházelo v úvahu!“
Camila chápavě pokývla hlavou.

#####

„Palomo, poslíček ti přinesl tyhle květiny,“ vešel do její kanceláře Tadeo.
„Cože? Ty jsou pro mě?“ rozzářila se Paloma, vstala od stolu a květiny si převzala. S úsměvem se podívala na lísteček a doufala, že jsou od Gonzala. Ale zesmutněla a nazlobeně se podívala na Tadea. „Tadeo, ty jsou od tebe!“
„Vážně?“ podivil se. „No jo, já zapomněl, že jsem ti je nechal poslat!“ rozesmál se.
„Tadeo, přeci jsem ti už vysvětlila, že…“
„Já vím, já vím! Nemáš o mě zájem, protože miluješ jiného. Ale jen tak ti přece květiny poslat můžu, ne?“
„Ne, Tadeo! Už to víckrát nedělej, prosím!“ zamračila se. „Nejen, že miluju jiného, ale jsem s ním i zasnoubená!“ zdůraznila.
„Cože?“
Paloma mu ukázala svůj prsteníček, na kterém měla prstýnek od Gonzala. Ten prstýnek, který jí Gonzalo v dětství dal jako důkaz toho, že si pro ni jednoho dne přijde. Ten prstýnek, který našla v den, kdy se Gonzalo s Lorenou a Danielem vrátili do Bogoty. Ihned po jejich odjezdu, kdy si uvědomila, že Gonzala milujen si prstýnek nechala trochu zvětšit a od té doby ho nesundala z ruky. I tímto způsobem měla Gonzala ten dlouhý rok stále při sobě.
„No vidím, že ten tvůj snoubenec je hodně chudý! To má do zlata daleko!“ zvolal Tadeo pobaveně.
Paloma se zamračila. „Tadeo, vůbec nic o něm ani o našem vztahu nevíš, tak si nech tyhle urážlivé poznámky!“
„Promiň, Palomo, ale je pro mě stále těžší ti uvěřit, že vůbec někoho máš, když nevím, kdo to je. Řekni mi to!“
„Tadeo, ty květiny,“ předala mu je zpátky, „dej nějaké, která o tebe bude mít zájem. Jistě takovou najdeš, ale já to opravdu nejsem a nebudu! Jsem jen tvoje kolegyně z práce, nic víc!“ řekla vážně.
Tadeo smutně přikývl a odešel. Když vešel na chodbu, pomyslel si: ,Myslíš, že se tak snadno vzdám? Líbíš se mi! Takže tě dostanu stůj, co stůj!‘ vítězně se usmál.

#####

Violeta a Linda procházely nemocniční chodbou. Linda se držela Violety za ruku a ve druhé ruce nesla plyšového medvídka. „Babi, a kdy půjde maminka domů?“ zeptala se.
„To nevím, Lindo, ale určitě to ještě nějakou chvíli potrvá. Maminka je sice vzhůru, ale musí ještě nabrat spoustu sil, než zvládne jít domů!“ vysvětlila jí Violeta s úsměvem.
„Tak dobře,“ chápavě Linda přikývla.
Zastavily se před Silviiným pokojem a Violeta jí sundala aktovku ze zad. Šly do nemocnice rovnou ze školy. „Tak běž,“ pobídla ji Violeta a Linda vešla do pokoje. Violeta hned za ní.
Silvia měla zavřené oči.
„Maminka zase spí,“ zesmutněla Linda.
„Nespím, čekám na vás,“ zašeptala Silvia a otevřela oči.
„Mami!“ zajásala Linda a hned vběhla Silvii do náruče. „Tolik jsi mi chyběla!“ rozplakala se.
„Ach, ty moje maličká!“ rozplakala se i Silvia a svou dceru objímala tak silně, jak jen mohla.
Violeta se na ně přes slzy usmívala.
„Ukaž se mi,“ vzala Silvia Lindinu tvář do dlaní, „jsi tak krásná! A jak jsi vyrostla!“ vzlykala.
„Je den ode dne krásnější a čím dál víc se ti podobá,“ přistoupila k nim Violeta a usmála se na svou dceru.
„Mami!“ zavzlykala Silvia a také se s Violetou objaly.
„Mami, tady toho medvídka jsem ti donesla, aby ses rychleji uzdravila!“ řekl Linda Silvii.
„Děkuju ti, zlatíčko!“ pousmála se Silvia a medvídka si vzala.
„Teď už bude zase všechno jako dřív!“ zvolala Violeta s úsměvem. „Ne, vlastně nebude. Teď to bude ještě lepší než dřív. Všichni budeme šťastnější, jsem si tím jistá!“ usmála se na svou dceru i vnučku a všechny tři se chytly za ruce. Dojatě se na sebe usmívaly.

#####

Paloma byla ve společné kuchyňce a právě si zalévala kávu, když do kuchyňky přišel Lucas. „Zbyde ti ještě trochu vody?“ zeptal se.
„Jasně!“ usmála se.
Lucas si do hrnku nasypal kávu a Paloma mu ji zalila. „Co Emília? Už je doma?“ zeptal se.
„Ano, přijela ráno. A i s takovým menším, teda trochu větším, překvapením.“
„Jakým?“
„Kromě Winstona přijela i se svou dcerou!“
„Cože?“ spadla Lucasovi brada.
„Ráno jsme se tvářili všichni úplně stejně, když jsme to zjistili. Vůbec nikomu nic neřekla a najednou takový šok,“ zmateně pokroutila hlavou.
„A kdo je otcem?“ zeptal se opatrně.
„To nevím. Vlastně jsme spolu ještě pořádně nemluvily. Ale předpokládám, že…“
„…Fernando!“
Paloma přikývla.
„A on už to ví?“
„Myslím, že ne.“
„No, tak to se má ještě na co těšit!“
„Lucasi, možná mu to nějak opatrně řekni. Stejně se to dozví, tak bude lepší, když se to dozví, co nejdřív!“
„Ano, to máš pravdu.“
„Mimochodem, gratuluju ti k tvému usmíření s Lorenou!“ upřímně se Paloma usmála.
„Děkuju,“ opětoval jí úsměv. „A doufám, že budu moct brzy gratulovat i já tobě!“ dodal s poťouchlým úsměvem.
Paloma se nervózně pousmála.
„Tak se zatím měj,“ usmál se, políbil ji na tvář a odešel.
Paloma se zadívala na svůj zásnubní prstýnek od Gonzala a usmála se. Poté si nasypala do kávy dvě lžičky cukru a už chtěla odejít, když tentokrát do kuchyňky přišel Freddy. „Holubičko, tady jsi!“ doširoka se usmál a oba se políbili na tvář. „Tak jak včera? Už jsi mi nezavolala a já jsem nedočkavý, jak dopadlo tvé rande s Gonzalem, hm?“ zachichotal se.
„Freddy, to přeci nebylo rande!“ řekla vážně, ale přitom se nedokázala neusmívat.
„No tak nebudeme si tu hrát se slovíčky, viď?“ zasmál se. „A povídej! Co všechno jste si řekli?“
„Vlastně jsme si toho moc neřekli. Nakonec jsme si nikde sednout nebyli, protože s námi byl i Daniel, tak jsme s ním byli na hřišti. Ale i když jsme spolu neměli příležitost si promluvit, bylo to úžasné. Jen být v jeho blízkosti a dívat se na něj!“ zamilovaně vzdychla.
„Holubičko, proboha, tak už mu to řekni, co cítíš! Oba jste konečně svobodní, tak co vám brání?“
„Já vím, Freddy, ale mám z toho strach! Co když on to samé necítí?“ zvolala smutně.
„Nesmysl!“ zakroutil Freddy hlavou. „Já myslím, že on je na tom úplně stejně jako ty. Stačilo vás vidět spolu i před tím rokem, než odjel. Oba jste do sebe byli blázni, jen jste to neviděli. A teď když už to vidíte, tak vám v tom brání strach? Bože, já se z vás zblázním!“ rozesmál se.
Paloma se zmateně pousmála.

#####

Lorena uložila Daniela do kočárku, protože se s ním chystala na procházku. Do tašky si ukládala ještě nějaké věci, když jí zazvonil na stolku mobil. Podívala se na displej a šťastně se usmála. „Ahoj, lásko!“
Lucas seděl u sebe v kanceláři a zamilovaně vzdychl. „To je tak krásný od tebe tohle slyšet! Miluju tě!“
„Já tebe taky!“
„Co děláš?“
„Chystám se s Danielem na procházku.“
„A co plánuješ na večer?“
„Na večer? Nevím, asi zatím nic. Proč se ptáš?“
„Protože já už plán mám!“
„Ano? A jaký?“
„Sbal si věci, večer se pro vás zastavím a nastěhuju si vás k sobě!“
„Cože? Už dnes večer? Není to brzy?“ zvolala překvapeně.
„Není, už teď je pozdě!“ řekl rázně. „Takže můžu si večer pro vás přijet?“
„Jinou odpověď než ano asi nečekáš, co?“ rozesmála se.
„Přesně!“ zasmál se.
„Tak dobře! Budeme tě čekat!“ šťastně se usmála. „Miluju tě!“
„Miluju tě!“ Oba hovor ukončili. Lucas se zasněně opřel o židli.
„Ťuky ťuk,“ vešel se zaklepáním do kanceláře Fernando. „Co máš dnes večer v plánu? Nechceš vyrazit se mnou a s Tadeem na pár piv?“
„Díky za pozvání, Fernando, ale už mám lepší program.“
„Hm, a co je lepší než si vyrazit s kamarády na pivo?“ zatvářil se Fernando uraženě.
„Nastěhovat si k sobě ženu, kterou miluješ!“ řekl Lucas hrdě.
„Cože? Lucasi, to znamená, že…?“
„S Lorenou jsme se konečně usmířili!“
„No to je skvělý, brácho, gratuluju!“ zaradoval se Fernando a šel Lucase obejmout. „To ale budeme muset jít brzy oslavit,“ usmál se, když se odtáhl.
„To budeme muset. A tu oslavu můžeme udělat rovnou dvojitou,“ poznamenal Lucas.
„Proč dvojitou?“
„Ty máš totiž taky, co slavit.“
„A co jako?“ zeptal se Fernando se smíchem.
„Emília se vrátila.“
„No a?“ zamračil se.
„A ne sama!“
„To vím, vrátila se i s tím pitomcem Winstonem!“ zamračil se Fernando ještě víc.
„To taky. Ale vrátila se ještě s někým.“
„S kým?“
„Se svou dcerou!“ řekl Lucas vážně a Fernando ztuhnul.

#####

Freddy se musel vrátit do práce, a tak ho šla Paloma vyprovodit k výtahu. Cestou narazili na Gonzala. „Jéé, Gonzalo, ahoj!“ zaradoval se Freddy.
„Ahoj, Freddy, rád tě vidím!“ usmál se Gonzalo.
„No já tebe ještě radši!“ očkem na něj mrkl. „I když třeba někdo tě rád vidí ještě radši než já. Že jo, to člověk nikdy neví!“ zachichotal se.
Paloma ho loktem praštila, aby toho nechal.
„Co?“ nechápal Gonzalo.
„Nevšímej si ho, Gonzalo, dnes mu to zase moc mluví!“ usmála se na něj a pak se zamračila na Freddyho.
Gonzalo se pousmál. „Palomo, co děláš dnes po práci?“
Freddy se zachichotal a dloubl Palomu do zad. Ona se na něj znovu zamračila. Podívala se na Gonzala a na něj se opět usmála. „Proč?“ zeptala se zvědavě.
„Jestli bychom si nešli sednout někam dnes. Když nám to včera nevyšlo.“
„Gonzalo,“ smutně se usmála, „moc bych ráda, ale nemůžu. Po práci ještě musím zajet do mamčina dětského domova.“
„Aha. No jo, Raul mi říkal, že tam vypomáháš!“ usmál se.
„Nezlob se, už jsem to slíbila.“
„Proč bych se zlobil? A nemohl bych jet třeba s tebou?“ napadlo ho.
Paloma se rozzářila. „Určitě, budu moc ráda!“
„Tak domluveno,“ usmál se, „pak tě vyzvednu!“ dodal, rozloučil se s Freddym a odešel.
Paloma se za ním dívala, jak na svatý obrázek, až jí musel Freddy zamávat před očima, aby se probrala.
„Jo, takže si zavoláme,“ řekla mu poté.
Freddy se rozesmál. „Holubičko, jasně zavoláme si!“ odvětil jí a nastoupil do výtahu, který právě přijel. „A jinak to mezi vámi vůbec nejiskřilo!“ zachichotal se, když se za ním výtahové dveře zavřely.
Paloma se zamilovaně usmála.

#####

Lorena došla s kočárkem až ke škole, ve které učil Eduardo. Ještě se od jejího návratu neviděli, tak se rozhodla, že ho překvapí. Daniel se právě probudil, a tak ho vyndala z kočárku a sedla si s ním na lavičku. „Počkáme tady na strejdu, ano? Za chvíli by měl končit!“ usmála se na něj a políbila ho na čelo.
Po pár minutách začali z budovy vybíhat studenti. Lorena se na ně dívala a přitom si vzpomněla na Berenice. Jen co na ni pomyslela, viděla, že k ní Berenice běží. „Loreno, jsi to ty!“ usmívala se, když na ni volala.
Lorena na ni šokovaně hleděla.
„Ahoj,“ přisedla si Berenice k ní a objala ji.
„Berenice, co tu děláš? Vždyť jsi chodila do jiné školy, ne?“ byla Lorena zmatená.
„Do školy chodím stejné, jen do jiné budovy. Tamtu nám teď rekonstruují,“ vysvětlila Berenice. „Jéé, a to je Daniel, ten je ale už veliký!“ usmála se na něj a chytila ho za ruku. Daniel se na ni usmál.
„Však už je to taky rok, co jsi ho neviděla. U dětí ten čas letí nějak rychleji!“ usmála se.
„To je pravda. Můj malý bráška se taky mění každým dnem.“
Lorena se zarazila, ale pak si uvědomila, o kom to mluví. „Aha, ty máš na mysli syna tvého otce!“
„Ano, toho. Byl to pro nás všechny hrozný šok, ale nakonec jsem ráda, že ho mám. Franca úplně zbožňuju!“ usmívala se. „Jen mamka se s tím ještě nesmířila. Ale to je asi pochopitelné,“ dodala smutně.
„Je mi líto, že se kvůli tomu tví rodiče rozešli.“
„Pořád se sestrami doufáme, že to jednou překonají a vrátí se k sobě. Patří totiž k sobě. Stejně jako ty a Lucas! A rovnou ti gratuluju!“ usmála se.
„Ty víš, že…?“
„…že jste se usmířili? Ano! I když už Lucas není s Palomou, tak jsme pořád v kontaktu, takže vím všechno,“ zasmála se.
Lorena se nervózně pousmála.
„Mohla bych si ho pochovat?“ zeptala se Berenice a natáhla k Danielovi ruce.
„Nevím, Berenice, k cizím lidem moc chodit nechce. Chvíli mu to trvá, než se otrká,“ odvětila jí Lorena, ale v tom Daniel k Berenice ručičky automaticky natáhl a Berenice si ho vzala. „Asi se mu líbím, viď?“ rozesmála se a Daniel s ní.
Lorena na ně s úsměvem hleděla. Přitom si uvědomila, že je Berenice už šestnáct let. Tolik let, kolik bylo jí, když se vzdala své dcery. Najednou měla pocit, že se dívá sama na sebe.
„Loreno, nad čím přemýšlíš?“ zeptala se jí Berenice, když viděla, jak je zamyšlená.
Lorena na ni zmateně hleděla.