„Já jen…“ smutně se Lorena usmála, „…přemýšlím nad tím, jak ten čas rychle letí. Danielovi je už víc jak rok…“ šťastně se na svého syna usmála, „a mojí dceři…“ její úsměv opět zesmutněl, „je už tolik let, co bylo mně, když jsem se jí vzdala. A stále nevím, kdo to je a kde je!“
Berenice ji soucitně chytla za ruku. „Je mi to líto, Loreno, a naprosto tě chápu! Taky bych už ráda věděla, kdo vlastně jsem!“
„Jak to myslíš?“ zvolala Lorena nechápavě.
„No, že stále nevím, kdo jsou mí…“ Berenice už jí znovu málem řekla o tom, že je adoptovaná, ale vyrušil ji příchod Eduarda. Lorena se tak opět nedozvěděla zásadní informaci, která by jim v hledání jedna druhé velmi pomohla.
„Loreno!“ rozzářil se Eduardo a rozpřáhl ruce. Lorena se šťastně usmála, vstala a s Eduardem se silně objali. „Chyběla jsi mi, sestřičko!“
„Ty mě taky, bratříčku!“ rozesmála se Lorena, když se od sebe odtáhli a usmáli se na sebe.
„Vy jste sourozenci?“ zvolala Berenice šokovaně.
„Berenice, copak ty znáš moji sestru?“ byl šokovaný i Eduardo.
„Ano, pane učiteli!“
„Pane učiteli?“ přidala se k šoku i Lorena.
Daniel, který seděl Berenice na klíně všechny tři střídavě pozoroval a nejspíš mu vrtalo hlavou, proč jsou tak udivení.
„Eduardo, tak ty učíš Berenice? To by mě nenapadlo, když jsem si myslela, že Berenice chodí na jinou školu!“ zasmála se Lorena.
„Tak teď už, pane učiteli, chápu, o kom jste to včera mluvil. Kvůli komu jste alergický na Leonarda DiCapria!“ smála se Berenice. „Víš, Loreno, včera jsme na výtvarce měli kreslit něčí portrét a já si samozřejmě vybrala Leonarda a pan učitel mi řekl, že když vyrůstal s někým, kdo si pouštěl Titanic pořád dokola, tak…“ vysvětlovala se smíchem a Lorena se také rozesmála. „No ale už vás nebudu rušit,“ usmála se Berenice a postavila se. „Tady Daniel se chce jistě přivítat i se svým strýčkem,“ usmála se a dala Daniela Eduardovi do náruče. „Ráda jsem tě viděla, Loreno…pa, Danieli…na shledanou zítra, pane učiteli,“ se všemi se rozloučila a odběhla pryč.
Lorena se za ní s úsměvem dívala a Eduardo stále trochu nechápal. „Loreno, jak ji vlastně znáš?“
„Ale to je přeci jednoduché!“ zasmála se Lorena. Dali se k odchodu a po cestě mu Lorena vše vysvětlila.

#####

„Takže se mnou a s Tadeem opravdu na to pivo nepůjdeš?“ zeptal se Fernando.
Lucas se zatvářil udiveně. „Fernando, slyšel jsi, co jsem ti právě řekl?“
„Ano, slyšel a co jako?“ pokrčil rameny.
„To na to vůbec nic neřekneš?“
„A co bych na to měl říkat? Emília si evidentně zařídila nový život se vším všudy! A mně se tak jen potvrzuje to, že jsem se v ní hluboce zklamal!“ řekl smutně a rozčíleně zároveň.
„Počkej, Fernando, to tě vůbec nenapadá, že by Emíliina dcera mohla být tvoje?!“ řekl Lucas velmi důrazně.
„Ne, není moje! A i kdyby mi Emília tvrdila opak, nevěřil bych jí! Už nikdy jí neuvěřím!“ zvolal vztekle a s prásknutím dveří odešel.
„Ne Winston, to ty seš pitomec!“ pokroutil Lucas hlavou.

#####

„Víš, mám Berenice moc ráda,“ vysvětlovala Lorena Eduardovi, zatímco se spolu procházeli parkem. Eduardo tlačil kočárek, ve kterém Daniel spal. „Je ve stejném věku jako moje dcera a od chvíle, co jsem ji poznala, k ní mám hrozně blízko. Když jsem s ní, cítím se šťastně!“
„Já to chápu. Vlastně si jí svou dceru tak trochu nahrazuješ.“
„Asi ano a asi to i potřebuju, abych vydržela ten dlouhý čas, než svou dceru najdu,“ řekla smutně.
Eduardo ji objal kolem ramen. „Jistě to bude už brzy,“ povzbuzoval ji. „A tvůj návrat k Lucasovi je tedy definitivní?“
„Ano, Eduardo. Vím, že ty ani táta z toho nejste nadšení, ale když jsem mu odpustila já, odpusť mu i ty. Já věřím, že po tom všem špatném, co jsme překonali, už spolu dokážeme šťastně žít. A až najdeme naši dceru, bude naše štěstí dokonalé!“ usmívala se.
„Pokud tě opravdu dokáže udělat šťastnou, tak mu potom dokážu odpustit i já,“ řekl vážně.
Lorena ho s úsměvem objala. Po chvíli si sedli na lavičku a Lorena se zeptala: „A co ty a Mariela?“
„Jak co já a Mariela?“ zvolal nechápavě. „My dva jsme jen přátelé!“
„Seš si jistý?“ zasmála se Lorena. „Já jsem vás teda spolu neviděla, ale co mi říkal táta a co si mi říkal vlastně i ty po telefonu, trávíte spolu většinu času. Vaše byty jsou jen přes chodbu, vídáte se i v práci a taky jí hodně pomáháš s jejím synem.“
„Tak od toho snad přátelé jsou ne? Aby si pomáhali?“
„To samozřejmě, ale přece jen…Nezměnilo se u tebe něco?“
„Jako co?“
„No třeba si konečně potkal ženu, do které by ses mohl zamilovat. Nebo už se to stalo?“ zeptala se s poťouchlým úsměvem.
„Loreno, že ty z toho sluníčka, co dnes tak praží, máš úpal? Určitě ano, tak už se radši vrátíme zpátky ke škole a já vás odvezu domů, hm?“ bez čekání na odpověď vstal, chytnul kočárek a dal se k odchodu.
Lorena se rozešla za ním a pobaveně se usmívala.

#####

Paloma a Gonzalo dojeli k dětskému domovu. Jakmile vystoupili z auta, děti, které si hrály na zahradě, si Palomy ihned všimly a srdečně ji vítaly. Paloma se se všemi přivítala a Gonzalo, když sledoval, jak je na ně milá, jak se usmívá, jak z ní číší radost, že je vidí, byl v šoku, ale zároveň měl pocit, že ji snad kvůli tomu miluje ještě víc.

Po chvíli procházeli chodbou domova a Gonzalo poznamenal: „Chodíš sem asi často, viď? Ty děti tě mají moc rády.“
„Ano, snažím se sem chodit, co nejčastěji můžu. Ty děti potřebují vědět, že nejsou samy, i když bohužel nemají rodiče,“ odvětila Paloma smutně.
Gonzalo se na ni smutně usmál. „A kam jdeme teď?“ zeptal se.
„Chtěla bych ti ještě někoho představit. Někoho, koho mám tady v domově nejraději,“ vysvětlila mu a jen co to dořekla, vstoupili do pokoje na konci chodby. V pokoji bylo asi dvacet dětských postýlek a na té úplně vzadu seděla Chloe. Objímala plyšového Olafa, kterého jí Paloma dala a nepřítomně se dívala před sebe.
„Kdo je to? Proč není venku s ostatními dětmi?“ zeptal se Gonzalo.
„To je Chloe. Všech se straní od chvíle, co ji sem do domova přivezli. Ani nemluví!“ odvětila Paloma smutně.
„Proč? Co se jí stalo?“
„Před pár měsíci její rodiče zabili při přepadení. A ona to všechno viděla. Od té doby nepromluvila!“
„To je hrozné!“ zhrozil se Gonzalo.
„Půjdeme za ní, ale prosím tě, opatrně,“ požádala ho a vykročila jako první. Gonzalo ji následoval. Oba se posadili na postel naproti Chloe.
„Ahoj, Chloe, zase jsem za tebou přišla, jak jsem ti slíbila!“ usmála se na ni Paloma. „A někoho jsem s sebou přivedla. To je Gonzalo, je to m…,“ podívala se na něj a nejraději by řekla „muž, kterého miluji“, ale nakonec řekla: „…můj kamarád!“ pousmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval a pak oslovil Chloe: „Ahoj, Chloe, rád tě poznávám.“
Chloe se na něj trochu nedůvěřivě podívala.
„Teda, Chloe, ty máš ale krásného plyšáka. To je Olaf, viď?“ dál se Gonzalo snažil s ní navázat kontakt.
Chloe Olafa velmi silně objala, jakoby ho chtěla chránit.
„Ne, Chloe, neboj se, já ti ho neseberu,“ uklidňoval ji Gonzalo. „Já jen, že ho mám taky rád, je hrozně legrační,“ zasmál se. „Mohli bychom se někdy na Ledové království podívat všichni tři společně, co ty na to?“
Chloe měla stále trochu nedůvěřivý pohled, za to Paloma nemohla z Gonzala spustit oči. Zastihl ji stejný pocit jako před chvíli Gonzala, protože za to, jak s Chloe mluvil, ho začínala milovat ještě víc.
„Ale teď bychom mohli jít třeba na chvíli ven, ne? Krásně tam svítí sluníčko a i Olaf má rád přeci teplo, že ano, Chloe?“ usmíval se na ni Gonzalo. „Pojď, Chloe,“ nabídl jí svou ruku, „neboj se, dej mi ruku, nic se ti nestane!“
Chloe si ale stále nebyla jistá, jestli má Gonzalovi věřit. Ten se ale nevzdával. „Opravdu, Chloe, nic se ti nestane, když se mě chytneš za ruku. Podívej, když chytnu za ruku Palomu, taky se nic nestane,“ jen co to dořekl, tak ji skutečně chytil za ruku, ale mýlil se. Něco se stalo. Jejich oči se setkaly, celými těly jim projela horkost, nervózně polkly, srdce jim silně bušila. Tu chvíli přerušila až Chloe, když se Gonzala také chytila za ruku. Oba se na ni podívali a usmáli se. Gonzalo ani jednu z nich nepustil a společně odešli ven. S Palomou si po celou dobu vyměňovali nervózní úsměvy.

#####

Juan měl pro dnešní den dotočeno, a když vycházel ze své šatny, střetl se na chodbě s Deborah. „Na shledanou!“
„Na shledanou!“ odvětila mu odměřeně a pokračovala dál.
„Počkejte, prosím,“ na poslední chvíli ji Juan zastavil a Deborah se nechtěně otočila. „Včera jsme to vzali asi za špatný konec. Teda spíš já, choval jsem se jako blbec. Omlouvám se!“ řekl zcela upřímně.
„Dobře, omluva se přijímá,“ odvětila po chvíli rozmýšlení.
„A nemohli bychom si tykat?“
„Nevím, jestli si chci s vámi tykat!“
„Vždyť jste teď mou omluvu přijala. Nebo jsem snad provedl ještě něco?“ nechápal.
„To musíte vědět lépe než já,“ odbyla ho.
„Asi vám nerozumím!“
„A já zas nevím, jestli si chci tykat s člověkem, který opustí svou rodinu kvůli jiné ženě!“ zamračila se na něj.
„Koukám, že jste na mě připravená! Přečetla jste si hodně bulvárních článků?“
„To jsem ani nemusela. A netvařte se, že co říkám není pravda. Já vím o vás všechno!“
„Ano? A odkud, když teda bulvár nečtete!“ zamračil se už i Juan.
„Jsem sestřenice Lucase Morena. A ten s vaší bývalou manželkou pracuje. Vím všechno o tom, jak jste jí ztrpčoval života!“ předhodila mu nenávistně.
„Takže obrázek jste si už o mně udělala, takže se nemusím namáhat s nějakým přesvědčováním, že teď jsem už třeba úplně jiný!“
„To opravdu nemusíte!“ zašklebila se na něj a naštvaně odešla.
Juan rudnul vzteky a nakonec také odešel.

#####

Silvia po ranní návštěvě Raula a po odpolední návštěvě Violety a Lindy dost často pospávala. Bylo to pro ni náročné. Probudila se ve chvíli, kdy ji byl zkontrolovat lékař a hned po něm vešla do jejího pokoje jedna ze sester. „Dobrý den, paní Hidalgová, jak se cítite?“ zeptala se.
„Unaveně,“ zachraptěla Silvia.
„To je normální, ale nebojte, já vám pomohu, abyste brzy nabrala zase sílu k návratu do života. Jmenuji se Nina Fernandézová a jsem vaše rehabilitační sestra. Pomalu vás budu zase rozpohybovávat,“ usmála se.
„Děkuji,“ pousmála se Silvia.
„Začneme zítra, ale teď se zase prospěte,“ řekla jí Nina a než odešla, Silvia už spala.

Winston procházel nemocniční chodbou a těšil se, až zase uvidí své bývalé kolegy. Jako první ale narazil na někoho, s kým nepočítal. Do cesty mu vstoupila Nina, jeho bývalá přítelkyně. „Nino, jsi to ty?“ zeptal se šokovaně.
Nina byla ve stejném šoku. „Winstone,…“ vůbec nevěděla, co říct. Jen zalapala po dechu. „…mám práci, promiň,“ dodala nakonec a velmi rychle zmizela.
Winston tam dlouho chvíli stál jako opařený.

#####

Paloma a Gonzalo strávili v dětském domově celé odpoledne. Hráli si s dětmi a především se věnovali Chloe.
Nyní byli na cestě k Fuentesovým, protože se Gonzalo nabídl, že doveze Palomu až domů. Mlčeli, ale neustále se vyměňovali nervózní úsměvy jako celé odpoledne. Během té doby si znovu a znovu utvrzovali své city k tomu druhému, aniž by si je vzájemně vyznali. Měli strach, že po tom všem, co se mezi nimi stalo, by bylo přeci bláznivé jen tak říct „Miluji tě!“.
Gonzalo zaparkoval před domem a znovu se na Palomu pousmál.
„Děkuji ti za odvoz,“ opětovala mu Paloma úsměv.
„A já ti děkuji za to krásně strávené odpoledne!“
„To já tobě taky!“ Oba znovu znervózněli a umlkli. Jen se na sebe zmateně dívali. Nakonec Paloma řekla: „Tak já už půjdu. Zítra se uvidíme v práci. Ahoj, Gonzalo,“ pousmála se a vystoupila z auta.
Gonzalo ji pozoroval, jak se blíží k domu, a když už byla v půlce schodiště, vystoupil z auta a zavolal na ni: „Palomo, počkej ještě, prosím!“
Paloma se otočila a šťastně se usmála. Moc si přála, aby ji ještě zastavil. Gonzalo k ní došel a řekl: „Palomo, já se tě na to musím zeptat.“
„Na co?“
„Ty jsi úplně jiná. Hrozně ses změnila. To všechno způsobila Helenina smrt?“ zeptal se opatrně.
Paloma smutně přikývla. „Smrt mojí tety mi otevřela oči. Konečně jsem začala vidět svět takový, jaký opravdu je. A hlavně sebe jsem začala vidět takovou, jaká doopravdy jsem. O to víc mě mrzí, že jsem musela prozřít tak krutým způsobem!“
„Helena ti stále chybí?“
„Ano moc! Právě teď bych se jí potřebovala svěřit s tolika věcmi a nemůžu. Ale aspoň se snažím dělat všechno proto, aby na mě mohla být tam nahoře pyšná!“ smutně se usmála. „Už se totiž nezajímám jen sama o sebe. Naopak teď vím, jak moc jsou důležití lidé kolem mě a jak moc mi na nich záleží. I proto jsem začala vypomáhat u mamky v domově, protože teď si plně uvědomuju, jak mám obrovské štěstí, že mám tak velkou rodinu.“
„Helena je na tebe jistě pyšná. Nepochybuju o tom!“ dodal s pyšným úsměvem i on. „A promiň mi, jestli ti vadilo o tom mluvit. Ale já to potřeboval vědět.“
„Ne, jsem ráda, že ses zeptal,“ pousmála se. „Vlastně…nezměnila jsem se jen kvůli Heleně, ale ještě kvůli jednomu člověku. I v něm jsem najednou viděla to, co předtím ne. Pochopila jsem, jak moc pro mě znamená.“
„A kdo to je?“ zeptal se nervózně.
Paloma sestoupila ze schodů, aby mu byla blíž. Pohladila ho po tváři a zahleděla se mu hluboce do očí. „Ty!“ vydechla zamilovaně a než stačil Gonzalo zareagovat, políbila ho. On jí polibek ihned opětoval. Líbali se velmi pomalu a něžně.
„Jéé, ahoj, Gonzalo!“ přistoupila k nim Berenice. Paloma a Gonzalo sebou trhli, zmateně se dívali na sebe a na Berenice a najednou si uvědomili, že si ten polibek oba jen představovali. Berenice k nim přišla hned poté, co se Gonzalo Palomy zeptal, kdo je ten druhý člověk kvůli kterému se změnila.
„Berenice, ahoj!“ Gonzalo se vzpamatoval a přivítal se s Berenice objetím.
„To je náhoda! Zrovna před chvíli jsem se potkala s Lorenou a tvým synem a teď potkám ještě tebe!“ smála se.
„No vidíš,“ pousmál se.
Berenice se podívala na Palomu. „Palomo, co je ti? Proč se mračíš?“
Paloma si ani neuvědomovala, jak se tváří. Byla tak rozhozená z toho polibku, který se vlastně ani nestal. „Co? Nemračím! Nic mi není,“ pokusila se o úsměv.
„No já už budu muset jet. Rád jsem tě viděl, Berenice, a my se teda uvidíme zase zítra v práci,“ mrkl na Palomu a odešel ke svému autu.
Paloma z něj nespustila oči, dokud neodjel.
„Palomo, jsi v pořádku?“ podezřívavě na ni Berenice hleděla.
„No jistě, co by mi bylo,“ nervózně se Paloma zasmála a šla do domu.
Berenice se šibalsky usmála a následovala ji.

#####

Byl večer. Fuentesovi zasedli k večeři. Bohužel dlouhý stůl, u kterého vždy zasedala spousta lidí, zel v posledních měsících prázdnotou. Pravidelně se tu scházeli už jen Alberto s Palomou a Berenice. Nyní další místo obsadila Emília. Alberto měl tak alespoň u sebe už skoro všechny dcery.
„Jak bylo ve škole, Berenice?“ zeptal se Alberto.
„No dneska jsem se dozvěděla jednu novinku!“ zasmála se.
„Jakou?“
„Zjistila jsem, že můj učitel na výtvarku je bratr Loreny!“
„Vážně? Tak to je teda novinka,“ zasmál se i Alberto. „A jak jsi to zjistila?“
„Potkala jsem totiž dneska Lorenu před školou, čekala tam na něj. A byla tam i s malým Danielem, tak jsem si ho chovala,“ zvolala hrdě, „je moc krásný!“
„Ano, jako jeho tatínek!“ vzdychla Paloma, aniž by si uvědomila, že to říká nahlas. Došlo jí to, až potom, co to řekla a až když viděla nechápavé výrazy své rodiny. Jen Berenice se pobaveně usmívala, protože jí docházelo, o co tady asi jde. „Teda…,“ Paloma nevěděla, jak se z toho vymotat, ale nakonec navázala na něco, co by se stejně řešilo, „…když už jsme u těch tatínků. Emílie, nechtěla bys nám říct…nebo spíš potvrdit…kdo je otcem tvé dcery?“
Emília se nervózně dívala kolem sebe.
„Já teda nepochybuju o tom, že je to Fernando!“ řekla Berenice.
„Ano, je to Fernando!“ přiznala Emília. „Fernando je Helenin otec, ale jinak je Helena jen a jen moje!“ zdůraznila.
„Fernando to ví?“ zeptal se Alberto.
„Neví, protože to nechtěl vědět. A tím jsem s ním nadobro skončila!“ vykřikla Emília rozčíleně a utekla z jídelny.
Všichni si vyměnili nechápavé pohledy.

#####

Fernando a Tadeo si zašli do baru na pár piv, jak se domluvili. Ale poté, co Fernando zjistil, že má Emília dceru, jen u pár piv nezůstalo. Házel do sebe jednoho panáka za druhým a Tadeo ho vůbec nestíhal krotit. „Hele, Fernando, já myslím, že už máš dost,“ řekl mu a snažil se mu vzít pití z ruky.
„Já rozhodnu, kdy mám dost!“ odstrčil ho a kopl do sebe dalšího panáka.
„To tě to tak vzalo, že má Emília dceru? Já myslel, že jste se rozešli. Nebo spíš ty ses rozešel s ní. Je to už rok. A teď ti vadí, že si založila rodinu?“
„Ne, mně nic nevadí! Ať si dělá, co chce a s kým chce!“ zvolal nenávistně.
„A ještě taková drobnost, Fernando. Já jsem teda na matiku nikdy nebyl nějak extra dobrej, ale tebe nenapadlo, že by třeba její dcera mohla být i tvoje? Rozešli jste se před rokem a její dceři jsou tři měsíce. To mi jaksi vychází, že by to mohlo tak být, ne?“
„Víš co, Tadeo? Jsi stejný jako Lucas! Nech si svoje úvahy pro sebe!“ obořil se na něj a znovu se napil. „Jdu domů!“ zvolal a seskočil z barové stoličky. Málem spadl.
„Já tě domů odvezu,“ řekl Tadeo, když ho podpíral.
„Nech mě!“ Fernando se mu vytrhl a zamračil se. „Jsem dospělej, já se o sebe postarám!“ řekl důrazně a dovrávoral se ven z baru.
Tadeo jen pokroutil hlavou. Po chvíli barmanovi zaplatil za sebe i Fernanda, a když už chtěl odejít, přisedla si k němu jedna žena. „Už odcházíte?“ zeptala se.
Tadeo si ji prohlédl. Byla velmi přitažlivá. „Chtěl jsem, ale mohl bych se ještě chvíli zdržet,“ usmál se.
„To ráda slyším. Už vás nějakou chvíli pozoruju a říkala jsem si, že byste možná teď uvítal lepší společnost, než byl váš kamarád!“ vyzývavě si přehodila nohu přes nohu a svůdně se usmála.
„A vy jste tu sama? Žádnou společnost nemáte? To se divím, taková krásná žena!“ flirtoval s ní.
„Vy jste má společnost! Teda pokud jí chcete být!“ flirtovala i ona.
Tadeo se pousmál. „Já jsem Tadeo!“
„Penelope, těší mě!“ odvětila mu a znovu se svůdně usmála. „Nechtěl byste se přesunout někam jinam?“
„Teda! Vy neztrácíte čas!“
„Život je krátký! Je třeba si ho užívat!“
„A to se ani nebojíte? Jsem pro vás cizí! Mohl bych vám ublížit!“
Penelope se rozesmála. „Věřte mi, tohle já poznám! A ve vás vidím to, co vidím v sobě! Touhu si užít!“ chtivě si skousla spodní ret.
Tadeo měl takovýto typ žen rád. „Bydlím nedaleko. Vyrazíme?“
Penelope se před něj postavila a místo odpovědi ho vášnivě políbila. Tadeo ji poté chytil za ruku a dovedl ji ke svému autu.
Do jeho bytu už ale ani nedojeli. Zastavili v odlehlé uličce a vášnivě se spolu milovali přímo v jeho autě.

#####

Lorena měla už sbalené všechny své a Danielovy věci. Jen čekala na příjezd Lucase. Seděla v kuchyni s Pedrem a Violetou. Pedro choval svého vnuka a tvářil se stále naštvaně.
„Tati, prosím, přestaň se už mračit. Myslela jsem, že už jsme si všechno vyjasnili! Budu s Lucasem šťastná! Opravdu!“
„To mi bude muset ale ještě potvrdit on sám!“ řekl důrazně.
„Co? Tati? Nechceš ho podrobit nějakému výslechu, že ne?“ nesouhlasně Lorena pokroutila hlavou.
Pedro už nestačil odpovědět, protože se rozezněl zvonek. „Já tam dojdu,“ řekla Violeta a odešla. „Ahoj, Lucasi,“ pozdravila ho, když otevřela dveře.
„Ahoj, Violeto, rád tě vidím,“ usmál se. „Co Silvia? Jak se cítí? Pořád na ni myslím!“
„Děkuju, Lucasi, dnes jsem ji viděla a myslím, že jsme z nejhoršího venku,“ šťastně se usmála.
„To jsem moc rád. Taky se za ní zastavím, až se bude cítit na návštěvy.“
„To ji určitě potěší,“ usmála se Violeta. „A pojď dál. Lorena už se tě nemůže dočkat!“
Lucas jí úsměv opětoval a vešel dovnitř. Když spolu vešli do kuchyně, Lorena mu hned padla do náruče. Šťastně se objímali.
„Tak moment!“ zvolal Pedro rozčíleně. Předal Daniela Violetě a postavil se. Tvářil se nenávistně.
Lucas na něj vážně hleděl.