„Tati, prosím,“ smutně Lorena na Pedra pohlédla, zatímco se Lucase pevně držela kolem pasu, „já myslela, že už jsme si to vysvětlili. Říkal jsi, že chceš, abych byla šťastná!“
„Ano, to chci, Loreno. Ale nejdřív musím tomuto pánovi ještě něco objasnit!“ zvolal s nenávistným pohledem.
„Pedro, nech to být. Lorena už je hodně dlouho dospělá a ví, co dělá,“ domlouvala mu i Violeta, aby zbytečně nevyvolal nějakou hádku.
Dřív než jí na to Pedro něco řekl, ozval se Lucas: „Mluvte, pane Guellare, prosím!“
„Nemyslete si, nechci se hádat, chci jen, abyste věděl, jak tuto situaci vidím já!“ odvětil mu Pedro s vážným výrazem ve tváři.
Lucas pokývl hlavou na znamení, aby pokračoval.
„Podívejte se, Lucasi, nemám vás rád, což vás nemůže překvapit po tom, jak jste mé dceři ublížil. Taky jsem nebyl rád, že se Lorena rozvedla s Gonzalem, protože podle mého názoru byl pro ni on ten pravý. A kvůli jejich rozvodu, nebude můj vnuk žít v úplné rodině, za což také nejsem rád. A úplně poslední věc, která mě nepotěšila, bylo zjištění, když se Lorena rozhodla se k vám vrátit. Velmi jste jí ublížil a ona vám přes to všechno dokázala odpustit. Protože vás miluje. A i když si na tuto situaci budu asi ještě chvíli zvykat, chci vám dát šanci dokázat mi, že si zasloužíte její lásku. Ale jestli jí ještě někdy ublížíte, jestli ji ještě někdy uvidím kvůli vám plakat, vyřídíme si to spolu jako muži!“
„Tati, prosím tě!“ pokroutila Lorena hlavou.
„Ne, lásko, to je v pořádku,“ stiskl ji Lucas pevněji kolem pasu, zatímco nespouštěl oči z Pedra. „Pane Guellare, naprosto rozumím všemu, co jste mi řekl. A věřte mi, že jsem si za těch dlouhých šestnáct let ani na vteřinu nepřestal vyčítat to, co jsem udělal. A nyní, jak jste řekl, se budu každou vteřinu snažit o to, abych si Loreninu lásku zasloužil. Udělám ji šťastnou, to vám přísahám! Miluju ji, Daniela budu milovat jako vlastního a miluju i naši dceru, kterou jistě už brzy najdeme. A potom budeme konečně žít všichni spolu! A doženeme všechen čas, který jsme ztratili!“
Lorena na něj dojatě hleděla. Lucas se na ni pousmál a odstoupil od ní. Přistoupil blíž k Pedrovi a podal mu ruku. „Nezklamu vás, pane!“
Pedro mu vážně hleděl do očí a nakonec mu ruku stiskl, čímž došlo k jejich prvnímu nepatrnému smíření.
Lorena i Violeta si oddechly a Daniel, který se na všechny díval z Violetiny náruče, se pousmál, jakoby rozuměl, co se tam právě odehrálo.

#####

Penelope dospávala po náročné noci s Tadeem. Po jejich první vášnivé chvíli v jeho autě se nakonec přesunuli i do jeho bytu, kde pokračovali.
Nyní ji začal probouzet zvonek u dveří. S úsměvem se začala protahovat. Natáhla se pro župan, oblékla si ho a šla otevřít.
„To je dost! Kde jsi sakra byla, Penelope?!“ vletěla do jejího bytu Nadia.
„Kde bych byla? V posteli přece!“ zasmála se Penelope.
„Ale kde jsi byla včera v noci? A proč jsi mně ani Juanovi nebrala telefon?“ rozčilovala se Nadia.
„Takže má odpověď na tvou první otázku je stále stejná! Byla jsem v posteli. Jen s takovým malým dodatkem, že jsem v ní nebyla sama!“ pobaveně se zasmála. „A na tvou druhou otázku odpovím jednoduše. Juanovi jsem telefon nebrala, abych ho nechala trochu vycukat, když o mě v poslední době nemá zájem. A proč jsem ho nebrala tobě? No, mami? Jestli si mám vybrat mezi rozkoší se sexy chlapem a mezi rozhovorem s maminkou, tak to je snad jasná volba, ne?“ rozesmála se.
„Penelope, ty už jsi zase byla s Eduardem! Proč to pořád děláš? Víš, jak je to nebezpečné, kdokoliv by tě mohl vidět!“ zhrozila se Nadia.
„Ne, mami, s Eduardem jsem nebyla. S ním už je konec. Včera si dovolil mi dát kopačky!“ zvolala nenávistně.
„Tak s kým si teda byla?“
„Našla jsem si nového milence. Vlastně i na Eduardův popud, protože mi řekl, že mi jistě nebude dělat problém najít si za něj nějakou náhradu. Tak jsem nelenila a kvalitní náhradu jsem okamžitě našla!“ vítězně se usmála.
Nadia nesouhlasně pokroutila hlavou. „Penelope, ty hrozně riskuješ! Co když se to Juan všechno jednoho dne dozví?“
„A od koho by se to jako měl dozvědět? Ode mě? Od tebe? To bychom byly přeci samy proti sobě. A aby mu to řekl nějaký můj milenec? Nemají důvod. Jednak by přišli o mě a Juan by jim nejspíš dal přes hubu!“ zasmála se.
„I tak bys ale měla být opatrnější!“
„Neboj se, mami, já vím, co dělám! Mám to v genech, nebo ne?“
„Co tím chceš říct?“ vykulila Nadia oči.
„Nechceš mi tvrdit, že ty jsi byla otci vždy věrná, hm?“
„Penelope, jak to se mnou mluvíš?“ vykřikla dotčeně.
„Mami, my dvě jsme ze stejného těsta. Vychovala sis mě k obrazu svému. Tak teď se netvař, že tě tady snad pohoršuju!“ ušklíbla se. „A už jdi, jdu se osprchovat a mám pak ještě nějakou práci!“ dodala jakoby nic a odešla do své ložnice.
Nadia tam zůstala stát s otevřenou pusou.

#####

Nina byla u Silvie v pokoji a pomáhala jí s prvními rehabilitačními cviky. „Paní Hidalgová, jakmile by vám to bylo nepříjemné, tak hned říkejte, ano?“ řekla jí Nina, zatímco jí pomalými pohyby střídavě pokrčovala a natahovala nohy. „Ze začátku budeme cvičit v krátkých intervalech a postupně budeme přidávat,“ vysvětlovala.
„Ano, sestřičko, děkuji!“ pousmála se Silvia.
Ještě pár minut cvičily, když na dveře pokoje někdo zaklepal. „Aha, jde vám návštěva, akorát když jsem chtěla končit,“ usmála se Nina. Položila Silvii nohy na postel a přikryla je. „Cítíte se na tu návštěvu nebo jim mám říct, aby přišli později?“
„Ne, zvládnu to. Jsem ráda, když tu nejsem sama!“ odvětila Silvia.
„Chápu,“ přikývla Nina. „Takže zítra na shledanou,“ pousmála se a když vyšla ze dveří, muži za nimi řekla: „Můžete jít dál!“
„Děkuji,“ odvětil jí a opatrně vešel dovnitř.
„Juane!“ zvolala Silvia překvapeně.
„Můžu na pár minut?“ zeptal se.
Silvia přikývla.
Juan za sebou zavřel a posadil se na židli u postele. „Jak se cítíš?“
„Jsem pořád hodně unavená.“
„To asi ještě chvíli budeš,“ pokývl Juan hlavou. „Ale hlavně, že už jsi zase tady s námi. Měl jsem o tebe strach!“
„Opravdu?“ podivila se Silvia.
„Samozřejmě, Silvie! Sice už dlouho nejsme manželé, ale pořád jsi matka mé dcery. Vždycky mi na tobě bude záležet!“ řekl vážně.
Silvia se pousmála. „Mamka, Linda a vlastně i Raul mi říkali, že během té doby, co jsem byla v kómatu, jste si vzájemně hodně pomáhali. Že se vaše vztahy změnily, že už spolu vycházíte.“
„Ano, Silvie, je to pravda. Ta tvá nehoda nás všechny spojila. A mě změnila asi nejvíc. Proto jsem taky dnes za tebou přišel. Chtěl bych se ti za všechno omluvit!“ smutně sklopil hlavu.
„Juane!“ zvolala překvapeně.
„Všechno si to teď vyčítám. Podvedl jsem tě, dělal jsem ti problémy během našeho rozvodu a vlastně i po něm. Pochopil jsem, že to všechno byla chyba. Je mi to líto! Už nechci, abychom se někdy hádali. Rád bych, abychom spolu vycházeli. Když ne jako přátelé, tak alespoň jako rodiče!“
Silvia se pousmála. „To bych ráda!“
Juan jí úsměv opětoval. Naklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Děkuju ti!“
„Juane, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě!“
„Když jsi říkal, že všechno byla chyba. Tím myslíš i Penelope?“ zeptala se opatrně.
Juan smutně vzdychl. „Nechal jsem se zaslepit a neuvědomoval jsem si, co tím ztratím! Takže ano, byla to chyba!“
Silvia by nikdy nečekala, že toto od něj uslyší.
„Můžu se tě taky na něco zeptat?“
Silvia přikývla.
„Kdybych si tu svou chybu uvědomil dřív, dokázala bys mi odpustit a vrátit se ke mně?“
Silvia se smutně pousmála. „Nad tím jsem častokrát přemýšlela. Milovala jsem tě, Juane, opravdu moc! A kvůli Lindě bych ti asi dokázala tvou zradu odpustit, ale teď…“
„…teď je tu Raul!“ doplnil ji.
Silvia přikývla. „Miluju ho!“
„Já vím,“ smutně se usmál, „je to fajn chlap, zasloužíš si ho!“ dodal vážně.
Silvia ho chytila za ruku. Juan jí stiskl a oběma se jim lesklo v očích. Silvii ze štěstí, že je mezi nimi konečně všechno urovnané a Juanovi ze smutku, že si pozdě uvědomil, o co všechno přišel.

#####

Emília byla ve svém pokoji a balila do tašky Heleniny věci, protože se s ní chystala na procházku. Helena mezitím spokojeně ležela v přenosném vajíčku. „Tak co mi ještě chybí?“ ptala se Emília sama sebe a rozhlížela se po pokoji. V tom jí zazvonil mobil. Podívala se na displej a usmála se na svou dceru. „To je strejda Winston!“ řekla a hovor přijala. „Winstone, ahoj, konečně mi voláš, už jsem si o tebe začínala dělat strach.“
„Promiň, Emílie, že jsem nezavolal včera a ani nereagoval na tvoje zprávy, ale trochu jsem nestíhal,“ odvětil jí Winston, zatímco seděl ve své bývalé ordinaci.
„Proč? Stalo se něco?“
„No víš, jak jsem ti říkal, že se jdu podívat do nemocnice na své bývalé kolegy, tak už jsem tu vlastně zůstal. Mají teď nouzový stav, tak jsem jim slíbil, že jim vypomůžu, než někoho najdou!“ vysvětloval.
Emília pokroutila hlavou a zasmála se. „Winstone, sedíš teď u počítače?“
„Ano? Proč?“ zeptal se nechápavě.
„Tak si otevři google a zkus si vyhledat definici slova dovolená! Víš, nemyslím si, že by tohle slovo znamenalo, odejdi z jedné práce, aby sis odpočinul a vrať se do druhé!“ vtipkovala.
„Já věděl, že mě pochválíš!“ rozesmál se. „Ale co jsem měl dělat? Nechat je ve štychu?“
„Ne, to určitě ne, ty jsi prostě nejlepší!“ usmála se Emília. „Takže dnes se za námi asi nezastavíš, co?“
„Dnes to nepořídím, ale dám ti vědět, kdy budu moct. Anebo se přijďte podívat vy za mnou, alespoň na chvíli!“ usmál se.
„Dobře, nějak se domluvíme.“
„A pozdravuj Helenu!“
„Budu, pa!“ usmála se Emília a zavěsila. Chytla svou dceru za ruku a usmála se na ni. „Ten tvůj strejda vůbec neumí odpočívat!“ pokrčila rameny a Helena se trochu pousmála.

Winston si zašel do nemocničního bufetu dát si něco k jídlu. Šel rovnou k pultu, a tak si nevšiml, že u jednoho stolu sedí Nina. Ani ona si ho ale nevšimla. Jedla a při tom si prohlížela noviny. Až když si Winston koupil chlebíček, otočil se a Niny si všiml. Nina jakoby jeho pohled ihned cítila a podívala se na něj. Oba na sebe dlouze hleděli. Nakonec k ní Winston přistoupil a zeptal se: „Můžu si přisednout?“
Nina z něj byla velmi nervózní.

#####

„Něco nového, Sabino?“ zeptala se Camila své sekretářky, jakmile vešla do své kanceláře v domově.
„Ano, paní Camilo, Valdézovi zrušili dnes ve tři schůzku. Něco jim do toho přišlo, ale určitě se ještě ozvou.“
„Aha, dobře. A co děti? Všechno v pořádku?“
„Ano, všechno v pořádku. Navíc vám musím říct, že včera udělala Chloe obrovský pokrok!“
„Opravdu? Jaký? Promluvila snad?“ zeptala se Camila s nadějí v hlase.
„To sice ne, ale nechala se přemluvit a byla včera s dětmi venku na zahradě.“
„Tak to je vážně skvělá zpráva! A hrála si s nimi?“
„To zatím ne, ale určitě už jen to, že vyšla ven a dívala se na ně, je pokrok. Alespoň se na tom shodly všechny vychovatelky.“
„To jistě, s tím také musím souhlasit,“ usmála se Camila. „A kdo ji vlastně přemluvil, aby šla ven?“
„Byla to vaše Paloma. Chloe se od ní a od jejího nového přítele nehnula ani na krok!“ pousmála se sekretářka.
„Cože?“ zarazila se Camila. „Paloma tu byla s nějakým přítelem?“
„Ano, jmenoval se Gonzalo a byl to opravdu fešák!“ zasmála se.
„Cože? Gonzalo?“ zarazila se Camila ještě víc, ale nakonec dodala. „To ses musela splést, Sabino, Paloma s Gonzalem nechodí. Co vím, jsou jen kamarádi!“
„Aha, promiňte, tak to jsem to asi opravdu popletla,“ pokývla Sabina hlavou. „Omluvte mě!“ dodala a odešla.
Camila se ještě jednou zamyslela nad tím, co jí Sabina řekla. „Nebo snad něco nevím?“ podivila se. Už nad tím ale dál přemýšlet nemohla, protože se Sabina znovu vrátila a řekla: „Paní Camilo, je tu váš manžel. Můžu ho poslat dál?“
Camila ho vidět nechtěla, ale nakonec svolila. Sabina odešla a místo ní přišel Alberto. „Ahoj, Camilo, promiň, že jsem přišel, nezdržím tě dlouho.“
„O co jde?“ zeptala se odměřeně.
„Jen jsem ti přišel říct, že nám včera Emília u večeře přiznala, že Heleniným otcem je Fernando!“
Camila ustaraně vzdychla. „Tušila jsem to. A Fernando to ví?“
„Neví. A z toho co Emília říkala, mu to asi říct chtěla, ale on o to nestál!“ odvětil Alberto taktéž ustaraně. „Co budeme dělat, Camilo? Musíme naší dceři nějak pomoct!“ dodal a přitom se k ní přiblížil.
„Promluvím si s ní. Zjistím, jak to tehdy všechno bylo,“ odvětila mu a odstoupila od něj. „Ještě něco si chtěl?“
„Ano, chtěl.“
„A?“
„Chtěl jsem ti říct, že tě strašně moc miluju!“ vzdychl nešťastně.
„Alberto, přestaň! Nechci tohle poslouchat! Ubližuješ mi tím!“ vykřikla na něj zoufale.
„Jenže já ti to musím říkat, protože je to pravda! Miluju tě úplně stejně jako v den, kdy jsem tě poznal. A každou vteřinu doufám, že mi jednoho dne dokážeš odpustit!“
„Odejdi, Alberto, prosím tě, odejdi! Já jsem teď s Marcelem. Jsem s ním šťastná!“
„Nevěřím ti, Camilo! Jsi s ním jen proto, aby ses mi pomstila. Abych taky trpěl!“
„I kdyby to byla pravda, nemáš mi, co vyčítat!“ zakřičela na něj.
„Představa, že jsi s ním, mě ničí!“ vzdychl zoufale a chytil ji za ruku.
Camila se mu vytrhla a nenávistně se na něj zahleděla. „A myslíš si, že já nejsem zničená? Tolik jsi mi ublížil! Podvedl jsi mě! Lhal jsi mi! A já ti to nikdy nedokážu odpustit, protože je tu tvůj syn! Ten mi už navždy bude připomínat tvou zradu!“ vykřičela mu do tváře a pak se rozplakala. Otočila se k němu zády. „Už mě nech v klidu!“
Albertovi se také zalesklo v očích. Smutně sklopil hlavu a odešel.
Camila vzlykala.

#####

„Samozřejmě, posaď se. Já už stejně musím jít,“ řekla Nina a vstala.
„Počkej, Nino! To jsem ti tak strašně moc ublížil, že si spolu ani na chvíli nemůžeme sednout a popovídat si?“ zakroutil Winston nechápavě hlavou.
Nina si to tedy rozmyslela a znovu si sedla. Winston si sedl oproti ní. „Včera jsem byl hodně v šoku, když jsem tě tu uviděl.“
„To já taky!“
„Kdy ses do Caracasu vrátila?“
„Asi před půl rokem. A ty tu pracuješ dlouho?“
„Vlastně už rok ne. Žiju teď v Madridu, kde dělám v jedné nemocnici primáře na gynekologii. Teď jsem tady, protože mám dovolenou.“
„Máš dovolenou? Tak proč máš na sobě ten plášť?“ podivila se Nina.
„Znáš mě! Když někdo potřebuje pomoct, tak pomůžu!“ pousmál se.
„Takže jsi jen dočasná výpomoc?“
„Ano, asi tak.“
„A kdy se do Madridu vrátíš?“
„To ještě nevím. Zastupuje mě tam výborný lékař, takže se nebojím, že by to tam beze mě nezvládli,“ rozesmál se.
Nina se pousmála.
„A co ty? Kde pracuješ, vidím, ale… Máš teď někoho?“ zeptal se opatrně.
„Momentálně ne. A ty?“
„Já taky ne. Vlastně od chvíle, co jsme se rozešli, jsem neměl vážný vztah,“ odvětil zaraženě, protože si to uvědomil až nyní. „Ale je pravda, že už bych rodinu založil rád!“ zadíval se jí hluboko do očí a Nina znovu znervózněla. „Promiň, už vážně musím jít,“ řekla a než Winston stačil něco říct, byla pryč.
Winston se cítil zmateně.

#####

„Franco, nech chvíli autíčka a pojď se nasvačit,“ řekla Mariela svému synovi, který si na zemi v obývacím pokoji hrál. Mariela se posadila na gauč a na konferenční stolek položila talíř s nakrájeným ovocem.
Franco k ní přiběhl a dal si do pusy první kousek ovoce. Mariela se na něj usmála a pohladila ho po vlasech. V tom se rozezněl zvonek u dveří. „Franco, zatím papej, půjdu se podívat, kdo to k nám jde,“ řekla a odešla do předsíně. Franco si vzal do ruky další kousek ovoce.
Mariela otevřela vchodové dveře a překvapeně se zahleděla na osobu za nimi.
„Ahoj, Marielo,“ usmála se na ni Emília, která v ruce držela přenosné vajíčko se spící Helenou.
„Emílie,“ byla stále Mariela překvapená.
„Ráda bych konečně poznala svého bratra,“ vysvětlila jí Emília, „a moje dcera zase svého strýčka!“ dodala se smíchem.
Mariela se také rozesmála. „Pojďte dál,“ pootevřela dveře a Emília vešla dovnitř. Když se obě vrátily do obývacího pokoje, Franco se zeptal: „Mami, kdo je to?“
„Pojď ke mně, miláčku,“ rozpřáhla k němu Mariela ruce, a když k ní Franco přiběhl, vzala ho do náruče. „Franco, toto je Emília, tvoje sestra!“ vysvětlila mu.
„Sestra?“ podivil se Franco. „Další?“ dodal ještě udiveněji, což obě dvě rozesmálo.
„Ano, Franco, další. Ale ta je už opravdu poslední!“ smála se Mariela.
„A to miminko?“ zeptal se Franco.
„To je tvoje neteř Helena, Franco,“ odvětila mu Emília.
„Neteř?“ nechápal.
„To nevadí, Franco, až budeš větší, všemu porozumíš!“ pousmála se na něj Emília.
„Franco, běž si dojíst to ovoce a já si zatím s Emílií popovídám, ano?“ řekla mu Mariela.
Franco přikývl, Mariela ho postavila na zem a poté doběhl zpátky ke stolku a pustil se do jídla.
„Posadíme se!“ navrhla Mariela. Emília přikývla, a když se posadily, začaly si vše podstatné vysvětlovat.

#####

Gonzalo vešel do Raulova ateliéru ve chvíli, kdy chtěl Raul odejít. „Jéé, Raule, ty už odcházíš?“ zvolal Gonzalo zklamaně.
„Ano, dnes jsem všechnu práci stihl dřív, a tak toho chci využít a jet za Silvií, abych s ní byl, co nejdéle!“ usmál se Raul.
„Jistě, to chápu, tak jen běž a pozdravuj ji ode mě!“ pousmál se Gonzalo.
„Co je, Gonzalo? Potřeboval jsi něco důležitého?“
„Ne, to je dobrý, to počká. Nechci tě zdržovat!“
„Ne, Gonzalo, jestli je to opravdu důležité, tak povídej!“
„Víš, já jen…“ kroutil Gonzalo hlavou a postavil se doprostřed místnosti. „Asi to potřebuju ze sebe dostat!“
Raul se proti němu otočil. „Ale co?“ zeptal se nechápavě.
„Víš, včera jsem znovu strávil celé odpoledne s Palomou!“ řekl opatrně.
Raul se pousmál. Ihned pochopil, odkud vítr vane. „No a? Co se stalo?“
„Byli jsme spolu v dětském domově její matky. Paloma tam teď dost vypomáhá!“ vysvětloval Gonzalo.
„Ano, to já vím,“ přikývl Raul.
„No, a když jsem ji tam včera viděl, jak je s těmi dětmi, jak je šťastná a i ony jak byly šťastné z její přítomnosti, tak jsem se zase jen utvrdil v tom, jak moc se změnila. Je úplně jiná! Je vlastně taková, jaká byla, když jsme byli děti! Hodná, ochotná, přátelská, milující!“ usmíval se. „V tu chvíli jsem měl pocit, že ji miluju ještě víc!“ vzdychl zamilovaně.
„A řekl jsi jí to?“
„A jak asi? To přeci nejde jen tak jí tohle říct po tom všem, co se mezi námi stalo!“
Raul nechápavě pokroutil hlavou. „Promiň, Gonzalo, ale mám takový pocit, že si to vy dva zbytečně komplikujete! Co vám brání říct tomu druhému o vašich citech? Oba dva jste rozvedení, nemáte žádné závazky, nikomu tak neublížíte! Tak už se konečně rozhoupejte a buďte k sobě upřímní!“
„Počkej, Raule, ty mi to tady říkáš, jak kdybys byl přesvědčený o tom, že Paloma cítí to samé, co já!“
„Ano, jsem o tom přesvědčený!“ odvětil jistě. „Podívej, Gonzalo, ty jsi tady rok nebyl, ale já jsem Palomu vídal každý den. Sice nejsem její nějaký blízký přítel, kterému by se svěřovala, ale mám oči. Paloma se od rozvodu s Lucasem na jiného muže ani nepodívala. A o nabídky rozhodně neměla nouzi. Třeba Tadeo ten jí nadbíhá v jednom kuse, ale ona ho pokaždé odmítla. Každého muže odmítla. Jako kdyby na někoho čekala. Na tebe, Gonzalo!“
Gonzalo na něj zmateně hleděl.
„Gonzalo,“ položil mu ruku na rameno, „co ses vrátil, tak kolem sebe jen tak opatrně našlapujete, jako byste se báli, abyste tomu druhému nějak neublížili. To asi taky o něčem svědčí, ne?“ pousmál se, poplácal ho po rameni a odešel.
„Je možné, že mě Paloma taky miluje, jen se mi to bojí říct? Stejně jako já jí?“ zeptal se sám sebe.

#####

Emília a Mariela seděly na gauči, mezi sebou měly spící Helenu. Povídaly si, zatímco si Franco hrál na zemi s autíčky.
„Emílie, opravdu mě překvapilo, že jsi přišla,“ řekla Mariela, „když vyšla pravda najevo, ty jsi tehdy hned odjela do Madridu, a tak jsem nevěděla, jak jsi to přijala!“ dodala opatrně.
„Myslím, že asi podobně jako mé sestry, ne?“ odvětila jí Emília. „Bylo to ze začátku těžké, to samozřejmě, nikoho z nás by to ani nenapadlo. Ale časem jsme všechny dospěly k tomu, že Franco za nic nemůže a že je to náš bratr, kterého chceme blíže poznat!“ usmála se. „Navíc, já ti teď rozhodně nemůžu nic vyčítat, protože jsem se vlastně dostala do podobné situace,“ dodala vážně a chytla za ruku svou dceru. „Takové věci se stávají a stačí, aby se to stalo jen jednou!“ dodala smutně.
„Ale v tvém případě se to stalo z lásky, ne?“ poznamenala Mariela opatrně. „Vím, že je tvá dcera Fernanda. Nezlob se, Berenice mi to dnes ve škole řekla!“ dodala ještě opatrněji.
Emília se pousmála. „Proč bych se zlobila, vždyť je to pravda. Navíc, jsme teď vlastně jedna rodina. Sice taková komplikovaná, ale jsme! Takže o těch podstatných věcech bychom měli vědět všichni.“
Mariela se dojatě usmála. „Emílie, vždycky jsem se strachovala toho, že jednou vyjde pravda najevo. A ještě víc jsem se bála toho, až se jednou setkám s Albertovými dcerami. Ale všechny jste mě překvapily svým přijetím a ne rovnou odsouzením!“
Emília jí úsměv opětovala.
U dveří se znovu rozezněl zvonek. „Omluv mě,“ řekla Mariela a odešla.
„Franco, od koho máš to autíčko?“ zeptala se ho Emília, když osaměli.
Franco si na chvíli přestal hrát a hrdě pronesl: „To mám od táty!“
Emília se usmála.
Mariela se vrátila do místnosti a za ní šla Paloma. „Jéé, Palomo, Palomo!“ zvolal Franco radostně a hned se k ní rozeběhl.
„Ahoj, Franco!“ doširoka se na něj Paloma usmála a vzala si ho do náruče. Poté si všimla Emílie. „Emílie, ty jsi tady taky?“ zvolala překvapeně.
„Už je to tak,“ pousmála se. „Vždyť jsem poslední, kdo ještě Franca neznal. Musela jsem to napravit!“
„No to jsi musela!“ zasmála se Paloma. „To máme roztomilého bratříčka, viď?“ dodala a na Franca se usmála.
Franco ji objal pevně kolem krku a Emília s Marielou se šťastně usmály.

#####

Juan vešel do své ložnice. Byl ještě trochu přepadlý z rozhovoru se Silvií. Posadil se na postel a přemýšlel. Najednou si uvědomoval, že opustit Silvii a Lindu byla jeho největší životní chyba. Byl tak zamyšlený, že ani nevnímal, že do ložnice vešla Penelope a že ho i pozdravila. Až teprve, když si vedle něj sedla a objala ho, tak se vzpamatoval. „Lásko, jak to, že jsi dnes doma tak brzo?“ divila se Penelope.
Juan se na ni zamračil. Odstrčil ji od sebe a vstal. „A to je všechno, co mi řekneš?“ zakřičel na ni.
„A co ti mám ještě říct?“ nechápala.
„Třeba to, kde jsi včera v noci spala!?“ obořil se na ni a Penelope se vyděsila.