„Juane, miláčku, proč na mě tak křičíš?“ zatvářila se Penelope ublíženě. „A to mě jako budeš vyslýchat nebo, co?“ dodala uraženě.
„Jsi má žena, takže mám snad právo vědět, kde jsi strávila noc!“ znovu na ni Juan zakřičel. „Navíc jsem ti několikrát volal, ale tys mi to ani jednou nezvedla! Tak kde jsi byla?“
Penelope takové chování nečekala a jediné, co ji v tu chvíli napadlo, jak tu hádku ukočírovat, bylo hrát si na tu největší chudinku pod sluncem. „Ano, nezvedala jsem ti to! A víš proč? Abys taky věděl, jaké to je trpět!“ vykřičela mu do tváře a s předstíraným pláčem se posadila na postel.
„Penelope,“ soucitně ji Juan oslovil, když si k ní přiklekl. Došlo mu, že to možná přehnal. Chytil ji za ruku, ale Penelope se odtáhla. „Víš, Juane, mě trápí to tvé neustálé odmítání v poslední době. Nevím, co se to s tebou děje! Já se pořád tak snažím dělat tě šťastným a ty mi to vracíš jen svým odmítáním! Buď na mě nemáš čas, protože jsi s Lindou, a když čas máš, tak mě nechceš u sebe!“ vzlykala.
Juan sklopil hlavu. „Penelope, já vím, že tě v poslední době zanedbávám, ale musel jsem se teď starat o Lindu víc, než kdy dřív. Já myslel, že to chápeš!“
„Ano, já to stále chápu, ale taky mě to víc a víc bolí. Pořád teď dáváš přednost své bývalé rodině přede mnou. A já tě přitom taky potřebuju, víš? Protože tě miluju!“ usedavě vzlykala a na Juanově tváři poznala, že jí všechny výmluvy uvěřil.
„Já…“ dřív by jí okamžitě odpověděl, že jí také miluje, ale najednou se zarazil. Bylo mu líto vidět ji plakat, ale jakoby cítil spíše soucit, než lásku. „…Penelope, odpusť mi. Teď když se Silvia zase probrala, bude to všechno jako dřív. Budu mít na tebe zase víc času, slibuju!“ nejistě se pousmál.
„To jsem potřebovala slyšet, miláčku!“ utřela si slzy a šťastně se usmála. „Aspoň ti teď můžu říct o čem jsem včera v noci přemýšlela!“
„O čem?“
„Víš, včerejší noc jsem strávila u jedné své kamarádky. Celou noc jsme si povídaly a ona mi nakonec řekla, že by naše problémy možná vyřešila ještě jedna věc. Myslím, že bychom v našem manželství měli udělat další krok.“
„Jaký?“
„Už jsem totiž připravená na to mít s tebou dítě!“
„Cože?“ zvolal Juan šokovaně.
„Ano, lásko moje! Chci, abychom se začali pokoušet o miminko!“ zvolala nadšeně, políbila ho a padla mu kolem krku.
Juan byl velmi zaskočený a Penelope se vítězně usmívala, protože si byla jistá, že ho tímto prohlášením uchlácholí a postupně ho dostane zase tam, kam bude chtít.

#####

Paloma a Emília spolu s Helenou odešly od Mariely, ale ještě než se vydaly domů, rozhodly se projít po parku. Paloma vezla spící Helenu v kočárku a Emília šla vedle ní. „Moje neteřinka je prostě nádherná! Je jak panenka!“ rozplývala se Paloma. „A má to nejkrásnější jméno na světě!“ dodala se smutným úsměvem, který jí Emília opětovala, když si obě vzpomněly na svou tetu.
„Palomo, kdy si vlastně začala chodit za Francem a Marielou?“ raději Emília rychle změnila téma, aby se nemusely trápit.
„Vlastně krátce po tom, co všechno vyšlo najevo. Byla jsem z toho samozřejmě zdrcená, že nám táta všem lhal, ale uvědomila jsem si, že Franco za nic nemůže a když jsem Marielu poznala blíž, tak jsem věděla, že ani ona nechtěla nikomu ublížit,“ vysvětlovala. „Takové věci se prostě stávají. Můžeš mít partnera, můžeš být dokonce vdaná a i tak můžeš podlehnout někomu jinému!“ dodala a vzpomněla si na dvě vášnivé chvíle, které prožila s Gonzalem, i když byla vdaná za Lucase.
„Ano, je to tak,“ souhlasně přikývla Emília. „Mně stačila taky jedna noc a díky ní mám tuhle krásnou holčičku!“ pyšně se usmála na svou dceru. Pak se podívala na Palomu, která se strnulým pohledem dívala za ní. Emília se otočila a zbledla. Blížil se k nim totiž Fernando, který si byl v parku zaběhat. Měl v uších sluchátka, okolí tak příliš nevnímal a všiml si jich proto až na poslední chvíli. Zastavil a ztuhnul. S Emílií na sebe nervózně hleděli.
„No já vás nechám o samotě, musím si vyřídit jeden telefonát,“ prolomila ticho až Paloma a poodešla stranou.
Fernando a Emília se stále nezmohli ke slovu. Jen na sebe hleděli. Po chvíli ticho tentokrát prolomila Helena, která si v kočárku něco zabroukala.
Emília se k ní naklonila a do pusy jí dala spadlý dudlík. „Spinkej, miláčku!“ pohladila ji po tváři.
Fernando obešel kočárek a také se na Helenu podíval. „Takže tohle je tvá dcera?“ zvolal odměřeně.
„Ano, jmenuje se Helena!“
„Vím, slyšel jsem,“ byl Fernando stále odměřený. A bohužel pro Emílii, ale i pro sebe, přitvrdil. „Pozdravuj jejího otce!“
„Cože?“ Emília se zarazila.
„No Winstona přeci, ne?“ zvolal pobaveně. „Musím, Emílie, říct, že jsi mě hodně zklamala. Věřil jsem ti, že seš jiná a že mě opravdu miluješ! Ale ty nejen, že jsi mi lhala, ale navíc jsi mě podvedla s prvním, který se ti namanul a ještě sis s ním hned udělala dítě!“ dodal opovrženě.
Emília se na něj nenávistně zahleděla a vší silou mu vrazila facku. „A jak ty jsi zklamal mě!“ řekla mu zničeně. Popadla kočárek a odešla pryč.
Paloma, která celou situaci sledovala zpovzdálí, jen nechápavě prošla kolem Fernanda a běžela za svou sestrou.
Fernando se držel za udeřenou tvář a byl rozčílený.

#####

Byl večer. Lorena uspala Daniela a poté šla do kuchyně připravit Lucasovi něco dobrého k večeři. Když přišel z práce, bylo už na stole prostřeno. „Teda, miláčku, tady to voní!“ zvolal s úsměvem, když vešel do kuchyně.
„Snad ti bude i chutnat,“ pousmála se Lorena.
„Hlavně mi bude chutnat proto, že jsem s tebou!“ šťastně se usmál, přitáhl si Lorenu k sobě a oba se dlouze políbili. „Po téhle chvíli jsem tak dlouho toužil,“ vzdychl poté, „že budeme takhle spolu. Že budeme zažívat tyhle každodenní maličkosti jako je společná večeře!“
Lorena se usmála. „Snad tyhle maličkosti budeme zažívat, co nejdéle!“
„Jak to myslíš?“ nechápal Lucas.
„Já nevím, Lucasi. Pořád mám trochu strach.“
„Z čeho?“
„Že se náš vztah zase nějak pokazí!“
„Ne, lásko, to nedopustím!“ zvolal důrazně. „My dva už budeme navždycky spolu! Ty, já, Daniel a pochopitelně i naše dcera!“
Lorena se pousmála a padla Lucasovi do náruče. On ji silně objal.

#####

Byl další den dopoledne. Mariela byla u sebe v sekretariátu a zakládala do šanonu nějaké dokumenty. Když byla hotová, potřebovala šanon vrátit do horní poličky k ostatním. Aby tam dostala, musela si přisunout židli a postavit se na ni.
Eduardo tou dobou procházel chodbou školy a mířil právě do sekretariátu. Dveře byly pootevřené, a tak dovnitř vešel ve chvíli, kdy Mariela právě ukládala šanon. Eduardo si všiml, že se židle pod ní začíná viklat. „Marielo, dávej pozor!“ řekl trochu zvýšeným hlasem.
Mariela se ho lekla, zavrávorala a začala padat.
„Marielo!“ zvolal Eduardo vyděšeně, přispěchal k ní a tak tak ji chytil do náruče. „Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Ano, ale hrozně jsem se tě lekla!“
„Promiň, to jsem nechtěl!“ omlouval se a zhluboka se jí zahleděl do očí.
Mariela znervózněla. „Už mě můžeš pustit na zem.“
Eduardo na to nijak nereagoval, dál na ni hleděl.
„Eduardo? Děje se něco?“ byla z jeho blízkosti a pohledu čím dál nervóznější.
Eduardo na ni ještě chvíli hleděl a poté ji místo odpovědi políbil. Mariela byla zaskočená, ale vzápětí jeho polibek opětovala. Líbali se velmi něžně. Úplně zapomněli na svět kolem sebe. Jako první se vzpamatovala Mariela. „Eduardo!“ odstrčila ho od sebe a donutila ho, aby ji pustil. Odstoupila od něj. „Co jsi to udělal?“ byla v šoku.
„Marielo, promiň, já prostě musel!“ sám byl také v šoku z toho, co se mezi nimi stalo.
„Eduardo, běž prosím!“
„Marielo, já…“
„Eduardo, běž! Jistě máš výuku a já tu mám taky ještě hodně práce!“
„Ale, Marielo…“ nechtěl se nechat odbýt, ale už ani nedostal příležitost něco udělat, protože ho Mariela vystrčila ze dveří. Zavřela za ním a zůstala opřená o dveře. Celá se chvěla.
Eduardo zůstal stát chvíli za dveřmi a nakonec pomalu odešel. Byl z toho také hodně rozrušený.

#####

Lorena stála přede dveřmi Silviina pokoje. V náručí držela Daniela. Váhavě zaklepala, a když uslyšela Silviin hlas, vešla dovnitř.
„Loreno!“ zvolala Silvia radostně. Seděla v posteli a dívala se na televizi. Když však Lorenu spatřila, ihned televizi vypnula.
„Doufám, že neruším! Ale už jsem tě moc chtěla vidět!“ řekla Lorena dojatě.
„Loreno!“ odvětila Silvia také dojatě a natáhla ruce, aby ji mohla obejmout.
Lorena k ní přistoupila a velmi silně se obě objaly. „Jsem tak šťastná, že jsi zase v pořádku! A že s tebou můžu zase mluvit!“ řekla chvějícím se hlasem.
„Taky tě ráda zase vidím. Už je to dlouho!“ chvěl se hlas i Silvii. Odtáhly se od sebe a usmály se. „Posaď se, prosím!“ řekla Silvia a Lorena se posadila na židli u postele. Daniela si posadila na klín. „A to je tvůj syn! Je tak krásný!“ usmála se Silvia.
„Ano, to je Daniel!“ šťastně se Lorena usmála. „Bohužel si ho nemohla vidět dřív,“ dodala smutně.
„Já vím. Raul mi řekl, že se narodil v den, kdy se mi stala ta nehoda!“
„Ano, ten den se stalo hodně věcí!“ řekla vážně.
„Taky mi Raul řekl, že Danielovým otcem je Gonzalo. A že jste se s Gonzalem vrátili do Bogoty, abyste zachránili svoje manželství, ale nakonec jste se stejně rozvedli! Promiň, Loreno, že to nevím od tebe, ale chtěla jsem se dozvědět, co všechno se v životech mých blízkých událo za tu dobu, co jsem nemohla být s vámi.“
„To je v pořádku, Silvie, já to chápu!“ usmála se Lorena. „A abys to měla všechno, tak jsme teď s Lucasem spolu! Vrátili jsme se k sobě a jsem opravdu šťastná!“
Silvia se spokojeně se usmála. „Budeš mi toho i tak muset hodně říct! Chci vědět všechny detaily!“ rozesmála se a Lorena s ní.

#####

Paloma zastavila na jednom parkovišti. Vypnula motor. Ze sedadla spolujezdce si vzala kabelku, ve které jí začal zvonit mobil. Podívala se na displej a tam stálo jméno ,Freddy‘. „Ahoj, Freddy, copak?“ zeptala se, když hovor přijala.
„Holubičko, právě jsem zarezervoval sál na tu moji přehlídku!“ oznámil ji nadšeně.
„Tak to je super!“ pousmála se.
„A jen ti chci připomenout, že s tebou počítám jako se svou hlavní modelkou!“
„Ale, Freddy, já…“
„Žádné ale, holubičko! To je bez diskuse naprosto hotová věc!“ zvolal rezolutně. „A promiň, už musím končit, pa!“ rozloučil se a hovor ukončil dřív, než nějak Paloma zareagovala. Ta se nakonec jen pobaveně usmála, ale vzápětí zesmutněla, když se podívala ven z auta. Vystoupila. Ze zadního sedadla si vzala květiny a poté auto zamkla a klíče si uložila do kabelky. Pomalým krokem vešla na hřbitov. Se smutným pohledem procházela mezi hroby, až došla k tomu, ve kterém už víc jak rok ležela Helena. Položila na něj květiny a klekla si k němu. Rukou přejela po náhrobku a zoufale vzdychla: „Teto, tolik mi pořád chybíš!“ Z očí jí vytryskly slzy. Při tom si vzpomněla na poslední slova, která si vzájemně s Helenou řekly.
„Je to idiot! Neví, co chce! Předevčírem líbá mě a včera se tvářil, jak kdyby se nic nestalo!“ přepadla ji vlna žárlivosti.
„Prosím? Vy jste se zase líbali?“ byla Helena v šoku.
„On líbal mě!“
„A ty jeho ne?“
„Možná trochu,“ přiznala se Paloma. Ale to, že to rozhodně nebyly nějaké nevinné polibky, už ne. „Ale stejně je to jeho vina! Vždycky mě úplně zmate!“
Helena se začala smát.
„Teto, čemu se směješ?“ vztekle si dala ruce v bok.
„Palomo, ty jsi do Gonzala zamilovaná!“
„Cože?“ zvolala šokovaně a pak se šíleně začala smát. „Teto, tobě přeskočilo! Blouzníš! Nemáš horečku?“
„Jediná, která tady má horečku, jsi ty! Hoříš totiž láskou!“ usmála se Helena, když se před ní postavila.
„Já a milovat toho idiota? Nenávidím ho! To je to, co k němu cítím! Nenávist!“
„Jenže od nenávisti je velmi k blízko k lásce! Palomo, přiznej si to! Tvůj vztah k němu se už dávno změnil! To, že jste se spolu dvakrát milovali, to že vás to k sobě neustále přitahuje, není jen tak!“ podotkla s vážnou tváří. „Vždyť se podívej, jak vyvádíš z toho, že jsi ho viděla s Lorenou! Žárlíš!“ zasmála se.
„Fajn, teto! Já si myslela, že mě pochopíš, ale očividně se nestalo! Vrátím se, až tě napadne něco smysluplnějšího!“ naštvala se a odešla.

„Odpusť mi to, teto!“ zoufale vzlykala a po tvářích se jí kutálely slzy. „Kdybych si už tenkrát přiznala, že Gonzala miluju, tak bych od tebe neodešla! Povídaly bychom si o tom a ty bys tak nenastoupila do toho auta! Je to všechno moje vina!“

#####

Tadeo byl u Fernanda v kanceláři. Fernando seděl u svého stolu a na něčem pracoval, Tadeo seděl naproti němu a vyprávěl mu o setkání s Penelope. „Kámo, ta ženská tě dokáže úplně oblbnout! Stačí, aby se na tebe podívala a nevíš, čí seš!“ chtivě se usmíval.
„Hm, to ti přeju!“ odbyl ho Fernando.
„Možná má nějakou kamarádku, kterou by mohla dohodit tobě. Upřímně, už bys to taky potřeboval. Seš totiž dost nesnesitelnej. A co se vrátila Emília, tak ještě víc!“
„Víš co, hleď si svého, ano?!“ obořil se na něj. „A mimochodem,“ zvolal zamyšleně, „teď mi tady básníš o nějaké ženské a já přitom myslel, že tě zajímá Paloma!“
„To ano, zajímá mě. Ale zatím mě odmítá a já do doby, než změní názor, opravdu nebudu na suchu!“ zasmál se.
„Hele, Tadeo, o co ti s Palomou vlastně jde? Podle téhle tvé reakce ji chceš nejspíš dostat jen do postele!“
„A to se nesmí?“ pokrčil rameny.
„Tak na to zapomeň, Tadeo!“ rozčílil se Fernando. „Hele, Palomu znám od dětství a nedovolím, aby s ní někdo takhle zacházel. Ona rozhodně není na jednu noc!“
„Já vím, od toho je ta tvoje, viď?!“
„Ty…!“ Fernando po něm vystartoval, ale Tadeo vyskočil ze židle a obranně před sebe vztáhl ruce. „Hele, kámo, to byl všechno vtip! Fakt! Klídek! Ale radši půjdu, dneska očividně nejsi v humorné náladě!“ řekl a odešel.
Fernando se naštvaně posadil zpátky na židli. Pokračoval v práci, když mu do kanceláře vtrhl Lucas. „Fernando, musím s tebou okamžitě mluvit!“
„Co se děje?“
„Paloma mi včera večer volala a řekla mi o tom, co jsi vmetl do tváře Emílii! Zbláznil ses?“
„Řekl jsem jen pravdu!“ odvětil jakoby nic.
Lucas na něj vykulil oči. „No, jen slova ti evidentně oči neotevřou. Takže to zkusíme jinak!“ Přistoupil k němu, chytil ho za sako, postavil ho a dal mu pěstí.
„Lucasi, co to do tebe vjelo?“ zakřičel na něj Fernando, když se vzpamatoval.
„To je pro tvoje dobro! Aby ses konečně probral!“
Fernando se rozčílil a také mu dal pěstí. Poté se oba chytili pod krkem a začali se škrtit.
„Pusť mě!“ sípal Fernando.
„Ne, ty pusť mě!“ sípal Lucas.
Po chvíli se pustili oba naráz. Drželi se za krk a snažili se popadnout dech. Naštvaně na sebe hleděli.
„Já myslel, že jsi můj kamarád!“ zadýchával se Fernando.
„Ano, to jsem, proto jsem to udělal!“ zadýchával se i Lucas. „Protože jinak by ti to nejspíš nedocvaklo!“
„Co?“
Lucas nechápavě pokroutil hlavou. „Jak můžeš být tak zabedněný?!“ Přistoupil k Fernandovi blíž a důrazně mu řekl: „Helena je tvoje dcera, ty pitomče jeden!“ Sebral se a odešel.
Fernando klesl na židli. Hlavou se mu všechno začalo přemítat.

#####

Raul přišel o polední pauze za Silvií. Seděl u její postele, držel ji za ruku a ona mu vyprávěla o Lorenině návštěvě.
„Tak strašně ráda jsem ji viděla. Teď mám tolik času přemýšlet a najednou si člověk váží tolika věcí, které předtím považoval za samozřejmé. I třeba jen povídání s nejlepší kamarádkou,“ pousmála se.
„Já jsem si taky v těch dlouhých měsících bez tebe začal všeho vážit úplně jinak. Jako třeba toho, že teď držím za ruku nejen já tebe, ale i ty mě! A to mi tak moc chybělo, cítit tvůj dotek!“ zamilovaně se usmál.
Silvia mu úsměv opětovala, pohladila ho po tváři a pak se něžně políbili.
„Vlastně jsem ti neřekla, že tu Lorena byla i s Danielem. Je to krásný chlapec!“ usmála se. „Mluvily jsme i o tom, že se narodil ve stejný den, kdy jsem měla tu nehodu.“
„Ano, ten den se toho stalo hodně,“ zvolal Raul vážně. „Ten den se změnil život, v tom dobrém nebo v tom špatném, mnoha lidem!“
„Raule, řekni mi, jak se mi ta nehoda stala!“
„Nemůžu, Silvie. Tvůj doktor nám to nedoporučoval. Musíš si na to vzpomenout sama!“
„Ale já už jsem si něco vybavila.“
„Co?“ zeptal se Raul šokovaně.
„Jsou to jen útržky,“ odvětila Silvia zmateně. „Vybavuje se mi, že nastupuju do auta. Ale ne na místo řidiče, ale na místo spolujezdce. A potom vidím kamion a taky vidím ještě někoho před sebou!“ zmateně kroutila hlavou. „Raule, já jsem v tom autě s někým byla?“
„Silvie, neptej se mě na to, prosím!“ řekl jí smutně a pohladil ji po tváři. „Vypadá to, že už si na všechno brzy sama vzpomeneš!“ dodal vážně a Silvii pevně objal.

#####

Paloma jela ze hřbitova do práce. Stále byla ale ze vzpomínek na Helenu rozhozená. Seděla za svým stolem, ale příliš se nesoustředila. Někdo jí zaklepal na dveře. Snažila se rychle uklidnit, aby na ní nikdo nepoznal, že plakala a že i nyní k tomu nemá daleko. Postavila se zády ke dveřím a předstírala, že něco hledá ve skříni. „Dále,“ zavolala nakonec.
Do místnosti vešel Gonzalo. „Ahoj, Palomo!“
Paloma ztuhla. „Ahoj, Gonzalo, potřebuješ něco?“ urychleně se zeptala, ale neotočila se na něj.
„Přinesl jsem tvému otci podklady k jednomu článku, co ode mě chtěl.“
„Aha, tak mi je nech tady na stole. Táta tu teď není. Až se vrátí, tak mu je předám.“
Gonzalo podklady položil na stůl a nechápavě se na Palomu zadíval. „Palomo, stalo se ti něco?“
„Ne, nic se mi nestalo,“ odvětila mu chvějícím se hlasem.
„Palomo, ty pláčeš?“ zeptal se ustaraně.
„Ne, Gonzalo, jsem v pořádku, nedělej si starosti!“ snažila se odpovědět, co nejklidněji, ale hlas se jí stále chvěl.
Gonzalovi se to ale nezdálo. Přistoupil k ní, chytil ji za rameno a otočil si ji k sobě. Paloma měla oči zalité slzami. „Palomo, proboha, co se ti stalo? Ublížil ti někdo?“ zeptal se vyděšeně.
Paloma zavzlykala a pokroutila hlavou.
„Posaď se,“ dovedl ji k židli a sám si pak před ní klekl. „Tak co se ti stalo?“
„Já právě přijela ze hřbitova. Byla jsem za tetou Helenou!“ vzlykala.
Gonzalo chápavě přikývl. „Já vím, Palomo, že tě to pořád bolí! Je mi to moc líto!“
„Byla to moje vina!“ vytryskly jí z očí další slzy.
„Co? O čem to mluvíš?“
„Teta už tehdy viděla to, co já vidět nechtěla! Já odešla a ona pak nastoupila do toho auta. A přitom jsem s ní měla zůstat doma a o všem si promluvit!“ zoufale plakala.
„Palomo,“ setřel jí slzy z tváře. Tolik ho bolelo ji takhle vidět. „Ty jsi neřídila ten kamion, co do Heleny a Silvie narazil. Takže to nebyla tvoje vina, rozumíš? Nikdy si to nesmíš vyčítat, protože ty jsi nic neudělala!“ zdůrazňoval ji.
Paloma se mu zhluboka zahleděla do očí a poté mu padla do náruče. Gonzalo ji velmi silně objal a utěšoval ji.

#####

Lucas byl u sebe v kanceláři a ledoval si monokl pod okem, který mu udělal Fernando. Do pootevřených dveří nakoukla Lorena. Usmívala se, chtěla ho překvapit, ale tím, co viděla, byla překvapená spíše ona. „Lucasi, co se ti stalo? Kdo ti to udělal?“ zhrozila se a ihned k němu přistoupila, aby se podívala zblízka.
„To nic, miláčku. Jen takové malé nedorozumění s Fernandem!“
„Cože? To ti udělal Fernando? Proč?“ nechápala.
Lucas jí to chtěl vysvětlit, ale začal mu zvonit mobil. Podíval se na displej a zvážněl. Podíval se na Lorenu. „Kdo ti to volá?“ zeptala se.
Lucas jí neodpověděl a hovor přijal. „Lucas Moreno, dobrý den.“ Chvíli s někým mluvil a tvářil se vážně.
Lorena ho pozorovala a začala být nervózní.
„Dobře, děkuji, na shledanou,“ ukončil hovor a podíval se na Lorenu. „To byl detektiv, co hledá naši dceru!“
Lorena si položila ruku na srdce. Byla vyděšená. „A co ti řekl?“
Lucas nervózně polkl.